WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o prázdninách sami

Slibem člověk nezarmoutí, to se ví. Ovšem ani sliby nejsou ne rozdávání a tudíž ne všichni přítomní včera slíbili. A co že to bylo ke slibování?
Inu tak: bylo předposlední cvičení s Tomášem a sešlo se nás tam pět půl tedy slovy pět a já. Zacvičili jsme si a na konci to z Ondřeje vypadlo. A totiž to, že bychom mohli pokračovat o prázdninách sami bez Tomáše. Nadšeně jsem souhlasil, ale už na první pohled jsem byl jedinej, kdo nadšenej byl. Ostatní tak nějak přikyvovali, mluvili o dovolených a zkoušeli, že by to třeba stačilo jednou týdně.
"Ale kdepak," povídám, "já celou dobu přemejšlel, jak cvičit o prázdninách a Ondřej to řek' za mě. Dvakrát týdně jsme si teď zvykli a je to akorát."
"No, ale …"
"A já se sám nedokopu cvičit celou hodinu," dodal Ondřej, "a když se tu sejdem aspoň dva, tak to bude důvod na celou hodinu."
"Jo," přidal jsem se. "A kdo přijde, tak přijde. Dyť to není povinný."
Tak jo … slíbili ostatní. Tomáš ještě dodal, že ten nápad pošle celé skupině mailem, jak je zvykem.
Teď už jen to poslední cvičení ve čtvrtek, pak už jsou prázdniny a uvidíme, jak je to s těma slibama.