WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pf 2014

PF_2014

veselé Vánoce!

vesele_Vanoce

hlavně ty fousy

A že prý jestli máme nějakou hůl, že by potřeboval do školy pastýřskou, povídá tuhle Matěj.
Inu holí máme, jen si vybrat.
"Tak já si vezmu tu Krakonošovu, ta je pro pastýře nejlepší," rozhodl se Matýsek.
Rozhodl se správně. Hůl měl po Krakonošovi, palčáky po prababičce, kožich a čepici mu půjčila paní učitelka Lenka. Tím byl pastýřský kostým hotov a mohli jsme vyrazit. Na pastvu? Ale kdepak, do kostela do Zvole na pastýřskou hru!
Jako každý rok je ve škole výstava a v kostele zpívání a hraní pastýřské hry. Letos to bylo trošku jinačí, větší a co pamatuju, taky nejlepší. Dětičky s paní ředitelkou Luckou zpívaly na kůru, pak někteří zpěváčci seběhli dolů a přidali s k ansámblu Lenčinému aby předveli velkolepé představení o tom, kterak to bylo, když se to dítě narodilo.
U nás v rodině byly úlohy rozděleny spravedlivě. MámiláHanička a já jsme byli publikum, Kačka zpívala na kůru a Matěj hrál pastýře s tou holí, rukavicemi, kožichem a čepicí. Na poslední chvíli mu Lenka ještě přimalovala fousy, aby ta role měla patřičnou vážnost.
Moc se to povedlo. Kačka zpívala dál celý večer a Matýsek si to taky pochvaloval. Hlavně ty fousy. Líbily se mu tak, že v nich chtěl jít spát, což jsme mu nakonec rozmluvili. Co kdyby mu z toho do rána doopravdy narostly?!

nekecám

"….. a voni pak vystřelej raketu a kousky toho sestřelenýho meteoritu pak přitáhnou k Měsíci a tak na nás nespadnou …"
Tuhle větu jsem slyšel ve škole v šatně. Nějací třeťáci si o tom povídali.
Zřejmě se dívali na Armagedon nebo nějaký podobný film, pomyslil jsem si. A protože nesleduju televizní senzační zprávy a nečtu senzační noviny, nechal jsem to tak.
Teď jsem si na to nějak vzpomněl, mrknul jsem se po síti a vono jo. Von vám bude konec světa v roce 2032. Teda spousta senzacechtivejch médiií to tvrdí a přepisuje vypočítanou pravděpodobnost srážky s asteroidem 2013 TV 135. A Rusové prý mají asteroid na mušce. A Nasa chce zase jiné tři asteroidy přitáhnout k Měsíci a Američani našli v Afganistánu Stroj času, kterej používal Zarathustra a ….
A já se zase hážu do klidu, poněvadž jsem za minutu našel takovejch senzačních zpráv, že to pro mě znamená jediné:
Politická témata netáhnou, lumpárny všeho druhu už čtenáře nuděj, náklady novin a sledovanost televizí klesá, inu je třeba sáhnout do pytle s nápady a vytáhnout nějakou senzaci, která zabere. Konec světa zatím zabral dycky, naposled vloni, jestli to nepletu.
Jo a to víte, že v naší škole na půdě straší dvouhlavý tele? Nevíte? Tak si buďte jistý, že tam je. Tuhle jsem ho viděl, vážně, nekecám …

Kmeny

Pamatujete si na čtvrtky? No přeci na ty literární čtvrtky, přesněji na čtvrtek ráno, kdy se před knihkupectvími vytvořily fronty v očekávání vydání knihy, o které se předem vědělo a každý si jí chtěl přečíst a bylo jasné, že se na každého nedostane. Jistě, je to už hodně dávno a naštěstí je to s knihami úplně obráceně. Knih je na trhu nepočítaně a dostane se na každého, kdo má o knihu zájem.
Ale včera jsem zjistil, že jsou i vyjímky.
Normálně bych se k informaci o tomto titulu nedostal. Na její stopu mě přivedl Juráš, vlastně jeho slečna, která si o knihu napsala Ježíškovi na facebook. Ostatně kam jinam v této době, že ano.
No a ta knížka prostě není. A to hned dvojnásobně. Ta první vyšla před dvěma lety a byl ihned rozebrán i její dotisk. V antikvariátu jí taky nenajdete, protože je příliš nová a jediné zmínky lze najít v duchu: "… koupím knihu Kmeny …" No a druhá kniha Kmeny 0 měla vyjít na začátku prosince. A většina knihkupectví o ní buď neví nebo jí nedostala. Doslova: "… my jsme měli objednaný tři, ale ještě k nám nedorazily a už asi nepřijdou. Nakladatel už je má vyprodaný …"
Musím ještě dodat, že mi v jednom pražském knihkupectví poradili jiné knihkupectví, ve kterém knihu jistě mít budou a měli pravdu, byla tam. Ovšem takovou sháňku po knize už jsem léta nezažil. A to bych málem začal tvrdit, že kniha dnešní generaci nezajímá.
A vida.
Stačí říct "Kmeny" a rázem spousta lidí ví, že to je děsně zajímavá kniha, ale už se nikde nedá sehnat … jako za dob dávno minulých.

jezdec

Je na světě jeden takovej předmět, kterej je všestranně použitelnej. Původně byl vymyšlen pro úplně jiné účely, ale jeho naprostá univerzálnost z něj udělala nepřekonatejnej nástroj na všechno.
Pochopitelně přeháním, ale jenom trošku.
Určitě přeci sami používáte kancelářskou sponku. Takovej ten dvakrát zatočenej drátek, co se s ním mají spínat v rohu dva papíry, aby držely pohromadě.
Ten drátek se dá použít - a používá - opravdu na co si vzpomenete. Já jsem si z něj kdysi udělal například šroubováček na titěrný šroubky v brýlích. Dá se z něj udělat náhradní osička k autíčku, dá se s ním zajistit spoj, ze kterého vám vypadl kolíček, dá se s ním vyšťourat drobný předmět zapadlý do škvíry, můžete si z něj udělat provizorní háček či věšáček … použití je opravdu nepřeberné množství.
Včera jsem sponku opět použil způsobem, ke kterému nebyla stvořena.
Mám totiž jednu velice oblíbenou koženou bundu. U kožené bundy její obliba stoupá s jejím stářím. Zvyknete si na sebe. A když se u ní porouchá zip, je najednou problém. On se nedá úplně snadno vyměnit za ten samý tak, aby to nebylo vidět. Navíc u téhle bundy se zip rozbíjí pravidelně. Tedy zip je pořád v té nejlepší kondici. Ale protože bunda i zoubky zipu jsou takové festovní, očko - tedy kovové držátko jezdce zipu - se každou chvíli vytrhne. Tedy já ho vytrhnu, urvu.
Proto docela často měním jezdce. To je nejsnažší způsob obnovy funkce zipu.
Právě z té kancelářské sponky bylo už mnohokrát provizorní ouško jezdce, než jsem koupil zip a z něj použil jezdce nového.
Tentokrát se mi podařilo urvat ouško velice citlivým způsobem, tedy tak, že se součástky jen jaksi vyvlékly ze sebe a zůstaly neporušeny.
To byla příležitost!
Místo nového zipu jsem koupil vrtáček, do třmínku jezdce jsem vyvrtal dvě milimetrové dírky, zapasoval jsem to do sebe a teď už scházela jenom osička.
Nebudu zastírat, že jsem celou tu opravu šil na míru právě kancelářské sponce.
Ano, vzal jsem ze zásoby v krabičce jednu sponku, příslušný kousíček jsem odštípl - a na světě byla naprosto dokonalá osička do třmínku jezdce zipu.
Dvojí cvaknutí kleštičkami a opravený jezdec je jako nový.
Tentokrát už bude, doufám, držet na věky, protože je opravenej tím nejdokonalejším způsobem - tedy kancelářskou sponkou.

v Národním na kanapi

"Víš, já ten balet nějak … no prostě nemusím. Já budu asi kulturní barbar. Ale dyž mě to nebere. Já bych se tam trápil," snažil jsem se vyvlíct z představení, na které jsem měl Kačence zakoupit těsně po prázdninách lístky k narozeninám.
"No tak kup jenom dva, já půjdu s Kačkou sama," vysvobodila mě mábáječnáHanička.
Rád jsem učinil, jak navrhla. Včera byl ten večer, kdy se představení Louskáčka konalo.
Jenomže zas to bylo trochu jinak.
Ona totiž Kačka dostala na vybranou, s kým má na ten balet jít. A vybrala si Matýska.
Nuže, odvedli jsme je do Národního, předali jsme je panu uvaděči a šup na kanapátko do salonku. Takhle nějak si představuju (jako zavrženíhodný kulturní nevzdělanec) ideální baletní představení.
Z reproduktoru se linuly zvuky hudby, do nich volal inspicient: "Připraví se technika, garderóba, čalouníci a stavěči, opakuji …" a já jsem si usrkával kávu a k tomu zakusoval chlebíček se šunkou.
Když bylo asi tak pět minut po začátku, přišla ta slečna, co mi prodávala to kafe a povídá: "Já vás nechci rušit, ale víte, že představení už začalo?"
"Ale jo, víme, taky už jsme tam dva malý diváky usadili, my tu na ně počkáme."
Slečna pochopila, kdo je tu kulturním barbarem a s profesionálním úsměvem se vzdálila připravit salonek na přestávku.
A tak jsme celýho toho Louskáčka strávili s moumilouHaničkou v Národním na kanapi. No a nebylo to špatný. Děti si to představení moc pochvalovaly.

vy jste je nepotkali?

Jak přesně vznikla ta která pověst či pohádka se většinou neví. Prostě se to povídalo a pak to někdo zapsal. Ale kde se to vzalo, než se to povídalo, to je většinou záhada. Taky mám jednu záhadu. A docela čerstvou.
V ulicích kolem Arbesova náměstí je čilý ruch. Zvláště Štefánikova ulice žije čilým městským životem. Ani v ostatních ulicích není prázdno a tudíž se nedá říct, že by tam chcíp pes. A taky ne.
Pes tam nechcíp, ba naopak, chodil tam a zřejmě chodí pořád. Velkej. A nechává za sebou stopu. Krvavou.
Kdepak, nevymejšlím si. Tento týden jsem tu krvavou stopu našel na mnoha místech v ulicích právě kolem Arbesova náměstí mezi Štefánikovou ulicí a Jiráskovým nábřežím. Otisky psích pacek na chodníku jako razítka. Stopy míří ulicemi, občas přejdou přes ulici z chodníku na chodník a kamsi směřují. Neměl jsem čas vystopovat odkud kam vedou, ale jisté je, že na ně v té oblasti narazíte skoro všude.
Co se asi stalo? To se patrně nedozvím.
Ale můžu si třeba vymyslet, že ohnivý pes obchází Arbesovo náměstí a hledá svého pána - vysloužilce od Újezda. Nepoctivý vetešník ošidil jednonohého vysloužilce z Újezda, který k němu přinesl do zástavy svůj poslední vojenský metál a nedostal za něj, než pár měďáků, přesto, že byl doopravdy ze zlata. Ve vetešníkovi se však hnulo svědomí a šel veterána hledat, jenomže po vysloužilci už nebylo ani vidu ani slechu. Zůstal po něm jen jeho věrný pes. Vetešník chtěl vrátit nepoctivě získaný metál alespoň vysloužilcovu psovi. Ale pes před ním utekl a duch toho šizuňka dodnes bloudí setmělými ulicemi kolem Arbesova náměstí a psa nemůže dohnat. To je odplata za jeho nepoctivost.
Vy jste je nepotkali? Tak si dávejte pozor, někde kolem Arbesova náměstí obchází duch starého vetešníka a před ním běhá veliký ohnivý pes, já jeho stopy viděl!

klíčový prvek

Na modelářském kroužku jsem se včera sešel zase se všemi kluky a lepili jsme modely jako vždycky. Inu co by taky měli modeláři dělat jiného, než modely, že ano. Člověk by řek', že to ani nemůže bejt jinak, to by pak nebyl kroužek modelářů. A přesto to zrovna včera jinak bylo.
To se totiž objevila ve dveřích jedna paní učitelka z družiny a že prý jsou dole ve vchodu vyvrácené dveře a že paní ředitelka prosí, jestli bych se na to mohl podívat, jestli by to nešlo opravit. Tak jsem jí svěřil kluky, aby mi je pohlídala, vzal jsem si z kufru ty nejtěžší nástroje, co jsem tam měl, tedy kombinačky, šroubovák a malý kleštičky a běžel jsem k těm vyvráceným dveřím podívat se, co to s nima je.
A vono jo. Byl tam ještě i jeden tatínek, který mi sekundoval, ale jediné, co jsme byli schopni provést, bylo zjištění, že je to neopravitelně vyvrácené a že ten rozlomený pant se musí vyměnit, protože opravit nejde. Jedině snad že by se dal provizorně použít pant z druhého křídla dveří, kde byly tři. No jo, ale chybělo to podstatné. Čtyřka imbus. Ten s sebou v kufru nenosím. Pro modeláře není potřeba.
Mezitím se odehrávaly telefony s paní ředitelkou, kterou jsem informoval o stavu věcí a ona informovala mě o stavu shánění pana starosty a pana údržbáře, kteří by měli přijít a něco s tím udělat. Jenomže čas utíkal a dveře furt visely na jednom pantu. Na noc to tak nemůže zůstat.
Tedy jsem zavolal mélaskavéHaničce o pomoc. Byla ve škole hned, jak to jen šlo a přivezla mi mou sadu imbusů.
Poprosil jsem další paní učitelku Lenku, aby mi teď zase ona pohlídala modeláře a šel jsem na ty dveře. No a vida, šlo to. Po chvíli, když už jsem byl asi tak v půlce opravy, přišel pan starosta. Zrovna vhod, aby mi podržel těžké křídlo dveří. V jednom to skoro nešlo. Nasadili jsme to společně na pant, já to tam přiheftnul na místo a dveře znovu začaly plnit svoji funkci.
Všecko to dobře dopadlo, modeláři udělali kus práce, já jsem opravil dveře a pan starosta má na starosti dneska sehnat ten rozlomenej pant ke dveřím, neboť opravu je potřeba řádně dokončit.
Ale nebýt mémiléHaničky, takhle rychle by to nebylo. Tím doslova klíčovým prvkem byla opět ona. O stihla to všechno tak, že když jsem přijel domů, zrovna byla hotová večeře. No není báječná?!

v pohádkách a ve škole

Ufff, letošního Fausta jsme nakonec zvládli dřív, než začalo sněžit. Už jsme měli obavy, že to nestihnem a budeme to muset odložit, ale nakonec to vyšlo.
Tentokrát jsme si pro celou Matýskovu třídu vymysleli putování za kameny. Ono to vždycky alespoň trochu souvisí s osnovami pro příslušné pololetí. No a právě teď se probírají planety Sluneční soustavy, horniny, orientace v mapě a vůbec takové podobné věci, což jsme právě ve hře využili. MápečliváHanička to tentokrát připravila skoro celé sama. Já jsem jenom vytypoval trasu a zařídil poklad a alchymistické kouzlo. Ale všechny úkoly a zastávky na trase dětem nachystala mášikovnáHanička. Někdy to nachystala docela obtížné a málem jsme si s dětmi mysleli, že se nedostaneme z místa.
Na každé křižovatce cesty totiž děti musely najít vzácný kámen a pak podle něj provést úkol kameni příslušející. Nešlo to vždy úplně snadno a nebýt naší úžasné paní učitelky Marcely, nevím, nevím… Nu ale nakonec jsme přeci jen složitým terénem často i mimo značené cesty a po hřebenech doputovali na keltské opidum.
Tady děti nalezly truhličku s alchymistickými potřebami a musely vykonat rituál, který měl pomoci Faustovi zlomit další pekelné prokletí.
Pokusy se vydařily. Každý skropil záhadnou směs kapkou vody a zakrátko z té hmoty začal stoupat dým a poté vyšlehl plamen. Všichni vykonali, co měli a zavolali Fausta jménem.
A v tu chvíli se to stalo.
Jen děti dořekly Faustovo jméno, z dálky se ozvala hromová rána …
Kdo nebo co to bouchlo, nikdo nevěděl. Ba ani já, protože tohle jsem opravdu neměl s nikým domluvený. Ať už to bylo cokoliv, děti měly jasno: další obruč Faustova prokletí praskla a právě ony k tomu Faustovi pomohly.
Cestou domů se mě jeden Matějův spolužák ptal, co se stane, jestli ten ďábel přijde. Nuže mohl jsem mu směle odpovědět, že i kdyby přišel, nad touhle třídou nemá moc, protože všechny děti mají dobré srdce, což právě prokázaly pomocí Faustovi. No a na nikoho, kdo má dobré srdce ďábel nemůže. Tak to bylo a tak to je.
Tedy alespoň v pohádkách a v naší škole.

Stratocaching - vzlet balónu

Vzlet balónu je vždycky velká událost. Už od dob bratří Montgolfierů se při takové příležitosti scházívá publikum v nemalém počtu. V sobotu jsme tím publikem byli i my. Velcí hračičkové se totiž právě v sobotu rozhodli vypustit balón s keškami a kamerami a zahájit experiment Stratocaching, o kterém jsem tu minulý týden psal.
Start byl ohlášen na devátou. Byli jsme tam včas a hned u brány nás paní s modrou čepicí odkázala za plot, jelikož prý nemáme registraci. Zřejmě jsme neměli tu správnou a šli jsme tedy za plot. Spousta jiných návštěvníků buď registraci měla nebo nepotkali paní v modré čepici a tak se už v devět motali uvnitř areálu ČHMÚ.
Okouněli jsme za plotem spolu s ostatními nepozvanými. Občas přišel k plotu někdo pozvaný a hlásil, že start je odložen na půl desátou a pak na desátou … A když bylo po desáté a furt nic a my jsme jako tatrmani s dětmi čekali za plotem, přestalo nás to bavit. Řekli jsme si, že jdeme domů.
Ještě před odjezdem jsme zamířili znovu k bráně. A ejhle! Už jí nehlídala paní v modré čepici, tudíž jsme vešli.
A vešli jsme včas.
Konečně začalo něco zajímavého. Děti si prohlédly nafouknutý stratosférický balón, šáhly si na dropion - tedy zařízení, které mělo vynést a posléze vyhodit strotokešky. Dokonce jsme si vzali do ruky i jedno semínko - stratosemínko. Prostě všichni ti, co už tam přes hodinu okouněli, měli všechno prohlédnuté a my jsme tak na prohlížení měli klid a času dost.
Teprve po čtvrt na jedenáct se věci daly do pohybu. Pánové přivázali dropion pod balón, provedli poslední úpravy a kontrolu a konečně se začalo počítat a nastal start. Balón za všeobecného jásotu vzlétl a my jsme se vydali domů sledovat, kudy poletí.
Doletěl až nad Zdice a pak se začal vracet směrem k nám. Nad Litní dosáhl nejvyššího bodu nějakých 30 a půl kilometru a vypustil semínka - stratokešky. Ty, které ve stratosféře nezamrzly, dopadly a ohlásily se z okolí Chrástu u Plzně, ale to už jsme jen sledovali na internetu.
Náš zážitek byl vzlet Prvního Stratokačerského Balónu. Několik fotek jednak mých a jednak převzatých z technetu (neboť se přihodilo, že Kačka s Matýskem se tak šikovně motali u vzletu, že jsou i na fotkách, které pořizoval někdo jiný) je uloženo
tady v galerii.
A nakonec se mi podařilo nahrát na server i
záznam ze vzletu, který jsem na místě pořídil a který zapřičinil velmi pozdní zveřejnění dnešního woleschka, jelikož se to nějak zadrhlo.
Úplně stejně jeko v sobotu ten vzlet samotný.

experiment Stratocaching

Tak po delší době už je zas pod nulou, tedy Martin na bílém koni nepřijel, ale kabát potřeba bude. Sice to zatím není moc znát, je to celý jeden stupeň a kousek, ale je to pod nulou, tedy mráz. Ostatně je na čase, vloni už jsme měli prvního sněhuláka za humny postaveného.
Na druhou stranu je dobře, že zatím nenasněžilo, protože by se špatně hladaly, jelikož jsou bílé. Jistě, jsou bílé a v sobotu se posypou shůry.
Nepíšu o vločkách, ty nikdo hehladá. Píšu o stratokeškách, které se čeští pokustóni chystají v sobotu 16. listopadu dopolene vysypat ze stratosférického balónu. Už se o tom píše nějakou dobu a i já jsem jim poslal mail, abych dostal zprávu, že se sypou, tedy vlastně letí. Jsem na to vážně docela zvědavej, kam ta stratokřidýlka doletí.
Tedy pokud vás to taky zajímá, zde je
odkaz na zatím poslední článek věnovaný této zajímavosti. No - a v sobotu se třeba někde potkáme, neboť vypukne experiment Stratocaching.

vysloveně podzimní

Takovej to byl ale vysloveně podzimní víkend. V sobotu to bylo ještě na procházku, ale v neděli pršelo, čímž nám počasí naznačilo, že máme pomýšlet na lezení za kamna.
To se ovšem netýkalo Matýska.
Toho jsem v pátek odvezl na vlak a v neděli jsem ho z nádraží vyzvedl. Tedy ne snad, že by byl celý víkend na lampárně na Hlavmním nádraží, to ne. Naopak, vydal se do dalekého zahraničí, tedy až do Trnavy a do Bratislavy. Měli tam soutěž a vystoupení. Byla to předposlední letošní soutěž a druhá zahraniční zkušenost. V květnu přivezl medaile z Polska, no a teď to byl zkusit na Slovensku.
Kluci mají báječného trenéra a ten je připravuje na soutěže tak, aby je to bavilo. Vůbec není důležité umístění. Důležité je, abys měl pocit, že sis dobře zacvičil, říká klukům vždycky Tomáš. Když budeš mít pocit, že ti to opravdu dobře jde, pak to umístění přijde samo.
Má pravdu Tomáš. Kluky to hrozně baví a když se jim to zrovna povede, dostanou i nějakou tu medaili. V sobotu v Trnavě jich zase dostali habaděj. Matěj přivezl tři. Od každého kovu jednu.
Večer měli ještě v Bratislavě vystoupení na Petržalce a to byl největší zážitek. Kluci stáli na stejném podiu jako šaolinští mniši. Ne snad, že by s nimi vystupovali, na to přeci jenom musí ještě dost natrénovat, ale cvičili ve stejném programu a po vystoupení se s mnichy vyfotili. Fotku ještě nemám, ale Tomáš slíbil, že jí nějak pošle.
Matýsek vyprávěl, jak mniši lítali a vypadalo to, že vůbec nespadnou. Taky se předváděly údery. To zas velký kluci předváděli, jak se dají přerazit cihly a tyče. Inu večer plný čínských bojových umění. A Matýsek stejně jako ostatní malí kluci dostal i svůj první honorář za vystoupení. Každý šest euro.
No a ráno jsem si Matěje vyzvedl z vlaku ještě řádně rozespalého. Cestou domů mi to s Tomášem vyprávěli a doma to Matěj všechno povídal ještě jednou, ale hned potom usnul. A spal až do oběda, protože to byl vářně náročný víkend.
I když byl už vysloveně podzimní.

záhadná stavba

Nikomu to neříkejte, tedy hlavně ne dětem. Včera jsem totiž procházel trasu, kterou jsem naplánoval pro další Fastovu výpravu. Ale je to děsně tajný, takže pšššt!
Jenomže jsou tu dvě věci, které je potřeba zapsat.
Jednak to, že jsem pečlivě zaznamenával trasu do malé krabičky, kterou na to používám. GPSport 260 se to jmenuje. To zaznamená vaši trasu, uloží všechny body, které si označíte a pak k nim na počítači přidáte komentář a fotky, které v tom místě uděláte … a máte polovinu práce na výpravě hotovou. Jenomže to, co vždycky fungovalo, teď prostě nefunguje. Ani po upgradu softwaru ne a ne dostat záznam z krabičky do počítače, čímž se celá věc komplikuje a mě děsně vzteká. Proč se, sakra, ty mizerný udělátka nechovají pořád stejně?
A ta druhá věc je překvapení. Tu výpravu plánujeme s moumilouHaničkou tady u nás v kraji a bude to tentokrát taková "obyčejná" bojovka. Ovšem s opravdovým pokladem. Tudíž je potřeba najít nějaký vhodný terén, což není problém. Ba dokonce by tu bylo i něco historického z dob dávno minulých. No však víte - keltové. A jak tak procházím tu budoucí trasu a už jsem skoro na konci, co vám nevidím. Pyramidu! Místní vědí, ti se divit nebudou, ale počítám, že moc jich nebude. My, co jsme o pár vesnic dál už o té stavbě nevíme a nevšimneme si jí, dokud o ní nezakopnem, což se mi včera málem stalo.
Nuže tedy trasu jsem prošel, bojovka bude a navíc je tu ještě záhadná stavba. To jsem zvědav, jak to tentokrát dopadne.

absolutní tma

Nemohu říct, že by bylo fotografování nějakým mým obzvlášť významným koníčkem. Prostě jenom občas zmáčknu spoušť, aby bylo na co vzpomínat a sem tam se mi možná povede obrázek, ne který se dá podívat víc, než jednou.
Tuhle, řekněme, zálibu mám po dědečkovi. A mám po něm i spoustu negativů na skleněných deskách. Jsou hodně staré, některé i z první války. Říkal jsem si, že jednou, až k tomu bude příležitost, negativy naskenuju a pak se uvidí.
Příležitost nastala minulý týden.
Skenování není nijak obtížné, ale zabere spousty času, protože negativy jsou, mírně řečeno, mizerné a je potřeba ještě před naskenováním upravit úrovně šedé v nástrojích pro skenování. Zabírá to čas, některé skeny musí člověk dělat na několikrát, aby to vypadalo, inu není to jen tak šup šup. Z nějakých pěti set sklíček jsem vybral sotva padesát. Ale i z nich mám radost.
Znovu se - tentokrát na obrazovce počítače - vynořily bezmála sto let staré časy. O víkendu tu byla i maminka a tak jsme prohlíželi staré fotografie a hádali, kdo je kdo. A to byl ten kámen úrazu!
Obrázky jsem zatím nijak neupravoval a syrové skeny jsme natáhl rovnou do prohlížeče, abychom je viděli v pořádné velikosti. Dva bylo nutné otočit o devadesát stupňů.
A v tu chvíli se to stalo.
Po otočení si aplikace "Náhled" samovolně obrázek uložila, jeho velikost pětkrát zvětšila a kompletně ho zničila tím, že odřízla veškeré "zbytečnosti" a nechala jen absolutní černou. Něco jako když omylem necháte nevyvolaný negativ na světle. Prostě tma. Absolutní.
Volal jsem Ondřejovi, neboť není nikoho, kdo by o tom věděl víc. A on, stejně jako já, nevěděl. Dal to na svůj facebook a tam taky nikdo nevěděl. Respektive nikdo neví co s tím, lépe řečeno, všem je jasno, že se s tím nic dělat nedá.
Je po něm jak po žabě, řekl by jeden kolega z Brna.
Naštěstí jsem ten stěžejní snímek měl naskenován ještě jednou a ten druhý nebyl až tak důležitý. A navíc negativy mám, takže až zas někdy budu mít příležitost ….
Ovšem záhada tu zůstává. Kdo za to může?

jen vometli pavučiny

Inu vše se odehrávalo podle předpokladu. Nechal jsem to čtrnáct dní uležet a ono se opravdu urodilo - dokonce verze 7.02. A nakonec jsem se nechal přesvědčit kolegou, který už nový systém má na stejném telefonu a funguje mu ku spokojenosti.
V pátek jsem do telefonu nainstaloval nový - prý revoluční - systém.
Ále prdlajs revoluční!
Je to furt ten spolehlivej jablečnej systém, akorát že v něm přibyly některé funkce, které naštěstí jde vypnout, což jsem bez prodlení učinil. A to na obou zařizeních. MákonzervativníHanička však změnu odmítla hned poté, co si na iPadu ten nový systém ozkoušela. Takže tu máme hodnocení od tří reprezentantů populace konzumující jabka v jejich elektronické podobě:
Matýskek nadšen, že jsem in, zkouší a prohlíží nové funkce na mém telefonu a komentuje to slovy:
"To je ten novej systém tatínku, viď? To jak se mě ptal Lukáš, jestli už ho na telefonu máš. Von je dobrej."
Lukáš dobrej je, to bez debat, na tatami mu to jde skvěle. Se systémem už bych tak nadšenej nebyl.
MášikovnáHanička novoty po odzkoušení odmítla:
"Já to nechci. Ty ikonky jsou hnusný a to písmo se mi blbě čte. Proč sakra měněj už dobře fungující věci za horší? To zas někomu zaplatili děsný prachy za tydle děsný vylepšení! Mně to na telefon nesmí!"
No a já - řekněme konzervativní ovšem ortodoxní vyznavač nakousnutejch jablek - konstatuji toto:
Pocity z nového systému jsou velice protichůdné. Nové funkce jsou příjemné, to ano. Odemykání na libovolném místě obrazovky (pochopitelně nemám nový model telefonu a nesnímám si otisky prstů) je příjemné, ovládání připojení a pár dalších funkcí ze zamčené obrazovky či z běžící aplikace včetně rozšířeného oznamovacího centra jsou fajn, ale ostatní funkce na mém starém telefonu buď nejsou dostupné nebo je beztak nevyužívám či mám na to už leta jiné, vychytané aplikace (třeba panoramatické fotografování).
Naproti tomu stojí opravdu nelíbivý, ba musím souhlasit s moucitlivouHaničkou, až hnusný vzhled ikon, ale i složek (blátivá průhlednost, nevhodná velikost, neproporční zmenšení ikonek ve složce) a spodní lišty. Na stupnici "líbí - odpuzuje" stojí nový vzhled hodně hluboko v poli odpuzuje. Sebrali mi velký fotky z kontaktů a nahradili je "volebními plackami", což mě vysloveně našňuplo a při poklepnutí na telefon se zpomalila reakce jeho otevření, takže volám o cca vteřinu pomaleji, než dřív kvůli animaci "rozbalování" aplikace. Prostě inženýři přidali do systému kraviny poplatné době, které mě spíš pruděj.
Na druhou stranu musím říct, že instalace byla na rozdíl od minulého upgradu hlaďoučká, bezproblémová, bez ztráty dat a okamžitě funkční, což mě příjemně překvapilo.
Suma sumárum - klidně bych bych se bez nového systému obešel. Novej není, jen na stom starším trochu vometli pavučiny.

máme vlastní

Před čtrnácti dny jsem si tu stěžoval. Dnes stěžování beru zpátky, neb není nač si stěžovat. Baboletní víkend byl vskutku ukázkový a my napravili to, co se nám minule moc nepovedlo. Tentokrát jsme se vypravili na houby v sobotu i v neděli pěkně po ránu. Měli jsme s sebou jen tři košíky, jelikož jsme byli jen tři, neboť Matýsek v Liberci trénoval na turnaj, který bude příští týden v Brně.
A tak jsme holt přinesli pokaždé jenom ty tři košíky. V sobotu jsme měli menší sadu, ale v neděli jsme si už vzali o jeden level větší, poněvadž mi připadalo blbý, aby se ty houby v košíkách mačkaly. Naplnili jsme i ty větší. Byl to úspěch a mámiláHanička i Kačka juchaly radostí, obzvlášť ve chvílích, kdy našly veliký praváky. Já měl zas radost z toho, že jsem po několika desítkách let znovu našel hřiba kováře - u nás na chalupě se mu říkalo modrák.
Tedy je třeba ještě dodat, že ani já jsem jakživo takhle velký houby nenašel a tudíž lze bez přehánění zapsat, že o letošním svatováclavském víkendu jsme našli hřiby, které jsme až dosud vídali jen na cizích fotkách. Tož dneska méme vlastní.
Houby i ty fotky.

šachy, wu-shu, víla

Včera jsem to načal, dnes to tedy dopíšu. O víkendu bylo živo a obzvlášť ve Zvoli, kde se v sobotu konalo Babí léto.
Užívali si velcí, ale hlavně malí a ti o trošku větší, než malí, ti pro ty nejmenší připravili pohádkový rybník pod velením paní učitelky Lenky. Už jsem včera psal, že vystoupili i kluci z oddílu wu-shu, ale vzhledem k rozsáhlosti akce to byl prostě jen jeden bod programu. Byli tu hasiči, šachisti, orientační běh, kapela, opékaly se buřty, plnily se pohádkové úkoly kolem pohádkového rybníka. Inu náramné odpoledne.
A Matěj už patřil mezi ty větší menší a tudíž účinkoval. A to nejen s oddílem wu-shu. Tam byl za vostrýho chlapa, kterej to
umí s mečem. Ale vybral si i účinkování v pohádce. Že bude u rybníka a že bude dělat vílu.
"Cože? Vílu? Dyť seš kluk! To tam nemáte holky? Tos' nemoh bejt třeba vodník?"
"Ne, já jsem nechtěl bejt vodník. Já chtěl bejt víla. A dostanu paruku!"
No tak byl víla. Teda, jak jsem ho tak sledoval,
docela to tam komandoval, takže byl spíš vílák. Ale paruku dostal. Zlatou.
A tak si užíval
blbnutí ve vílím hábitu se zlatou parukou na hlavě. Inu proč ne.
To Kačka ještě patřila mezi menší a tak zábavu konzumovala. Vlastně spíš konzumovala sladkou a lepivou limonádu a lízátka, muckala se s Pipi Punčochatou a pak
předstírala, že umí hrát šachy. Když prokoukli, že to nebude až tak horký s tou její hrou, alespoň vystavěla figury do řady, čímž vyčerpala své šachové dovednosti.
No a pak byly ty buřty a náramná zábava, takže byla docela honička dostat děti domů. Tím spíš, že jsem tentokrát měl tři. Šachistku, wu-shu mistra a vílu.

o kus vedle

Doma není nikdo prorokem, říkává se a kupodivu to platí. V podstatě je to tak, že když chce bejt někdo slavnej, musí alespoň ze Lhoty do Kopidlna. Protože ve Lhotě ho všichni znají a nedá se čekat, že by z něj byli paf. Čím větší sláva, tím větší vzdálenost, pochopitelně. Jsou slavní, kteří si museli zajet až do Novýho světa, aby se proslavili, ale to bych zabíhal zbytečně moc daleko a do jiného oboru. Legrační je, že to platí i u tak málo viditelných aktivit jako je třeba Matýskovo cvičení.
Tenhle víkend měli kluci z Tomášova oddílu vystoupení hned na dvou akcích. To první bylo na domovské půdě ve Zvoli, kde se odehrávalo Babí léto pro děti. O tom si tu třeba povíme příště. Bylo to moc podařený odpoledne. Druhé vystoupení bylo ve Vraném nad Vltavou u Staré školy, kde místní rodáci pořádali setkání na pomoc znovuoživení bezmála dvousetleté budovy Staré školy. To je hnedle naproti kostelíčku ve Vraném.
No a právě na těch dvou vystoupeních bylo vidět, jaký je rozdíl mezi obecenstvem.
Zvoláci wu-shu znají. Třikrát týdně se v tělocvičně cvičí, děti si to užívají, kdo je trošku in, ví, že kluci vozí medaile - prostě normální sportovní oddíl. Když je veřejné vystoupení, všem se to líbí, zatleskají, pochválí a tím to hasne. Běžná záležitost.
Vraňáci to vidí jinak. Vystoupení oddílu wu-shu viděli možná poprvé. A bylo to slyšet. Když kluci předváděli jednotlivé ukázky, ozývalo so nadšené výskání a mohutný potlesk. Ten byl i nakonec a pořadatelké nešetřili chválou. Inu, holt už to bylo o kus vedle a ne doma, tak byla sláva.
Kluci si to taky užili a mně se povedlo udělat pár obrázků, jak létají. I Matějovi se podařily skoky a chvílemi
plaval ve vzduchu a chvílemi létal.
Když bylo po létání, šli si kluci
najít miny. Tedy bonbóny zabalené v alobalu a zahrabané na školní zahradě.
A pak se jelo domů. Fajn to bylo.

zas tak moc se neděje

Jsou události, kterých si všimne každý. Třeba zatmění Slunce. To se dá těžko přehlídnout. Pak jsou ty ostatní, o kterých je určitá zájmová skupina přesvědčena, že nad ně není a jiná skupina - obvykle ta větší - nemá vůbec tušení, že se něco děje. A většinou mají pravdu, protože se zas tak moc neděje.
Já patřím do jedné takové skupiny, která si včera prožila světahybnou událost. Totiž zveřejnění nového operačního systému od té velké ovocnářské frmy. iOS 7 je na světě a, světe, div se, jsou lidi, který to vůbec nezajímá. A počítám, že je jich mnohonásobně víc, než těch, které to zajímá.
Já jsem po zkušenostech z minulosti tentokrát nepodlehl skupinovému šílenství a nenainstaloval nový systém. Prostě to má čas. Nikam se nespěchá. Včera to byla novinka, dneska už je to zastaralý, jelikož bude vydána nová, opravná verze 7.0.1 a tak dále.
Když člověk poněkud poodstoupí od toho mumraje a koukne na to z dálky, je to takové úsměvné. Minulý systém jsem instaloval "několik sekund po vydání". Nic zásadního ve vesmíru se nezměnilo kromě toho, že jsem se téměř nevyspal, jelikož ta instalace zabrala téměř celou noc.
Tentokrát s tím počkám, až na to budu mít náladu a čas.
Když srovnám tu minulou událost a tu včerejší, musím ale uznat, že určitej rozdíl tu je: Skvěle jsem se vyspal a to je, myslím, událost srovnatelná a rozhodně příjemnější.

je nemalá

Stromek jest ohýbati, dokud je mladý a děti vychováti, dokud se nechají. Pamětliv prastarého moudra, zkusil jsem i tentokrát začít nový školní rok divadlem. A to Národním. Vzpomněl jsem si totiž, že když je ještě rozumné počasí, lze si budovu prohlédnout i ze střechy, což může být zajímavý zážitek i pro děti. Museli jsme tedy v pokladně divadla hledat nějaké představení, které je vhodné pro děti a bude o víkendu dopoledne a dřív, než bude zima. Nejvhodnějším kandidátem se ukázala být Káča, tedy i s čertem.
Nuže, v neděli dopoledne jsme vyrazili na Čerta a Káču.
Kdo nezná, kudy se dá vylézt až nahoru na střechu k Trigám, bude to hledat dost těžko. V národním je totiž několik schodišť, které vedou sice nahoru, ale každé jinam a některé schodiště končí moc brzo a až nahoru se s ním nedostanete. Prošli jsme i služebním schodištěm, abychom to měli kratší. Není to tolik schodů jako třeba na rozhlednu, ale i tak je to dost. Příjemné je, že na rozdíl od rozhledny chodíte většinou po červených kobercích. Jen to poslední schodiště už je pouze kamenné a dveře na střechu železné, bytelné.
Stačí otevřít a jste tam.
Trig jsme si užili dokonce sami, protože to napadlo jenom nás a měli jsme celou střechu jen pro sebe.
Nu a teď vzhůru dolů do jeviště na operu.
Tady musím uznat, že jsme všichni souhlasili s Kačkou, která o první přestávce prohlásila, že je to dlouhý a vůbec neví, o čem to je, protože nerozumí těm zpěvákům, kteří tam zpívají. Inu tak jsme alespoň poslouchali, co hrajou a dívali se na kostýmy a dekorace od pana Borna. Občas jsme s moušikovnouHaničkou mrkli nahoru na plátno s anglickými titulky, abychom alespoň trochu tušili, o čem se zpívá.
Slovy: vydrželi jsme to a za operu máme čárku. Je nemalá a vydrží velmi, velmi dlouho. Jestli ne nafurt.

ani kapka nazmar

To už je nějakou doubu hitem, kupovat si mlíko u automatu. Automaty na limonádu, cigarety, prezervativy, čokoládu, sušenky či kafe jsou minulostí. Kupujte mléko!
I mně se tuhle přihodilo, že jsem po cestě domů potkal automat s mlékem. Musím se tu někdy zastavit, pomyslel jsem si. Několikrát jsem to přejel a zas na automat zapomněl. Jenomže tuhle jsme jeli kolem s Kačkou a ona si hned vzpomněla:
"Tatínku, tady jsi chtěl koupit mlíko!"
Zastavil jsem, naučil se stím zacházet a jednu lahev jsem načepoval. Bylo vynikající. Proto jsem si řekl, že z toho udělám pravidelnou záležitost. Vybavil jsem se lahvemi a v příhodné odpoledne jsem se dostavil k automatu.
Nasázel jsem tam sedmdesát korun. A ono mi to hned na displeji ukázalo, že mám kredit 92,- , což mě potěšilo, ale ne na dlouho. Za půl vteřiny kredit zhasl a automat mi poděkoval za nákup. Bodejď by neděkoval, dyž jsem mu dal sedmdesát a nic za to nedostal.
Je tam telefonní číslo. Dokonce dvě. Pán na druhé straně linky se omluvil a povídá, že mi to vrátí.
"No jo, ale jak?" ptám se
"Zajděte si tuhle k nám do pokladny …", podal mi návod, jak si zajít pro vrácení peněz. Bylo to pár kroků, protože automat je přímo u farmy. Paní mi bez řečí vrátila mince a ještě mi poradila, jak příště postupovat, aby se to zase nezaseklo.
Nu, vzal jsem to tedy ještě jednou podle návodu a povedlo se. Mezitím se u automatu už sešlo víc zákazníků a tak jsme si pochválili, že je to znamenitý mlíko a odebrali jsme se po svých.
Jen jeden klient tam zůstal. Ona se tam naučila chodit taková krásná čistá kočička. Čeká pod automatem a když někomu ukápne kapička mlíčka, hned jí slízne, posadí se opodál a čeká, až zas někomu ukápne.
Mají to tam vyřešený do posledního detailu. Ani kapka nepřijde nazmar.

Quadrica zadarmo!

Že je pátek třináctého? Bodejď, že je.
Ničeho se nebojte, zbytečně nekřičte a aby vám to líp uteklo, tak QUADRICA je dneska, v sobotu i v neděli na AppStore zadarmo!

appstore-button


quadrica-iphone

děsně drsný, děsně hebký

Kačka si to vysloužila, tak jí to musíme splnit, to dá rozum. Jenomže když já ty cirkusy moc nemusím. Ale nešť, lístky jsem kupoval jako vůbec první platící u pokladny cirkusu, který vybrala mášikovnáHanička. Po cestě k pokladně zevloval uvítací výbor. Sloni a žirafy. Zvědavě mě okukovali, což jsem jim pak při představení vrátil.
Poučeni internetovými diskuzemi jsme se sice nechali vyfotit s malým tygříkem - ostatně kdo vám dneska půjčí tygra, že ano - ale zakoupení fotografie v ceně levného foťáčku jsme odmítli. Ve srovnání s naším tygrem (mámiláHanička tak Maxovi občas říká) je třeba přiznat, že skutečné tygří kotě je sice plus mínus stejně velké jako Max, ale je daleko těžší a významně drsnější na omak. Inu šelma.
No a po focení už bylo představení.
A vono vám to bylo docela fajn. Není to tak, že by předváděli něco, co tu ještě nebylo, či snad že by jednotlivá čísla byla nevídaná, to ne. Už jsme viděli s dětmi i lepší, jenomže tohle bylo zabalené do opravdu velmi pěkných kostýmů, mělo to spád, a byla to z gruntu dobře udělaná zábava.
I ti klauni byli slušní a nedělali si z obecenstva legraci, což mě u našich klaunů děsně dožírá. Ono ostatně i Kačku, která, když jsme před roky byli naposled v cirkuse, odešla z manéže dřív, než si z ní klaun stihl udělat tajtrlíka. Tady to bylo jinak a bez obtěžování.
A když pak ke konci přišly žirafy a Kačka jako jediná z obecenstva dostala od pana principála cukr, aby ho mohla dát žirafě, což vzápětí provedla, bylo jasné, že tohle představení za to stálo.
Myslela si to samozřejmě i Kačenka, která to celé měla za odměnu, a když po výkonu se žirafou hlásila: "Měla takovej krásně hebkej čumák," bylo už definitivní, že tentokrát jsme se nespletli.
Vezmu-li to jaksi generálně za celou rodinu, tak lze napsat, že jsme si pomuckali děsně drsný tygří kotě, krmili jsme žirafu s děsně hebkým čumákem a dělali jsme opičky s klaunem, který nám házel popcorn, což mi přijde na jedno cirkusové představení až až.
Jest tedy přiznat, že to stálo za to.

na houby

Je houbařská sezóna, teda alespoň to všichni říkají. Sám jsem viděl lísku čerstvě nasbíraných praváků, ale nenasbíral jsem je já.
Už jsme nedávno byli i my na houbách tady kousek za Libří a nic. A že prý rostou i u nás v Olešku. No to by v tom byl čert, abychom taky něco nenašli. Nechali jsme si poradit, kam na ně, a vypravili jsme se takhle v sobotu na houby pěkně daleko, až na konec strakonické dálnice. Ten samý nápad ovšem měli všichni. Pochopitelně, vždyť je houbařská sezóna.
Zajeli jsme někam, kde to vypadalo, že by poměr hub a houbařů mohl být vyvážený, a vyrazili jsme s košíky do lesa.
Rozhodně jsme tam nebyli první. Ale mášikovnáHanička byla první, kdo našel prvního praváka. Jenomže o moc víc už jich tam nezůstalo. A tak jsme zašli dál do lesa, kde jsme evidentně první byli. Hřibů pravých jsme tam moc nenašli, tedy vlastně byly jen na tom kraji lesa. Dál v lese už praváci nerostli, ale nakonec jsme hub přinesli každý svůj košík. Což by se mohlo zdát být úspěchem, ale já to tak neberu. Už jenom proto, že přátelé šli na houby až další den po nás a těch praváků našli většinu. My jich měli jen pár.
Někde musí bejt nějaká chyba.
Zřejmě si neumíme vybrat ten správnej plac na houby.

za družičku

Na svatbách nebýváme často. A na zámku už vůbec ne. Tentokrát měla téměř hlavní roli naše Kačenka. Hlavní roli měla pochopitelbně nevěsta, která si Kačku spolu s dvěma kamarádkami, malými sestřičkami, pozvala za drůžičky.
Já teda normálně na tenhle tyjátr moc nejsem, ale tentokrát jsem musel uznat, že to stálo za to.
Všechno bylo do nejmenšího detailu nachystáno. Malé holčičky dostaly na míru ušité šaty, ráno byly kadeřnice a maskérky a oblíkačky a všechny ty holčičí přípravy. Kačku jsme odevzdali nevěstě a přiznám se, že jsem se s chutíi vypařil, protože tohle vážně nemusím. Ale holčičky včetně nevěsty byly v holčičím rauši.
Matěj měl taky objednávku - šel ve skotském. Ale jeho oblékání proběhlo civilním způsobem doma. A to už byl čas se vydat na zámek. Všechno bylo, jak má být. Nevěsta přijela poslední, drůžičky se družily, Matěj si je hlídal, svatebčané dělali ách, rodičové slzeli, zvláště pak tatínek nevěsty, což naprosto chápu. Pak se pózovalo pro fotografa.
Kačka i Matýsek mi taky postáli před objektivem. Moc jim to slušelo. A potom se jelo na hostinu. I tam byly družičky v permanenci a do večera se točily kolem nevěsty. Až pozdě večer se převlékly do civilu. Pak nastal únos nevěsty a vykoupení a pak už nevím, protože děti byly tak unavené, že jsme první odjížděli domů.
Byla to veliká sláva se vší tou holčičí romantikou, při který děsně skřípu zubama.
A víte, že jsem tentokrát neskřípal.
Vono to fakt bylo krásný. A Kačence i Matýskovi to tak slušelo ...

střechou

V 5:28 zahájil blesk bouřku, pršet začalo v zápětí. V 5:35 někde uhodilo a vypadla elektřina. V 5:38 elektřinu elektrikáři nahodili a já můžu zapnout počitač. V 5:50 slejvák přestal, ale bouří to dál. V 5:55 to vypadá, že bude znovu lejt.
No ale k historkám z minulého týdne.
Parkujete často ve městě na ulici nebo máte svoje místečko v teplé garáži? Já to mám tak půl na půl a ve městě často hledám, kde by bylo místo k zaparkování. Tuhle jsem našel před kanceláří místo téměř luxusní. Na dvě auta to nebylo, takže pro výstup zbylo místo, na kterém by se dalo tancovat, kdyby se na ulici mezi auty tancovalo. Zacouval jsem mezi vozy tak, jak je mým zvykem, tedy s ohledem na toho vpravo. Aby mohl vystoupit. A šel jsem si po svém.
Když jsem si šel pro auto, nevěřil jsem vlastním očím. To místo, co nebylo pro dva, bylo pro dva. Tedy jakýsi nešťastník s velmi odřeným autem se mezi nás napasoval a to tak, že mezi plechy zbylo asi tak osm centimetrů. Rozhodně to nebylo na otevření dveří a nastoupení. Naštěstí jsem zaparkoval tak, aby ten vpravo se do auta dostal, což se mi teď hodilo. Už dlouho jsem za volant nenastupoval pravými dveřmi. Podotýkám, že nejezdím v Anglii a tudíž je nabíledni, že volant je tam, kde má být, tedy vlevo.
To, co mi pomohlo byla otvírací střecha. Soukání za volant přes tunýlek a páky mi značně ulehčila. Na chvilku jsem vyjuknul střechou ven, čímž jsem se nohama vešel a překonal překážku. A bylo.
Když jsem to vyprávěl mémiléHaničce, pravila, že v některých chvílích je vděčná za to, že je malá.
"Ale když o tom tak přemýšlím, víš, že to musel bejt docela legrační pohled, jak lezeš do auta dveřma a kouká ti při tom střechou hlava. To bych se i zasmála."
"No, mě to tak legrační nepřipadalo, ale jestli na tom trváš, můžu to dát tady doma eště jednou čistě pro tebe."
Naštěstí na tom málaskaváHanička netrvala. Ostatně v garáži už by to nebylo tak aktuální.

první školní

Jistě, že jsme byli s dětmi ve škole, vždyť byl první školní den. A navíc Matěj si přál jít do školy ve skotském. Vzal si kilt, košili, podkolenky, čepici i sporan a šel. Žasli jsme s moumilouHaničkou, jak statečně a sebevědomě nese to, že ho kdekdo potají pozoruje jako by měl něco společného s tím dvouhlavým teletem, co se tu a tam zjevuje na školní půdě.
To nevíte? To ví přeci každej, že na školní půdě straší dvouhlavý tele.
Nu a tak měli ve čtvrté třídě
skoro opravdovýho Skota a ve druhé třídě opravdovou novou paní učitelku. Kačka se na chodbě nejdřív rozloučila s jejich paní učitelkou z první třídy a pak už se z vesela přitulila k té nové, obzvlášť veselé paní učitelce. A pak už hurá domů, ať se to nezdržuje, zítra už se začíná vážná práce.
Škola začala a děti se děsně těší, co v ní letos zažijou.
Tedy já fakt nevím, ale mám ten pocit, že já jsem se tolik do školy netěšil. Určitě to bude tím, že ta naše je nejlepší!

pěna dní

Začátek školního roku se může oslavovat všelijak. On se tedy může slavit i konec prázdnin a vyjde to na stejno. V každém případě je tu září a jest třeba znovu začít leštit školní škamny. Ale to až ode dneška. Ještě do včera byly prázdniny, což jsme třeba s Matýskem oslavovali tím, že jsme v tom větříku, co odpoledne pofukoval, zkoušeli pouštět draka - křídlo. Když foukalo, docela to Matějovi šlo. Ale ono foukalo moc málo, takže jsme spíš věčně čekali na vítr.
To v pátek se pustili do oslav posledních dnů prázdnin v Praze docela jinak. Na nic nečekali a do kašny s vodotrysky na Kinských náměstí pěkně nalili jar, či co. Čímž vznikla velice oslavná podoba vodotrysku, tedy spíš
pěnotrysku. Přes noc se to pěkně našlehalo a ráno, když jsem se k tomu přichomýtl, bylo na plácku napěněno hojně přes okraj. Pěna poletovala po náměstí a působila bujaře veselým dojmem.
Inu, prázdniny končí, proč si ještě nedopřát těch posledních pár pěnivých dní.

130813: QUADRICA

Jsme rodina hravá. Když na to přijde, sedíme večer u hry a výtečně se hádáme, totiž hrajeme si. Tu zábavu si dopřáváme někdy i každý sám u všelijakých hlavolamů. U jednoho u nich se mámiláHanička vzteká dost často. Je to pár čtverečků, které je třeba seřadit tak, aby symboly na nich vytištěné byly na sousedících stranách shodné. Mám to doma už léta letoucí a pořád je to zábava. Návštěvy si s tím hrajou, děti to zkoušejí a občas se to někomu povede složit. Taková osvěžující hříčka.
A onehdá mě napadlo, proč tu hříčku nepustit do světa. A protože jsem ortodoxní jablíčkář (a nejen já, neboť málaskaváHanička sama ráda musela uznat, že není nad jabko), volba pochopitelně padla na iPhone. Tam se najde takovejch her, až zrak přechází. Tak proč jednu nepřidat. Třeba se chytí.
Od slov k činům nebývá daleko, avšak daleká bývá cesta od nápadu po jeho realizaci. Programovat neumím a už se to asi nenaučím, i když nějaké ty základy bych měl. Ale to není včechno.
Abyste mohli pustit do světa prográmek pro iPhone, musíte se stát vývojářem a prokázat zkoušku gramotnosti. Tedy že umíte číst a pochopit, co čtete, případně že víte, kde se zeptat. Nuže tedy tuhle zkoušku jsem zvládl, Apple Developer jsem.
A teď nějakého toho programátora. To taky není úplně jen tak, protože když narazíte třeba na firmu, která se tím živí, jste v pasti, protože vám řeknou, jak je to všechno náročné a obtížné a trvá to spoustu času, ale oni to zvládnou a taky si za to dají zaplatit, čímž začnou vzduchem lítat statisíce. Tak tudy ne. Znovu to chvíli trvá, ale kdo hledá, najde.
Najdete a pak společně vymýšlíte, jak by to šlo a prográmek se pomalu rodí. A nejednou je hotovo a je třeba jej umístit do AppStore. To taky nejde jen tak. To musíte nechat schválit od Apple. I to se mi s jedním opravným mezikrokem povedlo. A pak už jen podepsat kontrakt a máte zelenou! Aplikace je Ready for Sale!
A od včera (lépe řečeno od pondělního odpoledne) už je to k mání. 130813 tedy bude památným datem. Moje QUADRICA je na síti!
Čímž tedy snad poprvé porušuji nekomerční řád svého deníku a troufnu si dělat reklamu na stařičký hlavolam, který jsem teď poslal do světa na zkušenou. Chcete-li si to zkusit složit a máte-li iPhone, tady jsou odkazy:
http://quadricaapp.com/

appstore-button

Quadrica-iPhone

sedmdesát za hodinu

V létě padají z nebe hvězdy, to se všeobecně ví. A taky se ví, že touhle dobou vrcholí aktivita meteorického roje nazývaného Perseidy. Uplynulou noc mělo být maximum. Nuže všem jsem to tedy připomněl a doma povídám, že je nad ránem vzbudím, aby viděli, jak padají hvězdy. Jenomže se zatáhlo a naděje na pozorování tak významně poklesla. Co se děje večer, nemusí se dít v noci. Pro jistotu jsem si tedy natáh' budíka (no, nenatáh', už ho dávno nenatahuju, jenom jsem ho nastavil v telefonu, což ovšem nezní tak hezky).
V jednu mě probudili cvrčci z budíku a ejhle! Bylo jasno.
Pouliční světla zhasla, hvězd na obloze nepočítaně, Perseus hned vedle Kasiopey, všechno mi hrálo do ruky. Akorát nikde nic nepadalo. Chvilku jsem čekal a pořád nikde nic. Nuže přeřídíl jsem tedy budíka na půltřetí ráno. To by mělo být to pravé.
V půl třetí zase cvrčci a zase jasno. Souhvězdí se dle svého zvyku maličko posunula po obloze, ale meteorit pořád žádnej. A to se tvrdí, že mají padat frekvencí sedmdesát za hodinu. Za tu čtvrthodinku jsem jich měl vidět nejmíň patnáct. A nic.
No to je teda šlendrián! Už ani tohle nefunguje. Kde je vesmírnej řád? Kdo to řídí? Budu muset na lampárnu na Hlavní nádraží a tam si budu stěžovat. A nebo si budu muset jít koupit brejle i na dálku.
Ať tak či tak, tentokrát jsem Perseidy zase neviděl. Jenom nevím, jestli mi to budou teď ráno doma všichni věřit. Jestli si náhodou nebudou myslet, že se mi to všechno jenom zdálo, poněvadž jsem všechno zaspal a je neprobudil.
No jo, ale na to důkaz nemám.

Oprava z noci ze 13. na 14.:

Nedalo mi to a nařídil jsem si budík tentokrát na pů druhou ráno. A zřejmě jsem se trefil. Asi tak v 1:35 jsem pozoroval dvě za sebou spadnuvší hvězdy, tedy dvě kraťoučké čárky v oblasti souhcězdí Persea. Podle oficiálního jízdního řádu měly tedy Perseidy asi tak den zpoždění, ale to se stává i jinde. Nuže, Perseidy pozorovány a honem zase na kutě. Von to zas tak velkej cirkus nejni.

brejle na boty

Když něco chcete, obvykle si pro to zajdete do obchodu, případně - a to bývá častější - si to objednáte po intermetu. Jsou případy, kdy si předmět vyberete osobně v krámě, ale necháte si ho poslat, poněvadž to vyjde levněji. Já jsem tentokrát postupoval obráceně, poněvadž boty by si člověk měl vyzkoušet, to dá rozum.
Výběr tedy proběhl po síti a nezbývalo, než najít prodejnu, kde ty boty jsou v regále. I to se dá udělat po síti. Nejbližší obchod s vybranými botami byl na Kladně. To není nijak daleko, vzhůru tedy na Kladno. V autě jsem požádal Lišku (to je ten tatrman, co na mě mluví z navigace), aby mě dovedl na místo. Americká ulice - to byl cíl, který jsem vygůglil.
V příslušné ulici obchod byl. Ale - divná věc - jmenoval se trochu jinak. Ale co, nemusím vědět úplně všechno. Vzhůru dovnitř.
"No, podobný boty máme, ale teď zrovna jenom tyhle, víte, ono se toho v létě moc neprodá."
To je divný, povídám si. Dyť na internetu psali, že přesně ty boty, co chci, té velikosti, kterou potřebuju, mají tuhle v regálu. A nemají! Zklamán a bez bot jsem nasedl do auta. Ještě jednou jsem se podíval na internet, co jsem to tam vlastně viděl.
Tentokrát jsem si vzal brejle. To vám bylo najednou písmek! A úplně jinejch!
Obchod se jmenoval správně a to opravdu úplně jinak a ulice nebyla Americká, ale Arménská! V tom byl ten pes zakopanej!
Tak, Liško, honem, kdepak to je?
"Tak už to mám a můžeš to rozjet!" pravil Liška z navigace.
Bylo to o nějakého půltřetího kilometru vedle. Našel to dobře, Liška. Obchod měl správné jméno a v pátém regále zleva vpravo nahoře byly předmětné boty příslušného typu i čísla. Stačilo jen vyzkoušet.
To se holt nedá nic dělat. I na ty boty už musím mít brejle.

nevím, Houstone

Možná tu situaci znáte. Cosi se vám porouchá a vy nemáte odpovídající součástku jako náhradu. Ba dokonce taková součástka není. Prostě si jí musíte vymyslet. Doporučuju ke shlédnutí třeba Let Fénixe (ten původní) nebo Apollo 13.
Nedostal jsem se do tak svízelné situace jako v popisovaných případech. Taky to není na film. Stačí jeden zápis na woleschko. Ale situace nastala. Rozlomená vložka s matkou uvnitř. Kočkeni měli po prolejzačce a na mně bylo, abych to opravil.
Zkusil jsem hledat náhradu v želzářství támhle na Smíchově u pivovaru, ale kdepak, tam toho moc nemají. Takže k Rouskovi. Kam jinam taky. Tam mají všecko.
Ovšem na první pohled ani u Rouska neměli nic, co by připománalo rozlomenou vložku. A jaká hrůza, ani na pohled druhý jsem nenašel nic, co bych mohl potřebovat. Hrozila ztráta důvěry ve všemocného Rouska, neboť ani pan prodavač, který velmi ochotně začal hledat se mnou podle rozlomené součástky, nenašel nic, co by mohlo odpovídat tomu, co potřebuji. Fatální situace.
Ještě jeden pokus. Znovu jsem kroužil kolem regálů.
A v tom mě to napadlo. Tuhleto kolečko, kdyby se rozebralo, ten třmen kdyby se sundal, tuhle by šlo udělat závit, ten průměr sedí …. To je vono!
"Prosím vás jeden vrták pro závit M8, ten závitník osmičku a eště tady to kolečko."
"Jo tak to bude vrták šest osm, závitníky jsou tuhle a můžete k pokladně."
Rousek nezklamal! Oprava byla hotova ani ne za hoďku a kočkeni můžou zase řádit na prolejzačce.
Apollo ani Fénixe jsem sice neopravil, ale pocit jsem měl stejnej.
Ovšem nebejt Rouska, nevím, nevím, Houstone.

nebyla v bílém

Docela obyčejný den. Šel jsem na hlavní poštu, protože tam mají hezké známky a do Skotska musím přeci Matýskovi posílat pohledy jen s těmi nejhezčími, ostatně už jsem tu o tom minule psal.
Kousek od hlavní pošty je bufet, kam jsem docela dlouho chodil na obědy. Inu proč tam zase po čase nezajít.
U výdeje stála paní, která tam stávala vždycky a hned se smála:
"Jé, vy jste tu dlouho nebyl!"
"No jo, my se přestěhovali…"
Hned byl z obyčejného dne den veselejší.
Posadil jsem se na místo u výlohy. Tam máte k obědu ještě i výhled do ulice a kromě knedlíků se zelím si dáváte ještě i ten cvrkot na ulici.
A zrovna před tu výlohu se za chvilku postavila paní. Telefonovala. Coci důležitého to bylo, poněvadž se na to musela zastavit. Stojí u výlohy a v klidu cosi povídá. Vítr ale zrovna v klidu nebyl. A jak to povívalo sukní té paní, najednou to zafoukalo víc.
A ejhle. Paní mi k obědu naservírovala ještě pohled nikoliv nepodobný scéně z filmu Slaměný vdovec. Nebyla v bílém, jako Marylin, nýbrž měla sukni květovanou. Ovšem prádlo bylo krajkové.
Tedy to vám byl najednou den - úplně neobyčejnej!
A stačilo málo. Jen zajít na oběd.

tyjátr na mostě

Když jdete po mostě, nečekáte kdovíjakej tyjátr. Leda tak když jdete po mostě Legií. Na jeho konci, připouštím, tyjátr stojí, dokonce Národní, ale to je vyjímka.
Zrovna včera jsem přes ten most šel a to prost jakéhokoliv očekávání. Nad čímsi zamyšlen jsem došel až do poslední třetiny, kde mě zcela nečekaně zastavil stážník. A že prý mám přejít.
Obešel jsem tedy vozovkou policejní auta, sanitku a bylo mi divný, co tam dělají. Na tramvajových kolejích směrem na Újezd byla křídou nakreslená ležící figura. Vyděsil jsem se, že někdo nerozvážně vstoupil do cesty vozu elektrické dráhy, ale nikde nikdo. Zřejmě šlo o nějaký typ umělecké exhibice. Ona ta figura byla příliš dobře vyvedená, než aby jí někdo narychlo obkreslil podle originálu. Takže to nebyl důvod rojení stážníků na mostě.
Došel jsem k onomu zmíněnému Národnímu divadlu a zrovna padla červená na přechodu. Tedy jsem měl čas se podívat, o co tu kráčí.
Nekráčelo, tancovalo se. Přesněji řečeno jakýsi mládenec tancoval se sluchátky na uších na druhé straně zábradlí mostu. Strážníci a záchranka čekali, co bude. I dole na lodičce. Chlapík vypadal děsně v pohodě. Jenom si prostě před skokem do Vltavy chtěl eště zatancovat.
Dál to nevím, poněvadž byla zelená a já pospíchal dál.
Po cestě zpátky už byl na mostě klid.
No a teď jsem prohlíd zprávy. Téměř nikde nic. Až
tady drobná zpráva, kterou ani nikdo nečte. Proč by taky. Je léto, prázdniny a koupání ve Vltavě je na pořadu dne.
Inu jak říkám: kdepak na mostě a tyjátr.

skotačení

Matěj už je týden ve Skotsku a tak, abychom nebyli pozadu, řekli jsme si, že s Kačkou pojedeme skotačit na Točník. Měli jsme to ostatně o hodně blíž, neboť Točník neleží za mořem, ale jen kousek za Berounem, což se o skotské vysočině tvrdit nedá. V obou případech však je, nebo alespoň o tomto víkendu bylo, možné zaskotačit si na Skotských hrách.
Toho chlapáckého zápolení jsme se sice neúčastnili, jelikož jsem se vymluvil na pravé rameno, které pořád ještě není ve stavu, ve kterém bylo původně, ale to nijak nezmenšilo užívání si skotačení.
Kačka se pochopitelně nechala
namalovat na princeznu, čímž definitivně zapadla mezi ty skotáky - tedy hned, jak v zrcadle zjistila, jak jí to sluší. Takže byly tanečky, bitva, dřevěný kolotoč, paličkování krajek, přelétající dravci a nakonec i haggis, což ovšem nebylo pro Kačku, protože ta tyhlety blafy moc nerada. Ostatně i mámlsnáHanička jen tak trošku olízla vidličku, aby se neřeklo.
Místo toho si Kačka zahrála třeba
foukanou, což je v tomto případě obzvlášť záludná cesta kuličky, kterou musíte vyfoukat po spirále až na vrchol a nesmí vám po cestě propadnout do žádné z nastražených pastí.
No a pak jsme samozřejmě sledovali finále oněch Skotských her, které se odehrávalo pod hradem. Nejefektnější je
hod kládou, což může nepoučenému divákovi připadat, jako když se sejde parta bláznů, kterř nemají nic jiného na práci, než si pohazovat telegrafním sloupem. Pochopitelně nejde o pohazování, ale docela vážnou sportovní disciplínu, jejíž výsledky jsou měřitelné a vítěz má - na rozdíl od disciplín jiných - nejméně bodů. Ideálně nulu.
Inu skotačení bylo na celý den spousta. Ostatně jsou prázdniny a to se skotačí nejlíp.

měla pravdu

Je prvního, začaly prázdniny. Před začátkem byl ovšem konec. Konec školního roku a Matýsek se tvářil, jako by byl konec světa.
Kačka v pátek vyšla ze školy a v červené obálce si nesla první vysvědčení z první třídy se samejma jedničkama. A ještě nějaké obrázky a výtvory z keramiky a zářila a těšila se na tábor a vůbec byla v sedmém nebi.
"Dneska je nejlepší den na světě," oznamovala všem kolem.
Ale Matýsek nikde. Šel jsem za ním do školy. Seděl v šatně, slzy na krajíčku.
"Copak, Matýsku?" ptám se, protože jsem naprosto netušil, co se děje. Vždyť má taky samý, to už jsme věděli.
"Když ona tam není. Někdo mi jí vzal!"
"Kdo?"
"Tu panenku, co jsem dělal pro maminku. Byla na výstavě, ještě včera. A byla nejhezčí. Ale už tam není."
"Tak já jí ještě půjdu s Lenkou hledat," povídám.
"Já už jí hledal," smutně povídá Matýsek.
"Já vím, ale stejně to zkusím."
Zkusil jsem to a dopadl jsem stejně. Zřejmě si tu Matýskovu někdo splet se svojí, protože jedna panenka tam zbyla.
Situace byla vážná. Poprosil jsem naší báječnou paní učitelku, jestli by se nepokusila obeslat mailem všechny rodiče, kteří mají děti, které chodí k Lence na keramiku. Určitě se přijde na to, kam panenka zabloudila. Paní učitelka mi to slíbila. Matýskovi jsem posun k lepšímu oznámil a jemu se tvářička trošku rozjasnila.
"Určitě se najde," řekla málaskaváHanička, "a teď, když máte oba samý jedničky, jedem na oslavu do cukrárny."
V Břežanech byla děsná fronta. Samý děti s vysvědčením. Oni v cukrárně dávali zmrzlinu za jedničku.
"Ty máš samý?" ptal se pan cukrář Matěje, "tak to ti musím dát velkou." A Matěj dostal velkou, protože šel úplně poslední. Kačka už svojí měla skoro v sobě a ještě dortík a přišly tam i kamarádi za školy a … no byla oslava. Když jsou samý, musí se to oslavit, to dá rozum.
A do toho volá paní učitelka: "Panenka se našla, za chvíli jí přivezou vyměnit."
"To je úžasný, děkujeme, za chvilku si přijedem."
Oslava byla u konce a domů jsme to vzali přes školu. Úžasná paní učitelka si to vzala za své, dala dohromady seznam podezřelých a vylučovací metodou vypátrala Matýskovu panenku. Byla vážně nejhezčí. No vždyť byla pro maminku.
Panenka se našla, na vysvědčení byly samý, oslava byla a večer nás čekalo divadlo.
Vážně to byl nejlepší den na světě. Kačka měla pravdu.

bublinově

Po letním slunovratu nastal první letní a letošní největší úplněk, což pochopitelně vedlo Fausta k tomu, aby již potřetí požádal školáky z Matýskovy třídy, aby mu pomohli zlomit další obruč jeho prokletí. Tentokrát se jednalo o ovládnutí vzduchu, jak psáno v předchozím zápisu o Faustovi.
Ovládat vzduch není jen tak a proto děti musely vyhledat Faustova žáka, který úplnou náhodou právě v čase letního slounovratu projížděl kolem. Tedy náhodou se stavil zrovna v Jílovém a tam ho děti našly.
A nebyl to žák ledajaký. Umí
spoutat vzduch vodou. Voda to samozřejmě není jen tak obyčejná, trochu to bublá a to je to zajímavější.
Když dětem předváděl svoje umění, bylo slyšet téměř neustále " … jéééé! …"
Inu, bylo se čemu divit. Bubliny, které létaly povětřím, byly
všech tvarů, barev i velikostí. Bublinář všechny účastníky výpravy během produkce zavřel do bubliny a potom je začal učit, jak se to s bublinami dělá.
Jak se foukají velké
bubliny z ruky, jak se spojují, jak se do těch velkých dělají malé, jak se dělají ještě větší, jak udělat z bublin řetěz (Matěj udělal řetěz osmi bublin!) a vůbec kde co se s bublinami dá dělat. Děti si to s nadšením užívaly. Matýsek i docela netradičním způsobem. Například zjistil, že s bublinami se dá i hrát kopaná a taky, že se dá do bublin boxovat.
Byla to náramná podívaná a pro děti úžasná zábava.
Inu konec dobrý všechno dobré. A tenhle školní rok končí obzvlášť dobře. Bublinově.

jede napřed

Zas je někde ucpanej drát nebo co, od včera mi meteostanice hlásí, že "data not ready", což je skvělý hlášení. Toho bych si nevšim, kdyby mi to nepsali na monitoru, sakra.
Takže jenom tak ručně ze záložních zdrojů pro ty, které to zajímá:
Od včera od šesti ráno do dneška do šesti ráno napršelo 45 milimetrů, teplota je teď nějakých 13°C.
No a drobnou hiostorku taky mám:
Když jsem jel včera vracet klíče od domu (mámiláHanička si zabouchla dveře a musela si pro ně zajít), pospíchal jsem ještě dál do Jílového. Vyběhl jsem z auta, děkuju a povídám, že je skvělý, že tu tetu máme a u ní ty klíče a že ještě musím jet dál. A teta povídá:
"No jo, koukám, auto už jede napřed!"
Jak to tam je z kopečka, auto se pomalu rozjíždělo beze mě. No, stih jsem se ještě rozloučit a naštěstí jjsem stih i naskočit. Autu jsem domluvil a vzali jsme to opačným směrem tam, kam jsem potřeboval.
Tak kdybyste někdy narychlo potřebovali jen tak vyskočit z auta a něco honem zařídit, nezapomeňte si pořádně zatáhnout brzdu. Většinou se to vyplatí.

Dovětek:

data jsou ready, baterky jsou vyměněný, já jsem zmoklej

pozvánka

Už za deset dní to vypukne. Jistě, bude konec školního roku, to je velká událost, ale to na mysli zrovna nemám. Jde o múzy. Tedy ne snad, že by někde postavili múzeum. Stavět se ale bude. Jeviště, portály, kulisy a dekorace a vůbec všechno, co k divadlu patří. To všechno mezi rybníky v Ohrobci.
Neboť vězte, že tentokrát bude HROB dávat taškařici Rozpuštěný a vypuštěný. Přijďte se podívat, nebudete litovat, protože dovětek k pozvánce, kterou jsem od kamarádů dostal je následující:
Představení je interaktivní, prvních 300 platících diváků obdrží kachnu a všichni účastníci dostanou příležitost poprat se s virózou!

Nuže zde je pozvánka, přijďte určitě:

ROZPUSTENY A VYPUSTENY

užil si to

Včerejší příspěvek byl málem dnešní. Tedy napsal jsem ho jako vždycky ráno, ale nebylo možné ho nahrát na server. To je docela nezajímavá technická podrobnost a čtenáře to pochopitelně nijak nezajímá. Jenomže ono je to jaksi poněkud záhadnější.
Tedy: když vám něco nejde s počítačem, provedete známé resustitační kroky. Já jsem ráno stihnul jenom restart programu a mnohonásobně opakovaný pokus o nahrání. Nezabralo to. Po cestě do Prahy jsem volal správci serveru. Ten slíbil prověření a za chvíli volal, že server je v pořádku, že zkusil nahrávání a vše funguje, jak má.
Nefungovalo.
Nakonec nefungovalo ani meteo, jen kamera jela a nahrávala pořád obrázky.
Odpoledne jsem pak zkusil všechno znovu. Restart a úklid počítače, reinstalaci aplikace, … stále to nefungovalo. Nakonec jsem ručně pomocí ftp přístupu vymazal ze serveru a znovu nahrál patřičné soubory a jiné, zbytečně zabírající paměť, odstranil. Po dalším restartu dvou systémů se to rozběhlo. Meteo začalo vysílat a ukládat data. Teď přijde znovu upload dnešního příspěvku.
Pokud ho již čtete, je všechno v pořádku. To je ta dobrá zpráva.
Ta druhá je, že naprosto netuším, kde mohla být chyba. Žádný z úkonů samostatně neznamenal okamžitou nápravu a celé se to probudilo až po několikanásobném "ručním proplachování" celého systému. Skoro to vypadá, že celej ten aparát čekal, jestli se budu dost snažit a pak, když viděl, že už vážně nevím kudy kam, se rozhodl, že začne znovu fungovat. Prostě proto, že už mu ta péče stačila.
Podezřívám ho, že prostě jenom po těch osmi letech potřeboval poškrábat na zádech. Tak si to užil.

to se stává každýmu

Jednou tam musej všichni, je to holt předepsaný, tak se to musí dodržovat, jinak dostanete pokutu. Inu, když se musí, to se nedá nic dělat, jel jsem tedy na technickou kontrolu s autem. Nic vyjímečného. Emise, pak prohlídka. Okouněl jsem kolem auta, přihlížel, jak mi s ním pan technik cloumá a koukal ven, jak pořád prší.
A jak tak koukám, chtěl jsem se podívat ještě kousek dál z okna. Nakloním se a bims! Bacil jsem čelem do skla.
"Jejda," povídám, " jsem to tady umastil. To musim votřít."
Pan technik mi dál cloumal autem a pobaveně povídá:
"Tady s tím oknem se to stává každýmu."
"No jo, vona jak je tam zvenčí ta mříž, tak se zdá, že sklo je dál, než je, že jo?"
"No, to možná taky, ale vono hlavně to první sklo není vidět. A jak jsou ty vokna jiný a to druhý venkovní sklo je dál, než normálně, tak to mate. Každej se praští."
"Aha, tak aspoň nejsem vyjímka."
"No jo, to nejste. Ale jinak to máte v pořádku. Zajděte si k vokýnku pro doklady."
Pan technik přestal cloumat autem a potěšen jednak dobře odvedenou prací a jednak další čárkou za ulovenýho tatrmana, co nevidí sklo, se uculoval. Proč by taky ne. Okno zůstalo celý a ještě jsem mu ho otřel.

co se do pranostik nevešlo

Májový deštíček, úrody tatíček, tvrdí jedna z pranostik. Jiná zas, že studený Máj, v stodole ráj. Tak tohle všechno vychází. Tenhle týden nepršelo jenom v úterý a všichni kolem včetně mě vytáhli sekačky, aby stihli pořnout, co se dá. A všechno pořád kvete, inu květen.
Pranostiky ovšem nikterak nekomentují neobvyklosti, které se přihodily včera.
Hned ráno támhlec v Březové u křížku byla nehoda. NIc velkého, ale nepříjemnost to byla. Tím ten den začal.
Když jsem odpoledne jel domů, najednou nastala tma, kterou umocnila bujná zeleň kolem silnice v Břežanském údolí a ve vzduchu bylo cítit něco, no něco neobvyklého. Třeba jako když nasekáte na prkýnku šnitlík (tedy pažitku, abychom si rozumněli). A najednou jsem vjel i do původce té vůně. Vjel jsem do sněhu. Ne, to není sníh, to jsou kroupy a je jich tolik, že na cestě tvoří dvou, tří centimetrovou vrstvu. Ty kroupy potloukly les kolem a bylo tedy cítit vůni čerstvě nasekaného lesa, kdepak pažitka.
A jedu dál, vyjedu ze závějí (je devětadvacátýho května!) a protijedoucí řidič na mě bliká. Zpomalím a už jsem v tom. Proti mě se silnicí valí hnědá řeka. Ze směru od Točné se z kopce hrnou přes silnici přívaly vody s bahnem. Cesta nebyla vidět, vody mohlo být tak pět centimetrů. I to jsem projel a jedu dál domů
Za Břežany jsem dojel monstrum. Jelo to pomalu, blikalo to a bylo to velký, jak čtyři auta nad sebou. Při troše štěstí by se pod tím dalo projet. To jsem radši nezkusil.
Radši jsem to natočil, abyste mi věřili. Tenhleten traktor u nás nepotkávám moc často a zvlášť ne po průjezdu kroupami a bahnitou řekou.
Inu, ne všechno se do pranostik vejde.

s tranzistorákem na uchu

Možná si ještě někdo bude pamatovat ty doby, kdy se během důležitých sportovních klání daly na ulici potkat spousty lidí s tranzistorákem u ucha. V dobách ještě starších, kdy se rádio nedalo tak snadno přenášet, bývalo ucho opatřeno sluchátky od krystalky, ale to už je opravdu těch devadesát let. Já sice krystalku pamatuju, ale už jen jako neobvyklost, která byla uložena na půdě a občas jsme jí s tatínkem nebo dědečkem snesli dolů, abychom zjistili, že pořád ještě funguje. Ona tedy krystalka ve svém principu funguje dodnes a bez baterek! Stejně tak funguje i lidská zvědavost a nedočkavost. Bez toho by ostatně ani všechna ta rádia a televize a internety neexistovaly.
Sledování zápasů důležitých i méně důležitých jsem už dávno vypustil ze svého denního programu. Jsou ovšem události, které mě činí zvědavým až netrpělivým, ba přímo nedočkavým. Jedna z nich se odehrávala právě tento týden. Matýsek jel poprvé v životě na velký mezinárodní turnaj do zahraničí. Ve Waršavě se totiž o víkendu konal "
10th Grand International Wushu Festival" a Tomáš - Matýskův trenér a kamarád - vzal kluky, aby se poměřili s ostatními na velkých závodech. No a oni se v sobotu a v neděli měřili. Jenomže takové wu-shu zajímá moc málo lidí a nejsou v tom žádné peníze, tekže mediální zájem je nulový.
Čímž jsme se dostali zpátky do věku krystalek.
Tedy my jsme s mouzvědavouHaničkou byli strašlivě nedočkaví a natěšení na to, jak kluci (a Matýsek zvlášť, pochopitelně) dopadnou. Jenomže to rádio a televize samozřejmě tuhle událost ani nezaznamenaly, natož pak, aby jí přenášely. Naštěstí jsme už o fous dál a kromě krystalek máme už i ten internet. A na něm pořadatelé postupně zveřejňovali výsledky. Takže rozdíl byl jenom těch devadesát, popřípadě - pokud se jedná o radio tranzistorové - pětasedmdesát let. Jinak jsme vypadali úplně stejně. Měli jsme s sebou ve městě krabičku, která byla schopná nám sdělovat vysílané zprávy z turnaje. Nebyl to sice tranzistorák, nýbrž telefon s připojením na internet, ale výsledek byl stejný. Téměř v přímém přenosu jsme mohli číst, jak jsou kluci úspěšní. A to byli!
Za chvíli pro ně jedu na nádraží a už se těším, jak bude Matýsek nadšenej. První mezinárodní turnaj a hned dvě medaile!

ahój Titanic!

V půlce května jsem tu míval už dávno záznam o prvním koupání, což je letos zcela absurdní. Jaro je obzvlášť vydařené, ovšem právě proto, že probíhá tak, jak se naši zeměpisnou šířku sluší a patří. Dlouho bylo chladno a teď se příroda pomalu probouzí a nijak zvláštní teplo není, což způsobuje jednak to, že jaro je delší, než v nedávné minulosti, všechno to kvete velmi dlouho, ale o koupání je lépe nemluvit. To patří až k létu. A tak by to mělo být.
Jsou ovšem vyjímky.
V neděli jsme jeli s Tomášem (Matýskův báječný trenér a skvělý kamarád) Sázavu. Po těch sobotních závodech to byla ta nejlepší oslava.
A právě to počasí bylo skvěle jarní. Sluníčko svítilo, ale nebylo extra vedro. Kupodivu bylo na vodě i docela málo lodí a tak se nám to pádlovalo jedna radost.
Vody bylo dost, jelo to pěkně rychle a Kačenka si troufla dělat na přídi
lodivoda, zatím co Matýsek dělal unaveného kapitána. To mu ovšem dlouho nevydrželo a tak pádloval a pádloval, až se z toho zapotil. A protože já jsem s Tomášem občas vlezl do vody, abychom postrčili z jezu raft, Matýsek musel do vody taky. No a hned po něm Kačka a pak i Majda, i ostatní děti.
No jo, je to tak. Už tedy můžu napsat, že v neděli devatenáctého května jsme se letos poprvé koupali a to rovnou v Sázavě. Žádný kafe to nebylo, ale k osvěžení to posloužilo skvěle. No a na oschnutí pak dělali děti
na přídi scénku, kterou hned všichni poznali.
A tak se u Pikovic na Sázavě ozýval tuhle neděli hlahol:
"Ahój! Titanic!"
(ostatní foto zde v
galerii na vodě)

zacvičil dobře

V sobotu ráno sice pršelo a dalo by se říct, že u nás i lilo, ale nám to vůbec nevadilo, protože jsme byli na cestě do Brna. To samozřejmě samo o sobě není žádná událost. Událost se však konala právě v Brně a to na Komíně. Ne snad, že bychom lezli na komín, to ne. Je tam tělocvična a tam to bylo. V této sezóně před prázdninami poslední závod mistrovství ve wu-shu na našem území.
Matýsek se těšil, nic jsme doma nezapomněli a i v tom dešti jsme to stihli včas. To, co Matěje upoutalo v tělocvičně okamžitě, jak jsme vešli, byly poháry.
"Tatínku, tady jich je. Já bych alespoň jeden taky chtěl. Myslíš, že na mě zbyde?"
"To nevím, Matýsku, to záleží na tom, jestli dobře zacvičíš."
Bylo to jasný, pohár bude vždycky jen pro toho nejlepšího v kategorii. Matýsek měl na programu čtyři sestavy, tak tu jistá šance byla. Předvedl, jak se to naučil
beze zbraně, se šavlí i s tyčí.
Byly to docela dlouhé závody. Na vyhlášení se muselo čekat, až všichni docvičí, což bylo někdy kolem třetí odpoledne.
Nakonec se Matýsek dočkal. Pořadatelé postavili na tatami bedýnky a začalo se s rozdílením cen. Matěj si na ty bedýnky vyskočili dvakrát. Jednou pro ten jeho
vytoužený pohár a jednou pro bronzovou.
Povedlo se to! Matýsek měl
obrovskou radost. Pohár z mistrovství vybojoval poprvé. Inu, zřejmě zacvičil dobře.
Já mám radost ještě teď.

rezerva

Rezerva se normálně vozí v kufru, kdyby se po cestě píchlo a bylo by potřeba vyměnit kolo. To ovšem není jediná rezerva. Je i rezerva v nádrži, do báglu si dáváte jedny rezervní ponožky a v hrníčku v kredenci máte železnou zásobu mincí, kdyby náhodou.
Když si dáte časovou rezervu, je to úplně to samý. Prostě kdyby něco.
Včera jsem měl být na jedné konferenci, která se koná každý rok už od nepaměti. Je to vždycky stejný. Dojedete tam, zaregistrujete se a buď posloucháte nebo přednášíte, případně konverzujete s účastníky. Prostě konference.
Přijel jsem včas díky časové rezervě. Měl jsem ještě nějakých deset minut do zahájení registrace, tak jsem našel příjemné parkovací místo, zašel jsem si na snídani a po snídani se volným krokem loudám k registraci. Tam za recepci do předsálí jako vždycky. Tentokrát byla registrace už v recepci. Zvláštní. Že by se po letech změnily zvyky? Hmm… A dyť tohle jsou jiný lidi. To vono bude dál, jako dycky. Tohle je velkej hotel. Zašel jsem dál do předsálí a tam naopak nebylo nic. Začalo mi to vrtat hlavou.
Internet v telefonu naskočil okamžitě a stejně okamžitě mi oznámil, že všechno sedí. Název, termín, registrace, … akorát to místo.
Já byl v tom hotelu, co se to konalo vždycky, jenomže letos to bylo jinde. Já si to nepřečet!
Čímž zmizela časová rezerva a já se vůbec ne loudavým krokem vydal pro auto a přes celou Prahu do jiného hotelu. Nakonec jsem to skoro stihnul. Ta rezerva mě zachránila.

lístek

Parkovací lístek si vytáhnete ze stojanu závory. Závora vás pustí dovnitř, čímž máte jednu starost vyřešenou. Zaparkujete a jdete si po svých. Parkovací lístek si buď vezmete s sebou za účelem prodloužení, zaplacení či podobné exekuce, případně ho necháte ležet v autě a ono se potom uvidí.
V tomhle mém případě jsem si ho nechal v autě a když jsem odjížděl, připravil jsem si ho do levé ruky, abych ho rychle přiložil ke čtečce a ta mohla rozpoznat, že patřím k těm, kterým je možmé znovu otevřít závoru, tentokrát na výjezdu.
Držím tedy lístek, jedu garážemi k výjezdu. Vybral jsem si ten prostřední. Okénko jde dolů a levačka se chystá předložit lístek k přečtení. A najednou se ta levačka tak nějak zaškobrtne, lehce brnkne o sklo okénka a ten drobný nemotorný pohyb stačí, aby lístek vyklouzl z prstů. Lístek jsem nestihl znovu zachytit a on plavým letem vyklouzl z okénka. Klídek, nikde nikdo, žádný provoz, prostě otevřu dveře, lístek zvednu a jede se dál.
Otevřel jsem dveře. Právě v tu chvilku, která bezprostředně následovala po dopadu lístku. Lístek se usadil v hromadě dalších lístků, které tam předchozí řidiči po otevření závory odhodili. Já stál před otevřením. A lístek byl jedním z hromady ostatních. Ale který z nich to je?!
Polilo mě horko. Představil jsem si, jak lezu po čtyřech v té mezírce mezi autem a stojanem závory. Za mnou troubí stovky nedočkavců, kteří chtějí ven. Přebírám hromadu lístků jeden po druhém a hledám ten pravý, nepoužitý se správným dnem, hodinou a minutou. Řidiči začínají vystupovat a hrozivý zástup spravedlivě rozlícených nedočkavců se blíží, aby mě začali lynčovat. Výmluvy nepomáhají. Auto je surově převráceno na bok stranou, zachrání mě jen útěk a z dálky je vidět, že jenom těm prvním se podařilo projet závorou, jelikož ze zdemolovaného auta začíná vytékat benzín, někdo odhodí nedopalek, oheň vybuchne s nečekanou prudkostí a garáže v mžiku stojí v plamenech, celý komplex budoov hoří, hasiči se nestihli přes dopravní zácpy dostavit včas, z návrší mezi přihlížejícími sleduji apokalypsu … a to všechno zavinil jeden parkovací lístek …
Hop a nebo trop! Sáhl jsem otevřenými dveřmi ze sedadla na ten lístek, který se zdál býti podle pravděpodobnosti možné letové dráhy tím pravým. Chvilička napětí. Čtečka zjišťovala, jak na tom lístek je. Zjistila, že dobře a zvedla závoru. Paprsky zářivého slunce pronikly až do podzemí garáže a vše zalily jasným světlem klidu a míru. Jen ty olivové ratolesti šumící v chladivém vánku chyběly.
Kolem pořád ani noha, ani auto. Vyjížděl jsem sám z garáží ven a jen já věděl, jak nesmírné katastrofě jsem před okamžikem zabránil.

žádná hérečka

Kačenka není žádná hérečka, když se ale něco děje, dokáže ztropit náramnej tyjátr. Jako včera. Tedy vlastně už nejmíň čtrnáct dní.
Chodí domů ze školy a děsně tajemně naznačuje, že nesmí ani naznačovat. A říká, že nám to nesmí říct, ale že to bude děsný překvapení.
No a včera to překvapení nastalo, neboť byla besídka, což musí bejt, aby se děti předvedly.
Kačka měla takovej štěk, totiž veverku. Není sice malých rolí, ale rozhodně jsou větší. No a Kačka z té své udělala drámo. Nejdřív se děsně styděla, ať jí nefotím, pak nasadila
trpitelskej výraz Johanky z Arcu, ovšem ve veverčím. Následně, zrovna když šla Maruška pro jahody ke dvanácti měsíčkům, dělala Kačenka roztomilou veverku za scénou. A když konečně došlo představení tak daleko, že už i ona měla vystoupit se svojí říkačkou, překvapivě jí odříkala, ani nemrkla. Nakonec bylo klanění - poněvadž klanění je nejdůležitější, aby obecenstvo vědělo, že má ouctu.
Potom maminka dostala
pusu a dárek, což bylo to nejvíc nejdůležitější vůbec.
A bylo po besídce. Paní učitelka to s oddechem komentovala větou: "… tak už to máme za sebou …"
Ale to se spletla.
Nás čeká eště jedna s Matějem. Že prej bude princ - ale to je překvapení, to se nesmí řikat!

na rozdíl od nás závodili

Mělo nás to trknout už na začátku při registraci. Byli jsme u registrace sice asi čtvrtý, což bylo velmi dobré, neboť jsme mohli vyrazit na trať orientačního běhu ve zvolském lese mezi prvními, ale kolem nás byli samí závodníci. A toho jsme si nevšimli dost dobře.
My ten sobotní orientační běh vzali jako společenskou událost. Chyba lávky! Všichni, kdo přišli - a to včetně rodin s kočárkem - to vzali jako prestižní závod. Měli jsme to tušit už ve chvíli, kdy se malé děti velice vážně bavily o tom, že poběží samy a kdo byl minule první. Kolem se to hemžilo sportovně oblečenými borci a organizátor moudře promlouval ke startujícím. Že sice dobře ví, že už to všichni znají, ale pro jistotu, kdyby náhodou to někdo zapomněl, tak zopakuje pravidla. A že když ráno rozmisťoval kontroly, že si to užil, protože dlouhé deště proměnily některé části lesa v bažinu, což pocítily hlavně jeho boty. Je to báječnej terén, tak ať si to všichni pěkně užijeme taky.
Furt to bylo dobrý.
Vyzkoušeli jsme si, jak se člověk bude cítit v cíli, až doběhne, a už jsme šli na start.
Hned prvních pár metrů jsme se rozběhli do všech stran, jako když do hejna vrabců střelí. Potíž byla v tom, že jsme se hned málem jeden druhému ztratili, navíc mapu jsem měl já, ale ovlivňovat směr hledání jsem nemohl, jelikož každý z nás měl svůj rozum a svůj směr. Pochopitelně ten správnej. Tedy alespoň jsme si to každý z nás myslel.
Když první kontrola nebyla úplně přesně tam, kde si většina myslela, že být má, a my se museli vracet, pokusil jsem se znovu o rychlé vysvětlení kudy dál. Bylo to marný. Už se to zase rozprchlo.
Čímž jsem podlehl zmarnění a vzteky zahodil mapu s tím, že jdu zpátky. MálaskaváHanička mapu zvedla a s ní i výzvu najít další kontrolu. Nu a tak jsme první polovinu z hodinového limitu strávili hádkou v bažině o tom, kudy vlastně dál.
Zvítězil zdravý rozum. Pochopili jsme, že se nebudeme moci měřit s borci, kteří kolem nás běhali s jasným světlem v očích a pravděpodobně i správným směrem. Každý ovšem jiným. Odřízli jsme pomyslně půlku mapy a vydali se zpátky posbírat alespoň pár kontrol. Pokud je najdeme. Nakonec jsme se nějak chytli a nasbírali celkem dvanáct kontrol, tedy dvanáct bodů. Nasbírali jsme ovšem ještě i sedm trestných bodů, poněvadž jsme přešvihli ten hodinovej limit. No bodejď ne, když jsem před cílem ještě mírně zabloudil. Tož na nás zbylo jen pět bodů.
Ale do cíle jsme se všichni v pořádku dostali a radost byla veliká.
Drželi jsme se totiž té původní rady. Přesto, že jsme skončili beznadějně poslední i za tím kočárkem, svůj historicky vůbec první rodinný orientační běh (procházku) jsme si v sobotu náramně užili.
A navíc jsem stihnul i nějaké ty
obrázky z trati, což určitě ti před námi nemají. Pochopitelně. Ti na nějaké focení neměli čas, vždyť na rozdíl od nás závodili.

aby neřval

Když jdete po Štefánikově ulici od Švanďáku k Andělu, minete Arbesák, přejdete pár ulic, potkáte tramvajovou zastávku a zastavíte na světelné křižovatce. Pak už jste skoro tam.
Na rohu jedné z těch ulic stála paní. Jak tak paní stávají. Povídala si něco, jistě to bylo důležité, s jinou paní.
Na vodítku pobíhal pejsek. Takovaj mrňavej. Moc se v tom nevyznám, mohl to bejt takovej ten yorkshir či jak se ta rasa jmenuje. Jsou mrňavý a vlasatý, tyhle pejskové.
Paní si s paní povídala a povídala. A pejsek pobíhal dokolečka, kam mu vodítko dovolilo. Taky povídal. Spíš nadával. Vůbec ho to tam nebavilo.
A tak stáli a povídali až … až do chvíle, kdy ta paní, která byla spojená s tím pejskem vodítkem, to vodítko použila. On už hrozně láteřil, ten yorkshir. Pobíhal a láteřil a najednou se vznesl. On měl to vodítko upevněné na takovejch těch kšírách či postroji. A za ten postroj připevněné vodítko ho zčistajasna začalo zvedat. Pejsek zmlkl a vznášel se výš, jak ho paní táhla nahoru. Jednou rukou ho vyzvedla, druhou si ho přitáhla do náruče jako rybář kapra. Pevně ho popadla a to jsem k nim právě přicházel.
"… protože když ho budu mít na ruce, nebude tak řvát, …" pravila paní.
Pejsek řvát přestal, paní povídat nepřestala.
Prošel jsem kolem a paní nerušeně pokračovaly v činnosti.
S pejskem v náručí v klidové poloze.
Aby neřval.

poprvé to vyšlo

Ještě před koncem dubna stihnul Měsíc předvést malou ochutnávku toho, co v plné kráse přijde až zase v září za dva roky. Jenomže to se neví, jestli bude tak jasno, jako minulý čtvrtek a jestli to tedy vyjde.
Pokud si vzpomínám, podařilo se mi vyfotit úplné zatmění Měsíce jen jednou a to je docela dávno. To bylo ještě v Praze někdy v roce 1996 nebo 97. Někde budu mít tu fotku schovanou. Jenomže to ještě nebyla digitální a tudíž bude někde v šuplíku. Ale ve kterým?
Před šesti lety to nevyšlo a ani před třemi lety, kdy se nad Oleškem odehrávalo další úplné zatmění bylo navíc i úplně zataženo, takže ani Kellyho kouzla dětem nepomohla vidět, jak se Měsíc barví dokrvava.
Tudíž je jasné, že když se podaří, byť mizerně, zachytit částečné zatmění Měsíce nad Oleškem a navíc je to poprvé, kdy to vyšlo, musím si to tu poznamenat.
Tedy zde obrázek Měsíce z
25.4. 20:33, kdy byl ještě v plné síle a vycházel nad kopcem Ďábel, a tady v 22:11, kdy už mu žďabec ukous stín Země, což byla protentokrát největší možná porce.
Nejsou to žádné zázraky, ale do archivu to poslouží dobře.

červená pro Kačku

Do Libně, jako každý rok, přijely traktory. Tentokrát jsme se tam byli po dvouleté pauze podívat jen s Kačkou. Matýsek měl v Liberci soustředění před závody, které budou příští týden. Vzali jsme to ovšem důkladně. Program byl od osmi a my tam byli už v půl deváté, což mělo zásadní vliv na Kaččin zájem. Pochopitelně jí zajímaly tretky u stánků, trampolína, balónky - jo a vlastně támhle je takovej velkej traktor.
"Můžu si na něj vylézt, tatínku?"
"Vylez, Kačko."
Vylezla, zapatlala se šmírem a tím byl její zájem o traktory vyčerpán. Zvlášť, když jich tam o moc víc nebylo. Traktory totiž odjely do Libře, aby se pak v půl dvanácté slavnostní jízdou vrátily zpět. Bylo to dlouhé čekání a spanilá jízda traktorů Kačku pak už moc nezajímala.
Naštěstí tu ještě byly motorky. Krásné staré funkční stroje. Ten nejstarší z toku 1922. Kačence se ovšem líbila
ta červená. Pochopitelně, dyť byla červená. Mně se zas líbila ta nejstarší, třeba i proto, že měla všechno původní včetně svítící karbidky. To se dneska málo vidí. Spíš lze pozorovat, jak kdekomu kape na karbid.
No, ale nakonec jsme se traktorů dočkali a spanilá jízda trvala přes hodinu, protože traktorů tu letos bylo zase spousta. Nejdřív přijel
Nanuk hradní stráže a po něm už traktory. Bylo na co se dívat. Jeden obzvlášť důmyslný vlastník si například vylepšil svého Lanz Bulldoga tím, že odvedl část tlaku zpod válce trubičkou přes klapku do píšťalky. A tu pak používal jako klaksón.
"To je můj vynález!" chlubil se pán a pískal až se tráva ohýbala.
Inu, zase se to povedlo.
Pár obrázků - tentokrát spíš těch motorek - najdete ve složce
Libeň v galerii.

Pikovická Jehla

Jehel je nepočítaně. Malé, velké, obyčejné, se zlaceným ouškem, tenké na šití, tlusté na pletení, no prostě neurekom, ako sa hovorí po východňársku. Je tu ovšem ještě jedna jehla. Není to od nás z Oleška daleko. Tuhle u Pikovic je jehla pikovická. Je to pořádnej kus skály nějakých pětečtyřicet metrů vysoký. A taková skála nemůže zůstat bez povšimnutí. Jest ochraňována, fotografována a slézána, neboť k tomu přímo vyzývá.
Včera odpoledne Matýsek spolu s kluky, které trénuje Tomáš, výzvu přijal. Místo čtvrtečního tréninku wu-shu si dali výstup na jehlu.
Pod Tomášovým dozorem v naprosto nedubnovém počasí, kdy maximální odpolední teplota dosáhla skvělých dvaceti sedmi stupňů, vylezl Matěj jako první hned za Tomášem na jehlu. Bylo to úžasné. Děsně se mu to líbilo. Podepsal se do vrcholové knížky i na skálu a užil si čerstvého povětří, zatímco dole pod skálou jezdil sem a tam Posázavský pacifik.
Báječné odpoledne to bylo.
Pár obrázků je v galerii.

dnešní zpozdění vydání je způsobeno pádem softwaru,
tedy znovu ještě jednou až teď odpoledne

na chodníku

…. kuličky, kuličky! Schytejte je všechny, ani jedna se nesmí ztratit! …."
Znáte tu scénu? No jakpak by ne. Tři muži na toulkách a bujará sebedůvěra správkaře velocipédů. Opět musím s vážnou tváří konstatovat, že i tato příhoda, byť sebeabsurdnější, se musela stát. Ba co víc, že se jistě velice často stává.
Měl jsem včera cestu na Moravu a poklidně směřoval na domluvenou schůzku, když tu mi volala mámiláHanička, jestli náhodou někdy nepojedu někam na Moravu, jak jsem u snídaně říkal.
"Právě jsem tu," odvětil jsem po pravdě.
Čímž jsem dostal úkol. S drobnou zajížďkou mám na zpáteční cestě ověřit, prohlédnout a případně zakoupit a vyzvednout inzerovaný běžecký pás z druhé ruky. Za skvělou cenu, ve skvělém stavu, se skvělými parametry. Inu, proč bych se pro něj nestavil, že ano.
Vyšlo to. Vše souhlasilo, pán nachystaný v trenýrkách a v tričku ochotně předvedl několik triků s pásem, dohodli jsme se a začalo stěhování.
Hned bylo jasné, že ta olbřímí změť trubek se do auta bez zásadní úpravy nevejde ani ve složeném stavu. Vyndali jsme tedy zařízení zpátky z auta na chodník a já požádal pána o nářadí.
"Musím to rozmontovat. Jinak to neodvezu."
Pán přines' igelitku se směsí šroubováků, kladívek, klíčů, drátů a dalšího podobného drobného zboží.
"Víte, já nejsem moc technickej …."
"To neva. To pude."
Šlo to. Před domečkem jsem na ulici začal demontovat rám a konstrukci pásu. Pán poskakoval kolem a tázal se, zda nepotřebuju pomoct. Poslal jsem ho, ať se alespoň obleče, aby v těch trenýrkách nevychlad'. Přišel v teplákách a jal se znovu pomáhat.
Měl jsem už odstrojeny kryty, oddělával jsem kabel a odpjoval konektory. Vše složeno pěkně v plastovém krytu, který položen na záda sloužil jako bezpečnostní vanička na součástky.
"Tak teď bych to potřeboval položit takhle na bok, abych moh tuhle k těm šroubům v rámu."
Popadli jsme společně tu ocelovou chobotnici a otočili jí žádoucím směrem. A v tu ránu se nám to kovový zvíře v rukách probudilo a s nečekanou silou sebou mrsklo. Pás byl totiž skládací a tenhle pohyb rekognoskoval jako pokus o složení, čemuž začal vší silou napomáhat, neboť tak byl konstruován. Sklaplo to jak tlama vorvaně přesně v tom místě, kde tiše odpočívala provizorní vanička na součástky. Zásah byl přesný a šroubky se rozlétly po chodníku. Tady se ukázalo, jak prozíravý byl můj postřeh, že by bylo lépe to demontovat mimo kanálovou mříž. Kromě rozsevu šroubků provedl ještě pás brilantní výkop směrem ke kufru auta, které stálo poblíž a jak se ukázalo, patřilo též pánovi v trenýrkách, nyní v teplákách.
"Jejda, to byla trefa. To tam teda zajelo!" vylekal se pán a jal se sčítat škody na kufru mercedesu, zatímco já jsem sbíral šroubky a matičky po okolí. V zápětí se vše v dobré obrátilo. Žádný zásek na autě se nekonal, šroubky a matičky nalezeny a tudíž jsem mohl pokračovat v demontáži.
Když to skončilo a jednotlivé díly už byly v kufru, ještě jsem našel dva šroubky na chodníku. Byly opravdu poslední.
"A vy to vážně dáte dohromady?" pochyboval pán.
"Pochopitelně," děl jsem sebejistě," já jsem strojař. A copak děláte vy?"
"Já jsem vyštudovanej geodet, ale teď dělám pojištění," přiznal se pán.
Při loučení jsem v jeho očích mohl číst dlouhý seznam pojistných událostí, které se tu na místě činu během poslední hodinky seběhly. Počítám, že tohle ještě nezažil.

třista let

Saxana byla třista let po škole, poněvadž dělala vylomeniny při vyučování a pletla zaklínadla. Ani se jí nedivím. Zaklínadel byl plný Lexikon a kdo by se to učil, že ano. V dnešní době je populární jedno zaklínadlo na všechno. Upgrade se to jmenuje.
Bez něj by nebylo pokroku. Všecko se apgrejduje, poněvadž staré musí odejít a nové čekají světlé zítřky, aby se zakrátko stalo starým a uvolnilo místo novému, lepšímu. A tak pořád dokola, vše v zájmu pokroku a udržitelného rozvoje, či tak nějak.
A v zájmu tohohle kolotoče jsem si řekl, že když už existuje nová verze programu pro meteostanici, nainstaluju ji a staré meteorologické informace budou mít nový, lepší kabát. No jo, ale vono to není jen tak, tyhlety apgrejdy. Von ten starej program (teda ten, co byl ještě před rokem novej) běží na starým systému (kterej byl ještě před třema rokama novej) a ten novej, apgrejdovanej, vyžaduje apgrejd systému. Na starým neběhá.
V sobotu jsem rozebral meteopočítač, kterej se už přes rok chudák celej třás', poněvadž mu v nitru nějak divně škrundal větráček. Voprášil a vysál jsem mu vnitřnosti, porovnal zkroucenej větráček a je jako novej. Teď ještě ten apgrejd toho starýho systému. Je to taková trošku pruda, musí se začít popstupně od nejstaršího vyššího a povyšovat to pěkně postupně. Předposlední systém mám koupenej, poslední systém mám koupenej, ale ten před předposlední jsem koupil nikoliv samostatně, ale s počítačem. Takže na ten meteorologickej nejde. A že prý už se nedá koupit, jen přímo v Americe, v jablečným krámku. Běžná procedura, řekli byste. Zalogujete se, vobjednáte, voni pošlou…. Nepošlou. U.S. only!
No himlfix, copak se to nedá upgradovat nějak legálně? Například nákupem? Co je to kruci za hádanku? Chvilku jsem sháněl, kde ten novej starej systém, co ho potřebuju jenom proto, abych moh' nainstalovat ten novej novej systém, sehnat. Nějak se mi nechtělo ho někde čórnout, dyť stojí jen dvacet dolarů. Ale jak ho koupit? Pak mě napadlo zavolat k ovocnářům tady u nás. Třeba mi poraděj. A vono jo. Von se ten systém neinzeruje, von není na stránkách obchodu, von vo něm nikdo neví, ale dyž si tam přímo zavoláte a po telefonu se zaregistrujete, tak vám ho po telefonu prodají. Jaksi tajně. Ovšem oficiálně. A kupodivu stejně jako v U.S. - doprava zdarma.
Dneska by měl přijít, estli nekecali. Potom tedy nastane trojnásobnej apgrejd systému, následně apgrejd meteosoftwéru, pak nainstalování nového vzhledu, a… a pak bude meteo woleschko úplně nové, krásné, nevídané …
Akorát že ty údaje tam budou furt ty samý. Takovej je holt už osud všech těch vylepšení. Už víc, jak třista let ...

takovej pásek ...

Tak v neděli jsme vynášeli Mořenu a dneska napadlo takovejch deset centimetrů sněhu. To je s tím jarem nějak na levačku. Sníh je těžkej, poněvadž je nad nulou. Akorát na sněhuláka nebo na iglů.
To jsem zvědav, jak dneska pojedou autobusy. Včera bylo ještě hej, bylo sucho a jezdilo se na čas. A to se mi málem vymstilo.
Stihl jsem totiž novou zkratku na sedmnáctku, která mě na konečnou do Modřan dovezla asi o sdeset minut dřív, než jindy. Tož jsem zaběhl do železářství, neboť to je hned po Rouskovi další krám, kde mají hodně věcí. Nemůžu říct, že by tam měli všecko, jako u Rouska, tak velký nejsou, ale i tak mají zásoby hodné úcty.
Šrouby osmičky jenom dvacet dlouhý měli a dokonce i s takovou téměř čočkovou hlavou, což bylo přesně to, co jsem potřeboval. Ještě podložky a matky a skoro jsem to měl. Jenom ještě takovej pásek, kovovej, na spojení dvou korýtek … no to jsem musel hledat. Pak jsem našel sice něco úplně jiného, ale nakonec vlastně přesně to, co jsem potřeboval. Takovou mřížku, která mohla docela dobře posloužit jako pásek na spojení dvou součástí.
Teď už jen zaplatit, poněvadž mám všechno. Ale ouha, von už je někdo přede mnou!
"Prosímvás, moh' bych to zaplatit. Já děsně pospíchám, von mi jede autobus!"
Pán byl uznalej, peníze si vzal a já pelášil na zastávku. Už se nastupovalo. Ale stih' jsem to. No to vám byl zas zážitek. Jako za mlada.

fučelo

Tedy jaro ještě pořád zdaleka nezačalo. V noci jsou teploty stále pod nulou a včera, přesto že bylo celý den sluníčko, bylo zima jako v morně. Fučelo to a na procházku to vůbec nelákalo. Ale na povětří se nesmí dát, zvlášť když je Smrtná neděle, že ano.
Letos zachraňovala oleškou čest naší rodiny jen Kačka, poněvadž Matýsek měl celý víkend soustředění před závody, které má příští sobotu. Inu těžko na cvičišti, lehko v boji. Kačenka ovšem reprezentovala bez ostychu. Zpívalo se, laskominy byly, pentličky na břízku taky, i ta štamprlička se tu a tam objevila. Do toho nám svítilo sluníčko a tak nás ten fujavec, i když pravda studil, nijak od vynášení Mořeny neodradil.
U potůčku došlo k tradičním přednesům pro Mořenu, kterážto byla nakonec opět tradičně zčásti odstrojena a obřadně podpálena, aby s sebou odnesla tu zimu, která se letos opravdu nechce nějak pustit. Ale snad to půjde. Koneckonců, jaro bude až ve čtvrtek a do té doby snad rozmrznou i ty rybníčky.
Pro zvědavce je
pár obrázků tady v galerii.

PanSTARRS

Bejvávaly doby, kdy se o kometách psaly úvodníky. Komety se vítaly a div že se jim nestavěly slavobrány. Vznikala i panika, neboť srážka se Zemí patřila mezi bulvární téma číslo jedmna. Zpívalo se, že přiletí kometa a praští do světa … Ale to už je dávno, víc, jak sto let. Tuhlec je třeba obrázek z Humoristických listů z roku 1910. No prostě bylo pozdvižení, jelikož senzačních zpráv bylo jako šafránu.
Dneska si komety skoro nikdo nevšimne. Pár zpráviček někde v technické rubrice nebo na webu astronomů, možná ve zprávách. Ale koho by to zajímalo. Tak náhodou mě jo. A vás možná taky. Tedy vězte, že kometa Kometa C/2011 L4 PanSTARRS si to šine kolem nás a navečer jí můžete vidět i běžným dalekohledem. Pokud nebudou mraky, podívejte se kolem sedmé večer na západní oblohu, tam byte jí měli najít.
Tady a tady najdete dostatek informací, kde jí hledat a jak asi to bude vypadat, když jí uvidíte. Pokud by se vám jí podařilo vyfotit, pošlete mi fotku s časem i místem pozorování. Rád jí sem přidám.
Tož hezké pokoukání.

v půlce kapitoly

Jízda hromadnou dopravou skýtá příležitost přijít mezi lidi, dozvědět se, co je in a kůl mezi mládeží, ale jinak je docela nudná. Původně jsem si chtěl pro účely deníku zapisovat všelijaké průpovídky přeslechnuté v autobuse, ale ztroskotalo to na tom, že bych na to potřeboval dvě ruce, což právě díky patálii s ramenem nemám a to je taky ten jediný důvod, proč tyhle ranní a odpolední cesty podnikám. Suma sumárum to trvá dva až třikrát déle, než autem. Utíká to pomalu, venku se nic neděje, no prostě ztracený čas.
"Tak si čti," radila mášikovnáHanička.
"To už jsem zkusil, ale dyž já se nemůžu soustředit," popsal jsem stav věcí minulý týden.
Po týdnu ježdění sockou už mě přestalo rozptylovat okolí a zkusil jsem znovu číst. A ejhle. Už to jde. Rušivé vlivy ustoupily do pozadí, neboť se ohleděly. Po první zkušenosti nusím přiznat, že ta cesta utíká mnohem rychleji, ba dokonce se zdá, že v určitých zajímavých pasážích knihy by mohla být i trochu delší, jelikož konečná přišla zrovna v půlce kapitoly.
Ovšem nenechme se klamat. Kost sroste, platnost lítačky vyprší a kapitolu si radši dočtu doma u krbu. Jezdit kvůli rozečtený knížce autobusem rozhodně nehodlám.

Tak - Tok

"Tatínku, prosímtě, my tu máme Fausta. Přišel bys nám s ním pomoct?"
"Fausta, Matýsku?"
"No, on nám přines to kyvadlo a teď potřebujeme složit ty hodiny."
"Aha, tak vy potřebujete složit hodiny a ne Fausta:"
"Ano, tatínku."
A bylo jasno. Dohodnutý postup byl dodržen a my jsme šli s moulaskavouHaničkou do školy. Já na Fausta, tedy pomoct složit hodiny a mášikovnáHanička udělat fotky, poněvadž bez dokumentace by to nešlo.
Nacvičeným způsobem srazit lavice a udělat z nich jeden velký pracovní stůl bylo dílem okamžiku.
Na stůl se okamžitě vrhly děti a začaly zkoumat, co to všechno od Fausta mají. Kromě koleček teď měly i kyvadlo a dvě závaží.
Do všeobecného chaosu jsem občas vnesl jasnější světlo vysvětlením,
jak by asi bylo nejlépe postupovat podle doručeného plánu hodin. Děti měly dost součástek na to, aby mohly všechny přiložit ruku k dílu. Připravily si sestavy jednotlivých kol na pěti osách a už jsme mohli přišroubovat rám ke stěně.
Díry jsem radši přeci jen vyvrtal sám a pak už to šlo rychle. Na
sestavování hodin se stála fronta a každý přiložil svojí součástku. Ještě přivázat závaží a paní učitelka mohla hodiny natáhnout a udělit kyvadlu ten nedůležitější první impuls.
Hurá!!! Tikají. Krásně, dřevěně - Tak - Tok.
Propukly
nadšené ovace a druhá Faustova proklatá obruč byla zlomena.
Děti si to náramně užily a teď už nezbývá než doufat, že nějaký čert ty hodiny se zdi nesrazí. Například houbou. To se tak ve škole někdy stává.

Fauste, ještě kyvadlo!

Na své zlomení čeká další obruč. Pochopitelně, protože se již podruhé děti z Matýskovy třídy vydaly na cestu, aby pomohly vysvobodit Fausta z jeho prokletí. O té první obruči jsem si tu psal vloni před prázdninami. Teď je na řadě ta druhá. Jestli všechno dobře dopadne, bude zlomena zítra dopoledne. To totiž děti složí stroj, který objevily v Síni Času.
Ale pěkně popořádku.
Faust dětem dával úkoly celé první pololetí a ty nejlepší nakonec opět požádal o pomoc.
Děti podle jeho pokynů vyhledaly pana zvonaře a poprosily ho o odlití zvonů. Každý si odlil svůj vlastní zvon. Nejlepšího zvonaře pak vybral pan zvonař. Tedy byla to vlastně
zvonařka a ta odlila za všechny jeden zvon, který pak všichni podepsali, neboť Faust dětem nakázal, aby jej signovaný odvezly ke zvonům do věže. Že prý jim s tím pomůže panovník národa. No jo, ale hledejte v Soběslavi v sobotu dopoledne panovníka, že ano. Jisté vodítko tu ovšem je. Krčma Národ se v Soběslavi nachází. Co kdybychom se tam zeptali?
Tak jo. Nejdřív najít tu hospodu. Hned na druhý pokus jsme to měli a děti se nahrnuly dovnitř. Jenomže panovník žádnej. Jenom u jednoho stolu seděl takovej
usměvavej fousatej pán.
"Prosím vás, pane, neznáte náhodou nějakého panovníka?"
"To neznám."
"Ale my bysme potřebovali panovníka, kterej nám pomůže do věže se zvonama."
"To je jiná. Já se tedy jmenuju Král a náhodou klíče od věže mám."
"A pomoh byste nám?"
"Ale rád. Tak pojďte."
A šlo se. Pan Král opravdu měl klíče od věže a děti se po úzkém točitém schodišti vyhrnuly nahoru. Ke zvonům. Ten svůj tam nechaly a ta nejlepší zvonařka Míša našla v trámu ukrytou zprávu od Fausta. A že prý mají najít Síň Času.
Ve věži pod zvony tedy zrovna jedny věžní hodiny byly, ale jako Síň Času to moc nevypadalo. Šli jsme tedy ještě o několik pater dolů a on vám tam seděl na takovém verpánku pan Král. A hlídal předtím zamčenou Síň Času. Byla plná hodin a hodinek, součástek, zvonků, koleček - to byla ta
pravá Síň Času. A tady se ukázalo, že Míša je tovaryšem zvonařským na svém místě. Opět to byla ona, kdo našel ve vitríně klíč s Faustovou pečetí. Matěj ten klíč prý viděl taky, ale nečetl písmena na pečeti. Tady se holt pozná holčičí důkladnost.
Pan Král na požádání vitrínu odemkl a Faustův klíč si děti vzaly. Ale co s ním? To zas věděl Matěj. V takovém klíči bývá ukryta tajná zpráva. To byste nevěřili. Byla tam!
Třiadvacet částí času prý mají děti v Síni vyhledat. To šlo ráz na ráz a
paní učitelka Marcela nestačila nastavovat náruč, aby všechny ty součástky a kolečka od dětí uschovala.
Potom nás čekal rytíř Brandlín, ten prý ví, co dál.
O takovém rytíři pan Král nic neví. Ale kousek odtud, od Věže, je prý zámeček. A ten se jmenuje Brandlín. Snad tam by o rytíři něco mohli vědět.
Vzhůru na Brandlín!
Ono už bylo hodně po poledni a tak jsme si dali radši nejdřív oběd. Takový pořádný oběd člověka posilní, zvlášť při takové cestě.
Netrpělivost však oběd urychlila a děti se nahrnuly k paní šafářce. A jestli prý o nějakém rytíři neví. No bodejď, že ví.
"Pojďte děti, já vás tam zavedu."
Uprostřed schodů ve výklenku hned vedle dveří stál černý rytíř. To nebyl on. Druhý byl uvnitř, taky černý a taky to nebyl on. Až
Honzík objevil toho třetího. A ten vám měl v rukavici další vzkaz od Fausta. A že prý děti mají podle plánu uhodnout, co je to za stroj a co jim ještě chybí. Paní učitelka jim s tím trochu pomohla a přišly na to.
"
Fauste, prosíme, ještě nám nám přines závaží a kyvadlo!" zavolaly děti z okna zámku.
A Faust jim v dopise slíbil, že dodávka zbylých částí bude až do domu. Tedy do školy. Ale až v pondělí. No, uvidíme, jestli se trefí právě do jejich třídy. Jestli jo, asi dětem budu muset s těmi hodinami zítra pomoct. Ony by je totiž asi bez Fausta, totiž beze mne těžko skládaly.

Masopust

Ano, v sobotu byl Masopust. O našem Masopustu už ale všechno víte. Pokud vím, tenhle ročník už je čtvrtý, o kterém si tu píšu.
Divadlo bylo, koblížky byly, zelňáky byly, medvěd střelenej a čistou pannou políbenej, čímž znovu obživlej - no prostě jako dycky. Báječný to bylo. Fotky jsou poslední v řadě předchozích Masopustů
tady v galerii.

Vypadá to, že až do středy nebudu u počítače, čímž se laskavé čtenářstvo odkazuje na rubriku "
telegraficky". Pokud bude co k telegrafování, bude to tam.

nemusí bejt novej

Pokud tedy neberu v úvahu zpoždění způsobené včerejším exportováním stránek woleschka, které nová verze programu svévolně uznala potřebnými, což trvalo bezmála celé včerejší dopoledne, dopadla ta ne-evoluční změna snad dobře. Zvyknu-li si na nové ovládání, což sám rád budu muset, zdá se , že všechno bude pokračovat bez problémů.
Včera se vůbec dařilo.
Například v servisu mi řekli, že ty nepříjemné zvuky nevycházejí ze zadřených ložisek kola, ale pouze z nadmíru sjetých zimních pneumatik, o kterých jsem se domníval, že to ještě tuhle zimu vydrží. No, nevydržely. Po krátkém hledání jsem našel jiný servis, kde zimní pneumatiky kýženého rozměru měli, což, jak jsem zjistil, je v tuto zimní dobu docela vzácnost. Ale opět to dopadlo dobře. Auto obuté do zbrusu nových zimních gum mě dovezlo do Jílového.
V Jílovém na mě už čekal pan kovář, totiž dva páni kováři. Tedy oni byli celkem čtyři, ale jen se dvěma jsem měl schůzku. Ten první pro mě měl vyrobená závaží. K čemu ta závaží jsou, to je tajný. To se dozvíte nejdřív za nějakých deset dnů. Ale závaží je skvělý, to se zas musí nechat.
Druhý pan kovář měl na kovadlině zrovna ocelový plát a tudíž musel kout, dokud bylo železo žhavé.
"Hned jsem u vás," pravil a hleděl si černého řemesla. Vím o čem mluvím,
taky jsem tuhle koval. A právě výsledek mého snažení jako kovářského tovaryše už pro mě pan kovář Ondra měl nachystaný. Já pod jeho vedením vykoval jen polotovar a dokončení se s chutí ujal právě kovář Ondřej.
Výsledek předčil očekávání. Nádherný
vrhací nůž, který jsem si sám vykoval a který kovář Ondřej dokončil a udělal k němu i pouzdro. Pánové kováři mě pokoušeli, abych zkusil hodit, že mají před kovárnou na to špalek s terčem, ale kdepak, nenechal jsem se umluvit. Pěkně jsem se poděkoval, slíbili jsme si, že se zase brzy uvidíme a já se zpakoval a s novými závažími i s novým nožem jsem na nových pneumatikách jel domů. Tam mě čekal Matýsek, který si mezitím byl s moulaskavouHaničkou.
"Tatínku, hádej, co mám novýho!"
"To neuhádnu."
"Koupil jsem si za vydělané peníze lego, takový, co měli jenom jedno a děsně jsem ho chtěl. Podívej, mám tu dvy drideky a vznášedlo!"
"Ukaž. No vážně, to jsou ty velký droidi. Ty jsou báječný."
Pochopitelně jsem se za chvíli taky pochlubil s nožem a šli jsme na zahradu zkusit házet do špalku. Kdepak. Ani jednou se nám nepodařilo nůž zabodnout. Špalek byl otlučenej jak píšťalka, ale trefovali jsme se vším jiným, jen ne tou správnou stranou a špičkou. Ještě, že je to nůž kapitálskej a poctivě kovanej. Jinak by byl už na dvě půlky a bez špičky. Inu, bude třeba trénovat.
Mimochodem - zas mám co shánět. Budu potřebovat nějakej pěknej velkej pařez, aby bylo na terč. A vůbec nemusí bejt novej.

evoluce to nebyla

Z pohledu darwinistů je hybatelem všech změn evoluce. Tedy jakýsi dlouhodobý a samovolný vývoj. Houby. Právě proběhla jedna změna a vůbec ne samovolně.
Píšu si woleschko ve staré verzi programu. Koupil jsem si sice už před dvěma lety verzi novou, ale nějak se mi nepodařilo se s ní sžít. Nechal jsem to tedy tak, v nové verzi píšu jen
swoll a vše je při starém. Tedy bylo. Do včerejška.
Psal jsem další návod na swoll pro modeláře, odeslal a uložil ho. Pospíchal jsem a nevšiml jsem si, že jsem na začátku zapomněl odmítnout otevření woleschka v nové verzi. Ono to prostě tak funguje. Musí se to hned na začátku shodit a je klid. Jenže to jsem neudělal. Při ukončení programu se mě to zeptalo, jestli chci jen tak všechno ukončit nebo uložit změny.
Banalita. Samozřejmě uložit - zapomněl jsem podruhé, že swoll už jsem uložil a odsouhlasil jsem uložení woleschka.
Cvak … a bylo pozdě. Začalo se ukládat zapomenuté otevřené woleschko ve formátu nové verze programu. Tento krok je nevratný. Poslední záloha ve staré verzi je ze začátku prosince ... Dva měsíce zípisů jsou v … v nové verzi. Tedy všechno už je v nové verzi. Ve staré už to otevřít nejde.
Možná to bude v pořádku a přechod na nový program se vůbec neprojeví. Ale kdyby náhodou jo, vězte, že to rozhodně nebyla evoluce či jiný dlouhodobý samovolný proces, kdo za to může.
Nezbývá, než se začít pořádně používat tu novou verzi, co už jí mám dva roky.

ranní ledovka vs. cesta do Vraného

Úřednický způsob opravy Zvolské Homole nad silnicí do Vraného mě přiměl k pátečnímu zápisu a myslel jsem si, že tím jsem se vypovídal a dalšího smyslu to nemá. Kdepak. V duchu pořekadla "líp už bylo" pokračují historky kolem uzavírky dál.
Včera u nás napadly tak dva, tři centimetry sněhu. Pěkně nad ránem, nikdo to už nečekal, poněvadž je nad nulou a prší. Nečekali to ani správci komunikací.
"V ohrobci to směrem na Břežany stojí až do Zvole a ve Vraném je to uzavřený," varoval mě ráno při odjezdu do školy soused, který už tam všude byl a díky neprůjezdnosti se vrátil.
"Díky, my jedem do školy do Zvole a pak se uvidí," odvětil jsem a obvyklým způsobem jsem u nás v ulici v zatáčce zkusil smyk, abych věděl, jak moc to klouže.
"Tatínku, nabouráme!" ječely obě děti i babička, kterou jsem vezl do Prahy na vlak.
Bylo to vo fous, poněvadž to vážně klouzalo. Děsně. Ale protože ten smyk zkouším vždycky velmi pomalu a do kopce, ustáli jsme to a obrubníky na obou stranách ulice nás zastavily. Bylo jasno: dneska to klouže jak namydlenej led. Poučen zkušeností jsem jel krokem a nebyl jsem sám. Potkávali jsme nebývalé množství aut směrem od Vraného. U školy jsem vyložil děti a hned se mě jedna holčička ptala, jestli náhodou nejedu do Vraného, že autobus to dneska nesjede.
Nejel jsem a nejel tam ani tan autobus, kterej se u školy otáčel. Do Vraného dolů byla ledovka.
Směrem do Ohrobce to stálo už v zatáčce ve Zvoli. Chtěl jsem to zkusit, ale zastavila mě jedna známá paní:
"Tam nejezděte, je to neprůjezdný, já tam teď stála čtyřicet minut!"
Otočili jsme to jako většina ostatních na Okrouhlo. Jinudy už to nejde, pominu-li polní a lesní cesty. Po silnici se pomalu šinula nepřetržitá kolona vozidel. Ledovka byla všude. U Zlatníků bylo v příkopu čerstvě autíčko a čekalo na traktor, protože normálně vytáhnout nešlo. Do Břežan to trvalo na ledu a v koloně nějakých pětatřicet minut. No bodejď ne, když jedinou ještě průjezdnou cestou museli na tom ledu jet všichni, kteří se normálně rozptýlí do třech cest.
A úředníci? Píšou spisy, telefonují, odkazují …. víc neuměj a víc nedělaj. Proč taky. Bydlej někde jinde a cesta do Vraného je pro ně jen jeden z úkolů na seznamu.
Že se snažej? Že víc nemůžou? Že jsou to taky lidi jako my a mají své problémy? Že nám opravdu chtějí pomoct? Že je skutečně nebezpečné pod tou skálou jezdit a že opravdu hrozí zřícením?
Kecy!
Ta skála nad silnicí je tam už nějakej ten milion let a furt se pomalu drolí. Silnici pod tou skálopu postavili a zprovoznili někdy v roce 1969, když před tím zrušili nákladní přívoz. Od té doby se skála nepřestala drolit a padat na silnici. Relativně nedávno proběhl další mírný pokus o sanaci skály nad cestou. Pochopitelně jen kosmetický. Skála se drolí dál. Nikdo si tedy nemůže stěžovat, že by o problému nevěděl nebo snad že by tam ta skála vyrostla přes noc či že na to nebylo dost času. O té skále nad silnicí se ví už od jejího prvního otevření. Teď jí uředník zavřel.
Všechna vysvětlení a diskuze jsou na odkazu do Vraného (
1), (2), do Černošic a do kraje. Zajímavá informace je hlavně ta, že "se to řeší" už od roku 2006. To máme bratru nějakých šest let, jestli to nepletu. Závěrečný úsudek si laskavý čtenář udělá sám.

cesta do Vraného uzavřena!

Úplnou náhodou jsem objevil zprávu o opravdu dlouhodobé uzavírce silnice, po které denně jezdím. Tedy Zbraslav - Jarov - Vrané nad Vltavou.
Podle dostupných informací, kterých tedy opravdu není mnoho, bude uzavřen úsek pod Zvolskou Homolí, tedy pod skálou, která už léta padá právě na tu silnici.
Informace a zdůvodnění jsou vpravdě úžasné a o stavu mysli úředníků, kteří to mají na starosti, zcela vypovídající. Zřejmě tou cestou nejezdí.
Celá zpráva je zde:
http://www.kr-stredocesky.cz/portal/aktuality/uzavirka-silnice-v-useku-zbraslav-vrane-nad-vltavou.htm
Tak a je vyráthováno.

Fast In Fast Out

Nepoučitelnost patří mezi mezi základní vlastnosti lidstva. Nepoučitelnej jsem i já. Kolikrát už jsem sám říkal, že ty vlažný mokrý housky jsou hnusný. Přesto se znovu a znovu vracím ke globálnímu rychlojídlu, prostě proto, že je to natošup. Stejně jako včera.
Jel jsem s autem mémiléHaničky do servisu na pravidelnou prohlídku. Všude je teď pěknej marast a auto nebylo pod nánosem sněhobláta ani vidět. Myčka je kousek od servisu. Nesnídal jsem, pochopitelně. Nějak mi cestou vyhládlo a spojit tedy snídani s omytím vozu bylo logickou syntézou činností nutných. U myčky je právě Mac.
Přesně v duchu "je to natošup" mi připravili u pultu míchaná vyjíčka, na to nějaký kolečka toho, co vydávají za maso, jakousi placku a kafe. To kafe, který považuju za hnusnou bryndu, mě nakonec zachránilo.
V myčce, když probíhal proces, jsem pomalu likvidoval, co mi do pytlíku nachystali. V druhé třetině jsem se zasek. Mám-li být přesný, žaludek se zasek. Vyhlásil moratorium na výrobky McDonalds. Poslal mi zprávu, že jestli mu opravdu pošlu ještě to sousto, co právě žvýkám, že mi zpátky na oplátku pošle všechno to, co už jsem mu tam dolů i přes vážné varování naházel. No co jsem měl dělat. Nedožvýkal jsem, vrátill jsem to k tomu, co ještě čekalo v misce a celý zbytek té "pořádné snídaně", jak to tam u nich u Maců nazývají, skončil ve značkovém pytlíku na podlaze auta a následně pak v koši před myčkou. S černou bryndou z kelímku jsem žaludek jakš takš usmířil se slibem, že mu k obědu pošlu něco, s čím bude souhlasit.
Uf, to byl zase zážitek. Bylo to skutečně natošup. Nachystaný, snědený a málem taky recyklovaný. Měli by si upravit slogan. Přibližně tak nějak podobně jako třeba Fast In Fast Out.

na prezidenta se houbou nehází

Naposledy mě k politickému zápisu na mém jinak striktně nepolitickém Ne(na)pravid(t)elném deníku donutil verbální výlev tehdy neúspěšného J. Paroubka (zápis: první emigranti 04.06 2006). Po necelých sedmi letech mi to nedá podruhé.
Funkce prezidenta je z mého pohledu především jakousi výkladní skříní společnosti, jeho pravomoce jsou nevelké, možnosti prosadit nějaké vlastní cíle v politice téměř nulové. O to víc by to měl být člověk, který svým životem i činy reprezentuje to nejlepší dostupné z nabídky platných a uznávaných morálních vlastností.
To je ovšem naivní a nedosažitelný ideál.
Ideálů dosáhnouti nelze a byť i jen se jim přiblížit je téměř nemožné. Daleko snažší je se jim vzdálit, překroutit je, přijmout ideály pokřivené a ty pak prohlásit za svatý grál a vytáhnout do boje za jejich naplnění. Účel světí prostředky - toť heslo ideálů nových. Toť heslo M. Zemana, kterého si destiprocentní většinou 55/45 včera zvolili ti, kteří mají v občance zapsánu českou státní příslušnost a přišli k volbám.
Už první slova na tiskové konferenci potvrdila, že Zeman bude po desetileté pauze pokračovat ve svém kurzu hulváta, který svými výroky uráží a ponižuje každého, který je v danou chvíli v zorném úhlu jeho zájmu. Přesně v duchu hesla účel světí prostředky. Přesně tak, jak to dělal v dobách, kdy se aktivně účastnil vrchlové politiky. Přesně tak, jak si ho pamatuji a jak se opět chová a chovat nepřestane. Proto jsem ho nevolil.
Proto pravím, že M. Zeman není mým prezidentem, neuznávám ho jako autoritu, nevážím si ho a stydím se za to, že člověk, který neumí praktikovat politickou funkci jinak, než černohumornými bonmoty, arogantními útoky a urážkami svých protivníků, byl zvolen prezidentem republiky, jejímž jsem i já občanem.
Kromě jiného se totiž domnívám, že jeho příklad a verbální projev spolu s heslem účel světí prostředky se v naší zemi zakoření daleko hlouběji, než tomu tak je nyní a logicky se stanou normou chování této společnosti.
Podaří se nám to vůbec někdy změnit? Přestaneme závidět sousedovi kozu a přát mu, aby mu chcípla, místo toho, abychom si z něj vzali příklad a zkusili to stejně jako on? Budeme někdy řádnými hospodáři a dokážeme myslet dál, než do letošní sklizně?
Těžko říct. Stále přítomní a M.Zemanem o podporu požádaní komunisti v nás řádné hospodáře přetavili v ukradených hutích na závistivé zloděje.
Můžeme s tím něco udělat?
Ti kdo chtějí, můžou. My s tím začínáme u našich dětí a máme to štěstí, že se společně pohybujeme mezi lidmi podobného názoru. V našem okolí je normou slušnost a úcta k druhému, byť by to byl protivník. Doufám a dělám všechno proto, aby to tak bylo i nadále a aby takové byly i naše děti. A proto, až jim ve škole pověsí Zemana na zeď vedle tabule, nebudu je nabádat, aby ten obraz srazili houbou. Přestože to není a nebude náš prezident, je to prezident a na prezidenta se houbou nehází. I když je to hulvát a nemáme ho rádi.

v kovárně

"Je to fakt fofr," rejpla si mácitliváHanička, "vybírat si dárek k narozeninám už po půl roce."
"No ale dyž von nebyl čas a teď se to panu kováři zrovna hodilo."
"Tak si to teda užijte."
"Užijeme!"
Vyrazili jsme si to s Matýskem užít do kovárny do Jílového. Já jel kovat nůž, Matýsek amulet, který ztratil a teď si musel ukovat novej, aby mohl být zase Kellyho tovaryšem. Pan kovář už nás čekal. Vlastně byli dva.
Matýsek se se svým panem kovářem hned pustil do práce. Nejdřív amulet zbavil hran. Pak dostal ochranné brýle a potom, když se kovalo na bucharu, tak i klapky na uši. Vypadal tedy spíš jako potapěč, ale nic to nevadilo. Pustili se s panem kovářem Jiříím do díla a amulet rychle nabýval podobu magického předmětu.
Mě se dostalo nejdřív ukázky právě na tom bucharu a potom ruční práce, jak se dělá ten nůž, co jsem si ho přišel ukovat.
"Kdepak, na tu knížku rovnou zapomeňte, tu já znám, ta vás akorát rozdráždí," pravil pan kovář Ondřej zkušeně směrem k literatuře, kterou jsem si nachystal a přivezl se založenými stránkami. "Tam jsou samý věci do šuplíku. Spíš mi řekněte, na co by ten nůž měl bejt."
"No to jsem v koncích, to fakt nemám představu."
Pan Ondřej je kovářem zkušeným a dobře věděl, že určitě nějakou představu mít musím a taky že se mnou žádný kumštyky dělat nemůže i vzhledem k již připravenému materiálu. Po chvilce povídání jsme se shodli na jakési mírně historiické podobě vrhacího nože. Házecí nůž byla jedna ze dvou variant, které jsem měl dopředu nachystané. Tu druhou, nůž japonského typu, pan kovář rovnou zavrhl. Na takovej majstrštyk to v sobotu nachystaný rozhodně nebylo. Kostky byla vrženy, ukázku jsem pečlivě sledoval a tudíž jsem byl i já vržen v zástěře k výhni a kovadlině.
Trvalo mi to nejmíň dvakrát tak dlouho, jako panu kováři, ale nakonec jsem se až divil, že se mi pod kladivem pomalu vytvaroval nůž, který se mi i začal líbit. Finále jsem nechal na Ondřejovi, tedy jak on říkal: "dodělat kosmetiku". Pak ještě doklepl patku a výkovek mého budoucího nože byl na světě.
Mezitím už dokončil Matýsek amulet a přišli kluci druhého pana kováře. Oba už měli nachystanou zástěru a bez řečí se pustili s Matějem do kovařiny.
Já na to koukal jak u vytržení. Kovali jakoby nic, Matěj se činil a zakrátko měli hotový ozdobný křížek, který jim pan Jiří ještě svařil a bylo hotovo.
Matěj ještě dostal za šikovnost draka a mohli jsme jet na oběd. Však už bylo hodně po dvanácté.
"Bylo to děsně fajn a brzy zase nashle!"
"Ten amulet je úžasnej, tatínku," nadšeně povídal Matýsek v autě cestou domů.
"Je, Matěji. Jseš šikovnej. Mě se ten můj nůž taky líbí."
Inu, užili jsme si to.
(
zvědavci se můžou podívat do galerie na obrázky)

K+M+B 2013

A máme po Třech králích, což znamená nejen to, že jsme o krok dále, ale taky to, že byla včera koleda. Už vloni byl Matýsek s koledníky zpívat a vinšovat šťastný nový rok. Letos jsem to vzal jako dokumentační povinnost a šel s nimi od domu k domu. Tedy ne snad, že bych koledoval, to ne, to já se stydím, ale pár obrázků jsem udělal, aby bylo na co vzpomínat.
Koledníci se scházejí ve škole pod taktovkou paní učitelky Lenky. Na této strategicko-taktické schůzce si jednak
rozdělí rajón, aby nezvonili u jedněch dveří dvakrát, následně pak dojde ke kontrole výstroje, načernění toho černýho vzadu a přezkoušení, zda tři králové umí zazpívat tříkrálovou. Pak ještě zpívají andělé, neboť andělů je třeba a chodí spolu. My měli tři krále a tři anděly. Příprava byla dovršena, bylo lehce po páté, tož vzhůru dolů do Zvole!
Ještě
fotku před kostelem a pak honem koledovat. Pokud se děti u domečku dozvonily, zazpívaly a vždycky si vysloužily nějakou koledu. Poctivě napsaly křídou na dveře K+M+B 2013, poděkovaly za koledu a šly zase o dům dál. Ze bezmála dvě hodiny měly koledníci nakoledovány dva košíčky a hlasy vyzpívané. Ono to dá práci zazpívat koledu pořádně. Do toho ještě pěkně foukalo a chvílemi mrholilo, takže žádá velka pohoda. Ani tu hvězdu betlémskou nebylo skrz mraky vidět.
O sedmé jsme se zase sešli všichni ve škole. To se tříkráloví koledníci shromáždí kolem svých počestně vykoledovaných kořistí a tyto si pak rozdělují. Musím říct, že docela poctivě. Matýsek se už od začátku ujal jaksi přirozeně vedení a teď na konci rozděloval, co nakoledovali. I perníčky a čokoládu poctivě nalámal a rozdělil. Jeden perníkový zvoneček doslatala i paní učitelka Lenka.
A pak zazvonil zvonec a třem králům byl konec. Alespoň pro letošek.
Tož - štěstí zdraví vinšujem vám!

už jsem je utřel

Nejsem mýval, abych furt něco máchal ve vodě, jako třeba náš Ferda, kterej k tomu mývalovi má blíž, než by se mohlo zdát. Zrovna tuhle zas ulovil Matýskovu plyšovou myšku a pěkně jí vykoupal, jelikož mu přišla málo mokrá.
Já to mytí zas tolik neprožívám, tedy pokud jde o například o auto. Beztak je takový šedivý a prach na něm není moc vidět. Čas od času ovšem auto nechám projet myčkou, přeci jen je to tu a tam vážně potřeba. Jako třeba tuhle.
Zrovna to vyšlo a dva dny bylo jakž takž sucho a slunečno, čímž auto jezdilo vyfešákovaný. To nevydrželo dlouho, teda to počasí, a tudíž nastal zase marast. Potřeboval jsem někam zajet, ale čistým autem do té plískanice se mi nechtělo.
"Prosímtě, mohl bych si vzít tvoje auto, ty už ho máš zaflákaný, tak se to ani nepozná, když eště něco přibude," ptal jsem se mélaskavéHaničky.
Dostal jsem svolení i klíčky. Už při výjezdu jsem si ale všimnul, že vrstva potahuje i zpětná zrcátka a není přes ně dost dobře vidět.
Ale co, dyť jedu jen tuhle do Zvole, na to zrcátka nepotřebuju. Jo, to byla pravda. Cestou jsem zrcátka nepotřeboval. Ovšem v plískanici na nich taky ještě přibyla trocha té sněhobahnité směsi. To se projevilo doma. Před domem už bylo zbytečné do zrcátek vůbec koukat. Jenomže když couváte k nám do garáže, zrcátka potřeba jsou. Zvlášť když zrovna necouváte svým autem na své místo.
Ale co, to zvládnu i po paměti a pak ty zrcátka votřu. Tohle konstatování už nebylo tak docela přesný. Už jsem byl v garáži, když se ozval takovej zvuk - něco jako když gumovym balónem drhnete o skleněnou tabuli. V zrcátku nebylo nic vidět, pochopitelně. Šel jsem se na to podívat.
"Tak jsem zboural garáž a rozbil ti auto," oznámil jsem bezprostředně po činu mémiléHaničce.
"Cože?!"
"No jak jsem couval bez těch zrcátek …"
"Bez jakejch zrcátek?!"
"No vono těma tvejma už není přes tu špínu nic vidět."
"Tak si je máš votřít."
"Jo, už jsem si je votřel. Hned jak jsem vyjel zpátky z toho nabouranýho sloupku, abych ho při couvání nenaboural znova."
"Tys naboural sloupek?"
"Dyť to řikám. Do sloupku tvým autem, protože těma tvýma zrcátkama nic nebylo …"
"Tak nakonec za tu zbouranou garáž můžu já, protože mám špinavý zrcátka?!"
"A dyť říkám, že už nemáš, už jsem je utřel."
"To mi budou platný na rozbitym autě!"
"A neboj, už je to v pořádku. Byla to jen bílá čárka na nárazníku a na sloupku to ani není vidět. Z toho nárazníku to jde setřít."
"Tak co mi tu vyprávíš, žes zbořil garáž?"
"Dyž já se tak děsně vylekal a pak to naštěstí nic nebylo. Tak jsem si říkal, že by sis to mohla taky užít."
"No pěkně děkuju. Tak příště si bourej se svym čistym autem, jo?!"
"No jo, Haničko, a stejně tě mám rád. I když máš špinavý zrcátka."