WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jak chodit s berlema

Jo, zdraví především, o tom nemůže bejt žádnejch pochyb. A proto vozím Matěje už měsíc ze školy, jelikož měl kotník v sádře a teď už deset dní rehabilituje a paní doktorka nakázala, že i bez sádry musí chodit o berlích a nohu zatěžovat málo a postupně, aby se to správně zahojilo.
Ještě v pátek přišel k autu pěkně poctivě s berlema v podpaží, nohu pokrčenou a došlapoval na ní jenom trošku.
V pondělí čekám před školou, pěkně blízko za rohem, aby nemusel chodit žádnou velkou dálku.
Matěj přichází.
A co nevidím: berle drží naležato obě v jedné ruce a vykračuje si k autu.
"No, hele, já vim, že už tě to votravuje, ale přeci jen. Měl jsi chodit ještě celý tenhle týden s oporou. Aby se to nějak v tom kotníku nepochroumalo znovu."
"Hmmm …, paní doktorka řikala, že mám chodit s berlema."
"Jo, řikala. Tak proč s nima nechodíš?"
"Nechodim? Dyť s nima chodim!"
A bylo to.
Výklad, jak chodit s berlema, se může lišit. Představa paní doktorky je sice naplněna, ovšem způsobem svérázným.
"Když to vidím," povídám Matějovi, "hned si vzpomenu na Švejka. Takhle nějak to švejkování funguje."
"Ale berle mám a jdu s nima. Tak co," ukončil debatu Matěj.
Z čehož usuzuju, že je Matěj zdravej přinejmenším natolik, že už s těma berlema chodit nemusí. Ani s berlema přes rameno.
Včera už si je nevzal vůbec, má vyzkoušený, že to půjde i na delší cestu a tak dneska pojede sám, neboť zdraví především a teď je čas na plnou zátěž a důkladný rozhejbání.
S chozením o berlích i vozením je utrum.