WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

víc se tam nacpat nedá

Není tak docela pravda, že se nedíváme na televizi. Daleko přesnější vyjádření je, že televizní obrazovku používáme jako zobrazovač pro promítání filmů a jedním ze zdrojů, kromě nákupu dvd, je i vysílání televizních stanic.
Televizní vysílání má ovšem tu nectnost, že v něm jsou obsaženy reklamy, což je jeden z důvodů, proč filmy či dokumenty nahrávám, následně vystříhám všechny přívažky a teprve potom se na to někdy podíváme. Dalším důvodem je vysílací čas, který si díky nahrání pořadu určuju já a ne dramaturg vysílání. Suma sumárum jsme nakonec přeci jen televizními diváky, ovšem s velmi svérázným přístupem k tomuto mediu.
Teď například děti začaly vnímat, že kromě pohádek existují i dokumentární filmy (viděly je u babičky, kde jinde) a tudíž jim vybírám, nahrávám a sestřihávám dokumenty z přírody. Ono je to někdy docela použitelné a když z toho vyleju ty reklamy, dá se to občas dětem pustit.
A jsme u dalšího úskalí.
Bydlíme sice na kopci, ale ne na vršku. Pod vrškem na svahu odvráceném od televizního vysílače a stíněném dalšímy kopečky od jiných vysílačů. Když jsme tu byli první, televizní signál k nám proudil bez problému a stačil kus drátu. Následně malá pokojová anténa, poté se anténa přestěhovala na půdu a nakonec jsme tam měli už dospělou anténu. To všechno proto, že růst okolní zástavby jednak zastavil pozemky kolem a druhak zastavil i televizní signál. Aby toho nebylo málo, poskytovatelé bezdrátového internetu si tu na několika domech zřídili přístupvé body, čímž už tak dost mizerný signál pravidelně ruší. To potom nepomůže ani nahrávání. Místo filmu máte jen rozpadané kostičky nebo vůbec nic.
Řešení pochopitelně existuje. Pokud to pořád ještě jde a nějaký signál sem skrz sousední střechy proteče, je třeba mít anténu s pořádným ziskem. A tu jsem včera dovezl. Má zisk přibližně dvojnásobný, než ta předchozí, což je pozitivum. Má ale velikost více než dvojnásobnou, než ta předchozí, což je negativum.
Anténa s větším ziskem na běžném trhu už se dá těžko najít. Jenomže najít pro ní místo na půdě taky nebude snadný. No uznejte, že manipulovat na půdičce s dvoumetrovám žebříkem na jednou konci opatřeným dvěma dekly od kanálu není úplně jednoduché. Zatím jsem to monstrum provizorně umístil u dvířek, ale tam zůstat nemůže. Takže o víkendu mě čeká náročný úkol přemístit ježka v kleci z bodu A přes bod B do bodu C a to vše v nadživotní velkosti. No, uvidíme, jak mi to vyjde. Pro tuhle chvíli ale musím konstatovat, že co se signálu týče, víc se do přijímače nacpat nedá, neboť jsem teď na 100% v obou ukazatelích a to určitě jen proto, že delší stupnici nemám.

zpoždění s čidlem

Tedy jestli máte pocit, že se woleschko asi tak o hodinu zpožďuje, tak to máte pocit správný. Ne snad, že bych si špatně nastavil budíka, ostatně stejně se probudím těsně před tím, než zazvoní, ale je to jinak. Jako ostatně všechno.
Příznivci meteostanice a ti, kteří ji pravidelně sledují, si jistě všimli, že poslední týdny dělá neplechu. Ostatně už jsem
tu o tom psal. Minulá oprava nepomohla a nepomáhají už ani ranní resuscitace. Už jsem překontroloval a resetoval a povyměňoval a prohlédl všechno, co se bez nákupu náhradních součástek prohlédnout a povyměňovat dá. Stanici jsou teprve čtyři roky a vůbec nepřipouštím, že by to mohl být limit její životnosti.
A tak se vždycky takhle po ránu, než sednu ke psaní woleschka, pokouším rozdýchat stanici a venkovní čidlo. To je totiž kámen úrazu. Venkovní čidlo prostě přestalo reagovat a nevysílá žádná data. Ani po drátě, ani bez drátu.
Dneska jsem ho celé rozebral, okartáčoval a lihem omyl desku se spoji, jestli tam náhodou není něco, co by mohlo být příčinou tohoto stavu. Baterky jsou nové, pro jistotu jsem i zkrátil kabel o přebytečnou smyčku, aby to ta data neměla tak daleko, ale kdepak. Zase se to nechytlo.
Ještě se s tím budu chvíli trápit, až mi dojde trpělivost a přiznám si, že to opravit nepůjde.
Zatím to vypadá na novou stanici, protože náhradní součástky nejsou. No, uvidíme.
V každém případě budiž dáno na vědomí všem čtenářům, kteří si chtěli zřídit taky nějakou takovou stanici na počasí, aby své činy zvážili. Je s tím jen pořád samá starost.

pátek ráno:
… tak a je to - je po ní jak po žabě. Meteo bude nefukční, dokud nepřijdou a nenainstaluju nové komponenty.

hádanka srpnová

Končí prázdniny, počasí nic moc, co takhle hádanku. A dáme si dvojitou:
Komu patří to, co je na obrázku
a a na obrázku b?
a) bubeníkovi a hráči na cimbál
b) zedníkovi a malíři
c) slimákovi a motýlu

pro kočku

Každou chvíli je někde nějaká ochutnávka něčeho. Ochutnávají se vína, sýry, jogurty, pálenky - kde co. Cílem je předvést a hlavně nalákat na nové chutě nové zákazníky.
My máme doma jednoho zákazníka, který taky furt vochutnává a láká ho taky kde co. Tedy vlastně láká jí kde co.
Cyria je pořád ještě kotě. Stejně jako Maxmilián. Mývalí kočkeni jsou koťata minimálně rok a rostou i do dvou let. A hrajou si furt, přesto, že jako koťátka už dávno nevypadají.
No a právě Cyrda svůj status bere velmi vážně a jako kotě má v programu všechnmo ochutnávat. Pochopitelně nemám na mysli dobroty v misce či ve sklenici. Mám na mysli například svoje boty, kytky, lego, papíry a pytlíky všeho druhu, dráty, kabely, tkaničky, provázky, můj palec, noviny, ouřední lejstra, igelitové obaly, písanku, vlajku, záclony a závěsy, brčka, anténu, hadr na nádobí, krabici od bot, kapesníky v balíčku, kapesníky samostatně, vatové tyčinky, … všechno na co si vzpomenete a co se najde v domácnosti a vejde se to do kočičí tlamy.
V tomto směru jsme se tedy obrnili trpělivostí. Předměty spotřebního charakteru prostě spotřebováváme společně, takže například balíček kapesníků je jeden pro nás a jeden pro kočkeny, tedy pokud se kočkenům nepodaří uchvátit oba. Pak jsou oba pro kočku.
Je tu ovšem jeden problém. Kabely. Jsou tu jistá citlivá vedení, například k reproduktorům. Z hlediska kočičího skvěle vyhovují. Z hlediska našeho naprosto ne. Nejsou totiž opatřeny ocelovým pancéřovým pláštěm odolávajícím tlaku minimálně tisíc atmosfér. Kdyby byly opatřeny pancéřováním, pak by možná vydržely. Nejsou. Takže nezbývá, než doufat, že tak za rok, za dva budou z koťátek rozumní kočkeni. Pak bude možné kabely vyměnit. Tedy pokud kočkeni a Cyria zvlášť obrátí svou pozornost jinam, neboť hravost jim vydrží rozhodně dýl, než nám ty kabely.

… a během psaní woleschka Cyria pochopitelně taky nezahálí. Abych viděl, že se opravdu snaží, právě důkladně vyprala růžovou přízi v misce s vodou. Zřejmě si o to ta vlna vysloveně říkala. Končím se psaním a jdu vytírat, jelikož Cyrda pere opravdu důkladně …

v kiltu

Na Sychrov jsme přijeli už v pátek, ale hlavní program začal až v sobotu, což bylo štěstí, jelikož v neděli už pršelo a drobný déšť pokračuje i dnes. V sobotu ovšem bylo nádherně.
Když jsme vstoupili do zámeckého parku, došlo nám, že jsme tu už byli a úplně jsme na to zapomněli. Ale muselo to být někdy v prvních ročnících sychrovskýh skotských her, protože tenkrát jsme tu byli s Jurášem. Tehdy jsme přišli na Sychrov ze zvědavosti, tentokrát už cíleně. Matěj si užíval své premiéry ve skotském kiltu.
Ráno byl Matýsek pečlivě oblečen týmem kostymérů, tedy mámiláHanička mu s oblékáním pomohla, a když jsme přišli na snídani, budil náležitou pozornost, poněvadž jídelna byla plná malých fotbalistů v teplákách, kteří skota v kiltu viděli možná poprvé.
Na Sychrově jsme byli mezi prvními. Matýsek zapadl mezi skotáky v kiltech a hry mohly klidně začít. A taky že začaly.
Nejoblíbenější Matějovou disciplínou byl hod kládou. Zalíbilo se mu to natolik, že nějakou chvíli se svolením pořadatelů trénoval a lákal tak další děti do soutěže už jenom tím, že byl ve skotském. Nu a taky že mu to náramně šlo. Dal si i hod kamenem, ale kláda je kláda, k té se pak znovu vrátil. Kačenka si zase malovala, ale ostatní disciplíny taky zkusila. Nakonec zůstala u toho malování, což Matýsek - jako pořádnej chlap - zcela ignoroval, pochopitelně.
A pak už jsme si užívali dne, zážitků a dobrot, které tam v hojné míře měli. Největší úspěch asi měly palačinky, které jsme měli dvakrát.
Podruhé před odchodem, abychom po cestě domů netrpěli hladem.
Tedy hladem jsme rozhodně netrpěli a jediné, co jsme nestihli, byl Lonely Piper na zámecké věži. Nechtělo se nám čekat do půlnoci. I tak to byl báječnej den. Inu skoti se umí bavit.
Pro zvědavce jsou
v galerii obrázky.

mávali

Prázdnin si užívá kdekdo a kdejakým způsobem.
Například vzduchoplavci se potulují povětřím a někteří
zabloudí i k nám. Zrovna včera navečer na nás mávali z balonu.
Kačka neváhala, vylezla na to nejvyšší, co má k dispozici, a mávala jim zpátky.
"Tatínku, oni mi taky mávají," volala.
Já tak daleko nedohlídnul, mě stačilo, že jsem Kačku stihnul vyfotit.
Je to skoro
jako by to pan Lhoták maloval.

to jsem pršel já

Všimli jste si, že meteo woleschko vypadává poslední dobou příliš často? Já už to sleduju a napravuju od začátku prázdnin a pořád ne a ne tomu přijít na kloub. Tento týden jsem pojal podezření, že to nebude ani ve vadných baterkách (vyměněno třikrát, zatím co během zimy to nebylo potřeba vůbec), ani v upgradu softwaru (proběhly dva a není to vidět), ani v častých výpadcích elektřiny (výpadky se začaly projevovat jindy), ale že to může být v drátech.
Tedy jsem přivezl kabel, konektory a udělal to, co jsem pořád odkládal.Vylezl jsem na střechu. Zrovna se tam pod taškou rojily vosy. Máme na to prostředek, slezl jsem, přinesl z kůlny sprej na vosy a cestu jsem si prostříkal.
Srážkové čidlo předvedlo kotrmelec při demontáži, ale chytnul jsem ho těsně nad zemí za kabel. Vydrželo to. Konektor na srážkovém čidlu nebyl potřeba, zato to vypadalo na upadlý drátek. Přiletovat to nebyl problém. Jenomže jsem zapomněl čidlo dole pod střechou odpojit od sběrné stanice, čímž došlo k omylu. Tedy k omylu v měření srážek. Jak jsem s tím kinklal, kolíbka čidla se pochopitelně kinklala taky, čímž měřila déšť i když svítilo sluníčko.
Měření neměření, ukotvil jsem to všechno zpátky na místo, upravil jsem polohu anemometru na štítě a na střeše bylo hotovo. Dole jsem vyměnil kabelové spojení mezi sběrnou stanicí a centrálou, k čemuž se hodil ten kabel z toho stometrovýho kluba, co jsem koupil, včetně dvou konektorů.
No a ono se to chytlo. Stanice začala hned fungovat, což je dobré znamení. Pokud to vydrží, opravy zabraly.
Ovšem ti, kteří to všechno sledovali jen jako vzdálení pozorovatelé stavu počasí v Olešku, mohou mít dojem, že včera odpoledne tu musel bejt pěknej slejvák. Nějakých jedenáct milimetrů.
Tak to ne. Nepršelo, nepadala voda, nebyla průtrž.
To jsem pršel já, když to všechno padalo ze střechy a když jsem opravoval ten studenej spoj na čidle. Vono si to čidlo holt neumí jinak poradit, než že to všechno zaznamená.
Tak teď budeme sledovat, jestli to pomohlo.

hluboko pod povrchem

Skutečně původním záměrem, který nás vedl k pořízení balíku slámy, bylo hledání - a nalezení - nějaké optimální terčovnice pro lukostřelbu.
Letos jsme se konečně dočkali, hospodář zasel a slklidil pšenku a i na nás zbyla jedna porce slámy. Na ten náš balík jsem namaloval soustředné kruhy a trénink mohl začít. Tedy hned, jak si děti vyhráli na piráty, jak psáno včera.
Jenomže nic nejde tak snadno, jak to na začátku vypadá.
Balík je dost veliký, ale ne dost na to, aby beze zbytku vykryl i všechny náhodné chyby střelce. Tedy moje, abych byl přesný. Dejme tomu, že jedna, dvě střely ze sta jdou na okraj terče. A to je problém. Šíp může sklouznout a vyletět mimo terčovnici. To by nebyl až takový problém, kdyby byla terčovnice na přehledném terénu. Jenomže to není. Náš díl humen je srovnaný a pravidelně ten pás země sekám. Jenomže z obou stran sousedíme s neurovnaným a neposekaným pruhem. Na jedné straně jsou vysoké kopřivy a z druhé metrová tráva. Tam když zapadne šíp, je posekáno. Jehla v kupce sena se hladá snadněji.
A to mě čekalo. Po nějakém čase jsem minul střed a šíp líznul okraj terčovnice. A byl pryč. Samozřejmě jsem ho v té travní houštině nenašel. To mi pokazilo náladu a k pokračování ve střelbě jsem se dostal až druhý den poté, co jsem vyrobil záchytnou síť za balíkem.
Zas střílím a zas po čase jeden šíp ulétl do kraje. Jen to šustlo, ale síť se ani nehnula. To není možný, vždyť to šlo do kraje a síť je větší, než balík. Opět hledání a opět marné.
Skončil jsem s tím. Takhle bych byl za týden bez šípů.
Měli jsme tu návštěvu a lukustřelba se ujala. Ovšem výhradně do pole, které je posečené a kde zůstalo dost balíků k trefování. Tam se šípy hledají mnohem líp. A tumáščertekropáč! Jedn zase zmizel tím záhadným způsobem. Šustnul o kraj terče a bylo po něm veta. Jenomže tentokrát si lučišník stál na svém a tvdil, že šíp musí být v terči.
"Tak kde je, když tam není?"
"Vevnitř!"
"Ale houby!"
"A je tam!"
Začali jsme šacovat balík slámy. A vono jo. Kraje balíku nejsou tak utažené, jako střed. Šíp do balíku vletěl a zůstal někde v polovině hmoty zcela ukrytý pod povrchem.
"No to by bylo dobrý, kdyby i ten můj byl takhle uvnitř. Na to se jdu podívat."
Zkusil jsem náš soukromý balík a byl tam. I v něm byl šíp hluboko ve slámě pod okrajem. Šel docela snadno nahmatat pod povrchem a potom vytáhnout. Hledal jsem dál a čekal jsem, že objevím i ten první ztracený šíp, ale ten tam nebyl. Nebo je hlouběji a nedá se tak snadno nalézt. V každém případě to byl úspěch. Ztracený šíp je teď už jenom jeden a pokud se mi podaří někde vypůjčit detektor kovů, možná najdu i ten druhý někde hluboko pod povrchem.
To je veselejší závěr a trénink může pokračovat dál.

kolem mysu Horn

Balík slámy, který jsme koupili od hospodáře, začal okamžitě sloužit svému účelu. Stal se rozhlednou, hradem a pirátskou lodí. Kačka s Matýskem na něm vybudovali své sídlo, vztyčili vlajku a brázdili na něm žluté moře za humny.
"My jsme piráti, tatínku," volal Matěj a neohroženě hleděl do dálky vstříc nebezpečenstvím rozbouřeného oceánu.
Uchvátila mě dětská fantazie. Čím vším může obyčejný balík slámy být. A ten pocit, když je celý váš a vy z něj ovládáte všech sedm moří a potkáte třeba bílou velrybu.
"Nejlepší byl Kvíkveg, ten jak trefil ten sud harpunou," pravila Kačenka a zřejmě chtěla být taky harpunářem.
A pak byl oběd a piráti museli domů, neboť jíst musí i mořští vlci.
Naše pirátská loď má tu výhohodu, že se nemusí složitě uvazovat u mola. Stačí slézt po žebříku a jste na souši. Loď neuplave a vy máte jistotu, že po obědě se můžete bez obav nalodit tam, kde jste přistáli a pokračovat směrem, kterým jste pronásledovali Moby Dicka. Zvláště tam dole, kolem mysu Horn je nebepečno a vy si musíte po obědě dát obzvášť pozor, aby vás to nespláchlo z paluby.
A že je to všechno za humny v Olešku? Ale prosímvás, kdo by se o takovýhle detaily zajímal. Vždyť jsou prázdniny!

plus jeden

Když přijede Juráš, je to událost. Děti jsou z něj úplně paf a tudíž si velkýho bráchu pořádně užívají.
Tenhle víkend si ho užily až až, ale bylo tu ještě něco navíc. On ten termín totiž nebyl úplně náhodnej. On byl totiž u nás ve vsi Woodstock, což pro méně obeznámené je, tuším, už šestý ročník hudebního letního festivalu, který nám tu dělá vždycky takhle v srpnu pekelnej randál.
Nikdy jsme se na něj nebyli podívat, ale tentokrát to bylo jiné.
Ona totiž Jurášova slečna zpívá s těmahle bigbítovejma kapelama a měla přijet taky, jenomže už někdy v květnu se ukázalo, že nepřijede, poněvadž muzikanti budou hrát v jiných kapelách, no a jeden z nich hraje přímo s Visáčema, kteří byli právě na Woodstocku. Tudíž slečna zpívala jinde, Visací zámek u nás a Juráš tedy přijel na Visáče.
A Matýsek, že by šel taky.
"Matěji, ale to bude až v deset večer a bude to strašnej rámus," snažil jsem se ho odradit.
Nedal se, pochopiotelně. Musel jít s velkým bráchou. Nuže vydali jsme se tam všichni tři. Juráš nám dělal průvodce a vyzvedl volňásky:
"Mám tady na Visáče volňásek na sebe plus jeden", ohlásil u vstupu. Dostali jsme pásky, tedy já byl ten plus jeden a Matýsek dostal razítko s veverkou na hmatníku.
A byli jsme na fesťáku.
Původně se mělo hrát od devíti. Ale to víte: se to nějak zdrželo a začli krátce před desátou.
Bengál - nic jiného ani nikdo nečekal. Tedy kromě Matýska.
V půlce mi ukázal (mluvení ani křik nebylo slyšet), že chce z ramen dolů a dohodli jsme se, že už půjdem. Juráš zůstal do konce, ale Matýsek už toho rámusu měl dost.
"Mě se to nelíbilo, tatínku. Bylo to strašně nahlas a zpívali tam sprostě. A taky jak tam po sobě házeli to pivo. To se mi vůbec nelíbilo. Já už na Woodstock nikdy nepůjdu."
"To nemusíš. Však jsou i jené koncerty. Aspoň víš, co ne."
A tak jsme šli domů po cestě a koukali, kde je velkej vůz a malej, že není vidět, protože je moc světlo a Kasiopea že vidět je támhle nad lesem, co dělají ten hroznej rámus.
Byli jsme za chvilku doma a zanedlouho přišel i Juráš. Matýsek už spal a tak jsme ještě chvíli pobyli ve světnici a pak jsme šli všichni. Čekala nás bálječná slunečná prázdninová neděle s Jurášem. A ta se povedla!

největší kauf

"A co kdybysme koupili jeden ten balík?"
"Teda ty máš nápady … a vlastně jo. Myslíš, že by ho prodal?"
"Proč by ho neprodal? Když za ním zajdeš a zeptáš se ho."
"Tak já to zkusím. Ale nevím."
Zkusil jsem to a hospodář se samozřejmostí souhlasil a jeden balík nám prodal a ještě nám ho usadil na připravené místo.
Takže od včerejšího odpoledne máme pro děti atrakci, pro lukostřelbu terčovnici a do kompostu slámu. Balík je tak velkej, že jsem k němu musel dát žebřík a hned jsme ho všichni vyzkoušeli. Děti si na něj vylezli a já ho zkusil jako teč. Ve všech případech funguje skvěle. Jen je trochu neskladnej.
Ale zas je to největší kauf, co jsem kdy udělal. Takovou porci hmoty za tři stovky - no nekupte to za ty peníze.

hvězdné mikro

Už to nevydželi. Museli mu napsat. Matýsek a Kačka si tolik stýskali po tom, že jim Kelly nepíše, že mu nakonec museli napsat sami. Neviditelným inkoustem, pochopitelně. A jestli prý už na ně nezapomněl.
Tak Kelly musel nad plamenem přečíst dopis a vymyslet, co bude dál. Tentokrát to vymyslela celé mášikovnáHanička. Zrovna padaly Perseidy a já s nimi otravovoval, že děti v noci probudím, aby je viděly. Nakonec jsem děti neprobudil, ale zato Kelly dětem poslal dopis, že jim každému jednu hvězdu posílá.
Bylo to pochopitelně šifrovaný a muselo se luštit. Když se vyluštilo, šlo se hledat. Tentokrát jen na zahradě. A nakonec se našlo. Kelly dětem poslal dvě hvězdy z Perseid. Už dávno mám pro tuhle příležitost schované sádrovcové koule a teď se hodily. Tentokrát to byla jen taková mikrovýprava, ale zato hvězdná. Dětem se hvězdy moc líbily a zrovna včera se s tou svou Kačka děsně chlubila.
Na osvěžení paměti to bylo dost, ale do budoucna s tím nevystačíme. Je jasné, že Kelly bude muset brzo zorganizovat zase nějakou výpravu. No, holt se blíží nový školní rok a Kelly bude muset taky něco podniknout.

130813: QUADRICA

Jsme rodina hravá. Když na to přijde, sedíme večer u hry a výtečně se hádáme, totiž hrajeme si. Tu zábavu si dopřáváme někdy i každý sám u všelijakých hlavolamů. U jednoho u nich se mámiláHanička vzteká dost často. Je to pár čtverečků, které je třeba seřadit tak, aby symboly na nich vytištěné byly na sousedících stranách shodné. Mám to doma už léta letoucí a pořád je to zábava. Návštěvy si s tím hrajou, děti to zkoušejí a občas se to někomu povede složit. Taková osvěžující hříčka.
A onehdá mě napadlo, proč tu hříčku nepustit do světa. A protože jsem ortodoxní jablíčkář (a nejen já, neboť málaskaváHanička sama ráda musela uznat, že není nad jabko), volba pochopitelně padla na iPhone. Tam se najde takovejch her, až zrak přechází. Tak proč jednu nepřidat. Třeba se chytí.
Od slov k činům nebývá daleko, avšak daleká bývá cesta od nápadu po jeho realizaci. Programovat neumím a už se to asi nenaučím, i když nějaké ty základy bych měl. Ale to není včechno.
Abyste mohli pustit do světa prográmek pro iPhone, musíte se stát vývojářem a prokázat zkoušku gramotnosti. Tedy že umíte číst a pochopit, co čtete, případně že víte, kde se zeptat. Nuže tedy tuhle zkoušku jsem zvládl, Apple Developer jsem.
A teď nějakého toho programátora. To taky není úplně jen tak, protože když narazíte třeba na firmu, která se tím živí, jste v pasti, protože vám řeknou, jak je to všechno náročné a obtížné a trvá to spoustu času, ale oni to zvládnou a taky si za to dají zaplatit, čímž začnou vzduchem lítat statisíce. Tak tudy ne. Znovu to chvíli trvá, ale kdo hledá, najde.
Najdete a pak společně vymýšlíte, jak by to šlo a prográmek se pomalu rodí. A nejednou je hotovo a je třeba jej umístit do AppStore. To taky nejde jen tak. To musíte nechat schválit od Apple. I to se mi s jedním opravným mezikrokem povedlo. A pak už jen podepsat kontrakt a máte zelenou! Aplikace je Ready for Sale!
A od včera (lépe řečeno od pondělního odpoledne) už je to k mání. 130813 tedy bude památným datem. Moje QUADRICA je na síti!
Čímž tedy snad poprvé porušuji nekomerční řád svého deníku a troufnu si dělat reklamu na stařičký hlavolam, který jsem teď poslal do světa na zkušenou. Chcete-li si to zkusit složit a máte-li iPhone, tady jsou odkazy:
http://quadricaapp.com/

appstore-button

Quadrica-iPhone

sedmdesát za hodinu

V létě padají z nebe hvězdy, to se všeobecně ví. A taky se ví, že touhle dobou vrcholí aktivita meteorického roje nazývaného Perseidy. Uplynulou noc mělo být maximum. Nuže všem jsem to tedy připomněl a doma povídám, že je nad ránem vzbudím, aby viděli, jak padají hvězdy. Jenomže se zatáhlo a naděje na pozorování tak významně poklesla. Co se děje večer, nemusí se dít v noci. Pro jistotu jsem si tedy natáh' budíka (no, nenatáh', už ho dávno nenatahuju, jenom jsem ho nastavil v telefonu, což ovšem nezní tak hezky).
V jednu mě probudili cvrčci z budíku a ejhle! Bylo jasno.
Pouliční světla zhasla, hvězd na obloze nepočítaně, Perseus hned vedle Kasiopey, všechno mi hrálo do ruky. Akorát nikde nic nepadalo. Chvilku jsem čekal a pořád nikde nic. Nuže přeřídíl jsem tedy budíka na půltřetí ráno. To by mělo být to pravé.
V půl třetí zase cvrčci a zase jasno. Souhvězdí se dle svého zvyku maličko posunula po obloze, ale meteorit pořád žádnej. A to se tvrdí, že mají padat frekvencí sedmdesát za hodinu. Za tu čtvrthodinku jsem jich měl vidět nejmíň patnáct. A nic.
No to je teda šlendrián! Už ani tohle nefunguje. Kde je vesmírnej řád? Kdo to řídí? Budu muset na lampárnu na Hlavní nádraží a tam si budu stěžovat. A nebo si budu muset jít koupit brejle i na dálku.
Ať tak či tak, tentokrát jsem Perseidy zase neviděl. Jenom nevím, jestli mi to budou teď ráno doma všichni věřit. Jestli si náhodou nebudou myslet, že se mi to všechno jenom zdálo, poněvadž jsem všechno zaspal a je neprobudil.
No jo, ale na to důkaz nemám.

Oprava z noci ze 13. na 14.:

Nedalo mi to a nařídil jsem si budík tentokrát na pů druhou ráno. A zřejmě jsem se trefil. Asi tak v 1:35 jsem pozoroval dvě za sebou spadnuvší hvězdy, tedy dvě kraťoučké čárky v oblasti souhcězdí Persea. Podle oficiálního jízdního řádu měly tedy Perseidy asi tak den zpoždění, ale to se stává i jinde. Nuže, Perseidy pozorovány a honem zase na kutě. Von to zas tak velkej cirkus nejni.

1,69 prmr

Na všechno jsou dneska tabulky.
Nemám na mysli tabulky skleněné, břidlicové či hliněné, nýbrž tabulky méně hmatatelné. Tabulky s čísly a se vzorci. Kde co se v nich počítá, porovnává, sleduje. Spousta lidí se dívá na svět skrzevá tabulky.
Minulý týden jsem musel použít jednu tabulku i já. K praktickému přepočtu, kolik dřeva se mi vejde do toho přístřešku, co jsem ho před týdnem postavil.
Jak již
psáno, přístřešek jsem budoval ze zbytků materiálu a tudíž nebylo předem dáno, jakou kapacitu má mít. Nezbylo, než změřit, jak velkej jsem ho vlastně postavil. To jsou tři rozměry, to bylo hned. Ale jak teď sdělit dodavateli palivového dřeva, kolik toho dřeva vlastně potřebuju. Povídat do telefónu, že potřebuju, aby se mi ta polínka vešla do prostoru 130 x 260 x 50, bylo nesmyslné. Takhle dřevaři nepracují. Ale nejde ani říct, že máte k dispozici 1,69 kubíku prostoru. Tak se to totiž taky měřit nedá, poněvadž to dřevo do té kůlničky nenalejete jako do půllitru. To se tam musí vyskládat, čímž vznikají nevyplněné prostory, jelikož dřevo není naštípaný na přesný kvádry, ale na polínka, což jsou mnohdy velmi nepravidelné tvary.
Co s tím? Dřevaři vědí. Už dávno vymysleli svoje míry. Musel jsem chvíli hledat, než jsem našel vysvětlení, co jsou zkratky prmr a prms. A potom jsem našel i tabulku, kde se ty míry mezi sebou převádějí. Tedy vězte, že jeden kubík má v sobě 1,43 prmr a dokonce 2,43 prms.
Čili když jeden krychlový metr kompaktní dřevěné hmoty rozštípete na polínka a srovnáte do nějakého tvaru, musíte mít na tu hmotu prostor 1,43x větší a když ta polínka jen tak z výšky nasypete do bedny bez rovnání, musíte mít bednu dokonce 2,43 x větší, než byl původní nerozštípaný objem. Odtud pramení i to názvosloví: prostorový metr rovnaný a prostorový metr sypaný.
Přepočítal jsem tedy svůj přístřešek na vhodné jednotky a vyšlo mi, že potřebuju 2,873 prms. To ovšem nelze po dřevaři chtít, takové drobky. Objednal jsem tedy tři metry sypané.
Byla toho obrovská hromada. Naprosto neporovnatelná s mrňavým přístřeškem k tomu určeným.
Ale co se píše v tabulkách, musí sedět. Nuže pojďme tedy rovnat a udělat z prms hromady prmr hromadu.
Vozili a rovnali jsme všichni a vono nám to vyšlo! 1,69 prmr bylo vyskládáno pěkně v přístřešku a vedle zbyla jen tři kolečka prms, což je právě ten zbytek do těch tří objednaných metrů sypaných.
Tak, tím máme zase čím topit v krbu. Jen nevím, jak se počítá spotřeba. Na to zatím tabulku nemám.

Otakárek

Máte motýlí keř?
Jestli ano, pak máte i motýly.
U nás je jich habaděj a tenhle byl zatím nejzajímavější. Vlastním jménem Otakárek Ovocný.
OO1, OO2.

bez jiskry

Odpoledne bylo třeba zajet za panem kovářem Ondrou do Jílového, neboť si Matěj domluvil audienci.
On totiž nutně potřebuje sgian-dubh.
Sgian-dubh není zaklínadlo, nýbrž skotský nůž, který se nosí ke kiltu v podkolence. Teprv potom je člověk pořádnej skoták.
No a ten nůž si Matýsek potřeboval vykovat, poněvadž bez něj se na skotské hry vůbec nemůže vydat. Pan kovář je člověk laskavý a Matějovi vyhověl, čímž se dostáváme k té návštěvě v kovárně.
Na místě jsme se dohodli, že to, co si Matěj vykove, bude nůž na zkoušku a ten opravdovej skotskej, že mu pan kovář udělá sám, aby byl krásnej. No a tak se
Matýsek dal do kování.
Pochopitelně hned na začátku mu vlétla jiskra do oka, protože jsme zapomněli na ochranné brýle. Ale statečně to vydržel. oko jsme vymmyli a kovalo se dál. Teď už s ochrannými brýlemi.
Šlo mu to náramně. Po nějaké půlhodině už měl základ nože vykovanej a pan kovář mu nůž pomohl ještě dokončit. Doladil čepel, vykoval zvláštní zářezy pro prsty, aby se nůž dobře držel a bylo hotovo.
Poděkovali jsme se a dohodli, že pro sgian-dubh se stavíme, až bude hotový. Ještě jsme zaskočili k paní doktorce, aby prohlédla, zda jiskra v oku nenatropila větší neplechu. Nenatropila. Dostali jsme předepsané kapky a mastičku a jelo se domů.
Matýsek si svůj výkovek ještě očistil, nabrousil a doleštil a je teď děsně pyšnej, že má
svůj první nůž, kterej si sám ukoval.
Inu je to šikula a na svůj výrobek se hrdě dívá s jiskrou v oku.
Teda vlastně už bez jiskry.

umí chválit

Takové budovatelské nadšení vzniknuvší při opravě muších dveří, jak psáno včera, není možné nechat jen tak ležet ladem, pochopitelně.
Vědoma si toho, kula mámiláHanička železo, dokud bylo žhavé. A že je prý třeba myslet na zimu, čímž vzniká otázka, kdy se konečně pustím do té stavby toho přístřešku na to dřevo, když už jsme zlikvidovali všechno dřevo ještě ze stavby a teď je místo tam, kde ten přístřešek má stát.
Musel jsem přiznat, že přípravné práce a průzkum možností jsem už před časem dělal, takže jakás představa o podobě a velikosti tohoto útulku pro polínka existovala. Nuže, představu bylo převésti na papír - říká se tomu technický výkres, pokud tedy o technice můžeme v tomto případě vůbec mluvit.
Před tím však bylo třeba provést inventůru dostupného materiálu. V kůlně jsou už léta za tímto účelem uloženy zbytky latí a palubek, na půdě potom střešní tašky, které nám zbyly. Když jsem to všechno snosil na jednu hromadu, bylo jasné, že maximální rozměry přístřešku jsou limitovány dostupnými konstrukčními prvky. Vznikl tedy výkres a v zápětí začalo vznikat i dílo.
A taky vzniklo.
V sobotu před obědem bylo hotovo a mášikovnáHanička mohla po obědě dokončit celou stavbu slavnostním bílým nátěrem, čímž celý přístřešek splynul s kůlnou, ke které je přistaven.
"Móc krásný to máš," pravila málaskaváHanička, neboť ona umí chválit. Má na to školy.
To soused sice na to školy nemá, ale chválit taky umí. Po svém.
"Sem celej pátek a sobotu slyšel vod vás řezání a vrtání. A řemesníci u vás neparkovali. Tak sem čekal, kdy přijede sanitka."
"Já jsem náhodou manuálně docela zručnej, jenom to nikomu rači neřikám," odvětil jsem.
"Jo, jako tenkrát, dyž jsi zapojil ty štyry dráty vod kabelu a vyhodils' pojistky, že jo."
"To už si nepamatuju, ale přístřešek stojí."
"A je krásnej," hájila mě mánejmilejšíHanička. Neboť ona chválit umí.

za dveře

Ženy mají takovou vlastnost, která nám, mužům chybí. Tento povahový rys však jistojistě měnil dějiny a vyhrával války. Ta umíněnost, se kterou se dokáží celá desetiletí tázat, proč není opravená ta klička u dveří … Inu, tohle vidění světa nám mužům chybí, čímž lze doložit, že v pozadí za opravdu převratnými momenty v dějinách lze vystopovat právě ženu.
Začíná to třeba otázkou:
"A nezahrajem si scrabble?"
"Ale jo, proč by ne."
"Tak si k tomu sednem venku, když je tak pěknej večer."
"To bude fajn, já si k tomu dám tuhle skleničku…"
"Když už jdeš pro tu skleničku, mohl bys dovřít ty dveře?"
"To už nejde."
"A prosímtě proč, vždyť to ještě nedávno šlo."
"No protože tam praskla ta poslední pružina."
"Praskla? Vždyť tam jsou!"
"Jsou, jenomže prasklý. Hele!"
"Jo, teď už je prasklá, když jsi jí ulomil. To to musíš lámat?"
"Nejsem lamželezo, rukou bych tu pružinu ani neohnul, natož pak ulomil. To mi zůstal v ruce ten plastovej kryt."
"A ty bys to nedokázal opravit, že jo?"
"Ne!"
"Tak to nám ty muší dveře už na moc nejsou. To by se musely koupit nový? Kvůli třem pružinám?"
"Uhhhmmm!"
"Proč nejdeš hrát?"
"Protože jdu opravovat ty dveře!"
"Ale tos' nemusel. Teď, večer, když jdeme hrát ty scrabble …"
Co vám budu povídat. Rozebrat panty s pružinami, narovnat třem pružinám pár závitů, zas to dát dohromady, přišroubovat dveře zpátky a vyladit zavírání tak, aby síť těsnila před mouchami, trvalo asi půlhodinku.
"Jé, to už je spravený?"
"Hmmmm …"
"Ty jsi šikovnej!"
"Ummmmm…!"
"Tak už můžeme hrát, viď? A přineseš si tu skleničku …?"
"Ummmjjj …"
Skleničku jsem si přines'a vyhrál jsem dvě hry.
A jsem přesvědčenej, že to byla vodměna za ty dveře.

Kobylka

Je taková okurková sezóna. Ale furt se něco děje. Jen se koukat.
Nevěříte?
Tak se koukejte:
K1, K2, K3, K4, K5

v sedmým nebi

Ze všeho nejraději mají kočky spaní. Teda hned po muckání. Ona totiž taková kočka, když jí umuckáte, usne vám na klíně. A před tím přede, jelikož se cítí jak v sedmým kočičím nebi.
To všechno po pracovním výkonu, což pro Sáru znamenalo obejít Oleško a postavit do latě všechny kočky kolem, neboť to byl její revír a tudíž nebylo kočičičí packy, co by do něj beztrestně vstoupila.
Ode dneška od rána už je revír volnej. Sára ho přenechala jinejm, mladším. Usmula v pelíšku a už se neprobudí. Užívá si to svý muckání v tom svým sedmým nebi. Však se tu naběhala dost a dost. A napředla taky - jen si to ještě jednou poslechněte:

Sára přede