WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

řádný hospodář

V dobách, kdy se ještě velmi vážně věřilo na pohádky, nechávala se v síni miska mléka pro skřítka hospodáříčka. To se u nás nemůže ujmout, poněvadž by naši kočkeni to mlíko okamžitě zblajzli a misku by šli umejt. Jelikož - jak jistě víte - jsou mývalí.
S tou vodou už tu bylo několik příběhů a kočkeni pořád přidávají, neboť úspěch je motivuje k vyšším výkonům.
Tedy pokud k nám přijdete, nesmíte nechat věci jen tak položené na skříňce v síni. Obzvlášť ne věci šustivé či huňaté. Takže pytlík s bonbóny, gumičky do vlasů, plyšáky, ouřední lejstra, nákup, tkaničky v botách, bambuli na čepici a vůbec takové ty věci běžné denní potřeby. Ty všechny kočkeni zkoumají, což obnáší vytažení z kapsy, z boty, z tašky, sebrání ze skříňky a následné odnesení k misce s vodou. Tam je předmět důkladně vyprán, čímž je prokázána jeho omyvatelnost a tedy vhodnost ke hraní. Poté je odnesen na schody a svržen dolů, přičemž je hodnocen rámus s jakým z těch schodů padá.
To vše jsou pochody známé a již popsané. Měli bychom si tedy dávat pozor, co kde necháme ležet. No, nedáváme, pochopitelně. Copak může člověk myslet na všechno?
Max se tuhle ukázal jako opravdu řádný hospodář. Takovému hospodáři leží samozřejmě na srdci příjem rodiny i zdroje tohoto příjmu. Je-li opravdu hospodářem řádným, dbá i na čistotu těchto zdrojů případně o nápravu k čistotě směřující.
Například necháte ležet na botníku peněženku. Max si všimne, že z ní cosi vykukuje. Čistota vykukujícího se mu nezdá být dostatečně ryzí a proto jako řádný hospodář musí stav napravit. Tedy to, co trochu vykukuje, vytáhne docela, popadne to a jde to vyprat. Poněvaž je to špinavé, to dá rozum, že ano.
Načež jde kolem málaskaváHanička, takto Maxova panička, a spráskne ruce:
"Šmarjá, Maxi, co to zase děláš?! Necháš ty peníze na pokoji?! … No, Jiří, viděls' to? Von mi vytáh' pětistovku z peněženky a de jí umejt!"
"Já nevím, co máš, dyť je to správý. Jako řádnej hospodář de vyprat špinavý prachy." *)
Čímž je akt ukončen, neboť Maxovi je bankovka odebrána a před vodní lázní zachráněna.
Tedy protentokrát.



*) autor této věty nejsem já, ale jedna Haniččina přítelkyně, která jistě promine, že jsem z důvodu zpřehlednění příběhu použil jakousi zkratku

pokus

O mývalích náladách našich mývalích kočkenů se tu už psalo, naposledy zrovna nedávno. Pořád to není všechno. Kočkeni jsou hraví a zkoumaví. Z toho plyne spousta situací.
Třeba situace ve sprše.
Sprchový kout má dveře. Skleněné dveře. To sprchové kouty mívají. Co ovšem nemívají, jsou kočkeni mývalí.
Cyrda čeká právě ze těmi skleněnými dveřmi, po kterých stéká voda. Sleduje pramínky vody a stékající kapky. Sleduje je netrpělivě, poněvadž se nemůže dočkat, až bude ve sprše volno.
Vystřídá vás. Jakmile vylezete ven, Cyria vleze dovnitř. A začne se koupat. Tedy ne snad, že by vlítla do vody a začala tam řádit. Žádná velká voda už ve sprchovém koutě není. Jenom zbylé kapky a mokro. A v tom se válí a užívá si lázní. Občas slízne kapku a tváří se blaženě.
Tento stav mě pokaždé udivuje, protože není úplně obvyklé, aby kočka vlezla dobrovolně tam, kde je voda. Max například do koupelny chodí málokdy.
Abych vyzkoumal míru vodomilnosti naší Cyrdy, učinil jsem tuhle pokus.
Když byla vevnitř, pomaloučku, abych jí nevyplašil, jsem pustil malý čůrek vody z trysky ve zdi. Třeba si bude hrát, když je mývalí, řekl jsem si. To jsem se tedy spletl. Jen vyteklo pár prvních kapek, Cyrda se mohla přerazit, jak vystřelila ven. Počítám že kdyby byly ty skleněné dveře zavřené, určitě by po nich vyběhla až nahoru k té škvíře a tudy by se propasírovala ven.
"Co to jako mělo bejt?!" stěžovala si bezprostředně poté svým vyčítavým pohledem, "žádný skotský střiky nebyly dohodnutý!"
Čímž bylo experimentálně dokázáno, že ranní sprcha rozhodně není pro kočku.

jako přišité

Jsou i domy, které nemají schody, ale bude jich, myslím, méně, než těch, které schody oplývají. Náš domeček patří k těm, které schody mají. Oboje jsou dřevěné a slouží především k přemisťování objektů směrem vertikálním. Píšu především, neboť hlavní schodiště působí občas i v roli zkušebního padacího polygonu - to v tom případě, že to někomu uklouzne a vertikální zrychlení nabude hodnoty až nepříjemně vysoké. Schody slouží i k sezení a taky ke hraní.
Děti je využívají docela často, pochopitelně.
V nemenší míře je pak používají kočkeni, kteří je berou jako přirozenou nerovnost prostoru využitelnou například tím, že nosí předměty nahoru na schody, aby je pak shodili s rachotem dolů, což jim činí zvláštní potěšení především ráno, poněvadž mají jistotu, že tím určitě někoho vzbudí a budou mít společnost.
Včera svoji zábavu na schodech zase o něco vylepšili.
Jdu dolů. Potmě, pochopitelně, ráno chodím vždycky potmě. To má jednu nevýhodu. Špatně vidíte, do čeho šlapete.
Na schodech byste jistě čekali po ránu buď kočkeny - ano, ti tam jsou pravidelně a motají se pod nohy - nebo předměty jimi tam svržené, což zas nebýtá tak často, jelikož kočkeni pečlivě dohlíží na to, aby se všecko, co na schody hodí, dokutálelo pěkně až dolů.
Tedy jistá očekávání od schodů máte a s nimi sestupujete dolů. To, co nečekáte, je povodeň. Ne, nikoliv vlhkost, ale kýbl vody. Včera jsem v druhé třetině schodiště do té vody šláp'.
"Co to, sakra ….?! Dyť je tu voda! Kočkeni! Vy jste se zas koupali co?! A to musí bejt povodeň i na schodech?!"
Láteřil jsem s nohama ve vodě. Rozsvítil jsem a bylo to tak. Miska s vodou poloprázdná a na spodní třetině schodů řeka. Nějak jsem to utřel a šel jsem si po svých do pracovny. Kočkeni si dál hráli a zas něco zachrastilo na schodech. Běžný budíček.
Nebyla to tak docela pravda. Objevili novou příležitost.
Archimedes měl na dopravu vody svou spirálu. Kočkeni Archimeda neznají, tak si poradili po svém. Vzali si takové to žluté vajíčko - pouzdro od hračky z dětských čokoládových vajíček. To se dá docela snadno nosit v tlamě.
A nejen nosit.
Dá se to hodit do misky s vodou, potom to lehce packou potopíte do vody, chytnete to do zubů a hezky citlivě - to kočkerni umí - to vyzvednete ven. V pouzdře máte vodu jako v naběračce. Tu naběračku i s vodou uvnitř pak hezky jemně - to jim jde - vynesete v tlamě nahoru po schodech a tam to vyklopíte. Činnost opakujete do té doby, než jsou schody řádně polité.
No a pak už jen čekáte pod schodama, až zas někdo půjde dolů a šlápne do toho.
To zas bude bžunda!
Tady se jasně ukazuje, že přízvisko mývalí našim kočkenům sedí jako přišité.

… vyspat

Kočkeni, jak známo, se u nás mají nad poměry dobře, což občas komentuju v tom smyslu, že v příštím životě bych chtěl bejt u nás kočka.
Vůbec si nejsem jist, jestli to dokážou ocenit a u Maxe, toho poseroutky, si naopak jsem téměř jist, že ho jeho bázlivá povaha jakživo neopustí a on bude nadosmrti vyděšeně kňourat při každém šustnutí. Flegmatická Cyrda to přehlíží a občas ho rafne do ocasu, což jí Max hned vrátí a tím začne další kočkování, které končí pravidelně vzájemným mytím.
K těmhle hrám přibyla koulodráha, kterou jsem tu tuhle popisoval. Je to hračka vděčná a zdá se, že ani čas nesmývá její přitažlivost. Každou chvilku si jeden z kočkenů (nebo oba) koulejí kuličkou uvnitř dráhy. Už se jim jí i několikrát podařillo i rozmontovat, ale to není to pravé potěšení a kulička venku je zdaleka tak nevábí jako kulička uvnitř.
A vydrží jim to vždycky dlouho. Tuhle to Cyrdu natolik unavilo, že si k dráze lehla a jednou packou honila kuličku dokola. Pěkně pomalu. Ťukla do ní, kulička poslušně pomalu objela dráhu a vrátila se k připravené pacce, která jí znovu udělila potřebnou hybnost právě postačující k jednomu oběhnutí.
Cyria věrně napodobovala lenivého dvojnožce (například mě) an leží po nedělním obědě na kanapátku a pomalu se ubírá do říše snů předstíraje jakousi pomíjivou činnost. Sledoval jsem jí se zvědavostí jak dlouho to Cyrda vydrží, než usne.
Ale kdepak.
Chvilku poctivě koulella kuličkou, ale pak si všimla, že jí pozoruju.
Ještě jedno kolo a pak se na mě podívala s výrazem: "No co, co - vodpočívám. Snad mám taky nárok, ne?"
A když jsem se díval dál, nechala kuličku bez impulzu a odloudala se o půl metru dál, do kouta, kde se svalila a ostentativně usnula.
Tohle nemá zapotřebí, aby jí někdo šmíroval při tak privátní činnosti jako je honění kuličky kolem dokola v dráze. To se na to může … vyspat.
Což učinila.

je to pro kočku

Znáte koulodráhu? No, já jsem donedávna taky nevěděl o co jde, ale teď, co jí začali dávat ke kočičímu krmivu jako přívažek, jsem jí objevil.
Ono na tom nic není, takovej tunýlek s průhledným zakrytím a šikovně udělanými otvory. V tom tunýlku se koulí kulička a těmi okýnky se ta kulička dá postrkovat, aby běhala kolem dokola nebo tam a zpátky podle toho, jak vás napadne tu dráhu složit.
A dáte to kočkenům.
Po úvodním průzkumu přijdou na to, že ta kulička uvnitř se kutálí a že jí můžou packou skrzevá ty díry postrkovat. Ale ne vytáhnout. Opravdu jí nejde vyndat? Cyria i Max to poctivě zkoušejí. Každý mý svou metodu.
Max poctivě stojí nad dráhou a honí kuličku sem a tam. Cyrda dráhu zalehne a občas líně do kuličky ťukne. Výsledek je v obou případech stejný. Kulička se odkutálí a vyndat nejde a nejde. Což je mrzuté a kočkeni to zkouší znovu a znovu.
Včera se Cyrdě podařilo přijít na způsob, jak otevřít tunýlek v jednom úseku. To jí poněkud znudilo a místo, aby si kuličku z otevřené dráhy vzala, nechala jí tam a na důkaz vlastního vítězství si lehla vedle s výrazem:
"Taky to umim rozdělat, vono to nakonec nejni až tak těžký!"
A nechala hračku být. Problém byl vyřešen.
Složil jsem jí to znovu dohromady, neboť to ještě nedovede. Hned začala opět prohánět kuličku po dráze. Max se pochopitelně přidal, jelikož tu byl znovu tentýž problém: jak jí dostat ven?
Zřejmě naše kočkeny daleko víc zajímá samotný proces řešení problému. Pokud už je problém vyřešen, nikoho to netankuje, je to pro kočku.

po výkonu muckání

Máte kočky? Máte hravý kočky? A máte kočkeny? Nemáte? Hravý kočkeni jsou vůbec nejlepší. Tomu věřte, máme dva.
Kdo z nich je hravější, těžko posoudit. Každej trochu jinak. Oběma jim bude teprv rok, takže jsou to, dejme tomu, taková koťátka v pokročilém věku. Max je na první pohled takovej víc v pohybu. Furt něco honí po zemi, například už nejmíň měsíc pronásleduje již notně okousanou odměrku od sunaru. Pořád by si hrál. Kdyby měl s kým.
Cyria, ta si ráda poleží. Když za ní Max přijde s výzvou ke hraní, to, co se objeví v jejím výraze, není nadšení, to pozná každej. Pozná to i Max a jde si po svém. Ovšem to neznamená, že si Cyrda nehraje. Naopak. Ona má už propracovanější metody hraní.
Například přijde za moumilouHaničkou do pracovny, tam jí z koše na papíry čmajzne ten nejzmačkanější a peláší s ním pryč. Nebo koupe předměty. Ostatně je mývalí. To dělával i Ferda blahé paměti.
Ale proč to píšu. Protože vona je Cyri vypečená.
Před chvilkou se mnou obvyklým zkoumavým krokem přišla do pracovny. Mám tu, ehm … potřeba uklidit. Už leta. A to naší kočandě vyhovuje.
Dneska si vybrala modelářské špejle.
"Cyrdo! Necháš to?!"
Bez reakce. Vybrala z pytlíku několik špejlí.
"Hele, nech je tam! To jsou mý špejle!"
Ani si mě nevšimla.
"Povidám, dej to sem ty …!"
Už má čas si mě všimnout. Má vybranou svojí špejli a tu si drží v tlamě.
"Položíš to?!"
Zlatý voči! Cyria si svou špejli popadne a plíží se s ní pryč z mého dohledu.
"Tak to ne. Dej to sem!"
Jen se hnu, plížení se změní v kočičí úprk. Oba kočkeni - protože Max pochopitelně dělal zeď - prchají z pracovny ven a Cyrda si vítězně nese špejli. Tím zábava teprve začíná. Protože já musím Cyri dostihnout, chytit a špejli jí sebrat, což ve třičtvrti na šest ráno, uznejte, je výkon blížící se orientačnímu závodu.
Když jí čapnu, špejli si nechá vzít a kouká na mě:
"… brýtro, pane, to jsme se hezky proběli, viď?! …"
"No, proběhli, Cyrdo, ale teď už musím jít psát, tak lehni. Dneska to bude vo tobě."
No co má dělat. Max ještě zaškrábe na koberec, aby dodal situacii vážnost a jdou číhat na moučipernouHaničku před ložnici. Tam nastane další ranní atrakce - po sportovním výkonu bude muckání.

pro kočku

Každou chvíli je někde nějaká ochutnávka něčeho. Ochutnávají se vína, sýry, jogurty, pálenky - kde co. Cílem je předvést a hlavně nalákat na nové chutě nové zákazníky.
My máme doma jednoho zákazníka, který taky furt vochutnává a láká ho taky kde co. Tedy vlastně láká jí kde co.
Cyria je pořád ještě kotě. Stejně jako Maxmilián. Mývalí kočkeni jsou koťata minimálně rok a rostou i do dvou let. A hrajou si furt, přesto, že jako koťátka už dávno nevypadají.
No a právě Cyrda svůj status bere velmi vážně a jako kotě má v programu všechnmo ochutnávat. Pochopitelně nemám na mysli dobroty v misce či ve sklenici. Mám na mysli například svoje boty, kytky, lego, papíry a pytlíky všeho druhu, dráty, kabely, tkaničky, provázky, můj palec, noviny, ouřední lejstra, igelitové obaly, písanku, vlajku, záclony a závěsy, brčka, anténu, hadr na nádobí, krabici od bot, kapesníky v balíčku, kapesníky samostatně, vatové tyčinky, … všechno na co si vzpomenete a co se najde v domácnosti a vejde se to do kočičí tlamy.
V tomto směru jsme se tedy obrnili trpělivostí. Předměty spotřebního charakteru prostě spotřebováváme společně, takže například balíček kapesníků je jeden pro nás a jeden pro kočkeny, tedy pokud se kočkenům nepodaří uchvátit oba. Pak jsou oba pro kočku.
Je tu ovšem jeden problém. Kabely. Jsou tu jistá citlivá vedení, například k reproduktorům. Z hlediska kočičího skvěle vyhovují. Z hlediska našeho naprosto ne. Nejsou totiž opatřeny ocelovým pancéřovým pláštěm odolávajícím tlaku minimálně tisíc atmosfér. Kdyby byly opatřeny pancéřováním, pak by možná vydržely. Nejsou. Takže nezbývá, než doufat, že tak za rok, za dva budou z koťátek rozumní kočkeni. Pak bude možné kabely vyměnit. Tedy pokud kočkeni a Cyria zvlášť obrátí svou pozornost jinam, neboť hravost jim vydrží rozhodně dýl, než nám ty kabely.

… a během psaní woleschka Cyria pochopitelně taky nezahálí. Abych viděl, že se opravdu snaží, právě důkladně vyprala růžovou přízi v misce s vodou. Zřejmě si o to ta vlna vysloveně říkala. Končím se psaním a jdu vytírat, jelikož Cyrda pere opravdu důkladně …

Otakárek

Máte motýlí keř?
Jestli ano, pak máte i motýly.
U nás je jich habaděj a tenhle byl zatím nejzajímavější. Vlastním jménem Otakárek Ovocný.
OO1, OO2.

Kobylka

Je taková okurková sezóna. Ale furt se něco děje. Jen se koukat.
Nevěříte?
Tak se koukejte:
K1, K2, K3, K4, K5

v sedmým nebi

Ze všeho nejraději mají kočky spaní. Teda hned po muckání. Ona totiž taková kočka, když jí umuckáte, usne vám na klíně. A před tím přede, jelikož se cítí jak v sedmým kočičím nebi.
To všechno po pracovním výkonu, což pro Sáru znamenalo obejít Oleško a postavit do latě všechny kočky kolem, neboť to byl její revír a tudíž nebylo kočičičí packy, co by do něj beztrestně vstoupila.
Ode dneška od rána už je revír volnej. Sára ho přenechala jinejm, mladším. Usmula v pelíšku a už se neprobudí. Užívá si to svý muckání v tom svým sedmým nebi. Však se tu naběhala dost a dost. A napředla taky - jen si to ještě jednou poslechněte:

Sára přede

vyspí se přes den

Tak dneska mě Cyria přišla zkontrolovat už před třetí.
Opatrně mě tahala za rameno.
Takovým tím způsobem:
"Já vím, že eště nejsou ani tři, ale když už jseš vzhůru, tak ti musím říct, že můžeš klidně spát dál. Já jsem tady a hlídám, neboj. A kdybys kousek uhnul, pane, já bych se tuhlec úplně klidně vešla, ať to nemám daleko, kdybys něco potřeboval."
"No doprkýnkadubovýho bodejď, že potřebuju. Spát potřebuju, potvoro chlupatá! Syp se mi z postele a pokračuj až za dveře, nenechavče nenechavá!"
Všechno má svý meze. Cyri šla postrkem ven a to doslova, neboť se nějak zadrhla na půli cesty mezi postelí a dírou, co nechali tesaři ve zdi. Tož jsem jí musel postrčit. Ne nebylo to nakopnutí, to ne. Jen takové na tak časnou ranní (vlastně ještě noční) dobu něžné postrčení nohou. Šla opravdu nerada a dávala to najevo mrskáním ocasu. Tedy pokud jsem na to v tom šeru a rozespalosti dobře viděl.
No jo, co naděláte. Máte nohu z postele ven, pak už obě, abyste mohli jít zavřít dveře, otevřete si okno, poněvadž přestalo pršet, čímž jste už docela vzhůru. Svítat začne až někdy za hodinu. Pustil jsem si Cimrmany, při těch se dobře usíná. Obzvlášť tehdy, když nemáte kočku za krkem.
A teď, když už se doopravdy vstává, dělá Cyri opět bedlivého strážce. Pečlivě překáží u dveří i na schodech, vrže na důkaz přízně a vometá se mi kolem nohou tady v pracovně. Jako kdyby se nic nestalo.
No, vono se taky nic nestalo.
Teda jí se nestalo.
Vona se vyspí přes den.

nezaberu

Zdá se, že oživovací procedura pomohla a vymazaný a znovu jinou cestou nahraný obsah woleschka je opět v pořádku a čitelný v plném rozsahu. Tyhlety kódy a programy jsou čím dál záludnější a dá to fušku je udržet na uzdě.
To je jako s těma kočkenama.
Že mi lezou do postele,
to už tu bylo. Dneska změnili taktiku.
Poněvadž jsem je v posteli odhalil a málem zaleh', usoudili, že lézt se mnou pod deku není zábava z nejbezpečnějších. Jak ovšem jinak mi dát najevo ve čtyři ráno svoji náklonost? Jsou to kočkeni chytrý a o nápady nemají nouzi.
Když ne na postel, proč ne pod postel.
To by pochopitelně nevadilo a ani bych si toho nevšiml, pokud by byly dotčené hmoty vzájemně souměřitelné. Tedy hmota postele, obzvlášť pak světlá výška roštu nad kobercem a hmota kočkenů, takto jejich výška měřená v kohoutku, jak se tak mezi odborníky chovateli říká.
Oni ti naši kočkeni jsou sice pořád ještě půlroční koťátka, jenomže mývalí, což znamená, že už jsou to pořádný mackové a furt rostou. A zde jsme u problému s těmi výškami.
Rošt postele je nižší, než kočkeni, když si stoupnou. Natož když běží. No ano, když běží. Ono se totiž pod postelí dá i běhat, víte?! A vypadá to následovně:
Kolem půl čtvrtý se kočkeni protahují a usuzují, že už by mohlo bejt ráno a že tedy půjdou pozdravit pánečka, jelikož zase nechal votevřený dvéře. Na postel mu nepolezou, to dá rozum, tam je tuhle málem zaleh', to si pamatujou. Tak to vezmou pod postel. To je vlastně to samý, akorát že z druhý strany. No a páneček má před čtvrtou sice ještě půlnoc, ale jak se cosi šustne kolem postele, na jedno voko se probudí. A jak se tak probudím, pohnu se, což ty lupiče vyděsí a dají se na útěk.
Už jste někdy zkusili utíkat pod roštem postele?
To jde dost blbě, zvlášť, když drhnete hřbetem vo každou jednotlivou lamelu zvlášť. Pekelnej bengál. Vylítnu z postele a hledám, kdo to střílí z kulometu. Ale né, nestřílí, kočkeni si ze mě zase vystřelili. Mrchy chlupatý, roztomilý.
Teď dělaj' hlídací sfingy" a hlídaj' před dveřma:
"Klidně můžeš spát, pane, my tě tu vohlídáme, neboj."
Nebojim, akorát už nezaberu.

zakázaný

O špuntech už se tu psalo, ty má Cyri místo myší. To že si ke mně do pracovny chodí poležet a prošmejdit kouty, to už se taky ví. Teď je k tomu potřeba ještě dodat další vlastnost. Vztah k cizím předmětům.
"Ukaž, co to máš zase v hubě?! Vona zase něco nese. Cyri, tak co to máš?! … Tak a už nic nemá, už to sežrala."
Tyhle krátké věty se tu ozývají běžně. Cyria se totiž naučila nosit si své věci z místa na místo a této dovednosti využívá i k přenášení věcí cizích. Někdy je přenese a sežre. Tedy pokud jsou alespoň trochu k jídlu.
Tudíž vás předem varuju. Pokud byste k nám přišli, nikdy nenechávejte jen tak třeba na botníku ležet balíček s kapesníky. Nejradši má nové, neotevřené. Otevírá si je sama a vytahuje jeden kapesník po druhém. Tyto pak nalézáme ráno po celém domě zčásti rozcupované, zčásti okousané. Zřejmě si jimi zahušťuje stravu. Ani drobné přeměty velikosti sponky do vlasů před ní neobstojí. Klíčky od auta používá stejně jako špunty. Hraje s nima fotbal. Bonbóny v plastových krabičkách jsou tím lákavější, čím jsou plnější. Takové nové Tic Tacy jsou vysloveným magnetem. Zavrže známým hravým tónem a už jsou dole na zemi a hraje s nimi na kočku a na myš.
No a včera jsem nechal otevřeno do pracovny. Nějak mě nenapadlo, že by se odvážila beze mě …
Odvážila se.
Vyběhla ven hned dvakrát a přinesla si návod ke kódování zámku a tácek pod kafe. Ten se jí líbil obzvlášť, jelikož je bambusovej a pěkně chrastí o podlahu.
"Ďáš to sem?!"
Údiv v kočičích očích: "Proč?"
"No protože je to moje!"
Další udivený pohled: "Ale dyť jsem si to z tvýho stolu vzala, tak je to moje."
"No to teda neni! Na hraní máš špunty."
Pohoršení: "Ale s tímhle jsem si ještě nehrála."
"A taky hrát nebudeš. Dej to sem, tohle jsi sprostě čórla z mýho stolu!"
Zhrzení: "No bóže, máš tam tolik věcí, a takovýho povyku pro papírek a pár dřívek."
Udělá ten svůj černej kukuč a jde hledat některý za svých špuntů … tak nějak votráveně. Ty věci z pracovny byly lepší. A hlavně: zakázaný.

kdo mi šlape na paty

Dveře byly otevřený, protože v tomhle vedru je potřeba udělat průvan, což bez otevřených dveří nejde. Kolem čtvrtý ráno mi někdo šlape na paty. Takovým tím zlodějským způsobem se vetřelec snažil napozorovaně vniknout do zakázaného území.
Jenomže fousy byly problém, poněvadž když máte fousy, nejdřív jdou ty vaše fousy a pak jdete vy. Případně se plížíte, aby vás nenačapali, což byl tenhle případ. A při tom plížení právě Cyrda těma fousama děsně šimrá. Rozhodla se prozkoumat, jestli ještě spím nebo jestli už se bude vstávat.
Vlezla mi do postele. Normálně mi vlezla do postele!
Abych jí nezpůsobil šok, jenom jsem se nepatrně pohnul, což byl signál, že páneček je ve střehu, takže je čas vyklidi pole, totiž postel. Opět velmi opatrně našlapujíc, obrátila se Cyri zpátky a plížila se z postele ven. Plížení, neplížení, na nohu mi šlápla a přesto, že je pořád ještě kotě, těch jejích pět kilo bylo cejtit. Nastal budíček a pohnul jsem se víc, aby bylo jasno, že o ní vím.
Cyria provedla
Maxův manévr popsaný v nedávném zápisu a už byla venku. Ten manévr se pochopitelně neobejde bez akustického doprovodu, čímž nastal kýžený efekt a já se definitivně probudil ve čtyři ráno.
Pak jsem jí ještě několikrát musel vyhánět, jelikož když už je páneček jednou vzhůru, tak by si taky moh' začít hrát, ne?!
Nemoh'! Jsou čtyři ráno!

natošup

Už je tu zas, zase jsem ho dneska ráno viděl. Pavouček. V kuchyni si souká síťku. Je to malej pavouček, tak síťku. Až bude velkej, bude to síť. Teď je zatím malej. A hned mám o něj starost.
MálaskaváHanička totiž, jak pravidelnému čtenáři známo, má k pavoukům i pavoučkům celkem vyhraněný vztah, který se dá dost přesně definovat její větou:
"Jak to má víc, než čtyři nohy, nesmí mi to do domu!"
Pavouk tento ostrý limit překračuje právě dvojnásobně. Proto musím pavouky, pokud se u nás vyskytnou, vždycky odchytit a vynést někam na zápraží, kde už mají jistou naději, že si tam budou smět bydlet. Pokud nevyrostou a neudělají si síť na okně. To je pak ten samej případ:
"Fuj, ten je velkej, vodnes si ho nebo na něj pudu s koštětem!"
Větší pavouky tedy odnáším dál na zahradu, neboť tam už je jim azyl poskytován bez omezení.
No a právě tyhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem si přišel ráno vařit kafe do kuchyně. Pavouček, takovej malej, černej, právě zahajoval přípravné práce, totiž kotvil nosná lana, do kterých začne vplétat síťku.
No jo, ale zrovna ve dveřích.
To je z hlediska pavouka místo velice výhodné, ne však z pohledu lidí. Zvláště pak z pohledu paní domu. Ale je to malej pavouček, von eště neví, že z dlouhodobého hlediska je pravý horní roh vstupu do kuchyně neudržitelná pozice. To se dozví, až já se dozvím, že si ho mám odnést někam z domu.
Do té doby ho tam nechám.
Ale Haničce to neříkejte, musel by ven natošup.

rolling cork stoppers

O Maxovi se tu už psalo dost. Mohlo by to vypadat, že Maxmilián je frontmen naší kočičí smečky, ale to zdaleka není. Když o něco jde, radši se někam zdekuje. Má rád svůj klid.
Výzkumník, dráždič a všudybyl je Cyria. Tedy já jí říkám Cyrda, děti s mouveselouHaničkou Cyrilka a na jméně Cyri se shodnem všichni. Nutno podotknout, že oba kočkeni mají svá rodná jména, ale na to se u nás nehraje.
Teď zrovna Cyri provádí pravidelné ranní okusování kabelů u mě v pracovně. Kromě toho i vrže jako prokluzující klínovej řemen, což je z kočičí řeči přeloženo: nebuď labuť a poď si hrát, to tvoje klapání do kláves tady teď nikoho netankuje.
Hraní začíná vždycky Cyrda. Kromě klubíčka a pingpongových míčků má nejradši špunt. Jo, špunt vod flašky. Nějak mě napadlo jí jeden onehdá nabídnout a on se jí náramně zalíbil, takže teď špunty nehážeme do koše, ale dostává je Cyri. Ta se vám s nima vyblbne. Loví je, hraje s nima kopanou, přepadává je ze zálohy, pinká s nima odbíjenou, zakusuje je a dělá s nima valící se kameny. To je takovej její vynález.
Cyri popadne špunt, uloví ho a odnese si ho do patra. Tam se postaví nahoru nad schody a ten špunt, co si přinesla nahoru, pustí ze schodů dolů. A okamžitě ho začne pronásledovat.
Jestli jste někdy slyšeli, jak se valí po dřevěnejch schodech dolů koš vysypanejch brambor, tak to je jenom vodvárek z toho rámusu, co natropí Cyrda. Normálně je to chlupatý, přítulný, na omak hebký zvíře, ale jak je na schodech, promění se v balvan a rámusí a dupe a pronásleduje ten špunt s vervou tak nezměrnou, že to chvílema vypadá, že ty schody spadnou. Naštěstí jsou to schody bytelný, takže Cyria může svůj korkopád provozovat znovu a znovu. Co jí na tom baví, těžko přesně určit. Ať je to co je, rozhodně to neustává.
Takže kdybyste náhodou někdy šli kolem a slyšeli od nás nějakej hroznej rámus, vězte, že to nejsou Rolling Stones, ale rolling cork stoppers.

dějiny budoucnosti

No jo, dyť my vlastně vůbec nemáme Star Trek, musel jsem přiznat díru v naší jinak docela rozsáhlé filmotéce. Není to sice díra černá, ale i tak je citelná (nikoliv viditelná). Nějak nás to prostě minulo. MásečtěláHanička má tuhle scifárnu pochopitelně načtenou, já jsem pár filmů z tohoto nekonečného seriálu taky viděl, ale rozhodně to není tak, že bych dokázal citovat jednotlivé scény případně vyjmenovat pozpátku posádku přítomnou na můstku USS Enterprise při útoku Klingonů.
Ale jsou tací, kteří se v tom vyznají.
Jeden z laskavých čtenářů si všiml, že náš kocour Max provádí stejné manévry, jako kapitán Picard. To je pochopitelně pro Maxmiliána velká čest a není možné to tu nezmínit. Jedná se o manévr popsaný v jinak naprosto civilní příhodě
vztah k vodě. Všímavý pan čtenář k tomu dodává:
….
"Popsal jste Maxův úhybný manévr podobně, jak bude o několik staletí později, při výuce na Hvězdné akademii, popisován slavný Picardův manévr, použitý poprvé při bitvě u Maxia (hvězdný čas 41723,9)."
….
Z toho je vidět, že dějiny se opakují a opakovat budou. Od té doby, co jsem dopis dostal, zkoumám Maxe, zda o tom náhodou něco neví, ale zatím to nevypadá. Pořád se tváří stejně, totiž jako kocour.
Pro úplnost ještě doplňuji upřesňující citaci onoho manévru ze zmiňovaného dopisu:
….
"Při incidentu, později známém jako bitva o Maxii, je USS Stargazer napadena neznámým plavidlem, které bylo až později identifikováno jako loď Ferengů. Kapitán Picard nepřátelskou loď zničí za pomoci taktického manévru, kdy na krátkou chvíli nechá svou loď letět warpem 9, čímž se jeví na dvou místech současně. Tento manévr je následně pojmenován jako Picardův manévr."
….
Inu zřejmě to tak má být a Maxmilián kocour statečně vyplňuje tu žalostnou mezeru v našich znalostech dějin budoucnosti.

co se učí zvonkové

Noe si postavil loď na kopci, což se na začátku zdálo být pošetilé. Inu i pošetilost mívá své dobré důvody a tato ho měla náramný. Do archy se mu nakvartýroval kdekdo, na koho zbylo místo.
My archu nemáme a jsme jen na malém kopečku, spíš na jeho svahu. To ovšem nebrání některým tvorům z okolí, aby nezkusili naši pohostinnost. Během dešťového počasí tu nijak velký nával nebyl, ale teď, když už pomalu všechno vysychá, je u nás na zahradě zase nával. Konopka, brhlík, rehek, konipásci, sýkorky, kos a zvonkové. A těch jsme si včera všimli zvlášť.
Sýkorky v naší budce opět vyvedly mladé a rozletěly se do světa. Zatím co právě zvonkové vyvedli mladé někde jinde a přiletěli k nám na zahradu. Sýkorky se učily létat ve světě, zvonkové se učí živit u nás.
To je psina.
Voni vám jako rodina obsadí krmítko, starý zobou slunečnicová semínka a mladejm je cpou do zobáku. Tomu tedy říkám servis. Já měl dodneška ten dojem, že malý ptáčkové se nechají krmit jenom v hnízdě. Jak ho opustí, už se musí starat sami. Tady u zvonků to, jak je vidět, neplatí. Rodičovstvo se stará dál.
Tak nevím, zřejmě to u nás na zahradě nebude ani tak archa jako spíš mama hotel.

vztah k vodě

Voda je poslední čtyři dny na žebříčku popularity hodně nízko. U nás je vztah k vodě ovšem poněkud nekonzistentní. Například kočkeni. Zrovna před chvílí se rozhodli koupat špunt v misce s vodou. Tedy to by ukazovalo na oblibu vody.
Neplatí to ovšem tak průzračně jednoznačné.
Včera jsem načapal Maxmiliána (kocour), kterak polehává na stole. To má pochopitelně zakázaný. No bodejď ne. Má svejch prolejzaček dost, stůl je náš. Cosi jsem si zrovna pískal a jeho to nikterak nevzrušovalo. Usoudil jsem, že má za to, že si ho nevšímám. Rozhodl jsem se tedy jeho dojem podpořit tím, že jsem si pískal dál a šel jsem jinam, než očekávaným směrek k němu. Zamířil jsem k vodnímu postřikovači. K takové té nádobce s pistolkou na postřikování rostlin nabo prádla. Nebo taky koček, což je náš osvědčený výchovný prostředek.
Již vybaven exekučním nástrojem blížil jsem se nevšímán ke stolu s Maxem. Ve vzdálenosti, kdy jsem si byl jist přesným zásahem, jsem vypálil. Vodní paprsek, který jsme se k tomuto účelu naučili používat, trefil kočkena mezi uši. Jaká hrůza! Vědom si svého hrdelního zločinu vystřelil Max ze stolu rychlostí světla, čímž na okamžik vznikl dojem, že je současně ještě na stole a současně už na zemi.
Maxík zahanben tím, že byl přistižen při zakázaném činu a současně persekuován vodním paprskem, šel si do síně zchladit žáhu do misky. S vodou, pochopitelně. A začal si chystat ten špunt, co ho teď v té misce koupe.
No a pak se v tom jeho vztahu k vodě vyznejte.

povodňová turistika

Povodňová doprava je těžko vypočítatelná. Někde se projet nedá, jinde je úplně ucpáno a někde je naopak úplně volno, protože se tam dá těžko dostat. Povodňová turistika kulminuje a například na Závisti byly včera odpoledne davy a pozorovaly Lipence pod vodou.
Naproti tomu Strakonická byla včera skoro prázdná. Skoro. V jednom úseku blikala modrá světla policejního vozu. Nechyběla ani televizní kamera.
Po chodníku šel průvod a stážník mu asistoval, aby se nic nestalo, kdyby náhodou jel kolem.
První si to vykračovala velká bílá labuť. Za ní cupitala malá, ještě šedivá labuťata. Průvod uzavital starej labuť. Byl to hezký obrázek, který jsem nestihl vyfotografovat. V té povodni zuřící kolem to bylo takové malebné.
Povodně trápí nás, lidi a jiné suchozemce. Je ale spousta jiných tvorů, kteří to berou jako rozšiřování jejich životního prostoru. Tyhle labutě si možná vyrazily na první obhlidku nového rajónu. Vlastně to byli taky takoví povodňoví turisti.

za plotem

Už je to nějaký ten rok kdy se nám tu po zahradě bez plotu procházel Bedřich. Dlouholetí čtenáři si vzpomenou, že Bedřich nebyl ani hejkal ani soused, ale srnec. Měl takovou bílo černou pásku přes jedno oko a byl tu dřív, než my. Chvilku jsme tu bydleli spolu. Pak přibylo sousedů a Bedřich odešel někam, kde je víc klidu a zmizel. Nějakou dobu se tu moc zvěře neobjevovalo.
To se ale poslední roky zásadně změnilo.
Na zahradu nám sice už lesní obyvatelé nechodí, pokud nepočítáme stále hosty a nájemníky z ptačí říše a nějakou tu menší drobotinu, jako třeba slepýše
Kubíka nebo žaby a ježky. Ale v okolí a na poli je živo.
Za humny roste pšenice, znamenitá snídaně pro srny. Brzo ráno jich přichází stádo. No ano, stádo, nikoliv stádečko. Žádných pět šest kousků. Může jich být nějakých šestnáct, osmnáct. Rozdělují se do dvou, tří skupinek a dokud u lidí nezačne ruch, snídají. Mají tu prostřeno přímo luxusně. Ovšem blíž už se neodváží. Naposledy jsme viděli dvě srnky u nás za humny vloni. A mezi domy se odvažoval jenom Bedřich.
To s divočáky je to jiné. Včera jsme se dozvěděli, jak si támhle přes kopec nechávají stavět plot, který zatím nepotřebovali. Proti divočákům. Že prý je jich hodně. Inu, jestli je jich jako srnek, zakrátko tu budeme mít safari.
Jen teď není úplně jisté, kdo koho bude pozorovat. Tentokrát to vypadá, že ti za plotem jsme my.

kdy to rupne

Naši kočkeni se nacházejí ve stavu permanentní blaženosti. Bodejď ne. To je pořád Maxíku sem, Cyri tam, pojď si pro papáníčko, ukaž já ti učešu kožíšek, … no já bejt tvor, kterej se teprv rozhoduje, co má bejt a kde má bejt, vybral bych si bejt kočka u nás. Ostatně on to věděl i Ferda, že je u nás dobře.
No a jak se tak mají skvěle, dělají všelijaká alotria, což, pochopitelně, k věku koťat patří. Honí se po schodech , žerou nám boty, rvou se jako koně, hrajou na schovávanou a vůbec se chovají jako řádná koťátka. Tedy čtyřkilová koťátka. Oba budou dvakrát takový.
A to je ten kámen úrazu.
My jsme si samozřejmě vybrali zas takový velký jako byl Ferda, ostatně Max je jeho brácha, mainskej mývalí, stejně jako Cyria. Takže my s tím počítáme, my to očekáváme, my to chceme. Ne tak někteří tvůrci vybavení kočičí domácnosti. Ti počítají s normálním vzrůstem asi tak dvou - tří kilových dospělých koček.
Máme od takového jednoho tvůrce kočičí prolejzačku. Sestavili jsme ji pro naše kočkeny ze dvou, poněvadž jedna jim už před měsícem byla malá. Je to takové futuristické monstrum samý sloup, plošina, korýtko, tunel … na však to znáte, kdo máte kočky. Škrábe se to, leze se po tom, schovává se v tom, odpočívá se na tom, rozhlíží se z toho a hlavně se na tom dělají psí kusy. Totiž kočičiny.
A tenhle běžný způsob užívání, ostatně jediný, ke kterému je to monstrum určeno, se ukazuje být tím, který dříve či později vyústí v nějakou strašlivou katastrofu. Ony totiž ty sloupky a plošinky a tunýlky jsou dimenzovaný právě na normální kočky. V našem podání jsou normální kočky aspoň sedmi, osmikilový. Tedy víc, jak dvojnásobně těžký, než ostatní. Při skoku na prolejzačku tato úpí, naklání se a budí dojem právě se sesouvajícího futuristického mrakodrapu.
Kočkeni si toho ale vůbec nevšímají. Řádí na tom, jako by to byly větve stromu, který se přeci naprosto běžně - to ví každá kočka - ohýbá až k zemi, aby se v zápětí znovu narovnal.
Škrábadlo ovšem není strom a tak čekáme, kdy to rupne. Zatím to neruplo.

mezi dvěma vykřičníky

Jiné nebezpečí. Vykřičnik v trojúhelníku, přece tu značku taky znáte. Tuhle se objevila v zatáčce u rybníka mezi Březovou a Černíky. Zatím co výstraha upozorňující na pět kilometrů dlouhou cestu nezi dírami se objevila už u nás v Olešku. Po zimě je, pravda, potřeba cestu opravit, protože ten slalom mezi dírami se už stává nebezpečným. Jelikož ty díry vznikají postupně, postupně si na ně i zvykáme. Ovšem stejně postupně se z toho stává zkušební polygon pro výrobce tlumičů. No, třeba se už na opravu shánějí dotace …
Ale zpátky k tomu vykřičníku. On se totiž vyskytl přímo u rybníka a označuje úsek právě jen u něj. No bodejď ne. Tady je na silnici takový divný bláto, zřejmě tu jezdí hospodář z pole. Ale proč to doprkýnka neuklidí? Říkám si projížděje denně mezi dvěma vykřičníky.
Ono je takové teplé vlhko, všude to kuňká, kamarádi fotěj žáby v rybníčku jak si dopřávají jarního množení, já jsem vyplašil malou žabku, když jsem dolejval potůček - no prostě všude je jaro, po ránu mokro, teplo … to by moho v té zatáčce na tom blátě šeredně uklouznout. Proč to k sakru nikdo už neuklidil?
Takový kousky bláta nebo co to je. Vyhýbám se tomu, aby mi to neujelo.
A tuhle mi to došlo. Dyť to není bláto. Dyť to nejde uklidit.
To se tu poslední týden každou noc objeví znovu. To jsou žáby! Lisovaný pneumatikama na asfaltě.
Ty praštěný skokani si usmysleli, že budou klást vajíčka ausgerechnet do tohohle rybníčku a nedají pokoj, ani když jim auťáky sviští po zádech. Tak my tu máme ekologickou katastrofu. Houfy žab se ženou přes silnici do rybníka a kličkují v silném provozu, poněvadž je tohle díky zavřené jarovské cestě jediná silnice od nás.
Teď je mi ten vykřičník v trojúhelníku jasnej. Akorát je blbý, že žaby neuměj číst. Mohly by skákat vopatrnějc.

kočkeni

Když už je ten apríl a když už máme doma ty kočky, tedy vlastně koťata, zkusil jsem v jejich duchu takovou taškařici. Mrkněte na zbrusu nový komiks o třech obrázcích. Kdyby vás pobavil, třeba bude mít i pokračování.
A, B, C.

šup ven

Možná už nás zima opustí. Pár dní po jejím posledním mrazivém návratu to alespoň tak vypadá.
Je docela pozoruhodné, jak se v tomto punktu shodne většina lidí. Stačí zapříst řeč o počasí a hned se rozvine jakási úlevná atmosféra pramenící právě z mírného oteplení, které nás momentálně provází. V radiu slyšíte, kromě katastrof, pochopitelně, i nadšená vyjádření, že už snad je ta zima za námi.
Jenom ta naše Sára pořád vyžaduje ubytování na noc. Zrovna teď mi tu pod nohama přede. Tak vám nevím, buď si na ten teplej pelech během letošní dlouhé zimy zvykla nebo ví něco, co my ne. Například, že ještě není s mrazy konec. Ale to by bylo šíření poplašné zprávy. Tak to určitě nebude. Prostě si jen ten chlupáč zvyknul na dobrý bydlo. Tak to bude muset přestat.
Pěkně šup ven a chytat myši, Sáro!

souboj

Souboj probíhal v plné síle, když jsem ho zaregistroval. Prali se s opravdovou záští a bylo jasné, že ten silnější to tomu slabšímu nedaruje. Ovšem ani ten slabší se nehodlal vzdát jen tak bez boje. Odrážel útoky se vším, co měl k dispozici. Jenomže si nevšiml, že ten starší a zkušenější hraje s více kartami.
Pomalu se blížili k jezu. Teď v předjaří, kdy sněžení střídá oblevu je řeka rozvodněná a kalný proud má sílu. A toho si ten maldší a slabší nevšiml. S tím naopak ten silnější soupeř počítal. Souboj se pomalu posouval k hranici, za kterou už není návratu. Zkušenější rváč si dával dobrý pozor, aby jí nepřekročil. Bojový zápal však jeho soupeře příliš zaměstnal a když si všiml, že už silný proud nepřemůže, bylo pozdě. Překročil hranici.
Přesto že se vší silou snažil přemoci proud, nestačil na to. Proud ho strhl pod jez.
Vítěz se vztyčenou hlavou odplouval po svém a poražený zápasil o holý život pod jezem. Už to vypadalo, že se z peřejí dostane, ale v tom ho proud vtáhl do kotle pod jezem. Zmizel v tříšti kalné vody.
Trvalo hezkou chvíli, než se pod kotlem vynořil. Otřepal se a odplouval po proudu ke šlajsně. Souboj byl u konce.
Inu je jaro a labuťáci se už perou i pod Jiráskovým mostem.

hadr C

O koťatech jsem zatím nepsal víc, než jen že je máme doma. Vzhledem k tomu, že takhle malá koťata u nás ještě nebyla (Sára i Ferda už přišli větší), přibude možná nějaká ta historka ze života kočičí mládeže, ale novou rubriku kvůli tomu určitě zakládat nebudu. Vejdou se do té, která je tu od začátku k tomu zřízena.
Nuže koťata se mají k světu a původní pochopitelný ostych jim vydržel asi tak dva dny. Od pondělka už předvádějí všelijaké skopičiny a od středy si už hrají spolu. Zrovna včera hrála koťata chvilku fotbal a pak se přetahovala o kus vlny, kterou jim unavená Kačka nechala na hraní poté, co nepočítaněkrát oběhla kuchyň i obývák právě s tím vlněným provázkem za sebou a v závěsu za ní s oběma koťaty. Člověk by si mohl myslet, že jsou ti dva chlupáči k neutahání, ale kdepak, taky mají své meze. Když je hraní unaví, lehnou si a odpočívají. Každý svým způsobem. Nejraději ovšem na něčem chlupatém. Na koberečku nebo na kočičí prolejzačce, kterou jsme jim k tomu pořídili.
A teď se dostávám k tomu podstatnému. Nějak nám totiž nedošlo, že normální kočky jsou mrňavý, tedy lépe řečeno normální kočky jsou normálního vzrůstu. Zatím co mainské jsou poněkud větší. Třikrát nejmíň. Tříměsíční kotě je tak už větší, než dvanáctiletá Sára. A tady je ten kámen úrazu. Právě při objednávání té prolejzačky nám to s tou velikostí nedošlo a když jsem to smontoval, bylo jasné, že je ten udělátor koťatům malý. Holt už je to ale jednou doma, tak se s tím musíme smířit, tedy hlavně koťata.
Těm to to kupodivu ani nepřijde a prolejzačku/škrábadlo přijala za své. Ovšem svým způsobem. Vzhledem k nekompatibilitě rozměrů je na to často neuvěřitelný pohled. Například tahle figura by se dala nazvat
hadr C (jako Cyria).

zkoušky začínají po čtvrté

Téměř každoročně se tu o tom zmiňuji. Bývá to touhle dobou nebo o něco později jako třeba vloni. Letos to opět vypadá na dodržení jízdního řádu matky přírody. Tedy vlastně letového.
Tak, tak, už jsou zase tady. Než jsme odjeli na hory, hlídal naše krmítko jen kos. Bylo nějakých dvacet centimetrů sněhu a zima to ještě nevzdávala. Ale jen jsme přijeli, už nás vítal zpěv. Tedy nikoliv sbory školních dětí, to ne. Mám na mysli zpěv dalejko jemnější, ptačí.
Už od víkendu nám tu přibývají koncertní hlasy a stačí jen pootevřít okno a hned máte lepší náladu. Ne snad, že by vám do světnice vlítnul rajskej plyn. Stačí rajský zpěv.
Zkuste to se mnou. Otevřte si okno a pokud vám pod ním někdo netůruje diesel, měli byste je slyšet taky. Zkoušky začínají po čtvrté ráno a koncert bude co nevidět neboť vězte, že jaro je za dveřmi!

uklidňující činnost

Teploty jsou v posledních dnech jako na houpačce. Rozdíl dvanáct stupňů je docela běžný, takže přes den se zdá, že už bude jaro, zatímco přes noc zamrzá rybník a vypadá to na další zimu. Proto bývá Sára pořád ještě přes noc doma, i když je to kočka venkovní. A to je ta potíž.
Proč by to měla být potíž? Vždyť je to normální zimní fáze kočičího živobytí. No jo, normální by byla kdyby …
Kdybych vám už včera řek', že normální fáze kočičího živobytí se během minulého víkendu změnila. Normální skončilo a začalo - no ne snad přímo nenormální, ale řekněme nestandardní, tedy v našem domečku neobvyklé, nové období.
Ferda odběhl do věčných kočičích lovišť a nám se mocně stýskalo. Proto jsme oprášili dávný nápad, že v případě, pokud bychom si pořizovali někdy nějakou další kočičí generaci, bude nejlépe vzít na byt i stravu kočky dvě najednou. Pravidlo oprášeno, mánedočkaváHanička to postrčila a já jsem čin dokonal.
Vybrali jsme si dvě malá koťátka. MáněžnáHanička Maxíka, takovýho ťutínka kocourka, co jsou přes tátu s Ferdou bráchové a já, který jsem už dávno začal pokukovat po něčem zase méně obvyklém, jsem si vybral černou kočku. Takovou malou pumu. Souhlasil jsem, že jí budeme říkat Cyri, až když jsem si našel, že Cyria je snad biblické označení pro dámu.
Max, celým jménem Maxmilán Dráp - to se mi totiž taky líbí (znáte jistě Rychlé šípy), ja zatím spíš Drápek a potřebuje pořádně vykrmit. Cyri je skoro dvakrát taková, přesto, že je o dva týdny mladší. K světu se mají oba. Jsou to pochopitelně zase kočky mývalí a Sára je, stejně pochopitelně, opět nesnáší. S Ferdou se po letech tak nějak snesla, ale žádná velká láska to nebyla. Jenomže tohle jsou tříměsíční koťata a to opravdu Sára při svém věku nemá zapotřebí. Tak na ně vrčí (ano, Sára měla být původně pes a v poslední chvíli se to nějak zvrtlo) a syčí a vůbec jim dává najevo, že ona se s tímhle tady vůbec nehodlá zabývat. Ne snad, že by je tloukla, to si netroufne, ale drží si je od těla. Což způsobuje právě ten pocit nestandardního období.
Ráno vylezete z ložnice a už se vám zase pod nohama motá kočka. Dolů s váma nejde, protože dole je jiná kočka, kočka venkovní, která tam normálně ani není vidět, ale teď se hlásí o své místo na slunci, totiž u žrádla. No a na těch schodech, co po nich jdete pro to žrádlo, leží další kočka, jelikož tam asi spala, poněvadž jí ta venkovní kočka taky nepustila dolů.
Takže se nějak probrodíte skrz chlupatce dolů, po marném pokusu je sbratřit jde Sára ven, koťata seběhnou dolů a dožadujou se plné misky, přičemž i ona na sebe začnou vrčet a vysvětlovat si, čí ta miska vlastně je. Takže se to snažíte usmířit, nedáváte pozor a kopnete do šavle a tyče, které má Matěj nachystané v pohotovosti v koutě síně. Nastane zřícení provázené hlasitým rámusem. Načež vykoukne mározespaláHanička a dotazuje se na původ zemětřesení. Pro dnešek mám alibi a jsem vzat na milost. MálaskaváHanička jde pokračovat v krmení malejch divousů a já jdu psát woleschko. Což je konečně normální, standardní, leta provozovaná a velice uklidňující ranní činnost … tedy pokud …
Maxi! Ne! Nech ty kabely!

běž Ferdo, běž

Nesmím být pryč moc dlouho, to pak dělá, že se mnou chvíli nemluví, ale když přijdu pěkně spořádaně včas - nejlíp hned odpoledne, čeká na mě. No bodejď ne, vždyť je to taky můj kocour Ferda. Pečlivě shůry ze schodů zkontroluje, jestli jsem to opravdu já, kdo odemkne dveře a pak nastaví skrz žbrliny čumák. To je pozdrav. My si vždycky dáváme čumák. Má ho studenej a mokrej.
Ten samej čumák mi strká do podpaží vždycky ráno, když si mi sedne na klín. To už máme spolu takovej zavedenej způsob vstávání. Ferda ma mě počká před dveřma, pak mě předejde u schodů a když se dotknu jeho vztyčeného chlupatého ocasu, šikovně se mi plete pod nohy, jak
už jsem o tom psal. Když jsme dole, jdu si sednout kam potřebuju a Ferda si jde sednout na mě. Pochopitelně mi dá nejdřív čumák, pak si mě prohlídne, protože na mně vždycky vidí něco, co mám nad hlavou a co vidí jen on. Zkontroluje to, jestli je to na svém místě a spokojeně mi packama obejme levou ruku a ten čumák si strčí do podpaží. A začne slastně vrnět. On totiž nepřede. Jak je velkej, tak má hlásek velejemnej. On jen tak vrní. Pak se zvedne, vztyčí ten svůj ohon a jde prověřit všechny kouty, jestli jsou věci tam, kde být mají. A když jsou - jako že vždycky jsou - jde se nasnídat. Packou si vybere z misky to nejlepší sousto, způsobně si ho podá a jako řádně vychovaný kocour chroustá jednu kuličku po druhé.
Pak si udělám kafe a jdu psát. Ferda je tu se mnou a něžně překáží. Musí si mě užít, než vstane jehonejmilejšíHanička. Hned, jak je dole, musí být Ferda s ní. Asistuje a při snídani se jí usadí na klín. To musí, to jinak nejde.
"Tak pojď, ty závisláku," praví jeholaskaváHanička a dobře ví, že závislá je ona. A já taky. Všichni ho máme rádi a on nás. Matýsek s ním lehává pod stolkem na koberečku a hřeje si tvář v jeho huňaté strsti. Za Kačkou chodí do pokojíčku, i když ví, že to se nesmí. Ono je tam u ní tak hebko, že se tomu nedá odolat, viď Ferdo.
Ferdo … ?
Já vím, místo tebe na mě čekal na schodech uplakaný Matýsek, mezi žbrlinami mi dal čumák…
Tak běž, Ferdo, běž, určitě tam máš trávník nejmíň tak dobře posekanej, jako ten náš … a tenhle nemá konce …

večer přiď

Je nad nulou, napadlo trochu sněhu (3cm?), sníh odklizen, rosničkáři předpovídají krátkodobou oblevu v teplotách i nad deset stupňů, ale Sáře se zalíbilo doma. Zvláště přes víkend, kdy noční teplota klesla krátkodobě na -16°C. Pochopitelně je Sára přes noc doma, ale za dne jí pěkně vyšoupneme na procházku. Když se nám to podaří.
V sobotu jsem na ní nějak zapomněl a tak šla ven až před poledním. Začala se totiž hlásit, což Sára dělá s oblibou. Postaví se doprostřed síně a huláká. Ne, to není mňoukání, to je hulákání. Měli byste to slyšet.
"Tak poď ven, tvore," povídám a otvírám jí dveře z domu, přičemž jí trošku vždycky pobídnu nohou, aby se nevyvrzalo to teplo. Sára mrskne ocasem, jako že teda de, dyž musí a vyloudá se ven na mráz. Oběhne dům a už je na terase před zadními dveřmi. Huláká.
"No jo, ty tam v misce nemáš žrádlo, co? Tak počkej, já ti donesu," povídám smířlivě, otevřu dveře, vezmu misku a jdu pro granule.
Načež máveseláHanička vypukne ve smích.
"Ta tě dostala, má tě vycvičenýho, že za chvilku začneš panáčkovat."
"No co co, snad jí můžu dát ven žrádlo, ne?"
"To klidně můžeš, ale ona už je zase vevnitř!"
"Cože?"
"Jo, Sára je v obýváku!"
"No jo vopravdu. Ty potvoro chlupatá, jedeš ven! Já tu s tebou na obíhanou hrát nebudu. Mazej"
Sára je kočka chytrá, ví, kdy přetek' pohár. Vypadne ze dveří. Ovšem se vztyčeným ocasem a k plné misce.
"To jsme si pěkně pohráli, viď, pane?!" ohlédne se od jídla.
"A to víš, že jo, tvore. Večer se zas přiď vohřát, dneska bude zima."