WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

někdy jindy

"A tati, pojedeme na výlet?", ptala se tuhle Kačka.
Samozřejmě jsem souhlasil, jenomže není to snadný: tadyhle Leirin, támhle Ambroziáda, pak zase k babičce … Tak kdy teda?
Naplánovali jsme to na dnešek. Mám v záloze atrakci nad údolím. To člověka přivážou na kladku a pustí ho na laně přes údolí. ZipLine tomu říkají.
Píšou, že je třeba jízdu rezervovat, ale když jsem se díval minulý týden, byly obsazeny jen víkendy. Všední dny bylo úplně volno. Netřeba se registrovat, usoudil jsem.
A to jsem tedy usoudil špatně. Včera večer koukám do systému a dva dny po sobě je obsazeno. Včera a dnes. Pro jistotu jsem to ověřil telefonem a ono jo, obsazeno.
"Vidíš, já ti to říkala," přisadila si Kačka. "Kam teda pojedeme?"
Našel jsem obratem skvělý výlet. Skalní město pěšky pěkně nahoru, prohlídka, užívání si labyrintu a pak na koloběžce dolů. Báječná akce.
"A mohli bychom jet až odpoledne?"
"Jak odpoledne, vždyť jsme měli naplánováno vyjet v osm. Skalní město je na celej den."
"No jo, ale já tu mám Emičku a …"
"Tak chceš jet navýlet?"
"No, chci … ale někdy jindy."
A je to.
Plány jsou k ničemu, když se jich člověk nedrží.