WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

snadné řešení

Ne všechny historky se nutně musely přihodit mně či mé rodině. Občas i nějakou zaslechnu. Ta následující je čerstvá:
… usadili jsme tříletého synka do auta, do sedačky, připoutali pásem. Auto jsme zabouchli a šli pro zbytek věcí. Najednou to cvaklo.
"No jo už se to zas samo zamklo. Vyndej klíčky."
"Jo, tak ty jsem nechal na předním sedadle!"
"Takže von je tam …"
"… zamčenej."
"Eště, že má klíčky. Odemkne si ..."
"Ale to mu budem muset nejdřív vysvětlit, jak to udělá."
Následovala scénka jako z grotesky: synkovi jsme vysvětlovali přes okno, jak se vysoukat ze sedačky. Nebylo to snadné, na ulici začali přibývat diváci a pomocníci. Kdekdo radil, jak se zbavit pásu v sedačce, jak přelézt mezi sedadly dopředu a nezapadnout nikam do mezery, jak vzít klíčky na přední sedačce …
"To musíš odemknout tím čudlíkem s tím výstupkem. Ne, tím ne. Tím druhým. Ale …, teď jsi otevřel kufr! Zkus ten druhý, miláčku, ano …"
Po chvíli se to nakonec přeci jen společnými silami podařilo. Správný čudlík byl zmáčknut, auto otevřeno, zapeklitá situace vyřešena.
Okamžiky zmarnění, napětí a očekávání byly u konce. Všichni si oddechli, situace i rodičovská čest byly zachráněny.
A tu přistoupil jeden z diváků:
"To se vám tedy povedlo."
"Viďte. Dalo to práci, naštěstí máme šikovnýho synka a netrvalo to zase tak dlouho."
"To máte. Ale když už o tom mluvíme: nestačilo by bývalo, aby kličkou otevřel vedle sebe okýnko?"
"Jé, takové snadné řešení - to nás … nenapadlo …"

u dvou babiček

Provázkovou chýši jsem jakživo nedělal, ba vlastně kromě toho názvu ani nevím, jak to má doopravdy vypadat. To jenom v Rychlých šípech jsem se o tom dočetl - souviselo to s bednou plnou provázků. Tudíž je nabíledni, že v tomto oboru nejsem nijak silnej v kramflecích.
Nuže, potřebuji-li provázek, jdu do provaznictví. To je v Praze támhlec kousek od Újezda nebo v Jaromírce. Na Újezd to mám pár kroků, takže jsem zašel tam, jelikož jsem nepotřeboval jen jeden provázek, ale spousty provázků.
V provaznictví mají opravdu přehršel provázků, lanek, lan, motouzů, provazů, šňůrek a podobného artiklu. Najdete tam kdejaký špagát od tenkého provázku až po kotevní lano.
Ale má to háček.
Ostatně, co dneska nemá háček, že ano.
Jsou tam dvě milé paní, velmi ochotné, ovšem od každého lana mají než jeden typ, jednu barvu. Pochopitelně, krámek není nafukovací. Jenomže já potřeboval od jednoho typu co nejvíc barevných variant. A to bylo přání v tomhle provaznictví nesplnitelné.
A tak jsme začali s paními mudrovat na téma barevné provázky. Paní vymyslely, že nejlepší bude jít do galanterie, tam že mají takové barevné šňůrky. Jenomže já už cestou byl v té galanterii, co je hned vedle a v tom kutilovi, co je za tou galanterií a výsledek byl podobný tomu v provaznicrtví.
"No jo, já taky byla tuhle v galanterii," pravila ta milá paní, "a máte pravdu, už to nejni, co bejvalo. Taky tam toho moc neměli. To víte, vono to de dneska těžko na vodbyt."
Přitakal jsem něco v tom smyslu jako že vo vodbytu jsem už taky něco slyšel a mudrovali jsme dál. A pak paní napadlo, že kdesi za sedmero horami a sedmero řekami, až támhle někde v Holešovich prý snad jedna galanterie kdysi bývaal. A že byla snad dost velká na to, aby tam nějaké takové provázky měli. Že bych to tedy mohl snad zkusit tam.
Nuže, poděkoval jsem se dvěma babičkám, rozloučil se s nimi, sebral jsem si svůj uzlíček se skývou chleba a s jejich požehnáním se vydal přes sedmero řek a hor … totiž, co to povídám!
Mrknul jsem na internet a paní měly pravdu. Už mám ve schránce mail s potvrzenou objednávkou.
Jenomže to není ta romantika.
V tom provaznictví u dvou babiček bych to nakoupil s daleko větším potěšením.

s tou to šlo

Ty tam jsou doby, kdy si člověk v hokynářství nebo u ševce pěkně popovídal a k tomu ještě i nakoupil, co potřeboval. Teď si nepopovídáte a jediná otázka, kterou vám u pokladny položí je, zda máte kartu "očipovanou" anebo jestli jí musej strkat do strojku. Pokud vyjmu nákupy v železářství například u Rouska, tak se dá říct, že nemám rád nakupování. Ale holt člověk občas něco potřebuje, tak se do krámu musí.
Shodou okolností se mi přihodilo, že jsem cosi potřeboval a krám k tomu příslušný byl úplně prázdný. To se teď před Vánoci skoro nestává, takže jsem hned vstoupil a hledal, co potřebuju, když tu se z rozhlasu ozvalo, že probíhá jakási akce a jestli mám místní tisk nebo jsem si opatřil kopii letáku z internetu, dostanu dvacet procent slevu. Neměl jsem to ani to. Pochopitelně, copak já čtu někjaký letáky nebo je hledám na síti? Ale u pokladny byla taková milá slečna. Měla docela dost času, protože nikdo nikde. A tak že mi poradí.
Když si prý v telefonu otevřu adresu s letáky a nalistuju si ten jejich, tak to pak půjde i s tou slevou. Hledal jsem a nic. Nějak to nebyla ta správná stránka.
Slečna mi znovu odříkala adresu té pravé stránky. Stála přitom nade mnou a navigovala.
"Ano tady to je, a ještě dál, na další seznam a ještě na další. Víte, on už je ten leták starší, ale nebojte, na další stránce určitě bude. No vidíte, to je on."
"Tak kde je ten kupón na slevu?"
"A ten už není potřeba. Mně stačí, že jste mi ukázal ten leták. Víte, to abysme tu slevu nedávali jen tak úplně zadarmo."
"Ale dyť je tak mrňavej, že nic nepřečtu."
"To nevadí, já jsem ho viděla a to stačí."
Tak jsem dostal slevu na leták ve velikosti poštovní známky, který jsem ani sám nenašel.
Čímž musím uznat, že to o tom popovídání v krámě pro tuhle slečnu neplatilo. S tou to šlo, s ní se dalo mluvit.

umí

"Jenomže já jsem nepřítel s časem," dodal pan Hrubý, když jsem mu volal o pomoc s rozbitým zámkem u kufru auta.
"Musel byste přijet ještě dneska, stejně tu budu do noci."
Samozřejmě jsem s radostí souhlasil.
Ono se totiž tuhle přihodilo, že z ničehož nic nešel zamknout kufr auta. To jsou teď v těch autech samá hejblátka, knoflíky, kličky, páčky a všechno je na elektriku. Když si potřebujete odemknout, zmáčknete čudlík, když zamknout, druhej. Jenomže když mačkáte jak diví a nic se neděje, je to k vzteku. Poněvadž taková obyčejná úloha jako je zamknutí kufru je neřešitelná. Nikde není klíčová dírka, do které by se dal strčit klíč a kufr by se mohl zamknout.
Když zavoláte do servisu, ochotně souhlasí, že můžete přijet, ale na počkání vám to asi neopraví. Dozvíte se, že to asi bude to servo v zámku a to na skladě nemají, to se musí objednat a …
A krucipísek, to má člověk nechat ve městě plným zlodějů auto s vodemčenym kufrem?
Nuže zavoláte tedy nepříteli času, panu Hrubému tuhlec vedle ze vsi. Pan Hrubý je člověk laskavý a vždycky pomůže. I když toho má moc. Možná toho má moc právě proto, že vždycky pomůže.
Tedy: Vyzvedl jsem Kačku ze školy, zavezl jí domů a před tím, než jsem jel vyzvednout Matěje na trénink, jsem se stavil u pana Hrubého.
Nic neřek, otevřel vrata, abych mohl s autem dovnitř, a pustil se do kufru. Odstrojil čalounění - má na to takový děsně vychytaný háky - a začal zkoumat to servo.
"No jo, tady to máme, von tam nejde proud. To musíme zkoumat dál," pravil a jal se to provádět. A hned to taky vyzkoumal. Drátek od serva zámku byl přetrženej v ohybu v takovým tom husím krku, co vede kolem pantu dveří.
Pan Hrubý drátek nastavil, spojil, zaizoloval, vyzkoušel to, všecko zakryl a bylo. Zámek zase zamykal.
"Vy jste úžasnej! Kolik budu dlužnej?"
"No, dáte mi stovku," pravil pan Hrubý.
Úžasný! On to prostě bral jako sousedskou pomoc. V servisu by hned vyměňovali celej svazek drátů, možná i to servo a naúčtovali by mi to pěkně podle tabulek a ještě bych si počkal, než objednají součástky. Tady u pana Hrubého to bylo hned a jen za symbolický peníz.
Poděkoval jsem znovu panu Hrubému a jel pro Matýska. Stihnul jsem to včas.
Inu pan Hrubý prostě umí.

je to na pováženou

Je to vždycky na pováženou, volat někomu po ránu. Musíte počítat s celou škálou odpovědí včetně té, že vám volaný neodpoví. Já volávám kamarádovi nejdříve po osmé, neboť vím, že už dávno vstal a taky že už je vzhůru, což nebývá totéž.
Včera měl takovej nejistej hlas. Probrali jsme důležité věci, kvůli kterým jsem volal a pak slyším: "Prosimtě, já ti zavolám za chvíli. Já jsem tady teď v takový složitý situaci."
"Jasně, zavolej," opáčil jsem.
Čekal jsem něco jako zlomenej kartáček na zuby nebo zauzlovanej pásek od županu či obě nohy najednou v jedné pantofli, prostě takové ty normální ranní příhody. Nu a dozvěděl jsem se, že pochopitelně bylo všechno úplně jinak.
Použiju mírné nadsázky, ale s trochou smyslu pro fabulaci lze říct, že to probíhalo přesně takhle:
Ranní kávu se kamarád rozhodl namlít ručně, aby ženě pěkně voněla. I uchopil kávu zrnkovou a mlýnek ruční na kličku. A jak tak po ránu mele, nějak se to zaseklo. Zabral a zaseklo se to víc. Kde nepomůže síla, pomůže ještě větší síla. Zabral tedy pořádně a výsledek se v mžiku dostavil.
Mlýnek se mu v rukách rozložil na atomy.
Nastalo kávobití (což je výraz odvozený od slova krupobití) a kávová zrnka se rozlétla po světnici. Ve snaze zachytit alespoň některá z unikajících zrnek se kamarád vymršitl chtěje pochytat, co půjde. Tím rozmáchlým gestem chytače kávových zrnek dosáhl nevídaného úspěchu. Dózu s čerstvými kávovými zrnky trefil hřbetem pravačky tak šikovně, že odlétla až do kuchyně rozsévajíc za sebou svůj obsah.
Nastal hřmot, rachot a apokalypsa, do které vstoupila jeho žena se shovívavou otázkou na rtech:
"Co to tu, u Jóviše, po ránu tropíš?"
"Co bych tropil, prostě jenom telefonuju s Jiřím," zněla pravdivá odpověď, po které následovala ta věta o té složité situaci a zavolání později.
Inu, jak jsem říkal, je to na pováženou volat někomu takhle po ránu.

jak funguje trh

Jelikož se nezabývám odbornou masáží lidstva, které se říká marketing, jen velice málo tuším, jak přesně funguje trh. To by možná nebyla až taková vada, kdyby mě nenapadlo udělat jednoduchou hru a pustit jí do světa v lískách s jabkama. Ano, mluvím tu už potřetí o své quadrice.
Vůbec mě nenapadlo, že by mohlo jít o obtížný hlavolam. Děti si s tím hrají, Kačka to občas složí - v té papírové podobě, co už to máme leta - a tak je jasné, že je to hra pro děti.
Houbeles! Těch pár bláznů, kteří si to stáhli a dali vědět, jak se jim to líbí, mi sdělilo, že je to nějak děsně těžký a že se nad tím musí - světe, div se! - přemýšlet.
No to jsem si dal! Pustit do světa hlavolam, u kterýho se musí myslet.
Zkusil jsem i člověka, kterej je úplně cizí a o quadrice vůbec nic nevěděl.
Napsal mi recenzi - a ono vám to je to samý! Vono se mu to sice líbí, jak je to jednoduchý, ale složit ty kartičky nedokázal a tak to odložil na dlouhé večery se skleničkou v ruce.
To jsem teda vážně nečekal. Lidstvo si holt zřejmě žádá jednoduchá řešení a pokud možno bez nutnosti přemýšlet.
Nu dobrá, už v tom duchu chystám na iPhone kouzlo. Kdo nebude chtít, nebude muset přemýšlet - tedy dokud mu nezačne vrtat hlavou, jak to může fungovat …
Až to bude hotový, dám vědět. Zatím je to tajemství.

kafe na střeše

Někdy si dá člověk po obědě kafe, někdy si ho dát zapomene. Někdy ho zapomene.
Jako včera.
Já si kafe nedal, ale jakýsi mladý muž ano. Já šel z restaurace, on startoval auto. A zapomněl kafe. Na střeše.
Klepu na okno, mládenec se vyděsil.
Ukazuju na střechu, je vyplašenej eště víc.
Obejdu auto a z bezpečné vzdálenosti ukazuju na střechu.
Pootevřel okýnko.
"Kafe, nechal jste si na střeše kafe…"
"Jo ták. Já už jsem si myslel , že … "
Teda co přesně si myslel, to nevím, nakonec z auta vylez a to kafe si vzal.
"Dík."
Kafe jsem mu zachránil, ale stejně jsem byl v podezření z nějakýho nekalýho oumyslu.
Kafe se prostě zapomínat nemá. Obzvlášť ne na střeše.

na Vinohradech dům

Zatím jsem nepřišel na kloub tomu, proč se mi poslední dobou přiházívají (je to vůbec česky, tohleto slovo?) příhody právě v okolí Národního divadla. Než na to přijdu, musím se spokojit s tím, že to tak prostě je.
Na mostě Legií, skoro už nad Střelákem jde proti mně od Újezda takovej pán. Skoro jako turista s baťůžkem na zádech, sportovně oblečen, bílý vlas i vous. Oslovil mě, což se na ulici občas stává, najmě pak u Národního, že. Nic překvapivého.
Nesměle se ptá:
"Česky?"
"Ale jó," povídám.
"To jsem rád, vypadáte poněkud exoticky."
To byl od
Matáska obrat o stoosmdesát stupňů.
"Ale děte!"
"Vy jste byl jistě někde na dovolené?"
"No, doma na zahradě," pravím a čekám, co bude.
A pán začal vykládat, jak je vysokoškolsky vzdělán, čemuž odpovídal i jeho kultivovaný projev, a jak má kocoura, jelikož je vdovec, jak je kardiak a přesto denně nachodí spousty kilometrů po Praze za obživou, neboť v jeho devětapadesáti letech už ho nikdo nezaměstná.
Začal jsem tušit o co půjde. Vzpomněl jsem si na dědečkovo vyprávění o vinohradském žebrákovi, kterej dceři koupil tamtéž dům.
Pánovo vyprávění však bylo poutavé a jeho řeč jistě mnohočetně vyzkoušená. Jeho obchodnický talent jsem začal obdivovat a poslouchal jsem dál. Pán modifikoval řeč pro aktuální podmínky a vyslovil domněnku, že moje a jeho šediny mají cosi společného, přestože jsem patrně poněkud mladší a na rozdíl od něj zaměstnán, pročež jistojistě pochopím jeho snahu získat nějaké prostředky na obživu, například stravenku či peníze. Od rána prý dokázal sehnat celých dvanáct korun.
Myslete si co chcete, já mám taky celou nůši verzí, jak to bylo doopravdy, ale jedno je jistý: Pán mě natolik nadchl svým zjevem i projevem, že jsem poprvé v životě podlehl a dal jsem žebrákovi stovku. A kdyby na to došlo, vůbec by mi nevadilo, že má na Vinohradech dům, tenhle byl prostě dobrej.

to není von!

To vám takhle jdu kolem Národního do pokladny pro lístky a na rohu u tej jednej lucerny stojí hlouček svátečně oblečenejch lidí. No, hlouček, spíš rodinka. Jsou v šatech a kravatách a vůbec vypadají, jako že jdou na něco slavnostního.
Jak se k nim blížím patrně hlava rodiny si mě jaksi přeměřuje.
No, asi mě chce zeptat, kudy se chodí dovnitř či tak něco, říkám si.
Pán pozdravil, což jsem čekal, ovšem pak pokračoval způsobem, který jsem nečekal:
"Dobrý den, pane Matásku!"
Zmateně jsem zašermoval rukama, což doprovázelo kroucení hlavou a mělo to vyjadřovat nesouhlas s oslovením.
"Vy nejste …? Marie, to není pan Matásek!"
Pán mě tak trochu obviňoval z toho, že nejsem ten, za koho mě považoval. To už jsem svižným krokem mířil dál svým směrem a vzadu jsem slyšel vyčítavé:
"Tak von to nebyl David Matásek, a já myslel že to je von …!"
Dál jsem to neslyšel a když jsem pak šel z pokladny už s koupenými lístky, raději jsem to vzal druhou stranou, aby nedošlo k nějakému dalšímu omylu.
Ovšem návštěvníci nenechali nic náhodě a pomalu se přesunuli na druhý roh budovy tak, aby měli výhled na Vltavu, po jejímž nábřeží jsem obcházel divadlo. Z chodníku od Národního na mě všichni vyčítavě koukali a mě bylo jasný, že jsem jim zkazil celý výlet do Prahy, neboť nejsem David Matásek.
Mimochodem, pám musel opravdu špatně vidět. Vůbec bych se nedivil, kdyby si někdy příště třeba na výletě do zoologický splet' hrocha s žirafou.

ověřování

Potřeboval jsem se zeptat, jak je to s mojí kartou. Tedy kartou platební, jelikož tak nějak dosluhuje. Nejjednodušší je to po telefonu.
To jsem se ovšem se zlou potázal.
Paní na příslušné pobočce, kde mi vedou účet, mě vykázala do náležitých mezí, když mi od plic vysvětlila, že kdekomu, kdo si jen tak zavolá a ona si ho nemůže ověřit, nebude podávat důvěrné informace, poněvadž takhle by se kdejakej hejhula dozvěděl, co vědět nemá. S paní jsem souhlasil, ovšem své jsem se nedozvěděl. Ale jednu informaci jsem z ní přeci jen vytáh': Co potřebuju, mi řeknou na libovolný pobočce.
No hurá. Hned jsem tedy do jedné zašel. A von vám tam nikdo nikde. Eště jsem nebyl v bance, kde bych byl jen já a paní u přepážky. Rozhlíd' jsem se, estli náhodou nejsou někde za skříní ňáký chlápci s šátkem přes ksicht. Nebyli.
Nuže, vzal jsem si ze stojanu číslo, abych dodržel postup. Paní si mě přitáhla blikáním mého čísla nad její přepážkou a já to na ní vybalil. Půjčil jsem jí starou kartu a ona mi z ní věštila budoucnost. Tedy budoucnost nové karty. Je skvělá. Karta už je hotová a dá se poslat i na tu pobočku, kde zrovna jsem. Tož jsme si plácli a bylo.
Jen mi není úplně jasné, jestli mi říkala důvěrné informace, či ne. Protože jestli důvěrné byly, tak mi úplně ty samé mohla bez problému říct i ta první paní po telefonu. Ono totiž vůbec k žádnému ověřování totožnosti nedošlo. Kdybych měl v ruce cizí kartu třeba pana Vopičky, úplně klidně jsem mohl dostat ty samé informace o panu Vopičkovi a jeho kartě.
No holt zřejmě neznám všechny ty taje bankovního života. Budou dost složitý, počítám.

na papír

Začalo to fakturou. Byla sice obvyklá, nicméně na současnou dobu nepřiměřeně velká. Asi tak čtyřnásobná než u konkurence. Přenesu tedy jednu z menších domén k jinému hostiteli. To je snadné. Požádáte o heslo pro přenos domény, to je běžně dostupné. Pošle vám ho automat na registrovaný mail. Ouha! Registrovaný mail už roky nepoužívám. Úplně jsem zapomněl, že první registrace jsem provedl na starý mail, ten jsem zapomněl a přestal používat. Neexistuje. Jinam informace nezašlou, leda, že bych si nechal notářsky ověřit žádost o změnu mailu a tu jim doporučeně zaslal. Chápu, je to kvůli mé bezpečnosti.
Tak k poskytovateli mailu. Nemá telefon - pochopitelně, v téhle době je telefon přežitek. Má jen chat. Operátorka se za chvilku připojila. Musala bejt kyborg. Tak blbý vodpovědi generujou jen roboti první generace nebo Microsoft. Komunikaci jsem si před uzavřením okopíroval, ale těmi třemi stránkami vás tu nebudu otravovovat. Jen vytáhnu moji zoufalou větu, když už jsme se asi potřetí otočili v kruhu:
17:04jiří knébl: četla jste hlavu 22? :)))
17:05Jana xxxxxx: Je mi líto, na otázky osobního charakteru nemohu odpovídat.
17:05jiří knébl: to nic, to je taková knížka, kde se popisuje podobná situace ...
S kyborgem, jak vidíte, není ani žádna sranda. Komunikaci jsem bez výsledku ukončil s tím, že mail prostě neexistuje stejně jako cesta, jak jej získat zpět či oživit.
Řešení jsem nakonec udělal po svém. Bez ohlášení jsem vnikl ke správci domény a tam mi na recepci řekla živá paní, že to není standardní, ale že se zeptá na help desku … Přišel živej helpdesk a změna byla za pět minut provedena.
Tedy dalo to práci, ale povedlo se to po mým. Jen nevím, co se stane, až budou všude jen roboti na chatu ….
Asi začnu psát zase na papír.

výklad snu

Kavalkáda trhala kopyty zelenou pláň. Jezdci se hnali řadou k obzoru.
Odněkud zazněl výstřel a jeden z jezdců vyrazil z řady kupředu. Kůň se hnal jako šílený vpřed, když tu se před jezdci objevily koleje železné dráhy. Jezdec i kůň zakolísali, ale hnali se dál jako o život.
Něco nebylo v pořádku.
Jezdec se pomalu sklonil a zřejmě se snažil koně uklidnit.
Bez výsledku.
Jízda nabývala na šílenosti a jedinou možností, jak odvrátit katastrofu bylo najít způsob, jak s koně seskočit.
Jezdec se pomalu svezl koni na bok po způsobu bojovníků, kteří se kryjí za jízdy tělem koně. Visel jednou nohou ve třmeni, druhou udržoval rovnováhu. Pak se v nejpříhodnějším okamžiku odrazil a skočil. Nepříčetný kůň letěl dál. Jezdec zůstal na pláni sám …
Přijel jsem k němu a povídám: "Ondřeji?"
A kamarád Ondřej vstává, ale nejde to. Pak cosi zvedá a praví:
"Čoveče Jiří, je to v háji. Hele! Já si ulomil nohu! Budem to muset nějak nasadit…."
…. a pak jsem se probudil.
Teda tak praštěnej a živej sen už jsem dlouho neměl.
V normální dobu, když už jsem jel do Prahy, volám Ondřejovi, co se mi zdálo.
"No tos' mě tedy pobavil," povídá Ondřej.
"A co plechová noha?"
"Skvělá! Lepší, než ta původní. Jestli cheš pořádně chodit, nech si to taky udělat. Dneska zrovna odjíždím ne rehabilitaci."
"Tak se opatruj …"
No a teď mi někdo udělejte výklad snu. Počítám, že tentokrát to s Freudem nemá vopravdu ale ani drtek společnýho.

do bytu židli

Déme si do bytu, dáme si židli … Vzpomínáte? No přeci v dobách, kdy se ještě klipům říkalo televizní písničky a byly černobílé, tohle byl docela hit. Zpívali to paní Kačírková s panem Bekem … No nic, už je to opravdu docela dávno. Ale židle je populární dodnes.
Zrovna včera jedu tramvají a koukám, co tak lidi kolem dělají. Já například přistoupil na zadní plošinu k jednomu mládenci, co tam seděl na svým prkýnku s kolečkama. Místa bylo dost, skejťák se kousek pošoup a dál poslouchal něco ze sluchátek. Na Karláku vystoupil.
A na Pavláku přistoupili dva mladý lidi. Slečna si sedla na volnou sedačku a mládenec - na židli. No právě: na židli. Nesl si s sebou takovou krásnou dřevěnou, poctivou židli. Postavil si jí na plošinu na místo, kde bylo před chvílí prkýnko se skejťákem, sedl si a začali si cosi povídat se slečnou. Slečna na sedačce tramvaje, mládenec na své židli.
Přemýšlel jsem, jestli se rozhodli v elektrice bydlet, ale nepřemýšlel jsem dlouho. V Bělehradský vystoupili i s tou židlí.
Asi si jí šli dát někam do bytu.

nedala mi líznout

Ono se tedy moc málo píše. Mám na mysli dopisy a pohledy a pozdravy a vůbec psaníčka. Výmluvy na šetření našich lesů poněkud pokulhávají. Prostě už to tak nějak není moc zvykem.
Snažíme se to trochu napravit tím, že dětem posíláme psaníčka, když někde jsou. Třeba na škole v přírodě to bylo nejmíň osm pohledů. No a když byla Kačka na táboře, dostala každý den jeden pohled s Vinnetouem nebo nějakým jeho bratrem či sestrou. Dalo to práci oskenovat a vytisknout (originály zůstaly uschované, pochopitelně), ale úspěch se dostavil. Jenom pan poštmistr se za okýnkem trochu pozastavil nad tím, že je pohled celý i se známkou zalaminován. Ale pak do něj praštil razítkem a tím ho pošta přijala a bylo.
Včera jsem byl na poště zas. Adresa na psaníčku už byla delší. MámiláHanička psala Matýskovi do Skotska.
U okýnka jsme vybírali známky. Rozhodně jsem nechtěl tu s tím odporným chlapem, co se rozvaluje na hradě. Slečna u okýnka to chápala a začali jsme vybírat jiné. Složili jsme to nakonec ze tří kusů, což bylo úplně nejlepší. Takový dobře oznámkovaný dopis je hned veselejší.
Vybrali jsme známky a slečna povídá:
"Tak si je vezmete a nebo je chcete rovnou nalepit?"
"Nalepit, samozřejmě, můžete mi je hned nalepit a poslat, prosím?" požádal jsem podle skutečnosti a čekal, že slečna namočí jednu známku po druhé v tom polštářku s mokrou houbičkou. Jenomže on tam ten polštářek chyběl.
Slečna souhlasila a vyplázla na mě jazyk.
Obřadně olízla první známku a pečlivě jí přiložila na dopis.
"Tak děkuju. A nashle."
"Uhuuu ..e," pravila slečna.
Adcházel jsem z pošty a napadlo mě, že už ani ty polštářky na poště nejsou, že to je konec s psaníčky … ale co když to bylo jinak?
Co když byly ty známky s rumovou příchutí!
To už se nedozvím.
Slečna mi líznout nedala.

Faust ví

Mohlo by to vypadat, že jsme se nepohodli s Kellym. Už skoro rok dětem neposlal žádný dopis a vůbec to vypadá, že se na něj nějak zapomnělo. Pravda je taková, že Kelly trochu ustoupil Faustovi, který se pravidelně ozývá dětem ve škole, čímž jaksi momentálně vede v popularitě. Ale i tak mám pocit, že Kelly se o prázdninách ozve.
Faust je teď holt na koni a zkouší třeťáky ze školních znalostí. Odměnou za prokázané znalosti bývá pak nějaké putování. Třeba to, o kterém jsem psal v
únoru (viz též Soběslavská hláska z dubna letošního roku na straně 15).
Teď před prázdninami Faust také něco chystá, ale před tím děti musí plnit dobrovolné školní úkoly, aby pak Faust mohl vybrat ty nejlepší a pozvat je na výpravu.
Tohle pololetí byl ve středu zájmu vzduch a létání. Létat se bude i na závěrečné výpravě, to ovšem zatím ví jen Faust a paní učitelka. Děti teď ještě sbírají znalosti. A to je důvod dnešního zápisu.
Už dva dny tu zvoní ježek v kleci.
Ti, kteří četli, už vědí, o co půjde. Ano, děti musí vyzkoumat, kdo byl Jan Tleskač a jak souvisí jeho jméno s létáním. Připouštím, že Faust a Tleskač nejsou tak docela ze stejného těsta, ale bermte to tak, že je-li něco staršího, než deset let, je to pradávná historie a dětem to splývá. Nějaké to století sem nebo tam - jde přece o dobrodružství.
A tak Matýsek už od víkendu trénuje vyndavání ježka z klece a všem vypráví, že Tleskač musel to kolo doopravdy udělat, poněvadž přeci viděl, jak letí. Probíráme tu Vonty a řešíme, která páčka se to Tleskačovi před havárií zasekla.
A to bylo naším cílem. Vzbudit v dětech zájem o ta opravdová dobrodružství, které mohou prožít samy jen s využitím vlastních sil a rozumu, bez všech těch virtuálních realit, které je dnes obklopují. A protože se blíží finále, držrte nám palce, ať se povede. Poslední týden v červnu dám vědět, jak to dopadlo.
Totiž, co já vím, já nic nevím, Faust ví.

tisková oprava

V solidních novinách je zvykem čas od času zveřejňovat tiskové opravy, neboť to zvyšuje vážnost média. Tady sice nejsme v novinách a o solidnosti by se daly vést nekonečné filipiky, nicméně jednu tiskovou opravu bych tu měl. Vede mě k tomu především to, že mám čtenáře s přinejmenším podobným smyslem pro humor. A to je důvod nad důvody.
Minulý pátek jsem tu psal
o záporném teplotním rekordu. Nejsme tu na Olešku nijak vyjímeční a proto rekordní záporné teploty byly i jinde a větší. Na Šumavě dokonce sněží - inu jaro, co byste taky chtěli, že ano. Jenomže ani zima neomlouvá chybnou interpretaci teplotních rekordů v duchu bulvárních plátků.
Jeden z mých laskavých čtenářů mi připomenul moje dávno zapomenuté vzdělání roztomilým způsobem. Dovolím si jej citovat doslova:
….
A protože jsem starý a nepříjemný "školomet" (jak říkávala moje bývalá manželka), nedá mi to. Třikrát takový vedro?! Já samozřejmě vím, jak jste to myslel. Konec konců, míval jsem tendence to říkat také tak, ale poté, co jsem to vytknul a následně vysvětlil dceři, si na to zatraceně dávám pozor. Tak se s teplotou udávanou v celsiových stupních zacházet nedá. Co kdyby ráno mrzlo (tedy ne že bych si to přál) a Vy jste naměřil teplotu -1,3 °C a ono se pak 3x oteplilo?! Jó, kdybyste měřil teplotu v kelvinech, to by byla jiná. Tam byste mohl násobit dosytosti. Ale ty násobky by byly o něco skromnější. Pak by poslendí věta mohla znít: "Skoro jedna celá nula dvanáct krát takový."
….
Nuže laskavému čtenáři děkuji za opravu. Odpusťte mi, prosím, moji vážení čtenářové, hanebné zneuctění základních pravidel fyziky. Níže napravuji svůj páteční nepřesný zápis zápisem přesným a to v základních jednotkách SI určujících termodynamickou teplotu:

Minulý pátek byla v Olešku zaznamenána teplota 274,45 kelvina, což je 1,007651667 krát méně, než nejnižší naměřená teplota pro ten den v pražském Klementinu v roce 1867 a to 276,55 kelvina.

Zní to blbě, co? No jo, ale je to fyzikálně správně.

byly na to tři

"A jste tu vůbec správně?" ptala se paní prodavačka v krámě s prádlem. Tedy s dámským prádlem.
"Ale jsem, jenom nějak nevím …"
"Ale tady máme jemon dámské …"
"A dyť jo, já jenom úplně přesně nevím, co bych tak …"
"A copak byste tedy potřeboval?"
"No už to mám!"
MámiláHanička má narozeniny a tyhlety věci jí vždycky udělají radost. Hlavně aby na tom bylo dost krajek nebo tak něco. Vysvětlil jsem paní, že sice v téhle pobočce jsem asi teprve podruhé, takže si mě nemůže pamatovat, ale do té druhé, že jsem chodíval docela často a že se docela vyznám. Jen holt tak nějak nevím, co bych zrovna dneska. Nakonec jsem měl velmi komkrétní přání. Velikost jsem si tak nějak pamatoval, ovšem paní mě z ní zkoušela:
"Asi takhle?"
"Ne, to rozhodně větší."
"Tak asi jako má tady …" a kývla směrem ke kolegyni.
Změřil jsem si kolegyni a pravil, že eště vo fous větší. Paní prodavačka uznala, že si tu velikost pamatuju dobře, zkoušku jsem udělal a mohl si koupit, co jsem potřeboval.
Na druhý den jsem však přišel znovu, neboť jsem si špatně pamatoval jednu míru a ten krajkovej kousek textilu byl o fousek volnější, než je potřeba. Chtělo to o čísílko míň.
"Já s tím počítala," povídá paní, "nechala jsem si tady vedle krabičku.
Dostal jsem výměnou přesně tu správnou velikost a vracím lístek.
"No to je divný, mně tu na kase vyskočila jiná cena, ale to je v pořádku, to se vás netýká."
"Tak jo, tak děkuju."
"Jo, za málo, my už si to tu nějak uděláme."
"Aha, tak to já jdu radši domu a vy si to tu nějak udělejte. Hezký vodpoledne přeju."
Vypad jsem z krámku a ani se nevohlíd, jak si to tam ty paní dělaj. Musel to bejt mazec, byly na tu kasu tři.

s tatrmanama se nebaví

Když sedíte, nekoukáte stojícím tak docela přímo do očí. Spíš níž. A když sedíte v autě a stojící stojí na refíži tramvaje, rozdíl je ještě větší. Shůry na vás pohlížejí i mrňousové z kočárku.
Zrovna včera na Výtoni si mě takhle jeden prohlížel. Padla červená a já dojel právě do jeho zorného pole. Svítilo sluníčko, já měl brýle a malej zkoumal, co je to za exota, že je menší, než on a ještě tak divně vypadá. Vteřinku jsme na sebe civěli, já se usmál, ale mrňous nasadil ještě více udivenej kukuč. Nějak jsem nepatřil do první desítky jeho oblíbenců.
A tu mě napadl ten trik s brejlema. No dyť to znáte. Nenápadně si sáhnete za ucho, nožičku brýlí, kterou máte za tím uchem, použijete jako páku a jak cvičíte prstem tou pákou, brejle vám na nose skáčou, jak mrkací paně bulvy. Děti, které to neznají, to obvykle zaujme a rozesměje.
Platilo to i v tomhle případě.
Ovšem tak nějak napůl.
Mrňouska to zaujalo, ale s poněkud opačným nábojem. Místo smíchu si zakryl oči ručičkama a dělal, jako že tam v tom kočárku není. Tu druhou půlku, totiž smích, musela zachraňovat maminka. Ta si taky všimla, že dělám nějaké vylomeniny a zřejmě ten trik s btýlemi neznala. Rozesmála se za oba dva a smála se ještě, když už byla zelená a já odjížděl k Albertovu.
Inu, pro tentokrát jsem měl větší úspěch u maminky, mrňous mě vdechnul. Zřejmě se s takovejma tatrmanama nebaví.

Aboriginové ve Zvoli

Na začátku školního roku jsem si zapsal, jak vznikl nápad vést modelářský kroužek a už tu máme třetí čtvrtletí a dalo by se říct, že se kroužku daří. Nejdřív to vypadalo, že to je takovej další kroužek v řadě, kam děti prostě přijdou a odejdou. Jenomže pak se ukázalo, že i ti méně šikovní se najednou chytli a jde jim to.
Náhodou jsem objevil i jednoho spřízněného modeláře, pana Kroufka, u nějž jsem se inspiroval při přemýšlení, co budou stavět kluci dál. Dostal jsem svolení použít jeho plánek na letadélko Školák a najednou z toho byli kluci úplně paf. Všichni postavili letuschopná házedla a děsně prožívali jejich zalétávání. Povedlo se a včerejší den byl věnován doladění letvých vlastností. Příště začname vážnou a složitou stavbu velkého letadla. Ale včera se ještě ladilo a hlavně: kluci si vyráběli bumerangy z balsy. Vůbec netušili, co je čeká.
Až najednou se povedl ten první a i na školní chodbě se choval jako bumerang. Ostatní kluci hrozně usilovně začali dodělávat své bumerangy a
ke konci hodiny už měli bumerangy všichni. Nastal mazec. Po třídě a po chodbě létaly bumerangy. Kluci řičeli jak paviáni. Jeden bumerang vylétl z okna ven a jeho majitel musel pro něj. To bylo dílem vteřiny, hned byl zpátky a účastnil se bujarého lovu na ostaní. Kluci totiž v mžiku zjistili, že bumerangy se opravdu vracejí a když se zrovna šikovně hodí, dokážou trefit toho, kdo stojí vedle.
Chvilku jsem si myslel, že je zbytečné je krotit, protože škola stejně spadne, jelikož tu vřavu nemůže vydržet. Pochopitelně bylo předčasné podléhat melancholickým náladám. Škola nespadla, kluci pomohli jako vždycky všechno uklidit a šlo se domů. Tentokrát jsem je ale v šatně nemusel pobízet. Vypadli ven a před školou vypukla bumerangová smršť nanovo.
Ze Zvole se rázem stala australská buš, z kluků Aboriginové a místnímu obyvatelstvu nezbylo, než klukům občas otevřít vrátka a strpět průzkum dvorku či zahrádky, neboť bumerang ploty nerespektuje.
G'day!

bejkárna

"No, vona to původně byla taková ekologická farma," povídá pán, který nás provázel. Prohlíželi jsme si tu halu zvenčí a vypadala docela zachovale. Jenomže když jsme otevřeli vrata, situace ze zásadně změnila.
"Tady byla slepičárna, von pan majitel je vegetarián, tak to chtěl takový ekologický."
Prohlíželi jsme dál. V krovech byla houba, zateplení bylo strhané, páchlo to tam jak v chlívě.
"No, von ten smrad tu je, vona tu taky byla bejkárna."
"Cože?"
"No bejkárna. S bejkama."
"Aha, a pan majitel byl vegetarián …"
"No, právě. Vono to pak nějak nešlo."
"To chápu, když je vegetarián .. bejkárna."
Procházeli jsme to ještě jaksi ze setrvačnosti. Byli jsme ještě ve sklepě a spolu s námi tam byla i voda.
"No vona se musí čerpat, ale teď se ňák nečerpá. Ale jinak tu byli brambory."
"Aha, brambory, ekologický …"
Vylezli jsme na světlo a bylo nám hej. Už jsme mohli jít po svých, poněvadž jsme viděli, co jsme potřebovali.
Bylo jasné, že chtít používat tuhle stavbu za jakýmkoliv účelem by byla pěkné bejkárna.

jak se pozná našinec

Člověk na čele nemá napsáno, co je zač a tudíž potkáváte lidi, aniž byste tušili, co se z nich může vyklubat. V dobách minulých samozřejmě existovaly pokusy své já dostatečně dlouhodobě zviditelnit. To ostatně funguje pořád. V historii k tomu existovala ovšem taky spousta příležitostí. Například takové ty souboje zlaté studentské mládeže. Když se někdo účastnil té absurdní zábavy, tedy buršácké mensury, obvykle mu po souboji zůstala v tváři jizva nebo i víc. Čímž byl ten trouba signován nadosmrti. Naštěsí se tahle pitomost neujala nijak na dlouho a jizvy v tváři nejsou v módě.
Což ovšem opět přináší tu nejistotu, že nevíte, když někoho cizího potkáte, jestli je to váš člověk. To se prostě na první pohled odhadnout nedá. Tedy jsou vyjímky. Například v tramvaji.
To si takhle jedu elektrikou a už budu vystupovat. Držím se levačkou, poněvadž pravačku s polámaným ramenem mám v elegantním závěsu pod bundou. Na zadní plošině se o okno opírá takovej štramáckej pán. Jdu ke schůdkům a letmo na něj pohlédnu. A on na mě. A pak se rozesmějeme.
"Vy taky?"
"No jo, taky!"
Chechtáme se a já už jsem z tramvaje venku, ale vím, že ten pán patřil mezi našince. A to ani neměl na tváři jizvu. Měl takovej elegantní šedivej kabát a pod ním skrčenou levačku v elegantním šedivým závěsu.

lítačka

Nedávno jsem tu psal, jaké patálie může člověk zažít, pokud se rozhodne zajít na úřad a chtít si nechat vystavit cestovní doklad. Protože ovšem městský úřad není úřadam pod sluncem jediným, historky se násobí počtem úřadů navštívených.
Se zlomeným ramenním kloubem se nedá řídit, osobního kočího mi zatím nikdo nešpendýroval, tudíž je nabíledni, že musím jezdit sockou, tedy jak se dnes vznešeně říká Pražskou Integrovanou Dopravou. Ne snad, že bych služeb této od dob pana Křižíka elektrifikované instituce jindy nevyužíval, ale teď s rukou v ortéze jsem takříkajíc štamgastem. Takovej stálej zákazník má i svý výhody a slevy, což se projevuje mimo jiné i tím, že si může koupit časovou jízdenku, která vyjde tak na polovic až třetinu nákladů, než kdyby ty jízdy platil takříkajíc kus od kusu.
Koupím si tedy lítačku - což je možná i teď platné slangové označení síťové časové jízdenky s kuponem podle použitých tarifních pásem.
Vygůůůglil jsem, jak na to, ověřil jsem to po telefonu a nezbylo, než si koupit openkartu, tedy elektronickou nabíjecí jízdenku, jejíž systém vzniku i provozování je už od počátku cílem všelijakých čachrů, lobizmů, klientelizmů a následně pak žalob, vyšetřování a zásadních stanovisek kdekoho, hlavně těch, kdo nedostali líznout. Inu vlak, totiž tramvaj, přes to nejede, takže opencard.
Před podáním žádosti musíte vyplnit dvojmo dotazník a souhlas s použitím osobních údajů, ke stažení zde. Praví návod na inernetu. Stáhl, vyplnil dvojmo a zapomněl na stole. Tudíž jsem na úřadě musel onen formulář vyhledat, znovu ho vyplnit, ale pro jistotu jsem zatím nic nepodepisoval. U vokýnka se to zase (jako tradičně, když jsem na úřadě) zašprclo a čekací doba byla nějakejch čtyřicet minut.
Přišel jsem na řadu a s již podruhé vyplněnými lejstry pus s jedním rezervním, kdyby toho bylo málo, jsem se dostal k okýnku.
Paní mi ochotně poradila:
"Jo, tohle vyplňte, tohle nemusíte …"
"Takže teď už jenom podpis?"
"Jo, dva. Tuhle a ještě tuhle jeden."
Podepsal jsem žádost i souhlas a povídám, poučen z internetu:
"Tak a teď bych prosil tu variantu vydání na počkání a bez archivace osobních údajů."
"Aha, tak to ale nebude platit to a to a to …"
"No ale na internetu se píše, že je to úplně stejný kromě snad jedný nepodstatný vyjímky!"
"Tak to já radši ověřím. Fando? Prosimtěěěě, jak je to s tou kartou bez osobních údajů? Platí tam to a to a to nebo ne?"
"Jo, ta je stejná, platí," zahulákal Fanda odvedle z druhého okýnka.
"Tak jo, tak já chci právě tu," zopakoval jsem požadavek.
"Jak chcete," pravila paní za katrem a dodala: "tak to potom tyhle vyplněný papíry vůbec nepotřebuju, stačí vobčanka a fotka."
"Hmmmrr … tak tady jsou."
Paní dostala vobčanku a fotku, já za dvě minuty dostal kartu a zpátky i občanku i fotku a šel jsem ty dvakrát zbytečně vyplněný papíry roztrhat a hodit do koše, neboť na nich byly ty osobní údaje, co jsem je nechtěl archivovat.
Nuže už mám novou lítačku. A další zkušenost s ouřadem.

třistadvanáct

Jelikož jsou na Zeměkouli domovem kromě všeho ostatního tvorstva už jenom lidi, jsou dějiny lidstva na naší domovské planetě v podstatě jen seznamem rvaček a jejich více či méně objasněných příčin. Mydlit se klackem po hlavě, toť odvěkým koníčkem pána tvorstva. Vydrželo nám to až doteď a není čáka na zlepšení.
To je důvod, proč musíte mít tuhle bumášku při cestování sem a jinou pro cestování tam. Vony jsou tedy ty bumášky stejný, akorát, že v jedný už máte štempl vod nepřítele těch, vod kterejch se chystáte štempl teprv dostat. A právě kdyby viděli ten nepřátelskej znak, hned by vás strčili do šuplíku k přátelům jejich nepřátel a byl by mazec. Takže máte jednu bumášku na tydle razítka a jinou na druhý. Teď zrovna mám bumášku jenom jednu, tudíž jsem si šel včera nechat udělat tu druhou.
Běžnej proces. Vytáhnete si z chytrýho patníku cedulku s numerem a počkáte, až to vaše číslo blikne nad ouředníma futrama. No jo, ale …
Blikne jedno číslo, pak dlouho nic. Zabliká a zhasne číslo jiný a zase dlouho nic. Pak zhasnou čísla všechna a z futer vyleze pani.
"Prosimvás von nám vypad vobjednávkovej systém, takže vás budeme vyvolávat … jenomže to asi nepude. Tak ukažte, jaký máte čísla? Aha, vás je tu moc. Tak pani, vy ste taková šikovná, nějak to tu seřaďte a choďte podle toho, jak jste přišli … anebo víte co, vy pojďte a připraví se další …"
"To je složitý," děl sedící pán, "jednodušší by bylo, kdyby si každej zapamatoval číslo, který měl a pak, až bude hotovej a pude ze dveří, aby ho řek a ten, kdo má číslo následující, bude další na řadě."
Matematický analytik ani šikovná paní ani úřednice neuspěly. Nastal chaos.
"Tak třistadeset," vykoukla jiná úřednice z jiných úředních dveří.
Třistadeset se nehlásilo.
"Já mám třistadvanáct," hlásil jsem se o své právo v pořadí.
"Ale já mám třistajedenáct!" probudil se jiný vedle mě stojící pán.
"Tak to je jasný, jdete vy," uznal jsem los a čekal dál.
Na úplně jiných dveřích se rozsvítilo třistadevět. Vlezl jsem tam a vysvětlil, že třistadevět není, třistadeset jakbysmet a třistajedenáct že šlo vedle. Já jsem třistadvanáct.
"Tak běžte zase ven, já to tam musím několikrát namačkat, poněvadž jinak mi tam vletí internet," pravila paní za katrem. Nezkoumal jsem, kam jí vletí internet a šel zas ven.
Vedle dveří na stoličce čekalo smutně číslo třistajedenáct. Zřejmě se před tím nechalo vylákat do nesprávných dveří. Bliklo třistadvanáct.
Vlít jsem dovnitř, paní shledala důvod neslučitelnosti státních ideí opodstatněným a vyrobila mi bumášku. I se zaplacením na pokladně to trvalo nějakých pět minut, ani ne. A že pý bude tak do čtrnácti dnů.
Číslo třistajedenáct stále čekalo u dveří na štokrleti. Nade dveřmi svítilo devětsetčtyřicetsedm.
Dál to nevím. Svojí hodinu na úřadě jsem si užil a pelášil jsem do školy, kde na mě čekali modeláři. Ty nějaký pořadí nezajímá. Ti tu hodinu využijí daleko líp, než čekáním na ouřad.

u Rouska

O tom, že chodím k Rouskovi, už víte. Myslím, že nejmíň tři zápisy v minulosti se o tom zmiňují. MoješikovnáHanička dostala za úkol, aby mi, zatím co já budu pryč, k Rouskovi došla pro mosazné podložky, kdyby měla cestu kolem. Náhodou tu cestu měla a do železářství na Synkáči zašla. Jenomže mosazných podložek tam měli tolik druhů, že nevěděla, který si vybrat. Čímž jsem se tam včera vydal sám, jelkož ty podložky nutně potřebuju.
Podložky měli a protože jsem hnedka kápnul přesně na ty, které jsem potřeboval, nepátral jsem dál po tom, kolik vlastně druhů mají k dispozici. Navážil jsem si potřebné, u pokladny mi to namarkovali a bylo. Teda bylo by - kdybych nebyl u Rouska.
Jé, tady mají přesně ten kompresůrek do auta s přesně tou koncovkou na pneumatiky, kterej jinde nemaj. A prodlužovačku do autozásuvky. To jsem jakživ neviděl. A taky tu koncovku k hadici k pumpičce, co se už přes dva roky trápím s tou starou, co už skoro nejde použít … a pásek na stažení hadičky … a …
Přesně tak to u Rouska chodí: jdete si pro tucet podložek a odnesete si nůši s nákupem všeho, co jste už delší čas postrádali a tak nějak nikde zrovna neměli přesně to. U Rouska to mají. Přesně v té podobě, kterou očekáváte.
Tož znovu: kdybyste něco potřebovali, u Rouska to určitě budou mít.

bez ruksaku

Tak pro šťouraly uvádím, že jsem teď měřil, to co jsem hrabal, tedy přesněji řečeno, když jsem dohrabal, vzal jsem pravítko a změřil na nedotčeném sloupku plotu, že napadlo osm centimetrů sněhu. To pro pořádek.
No a teď si dovolím jednu takovou zdravotně výchovnou. Zcela vyjímečně.
Přiměla mě k tomu akce Českého rozhlasu Praha (vono se teď říká Dvojka, ale to já bojkotuju, jelikož se mi to jednak nelíbí - proč zrovna já bych měl poslouchat Dvojku, že ano, a druhak jsem zaslechl, že je to zamaskovaná schválnost Brňáků, kteří už nemohli snést, že nejposlouchanější celoplošný radio se jmenuje Praha, tak začali prosazovat Dvojku).
A k té akci. Moc se mi líbí. Jako ostatně většina vysílání na Praze. Myslím, že tu akci vyhlásili někdy ve středu a jmenuje se to
Na prázdniny bez batohu. Tím ovšem vtipálkové z mého oblíbeného rádia nemyslí ruksak na zádech, ale takzvaný OTP - Ozdobný Tukový Pás. Tedy jaksi batoh nesnímatelný a zpravidla nošený na břiše.
Je kolem toho soutěžení a měření a vážení a ceny a výhry … ale v podstatě jde jen a jen o jedno. Do prázdnin se zbavit přítěže, kterou jsme nabrali přes Vánoce. Tedy někteří. Jiní jindy nebo taky jaksi dlouhodobě. Inu každý po svém.
A teď se o tom mluví a sleduje se to. Moje paměť na jména téměř neexistuje, tudíž si nevzpomenu na jméno onoho pána - snad to byl doktor - který popsal jedinou správnou metodu. Tedy on byl slušnej a kultivovanej, což já být nemusím. Podstata je ve dvou slovech: nežrat a hejbat se.
Mám s tím vlastní zkušenost, poněvadž mám stejnou potřebu, tady pokud možno odložit si.
Už jsem to zkusil a ta metoda funguje bez výhrady a spolehlivě. Samozřejmě se nesmíte vrátit, jako já, k původní pohodičce a plnému korýtku.
A proč to píšu? Mám jednu radu, jak popdpořit pranepatrnou vůli. Objevil jsem na internetu a v i mobilu kalorické tabulky. Ony pochopitelně fungují jako reklama na prodej zdravé výživy a kdeco ostatního, ale podstata je velice funkční, ověřeně spolehlivá a zadarmo. Stačí se přihlásit, poctivě se popsat a pak stejně poctivě a pravidelně zapisovat, co jíte a jak se hýbete. A ono vám už to samo ukáže, jak jste na tom. Jíst můžete cokoliv a pokud možno často. Jen holt míň, než spotřebujete. Když jíte víc, jste "v červenejch". Pro mě to je vynikající podpora a dá se říct, jakási výzva "nebýt v červenejch".
Takže v rozhlase mě znovu nastartovali a zkusím to zas. Třeba do prázdnin vážně přijdu o ruksak.

smršť dopisů

Tak ještě jednou ke starým filmům.
To bych nevěřil, že staré české animované filmy budou takovej trhák. Já myslel, že už na ně nikdo nepamatuje a nebudou nikoho zajímat. A tu máš, čerte, kropáč: právě tyhle zápisy vyvolaly nejvíc reakcí čtenářů. Tedy abych byl akurátní: čtenářek. Pochopitelně woleschko není nějak extra sledované médyjum a tudíž se ani nedá čekat hora dopisů. Čtenářské reakce jsou velice zřídkavé, ale vždy milé a velice potěší.
No a teď ta obrovská smršť: napsaly mi tři dámy a všechny ke stejnému tématu. Neznají se, ale všechny mají rády tyhle staré české animované filmečky. A kupodivu si každá oblíbila jiný. V žebříčku popularity tudíž prudce stouply filmy Vánoční sen, Atom na rozcestí a Míček Flíček.
Tož děkuji za dopisy, milé čtenářky, potěšení je na mé straně!