WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

druhá adventní

Po bitvě je každej generál, říká se po bitvě. Ovšem není bitva jako bitva. U nás se bojuje tvrdě a bez slitování. V naší bitvě nebývá generálů, není ani vítězů ani poražených. Jde o boj samotný.
V sobotu jsme odložili bitvu na neděli přesto, že si jí Kačka přála k narozeninám. V neděli se Kačenka opásala Matýskovým opaskem, na něj si připjala zásobník s náboji a bitva začala. Žádný cavyky, rovnou na komoru. Střílelo se z kuchyně do světnice, zpoza kanape, ze schodů v síni, z patra dolů, ze síně nahoru, zpoza stolu za židlemi. Kryli jsme se vším, co se nabízelo.
Jen málaskaváHanička se nekryla. Seděla na kanapátku a se stoickým klidem si četla přesto, že střely kolem ní svištěly jak v Tombstone.
Maxmilián na nás se shovívavým udivením shlížel ze své kočičí prolejzačky. "Co blbnou?" myslel si a přehlížel bitevní pole.
Cyria se rozhodla jinak. Chvíli sledovala vřavu a pak se přidala.
Ona se totiž ta munice, se kterou se u nás střílí, dá docela dobře chytit do tlamy. A dobře se přenáší. A znamenitě se dá zakousnout. Střely jsou totiž molitanové, aby to nebolelo, když s nimi dostanete do čela.
"Cyrdo! Necháš mi tu patronu! Kruci, neber mi to. Matěji, už zas jednu ukradla!"
"No ták, Cyri, dej mi to. Mně jedna chybí."
"Ha! Krej se!"
"Ještě néééé … nemám nabito!"
"A mám tě! Trefa! A rovnou mezi světla!"
"Ne, to bylo do pusy. A stejně jsem tě trefil taky."
"Mně to nestřílí … už to střílí! Huráááá!"
"Cyrda má další. Támhle s ní utíká pod schody!"
"Za ní! … auuuuu! Tys mě střelila!"
A tak u nás dál poklidně plynula druhá adventní neděle … nebo vám snad nepřipadá dost adventní?

atlas hub

Anděl si původně myslel, že přijde až dneska, na Mikuláše, v pátek, ale to jsem mu rozmluvil. Oni totiž kluci letos právě začínali. Ano, kluci. I anděl byl kluk. Mimochodem, proč by měl bejt anděl jenom holka, že ano. Takovej Gabriel taky nebyl žencká.
Na termínu jsme se tedy nakonec shodli a všechno klaplo, jak mělo.
Ovšem byla tu jedna malá změna. Děti jaksi dopředu nebyly úplně přesvědčené o tom, že Mikuláš je Mikuláš a ne strejda. Ještě vloni to prošlo, ale letos už to nedrželo ani na tom vlásku. Matěj rovnou oznámil, že našel na autobusové zastávce inzerát na Mikuláše a že má celou nadílku zkaženou, poněvadž i když věřit chtěl, takhle to vážně nejde. Kačka tak nějak tušila, že by to moh' bejt podfuk, protože ve škole sama byla za čertici, ale jistá si úplně nebyla.
A v tom Matýsak volal: "Křídlo, já zahlíd' křídlo! Už jsou tady!"
A taky jo. Za chviličku začal čert bušit na dveře a hudrat cosi o těch zlobivejch dětech.
Načež Matěj otevřel a trojice v báječných kostýmech vstoupila. Jenomže kostýmy nepomohly. Matěj se smál od ucha k uchu a i Kačka byla úplně v klidu. Zahráli si společně s Mikulášem, čertem a andělem divadýlko, odříkali básničky, poslechli si, co a jak mají vylepšit, Kačka rozdala všem dárečky, tedy Mikuláš dostal Mikuláše a čert s andělem po obrázku, a děti od nich dostaly po košíku s dobrotama.
Když se za těmi třemi zavřely dveře, Kačka prohlásila to, co oba věděli už od začátku:
"Tatínku, anděl byl Vojta a Mikuláš Honza, ale toho čerta jsem neznala."
"A kniha hříchů byl atlas hub," pravil temně Matěj, čímž byli s tou vykutálenou trojicí jednou provždy hotoví a jali se dolovat sladkosti z košíků.
Tak, to bysme měli. Udrželi jsme to do Kaččiných osmi a Matýskových devíti let.
Koneckonců to je dobrej výkon, ne?

pro letošek odzávoděno

"Tak a pro letošek to máme za sebou," pravil Vojta, velkej kamarád a vzor Matýskův. Jsou v jednom oddíle, i když v odeset let jiných kategoriích. To bylo v sobotu, když skončil Národní pohár ve wushu.
Tentokrát to bylo dlouhý, protože kluci, mezi které Matěj patří, cvičí soutěžní formy wushu a ty byly na pořadu dne až poslední. Celou sobotu jsme tedy strávili v tělocvičně a více či méně sledovali, jak cvičí ostatní. Až odpoledne po páté prřišli malí kluci na řadu. Matějovi to opět skvěle šlo a poprvé si na tomto poháru vyzkoušel dvě nové sestavy, které se teď učí a trénuje je. Vypadalo to výborně i s těmi chybičkami, co v sestavách udělal. Dostalo se mu za ně i skvělého umístění. Ostatně i se třetí sestavou, kterou si na soutěž přivezl, zabodoval.
Takže nakonec si vezl domů dvě bronzové a jednu stříbrnou. Vlastně si mále převzal jenom dvě medaile, protože s tou třetí (druhou bronzovou) nepočítal a už jsme byli na odchodu, když jsme z haly slyšeli znovu Matýskovo jméno. Ještě se pro ni vrátil a ta mu udělala největší radost, protože byla jaksi "navíc", nad původní seznam úspěchů.
Matěj byl šťasnej, že si nakonec přeci jen hezky zacvičil. To že vyšlo i umístění, to bylo fajn, ale nebylo to to nejdůležitější, protože Matýsek se řídí tím, co Tomáš, náš báječný trenér, vždycky klukům říká: "Nejdůležitější je, abyste měli z toho cvičení dobrej pocit. A když se vám bude cvičit dobře, tak nějakej ten úspěch určitě přijde."
Letos těch úspěchů bylo opravdu hodně. Z
každých závodů Matěj přivezl nejmíň dvě placky. I z Polska i za Slovenska. Když mu to takhle půjde dál, možná by mohl jet příští rok i na mistrovství … ale to je až za dlouho.
Pro letošek je odzávoděno a příští rok je až za měsíc. Takže času dost. Teď bude Mikuláš a Vánoce a prázdniny a … a vůbec.

nekapalo by to

Vono se řekne: jenom to kape, tak to snad nebude takovej problém! Nebyl by, kdyby kapal vobyčejnej kohoutek. Jenomže dyž kape keramická kartuš pákové baterie, problém to bejt může.
U kohoutku vyměníte gumovej kroužek nebo tam vložíte nový těsnění sedla a je to. Jenomže pokud kape keramická kartuš, je to na výměnu. Mně se to ale vyměňovat nechce. To přece musí jít nějak opravit. Pokud dosedací plochy destiček nejsou poškrábané, není důvod, proč by to mělo kapat.
Destičky poškrábané nebvyly a kapalo to dál.
Nastává tedy výzkum. Pokud jsou destičky v pořádku, musí být zádrhel někde jinde. Na první ani na druhý pohled to však nikde nedrhne. Výzkum pokračuje. Na řadu přichází lupa. Ani pod lupou se neukazuje žádná rýha či škrábanec, kudy by unikaly kapičky vody. Tak teď už zbývá jen přesné zmapování funkce. A tady by to mohlo být.
Ty keramický destičky jsou tak děsivě přesný, že každá desetina milimetru může znamenat otevření byť nepatrného, přesto dostatečného kanálku. Keramika se nevožvejká, ale to plastový lože v kulise, která tou destičkou hejbá, se vožvejkat mohlo.
Takže to celý asi tak po vosumdesátýsedmý rozdělám, zkusím vůle v kulise a cosi tam snad je. Možná by se našla desetinka vůle, která tam snad, když to bylo nový, nebyla.
Natřikrát přeloženej pauzák by moh' stačit. Papírek přeložen a vložen. To celé opět smontováno.
Po více než hodinové operaci to vypadá, že to přestalo kapat.
Nechal jsem to, aby si to sedlo. Přestane to kapat a já budu o to víc slavnej. Za pár dní jsem se jen tak zeptal mémiléHaničky:
"Tak co, už to nekape?"
"Kape," pravila málaskaváHanička, "furt to trochu kape."
Sláva se nekonala a já jsem navzekanej na tu přesnou keramickou výrobu. Dyby to udělali vo pár destinek větší, nekapalo by to. Jenomže to by pak neměli žádnej kšeft.

zuby se neberou

Máte doma žraloka? Ne? My máme dva. Zrovna včera jeden přibyl, poněvadž Kačka přinesla vysvědčení.
Ale pěkně popořádku.
V naší škole se plave. Tedy možná, že někteří plavou v probíraném učivu, ale tohle plavání se týká pohybu v nejrozšířenější pozemské tekutině, ve vodě. Vždy po část roku je jednou týdně ordinováno plavání a děti se na to vždycky děsně těší. Pochopitelně nejvíc je zajímá ten tobogán, co mají za odměnu, když jim jde to plavání. Což Matýskovi šlo výtečně celé dva roky a on byl první, kdo se v naší rodině stal žralokem.
No a Kačka jde hrdě ve stopách svého staršího brášky a nenechá se zahanbit.
"Tatínku, podívej! Já jsem žralok. To jsou jenom ti nejrychleší!"
Kačka mi hrdě ukazovala Mokré vysvědčení. A opravdu, stojí na něm, že Kačka ze druhé třídy v tomto roce prospěla na Žraloka. Je to úspěch. Předběhla všechny koníky a želvy a hned v prním plavacím školním roce patří mezi žraloky.
Koukal jsem jí na zuby a naštěstí se to zařazení projevilo jenom na té rychlosti. Nic dalšího se žralokem společného nemá, ba dokonce se dá říct, že do opravdového žraloka jí dost zubů chybí.
Ale to nic, zuby dorostou a žraločí vysvědčení se dává za rychlost v plavání.
Zuby se v tomto případě do úvahy neberou.

že by jen tak?

Když se dějě něco mimo běžný pořádek, obvykle zpozorním, jelikož to něco musí znamenat.
Poslední zpozornění se konalo včera.
Měl jsem, jako každou středu, ve škole s klukama modelářský kroužek. Přišla tam i Kačka, protože jsem jí po kroužku vezl domů. Doma čekal Matýsek.
Jen jsme s Kačkou vsedli do auta, už Matěj volá:
"A tatínku, kdy už přijedeš? A kdy přijede maminka?"
"Už vyjíždíme od školy. A maminka přijede pozdě. Dneska byla v Brně."
"Aha. Tak já už jsem vám nachystal večeři."
"Tak to my si pospíšíme."
Byli jsme doma co by dup. A on vám ten Matěj vopravdu nachystal večeři. Prostřeno, talíře, skleničky, víno, obložená mísa, nakrájený chléb …
"No teda Matěji! Čím jsme si to zasloužili?"
"Mě se nějak po vás stýskalo, tak jsme vám chtěl udělat radost."
"Ty jsi úžasnej!"
A tak jsme měli poprvé večeři od Matěje a já si pořád říkám: co to mělo znamenat?
Nebo že by opravdu jen tak? Prostě proto, že se Matýskovi ty dvě hodiny stýskalo?

Hříbeček

Taky se vám stává, že to na vás hoděj, že na vás svalej vinu a vy jste v tom přitom úplně, ale zcela bez viny? Mně často. Zrovna včera ráno.
Kačenka vstala a poté, co jsem dopsal woleschko, sešli jsme se ve světnici. MálaskaváHanička měla před sebou čaj, Kačenka cosi v misce a já si jdu pro kafe. Teprve druhý.
"Já si budu psát čtenářský deník, tatínku!"
"To už jsi to přečetla?"
"Přečetla. A hlavní postava je tam dědeček Modřínek."
"Aha, to je jako dědeček Hříbeček, viď."
"No, je."
Za chvíli slyším moupečlivouHaničku: "Jak že se jmenoval?"
"Dědeček Modřínek," opáčí Kačka.
"Tak proč píšeš Hříbeček?"
Kačka se na mě vyčítavě otočila: "Tati, tys' mě splet!"
Hanička se na mě vyčítavě otočila: "No jasně. Ty za to můžeš!"
Já se neměl na koho otočit, tož jsem pouze upustil páru:
"Ježkovy voči! Tak mě tu napněte na skřipec! Já tady řeknu Hříbeček a celej svět je hned naruby!"
To už bylo ale stejně fuk. Už jsem za to moh'.

konzervativní hodnoty

Někdy je to jako mluvit do dubu. Však to znáte. Ať říkáte, co říkáte, adresát na vyslovené výslovně nereaguje. To by vás čerti vzali. Každý se s tím vyrovnává po svém. Záleží též pochopitelně na subordinaci ergo jednoduše na tom, kdo má v ruce zrovna delší klacek.
Suma sumárum je ale vždycky potíž přesvědčit toho druhého, aby udělal to, co chcete vy, pokud to sám udělat nechce. Používají se k tomu nástroje zmíněné výše a spousta jiných, nejmenovaných.
Děti se ty nástroje teprve učí používat.
Tenhle týden vznikl v koupelně spor o ručníky. Tedy Kačka i Matýsek mají každý svůj ručník a svůj věšáček a tím i své místo, kam ručníky věší. Potud by to bylo v pořádku.
Problém nastává ve chvíli, když Kačka chce zpestřit jinak šedý života běh v koupelně a přehodí místa. Tedy svůj ručník dá na Matýskův věšák a jeho ručník na svůj věšák.
Matýsek projevuje v tomto případě dílem mužský konzervatismus a dílem po mě zděděnou naprostou neochotu měnit zaběhlý věcí řád, který po léta bezchybně slouží ku prospěchu všehomíra.
A nastává spor.
Kačka chce změnu, Matýsek trvá na statu quo.
Nuže každé ráno teď slyším rozčileného Matěje, kterak kárá nedisciplinovanou Kateřinu. Kačka argumentuje změnou, Matýsek zachováním řádu věcí. Spor nemá řešení, neboť není zde vymahatelnosti ani práva.
To Matýska dovedlo až k zoufalému činu, krajnímu to prostředku sebeobrany.
Všechno to Kačce pěkně od plic napsal.
Lísteček s ostře se vymezujícím textem pak přilepil na její ručník. Tam jsem ho našel, stejně jako Kačka.
Nikterak to s ní nepohnulo, neboť Kačka má svou hlavu a změna je život.
Spor trvá dál a mně zbyl ten strašlivý dopis, který
tímto přikládám jako důkaz zoufalství nás, mužů, kteří sdílejí konzervativní hodnoty a neměnnost světa řádu.

to právě nevím

Poslední teplý den byl v pondělí, opět rekordní, tedy nějakých 22"C, další prázdninové dny už to šlo s teplotou z kopce a teď je skoro na nule. Inu podzim to vzal vážně. I tak je ale pořád ještě docela hezky. Toho jsme o prázdninách využili dvojím způsobem. Jednak si děti užily čokoládové prohlídky na zámku v Loučni a druhak jsme byli bruslit.
Není to úplně ze stejného soudku, to je pravda. Ba dokonce ani nezamrzl rybník - ostatně k nule se teplota dostala až dnes ráno, ale měli jsme pronajatý černošický zimní stadion. Čímž jsme jednak zahájili zimní sezonu a současně jsme i zjistili, že nám chybí jedny brusle, neboť Matějovi jsou ty jeho už malý. Na stadionu však existuje půjčovna a brusírna, tudíž jsme byli zachráněni a nabroušeni. Tedy brusle nabroušeny, Matěj zachráněn a mohlo se na led. Bacil jsem sebou jen jednou, což lze považovat za úspěch. Děti to nepočítaly a užily si prvního letošního zimního sportu na podzim až až.
O den dříve jsme si naopak užili ještě téměř baboletní procházky po labyrintech a v zámku. V bludišti jsme si s chutí zabloudili. Už jsme tu jednou byli, ale to neznamená, že jsme šli najisto. Kdepak. Naštěstí bludiště není nijak rozlehlé a po chvíli začnete tušit, kudy kam. Přesto ale bloudíte. Ostatně proto je to taky bludiště, že ano.
Potkal jsem například dvě paní s dětmi.
"Tudy! Támhle už to je, hned tam budeme!" pravila nadšeně paní v čele skupinky z druhé strany živého plotu.
"No jen aby," opáčil jsem ze své strany uličky.
"Vždyť už vidíme lávku ven," trvala ve své naději paní.
"No právě," zůstal jsem u své pochybovačné noty.
"Jé, vážně, vono je to slepý! To musíme zpátky!" zjistila záhy paní a dala se se svou skupinkou na zpáteční pochod. "Jak jste se tam dostal?"
"To je právě to. Já nevim!"
Bylo jasno: Nejsem průvodce labyrintem a taky bloudím.
Naštěstí to netrvalo dlouho a celé jsme si to s Kačkou i s Matýskem náramně užili.
Tentokrát jsem na začátku bloudění zmáčkl start gps záznamníku a
zde na obrázku můžete posoudit (s přihlédnutím k nepřesnosti gépéesky), jak jsem se chvíli sám a chvíli s dětmi motal tím loučeňským bludištěm.

nenamlel

"Budu je píct se švestkama a s mákem. Tak mi ho večer nezapomeň namlít," připomínala mi máúžasnáHanička. Buchty se švestkama a s mákem jsou totiž pochoutka.
"No dyť jo, já ti teda večer namelu, dyž jinak nedáš," odtušil jsem.
Večer jsem pochopitelně mémiléHaničce namlít zapomněl.
"Tak nameleš mi ten mák eště dneska?" nedala se mápečliváHanička.
"No jo, namelu."
"A dyť nemusíš, já si klidně ty buchty udělám s tvarohem a sním si je sama."
Některé hrozby není radno pokoušet, zvlášť, když jde o buchty s tvarohem. Inu tedy vyndal jsem ze šuplíku ten mlejnek na mák ještě po babičce a tu mě políbila múza.
"Haničko, zavolej děti, ať se jdou podívat, jak se mele mák."
"Kačko, Matýsku, tatínek bude mlít mák, pojďte se podívat, jak se to dělá!"
"Jéééé … ukááž … to je hezkej mlejnek. A můžu mlít?"
"To víš, že můžeš, Matýsku."
"A já chci taky, můžu mlít po Matějovi?"
"Jasně, Kačko, jen co domele tuhle várku."
"Ale to je těžký, tatínku, já to skoro nedokážu!
"Zkus to oběma rukama, Kačko."
"To já jsem silnej, hele, mě stačí jedna ruka. Ale jde to těžko. Proč to vlastně jde tak těžko, tatínku."
"Protože se každé to zrnko máku musí tadyhle na konci toho mlýnku rozmačkat. Ona se ta zrníčka vlastně mačkají. Já ti to ukážu, až to domeleš a ten mlýnek pak rozdělám."
Kačka s Matýskem domleli, mlýnek jsem rozdělal, aby viděli, jak vypadá uvnitř, čímž byla výuka historie vaření téměř u konce. Ještě zbývalo dodat, že takhle se dřív mlelo docela často, například maso na sekanou, strouhanka na řízky, rybíz na marmeládu, káva - a vůbec se semlelo kde co.
My teď máme čerstvě namletý mák včetně exkurze do dob minulých a dneska budou buchty se švestkama a s mákem.
Ovšem tentokrát jsem na to šel od lesa a mémiléHaničce nenamlel. Namlely děti.

kde je?

Vstávání nepatří mezi populární kratochvíle. Počítám, že v tomhle punktu budeme zajedno. Rozhodně to platí u dětí. Buzení těch našich krakenů není věru příliš odlišné od vstupování do jámy lvové.
Matýsek mívá ke vstávání a najmě pak k buzení pravidelně velmi odmítavý postoj. Nesmí se na něj zhurta, jinak se začne vztekat, jelikož je teprve ráno a on musí vstát a jít po svých povinnostech. Tedy jest k němu přistupovati tiše a šetrně. Buzení musí probíhat laskavě a ani tak není ještě zcela zaručeno, že vše proběhne v klidu.
Zato Kačenka je o poznání mírnější. Musíte jí ovšem pod peřinou nejprve nahmatat a pak se na vás přichytí jako ten kraken. Tedy pokud jí nahmatáte, pochopitelně.
Teď už je po ránu tma a navíc nebývám úplně při smyslech.
To, že si ráno píšu deník, je činnost relativně poklidná, když nepočítám krocení kočkenů na koberci v pracovně.
Ovšem buzení dětí vyžaduje výstup po schodech a jakýsi druh soustředění na vyhledání chlupatého objektu - jímž je pochopitelně ještě spící hlavička, a následné laskavé buzení.
Matěje tedy najdu snadno, vysvětlím mu, že teď už se ale opravdu nedá nic dělat, že je holt zase ráno a že je třeba vstávat.
Kačenku jdu najít pod peřinu. Hledám - a Kačka nikde. Vyjdu ven z pokojíčku, abych se podíval, jestli už nevstala, ale kdepak. Nikde nikdo, všude ticho po pěšině.
"Kačenko?"
Ticho. Podivná situace. Hledám dál pod peřinou - ona je Kačenka oproti posteli malinká, takže může být o kus vedle - ale vono furt nic.
Kde, kruciš, je?
"Kačko?"
Pak se to někde uchichtne. Ale vidět to není.
"Já jsem tady, tatínku!"
"Kde?"
"Na druhý straně!"
Ha! Kačka se přemístila na druhý konec postýlky a ještě se otočila opačným směrem, čímž mi zmizela ze standardního čtverce hledání. Pak jí mám najít.
"Tak tady jseš! Dobré ráno, Kačenko. Šup do koupelny. Už je čas."
"Dobré ráno, tatínku. Ale že jsem tě překvapila, viď?!"
"No, už jsem si myslel, že tě spolkla peřina."
Tak to bysme protentokrát měli. Teď už jsou všichni vzhůru, neboť ten cambus probudil i mouospalouHaničku.
Nový den může začít.

na vějičku

Taky se mi to stává. Přesto, že po sobě záznamy v deníku čtu několikrát, občas v textu zůstanou chyby. Ba dokonce hrubky. Je to politováníhodné a taky jest mi stydno a většinou se snažím ty chyby opravit alespoň druhý den, jako třeba dneska. To ovšem nemění nic na tom, že už tam jednou byly a že jste si je přečetli a utvořili si obrázek o tom, jak je to s mou znalostí pravopisu. Nuže vězte, že to není ani schválně, ani nedostatečným vzděláním, ale prostě proto, že takhle poránu na to blbě vidim a písmenka se mi pletou. Což mě ovšem neomlouvá.
To naše děti na tom jsou jinak. Ty se pořádně česky teprve učí, což s sebou přináší všelijaká úskalí a zlobení, jelikož učení, jak známo, je mučení. Kačka si svá slova pořád ještě tvoří sama a Matýsek zas protestuje proti složitosti jazyka.
"To je, tatínku, nespravedlivý."
"Co, prosímtě?"
"No že je ta čeština tak složitá. Všude jinde to mají daleko jednodušší, tak proč zrovna my se musíme učit česky?"
"Protože je to náš jazyk, Matěji."
"Ale když on je tak složitej."
"To máš pravdu. Ale je tvůj, tak by byla ostuda, kdybys ho neuměl."
Já vim, ono se mi to říká, když mě už nikdo nezkouší a nechce po mě kupříkladu znát slovní základ slova vějička. No - schválně: víte jak to slovo vzniklo? Já taky moc ne. Matýsek ve škole dostal v testu vybrat, ale stejně to nijak výrazně nepomohlo. Já tak nějak cejtím, že to vzniklo od toho chytání ptáčků na vějičku, tedy na lepem potřenou větvičku, ale úplně jistej si taky nejsem.
To víte, čeština je děsně složitej jazyk. Někdy i pro našince.

až dočteš

Čtením se člověk vzdělává. Tedy většinou, pokud nečte zrovna rodokaps, i když i tam se člověk dozví třeba jak moc nízko u pasu se nosí Smith & Wesson či jak správně namíchat HuHu kokteil. V každém případě je čtení potřebnou dodovedností a jest jí získati již v útlém věku. Poněvadž jak se člověk začne vofrňovat nad knížkou už v první třídě, je zle.
Snažíme se tomu čelit. Čtu pohádky, děti mají spousty knížek jak nových, tak i těch starých po mě i mésečtěléHaničce, ba i starších. Matěj už se chyt' a sice s určitou dopomocí - tedy dostrkováním, ale přeci jen čte. Teď dočítá Řecké báje a chystá se na JIrkův tajemný klíč k vesmíru.
Kačenku pro čtení musíme teprve získat. Svoje čtení (teď zrovna Brouka Pytlíka) záměrně vynechávám, aby měla čas na čtení svoje. Do školy na čtení si odnesla Vepříka a Kůzle a doma nám předčítá z Českého roku s obrázky pana Trnky.
A to je ten kámen úrazu.
První moudro, které si Kačka z knížek vyčetla (ovšem bůhví, jestli to vůbec bylo z knížek) je, že když se člověk ptá, tak nečte, bývá zpravidla vyslyšen a velmi zřídka odmítnut. Český rok je o tom, jak se žilo na vsi v minulosti. Nepříliš dávné. Řekněme ještě v první polovině minulého století.
Tudíž je v knížce spousta neznámých slov jako třeba jarmark a kupec a snop a dožínkový věnec a cep a … a skoro v každé větě je něco, na co se dá zeptat a tedy nečíst, ale poslouchat.
"A tatínku, co je to cep?"
"Kačko to je takové protáhlé slabší polínko přivázané k delší tyči koženým páskem. Tím se dřív tlouklo do obilí, které bylo složené na mlatě ve stodole - říkalo se tomu, že se mlátí … tím se dostávala zrníčka z klasů. Dneska jsou takové cepy v kombajnu, který jezdí u nás za humny po poli. Už jsi ho viděla …"
"Aha. A tatínku co je dožínkový věnec?"
"To je věnec z toho obilí, které sklidili. Plete se při dožínkách. To je slavnost na konci žní."
"A proč dožínkový?"
"Protože obilí už je požnuté. Dřív obilí sekali kosami, říkalo se že žnou obilí. Ženci žali obilí a když ho dožali, byly dožínky …"
"A tatínku …?"
"Tak dost! Čti a neptej se."
To byla ode mě pitomá věta. Děti se přeci musí ptát.
"Teda ptej se, ale až dočteš. Jinak nic nepřečteš."
Kačka se trošku nasupila a začala koukat zpátky do knížky. Podíval jsem se tam i já, co to tam vlastně píšou.
A čtu: " … cepy byly dřevěné válečky přivázané k násadě a používaly se na mlácení obilí, které bylo složeno ve stodole na tvrdě udusané podlaze, které se říkalo mlat …"
"Kačko! Ty jsi mě zase ošidila! Vždyť tu máš vysvětleno všechno, na co ses ptala!"
"Ale já jsem to, tatínku, chtěla slyšet od tebe …"
No a pak se na tu Kačku zlobte.

jsou tam jenom čárky

S počítačem se člověk může nezřídka přepočítat. Však i woleschko několikrát zaznamenalo výpadek díky pádu počítače. Je to koneckonců jenom stroj a ten se může porouchat. Což zatím děti netušily.
Až předevčírem přiběhl Matýsek po schodech dolů z pokojíčku se slzami na krajíčku:
"Tatínku, já jsem hrál hru a ono mi to najednou něco hlásilo a pak už to nešlo vůbec ovládat a tak jsem to chtěl znovu nastartovat a ono to teď už vůbec nejde a jsou tam jenom čárky …"
"Tak to je vážný, Matěji."
"Já vím, tatínku," fňukal už nahlas Matýsek.
"No tak se na to jdeme podívat."
Obrazovka vypadala jak duhový manžestr.
"No nazdar!"
"On už nepůjde opravit, tatínku?"
Matýsek se strašlivě bál. Taková nehoda se mu ještě nestala a problém se zdál býti fatální. Zkusil jsem jediný možný způsob - tvrdý restart počítače, protože nic jiného skutečně nefungovalo.
A ejhle! Vono se to chytlo a Matýskův počítač znovu ožil. Nechal jsem ještě přes noc opravit data na disku a včera odpoledne už byl počítač zase v provozu.
Dobře to dopadlo a Matěj má první zkušenost s tím, že ani nakousnutý jabko není nezničitelný.

pořád je to krátký

Takovej to byl pěknej podzimní den, že jsem si řek', že si budu hrát s krmítkem. Ne snad, že bych se potřeboval nějak krmit, ale ptactvu se blíží krmící sezona a to naše krmítko už potřebuje opravu. Teda spíš rekonstrukci. No prostě je potřeba to udělat celý znova. Ono by ještě pár let vydrželo, jenomže jsem ho tenkrát udělal poněkud nešikovně. Trochu tam foukalo i pršelo, což se dá napravit jen tím, že to celý udělám znova.
No a jak byla ta hezká neděle, pustil jsem se do toho.
Jenomže už jsem zase nějakou dobu netruhlařil, natož abych dělal složité konstrukce střechy z palubek. Ukázalo se, že chuť nestačí.
Znáte to: furt to řežu a furt je to krátký …
Nejmíň pětkrát jsem si to přesně vyměřil a nejmíň desetkrát to blbě uříz. Pak jsem konečně přišel na to, že se pod ten kotouč pily dá koukat tou mezerou, co tam na to je, čímž bylo vyhráno.
Ty krátký už jsem krátký nechal a nařezal jsem to všechno znovu. Naštěstí mám ještě pořád dost zbytků materiálu. Po čtvrté odpoledne byla střecha hotová včetně klempířiny, která mi šla podstatně rychleji, než truhlařina.
Ale stejně jsem to celý nestih. Příští víkend to musím dodělat, ať mám na zimu hotovo.

Čech, Lech, Krok a ...

Nacházíme se v ranném údobí našich dějin. Samozřejmě, že ano - Matýsek totiž právě ve škole probírá příchod praotce Čecha do té mlékem a strdím oplývající země. Kelty už mají za sebou a tak teď přišli na řadu Čechové. A pověsti. Staré, české, pochopitelně.
Tudíž se doma probírá, jak to vlastně bylo, kdo přišel první, kdo byl po něm, jak to vlastně začalo, čí byl kdo dcera a tak. Zvláště pak po včerejším shlédnutí Starých pověstí českých. Kdo že teda byl ten vojvoda náš a otec náš?
On totiž pan Trnka ve svém filmovém vyprávění Starých pověstí českých použil jeden ze standardních postupů, tedy návrat v čase, což ovšem Matýska poněkud zmátlo, poněvadž Čech nejddřív umřel a pak teprv přived Čechy do Čech. Nuže to jsme si vysvětlili, čímž bylo vše jasno.
Tudíž mohl Matýsek vyjmenovat všechny ty předky tak, jak si je zapamatoval, nedbaje literární předlohy:
Čech, Lech, Krok a Klek ….

stav nerovnovážný

Vždycky se najde něco nového, čemu nerozumím hned od začátku, i když bych měl. Musím se to tedy nějak naučit, ale musím si k tomu najít dobrý důvod. Teď zrovna jsem ve stavu poněkud nerovnovážném.
Jde o internet. Jistě se podivíte, že neumím internet. No, je to maličko složitější. Jde o děti a jejich ochranu před nežádoucím obsahem inernetových schránek.
"Tak vo co ti de?!" napadne vás okamžitě. No a máte pravdu, tady je to jasný.
Opravdu?
Nikdo jistě nepochybuje, že ty mrňousy je potřeba oddělit od části internetu, která je, řekněme, určena pro jinou část publika. Ať už si pod tím představí kdo chce, co chce. Matěj má ve škole informatiku, učí se základy práce s počítačem (pochopitelně už je všichni znají) a pravidla pohybu na internetu (už se tam stejně všichni dávno pohybujou). Má i mailovou schránku. A tedy vzniká potřeba ochrany. Jak prosté.
Vážně?
Na jeho počítači jsem mu nastavil filtry internetu a časové omezení použití, což je bězná součást systému. Ale jistě se dá udělat víc. Třeba aktivně sledovat jeho práci na počítači a pohyb na inetrnetu. To se přihlásíte k nějakému poskytovateli, který něco podobného umožňuje, založíte si účet a spustíte sledování. Abyste měli pocit, že jste v dobrých rukou, vyberete si k tomu světoznámou firmu s miliony uživatelů …
Ale jste v dobrých rukou?
Ten program sleduje všechny aktivity připojeného účtu na připojeném počítači. Co dělá, jak dlouho to dělá, kolikrát to dělá, kam se přihlašuje, s kým komunikuje, …. Něco vám to připomíná? Mě ano.
Když jsem to chtěl na zkoušku spustit, můj systém a připojení mě nepustili dál. Že prý je neplatné heslo a přihlašovací jméno. Což byl pochopitelně nesmysl. Zřejmě do toho nějak zasáhl firewall. Zrušil jsem nastavení a přihlášení a počítač jsem od účtu odpojil. Nechal jsem nastavenou jen systémovou ochranu.
A teď ta nerovnovážnost. Abych to spustil, musel bych se naučit, jak projít vlastním firewallem tam a zpátky (ono se to dělá pomocí nastavení nějakého portu, ale co já vím, kterého a jak - už jsem to léta nedělal a zapomněl). Ale chci se to naučit?
Z jedné strany by bylo fajn ochránit Matěje co nejlépe. A z druhé strany bude mít někdo cizí přístup k jeho aktivitám. Bude tvrdit, že ho chrání. Opravdu ho bude chránit? Nebo jenom získávat data pro svoje, dejme tomu, marketingové ativity?
Toť otázka.

aparátek na draka

Pomalu se blíží babí léto. Na koupání už to není, poprchává, pofukuje, je třeba myslet na podzim.
Podzim je čas draků. Létací stroje by se měly prohlédnout, případně opravit, aby byly nachystané k provozu.
Mám to na paměti. Ostatně už minulý týden jsem s kluky začal stavět draky ve školním kroužku modelářů. Nosníků máme dost, provázky už mi přišly, jen s papírem je trochu potíž, ale i ten snad dneska přivezu. Zdá se, že máme dobře uchystáno.
Jenom doma pořád něco chybělo. Totiž to je tak. Draky máme docela dobrý, lítají nám skvěle, jenom se vždycky pereme se šňůrama. Ona jsou na to taková ta držátka, co se na ně ta šňůrka namotá. Má to každej. Jenomže ono se to tak nějak nešikovně motá. Není to ten komfort, jako když jsem měl od tatínka vyrobený naviják. To byla taková malá otevřená bedýnka a převodem od telefonního aparátu (Dřív bývaly totiž telefony na kliku, ale to vy nemůžete pamatovat. Nebo jo?). A tam byla obrovská cívka, na kterou se vešly kilometry provázku. A to panečku potom drak lítal. Jenže naviják se ztratil někde v propasti času a zbyla jen vzpomínka.
Na minulé drakiádě jsem u kamaráda objevil naviják dosud nevídaný. Jenomže ten prý si přivezli před lety z Číny. Tam jsou na draky zařízený. Tady u nás o naviják nezavadíš. To je na draka!
Ovšem tuhle mě něco napadlo. Co takhle rybáři? Ty jejich vrhací navijáky samozřejmě nemám na mysli, to jsou high-tech monstra Ale takový ty obyčejný, co jsme mívali za mlada na klacku. Hliníková cívka, klička … Chvilku jsem hledal a vono jo. Vono to pořád existuje. Jsou to navijáky muškařské. Pochopitelně i tady jsou technicky dokonalé stroje z kosmických materiálů, ale to pro nás není. Našel jsem ty nejobyčejnější navijáky. Pán mi v obchodě ještě poradil, že by bylo fajn si k tomu udělat takovej malej rybářskej - tedy dračí - proutek, vlastně spíš tyčku. Přesně tak jsem si to představoval, když jsem ten naviják hledal.
Nuže jeden naviják, jedno očko, jedna lyžinka (pán tomu říká šínka) plus tyčka a aparátek na draka je hotovej!
Méme tři od nejmenšího pro Kačku až po největší pro mě. Matýsek má prostřední a mámiláHanička na drakiády nechodí, takže ty tři jsou akorát.
Inu, jak vidět, na drakiádu máme nachystáno. Teď už jen aby foukalo. Ale to ono bude.

hvězdné mikro

Už to nevydželi. Museli mu napsat. Matýsek a Kačka si tolik stýskali po tom, že jim Kelly nepíše, že mu nakonec museli napsat sami. Neviditelným inkoustem, pochopitelně. A jestli prý už na ně nezapomněl.
Tak Kelly musel nad plamenem přečíst dopis a vymyslet, co bude dál. Tentokrát to vymyslela celé mášikovnáHanička. Zrovna padaly Perseidy a já s nimi otravovoval, že děti v noci probudím, aby je viděly. Nakonec jsem děti neprobudil, ale zato Kelly dětem poslal dopis, že jim každému jednu hvězdu posílá.
Bylo to pochopitelně šifrovaný a muselo se luštit. Když se vyluštilo, šlo se hledat. Tentokrát jen na zahradě. A nakonec se našlo. Kelly dětem poslal dvě hvězdy z Perseid. Už dávno mám pro tuhle příležitost schované sádrovcové koule a teď se hodily. Tentokrát to byla jen taková mikrovýprava, ale zato hvězdná. Dětem se hvězdy moc líbily a zrovna včera se s tou svou Kačka děsně chlubila.
Na osvěžení paměti to bylo dost, ale do budoucna s tím nevystačíme. Je jasné, že Kelly bude muset brzo zorganizovat zase nějakou výpravu. No, holt se blíží nový školní rok a Kelly bude muset taky něco podniknout.

bez jiskry

Odpoledne bylo třeba zajet za panem kovářem Ondrou do Jílového, neboť si Matěj domluvil audienci.
On totiž nutně potřebuje sgian-dubh.
Sgian-dubh není zaklínadlo, nýbrž skotský nůž, který se nosí ke kiltu v podkolence. Teprv potom je člověk pořádnej skoták.
No a ten nůž si Matýsek potřeboval vykovat, poněvadž bez něj se na skotské hry vůbec nemůže vydat. Pan kovář je člověk laskavý a Matějovi vyhověl, čímž se dostáváme k té návštěvě v kovárně.
Na místě jsme se dohodli, že to, co si Matěj vykove, bude nůž na zkoušku a ten opravdovej skotskej, že mu pan kovář udělá sám, aby byl krásnej. No a tak se
Matýsek dal do kování.
Pochopitelně hned na začátku mu vlétla jiskra do oka, protože jsme zapomněli na ochranné brýle. Ale statečně to vydržel. oko jsme vymmyli a kovalo se dál. Teď už s ochrannými brýlemi.
Šlo mu to náramně. Po nějaké půlhodině už měl základ nože vykovanej a pan kovář mu nůž pomohl ještě dokončit. Doladil čepel, vykoval zvláštní zářezy pro prsty, aby se nůž dobře držel a bylo hotovo.
Poděkovali jsme se a dohodli, že pro sgian-dubh se stavíme, až bude hotový. Ještě jsme zaskočili k paní doktorce, aby prohlédla, zda jiskra v oku nenatropila větší neplechu. Nenatropila. Dostali jsme předepsané kapky a mastičku a jelo se domů.
Matýsek si svůj výkovek ještě očistil, nabrousil a doleštil a je teď děsně pyšnej, že má
svůj první nůž, kterej si sám ukoval.
Inu je to šikula a na svůj výrobek se hrdě dívá s jiskrou v oku.
Teda vlastně už bez jiskry.

za dveře

Ženy mají takovou vlastnost, která nám, mužům chybí. Tento povahový rys však jistojistě měnil dějiny a vyhrával války. Ta umíněnost, se kterou se dokáží celá desetiletí tázat, proč není opravená ta klička u dveří … Inu, tohle vidění světa nám mužům chybí, čímž lze doložit, že v pozadí za opravdu převratnými momenty v dějinách lze vystopovat právě ženu.
Začíná to třeba otázkou:
"A nezahrajem si scrabble?"
"Ale jo, proč by ne."
"Tak si k tomu sednem venku, když je tak pěknej večer."
"To bude fajn, já si k tomu dám tuhle skleničku…"
"Když už jdeš pro tu skleničku, mohl bys dovřít ty dveře?"
"To už nejde."
"A prosímtě proč, vždyť to ještě nedávno šlo."
"No protože tam praskla ta poslední pružina."
"Praskla? Vždyť tam jsou!"
"Jsou, jenomže prasklý. Hele!"
"Jo, teď už je prasklá, když jsi jí ulomil. To to musíš lámat?"
"Nejsem lamželezo, rukou bych tu pružinu ani neohnul, natož pak ulomil. To mi zůstal v ruce ten plastovej kryt."
"A ty bys to nedokázal opravit, že jo?"
"Ne!"
"Tak to nám ty muší dveře už na moc nejsou. To by se musely koupit nový? Kvůli třem pružinám?"
"Uhhhmmm!"
"Proč nejdeš hrát?"
"Protože jdu opravovat ty dveře!"
"Ale tos' nemusel. Teď, večer, když jdeme hrát ty scrabble …"
Co vám budu povídat. Rozebrat panty s pružinami, narovnat třem pružinám pár závitů, zas to dát dohromady, přišroubovat dveře zpátky a vyladit zavírání tak, aby síť těsnila před mouchami, trvalo asi půlhodinku.
"Jé, to už je spravený?"
"Hmmmm …"
"Ty jsi šikovnej!"
"Ummmmm…!"
"Tak už můžeme hrát, viď? A přineseš si tu skleničku …?"
"Ummmjjj …"
Skleničku jsem si přines'a vyhrál jsem dvě hry.
A jsem přesvědčenej, že to byla vodměna za ty dveře.

síla médií

Kdysi dávno se v rozhlase cvičilo. Ono se to, jestli se nemýlím, teď jaksi opakuje z nostalgie, ale tenkrát to bylo míněno vážně. Ne snad, že by se do rádia chodilo jako do tělocvičny, tolik místa tam zas nemají, ale denně po ránu se přihlásil znělkou tidadadá ta-da-ta-da-da chlapík a ten vám vnucoval, že je právě ten nejlepší čas si zacvičit. Nenáviděl jsem ho a když zazněla ta znělka, přijímač mohl mluvit o štěstí, že tu tělovýchovnou chvilku přežil.
Při tom současném opakování mám úplně stejné pocity.
Netoliko Matýsek.
Tuhle jsem zaslech' ze světnice právě onu znělku. Pustil jsem si totiž po ránu rádio a Matýsek přišel a poslouchá, co hrajou. A oni zrovna to ranní cvičení.
Říkám si, že to vypnu a jdu se podívat, proč to Matěj poslouchá. A on Matýsek stojí v základním postoji, podle příkazů cvičitele se uklání a zaklání, dělá dřepy na počítání …. No koukal jsem na to jako spadlej z Měsíce. Matěj - zvyklý cvičit a poslouchat trenéra - si prostě stoup' a cvičil podle toho, co mu z rádia povídali.
Max zrovna seděl nahoře na prolejzačce a moh' si svou kocouří hlavu ukroutit, jak na něj taky zíral.
No nic jsem tedy nevypnul a nechal jsem Matýska, aby si užil cvičení. A spolu s Maxem jsem jen vrtěl hlavou nad tím, co může způsobit síla mediálního projevu. A to šlo jenom o ranní cvičení.
Neměli bychom to podceňovat.

well ...

Stýská se nám s moumilouHaničkou, jakpak by se nám nestýskalo. Matěj už je třetí týden ve Skotsku a to je přeci jen dost na takovýho kloučka. On je ale statečnej. Občas nám volá a povídá, jak to je děsně fajn, well …, a jak byli na Lochnesce …
Včera dokonce volal dvakrát. Podruhé to bylo ale o pomoc. Nebo vlastně spíš o útěchu.
On mi Matýsek totiž vyfotil tu Lochnesku. Jenomže pak to chtěl ještě ve foťáčku upravit a …
"Tatínku, víš, já jsem proved' hroznou věc."
"A to určitě ne."
"No já se šťoural v tý kamerce."
"To nevadí."
"Já myslel, že to "Format" je ten jinej formát obrázku a …"
"Aha, a ty jsi zformátoval kartu, viď?"
"No, já tam už tam teď nemám žádný obrázky!"
A Matýsek se rozplakal. Musí to bejt strašný. Obrázky za celou tu dobu ve Skotsku jsou v háji. Úplně tomu rozumím.
"A to nic, Matýsku, to vůbec nevadí. Tak až pro tebe teď v neděli přijedu, tak mi to všechno povíš a namaluješ mi obrázek i s tou Lochneskou, jo?"
"Yes, … ano tatínku … ale když já jsem ti udělal takovou montáž .. a byla tam loď … a …"
"Tak mi jí pak namaluješ. Já už se na tebe hrozně těším, Matýsku."
"Já na tebe taky, tatínku."
"Tak ahoj a uvidíme se brzo."
Matýsek se rozloučil a už neplakal, ale smutnej byl. Strašně. Znám ten pocit. To hrozný zmarnění, když víte, že už ty obrázky nejdou nijak zachránit. Prožil jsem si to několikrát.
Ale o to přeci vůbec nejde! Důležité je, že Matýsek je úřasnej kluk, byl sám tři neděle u úplně cizích lidí v úplně cizí zemi a do telefonu už mu to občas ujede a říká "yes", a "well" a "what" … a viděl Lochnesku! A tak už viděl víc, než já, poněvadž já tu potvoru uvidím tak nanejvejš namalovanou!
Už se vážně těším, až se uvidíme.

… takže příští týden jen
telegraficky (jestli vůbec) ...

vážně?

To máte tak: když vás něco napadne, už se toho nezbavíte. Jsou tak nápady, který by člověka radši neměly napadat, ale napadnou. Třeba ten v neděli.
Byli jsme na návštěvě, děti si hrály, až se dům otřásal, čímž bylo zajištěno, že si hrajou bezpečným a počestným způsobem. Pak mladší část přišla dolů a starší zůstala nahoře. A dům ztichl. Každý pochopí, že jsme po čase zpozorněli, neboť ticho ponouká k myšlenkám.
"Si hrajou na doktora, to dá rozum," plácl jsem přesně to, co jsem plácat neměl.
Myšlenka začala hlodat. MápečliváHanička to šla zkontrolovat. A že prej je to v pohodě.
Pak se šlo ještě ven a děti vběhly do takového domečku, co tam pro ně je. Bydlí se tam , hraje se tam a není tam do houštiny moc vidět.
"Jsou tam ňák ticho, pravila hostitelka."
"No bodejď, dyž se tam muckaj," pravil jsem, což byla znovu ta nepoužitelná idea.
"Míšo ven!", zavolala počestná matička svou dcerku, "Vy se tam muckáte?"
"Ale, mami!"
"Tak to jo, tak je dobře, když nic."
"No jen aby," nedal jsem pokoj, "podívej se, jak se červená."
"Prosimtě, dyť sou malý!"
Smáli jsme se tomu všichni, dyť jsou ještě malí. A myšlenka hlodala dál.
V autě, když jsme jeli domů, povídám Matějovi:
"Jste se tam s Míšou muckali, co?"
"Ale tati!"
"No jen aby," povídám, "nějak se červanáš. Haničko, von se červená!"
A smáli jsme se zas, že je to jako dobrej vtip.
"Eště, že máme takový hodný děti," povídá málaskaváHanička večer, když to šlo všechno spát, "voni tam tak na tý posteli s Míšou seděli a každej měl v ruce nějakou hru a děsně něco hráli."
"No dyť sou eště malý."
A myšlenka hlodá dál. Jsou vážně ještě malí?

nebo se mi to zdálo?

Jeli jsme s moumilouHaničkou z Budějovické.
"A kudy pojedem? Doleva?" ptala se mázvědaváHanička.
"Doprava, dyť jedem domů," odpovídal jsem udiveně.
"To je divný, já vždycky jezdím doleva."
"Tak pojedeme doprava a uvidíš."
"No dobře a kam tedy teď?"
"Tuhle přes křižovatku, mírně doleva, doprava a pak doleva nahoru na Jižní spojku."
"Tak to už jsem se ztratila."
"To nevadí, řídím já,"
Vyjeli jsme na Jižní spojku.
"Tak tady už vím."
"No tak vidíš."
"A kam to jedeš?"
"Na Chodov jsi přeci chtěla."
"Tak proč jedeš rovně?"
"No protože to je rovně."
"Ale cedule byla doprava."
"A já říkám, že je to rovně."
"Tak proč teda píšou, že máš jet na Chodov doprava?"
"Tak já teda klidně vodbočím doprava, ať je klid."
"Kvůli mě jsi nemusel."
"Ježišmarjá, dyť my jsme úplně jinde, dyť já to poplet! Eště žes mi to řekla. Mě se zdálo, že už jsme na dálnici!"
Odbočili jsme správně a zamířili do parkoviště na Chodově. V obchodním centru jsme hledali krámek úplně na druhém konci.
"To musíme tady a rovně," povídám.
"Vůbec né, to musíme nahoru a doleva," povídá mášikovnáHanička.
"Ale to si zajdem."
"Naopak, už tam budem."
"A kde to vůbec jsme, tady jsem snad v životě nebyl, tydle schody neznám."
"Vidíš, máš mi věřit, támhle je ten krámek," pravila vítězně málaskaváHanička.
"No jo, ale mohli jsme jít támhle těma schodama ne druhý straně a nemuseli jsme chodit nahoru a dolů a doleva. Mohli jsme jít rovně."
"Ale tam žádný schody nejsou."
"Ježkovy voči, dyť jsme po nich už tolikrát šli, když parkujeme na týhle straně."
"No to nevím, já to umím z tý druhý strany."
"No tak jo, hlavně abysme našli auto."
Auto jsme našli, ale po těch mých schodech jsme nešli ani zpátky. Takže dodneška nevím, jestli tam jsou anebo se mi to zdálo jako s tou Jižní spojkou.
V každém případě jsme to měli ten den s mouveslouHaničkou na bloudění fifty-fifty.

dobré ráno

To se odedávna učí na všech doktorskej fakultách, že nejlepčí terapie, když máte problém, je se z toho vykecat. Sednete si pěkně do kruhu s podobně praštěnejma cvokama a žvaníte o tom, kdo nebo co vám šláplo na palec. Stejnou metodu jsem použil včera já. A najednou je vše zalito zářivými paprsky jarního slunce.
Mně napsali dva laskaví čtenářové - což je smršť dopisů pro mě zcela neobvyklá. Tímto tedy velice děkuji za názory a postřehy. Vězte, že mezitím už jsem se duševně odpoutal od toho, že kompostér je blbost a - předvším pro klid v rodině - jsem dokonce vyhledal a doporučil několik možných typů, přičemž mápilnáHanička na jeden z nich taky narazila a po vzájemné shodě (u nás se všechno dělá po vzájemné shodě, ať už máme názory jakékoilv) dvě bedny objednala.
Potíž je holt jen v tom, že to, co já vím od nepaměti a co mi moji dva laskaví čtenáři sepsali, čemuž jistě věnovali spoustu vlastního času i energie, teď začíná tušit i mározumnáHanička.
Nebudu to tady vyslovovat, ještě by se prořízlo, že pozitivních mentálních vln se ode mne kompostér nedočká i kdyby mi každý ráno před domem pucoval schody. Budou muset stačit slova mélaskavéHaničky, která, čtouc řádky mých čtenářů, pravila, že tak alespoň konečně budeme mít příležitost se na vlastní oči přesvědčit, kdo má pravdu. Říkala to takovým tím rezignovaným hlasem, pořád však ještě plným odhodlání kompostovat a kompostovat a kompostovat.
Když mi teď koukla přes rameno, jako každé ráno, patala se, jestli jí zas pomlouvám.
"Dobré ráno, Haničko, samozřejmě."
"Ještě že mě máš. Jinak bys neměl o čem psát, dobré ráno."
A měla pravdu - ostatně jako dycky.
Tož dobré ráno!

transformace

Z historie vyčteme, že spory se nakonec dycky řešily klackem a bylo jedno, jestli se strany začaly přetahovat o kus země, o bůžky, kterejm se budou klanět nebo o krásnou ženckou. Je to šuma fuk. Jak vznikne nesvár, dá se čekat, že se za chviličku začnou brousit meče a je malér.
To máte jako u nás, dyž de vo kumpost.
Existuje tady realita. Tou je trávník. Trávník tvoří tráva a ta roste. Vono vám je to takový hezký, zelený huňatý, no prostě radost pohledět. Ovšem aby byla radost pohledět, musíte to posekat. Teda a provzdušnit a vodstranit plevel a pohnojit, což ovšem tak nějak není vidět na rozdíl od toho sekání. To vidět je. Podstata sekání spočívá v tom že na jedné straně - tedy na straně trávníku - hmotu ubereme a na straně druhé ubranou travní hmotu přidáme.
Spor je veden o podobu té druhé strany. Pochopitelně. Posekanej trávník je krásnej, o tom nemůže být sporu.
MápečliváHanička razí tu teorii, že nás spasí kompostér coby všemi známými, literaturou a tedy i lety praxe vyzkoušený transformační zázrak. Mezi jednotlivými sekáními prý dokáže transformovat posekanou hmotu travní na vysoce kvalitní hmotu kompostovou - na zahradě vítaný humus.
Já mám tu zkušenost, že kompost se prostě vrší celé léto a když se nechá v ohrádce přes zimu, tak na jaře se ze spodních, více jak ročních vrstev, stává onen humus. Nikoliv zázračnou transformací, ale prostým působením přírodních procesů. Není to nic okouzlujícího a dost to páchne. Kompostér tomu prostě nepomůže, zvlášť, když travní plochy tu bude nějakých šestset, sedmset metrů. To je docela velká hromada trávy.
Nuže každoročně tedy vedeme spor, co s trávou. Já dělám ohrádky, přikrývám je plachtou, pak ohrádky bourám, převážím to, co zbylo, zakládám kompostovací nádoby z obrovských plastových květináčů, snažím se, aby to tak nějak vypadalo a dopředu vím, že holt to nějaký ten rok potrvá, poněvadž když je kompost pořád zavřenej nebo pod plachtou, nemůže do něj déšť a bez vlkosti to prostě jenom uschne a žádnej humus nebude. Ale otevřený by to smrdělo, takže je to uzavřený a … a tak dokola.
MávzdělanáHanička prosazuje kompostér. Zatím jsme po celá ta léta jen ve stavu "prosazuje", neboť ho pořád ještě neprosadila. Totiž nekoupila. Poněvadž já se o něj odmítám starat a považuju ho za zbytečnost, která stejně nebude fungovat, protože ty tři obrovské plastové květináče jsou důkazem, že to tak snadno nejde a že do jednoho se ta tráva za jedno sekání prostě nevejde a sekat je potřeba jednou až dvakrát za týden.
No a jsme u toho sporu.
Já pravím "tak si ho klidně kup a starej se o něj", čímž ovšem dávám najevo neochotu ba dokonce nenávist ke kompostérům. Což je jádrem sporu. Spor se totiž nevede o kompostér, ale o můj názor, neboť nemůže být kvalitního kompostu z kompostéru, aniž bych ho neměl v oblibě. Někdy si myslím, že takovej kompostér k transformaci hmot musí používat i mentální energii a pokud je tato negativní, nemůže si pomoct a hmoty prostě nepřemění. Proto jest nejdříve třeba přeměnit mě. Jakmile se myšlenkově vyrovnám s existencí kompostéru, bude tento slavnostně pořízen, instalován a začně transformace.
Zatím nezačala. Už sedm let se čeká na mě. Až se transformuju a vezmu ho na milost.

žlutý tričko

Teda když si vzpomenu na zkoušky, mám z toho dodnes podivnej pocit. O zkouškách jsem míval i děsupný sny. Naštěstí už na žádné zkoušky nemusím, takže spím daleko klidněji.
To Matýsek, tan je daleko odolnější. V neděli měl zkoušky z wu-shu a vůbec to neprožíval. Kačka si dokonce sama řekla, že chce taky zkoušky dělat. Inu proč by ne. Odvezli jsme je do tělocvičny a jeli jsme si po svém.
Za dvě a půl hodiny jsem jel děti vyzvednout. V šatně nebyla nálada nijak extra veselá. Tomáš zřejmě splnil slib a byl spravedlivej, což ovšem patrně vedlo k tomu, že zkoušky nemusel udělat jen tak někdo. Kluci chodili z tělocvičny a všichni ve starých černých tričkách. Tedy to znamenalo, že nic. Že až příště. Vylezla Kačka a taky nic.
"Tak jaký to bylo, Kačko?" ptám se.
Než stačila odpovědět, otevřely se znovu dveře tělocvičny a objevil se Matýsek.
Držel v náručí novou teplákovou soupravu a vysněné žluté tričko. Odznak třetího stupně dovednosti. Vznášel se a zářil.
"Tatínku, já ho dostal! Já ty zkoušky udělal! Jako jedinej!"
"Matýsku! To je úžasný!"
Málem jsem se začal vznášet s ním. Měli jsme velikánskou radost. Kačka prý byla taky dobrá a zas to před prázdninami zkusí. Alespoň na první stupeň. No a Matěj nám líčil, jak třikrát oběhl rybník za devět minut, přičemž limit byl dvanáct, jak šplhal po provazu jen rukama, jak ho Tomáš při stojce držel jenom za palec a vůbec, žjak udělal jenom jednu chybu, tedy že místo jeden a půl otočky udělal dvě.
Takovej radosti nebylo, ani když jsem udělal matiku u Lva. Doma už čekal sváteční oběd a Matýsek pak zářil a vznášel se celou neděli.
Bodejď ne. Dyť už má žlutý tričko!

co to dělali?

"Představ si, že mi Matýsek povídal košilatej vtip," hlásila mi mámiláHanička.
"Fakt jo? Jakej? Povidej!"
"No já si právě nenůžu vzpomenout na tu pointu."
"To se musím zeptat přímo Matýska," pvídám.
Přivezl jsem Matěje z tréninku a vzpoměl jsem si na to až při večeři.
"Matěji, prý jsi mamince říkal nějakej vtip."
"No, ale já ho asi neznám celej."
"To nevadí, povídej."
"To přijde žena vod doktora .."
"Jo?"
"No a povídá mužovi, že jí doktor poradil. A tak se do toho muž dá."
"Hmmm?!"
"A že to prej bylo dobrý. A jde do koupelny a pak přijde a muž se do toho dá znovu."
"Hleďme?!"
"No a teď je to ještě lepší. A pak se vrátí z tý koupelny a povídá, že by si měl k tomu doktorovi taky zajít, aby mu poradil …"
"Aha. A dál? Co by mu měl poradit?"
"No já právě nevim."
"Jo tak to jo. A co to teda vlastně, Matýsku, dělali?"
"Tomu já právě asi vůbec nerozumím, tatínku. Ale vtip je to dobrej ne?"
"No, vlastně docela jo, … když to takhle říkáš …"
Smáli jsme se s mouveselouHaničkou i s Matýskem. Matěj protože měl radost z toho, že nám řek tak dospěláckej vtip a my měli radost z toho, že nám vlastně nic neřek'.
Byla to úleva, chvilku jsem si vážně myslel, že už to ví.

líp, než Matěj

Tentokrát to byl Apríl!
No ano, pomlázka byla na prvního dubna, tedy bylo možné jí považovat za aprílový žert. Čímž se ovšem spojily dvě lidové taškařice v jednu. Původně jsem chtěl dětem ráno oznámit, že Velikonoce byly zrušený, jelikož to zrovna hlásili v rádiu, jenomže jsme na to nakonec v tom fofru zapomněl.
U nás se totiž ta pomlázka konala v jakémsi duálním modu.
Tedy pomlázky jsme s Matýskem upletli dvě, to ano. Vlastně tři, poněvadž tu velkou, tu jsem mu upletl já, tu jen o maličko kratší, ze slabších proutků, tu už si upletl sám až tam, kam mu síly v prstech stačily. Vršek už jsem jen dopletl a zavázal. A takovou úplně mrňavou, jen na stůl do misky k vajíčkům a k beránkovi, už upletl jen Matýsek. Mám z něj velikou radost. Už je to velkej kluk a jako takovej si svojí pomlázku chce uplést vlastníma rukama. Tak to má bejt.
Ale zpátky k té dualitě. Kačka totiž, jak je všeobecně známo, je holka a tato část populace je v našich krajích o Velikonocích mrskána, zatímco mužká část toto mrskání provádí. Já se toho bičování neúčastním, ale pro děti je tradici třeba zachovat a tudíž se u nás na vsi chodí na koledu s pomlázkou. A to je ten kámen úrazu. Kačka s moulaskavouHaničkou zdobily perníčky, aby bylo pro koledníky, čímž se chystala být obětí mrskání. Ovšem taky chtěla jít na koledu s tou menší pomlázkou, neboť jen tak si něco mohla vykoledovat. To bylo dilema.
Co s tím?
Vyřešili jsme to šalamounsky. Do půl jedenácté špulila prdýlku pro pomlázky koledníků doma a pak se se svou vlastní pomlázkou (kterou pletl Matěj) a s Matýskem vydala tam, kde jí znají a kde už jí předem na koledu pozvali. Tož jsme jeli do Zvole i do Ohrobce a koledu jsme si užili.
A když tak o tom přemýšlím, Kačka na tom, při té pomlázkové dualitě, byla vlastně líp než Matěj. Ona si ten jarní rituál užila z obou stran.

Nu a tuhle je koleda, kterou se naučil Matýsek - měl s ní docela úspěch:

Vstávej ráno Mariáno,
dávej vajec každé ráno,
jestli nedáš kupu vajec,
vyženu tě zpátky na pec,
a z pece do komínka,
budeš černá jak ta sviňka.

opatrně

Opatrnosti není nikdy dost. To kdyby byl jeden dost opatrnej, nemusel by teď chodit s ortézou. A spousty jiných příkladů by se daly vyšťourat.
Například Matěj. Dostal k narozeninám letadlo bratří Wrightů. Však to znáte. Takovej dojplošník, samý křídlo a kormidlo, všechno to má dvakrát, i vrtuli. Tohle je takovej modýlek, co lítá pomocí gumového svazku, který po řádném natočení pohání obě tlačné vrtule. Skládačka je to a Matěj to měl postavené natošup. Jenom jsem musel opravit pár sestavení, protože to měl Matýsek opačně.
"Matěji, ty jsi s tím už lítal?"
"Jenom jsem zkusil, jestli to bude lítat, tatínku."
"Aha. Ale tady máš to křídlo proseknutý z opačný strany, než je směr letu."
"No vono to právě neletělo."
"Ani nemohlo. Křídla jsi měl opačně a pustil jsi ho pozadu. Tohle je takový zvláštní letadlo a vepředu je tady. Tohleto je směrovka a to je vzadu, víš."
"Aha, tak já už budu opatrnej. Tak ono je vepředu tady."
"Jo, je. Ty vvrtule jsou totiž tlačný, jak jsme si hned na začátku říkali."
"No, ale fofrujou děsně, vidíš?!"
Předváděl mi, jak ho ofukuje proud vzduchu z vrtulí. Natáčel pěkně s počítáním gumový svazek a dělal vrtulemi průvan. Dělal, jako že lítá a vůbec se s tím letadýlkem muckal. Stejně jako já, když jsem nějaké měl.
Včera vykouklo sluníčko a vypadalo to na ideální letové podmínky. Vítr nefoukal, pole prázdný, tak povídám Matýskovi:
"Zrovna je takový hezký počasí, tak kdybys chtěl, můžeme zkusit, jak lítá. Jenom musíš počítat s tím, že se trochu umaže a možná i znovu pochroumá."
"To by se mohlo rozbít?"
"Mohlo. U letadýlek s tím člověk musí počítat. Tak je potřeba to zkoušet opatrně."
"Tak to já budu opatrnej a lítat nepudu. Já si ho nechci rozbít. Mě se totiž hrozně líbí."
No a je rozhodnuto. Letadlo je až do odvolání výstavním exponátem, ostatně je to vzácnost, takovej Wright Flyer.

už jsem hotovej

Zájem obce čtenářské vždycky potěší, tudíž jest si přízně této vážiti, což se snažím činiti. Občas se stane, že mi napíše čtenář, kterého zaujme meteostanice a to především z hlediska "to je hezký, to bych chtěl taky".
Přesně tak jsem s
meteo woleschkem začal já. Už ani nevím, kde jsem zahlédl, že existují amatérské meteostanice. Můj dědeček byl taky amatérský meteorolog. Tedy vlastně jen amatérský dešťoměřič. Zjistil, jak se přepočítá milimetr srážek na metr čtvereční na milimetr srážek napršených do uříznuté lahve a jal se vyrábět a rozdávat po vsi dešťoměry. Moc hezké byly. Děda si s nimi dal práci a všem byly k užitku. Jen babička jaksi významně pokukovala, když si s nimi dědeček hrál moc dlouho.
Já jsem nezůstal jen u dešťoměru, chtěl jsem celou stanici a nakonec jí mám. Tedy vězte, že je s tím takové práce a dávání dohromady, že je na pováženou, jestli chcete meteostanici nebo klidnou domácnost. No ano, málaskaváHanička mi svého času pokládala otázky stran přenocování v kůlně s meteostanicí a spoustu jiných tím směrem zaměřených dotazů nikoliv nenávodných. Naštěstí je to máchápaváatolerantníHanička a přečkala to nejméně roční období ladění bez úhony a já nakonec smím spát v domě a není nezbytné se uchylovat do kůlny.
Připouštím, že po letech jsem zjistil, že se to nakonec dá celé koupit jaksi "vše v jednom" a jen namontovat a zapojit a už to začne vysílat. Jenomže to jaksi pro mě není úpně ono. Já jsem si to hezky vyzkoumal, posháněl software, k tomu příslušnou stanici, vyladil umístění - byla to zábava a hraní pochopitelně.
A zrovna o víkendu, takhle v neděli odpoledne mávšímaváHanička znovu pozvedla obočí. Nápadně dlouho jsem se opět motal kolem stanice, prohlížel jsem web, studoval jsem v návodu kalibraci hodinek - to vše dobu větší než malou.
Když jsem skončil, povídám:
"Von už je pár dní celkem stabilmí tlak, víš."
"Mmmmm …."
"No a právě teď je šikovný zkalibrovat stanici s hodinkama a s tlakem v Libuši."
"Hmmmmm….."
"Vono to teda zabere nějakou chvíli, ale teď už mám relativní přepočtenej tlak stejnej na hodinkách i v meteostanici. A tak nějak by to mohlo bejt i vůči hydrometeorologickýmu ústavu v Libuši. Ty jsou nejblíž."
"No jo …."
"No podívej, tady na hodinkách mám 1026 a meteostanice ukazuje taky 1026 Mbar a při výškovém rozdílu by to plus mínus mohlo sedět i s Libuší."
"Aha …."
"Ale už jsem si dohrál."
"No konečně, tak by sis už taky moh jít hrát s náma ne?"
"Moh, ale ten tlak …"
"Co zas?!"
"Ale nic, jen že už jsem hotovej."

Laskavý čtenář sám posoudí, jaký užitek právě jemu přinese případné pořízení takové meteostanice. Příklady jsou všude kolem nás.

Jen tak mimochodem: mám pocit, že jsem v neděli udělal jednu drobnou chybku při odečítání výšky, takže to ještě budu muset někdy nepatrně doladit ….

co je lepší

"Tebe je lepší šatit, než živit," říkávaly babička i maminka, když sledovaly, jak se cpu něčím, co mi obzvlášť chutnalo. Matýsek i Kačka také nejsou v jídle nikterek ostýchaví, jen Kačenka dost výrazné rozlišuje stavy chutná - nechutná. To se pozná vždycky podle toho, jak rychle sní oběd nebo svačinu.
Včera po svačině měli oba wu-shu a já je jel pak vyzvednout. Kačka má mít hodinu, Matěj dvě.
"Tatínku, já už musím taky domů," pravil Matýsek, když jsem vyzvedával Kačku. Byl celej zplavenej.
"Pročpak? Vždyť máš ještě hodinu."
"No to jo, ale když já už nemůžu a bolí mě hlava."
Posoudili jsme to s Tomášem - trenérem a já tedy vzal Matýska domů i s Kačkou.
Udělal jsem dětem večeři A Matěj se začal cpát. Když byl někde v druhé třetině té hromady, povídá:
"Tatínku, tak já ti povím, proč jsem chtěl jet domů."
"Povídej, Matěji."
"Já měl hlad. Strašnej, až mě z toho bolela hlava. Teď už je to dobrý."
A cpal se dál. A ještě si nakonec přidal skořicové lupínky s jogurtem.
Inu, zřejmě už je to tady. I když nevím, co je lepší. Šatitt ho nebo živit?

jako dycky

Zálohujete? Já moc ne. Tedy občas ano, ale nebýt nejméně tří zcela osudových havárií disku se ztrátou dat ve dvou případech zásadních, nezálohoval bych. Ovšem poučen životem a technikou nakonec tedy občas zálohuju. Někdy zálohuju za běhu či za chůze. Jako včera.
Chodíme na procházky, protože nám to dělá dobře. Zvlášť, když je hezky. Včera bylo. Alespoň po poledni. Jsme zvědaví, kolik ujdeme a proto s sebou nosím takovou zelenou krabičku, co je současně záznamník, gépéeska, kompas, tachometr … takovej chytrej zelenej špalíček. Zaklapneme vrátka, já spustím záznam a vyrazíme. MáshovívaváHanička na mě vždycky vyčítavě kouká, jako že si hraju i na procházce. Včera koukala vyčítavěji. Pro jistotu jsem spustil záznam procházky i v telefonu, neboť jsem chtěl srovnat přesnost obou záznamníků. Ano, hraju si i na procházce a zdržuju už na začátku zapínáním několika přístrojů včetně kalibrace nadmořské výšky na hodinkách. No a co? Proč bych si v neděli odpoledne nemoh' hrát?
Procházka byla veskrze příjemná, les prázdný, sluníčko chvilkama prosvitlo mezi kmeny a promítalo nám krázné mechové efekty přímo ve 3D. Stromy jako by při chůzi ožívaly a mechem porostlá úpatí kmenů, která ve světle vystupovala a zase se ztrácela za jinými kmeny, vykouzlila téměř magickou atmosféru kouzelného lesa. No prostě pastva pro duši. Užívali jsme si procházku a po hodince jsme byli zase před našimi vrátky.
To už obvykle lovím v kapse, mačkám knoflík na krabičce a ukládám trasu procházky.
"Tak jak dneska?" táže se mázvědaváHanička.
"Jejda. Vono se to vypnulo. Vona došla baterka."
"Tak vidiš! Ty tvoje hračičky sou na prd," pravila máveseláHanička.
"Nejsou!"
Vytáh' jsem z druhé kapsy telefon, ukončil jsem záznam a uložil ho pod včerejším datem.
"Jako dycky. Šest kilometrů za hodinu," pravil jsem suše a pyšně.
Neboť jsem měl zálohu.

když něco někam zapadne

"To je ti fantastický, dneska jsem v jednom krámě objevil to mrňavý zrcátko, co jsem ho už dávno potřeboval," hlásil jsem nadšeně mépřekvapenéHaničce.
"Jaký zrcátko, prosimtě?"
"No takový to, co je s nim vidět za roh a pod skříň. Tuhleto na tej vysouvací tyčce. To když ti něco někam zapadne, tak …"
"Většinou něco někam zapadne tobě, já ho teda moc nepotřebuju."
"No protože většinou … ale co … Tak kdybys ho někdy potřebovala, už ho máme."
Přestal jsem nadšeně adorovat zrcátko na tyčce a šel vybalovat stojan na vrtačku. Nezbytně jsem ho potřeboval. Teprve předevčírem jsem totiž přivezl od kamaráda součástky hodin, které … ale to je překvapení. Musí stačit informace, že bez stojanu na vrtačku který jsem koupil ve stejném krámě jako to zrcátko, bych nesvedl vyvrtat dost precizně díry do součástek hodinového stroje. Jenomže ten stojan byl nesprávně smontovaný. Jal jsem se tedy ze všeho nejdřív stojan rozebírat, abych ho posléze mohl správně složit a začít jemnou hodinářskou práci.
"No jo, tadyhle to mají přišroubovaný vobráceně a tady ten šroub musí ven a … Jejda!"
"Copak?" zvedla másečtěláHanička hlavu od knížky.
"Sakra!"
"Děje se něco?"
"Doprkýnka!"
"Tak co se ti stalo?"
"Ale tuhle taková matička, víš, děsně důležitá, tadyhle z tý páky."
"A co je s tou matičkou?"
"No vona mi spadla a jak se kutálela, tak než jsem jí stačil zachytit … mi zapadla za linku."
"Tak máš aspoň zábavu."
"Hmmm…!"
Oddělal jsem lištu pod linkou.
"Támhle je!"
Přinesl jsem z komory takovej ten udělátor, co má na konci takový pařátky a dají se s ním vytahovat věci například zpod linky.
"Kruci!"
"?"
"Vona se ta matička, než jsem jí zachyt', zakutálela do škvíry u stěny. Teď už jí nevidím."
Přinesl jsem baterku. Vytáhl jsem dva kusy drátu, jednu fixku, ale nic dalšího už pod linkou vidět nebylo. Matička byla v … tedy někde v té mezeře u zdi.
Zrcátko! Já mám zrcátko na tyčce! Použil jsem zbrusu nový nástroj a matičku jsem objevil. Dalo to práci a šťourání, ale nakonec jsem jí vytáh'.
"Hurá! Už jí mám! Jé, vona to neni matička, von je to rozpěrnej kroužek. Tak to by byl průšvih, kdybych ho nenašel. Eště, že jsem ho našel. Nebejt toho zrcátka, tak nevím …"
"No, ještě, že ho máš, viď."
"Jistě. Vidíš, jak se hned hodilo."
Chtěl jsem přidat ještě něco o vlastní prozíravosti a dokonalosti předmětného zrcátka, ale bylo to zhola zbytečné.
"Já ti říkala, že většinou něco někam zapadne tobě. A tady to máš," dodala suše mápraktickáHanička a vrátila se ke knize.

vlastnický spor

Člověk by řekl, že když je obleva, tajou sněhuláci a nemá smysl se pokoušet to změnit. Naše děti si ovšem o nesmyslech myslí své a pokud jde o oblevu, nijak jim jejich aktivity nerozmlouváme.
O sněhuláka nejde, ten už tuhle zimu asi tak den
na zahradě stál, než díky příliš uspěchanému nástupu do služby a velkému teplu roztál. Jde o architektonicky náročnější počin.
Na zahradě nám tentokrát
z mokrého sněhu vyrostlo iglů. Takovej kvádr s vydlabanou dírou, do které se vejde jeden malej človíček. Kačka s Matýskem se činili a teď mají náhradní bydlení. Tedy zatím se nemohou shodnout, zda patří oběma nebo jen Matějovi, protože Matýsek tvrdí, že Kačka mu jen pomáhala, zatímco architektem a stavitelem je on. Neshody jsou pochopitelně způsobeny velikostí zastavěné plochy. Kdyby postavili iglů větší, vešli by se oba. Takhle je to jen pro jednoho a vznikají spory o vlastnictví. Nic nového pod sluncem.
Naše děti mají však na rozdíl od historicky závažnějších vlastnických potyček tu výhodu, že předmět sporu jim za chvilku roztaje. A bude po vlastnictví.

hlavně to nesplést

A to jsem si myslel, že těch pár způsobů, jak splést nějaký svazek ze šňůrek, které znám, je až až. Copánek ze tří, svazek za čtyř a pomlázka z osmi, turbánek, to je všechno. Háčkované řetízky nepočítám. Kdepak - jako obvykle jsem se šeredně spletl.
To mi totiž včera napsal jeden čtenář, že mám zkusit kumihimo. V životě jsem to slovo neslyšel. Asi proto, že pomlázku mě učil plést tatínek, háčkovat ve škole a na to ostatní jsem tak nějak přišel sám. Nenapadlo mě, že splétání provázků dohromady může být celé odvětví ručních prací. A ono je.
Že se nějakým způsobem musí plést lana, to mě je jasný. Na pochopení principu výroby konopných lan nám všem stačila ukázka s praktickým vyzkoušením na nějakém historickém trhu. Myslím, že to bylo v Ostré. Tak se to dělalo kdysi dávno a tak nějak se to asi bude dělat i dnes. Dál jsem po tom nepátral. Chyba lávky.
Ozdobné šňůrky spletené do neuvěřitelných tvarů hýbou světem. Toho dojmu nabydete v okamžiku, když si do vyhledávače zadáte to podivně znějící slovo kumihimo.
Princip je jednoduchý: v kruhové šabloně - jakémsi malém tkalcovském stávku - s otvorem uprostřed překládáte podle návodu příslušný počet vláken přes sebe. Tam a zase zpátky v různém pořadí a na různá místa. Je to označeno, očíslováno a pokud dáváte pozor, nemůžete to splést. Tedy vlastně naopak. Pokud se na to soustředíte, pěkně to spletete. Tou dírou uprostřed vám totiž pomalu vylézá spletená šňůrka toho vzoru, který jste si zvolili. Je to takovej malej zázrak.
Ovšem - nesmí se to splést. Jak to spletete, máte tu spletenou šňůrku hanebně spletenou.

když vo něco de

Při podrobnějším pohledu na pořádek v okolí našich ratolestí lze bez větší námahy pozotovat, že v této oblasti je ještě dost velký prostor k vylepšování.
To jsem to napsal kulantně a politicky korektně, což? Normálně by se slušelo láteřit, že pokud mají dětičky v pokojíčkách bordel, vůbec je to ksakru nevzrušuje. Tudíž dojde-li se na nějakou zodpovědnou činnost, která vyžaduje alespoň drtek sebekázně, máme s moustarostlivouHaničkou vždycky obavy, jak to dopadne.
Včera musely děti jet ze školy samy autobusem, jelikož já jsem taktak stíhal dojet do školy a připravit si věci na kroužek a mápracovitáHanička ještě nebyla doma. Dětem tedy ráno nakázáno, aby si hned, jak skončí keramika, pěkně všechno zapakovaly, nic nezapomněly a čekaly na mě. Já přijedu do školy, zkontroluju je a vypustím na zastávku. Pochopitelně jsem si představoval katastrofický obraz, jak v mraze vybíhají ze školy bez tašky s neúplným ustrojením a bez čepice a jak jim autobus ujíždí, jelikož se musely ještě vrátit například pro sáně či tak něco.
Opak byl pravdou. Jen co na ně dolehla zodpovědnost za vlastní činy, zřejmě je to probudilo z obvyklé pohody. Byl jsem ve škole včas a Kačka s Matějem už na mě čekali ve dveřích školy. Nachystaný, nic nezapomněli, jen vykročit.
"A tatínku , nezapomeň nás odhlásit v družině."
"No jo, dyť je ještě čas. Jede vám to až za čtvrt hodiny."
"Ale my už jsme nachystaný, aby sme to stihli. Aby nám to neujelo."
"No tak běžte. Eště pusu."
Vocicmali jsme se a já šel do školy, děti na autobus. Tu čtvrthodinu si užily u zastávky na zamrzlém rybníku a domů dorazily v pořádku. Veškeré starosti byly úplně zbytečné.
Vida, vono to de, když vo něco de.

jak v tkalcovně

Krátce po třech králích se ochladilo a teď mrzne už dobrých deset dní. Nejmíň týden teplota nevystoupila nad nulu a předpovědi předpovídají, že má být ještě chladněji. Inu zima jak má být. Je čas usednout ke draní peří.
Jako by to děti věděly, posedly je v tomhle období ruční práce. Začalo to tím, že mámiláHanička začala cosi vyšívat. Takovej kus hadru s obrázkem, ale to se nesmí říkat. To je ozdobný vyšívaný ubrus či obraz na stěnu. No a Kačka hned, že musí vyšívat taky. Potom se začalo háškovat a já musel Matějovi donést celé klubko vlny a rázem byl dům plný červených háčkovaných řetízků. No a potom čepici a šálu. To už je ta historka s
vlněnou pohádkou z minula. Potom jsem se přidal já a naučil jsem Matěje plést svazek ze čtyř tkanic do čtverce. Pak i Kačku a teď je to tu jak v tkalcovně. Všude nějaká šála, čepice, řetízek, vyšívání, šňůrka či ozdobný svazek.Všichni něco motají, vyšívají, vážou nebo pletou.
Inu, jak jsem psal - zima, jak má být. I s tím sněhem. Teď jsem přišel zvenku poté, co jsem odmetl a shrabal ty dva centimetry sněhu ze včera.

vlněná pohádka

Určitě jí taky znáte, tu pohádku. Už nevím přesně o čem je, ale jmenuje se Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Autor to musel opisovat ze života. Zrovna včera se nám taková pohádka přihodila.
"Tuhle jsem slíbila Kačence, že jí upletu čepici," povídá málaskaváHanička.
"Dyť má čepic," povídám já.
"Ale nějakou pěknou teplou, růžovou."
"No dyť jo, to jí bude slušet."
"A ty mi přeneseš na tu čepici vlnu."
"Ježkovy voči! Jakou vlnu? Copak já se vyznám ve vlně?"
"Vyznáš. Prostě nějakou takovou měkkou, aby neštípala …"
"Jak já poznám, že Kačku neštípe?"
"To poznáš."
"A jakou barvu, dyť sou tisíce barev!"
"Nějakou hezkou růžovou, co bude Kačce slušet."
"Šmarjá, dyť mě znáš, já tydlety věci dycky vybetu špatně. Já to vidim úplně jinak, no to já nemám voči."
"Jenom se nevykrucuj."
"Tak mi dej s sebou aspoň tuhle ten vzorek."
"To ti nedám, poněvadž z toho už budu plést."
"No to je teda jak z tý pohádky!"
Inu co mi zbývalo. Zašel jsem ve městě do krámku s přízemi. Když odešla ta paní, co si kupovala jedno klubíčko, zbyl jsem tam sám s paní prodavačkou.
Když jsem lupou na čtení studoval technicko-taktická data klubíček už pár minut, paní prodavačce se mě zželelo:
"Můžu vám nějak pomoct?"
"To můžete. Já dostal za úkol přinést růžovou vlnu na čepici pro Kačku."
"Tak to budete potřebovat nějakou, co neštípe. Tuhle ty nahoře a tydle uprostřed. A ještě támhle vzadu v regálu."
"Dyž já mám přinést nějakou růžovou, aby se mi líbila."
"Tak to budou tadle, tuhlety dvě a ještě jedna tady ta."
"No jó, ale vony sou ty růžový takový moc růžový," povídám.
"Takový miminkovský, že jo?"
"No, právě. A vona Kačka chodí už do první třídy."
"Tak to sou moc růžový, to máte pravdu. Co teda tadle a tadle?"
"A tak tahleta by šla. A co dybych k tomu vzal eště šedivou?" pravil jsem iniciativně.
"Ty máme dvě."
"Jo, tak tuhle málo růžovou a tuhle šedivou si vezmu. A ještě kruhový jehlice pětky. Je něco takovýho?"
"Jistě. Máme bambusový."
"Tak ty taky."
Měl jsem nakoupeno ještě i s příslibem, že kdybych to špatně vybral, že mi to paní ráda vymění.
"Tak tady máš tu vlnu a jehlice," vítězně jsem podával hlášení o splnění úkolu doma.
"Ty jsi báječnej," pravila vesele mámiláHanička. A hned jak viděla, co jsem dones' dodala: "Ale to není růžová. Já chtěla růžovou, aby se Kačce hodila k bundě."
"Já to věděl! Copak já můžu vybírat vlnu? Ale paní říkala, že to můžu vyměnit."
"Nic se vyměňovat nebude. Já z toho upletu čepici a šálu pro Matěje. On je na tu červenou."
"Uhmmmm …. tak příště až zas .."
"Tak příště až tě zas pošlu pro růžovou, tak přines růžovou, jo?!"
….!
No, už jsem to napsal …. jako v tý pohádce.

načapal jsem je

Jste-li pravidelným čtenářem, jistě víte o existenci zápisů o paralelních ponožkách. V minulosti jsem tu o nich několikrát psal a s jistou pýchou musím dodat, že to bylo dřív, než vyšli knižně Lichožrouti, které ostatně máme taky doma. Krátce - jedná se o teorii paralelního vesmíru, kde mizí vždy jedna ponožka a tu druhou zanechává v našem světě. Svůj pobyt v jednom či druhém z paralelních vesmírů ponožky střídají a člověk nikdy neví, kde se která objeví. Už jsme se s tím naučili žít.
Ba co víc, já už na ně vyzrál!
Ponožky, tedy vyprané ponožky, si ukládám v patře do šuplíku. Ráno si vždycky příslušný čistý pár vyzvednu a odnesu dolů k použití. Běžný civilizační návyk. Je ovšem potřeba počítat s tím, že existuje zmiňovaný paralelní vesmír a v něm i některé z mých ponožek, čímž naopak tady u nás ve světě vezdejším některé chybí. Pokud se podle toho zařídíte jako já, budete mít mimo složených párů ponožek i ponožky singlovky. A budete-li mít štěstí, budete přítomni okamžiku prostupu ponožky mezi vesmíry.
Zrovna včera jsem měl to štěstí já.
Jdu si nahoru pro ponožky a tu - přesně v okamžiku, kdy jsem se blížil k šuplíku - mápozoráHanička zezdola hlásí:
"Zrovna se tu objevila jedna lichá ponožka, sis jí moh' vzít nahoru!"
"Ha!" pravil jsem já a místo toho, abych vzal pár ponožek, vzal jsem jen jednu - tu paralelní.
Vítězoslavně jsem jí donesl dolů a přiložil jí k té, co se náhle objevila.
"Ha!" pravil jsem podruhé, neboť k sobě patřily, "Konečně jsem je načapal. Mám je!"
"To jseš teda jedinej, kdo má všechny," poznamenala mástarostliváHanička.
"No jasně, já se totiž už naučil ovládat ten paralelní vesmír. Teď už si na mě ponožky nepřijdou."
Připouštím, že to zní příliš sebevědomě. Ovšem výsledky mluví za vše.
Jen ještě musím vychytat, abych byl přítomen přesně na tom místě a přesně v ten okamžik, kdy se ponožka zjevuje. Pak bude vyhráno a je to na Nobelovku.

u počítačů

Naše děti mají docela dost aktivit, takže k počítači se dostanou jenom občas. Nepatříme mezi příznivce her počítačových, nýbrž naopak stolních a jiných, čímž ani tato počítačová zábava nepatří u nás mezi nejpopulárnější. Samozřejmě, že nějakou tu počítačovou hru doma máme, ale vlastně jsem koupil Matějovi jen dvě - obě od studia Amanita. A musím přiznat, že ta o robůtkovi zaujala i mě svojí krásnou grafikou a kousek jsem si zahrál. Ony jsou tam i takové hlavolamy, a rozhodně to není žádná střílečka.
Pokud tedy pomineme dvě zmíněné vyjímky, počítač je u nás spíš pracovní nástroj. O to víc mě překvapila Matýskova žádost o připojení na internet.
"K čemu se, prosímtě, potřebuješ připojovat na síť?"
"Já jsem se domluvil s Mikim, že v sedum budeme soutěžit."
"Nějakou hru internetovou?"
"Ne, tatínku, my máme domluvený cvičení v matematice."
"Tak to tě musím hned připojit."
Našli jsme školní web a na něm pak odkaz na výukové stránky. Matěj se přihlásil, protože to už umí a den před tím už cvičil příklady na písemku. Chvilku jsem ho nechal.
"Pojď se podívat, už jsem zase první, tatínku!"
"No jo, vážně, tady v tom žebříčku máš dvaadvacet cvičení bez chyby. To jseš dobrej."
"Víš, my takhle soutěžíme, kdo je lepší."
To jsem tedy čuměl. Člověk by čekal nějakou internetovou bitvu a voni se kluci přetlačujou po drátech v počtech. A Kačka samozřejmě musela taky, protože nemůže bejt pozadu.
No to byl teda večer. Děti seděly u počítačů a řešily si každej svý počtářský úlohy na síti. Kdyby mi tohle před pár lety někdo řek, tak bych ho považoval mířně řečeno za pobloudilého vizionáře.
Viď, mámiláHaničko.

výchova filmem

Výchova je zapeklitá věc. Nepřeberné množství příruček a učených knih vám radí, jak na to, ale doopravdy je to všechno jen a jen na vás. Zkoušíte to pořád dokola a máte velmi často pocit, že Sisyfos je vaše druhé já. Výchovné metody vám přijdou neúčinné, příklady nefungují … marnost nad marnost. Ale najednou zjistíte, že jste neměli pravdu. Že ta dřina stojí za to. Trvalo to sice roky, ale vypadá to, že to mělo smysl.
Tak nějak to alespoň je u nás doma. Kačka je sice upovídaný samorost, ale ukazuje se, že i na ní už začíná působit naše snaha o výchovu. A Matýsek, protože je o téměř dva roky starší, už nám začíná vysloveně dělat radost. Zrovna včera k tomu zase byla příležitost.
Snažil jsem se dětem vybírat pohádky a filmy, o kterých si myslím, že jsou to ty pravé pro děti. Většinou se jednalo o velice staré animované filmy z dílen našich slavných tvůrců. Dalo práci je poshánět, protože koupit se to nedá. Občas se ale něco objevolo v televizi a cyklus o mistrech animovaného filmu tomu velice pomohl. Jenomže i nahrávat, vybírat a potom sestřihat vybrané filmečky dalo práci. Svého času se děti dívaly jenom na tento typ pohádek. Ono je jich docela dost. Teď už jsou větší a tudíž postoupily do další filmové úrovně. Na české animované filmy se pomalu zapomíná. Tedy myslel jsem si to.
A včera Matýsek přišel s tím, že si vzpomněl na Míčka Flíčka. Že se mu děsně líbí a jestli bych mu ho nepustil.
No bodejď, že pustil. A rád jsem se díval s ním. A tady právě přišla ta radost z toho, že to nakonec mělo smysl. Matýsek i Kačka si ty pohádky pamatují a vypadá to, že by jim mohly v paměti už zůstat. Teď mám o důvod víc v tom pokračovat. Zrovna se to hodí, protože Národní filmový archiv vydal katalog
Český animovaný film do roku 1945. Hned, jak se někde objeví v prodeji, musím pro něj. To víte, výchovu nemůžu zanedbávat.