2018

s pizzou na hlavě

Měl jsem cosi služebně na práci na Andělu a vedl jsem na místo kolegy. To se, pochopitelně, stává, na tom není nic divného. Ostatně na místě jsem sám asi před týdnem byl a tudíž se mohlo zdát, že vím, kam jdu.
"Tak eště támhle a tam za rohem to je," vedl jsem s jistotou skupinku.
Šli jsme tedy rovně, pak za roh a tam to bylo.
"A teď vedle těchhle dveří tady do toho průjezdu …"
"Ale to je hospoda …"
"No jo! Eště minulej tejden tady byl vjezd!"
Poněkud jsem zpanikařil. Teď jsem za pitomce. Vedu to tu celé až sem a nakonec se ukáže, že jsem tu nebyl a místo vjezdu do domu jsem vlez do pizzerie.
"Tak to né … to eště kousek vlevo musíme …"
Kousek vlevo byla zahrádka té pizzerie.
Sakra. Dyť jsem furt na tom samým Andělu, co sem tak často chodím. Dyť to tu přece nemohli přes noc přestavět a do průjezdu nacpat pizzerii. Kde ty vrata u všech všudy jsou?
"Tady! Tady to je!"
Vjezd do domu byl o deset metrů vedle, hned za tou zahrádku tý hospody. Jenomže z toho původního úhlu to vypadalo, jako že ty vrata jsou ta pizzerie a hospodskej na nás nevraživě civěl jako na komando, co mu jde zabrat lokál. Naštěstí jsem se mu na poslední chvíli vyhnul a našel ta vrata vedle, ale bylo to vo fous.
Chvilka nepozornosti a mohli jsme skončit s pizzou na hlavě.