WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ty ji vážně nechceš?

Univerzální myš už tady byla popsána. Je vskutku stále univerzálnější. O víkendu se Indy z ničehož nic rozhodla, že mi ji bude nosit. Furt dokola. Bez odměny.
Donesla mi ji, pochválil jsem ji a myš jsem vrátil ne zem.
Indy ji vrátila mně.
Já na zem, Indy mně.
Vůbec jsem jí k aportování nenabádal, nic za to nedostala, jen podrbání za ušima a slovní pochvalu před nastoupenou jednotkou, čili před Nemem. A i přes tyto zanedbatelné úlitby mi myš nosila pořád a pořád. Asi tak čtvrt hodiny.
Možná mi chtěla nějak sdělit, že myš je velice vzácné zboží a jelikož jsem pasován do role vůdce smečky, jedině já si ji zasloužím.
Po té čtvrhodince se tempo zpomalilo.
Indy dlouze váhala, jestli má ještě jednou vstát a myš přinést. Ale nakonec ji ještě jednou přinesla a vyčítavě na mě pohlédla:
"Pane? Tak vzácná myš a ty ji opravdu nechceš?"
"Ta myš je tvoje, Indy. Učíme se aportovat. Přines!"
A to byla poslední kapka.
Indy na mě otočila hlavu, vrhla mi do tváře zhrzený pohled, pak si dala hlavu na tlapy a už se ani nehnula.
"Ne, on si tu myš vážně nezaslouží", usoudila Indy a tím hru definitivně ukončila.