WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

máme vlastní

Před čtrnácti dny jsem si tu stěžoval. Dnes stěžování beru zpátky, neb není nač si stěžovat. Baboletní víkend byl vskutku ukázkový a my napravili to, co se nám minule moc nepovedlo. Tentokrát jsme se vypravili na houby v sobotu i v neděli pěkně po ránu. Měli jsme s sebou jen tři košíky, jelikož jsme byli jen tři, neboť Matýsek v Liberci trénoval na turnaj, který bude příští týden v Brně.
A tak jsme holt přinesli pokaždé jenom ty tři košíky. V sobotu jsme měli menší sadu, ale v neděli jsme si už vzali o jeden level větší, poněvadž mi připadalo blbý, aby se ty houby v košíkách mačkaly. Naplnili jsme i ty větší. Byl to úspěch a mámiláHanička i Kačka juchaly radostí, obzvlášť ve chvílích, kdy našly veliký praváky. Já měl zas radost z toho, že jsem po několika desítkách let znovu našel hřiba kováře - u nás na chalupě se mu říkalo modrák.
Tedy je třeba ještě dodat, že ani já jsem jakživo takhle velký houby nenašel a tudíž lze bez přehánění zapsat, že o letošním svatováclavském víkendu jsme našli hřiby, které jsme až dosud vídali jen na cizích fotkách. Tož dneska méme vlastní.
Houby i ty fotky.

vyvenčit až na jaře

Poněkud se ochladilo, to k podzimu patří. Není to ještě zima, ale k nějakým třem stupňům teplota sestoupila. Je na čase uklidit čaj.
Že blbnu? Že čaj se má skladovat naopak v chladu, aby vydržel co nejdéle v dobré kondici. To je pravda. Tedy pokud jde o čaj sklizený.
Já mluvím o čaji rostoucím. Mluvím o stromě …, no o stromku, o keříčku. Prostě o těch pár větvičkách.
Více než před dvěma lety jsem čajovník objevil v jedné pěstitelské stanici a hned jsem ho objednal. Rozdal jsem ho i prřátelům, ale mám pocit, že u nich dlouho nepřežil. Ani u mě se mu moc nelíbilo. Usychaly mu listy, celej tak nějak neprospíval, nové lístky mu nerostly - no prostě tak nějak živořil. Už měl na mále. Na jaře jsem si řekl, že nemůžu nic zkazit tím, když ho dám na zahrádku. Buď to rozchodí nebu pude.
A ejhle. On to nejenom rozchodil. On schodil staré listy, zesílil, vyrostly mu nové lístky, vyrazily nové větvičky. No prostě to nevzdal.
A proto je čas ho uklidit. On by totiž teď na podzim měl začít kvést. Pokud se to povede - což by mělo, protože vloni už kvetl - máme vyhráno.
Kdyby náhodou přišly už teď přízemní mrazíky, mohl by protestovat. Takže šup s ním pod střechu, doma bude dělat parádu a pokud něco nezkazím, pokvete a pak ho dám zase vyvenčit. Ale až zase na jaře.

sou dobrý

Tak už to máme pro letošek za sebou. Ani jsme si toho nevšimli. Je už totiž podzim, víme? V pondělí byla podzimní rovnodennost a dneska už je noc delší, než den. Tedy ono to zatím není ještě moc znát, ale vono to přijde.
U nás na zahrádce to taky zatím není moc vidět kromě toho, že tu máme první přebytky, co nestačíme zkonzumovat. No jo. Ten mrňavej stromeček u zdi na zápraží. Je to ta plešatá broskev, tedy nektarinka. Letos se opravdu pochlapila. Tak dlouho jsem si říkal, že jí v pravý čas musím vyfotit a úrodu zvážit, až jsem to pochopitelně nestihl. Odhadem na tom mrňavám stromečku mohlo být tak deset kilo nektarinek. Ještě tam jsou, ale včera jsme rozdali dva košíčky a sami se snažíme sníst, co jsme si navařili, totiž vypěstovali. Takže tu váhu už dohromady nedám, ani počet.
Vloni na stromku byly jen první čtyři plody, ale zato byly tak sladké, že jsme se až za ušima olizovali. Tedy hlavně děti.
Letos jsou nektarinky sice dobré, ale do loňské sladkosti mají daleko. A že prý to je tím, že je jich moc.
Napřesrok na to prý půjdeme od lesa, říká mášikovnáHanička. Na jaře jich hned po odkvětu část odstraníme, čímž bude mít stromek víc síly a udělá větší a sladší plody.
Uvidíme. Teď nechám psaní a jdu si ještě potmě pár kousků utrhnout. Sou fakt docela dobrý.

odpoledne : Už nejsou! MámiláHanička z nich udělala kompot.

stav nerovnovážný

Vždycky se najde něco nového, čemu nerozumím hned od začátku, i když bych měl. Musím se to tedy nějak naučit, ale musím si k tomu najít dobrý důvod. Teď zrovna jsem ve stavu poněkud nerovnovážném.
Jde o internet. Jistě se podivíte, že neumím internet. No, je to maličko složitější. Jde o děti a jejich ochranu před nežádoucím obsahem inernetových schránek.
"Tak vo co ti de?!" napadne vás okamžitě. No a máte pravdu, tady je to jasný.
Opravdu?
Nikdo jistě nepochybuje, že ty mrňousy je potřeba oddělit od části internetu, která je, řekněme, určena pro jinou část publika. Ať už si pod tím představí kdo chce, co chce. Matěj má ve škole informatiku, učí se základy práce s počítačem (pochopitelně už je všichni znají) a pravidla pohybu na internetu (už se tam stejně všichni dávno pohybujou). Má i mailovou schránku. A tedy vzniká potřeba ochrany. Jak prosté.
Vážně?
Na jeho počítači jsem mu nastavil filtry internetu a časové omezení použití, což je bězná součást systému. Ale jistě se dá udělat víc. Třeba aktivně sledovat jeho práci na počítači a pohyb na inetrnetu. To se přihlásíte k nějakému poskytovateli, který něco podobného umožňuje, založíte si účet a spustíte sledování. Abyste měli pocit, že jste v dobrých rukou, vyberete si k tomu světoznámou firmu s miliony uživatelů …
Ale jste v dobrých rukou?
Ten program sleduje všechny aktivity připojeného účtu na připojeném počítači. Co dělá, jak dlouho to dělá, kolikrát to dělá, kam se přihlašuje, s kým komunikuje, …. Něco vám to připomíná? Mě ano.
Když jsem to chtěl na zkoušku spustit, můj systém a připojení mě nepustili dál. Že prý je neplatné heslo a přihlašovací jméno. Což byl pochopitelně nesmysl. Zřejmě do toho nějak zasáhl firewall. Zrušil jsem nastavení a přihlášení a počítač jsem od účtu odpojil. Nechal jsem nastavenou jen systémovou ochranu.
A teď ta nerovnovážnost. Abych to spustil, musel bych se naučit, jak projít vlastním firewallem tam a zpátky (ono se to dělá pomocí nastavení nějakého portu, ale co já vím, kterého a jak - už jsem to léta nedělal a zapomněl). Ale chci se to naučit?
Z jedné strany by bylo fajn ochránit Matěje co nejlépe. A z druhé strany bude mít někdo cizí přístup k jeho aktivitám. Bude tvrdit, že ho chrání. Opravdu ho bude chránit? Nebo jenom získávat data pro svoje, dejme tomu, marketingové ativity?
Toť otázka.

šachy, wu-shu, víla

Včera jsem to načal, dnes to tedy dopíšu. O víkendu bylo živo a obzvlášť ve Zvoli, kde se v sobotu konalo Babí léto.
Užívali si velcí, ale hlavně malí a ti o trošku větší, než malí, ti pro ty nejmenší připravili pohádkový rybník pod velením paní učitelky Lenky. Už jsem včera psal, že vystoupili i kluci z oddílu wu-shu, ale vzhledem k rozsáhlosti akce to byl prostě jen jeden bod programu. Byli tu hasiči, šachisti, orientační běh, kapela, opékaly se buřty, plnily se pohádkové úkoly kolem pohádkového rybníka. Inu náramné odpoledne.
A Matěj už patřil mezi ty větší menší a tudíž účinkoval. A to nejen s oddílem wu-shu. Tam byl za vostrýho chlapa, kterej to
umí s mečem. Ale vybral si i účinkování v pohádce. Že bude u rybníka a že bude dělat vílu.
"Cože? Vílu? Dyť seš kluk! To tam nemáte holky? Tos' nemoh bejt třeba vodník?"
"Ne, já jsem nechtěl bejt vodník. Já chtěl bejt víla. A dostanu paruku!"
No tak byl víla. Teda, jak jsem ho tak sledoval,
docela to tam komandoval, takže byl spíš vílák. Ale paruku dostal. Zlatou.
A tak si užíval
blbnutí ve vílím hábitu se zlatou parukou na hlavě. Inu proč ne.
To Kačka ještě patřila mezi menší a tak zábavu konzumovala. Vlastně spíš konzumovala sladkou a lepivou limonádu a lízátka, muckala se s Pipi Punčochatou a pak
předstírala, že umí hrát šachy. Když prokoukli, že to nebude až tak horký s tou její hrou, alespoň vystavěla figury do řady, čímž vyčerpala své šachové dovednosti.
No a pak byly ty buřty a náramná zábava, takže byla docela honička dostat děti domů. Tím spíš, že jsem tentokrát měl tři. Šachistku, wu-shu mistra a vílu.

o kus vedle

Doma není nikdo prorokem, říkává se a kupodivu to platí. V podstatě je to tak, že když chce bejt někdo slavnej, musí alespoň ze Lhoty do Kopidlna. Protože ve Lhotě ho všichni znají a nedá se čekat, že by z něj byli paf. Čím větší sláva, tím větší vzdálenost, pochopitelně. Jsou slavní, kteří si museli zajet až do Novýho světa, aby se proslavili, ale to bych zabíhal zbytečně moc daleko a do jiného oboru. Legrační je, že to platí i u tak málo viditelných aktivit jako je třeba Matýskovo cvičení.
Tenhle víkend měli kluci z Tomášova oddílu vystoupení hned na dvou akcích. To první bylo na domovské půdě ve Zvoli, kde se odehrávalo Babí léto pro děti. O tom si tu třeba povíme příště. Bylo to moc podařený odpoledne. Druhé vystoupení bylo ve Vraném nad Vltavou u Staré školy, kde místní rodáci pořádali setkání na pomoc znovuoživení bezmála dvousetleté budovy Staré školy. To je hnedle naproti kostelíčku ve Vraném.
No a právě na těch dvou vystoupeních bylo vidět, jaký je rozdíl mezi obecenstvem.
Zvoláci wu-shu znají. Třikrát týdně se v tělocvičně cvičí, děti si to užívají, kdo je trošku in, ví, že kluci vozí medaile - prostě normální sportovní oddíl. Když je veřejné vystoupení, všem se to líbí, zatleskají, pochválí a tím to hasne. Běžná záležitost.
Vraňáci to vidí jinak. Vystoupení oddílu wu-shu viděli možná poprvé. A bylo to slyšet. Když kluci předváděli jednotlivé ukázky, ozývalo so nadšené výskání a mohutný potlesk. Ten byl i nakonec a pořadatelké nešetřili chválou. Inu, holt už to bylo o kus vedle a ne doma, tak byla sláva.
Kluci si to taky užili a mně se povedlo udělat pár obrázků, jak létají. I Matějovi se podařily skoky a chvílemi
plaval ve vzduchu a chvílemi létal.
Když bylo po létání, šli si kluci
najít miny. Tedy bonbóny zabalené v alobalu a zahrabané na školní zahradě.
A pak se jelo domů. Fajn to bylo.

zas tak moc se neděje

Jsou události, kterých si všimne každý. Třeba zatmění Slunce. To se dá těžko přehlídnout. Pak jsou ty ostatní, o kterých je určitá zájmová skupina přesvědčena, že nad ně není a jiná skupina - obvykle ta větší - nemá vůbec tušení, že se něco děje. A většinou mají pravdu, protože se zas tak moc neděje.
Já patřím do jedné takové skupiny, která si včera prožila světahybnou událost. Totiž zveřejnění nového operačního systému od té velké ovocnářské frmy. iOS 7 je na světě a, světe, div se, jsou lidi, který to vůbec nezajímá. A počítám, že je jich mnohonásobně víc, než těch, které to zajímá.
Já jsem po zkušenostech z minulosti tentokrát nepodlehl skupinovému šílenství a nenainstaloval nový systém. Prostě to má čas. Nikam se nespěchá. Včera to byla novinka, dneska už je to zastaralý, jelikož bude vydána nová, opravná verze 7.0.1 a tak dále.
Když člověk poněkud poodstoupí od toho mumraje a koukne na to z dálky, je to takové úsměvné. Minulý systém jsem instaloval "několik sekund po vydání". Nic zásadního ve vesmíru se nezměnilo kromě toho, že jsem se téměř nevyspal, jelikož ta instalace zabrala téměř celou noc.
Tentokrát s tím počkám, až na to budu mít náladu a čas.
Když srovnám tu minulou událost a tu včerejší, musím ale uznat, že určitej rozdíl tu je: Skvěle jsem se vyspal a to je, myslím, událost srovnatelná a rozhodně příjemnější.

aparátek na draka

Pomalu se blíží babí léto. Na koupání už to není, poprchává, pofukuje, je třeba myslet na podzim.
Podzim je čas draků. Létací stroje by se měly prohlédnout, případně opravit, aby byly nachystané k provozu.
Mám to na paměti. Ostatně už minulý týden jsem s kluky začal stavět draky ve školním kroužku modelářů. Nosníků máme dost, provázky už mi přišly, jen s papírem je trochu potíž, ale i ten snad dneska přivezu. Zdá se, že máme dobře uchystáno.
Jenom doma pořád něco chybělo. Totiž to je tak. Draky máme docela dobrý, lítají nám skvěle, jenom se vždycky pereme se šňůrama. Ona jsou na to taková ta držátka, co se na ně ta šňůrka namotá. Má to každej. Jenomže ono se to tak nějak nešikovně motá. Není to ten komfort, jako když jsem měl od tatínka vyrobený naviják. To byla taková malá otevřená bedýnka a převodem od telefonního aparátu (Dřív bývaly totiž telefony na kliku, ale to vy nemůžete pamatovat. Nebo jo?). A tam byla obrovská cívka, na kterou se vešly kilometry provázku. A to panečku potom drak lítal. Jenže naviják se ztratil někde v propasti času a zbyla jen vzpomínka.
Na minulé drakiádě jsem u kamaráda objevil naviják dosud nevídaný. Jenomže ten prý si přivezli před lety z Číny. Tam jsou na draky zařízený. Tady u nás o naviják nezavadíš. To je na draka!
Ovšem tuhle mě něco napadlo. Co takhle rybáři? Ty jejich vrhací navijáky samozřejmě nemám na mysli, to jsou high-tech monstra Ale takový ty obyčejný, co jsme mívali za mlada na klacku. Hliníková cívka, klička … Chvilku jsem hledal a vono jo. Vono to pořád existuje. Jsou to navijáky muškařské. Pochopitelně i tady jsou technicky dokonalé stroje z kosmických materiálů, ale to pro nás není. Našel jsem ty nejobyčejnější navijáky. Pán mi v obchodě ještě poradil, že by bylo fajn si k tomu udělat takovej malej rybářskej - tedy dračí - proutek, vlastně spíš tyčku. Přesně tak jsem si to představoval, když jsem ten naviják hledal.
Nuže jeden naviják, jedno očko, jedna lyžinka (pán tomu říká šínka) plus tyčka a aparátek na draka je hotovej!
Méme tři od nejmenšího pro Kačku až po největší pro mě. Matýsek má prostřední a mámiláHanička na drakiády nechodí, takže ty tři jsou akorát.
Inu, jak vidět, na drakiádu máme nachystáno. Teď už jen aby foukalo. Ale to ono bude.

je nemalá

Stromek jest ohýbati, dokud je mladý a děti vychováti, dokud se nechají. Pamětliv prastarého moudra, zkusil jsem i tentokrát začít nový školní rok divadlem. A to Národním. Vzpomněl jsem si totiž, že když je ještě rozumné počasí, lze si budovu prohlédnout i ze střechy, což může být zajímavý zážitek i pro děti. Museli jsme tedy v pokladně divadla hledat nějaké představení, které je vhodné pro děti a bude o víkendu dopoledne a dřív, než bude zima. Nejvhodnějším kandidátem se ukázala být Káča, tedy i s čertem.
Nuže, v neděli dopoledne jsme vyrazili na Čerta a Káču.
Kdo nezná, kudy se dá vylézt až nahoru na střechu k Trigám, bude to hledat dost těžko. V národním je totiž několik schodišť, které vedou sice nahoru, ale každé jinam a některé schodiště končí moc brzo a až nahoru se s ním nedostanete. Prošli jsme i služebním schodištěm, abychom to měli kratší. Není to tolik schodů jako třeba na rozhlednu, ale i tak je to dost. Příjemné je, že na rozdíl od rozhledny chodíte většinou po červených kobercích. Jen to poslední schodiště už je pouze kamenné a dveře na střechu železné, bytelné.
Stačí otevřít a jste tam.
Trig jsme si užili dokonce sami, protože to napadlo jenom nás a měli jsme celou střechu jen pro sebe.
Nu a teď vzhůru dolů do jeviště na operu.
Tady musím uznat, že jsme všichni souhlasili s Kačkou, která o první přestávce prohlásila, že je to dlouhý a vůbec neví, o čem to je, protože nerozumí těm zpěvákům, kteří tam zpívají. Inu tak jsme alespoň poslouchali, co hrajou a dívali se na kostýmy a dekorace od pana Borna. Občas jsme s moušikovnouHaničkou mrkli nahoru na plátno s anglickými titulky, abychom alespoň trochu tušili, o čem se zpívá.
Slovy: vydrželi jsme to a za operu máme čárku. Je nemalá a vydrží velmi, velmi dlouho. Jestli ne nafurt.

ani kapka nazmar

To už je nějakou doubu hitem, kupovat si mlíko u automatu. Automaty na limonádu, cigarety, prezervativy, čokoládu, sušenky či kafe jsou minulostí. Kupujte mléko!
I mně se tuhle přihodilo, že jsem po cestě domů potkal automat s mlékem. Musím se tu někdy zastavit, pomyslel jsem si. Několikrát jsem to přejel a zas na automat zapomněl. Jenomže tuhle jsme jeli kolem s Kačkou a ona si hned vzpomněla:
"Tatínku, tady jsi chtěl koupit mlíko!"
Zastavil jsem, naučil se stím zacházet a jednu lahev jsem načepoval. Bylo vynikající. Proto jsem si řekl, že z toho udělám pravidelnou záležitost. Vybavil jsem se lahvemi a v příhodné odpoledne jsem se dostavil k automatu.
Nasázel jsem tam sedmdesát korun. A ono mi to hned na displeji ukázalo, že mám kredit 92,- , což mě potěšilo, ale ne na dlouho. Za půl vteřiny kredit zhasl a automat mi poděkoval za nákup. Bodejď by neděkoval, dyž jsem mu dal sedmdesát a nic za to nedostal.
Je tam telefonní číslo. Dokonce dvě. Pán na druhé straně linky se omluvil a povídá, že mi to vrátí.
"No jo, ale jak?" ptám se
"Zajděte si tuhle k nám do pokladny …", podal mi návod, jak si zajít pro vrácení peněz. Bylo to pár kroků, protože automat je přímo u farmy. Paní mi bez řečí vrátila mince a ještě mi poradila, jak příště postupovat, aby se to zase nezaseklo.
Nu, vzal jsem to tedy ještě jednou podle návodu a povedlo se. Mezitím se u automatu už sešlo víc zákazníků a tak jsme si pochválili, že je to znamenitý mlíko a odebrali jsme se po svých.
Jen jeden klient tam zůstal. Ona se tam naučila chodit taková krásná čistá kočička. Čeká pod automatem a když někomu ukápne kapička mlíčka, hned jí slízne, posadí se opodál a čeká, až zas někomu ukápne.
Mají to tam vyřešený do posledního detailu. Ani kapka nepřijde nazmar.

Quadrica zadarmo!

Že je pátek třináctého? Bodejď, že je.
Ničeho se nebojte, zbytečně nekřičte a aby vám to líp uteklo, tak QUADRICA je dneska, v sobotu i v neděli na AppStore zadarmo!

appstore-button


quadrica-iphone

ověřování

Potřeboval jsem se zeptat, jak je to s mojí kartou. Tedy kartou platební, jelikož tak nějak dosluhuje. Nejjednodušší je to po telefonu.
To jsem se ovšem se zlou potázal.
Paní na příslušné pobočce, kde mi vedou účet, mě vykázala do náležitých mezí, když mi od plic vysvětlila, že kdekomu, kdo si jen tak zavolá a ona si ho nemůže ověřit, nebude podávat důvěrné informace, poněvadž takhle by se kdejakej hejhula dozvěděl, co vědět nemá. S paní jsem souhlasil, ovšem své jsem se nedozvěděl. Ale jednu informaci jsem z ní přeci jen vytáh': Co potřebuju, mi řeknou na libovolný pobočce.
No hurá. Hned jsem tedy do jedné zašel. A von vám tam nikdo nikde. Eště jsem nebyl v bance, kde bych byl jen já a paní u přepážky. Rozhlíd' jsem se, estli náhodou nejsou někde za skříní ňáký chlápci s šátkem přes ksicht. Nebyli.
Nuže, vzal jsem si ze stojanu číslo, abych dodržel postup. Paní si mě přitáhla blikáním mého čísla nad její přepážkou a já to na ní vybalil. Půjčil jsem jí starou kartu a ona mi z ní věštila budoucnost. Tedy budoucnost nové karty. Je skvělá. Karta už je hotová a dá se poslat i na tu pobočku, kde zrovna jsem. Tož jsme si plácli a bylo.
Jen mi není úplně jasné, jestli mi říkala důvěrné informace, či ne. Protože jestli důvěrné byly, tak mi úplně ty samé mohla bez problému říct i ta první paní po telefonu. Ono totiž vůbec k žádnému ověřování totožnosti nedošlo. Kdybych měl v ruce cizí kartu třeba pana Vopičky, úplně klidně jsem mohl dostat ty samé informace o panu Vopičkovi a jeho kartě.
No holt zřejmě neznám všechny ty taje bankovního života. Budou dost složitý, počítám.

děsně drsný, děsně hebký

Kačka si to vysloužila, tak jí to musíme splnit, to dá rozum. Jenomže když já ty cirkusy moc nemusím. Ale nešť, lístky jsem kupoval jako vůbec první platící u pokladny cirkusu, který vybrala mášikovnáHanička. Po cestě k pokladně zevloval uvítací výbor. Sloni a žirafy. Zvědavě mě okukovali, což jsem jim pak při představení vrátil.
Poučeni internetovými diskuzemi jsme se sice nechali vyfotit s malým tygříkem - ostatně kdo vám dneska půjčí tygra, že ano - ale zakoupení fotografie v ceně levného foťáčku jsme odmítli. Ve srovnání s naším tygrem (mámiláHanička tak Maxovi občas říká) je třeba přiznat, že skutečné tygří kotě je sice plus mínus stejně velké jako Max, ale je daleko těžší a významně drsnější na omak. Inu šelma.
No a po focení už bylo představení.
A vono vám to bylo docela fajn. Není to tak, že by předváděli něco, co tu ještě nebylo, či snad že by jednotlivá čísla byla nevídaná, to ne. Už jsme viděli s dětmi i lepší, jenomže tohle bylo zabalené do opravdu velmi pěkných kostýmů, mělo to spád, a byla to z gruntu dobře udělaná zábava.
I ti klauni byli slušní a nedělali si z obecenstva legraci, což mě u našich klaunů děsně dožírá. Ono ostatně i Kačku, která, když jsme před roky byli naposled v cirkuse, odešla z manéže dřív, než si z ní klaun stihl udělat tajtrlíka. Tady to bylo jinak a bez obtěžování.
A když pak ke konci přišly žirafy a Kačka jako jediná z obecenstva dostala od pana principála cukr, aby ho mohla dát žirafě, což vzápětí provedla, bylo jasné, že tohle představení za to stálo.
Myslela si to samozřejmě i Kačenka, která to celé měla za odměnu, a když po výkonu se žirafou hlásila: "Měla takovej krásně hebkej čumák," bylo už definitivní, že tentokrát jsme se nespletli.
Vezmu-li to jaksi generálně za celou rodinu, tak lze napsat, že jsme si pomuckali děsně drsný tygří kotě, krmili jsme žirafu s děsně hebkým čumákem a dělali jsme opičky s klaunem, který nám házel popcorn, což mi přijde na jedno cirkusové představení až až.
Jest tedy přiznat, že to stálo za to.

na houby

Je houbařská sezóna, teda alespoň to všichni říkají. Sám jsem viděl lísku čerstvě nasbíraných praváků, ale nenasbíral jsem je já.
Už jsme nedávno byli i my na houbách tady kousek za Libří a nic. A že prý rostou i u nás v Olešku. No to by v tom byl čert, abychom taky něco nenašli. Nechali jsme si poradit, kam na ně, a vypravili jsme se takhle v sobotu na houby pěkně daleko, až na konec strakonické dálnice. Ten samý nápad ovšem měli všichni. Pochopitelně, vždyť je houbařská sezóna.
Zajeli jsme někam, kde to vypadalo, že by poměr hub a houbařů mohl být vyvážený, a vyrazili jsme s košíky do lesa.
Rozhodně jsme tam nebyli první. Ale mášikovnáHanička byla první, kdo našel prvního praváka. Jenomže o moc víc už jich tam nezůstalo. A tak jsme zašli dál do lesa, kde jsme evidentně první byli. Hřibů pravých jsme tam moc nenašli, tedy vlastně byly jen na tom kraji lesa. Dál v lese už praváci nerostli, ale nakonec jsme hub přinesli každý svůj košík. Což by se mohlo zdát být úspěchem, ale já to tak neberu. Už jenom proto, že přátelé šli na houby až další den po nás a těch praváků našli většinu. My jich měli jen pár.
Někde musí bejt nějaká chyba.
Zřejmě si neumíme vybrat ten správnej plac na houby.

za družičku

Na svatbách nebýváme často. A na zámku už vůbec ne. Tentokrát měla téměř hlavní roli naše Kačenka. Hlavní roli měla pochopitelbně nevěsta, která si Kačku spolu s dvěma kamarádkami, malými sestřičkami, pozvala za drůžičky.
Já teda normálně na tenhle tyjátr moc nejsem, ale tentokrát jsem musel uznat, že to stálo za to.
Všechno bylo do nejmenšího detailu nachystáno. Malé holčičky dostaly na míru ušité šaty, ráno byly kadeřnice a maskérky a oblíkačky a všechny ty holčičí přípravy. Kačku jsme odevzdali nevěstě a přiznám se, že jsem se s chutíi vypařil, protože tohle vážně nemusím. Ale holčičky včetně nevěsty byly v holčičím rauši.
Matěj měl taky objednávku - šel ve skotském. Ale jeho oblékání proběhlo civilním způsobem doma. A to už byl čas se vydat na zámek. Všechno bylo, jak má být. Nevěsta přijela poslední, drůžičky se družily, Matěj si je hlídal, svatebčané dělali ách, rodičové slzeli, zvláště pak tatínek nevěsty, což naprosto chápu. Pak se pózovalo pro fotografa.
Kačka i Matýsek mi taky postáli před objektivem. Moc jim to slušelo. A potom se jelo na hostinu. I tam byly družičky v permanenci a do večera se točily kolem nevěsty. Až pozdě večer se převlékly do civilu. Pak nastal únos nevěsty a vykoupení a pak už nevím, protože děti byly tak unavené, že jsme první odjížděli domů.
Byla to veliká sláva se vší tou holčičí romantikou, při který děsně skřípu zubama.
A víte, že jsem tentokrát neskřípal.
Vono to fakt bylo krásný. A Kačence i Matýskovi to tak slušelo ...

střechou

V 5:28 zahájil blesk bouřku, pršet začalo v zápětí. V 5:35 někde uhodilo a vypadla elektřina. V 5:38 elektřinu elektrikáři nahodili a já můžu zapnout počitač. V 5:50 slejvák přestal, ale bouří to dál. V 5:55 to vypadá, že bude znovu lejt.
No ale k historkám z minulého týdne.
Parkujete často ve městě na ulici nebo máte svoje místečko v teplé garáži? Já to mám tak půl na půl a ve městě často hledám, kde by bylo místo k zaparkování. Tuhle jsem našel před kanceláří místo téměř luxusní. Na dvě auta to nebylo, takže pro výstup zbylo místo, na kterém by se dalo tancovat, kdyby se na ulici mezi auty tancovalo. Zacouval jsem mezi vozy tak, jak je mým zvykem, tedy s ohledem na toho vpravo. Aby mohl vystoupit. A šel jsem si po svém.
Když jsem si šel pro auto, nevěřil jsem vlastním očím. To místo, co nebylo pro dva, bylo pro dva. Tedy jakýsi nešťastník s velmi odřeným autem se mezi nás napasoval a to tak, že mezi plechy zbylo asi tak osm centimetrů. Rozhodně to nebylo na otevření dveří a nastoupení. Naštěstí jsem zaparkoval tak, aby ten vpravo se do auta dostal, což se mi teď hodilo. Už dlouho jsem za volant nenastupoval pravými dveřmi. Podotýkám, že nejezdím v Anglii a tudíž je nabíledni, že volant je tam, kde má být, tedy vlevo.
To, co mi pomohlo byla otvírací střecha. Soukání za volant přes tunýlek a páky mi značně ulehčila. Na chvilku jsem vyjuknul střechou ven, čímž jsem se nohama vešel a překonal překážku. A bylo.
Když jsem to vyprávěl mémiléHaničce, pravila, že v některých chvílích je vděčná za to, že je malá.
"Ale když o tom tak přemýšlím, víš, že to musel bejt docela legrační pohled, jak lezeš do auta dveřma a kouká ti při tom střechou hlava. To bych se i zasmála."
"No, mě to tak legrační nepřipadalo, ale jestli na tom trváš, můžu to dát tady doma eště jednou čistě pro tebe."
Naštěstí na tom málaskaváHanička netrvala. Ostatně v garáži už by to nebylo tak aktuální.

na papír

Začalo to fakturou. Byla sice obvyklá, nicméně na současnou dobu nepřiměřeně velká. Asi tak čtyřnásobná než u konkurence. Přenesu tedy jednu z menších domén k jinému hostiteli. To je snadné. Požádáte o heslo pro přenos domény, to je běžně dostupné. Pošle vám ho automat na registrovaný mail. Ouha! Registrovaný mail už roky nepoužívám. Úplně jsem zapomněl, že první registrace jsem provedl na starý mail, ten jsem zapomněl a přestal používat. Neexistuje. Jinam informace nezašlou, leda, že bych si nechal notářsky ověřit žádost o změnu mailu a tu jim doporučeně zaslal. Chápu, je to kvůli mé bezpečnosti.
Tak k poskytovateli mailu. Nemá telefon - pochopitelně, v téhle době je telefon přežitek. Má jen chat. Operátorka se za chvilku připojila. Musala bejt kyborg. Tak blbý vodpovědi generujou jen roboti první generace nebo Microsoft. Komunikaci jsem si před uzavřením okopíroval, ale těmi třemi stránkami vás tu nebudu otravovovat. Jen vytáhnu moji zoufalou větu, když už jsme se asi potřetí otočili v kruhu:
17:04jiří knébl: četla jste hlavu 22? :)))
17:05Jana xxxxxx: Je mi líto, na otázky osobního charakteru nemohu odpovídat.
17:05jiří knébl: to nic, to je taková knížka, kde se popisuje podobná situace ...
S kyborgem, jak vidíte, není ani žádna sranda. Komunikaci jsem bez výsledku ukončil s tím, že mail prostě neexistuje stejně jako cesta, jak jej získat zpět či oživit.
Řešení jsem nakonec udělal po svém. Bez ohlášení jsem vnikl ke správci domény a tam mi na recepci řekla živá paní, že to není standardní, ale že se zeptá na help desku … Přišel živej helpdesk a změna byla za pět minut provedena.
Tedy dalo to práci, ale povedlo se to po mým. Jen nevím, co se stane, až budou všude jen roboti na chatu ….
Asi začnu psát zase na papír.

výklad snu

Kavalkáda trhala kopyty zelenou pláň. Jezdci se hnali řadou k obzoru.
Odněkud zazněl výstřel a jeden z jezdců vyrazil z řady kupředu. Kůň se hnal jako šílený vpřed, když tu se před jezdci objevily koleje železné dráhy. Jezdec i kůň zakolísali, ale hnali se dál jako o život.
Něco nebylo v pořádku.
Jezdec se pomalu sklonil a zřejmě se snažil koně uklidnit.
Bez výsledku.
Jízda nabývala na šílenosti a jedinou možností, jak odvrátit katastrofu bylo najít způsob, jak s koně seskočit.
Jezdec se pomalu svezl koni na bok po způsobu bojovníků, kteří se kryjí za jízdy tělem koně. Visel jednou nohou ve třmeni, druhou udržoval rovnováhu. Pak se v nejpříhodnějším okamžiku odrazil a skočil. Nepříčetný kůň letěl dál. Jezdec zůstal na pláni sám …
Přijel jsem k němu a povídám: "Ondřeji?"
A kamarád Ondřej vstává, ale nejde to. Pak cosi zvedá a praví:
"Čoveče Jiří, je to v háji. Hele! Já si ulomil nohu! Budem to muset nějak nasadit…."
…. a pak jsem se probudil.
Teda tak praštěnej a živej sen už jsem dlouho neměl.
V normální dobu, když už jsem jel do Prahy, volám Ondřejovi, co se mi zdálo.
"No tos' mě tedy pobavil," povídá Ondřej.
"A co plechová noha?"
"Skvělá! Lepší, než ta původní. Jestli cheš pořádně chodit, nech si to taky udělat. Dneska zrovna odjíždím ne rehabilitaci."
"Tak se opatruj …"
No a teď mi někdo udělejte výklad snu. Počítám, že tentokrát to s Freudem nemá vopravdu ale ani drtek společnýho.

do bytu židli

Déme si do bytu, dáme si židli … Vzpomínáte? No přeci v dobách, kdy se ještě klipům říkalo televizní písničky a byly černobílé, tohle byl docela hit. Zpívali to paní Kačírková s panem Bekem … No nic, už je to opravdu docela dávno. Ale židle je populární dodnes.
Zrovna včera jedu tramvají a koukám, co tak lidi kolem dělají. Já například přistoupil na zadní plošinu k jednomu mládenci, co tam seděl na svým prkýnku s kolečkama. Místa bylo dost, skejťák se kousek pošoup a dál poslouchal něco ze sluchátek. Na Karláku vystoupil.
A na Pavláku přistoupili dva mladý lidi. Slečna si sedla na volnou sedačku a mládenec - na židli. No právě: na židli. Nesl si s sebou takovou krásnou dřevěnou, poctivou židli. Postavil si jí na plošinu na místo, kde bylo před chvílí prkýnko se skejťákem, sedl si a začali si cosi povídat se slečnou. Slečna na sedačce tramvaje, mládenec na své židli.
Přemýšlel jsem, jestli se rozhodli v elektrice bydlet, ale nepřemýšlel jsem dlouho. V Bělehradský vystoupili i s tou židlí.
Asi si jí šli dát někam do bytu.

první školní

Jistě, že jsme byli s dětmi ve škole, vždyť byl první školní den. A navíc Matěj si přál jít do školy ve skotském. Vzal si kilt, košili, podkolenky, čepici i sporan a šel. Žasli jsme s moumilouHaničkou, jak statečně a sebevědomě nese to, že ho kdekdo potají pozoruje jako by měl něco společného s tím dvouhlavým teletem, co se tu a tam zjevuje na školní půdě.
To nevíte? To ví přeci každej, že na školní půdě straší dvouhlavý tele.
Nu a tak měli ve čtvrté třídě
skoro opravdovýho Skota a ve druhé třídě opravdovou novou paní učitelku. Kačka se na chodbě nejdřív rozloučila s jejich paní učitelkou z první třídy a pak už se z vesela přitulila k té nové, obzvlášť veselé paní učitelce. A pak už hurá domů, ať se to nezdržuje, zítra už se začíná vážná práce.
Škola začala a děti se děsně těší, co v ní letos zažijou.
Tedy já fakt nevím, ale mám ten pocit, že já jsem se tolik do školy netěšil. Určitě to bude tím, že ta naše je nejlepší!

meteo opět v provozu

Meteo Woleschko je opět v provozu … doufejme, že na historicky dostatečně dlouhé období.

pěna dní

Začátek školního roku se může oslavovat všelijak. On se tedy může slavit i konec prázdnin a vyjde to na stejno. V každém případě je tu září a jest třeba znovu začít leštit školní škamny. Ale to až ode dneška. Ještě do včera byly prázdniny, což jsme třeba s Matýskem oslavovali tím, že jsme v tom větříku, co odpoledne pofukoval, zkoušeli pouštět draka - křídlo. Když foukalo, docela to Matějovi šlo. Ale ono foukalo moc málo, takže jsme spíš věčně čekali na vítr.
To v pátek se pustili do oslav posledních dnů prázdnin v Praze docela jinak. Na nic nečekali a do kašny s vodotrysky na Kinských náměstí pěkně nalili jar, či co. Čímž vznikla velice oslavná podoba vodotrysku, tedy spíš
pěnotrysku. Přes noc se to pěkně našlehalo a ráno, když jsem se k tomu přichomýtl, bylo na plácku napěněno hojně přes okraj. Pěna poletovala po náměstí a působila bujaře veselým dojmem.
Inu, prázdniny končí, proč si ještě nedopřát těch posledních pár pěnivých dní.