WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

čas co bejval

Je to úplně běžná otázka, tedy spíš bývala. To jdete takhle po ulici a nějaký chodec vás zastaví a zeptá se:
"Prosím vás, nevíte, kolik je hodin?"
Mrknete na hodinky a odpovíte. Jsou o tom vtipy a jsou k tomu i filmové scénky. Jak píšu, je to úplně běžná situace.
A tak jdu po ulici a zastaví mě mládenec s brejličkama na nose a položí mi onu úplně běžnou otázku:
"Prosím vás, nevíte, kolik je hodin?"
Já mrknu na hodinky, nevyklopím při tom talíř s chlebíčkama, ani nevyleju skleničku s nápojem. Jen mladíkovi oznámím:
"Za deset minut tři čtvrti na jednu."
Mládenec se zahledí do dálky. Přemýšlí. Pochopím, že jsem to předestřel příliš složitě a zjednoduším to:
"Půl jedné a pět minut."
"Aha, děkuju," praví mládenec.
A teď přijde ta věta, kvůli které to píšu.
Člověk by čekal něco jako: … jsem si zapomněl hodinky … nebo … tak to mi právě ujel autobus … či … tak to ještě stihnu … a podobná oznámení. Nestalo se tak. Mládenec pravil:
"Já mám totiž rozbitej telefon."
A tím mi připomněl, že doby, kdy dědečkovy dvouplášťové Omegy s věnováním z roku 1913 vládly časem, jsou opravdu dávnou minulostí. Čas nám neukazují krásné strojky s kolečky a pružinkami. Čas máme v telefonu.
Bez koleček, kotev, korunek a nepokojů to ale už nejni ten čas, co bejval …