WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o jiných krajích

iluze

Ne snad, že bych v Ostravě nikdy předtím nebyl, ale vlakem jsem tam včera jel poprvé. A napříště to rozhodně hodlám opakovat. Je to pohodlnější než letadlem, lacinější a rychlejší než autem a ještě dostanete najíst a napít. Akorát, že holt do Ostravy jezdit na výlet není moc důvodů.
Ovšem i tak zřejmě působím, jako rodilý Ostravan.
Jen jsem totiž vystoupil z vlaku a vyšel před nádraží, hned se mě přišel zeptat jeden mladý muž, jestli se lístky na tramvaj kupují v tramvaji nebo někde jinde. Náhodou jsem věděl, že támhle v tý žlutý skřínce, jelikož jsem si v ní ty lístky sám před okamžikem taky kupoval. Neopomněl jsem pro pořádek dodat, že ale nejsem z Ostravy. Pán nakoupil lístek a jeli jsme tou tramvají každý po svém.
No a jen jsem vystoupil z elektriky, hrnula se ke mně zase nějaké slečna. A jestli prý nevím, kude se jde na autobusové nádrží. Té jsem poradit nedokázal a s omluvou, že opravdu nejsem z Ostravy jsem jí nebránil pokračovat ve zvoleném směru.
Víc cizinců se na mě v Ostravě neobrátilo, ale i tak to byl docela výkon. To, že jsem pak po cestě zpátky na nádraží potkal tank (v rubrice
telegraficky) už nijak nemohlo narušit zdání, že jsem v Ostravě jako doma.
Ovšem byla to pouhá iluze přesto, že nejméně dvou lidem to tak připadalo.

jen telegraficky (možná)

Dnes zápis nebude, poněvadž na to není čas. Pokud by čas zbyl, mohlo by být něco v rubrice telegraficky, ale nevím, nevím, ono asi nebude moc počasí na "telegrafování".

v kiltu

Na Sychrov jsme přijeli už v pátek, ale hlavní program začal až v sobotu, což bylo štěstí, jelikož v neděli už pršelo a drobný déšť pokračuje i dnes. V sobotu ovšem bylo nádherně.
Když jsme vstoupili do zámeckého parku, došlo nám, že jsme tu už byli a úplně jsme na to zapomněli. Ale muselo to být někdy v prvních ročnících sychrovskýh skotských her, protože tenkrát jsme tu byli s Jurášem. Tehdy jsme přišli na Sychrov ze zvědavosti, tentokrát už cíleně. Matěj si užíval své premiéry ve skotském kiltu.
Ráno byl Matýsek pečlivě oblečen týmem kostymérů, tedy mámiláHanička mu s oblékáním pomohla, a když jsme přišli na snídani, budil náležitou pozornost, poněvadž jídelna byla plná malých fotbalistů v teplákách, kteří skota v kiltu viděli možná poprvé.
Na Sychrově jsme byli mezi prvními. Matýsek zapadl mezi skotáky v kiltech a hry mohly klidně začít. A taky že začaly.
Nejoblíbenější Matějovou disciplínou byl hod kládou. Zalíbilo se mu to natolik, že nějakou chvíli se svolením pořadatelů trénoval a lákal tak další děti do soutěže už jenom tím, že byl ve skotském. Nu a taky že mu to náramně šlo. Dal si i hod kamenem, ale kláda je kláda, k té se pak znovu vrátil. Kačenka si zase malovala, ale ostatní disciplíny taky zkusila. Nakonec zůstala u toho malování, což Matýsek - jako pořádnej chlap - zcela ignoroval, pochopitelně.
A pak už jsme si užívali dne, zážitků a dobrot, které tam v hojné míře měli. Největší úspěch asi měly palačinky, které jsme měli dvakrát.
Podruhé před odchodem, abychom po cestě domů netrpěli hladem.
Tedy hladem jsme rozhodně netrpěli a jediné, co jsme nestihli, byl Lonely Piper na zámecké věži. Nechtělo se nám čekat do půlnoci. I tak to byl báječnej den. Inu skoti se umí bavit.
Pro zvědavce jsou
v galerii obrázky.

Gold Class

Cestování po Skotsku je docela snadné, jelikož mají služby dotažené do úplného detailu, o čemž jsme se měli záhy přesvědčit. Autobus nám měl z Inverness jet v 18:55. Byli jsme na stanici včas, nikoliv však autobus.
Čakání jsme si s Matýskem krátili povídáním a ledasčím, například pozorováním
racků, kteří jsou tam všudypřítomní, takže například na autobusové stanici působí dojmem netrpělivých cestujících očekávajících svůj spoj.
Náš spoj nejel a nejel. Nebyli jsme sami, kdo měl pocit, že už by tu měl být. Na nástupišti bylo, včetně racků, cestujících habaděj. Po necelé hodině přišla paní, co to tam měla na starosti, a oznámila nám, že se někde na Vysočině stala na dálnici nehoda a autobus bude mít zásadní zpoždění. Že se však nemáme bát, všechny navazující spoje budou čekat a všichni se dostanou tam, kam chtějí. Jenom holt později.
Pak přijel autobus, ale pan řidič, když vyložil cestující, autobus zavřel, se slovy, že se musí vystřídat s jiným řidičem, který teprve přijede. Asi za deset minut přijel jiný autobus s jiným řidičem. Opět vyložil cestující a tentokrát se s tím prvním řidičem opravdu vyměnili. Jenomže ten nový řidič přistavený autobus otevřel, cosi si uvnitř zapsal a pak autobus zase zavřel s tím, že si musí odpočinout a že má teď předepsanou pauzu. To bylo pochopitelné, ale naši situaci to neřešilo. Tu přišla vyřešit ta paní, co to tam měla na starosti. S pomocí toho druhého řidiče autobus otevřela a my mohli naložit kufry a nastoupit.
Všichni si oddechli a usadili se.
A tu přišel další pán a telefonoval.
"Do Glasgow? Well, předám."
A předal telefon té paní. Paní potvrdila příjem a obrátila se k nám, k cestujícím:
"Tak je tu ještě změna. Všichni, kteří cestují do Glasgow, si vystoupí. Čeká na ně jiný autobus."
Část cestujících si tedy vystoupila, vzali si své kufry a šli na ten druhý autobus. A pán s telefonem telefonoval dál.
"Takže všichni, ano?"
Pochopil jsem, že se schyluje k dalšímu přesunu a povídám Matýskovi, aby se nachystal, že budeme vystupovat. A taky jo. Pán opět předal telefon, paní potvrdila, co slyšela a povídá:
"Tak ne, tímhle autobusem nakonec nepojedete. Prosím, všichni si vystupte a přestoupíte na ten další autobus."
Učinili jsme, jak říkala. Zařadili jsme se k cestujícím do Glasgow.
A čekal na nás autobus první třídy - Gold Class. Vybrali jsme si s Matýskem apartmá v prvním patře. Internet fungoval, na stolku ze vzácného dřeva za chvíli stál čaj a sendvič a tak jsme zkusili Skype, abychom oznámili, jak se věci mají. To už jsme jeli Vysočinou.
Matýsek skypoval z autobusu s maminkou, krajina kolem ubíhala a teď už bylo jasné, že ve Skotsku mají ty služby opravdu dotažené do konce. Jako omluvu za to hodinové zpoždění nás svezli až do Perthu třídou Gold Class. Tam na nás čekal běžný dálkový autobus, dovezl nás do Ferrytolu a tam na nás už čekala pravidelná linka do Edinburghu na letiště. Všichni na všechny počkali, žádný spěch, všechno klapalo a to hodinové zpoždění nakonec vůbec nevadilo. Inu Skotsko.

five o'clock tea

Nuže tedy Matýska jsem ze Skotska přivezl v pořádku a nadšeného, neboť se mu tam děsně líbilo. Bodejď by se mu tam nelíbilo. Je tam krásně. Gillian sice říkala, že to je nejteplejší léto, jaké kdy kdo ve Skotsku pamatuje a že už čtrnáct dní nepršelo, což už je vůbec zvláštní, ale to Matýskovi radost z prázdnin nijak nepokazilo. Naopak si přál jet do Nairn příští rok znovu. No, uvidíme.
Každopádně jsme museli jít v Nairn najít kešku, poněvadž takhle daleko od domova jsme ji s Matýskem ještě nehledali. Našli jsme ji pod velkou borovicí. Bedna byla taky velká. Obrovská. Plná knih! Přidali jsme k ní dvě cestovní známky, které už téměř rok sušíme doma pro vhodnou příležitost. Nu, příležitost se našla a známky znovu cestují.
Ještě jsme se prošli
po pláži a pak se jelo do Inverness. Jednak tam je bus station, ze které nám to jelo (o tom až zítra) a jednak - a to je zvlášť důležité - jsou tam krámky s kilty. A to by přeci nešlo, aby Matýsek přijel ze Skotska bez kiltu, že ano. Nakonec jsme ho koupili pod hradem. Je tam takovej moc pěknej krejčovskej krámek, kde kilty šijou. Pan krejčí seděl za stolem a něco si tam maloval a zapisoval. Byly jsme tam sami a proto měl dost času se nám věnovat. Sám byl oblečen jako pravý Skot a Matějovi pomohl vybrat krásnej červenej kilt. Ještě nám musel ukázat, jak se to obléká - a z Matýska už byl pomalu taky Skot.
Každopádně
na hradě v Inverness mu to v tom kiltu slušelo. Ještě musíme pořídit nějaké ty botky, podkolenky, nůž … je toho ještě dost. Ale to základní - kilt - už máme.
Potom už zbývalo jen napsat pohledy a vhodit je do schránky. Tu ve Spojeném království, tedy ani ve Skotsku, nelze přehlédnout. Schránka nalezena,
pohledy vhozeny, teď už byl čas na odpočinek.
Ideálně někde v kavárně. A tak jsme si dali jeden five o'clock tea v Inverness. Ale to už bez kiltu.

blondýna v budce

Pravidelní čtenářové jistě přišli na to, že včerejší příspěvek byl pouze telegrafický v příslušné rubrice. Ano, musel jsem být v Budapešti, což mi nečinilo žádnou velkou radost. Prostě to tak vyšlo.
Kromě jiného jsem díky tomu zjistil, že dálniční poplatky se v Maďarsku platí, ovšem tak nějak to není vidět. Nedostanete známku, ale jen kus papíru s potvrzerním o zaplacení, na které dotisknou espézetku vašeho auta.
Kolega seděl za volantem, já domlouval v hraniční budce z okýnka do okýnka platbu. Anglicky, pochopitelně. Maďarsky umím jenom fekete a ištenem, což by asi na úhradu poplatku nestačilo.
"Eště číslo, jakou máš espézetku na autě?", ptám se kolegy na dotaz té paní v budce.
"Áno, ještě to číslo," začala paní najednou po slovensky, "ja vám ho vypíšem tuná na potvrdenie. A to si uschovajte."
"Aha, tak to jo. Tak jaký máš to číslo?"
"Já si nepamatuju," pravil kolega.
"A možtě trocha cúvnúť? Ja som totiž blondýna a teraz to číslo nepozrem. Keď ale cúvnete, opíšem si ho."
Kousek jsme kvůli blondýně couvli, čímž se celá věc vyřešila. Poplatek uhrazen, papír vystaven, tak dovi …
No a pak už na nás čekala jen ta Budapešť.
Jediná avšak docela vypovídající drobná příhoda byla večer v prý největší pivnici ve městě. Že tam prý vaří pivo a že bude ochutnávka. No já rád ustoupím tomu, kdo mě přesvědčí, že se pletu, ale to, co nám předvedli jako funkční a provozovaný malý soukromý pivovar bylo podle mě již dlouhou dobu neprovozované muzeum starého pivovarského vybavení, ve kterém se pivo už leta nevaří. Ale hádejte se s Maďarem. Dělal jsem, jako že mě to zajímá. A to pivo z běžného nerezového sudu (žádnou plnírnu tam ale nemají) jsem nedopil.
Takhle pivovar v provozu nevypadá. Kdo ví, odkud to pivo vozej.

na poušti

Ještě jedna pauza tu na woleschku před Velikonocemi byla. Tentokrát bez příhod. Na skok do Dubaje se ten potlach jmenoval. Prý se tam jezdí nakupovat …
My jsme tam nenakupovali, měli jsme tam každoroční zahajovací setkání. Bývá to vždycky někde jinde a tentokrát to vyšlo sem. Připouštím, že pokud se jedná o válecí dovolenou u moře, možná se to tam dá vydržet, vzhledem k všudypřítomnému luxusu. Ovšem k moři jsme se za těch pár hodin pochopitelně nedostali.
Together to the Top se to celé jmenovalo. Tudíž jsme byli vyvezeni i na nejvyšší věž světa. Burj Khalífa se to jmenuje.
V Dubaji mají všechno největší. Nejvyšší hotel světa - tam jsme měli pokojíček v devětadvacátým patře - největší nákupní centrum světa, v něm mají největší akvárium na světě … Největší vedro tam nemají, poněvadž tam mají nejvíc klimatizací, tedy uvnitř. Venku to vedro je.
Když jste tam, jde vám z té babylónské věže hlava kolem, ostatně obrázek je pořád ještě v rubrice telegraficky. Snaží se tam postavit to největší, nejluxusnější, nej … a všechno je to na poušti.
Z pouště jim teče ropa a z té ropy jim stavební firmy postaví, nač si vzpomenou. Zvláštní je, že místních či původních obyvatel je tam jen dvanáct procent. Ti se poznají tak, že nepracují. Těm to všechno patří. Pracují přistěhovalci. Zdálo by se, že je to ráj na zemi. Tedy na poušti. Ale chyba lávky. Až jednou dojde nafta, nebude na získávání vody, nebude voda … a bude zase poušť. Do té doby to ovšem bude jedna z nejluxusnějších destinací.
Pár obrázků z telefonu je
tady v galerii.

to se to opisuje

Prastará poučka praví, že ty největší pitomosti se musely stát, protože vymyslet by je byla pěkná fuška. Pochopitelně je snažší opisovat, než vymýšlet. Tož tedy tuhle jsem si opsal něco z vlastních zásob.
"Ano, jistě, v Paříži budeme v 7:45, odlétáme v šest," potvrzoval jsem nejmíň třikrát. Potom ještě několikrát na jiné místo a ujišťoval jsem se, že program, který mám před sebou, stihnu. Běžná pracovní cesta, ostatně kvůli ní před čtrnácti dny byla pauza tady na woleschku. Takže vše nachystáno, doprava zařízena, druhá strana nás očekává, ubytování zajištěno, letenky v pořádku …
Takže se jen brzy ráno dostat na letiště. Takhle brzy se to dá stihnout jen taxíkem. Nuže s výhodou jsem využil služeb pana taxikáře, který shodou okolností bydlí tady někde v okolí a už nás onehdá někdy vezl.
"Kdy potřebujete být na letišti?"
"Letí to v sedm čtyřicet pět, takže by mělo stačit tak nějak kolem šestý. Tedy úplně stačí, když mě vyzvednete v půl."
Bylo domluveno. Všechno klapalo, jak má. Vstal jsem ve čtvrt na pět a v klídku jsem provedl ranní údržbu. Zrovna jsem si chystal snídani před odjezdem, když tu zazvonil telefon.
"Dobré ráno. Už jste na letišti?" ptal se hlas z druhé strany.
Pozorný čtenář si jistě všiml jemné nesrovnalosti už v předcházejícím textu. Tou drobností je čas odletu a čas příletu. Všem jsem všechno zjistil, odeslal, potvrdil, ověřil, ověřené potvrdil - tedy kromě toho, že sám sobě jsem z příčin, které jsou zcela mimo chápání, namluvil, že čas příletu je čas odletu. Tedy na letišti jsem měl být nejpozději v pět, ale lépe ještě před pátou. Místo toho jsem si naprosto v klidu zorganizoval vše s minimálně třičtvrtěhodinovou rezervou, ovšem o dvě hodiny pozdě.
Pan taxíkář působil velice překvapeně, když jsem mu ve čtvrt na šest volal, že jsem to všechno popletl a už teď máme zpoždění. Nicméně na letišti jsme byli za necelých dvacet minut, což se téměř vymyká fyzikálním zákonům, ale zřejmě jsme už i na to letiště museli letět. Do haly jsem vstupoval v 5:45. Patnáct minut před odletem.
To, že už mě nechtěli odbavit a že shodou okolností letělo ještě jedno letadlo jen o hodinu později a že mě zachránil kolega, který se náhodou v tu samou chvíli přepravoval na jiné místo na zeměkouli, ale vyskytl se v pravou chvíli na pravém místě, to jsou už jen další kostky do mozaiky toho památného prvního jarního letu do Paříže.
Jo, to se to opisujou historky, když je z čeho.
Počítám, že strýc Podger byl naprosto živoucí a skutečnou postavou. Ostatně žije pořád. Já bych moh' vyprávět.

zase v čudu

Ono by se mohlo zdát, že jsem poslední dobou nějakej rozlítanej. Ale nenechte se zmást. Je to jako s tím mrazivým jarem. Prostě to jenom tak vyšlo.
Tož tedy vězte, že až do čtvrtka psané příspěvky nebudou. Možná bude nějaký obrázek v rubrice
telegraficky, když to půjde.
Ale před Velikonocemi se vrátím. Musím uplést Matýskovi pomlázku, ať tady těm holkám ukáže, že to umí i s ní. Protože
s tyčí mu to jde náramně. Jenomže to ví málokdo. To vědí jen ti, co se motají kolem wu-shu. Zrovna tuhle sobotu v Kuřimi zas vyhrál.

jestliže je jaro ...

Jestliže je jaro, je třeba být v Paříži.
No, není to nijak elegantní průpovídka, nicméně je pravdivá. Ovšem s jarem to nemá nic společného, to prostě jenom tak vyšlo.
Takže když to půjde, bude něco v rubrice
telgraficky, když ne, tak až zas po víkendu.

se vším všudy

Na hory? V zimě? Samozřejmě! Ovšem jedině ve fraku, říká jeden můj kamarád. Připouštím, že to může být citát převzatý, ovšem zcela vystihuje jeho vztah k zasněženým velikánům. Já měl k těmhle zimním užitkům vždycky jiný vztah a proto si na hory beru lyže a používám je. Ono to jaksi člověku poskytuje takovou radost z volného pohybu.
Tedy pokud ovšem ten pohyb není zastaven rychleji, než si lyžař původně přál.
I to sa však stává. Mě se to tentokrát stalo hned na začátku. Celou událost shrnuje věta: tak už už jsem zpátky v hotelu, dohromady mi nic není, akorát mám zlomenej pravej ramenní kloub.
Mohla to být nějaká vyšperkovaná historka o nedočkavém lyžaři vyššího středního věku, ale vězte, že není. Banální pád ve špatné viditelnosti s brejlema, krz který jsem blbě viděl, na nějaký hromádce o kterou jsem na tý sjezdovce zakop.
Takže celý ten týden nakonec jezdila s dětmi mášikovnáHanička sama s dětmi. Kvůli bezpečnosti jsme se střídali. Kačka bývala dole se mnou na malé pláni, kde se ale vyblbla dostatečně a Matýsek frčel nahoře s mouopatrnouHaničkou. Pak se zas vystřídali a poslední den jeli všichni, protože bylo jednak krásně a druhak už se zdálo, že Kačka bude poslušná a neujede. Takže nakonec všechno dobře dopadlo a já jdu dneska k nám na ortopedii, aby si prohlédli ten rentgen, co mám z Rakouska s sebou.
Inu, když na hory, tak se vším všudy. Zlomeninu jsem taky ještě nikdy neměl.

trampským způsobem

Počasí je mírné a tudíž přeje procházkám, ke kterým bylo na konci roku dost příležitostí.
Byli jsme například
s přáteli na Brdech, kde jsme s dětmi prozkoumali dva trampské kempy. V tom druhém jsme si upekli buřty, což vyžadovalo rozdělání ohně. Trampským způsobem, pochopitelně.
Tedy nejdřív přišlo na řadu křesadlo, které jsem za tímto účelem vzal s sebou.
Děti křesaly, až jiskry lítaly, ale mokré větvičky pochopitelně hořet nechtěly. Nuže, nejde-li to křesadlem, použijeme sirky. Sirky měl Jarda. Vypadalo to, že se sirkami se dostaví i úspěch. Kdepak. Bylo to opravdu příliš mokré. Rozfoukávání ani březová kůra moc nepomohly. Všichni se snažili nějak přiložit ruku k dílu, ale oheň pořád uhasínal.
Co s tím?
No co: "Nedá se nic dělat, vytáhnu ten plynovej hořák," pravil jsem téměř provinile a podpálil v tom trampském kempu na tom trampským vohništi z těch tramskejch mokrejch větviček ten trampskej voheň naprosto zavrženíhodným způsobem. I tak to chtělo ještě zkušenou péči a rozfoukání, ale nakonec
oheň hořel a buřty se pekly.
Jakousi shodou okolností se z lesa vynořili mládenec se slečnou právě ve chvíli, kdy jsme chtěli odejít:
"Ahoj! No to je skvělý, už jsme to chtěli málem uhasit. Tak to my vám tu ten oheň necháme, chcete?"
"Ahoj, jasně, že chceme. Ale jak jste to v tom mokru dokázali zapálit?"
"No přece trampským způsobem," pravili jsme jaksi společně.
Inu
romantika muší bejt.