WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pf 2014

PF_2014

veselé Vánoce!

vesele_Vanoce

snadné řešení

Ne všechny historky se nutně musely přihodit mně či mé rodině. Občas i nějakou zaslechnu. Ta následující je čerstvá:
… usadili jsme tříletého synka do auta, do sedačky, připoutali pásem. Auto jsme zabouchli a šli pro zbytek věcí. Najednou to cvaklo.
"No jo už se to zas samo zamklo. Vyndej klíčky."
"Jo, tak ty jsem nechal na předním sedadle!"
"Takže von je tam …"
"… zamčenej."
"Eště, že má klíčky. Odemkne si ..."
"Ale to mu budem muset nejdřív vysvětlit, jak to udělá."
Následovala scénka jako z grotesky: synkovi jsme vysvětlovali přes okno, jak se vysoukat ze sedačky. Nebylo to snadné, na ulici začali přibývat diváci a pomocníci. Kdekdo radil, jak se zbavit pásu v sedačce, jak přelézt mezi sedadly dopředu a nezapadnout nikam do mezery, jak vzít klíčky na přední sedačce …
"To musíš odemknout tím čudlíkem s tím výstupkem. Ne, tím ne. Tím druhým. Ale …, teď jsi otevřel kufr! Zkus ten druhý, miláčku, ano …"
Po chvíli se to nakonec přeci jen společnými silami podařilo. Správný čudlík byl zmáčknut, auto otevřeno, zapeklitá situace vyřešena.
Okamžiky zmarnění, napětí a očekávání byly u konce. Všichni si oddechli, situace i rodičovská čest byly zachráněny.
A tu přistoupil jeden z diváků:
"To se vám tedy povedlo."
"Viďte. Dalo to práci, naštěstí máme šikovnýho synka a netrvalo to zase tak dlouho."
"To máte. Ale když už o tom mluvíme: nestačilo by bývalo, aby kličkou otevřel vedle sebe okýnko?"
"Jé, takové snadné řešení - to nás … nenapadlo …"

hlavně ty fousy

A že prý jestli máme nějakou hůl, že by potřeboval do školy pastýřskou, povídá tuhle Matěj.
Inu holí máme, jen si vybrat.
"Tak já si vezmu tu Krakonošovu, ta je pro pastýře nejlepší," rozhodl se Matýsek.
Rozhodl se správně. Hůl měl po Krakonošovi, palčáky po prababičce, kožich a čepici mu půjčila paní učitelka Lenka. Tím byl pastýřský kostým hotov a mohli jsme vyrazit. Na pastvu? Ale kdepak, do kostela do Zvole na pastýřskou hru!
Jako každý rok je ve škole výstava a v kostele zpívání a hraní pastýřské hry. Letos to bylo trošku jinačí, větší a co pamatuju, taky nejlepší. Dětičky s paní ředitelkou Luckou zpívaly na kůru, pak někteří zpěváčci seběhli dolů a přidali s k ansámblu Lenčinému aby předveli velkolepé představení o tom, kterak to bylo, když se to dítě narodilo.
U nás v rodině byly úlohy rozděleny spravedlivě. MámiláHanička a já jsme byli publikum, Kačka zpívala na kůru a Matěj hrál pastýře s tou holí, rukavicemi, kožichem a čepicí. Na poslední chvíli mu Lenka ještě přimalovala fousy, aby ta role měla patřičnou vážnost.
Moc se to povedlo. Kačka zpívala dál celý večer a Matýsek si to taky pochvaloval. Hlavně ty fousy. Líbily se mu tak, že v nich chtěl jít spát, což jsme mu nakonec rozmluvili. Co kdyby mu z toho do rána doopravdy narostly?!

nekecám

"….. a voni pak vystřelej raketu a kousky toho sestřelenýho meteoritu pak přitáhnou k Měsíci a tak na nás nespadnou …"
Tuhle větu jsem slyšel ve škole v šatně. Nějací třeťáci si o tom povídali.
Zřejmě se dívali na Armagedon nebo nějaký podobný film, pomyslil jsem si. A protože nesleduju televizní senzační zprávy a nečtu senzační noviny, nechal jsem to tak.
Teď jsem si na to nějak vzpomněl, mrknul jsem se po síti a vono jo. Von vám bude konec světa v roce 2032. Teda spousta senzacechtivejch médiií to tvrdí a přepisuje vypočítanou pravděpodobnost srážky s asteroidem 2013 TV 135. A Rusové prý mají asteroid na mušce. A Nasa chce zase jiné tři asteroidy přitáhnout k Měsíci a Američani našli v Afganistánu Stroj času, kterej používal Zarathustra a ….
A já se zase hážu do klidu, poněvadž jsem za minutu našel takovejch senzačních zpráv, že to pro mě znamená jediné:
Politická témata netáhnou, lumpárny všeho druhu už čtenáře nuděj, náklady novin a sledovanost televizí klesá, inu je třeba sáhnout do pytle s nápady a vytáhnout nějakou senzaci, která zabere. Konec světa zatím zabral dycky, naposled vloni, jestli to nepletu.
Jo a to víte, že v naší škole na půdě straší dvouhlavý tele? Nevíte? Tak si buďte jistý, že tam je. Tuhle jsem ho viděl, vážně, nekecám …

Kmeny

Pamatujete si na čtvrtky? No přeci na ty literární čtvrtky, přesněji na čtvrtek ráno, kdy se před knihkupectvími vytvořily fronty v očekávání vydání knihy, o které se předem vědělo a každý si jí chtěl přečíst a bylo jasné, že se na každého nedostane. Jistě, je to už hodně dávno a naštěstí je to s knihami úplně obráceně. Knih je na trhu nepočítaně a dostane se na každého, kdo má o knihu zájem.
Ale včera jsem zjistil, že jsou i vyjímky.
Normálně bych se k informaci o tomto titulu nedostal. Na její stopu mě přivedl Juráš, vlastně jeho slečna, která si o knihu napsala Ježíškovi na facebook. Ostatně kam jinam v této době, že ano.
No a ta knížka prostě není. A to hned dvojnásobně. Ta první vyšla před dvěma lety a byl ihned rozebrán i její dotisk. V antikvariátu jí taky nenajdete, protože je příliš nová a jediné zmínky lze najít v duchu: "… koupím knihu Kmeny …" No a druhá kniha Kmeny 0 měla vyjít na začátku prosince. A většina knihkupectví o ní buď neví nebo jí nedostala. Doslova: "… my jsme měli objednaný tři, ale ještě k nám nedorazily a už asi nepřijdou. Nakladatel už je má vyprodaný …"
Musím ještě dodat, že mi v jednom pražském knihkupectví poradili jiné knihkupectví, ve kterém knihu jistě mít budou a měli pravdu, byla tam. Ovšem takovou sháňku po knize už jsem léta nezažil. A to bych málem začal tvrdit, že kniha dnešní generaci nezajímá.
A vida.
Stačí říct "Kmeny" a rázem spousta lidí ví, že to je děsně zajímavá kniha, ale už se nikde nedá sehnat … jako za dob dávno minulých.

řádný hospodář

V dobách, kdy se ještě velmi vážně věřilo na pohádky, nechávala se v síni miska mléka pro skřítka hospodáříčka. To se u nás nemůže ujmout, poněvadž by naši kočkeni to mlíko okamžitě zblajzli a misku by šli umejt. Jelikož - jak jistě víte - jsou mývalí.
S tou vodou už tu bylo několik příběhů a kočkeni pořád přidávají, neboť úspěch je motivuje k vyšším výkonům.
Tedy pokud k nám přijdete, nesmíte nechat věci jen tak položené na skříňce v síni. Obzvlášť ne věci šustivé či huňaté. Takže pytlík s bonbóny, gumičky do vlasů, plyšáky, ouřední lejstra, nákup, tkaničky v botách, bambuli na čepici a vůbec takové ty věci běžné denní potřeby. Ty všechny kočkeni zkoumají, což obnáší vytažení z kapsy, z boty, z tašky, sebrání ze skříňky a následné odnesení k misce s vodou. Tam je předmět důkladně vyprán, čímž je prokázána jeho omyvatelnost a tedy vhodnost ke hraní. Poté je odnesen na schody a svržen dolů, přičemž je hodnocen rámus s jakým z těch schodů padá.
To vše jsou pochody známé a již popsané. Měli bychom si tedy dávat pozor, co kde necháme ležet. No, nedáváme, pochopitelně. Copak může člověk myslet na všechno?
Max se tuhle ukázal jako opravdu řádný hospodář. Takovému hospodáři leží samozřejmě na srdci příjem rodiny i zdroje tohoto příjmu. Je-li opravdu hospodářem řádným, dbá i na čistotu těchto zdrojů případně o nápravu k čistotě směřující.
Například necháte ležet na botníku peněženku. Max si všimne, že z ní cosi vykukuje. Čistota vykukujícího se mu nezdá být dostatečně ryzí a proto jako řádný hospodář musí stav napravit. Tedy to, co trochu vykukuje, vytáhne docela, popadne to a jde to vyprat. Poněvaž je to špinavé, to dá rozum, že ano.
Načež jde kolem málaskaváHanička, takto Maxova panička, a spráskne ruce:
"Šmarjá, Maxi, co to zase děláš?! Necháš ty peníze na pokoji?! … No, Jiří, viděls' to? Von mi vytáh' pětistovku z peněženky a de jí umejt!"
"Já nevím, co máš, dyť je to správý. Jako řádnej hospodář de vyprat špinavý prachy." *)
Čímž je akt ukončen, neboť Maxovi je bankovka odebrána a před vodní lázní zachráněna.
Tedy protentokrát.



*) autor této věty nejsem já, ale jedna Haniččina přítelkyně, která jistě promine, že jsem z důvodu zpřehlednění příběhu použil jakousi zkratku

iluze

Ne snad, že bych v Ostravě nikdy předtím nebyl, ale vlakem jsem tam včera jel poprvé. A napříště to rozhodně hodlám opakovat. Je to pohodlnější než letadlem, lacinější a rychlejší než autem a ještě dostanete najíst a napít. Akorát, že holt do Ostravy jezdit na výlet není moc důvodů.
Ovšem i tak zřejmě působím, jako rodilý Ostravan.
Jen jsem totiž vystoupil z vlaku a vyšel před nádraží, hned se mě přišel zeptat jeden mladý muž, jestli se lístky na tramvaj kupují v tramvaji nebo někde jinde. Náhodou jsem věděl, že támhle v tý žlutý skřínce, jelikož jsem si v ní ty lístky sám před okamžikem taky kupoval. Neopomněl jsem pro pořádek dodat, že ale nejsem z Ostravy. Pán nakoupil lístek a jeli jsme tou tramvají každý po svém.
No a jen jsem vystoupil z elektriky, hrnula se ke mně zase nějaké slečna. A jestli prý nevím, kude se jde na autobusové nádrží. Té jsem poradit nedokázal a s omluvou, že opravdu nejsem z Ostravy jsem jí nebránil pokračovat ve zvoleném směru.
Víc cizinců se na mě v Ostravě neobrátilo, ale i tak to byl docela výkon. To, že jsem pak po cestě zpátky na nádraží potkal tank (v rubrice
telegraficky) už nijak nemohlo narušit zdání, že jsem v Ostravě jako doma.
Ovšem byla to pouhá iluze přesto, že nejméně dvou lidem to tak připadalo.

jen telegraficky (možná)

Dnes zápis nebude, poněvadž na to není čas. Pokud by čas zbyl, mohlo by být něco v rubrice telegraficky, ale nevím, nevím, ono asi nebude moc počasí na "telegrafování".

jezdec

Je na světě jeden takovej předmět, kterej je všestranně použitelnej. Původně byl vymyšlen pro úplně jiné účely, ale jeho naprostá univerzálnost z něj udělala nepřekonatejnej nástroj na všechno.
Pochopitelně přeháním, ale jenom trošku.
Určitě přeci sami používáte kancelářskou sponku. Takovej ten dvakrát zatočenej drátek, co se s ním mají spínat v rohu dva papíry, aby držely pohromadě.
Ten drátek se dá použít - a používá - opravdu na co si vzpomenete. Já jsem si z něj kdysi udělal například šroubováček na titěrný šroubky v brýlích. Dá se z něj udělat náhradní osička k autíčku, dá se s ním zajistit spoj, ze kterého vám vypadl kolíček, dá se s ním vyšťourat drobný předmět zapadlý do škvíry, můžete si z něj udělat provizorní háček či věšáček … použití je opravdu nepřeberné množství.
Včera jsem sponku opět použil způsobem, ke kterému nebyla stvořena.
Mám totiž jednu velice oblíbenou koženou bundu. U kožené bundy její obliba stoupá s jejím stářím. Zvyknete si na sebe. A když se u ní porouchá zip, je najednou problém. On se nedá úplně snadno vyměnit za ten samý tak, aby to nebylo vidět. Navíc u téhle bundy se zip rozbíjí pravidelně. Tedy zip je pořád v té nejlepší kondici. Ale protože bunda i zoubky zipu jsou takové festovní, očko - tedy kovové držátko jezdce zipu - se každou chvíli vytrhne. Tedy já ho vytrhnu, urvu.
Proto docela často měním jezdce. To je nejsnažší způsob obnovy funkce zipu.
Právě z té kancelářské sponky bylo už mnohokrát provizorní ouško jezdce, než jsem koupil zip a z něj použil jezdce nového.
Tentokrát se mi podařilo urvat ouško velice citlivým způsobem, tedy tak, že se součástky jen jaksi vyvlékly ze sebe a zůstaly neporušeny.
To byla příležitost!
Místo nového zipu jsem koupil vrtáček, do třmínku jezdce jsem vyvrtal dvě milimetrové dírky, zapasoval jsem to do sebe a teď už scházela jenom osička.
Nebudu zastírat, že jsem celou tu opravu šil na míru právě kancelářské sponce.
Ano, vzal jsem ze zásoby v krabičce jednu sponku, příslušný kousíček jsem odštípl - a na světě byla naprosto dokonalá osička do třmínku jezdce zipu.
Dvojí cvaknutí kleštičkami a opravený jezdec je jako nový.
Tentokrát už bude, doufám, držet na věky, protože je opravenej tím nejdokonalejším způsobem - tedy kancelářskou sponkou.

v Národním na kanapi

"Víš, já ten balet nějak … no prostě nemusím. Já budu asi kulturní barbar. Ale dyž mě to nebere. Já bych se tam trápil," snažil jsem se vyvlíct z představení, na které jsem měl Kačence zakoupit těsně po prázdninách lístky k narozeninám.
"No tak kup jenom dva, já půjdu s Kačkou sama," vysvobodila mě mábáječnáHanička.
Rád jsem učinil, jak navrhla. Včera byl ten večer, kdy se představení Louskáčka konalo.
Jenomže zas to bylo trochu jinak.
Ona totiž Kačka dostala na vybranou, s kým má na ten balet jít. A vybrala si Matýska.
Nuže, odvedli jsme je do Národního, předali jsme je panu uvaděči a šup na kanapátko do salonku. Takhle nějak si představuju (jako zavrženíhodný kulturní nevzdělanec) ideální baletní představení.
Z reproduktoru se linuly zvuky hudby, do nich volal inspicient: "Připraví se technika, garderóba, čalouníci a stavěči, opakuji …" a já jsem si usrkával kávu a k tomu zakusoval chlebíček se šunkou.
Když bylo asi tak pět minut po začátku, přišla ta slečna, co mi prodávala to kafe a povídá: "Já vás nechci rušit, ale víte, že představení už začalo?"
"Ale jo, víme, taky už jsme tam dva malý diváky usadili, my tu na ně počkáme."
Slečna pochopila, kdo je tu kulturním barbarem a s profesionálním úsměvem se vzdálila připravit salonek na přestávku.
A tak jsme celýho toho Louskáčka strávili s moumilouHaničkou v Národním na kanapi. No a nebylo to špatný. Děti si to představení moc pochvalovaly.

druhá adventní

Po bitvě je každej generál, říká se po bitvě. Ovšem není bitva jako bitva. U nás se bojuje tvrdě a bez slitování. V naší bitvě nebývá generálů, není ani vítězů ani poražených. Jde o boj samotný.
V sobotu jsme odložili bitvu na neděli přesto, že si jí Kačka přála k narozeninám. V neděli se Kačenka opásala Matýskovým opaskem, na něj si připjala zásobník s náboji a bitva začala. Žádný cavyky, rovnou na komoru. Střílelo se z kuchyně do světnice, zpoza kanape, ze schodů v síni, z patra dolů, ze síně nahoru, zpoza stolu za židlemi. Kryli jsme se vším, co se nabízelo.
Jen málaskaváHanička se nekryla. Seděla na kanapátku a se stoickým klidem si četla přesto, že střely kolem ní svištěly jak v Tombstone.
Maxmilián na nás se shovívavým udivením shlížel ze své kočičí prolejzačky. "Co blbnou?" myslel si a přehlížel bitevní pole.
Cyria se rozhodla jinak. Chvíli sledovala vřavu a pak se přidala.
Ona se totiž ta munice, se kterou se u nás střílí, dá docela dobře chytit do tlamy. A dobře se přenáší. A znamenitě se dá zakousnout. Střely jsou totiž molitanové, aby to nebolelo, když s nimi dostanete do čela.
"Cyrdo! Necháš mi tu patronu! Kruci, neber mi to. Matěji, už zas jednu ukradla!"
"No ták, Cyri, dej mi to. Mně jedna chybí."
"Ha! Krej se!"
"Ještě néééé … nemám nabito!"
"A mám tě! Trefa! A rovnou mezi světla!"
"Ne, to bylo do pusy. A stejně jsem tě trefil taky."
"Mně to nestřílí … už to střílí! Huráááá!"
"Cyrda má další. Támhle s ní utíká pod schody!"
"Za ní! … auuuuu! Tys mě střelila!"
A tak u nás dál poklidně plynula druhá adventní neděle … nebo vám snad nepřipadá dost adventní?

první centimetr

Dnes mimořádný krátký zápis:
Kačka má letos na sníh štěstí. K svátku jí pocukroval zahrádku a dneska přes noc napadl viditelný první centimetr letošního sněhu. Kačce k narozeninám!
Tak já už jen zajedu pro ten dort a oslava bude úplná.
Tož, Kačenko, všecko nejlepší!

… a opět doplnění: te sníh vydržel akorát den, v neděli ráno už je zase šest nad nulou a zelenej trávník ...

atlas hub

Anděl si původně myslel, že přijde až dneska, na Mikuláše, v pátek, ale to jsem mu rozmluvil. Oni totiž kluci letos právě začínali. Ano, kluci. I anděl byl kluk. Mimochodem, proč by měl bejt anděl jenom holka, že ano. Takovej Gabriel taky nebyl žencká.
Na termínu jsme se tedy nakonec shodli a všechno klaplo, jak mělo.
Ovšem byla tu jedna malá změna. Děti jaksi dopředu nebyly úplně přesvědčené o tom, že Mikuláš je Mikuláš a ne strejda. Ještě vloni to prošlo, ale letos už to nedrželo ani na tom vlásku. Matěj rovnou oznámil, že našel na autobusové zastávce inzerát na Mikuláše a že má celou nadílku zkaženou, poněvadž i když věřit chtěl, takhle to vážně nejde. Kačka tak nějak tušila, že by to moh' bejt podfuk, protože ve škole sama byla za čertici, ale jistá si úplně nebyla.
A v tom Matýsak volal: "Křídlo, já zahlíd' křídlo! Už jsou tady!"
A taky jo. Za chviličku začal čert bušit na dveře a hudrat cosi o těch zlobivejch dětech.
Načež Matěj otevřel a trojice v báječných kostýmech vstoupila. Jenomže kostýmy nepomohly. Matěj se smál od ucha k uchu a i Kačka byla úplně v klidu. Zahráli si společně s Mikulášem, čertem a andělem divadýlko, odříkali básničky, poslechli si, co a jak mají vylepšit, Kačka rozdala všem dárečky, tedy Mikuláš dostal Mikuláše a čert s andělem po obrázku, a děti od nich dostaly po košíku s dobrotama.
Když se za těmi třemi zavřely dveře, Kačka prohlásila to, co oba věděli už od začátku:
"Tatínku, anděl byl Vojta a Mikuláš Honza, ale toho čerta jsem neznala."
"A kniha hříchů byl atlas hub," pravil temně Matěj, čímž byli s tou vykutálenou trojicí jednou provždy hotoví a jali se dolovat sladkosti z košíků.
Tak, to bysme měli. Udrželi jsme to do Kaččiných osmi a Matýskových devíti let.
Koneckonců to je dobrej výkon, ne?

u dvou babiček

Provázkovou chýši jsem jakživo nedělal, ba vlastně kromě toho názvu ani nevím, jak to má doopravdy vypadat. To jenom v Rychlých šípech jsem se o tom dočetl - souviselo to s bednou plnou provázků. Tudíž je nabíledni, že v tomto oboru nejsem nijak silnej v kramflecích.
Nuže, potřebuji-li provázek, jdu do provaznictví. To je v Praze támhlec kousek od Újezda nebo v Jaromírce. Na Újezd to mám pár kroků, takže jsem zašel tam, jelikož jsem nepotřeboval jen jeden provázek, ale spousty provázků.
V provaznictví mají opravdu přehršel provázků, lanek, lan, motouzů, provazů, šňůrek a podobného artiklu. Najdete tam kdejaký špagát od tenkého provázku až po kotevní lano.
Ale má to háček.
Ostatně, co dneska nemá háček, že ano.
Jsou tam dvě milé paní, velmi ochotné, ovšem od každého lana mají než jeden typ, jednu barvu. Pochopitelně, krámek není nafukovací. Jenomže já potřeboval od jednoho typu co nejvíc barevných variant. A to bylo přání v tomhle provaznictví nesplnitelné.
A tak jsme začali s paními mudrovat na téma barevné provázky. Paní vymyslely, že nejlepší bude jít do galanterie, tam že mají takové barevné šňůrky. Jenomže já už cestou byl v té galanterii, co je hned vedle a v tom kutilovi, co je za tou galanterií a výsledek byl podobný tomu v provaznicrtví.
"No jo, já taky byla tuhle v galanterii," pravila ta milá paní, "a máte pravdu, už to nejni, co bejvalo. Taky tam toho moc neměli. To víte, vono to de dneska těžko na vodbyt."
Přitakal jsem něco v tom smyslu jako že vo vodbytu jsem už taky něco slyšel a mudrovali jsme dál. A pak paní napadlo, že kdesi za sedmero horami a sedmero řekami, až támhle někde v Holešovich prý snad jedna galanterie kdysi bývaal. A že byla snad dost velká na to, aby tam nějaké takové provázky měli. Že bych to tedy mohl snad zkusit tam.
Nuže, poděkoval jsem se dvěma babičkám, rozloučil se s nimi, sebral jsem si svůj uzlíček se skývou chleba a s jejich požehnáním se vydal přes sedmero řek a hor … totiž, co to povídám!
Mrknul jsem na internet a paní měly pravdu. Už mám ve schránce mail s potvrzenou objednávkou.
Jenomže to není ta romantika.
V tom provaznictví u dvou babiček bych to nakoupil s daleko větším potěšením.

s tou to šlo

Ty tam jsou doby, kdy si člověk v hokynářství nebo u ševce pěkně popovídal a k tomu ještě i nakoupil, co potřeboval. Teď si nepopovídáte a jediná otázka, kterou vám u pokladny položí je, zda máte kartu "očipovanou" anebo jestli jí musej strkat do strojku. Pokud vyjmu nákupy v železářství například u Rouska, tak se dá říct, že nemám rád nakupování. Ale holt člověk občas něco potřebuje, tak se do krámu musí.
Shodou okolností se mi přihodilo, že jsem cosi potřeboval a krám k tomu příslušný byl úplně prázdný. To se teď před Vánoci skoro nestává, takže jsem hned vstoupil a hledal, co potřebuju, když tu se z rozhlasu ozvalo, že probíhá jakási akce a jestli mám místní tisk nebo jsem si opatřil kopii letáku z internetu, dostanu dvacet procent slevu. Neměl jsem to ani to. Pochopitelně, copak já čtu někjaký letáky nebo je hledám na síti? Ale u pokladny byla taková milá slečna. Měla docela dost času, protože nikdo nikde. A tak že mi poradí.
Když si prý v telefonu otevřu adresu s letáky a nalistuju si ten jejich, tak to pak půjde i s tou slevou. Hledal jsem a nic. Nějak to nebyla ta správná stránka.
Slečna mi znovu odříkala adresu té pravé stránky. Stála přitom nade mnou a navigovala.
"Ano tady to je, a ještě dál, na další seznam a ještě na další. Víte, on už je ten leták starší, ale nebojte, na další stránce určitě bude. No vidíte, to je on."
"Tak kde je ten kupón na slevu?"
"A ten už není potřeba. Mně stačí, že jste mi ukázal ten leták. Víte, to abysme tu slevu nedávali jen tak úplně zadarmo."
"Ale dyť je tak mrňavej, že nic nepřečtu."
"To nevadí, já jsem ho viděla a to stačí."
Tak jsem dostal slevu na leták ve velikosti poštovní známky, který jsem ani sám nenašel.
Čímž musím uznat, že to o tom popovídání v krámě pro tuhle slečnu neplatilo. S tou to šlo, s ní se dalo mluvit.

umí

"Jenomže já jsem nepřítel s časem," dodal pan Hrubý, když jsem mu volal o pomoc s rozbitým zámkem u kufru auta.
"Musel byste přijet ještě dneska, stejně tu budu do noci."
Samozřejmě jsem s radostí souhlasil.
Ono se totiž tuhle přihodilo, že z ničehož nic nešel zamknout kufr auta. To jsou teď v těch autech samá hejblátka, knoflíky, kličky, páčky a všechno je na elektriku. Když si potřebujete odemknout, zmáčknete čudlík, když zamknout, druhej. Jenomže když mačkáte jak diví a nic se neděje, je to k vzteku. Poněvadž taková obyčejná úloha jako je zamknutí kufru je neřešitelná. Nikde není klíčová dírka, do které by se dal strčit klíč a kufr by se mohl zamknout.
Když zavoláte do servisu, ochotně souhlasí, že můžete přijet, ale na počkání vám to asi neopraví. Dozvíte se, že to asi bude to servo v zámku a to na skladě nemají, to se musí objednat a …
A krucipísek, to má člověk nechat ve městě plným zlodějů auto s vodemčenym kufrem?
Nuže zavoláte tedy nepříteli času, panu Hrubému tuhlec vedle ze vsi. Pan Hrubý je člověk laskavý a vždycky pomůže. I když toho má moc. Možná toho má moc právě proto, že vždycky pomůže.
Tedy: Vyzvedl jsem Kačku ze školy, zavezl jí domů a před tím, než jsem jel vyzvednout Matěje na trénink, jsem se stavil u pana Hrubého.
Nic neřek, otevřel vrata, abych mohl s autem dovnitř, a pustil se do kufru. Odstrojil čalounění - má na to takový děsně vychytaný háky - a začal zkoumat to servo.
"No jo, tady to máme, von tam nejde proud. To musíme zkoumat dál," pravil a jal se to provádět. A hned to taky vyzkoumal. Drátek od serva zámku byl přetrženej v ohybu v takovým tom husím krku, co vede kolem pantu dveří.
Pan Hrubý drátek nastavil, spojil, zaizoloval, vyzkoušel to, všecko zakryl a bylo. Zámek zase zamykal.
"Vy jste úžasnej! Kolik budu dlužnej?"
"No, dáte mi stovku," pravil pan Hrubý.
Úžasný! On to prostě bral jako sousedskou pomoc. V servisu by hned vyměňovali celej svazek drátů, možná i to servo a naúčtovali by mi to pěkně podle tabulek a ještě bych si počkal, než objednají součástky. Tady u pana Hrubého to bylo hned a jen za symbolický peníz.
Poděkoval jsem znovu panu Hrubému a jel pro Matýska. Stihnul jsem to včas.
Inu pan Hrubý prostě umí.

pro letošek odzávoděno

"Tak a pro letošek to máme za sebou," pravil Vojta, velkej kamarád a vzor Matýskův. Jsou v jednom oddíle, i když v odeset let jiných kategoriích. To bylo v sobotu, když skončil Národní pohár ve wushu.
Tentokrát to bylo dlouhý, protože kluci, mezi které Matěj patří, cvičí soutěžní formy wushu a ty byly na pořadu dne až poslední. Celou sobotu jsme tedy strávili v tělocvičně a více či méně sledovali, jak cvičí ostatní. Až odpoledne po páté prřišli malí kluci na řadu. Matějovi to opět skvěle šlo a poprvé si na tomto poháru vyzkoušel dvě nové sestavy, které se teď učí a trénuje je. Vypadalo to výborně i s těmi chybičkami, co v sestavách udělal. Dostalo se mu za ně i skvělého umístění. Ostatně i se třetí sestavou, kterou si na soutěž přivezl, zabodoval.
Takže nakonec si vezl domů dvě bronzové a jednu stříbrnou. Vlastně si mále převzal jenom dvě medaile, protože s tou třetí (druhou bronzovou) nepočítal a už jsme byli na odchodu, když jsme z haly slyšeli znovu Matýskovo jméno. Ještě se pro ni vrátil a ta mu udělala největší radost, protože byla jaksi "navíc", nad původní seznam úspěchů.
Matěj byl šťasnej, že si nakonec přeci jen hezky zacvičil. To že vyšlo i umístění, to bylo fajn, ale nebylo to to nejdůležitější, protože Matýsek se řídí tím, co Tomáš, náš báječný trenér, vždycky klukům říká: "Nejdůležitější je, abyste měli z toho cvičení dobrej pocit. A když se vám bude cvičit dobře, tak nějakej ten úspěch určitě přijde."
Letos těch úspěchů bylo opravdu hodně. Z
každých závodů Matěj přivezl nejmíň dvě placky. I z Polska i za Slovenska. Když mu to takhle půjde dál, možná by mohl jet příští rok i na mistrovství … ale to je až za dlouho.
Pro letošek je odzávoděno a příští rok je až za měsíc. Takže času dost. Teď bude Mikuláš a Vánoce a prázdniny a … a vůbec.