WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

je to na pováženou

Je to vždycky na pováženou, volat někomu po ránu. Musíte počítat s celou škálou odpovědí včetně té, že vám volaný neodpoví. Já volávám kamarádovi nejdříve po osmé, neboť vím, že už dávno vstal a taky že už je vzhůru, což nebývá totéž.
Včera měl takovej nejistej hlas. Probrali jsme důležité věci, kvůli kterým jsem volal a pak slyším: "Prosimtě, já ti zavolám za chvíli. Já jsem tady teď v takový složitý situaci."
"Jasně, zavolej," opáčil jsem.
Čekal jsem něco jako zlomenej kartáček na zuby nebo zauzlovanej pásek od županu či obě nohy najednou v jedné pantofli, prostě takové ty normální ranní příhody. Nu a dozvěděl jsem se, že pochopitelně bylo všechno úplně jinak.
Použiju mírné nadsázky, ale s trochou smyslu pro fabulaci lze říct, že to probíhalo přesně takhle:
Ranní kávu se kamarád rozhodl namlít ručně, aby ženě pěkně voněla. I uchopil kávu zrnkovou a mlýnek ruční na kličku. A jak tak po ránu mele, nějak se to zaseklo. Zabral a zaseklo se to víc. Kde nepomůže síla, pomůže ještě větší síla. Zabral tedy pořádně a výsledek se v mžiku dostavil.
Mlýnek se mu v rukách rozložil na atomy.
Nastalo kávobití (což je výraz odvozený od slova krupobití) a kávová zrnka se rozlétla po světnici. Ve snaze zachytit alespoň některá z unikajících zrnek se kamarád vymršitl chtěje pochytat, co půjde. Tím rozmáchlým gestem chytače kávových zrnek dosáhl nevídaného úspěchu. Dózu s čerstvými kávovými zrnky trefil hřbetem pravačky tak šikovně, že odlétla až do kuchyně rozsévajíc za sebou svůj obsah.
Nastal hřmot, rachot a apokalypsa, do které vstoupila jeho žena se shovívavou otázkou na rtech:
"Co to tu, u Jóviše, po ránu tropíš?"
"Co bych tropil, prostě jenom telefonuju s Jiřím," zněla pravdivá odpověď, po které následovala ta věta o té složité situaci a zavolání později.
Inu, jak jsem říkal, je to na pováženou volat někomu takhle po ránu.

vy jste je nepotkali?

Jak přesně vznikla ta která pověst či pohádka se většinou neví. Prostě se to povídalo a pak to někdo zapsal. Ale kde se to vzalo, než se to povídalo, to je většinou záhada. Taky mám jednu záhadu. A docela čerstvou.
V ulicích kolem Arbesova náměstí je čilý ruch. Zvláště Štefánikova ulice žije čilým městským životem. Ani v ostatních ulicích není prázdno a tudíž se nedá říct, že by tam chcíp pes. A taky ne.
Pes tam nechcíp, ba naopak, chodil tam a zřejmě chodí pořád. Velkej. A nechává za sebou stopu. Krvavou.
Kdepak, nevymejšlím si. Tento týden jsem tu krvavou stopu našel na mnoha místech v ulicích právě kolem Arbesova náměstí mezi Štefánikovou ulicí a Jiráskovým nábřežím. Otisky psích pacek na chodníku jako razítka. Stopy míří ulicemi, občas přejdou přes ulici z chodníku na chodník a kamsi směřují. Neměl jsem čas vystopovat odkud kam vedou, ale jisté je, že na ně v té oblasti narazíte skoro všude.
Co se asi stalo? To se patrně nedozvím.
Ale můžu si třeba vymyslet, že ohnivý pes obchází Arbesovo náměstí a hledá svého pána - vysloužilce od Újezda. Nepoctivý vetešník ošidil jednonohého vysloužilce z Újezda, který k němu přinesl do zástavy svůj poslední vojenský metál a nedostal za něj, než pár měďáků, přesto, že byl doopravdy ze zlata. Ve vetešníkovi se však hnulo svědomí a šel veterána hledat, jenomže po vysloužilci už nebylo ani vidu ani slechu. Zůstal po něm jen jeho věrný pes. Vetešník chtěl vrátit nepoctivě získaný metál alespoň vysloužilcovu psovi. Ale pes před ním utekl a duch toho šizuňka dodnes bloudí setmělými ulicemi kolem Arbesova náměstí a psa nemůže dohnat. To je odplata za jeho nepoctivost.
Vy jste je nepotkali? Tak si dávejte pozor, někde kolem Arbesova náměstí obchází duch starého vetešníka a před ním běhá veliký ohnivý pes, já jeho stopy viděl!

pokus

O mývalích náladách našich mývalích kočkenů se tu už psalo, naposledy zrovna nedávno. Pořád to není všechno. Kočkeni jsou hraví a zkoumaví. Z toho plyne spousta situací.
Třeba situace ve sprše.
Sprchový kout má dveře. Skleněné dveře. To sprchové kouty mívají. Co ovšem nemívají, jsou kočkeni mývalí.
Cyrda čeká právě ze těmi skleněnými dveřmi, po kterých stéká voda. Sleduje pramínky vody a stékající kapky. Sleduje je netrpělivě, poněvadž se nemůže dočkat, až bude ve sprše volno.
Vystřídá vás. Jakmile vylezete ven, Cyria vleze dovnitř. A začne se koupat. Tedy ne snad, že by vlítla do vody a začala tam řádit. Žádná velká voda už ve sprchovém koutě není. Jenom zbylé kapky a mokro. A v tom se válí a užívá si lázní. Občas slízne kapku a tváří se blaženě.
Tento stav mě pokaždé udivuje, protože není úplně obvyklé, aby kočka vlezla dobrovolně tam, kde je voda. Max například do koupelny chodí málokdy.
Abych vyzkoumal míru vodomilnosti naší Cyrdy, učinil jsem tuhle pokus.
Když byla vevnitř, pomaloučku, abych jí nevyplašil, jsem pustil malý čůrek vody z trysky ve zdi. Třeba si bude hrát, když je mývalí, řekl jsem si. To jsem se tedy spletl. Jen vyteklo pár prvních kapek, Cyrda se mohla přerazit, jak vystřelila ven. Počítám že kdyby byly ty skleněné dveře zavřené, určitě by po nich vyběhla až nahoru k té škvíře a tudy by se propasírovala ven.
"Co to jako mělo bejt?!" stěžovala si bezprostředně poté svým vyčítavým pohledem, "žádný skotský střiky nebyly dohodnutý!"
Čímž bylo experimentálně dokázáno, že ranní sprcha rozhodně není pro kočku.

sníh k svátku

Mrknul jsem na okno, jak je venku. A venku nebyla ani námraza, ani jinovatka, ani nepršelo, natož aby padaly kroupy. Venku bylo ticho a tma a na krajíček okna hned k rámu se tiše snášel letošní první sníh. Nebyly to žádné velké kusy. Jen tak trochu pocukrováno v hustotě zatím jen asi jedna vločka na půl čtverčního centimetru. Ostatně na tom až tak nezáleží. Důležité je, že první letošní sníh začal padat právě dnes ráno.
Jest mi tedy provést zápis do statistiky. Letos je tu sníh tak nějak přiměřeně, v docela obvyklé době a o měsíc později, než vloni. Však jsme si taky užívali mírného příjemného podzimu i když v poslední části poněkud šedivě zataženého.
Nuže, zde je statistika o prvním sněhu z woleschka:
?.12.2005, 2.11. 2006, 12.11.2007, 12.2.2009, 17.12.2009, 28.11.2010, 17.1.2012, 27.10.2012, 26.11.2013.
Kdyby náhodou napadlo množství větší, než malé, určitě dám vědět. Teď přidám už jen hezkou pranostiku, která sice počítá s tím, že už je advent, ale těch pár dnů do neděle nehraje roli:
Adventní sníh dočká-li březnového, nebudeš jídat, sedláčku chleba režného.
A protože měla Kačenka včera svátek a ten sníh vlastně dostala k svátku jaksi přívažkem, přidám ještě jednu:
Sníh na svatou Kateřinu věští vysoké obilí.

A ještě prosincové doplnění:
ten sníh nestál skoro ani za tenhle zápis, skutečná sněhová pokrývka, která je vidět i z meteokamery napadla dnes, na Kaččiny narozeniny! Tedy 7.prosince. To jen pro pořádek.

je vidět

Světlo bylo ale jinak bylo všechno jinak.
Opravu světla za světla jsem začal zkouškou. První novou trubici jsem zkusil v té beznadějně poslední konzoli. Třeba to bude fungovat, tak to zkusím, ať to nemusím štípat, říkal jsem si. A hleďme, rozsvítilo se to. Nuže budiž světlo! Čímž by se mohlo zdát, že oprava skončila, ale opak byl pravdou.
Jedna zářivka přestala fungovyat i v kuchyni, což mácitliváHanička nelibě nese, poněvadž ani ona nepatří mezi šeromilce. Tady to těleso ovšem vzdorovalo zásadním způsobem. Předřadník jsem nevratným způsobem vyoperoval, vsadil jsem transplatát, čili nový předřadník a napojil všechny životně důležitá pojítka. Je jich sedm, kdybyste to někdy taky dělali. Ještě tu trubici a: budiž světlo!
A nebylo nic.
Ten aparátek prostě odmítl spolupracovat. No tak tedy zkoušečku, doutnavka doutná, kdy má, ale trubice nic, nesvítí. Zkusil jsem ještě vypínač na boku, jestli náhodou není vypnutej. Nebyl a ani po několikerém překlapnutí se nic nového nestalo.
Tak znova. Odizolovat, prověřit, přešroubovat … a zase nic. Tedy ještě ověřit kontakty v patici. Furt nic. Tak to už jsem nevěděl. Že by byl ten novej předřadník taky špatnej?
Zrakem jsem znovu zachytil o vypínač. Byl vypnutej. No to byl už mockrát a taky mockrát zapnutej. Tak to eště zkusím překlapnout.
Klap - a bylo světlo!
Čím se to stalo? Nevím. Nepátral jsem po tom. Ještě bych moh' něco vypátrat a pak by to třeba nešlo opravit. Takhle to svítí a máveseláHanička prohlásila: "Vidíš, teď je teprv vidět!"
Čímž jsem uspokojen i já, jelikož je konečně vidět, že jsem něco opravil.

při světle

Když už jsem u těch oprav, je tu ještě jedna, která mě čeká. Světla v kůlně už fungují ke vší spokojenosti, zato v pracovně je temno. Ne tak docela, protože jsem přivedl zpět k životu jednu stojací lampu u stolu a spolu s takovým led šidítkem mi tu jakž takž svítí. Ale původní jasné, témě denní světlo to není.
Odporoučela se poslední zářivka. A kdyby jenom zářivka. Ono je to v elektronickém předřadníku. A ten je v tělesu svítidla a těch těles je ve žlabu pod stropem habaděj a v háji jsou všechny.
Musím to celé rozdělat, vyměnit předřadníky a případně i trubice zářivek. Jenomže to není jen tak. Už jsem to dělal ve světnici a je to práce na dva dny. Musí se to celé rozmontovat, vyštípat staré součásti (není to ve svorkách, ale je to spojené napevno) a pak tam vletovat součásti nové a celé to zase pracně smontovat a vrátit na místo do stropních žlabů.
Kdepak obyčejná výměna zářivky. Tohle je docela něco jiného. Jenomže já mám rád dobré světlo. Jak je šero nebo svítí jen jedna lampička, působí to na mě uspávacím dojmem, což třeba právě teď po ránu není to pravé ořechové.
No nic, předřadníky mám, trubice taky, takže to vypadá, že o víkendu vypukne mohutná oprava.
Proč až o víkendu? Protože to je stejný jako s těma brejlema, co se bez brejlí špatně hledaj: světlo se holt dá opravovat jedině při světle.

klíčový prvek

Na modelářském kroužku jsem se včera sešel zase se všemi kluky a lepili jsme modely jako vždycky. Inu co by taky měli modeláři dělat jiného, než modely, že ano. Člověk by řek', že to ani nemůže bejt jinak, to by pak nebyl kroužek modelářů. A přesto to zrovna včera jinak bylo.
To se totiž objevila ve dveřích jedna paní učitelka z družiny a že prý jsou dole ve vchodu vyvrácené dveře a že paní ředitelka prosí, jestli bych se na to mohl podívat, jestli by to nešlo opravit. Tak jsem jí svěřil kluky, aby mi je pohlídala, vzal jsem si z kufru ty nejtěžší nástroje, co jsem tam měl, tedy kombinačky, šroubovák a malý kleštičky a běžel jsem k těm vyvráceným dveřím podívat se, co to s nima je.
A vono jo. Byl tam ještě i jeden tatínek, který mi sekundoval, ale jediné, co jsme byli schopni provést, bylo zjištění, že je to neopravitelně vyvrácené a že ten rozlomený pant se musí vyměnit, protože opravit nejde. Jedině snad že by se dal provizorně použít pant z druhého křídla dveří, kde byly tři. No jo, ale chybělo to podstatné. Čtyřka imbus. Ten s sebou v kufru nenosím. Pro modeláře není potřeba.
Mezitím se odehrávaly telefony s paní ředitelkou, kterou jsem informoval o stavu věcí a ona informovala mě o stavu shánění pana starosty a pana údržbáře, kteří by měli přijít a něco s tím udělat. Jenomže čas utíkal a dveře furt visely na jednom pantu. Na noc to tak nemůže zůstat.
Tedy jsem zavolal mélaskavéHaničce o pomoc. Byla ve škole hned, jak to jen šlo a přivezla mi mou sadu imbusů.
Poprosil jsem další paní učitelku Lenku, aby mi teď zase ona pohlídala modeláře a šel jsem na ty dveře. No a vida, šlo to. Po chvíli, když už jsem byl asi tak v půlce opravy, přišel pan starosta. Zrovna vhod, aby mi podržel těžké křídlo dveří. V jednom to skoro nešlo. Nasadili jsme to společně na pant, já to tam přiheftnul na místo a dveře znovu začaly plnit svoji funkci.
Všecko to dobře dopadlo, modeláři udělali kus práce, já jsem opravil dveře a pan starosta má na starosti dneska sehnat ten rozlomenej pant ke dveřím, neboť opravu je potřeba řádně dokončit.
Ale nebýt mémiléHaničky, takhle rychle by to nebylo. Tím doslova klíčovým prvkem byla opět ona. O stihla to všechno tak, že když jsem přijel domů, zrovna byla hotová večeře. No není báječná?!

v pohádkách a ve škole

Ufff, letošního Fausta jsme nakonec zvládli dřív, než začalo sněžit. Už jsme měli obavy, že to nestihnem a budeme to muset odložit, ale nakonec to vyšlo.
Tentokrát jsme si pro celou Matýskovu třídu vymysleli putování za kameny. Ono to vždycky alespoň trochu souvisí s osnovami pro příslušné pololetí. No a právě teď se probírají planety Sluneční soustavy, horniny, orientace v mapě a vůbec takové podobné věci, což jsme právě ve hře využili. MápečliváHanička to tentokrát připravila skoro celé sama. Já jsem jenom vytypoval trasu a zařídil poklad a alchymistické kouzlo. Ale všechny úkoly a zastávky na trase dětem nachystala mášikovnáHanička. Někdy to nachystala docela obtížné a málem jsme si s dětmi mysleli, že se nedostaneme z místa.
Na každé křižovatce cesty totiž děti musely najít vzácný kámen a pak podle něj provést úkol kameni příslušející. Nešlo to vždy úplně snadno a nebýt naší úžasné paní učitelky Marcely, nevím, nevím… Nu ale nakonec jsme přeci jen složitým terénem často i mimo značené cesty a po hřebenech doputovali na keltské opidum.
Tady děti nalezly truhličku s alchymistickými potřebami a musely vykonat rituál, který měl pomoci Faustovi zlomit další pekelné prokletí.
Pokusy se vydařily. Každý skropil záhadnou směs kapkou vody a zakrátko z té hmoty začal stoupat dým a poté vyšlehl plamen. Všichni vykonali, co měli a zavolali Fausta jménem.
A v tu chvíli se to stalo.
Jen děti dořekly Faustovo jméno, z dálky se ozvala hromová rána …
Kdo nebo co to bouchlo, nikdo nevěděl. Ba ani já, protože tohle jsem opravdu neměl s nikým domluvený. Ať už to bylo cokoliv, děti měly jasno: další obruč Faustova prokletí praskla a právě ony k tomu Faustovi pomohly.
Cestou domů se mě jeden Matějův spolužák ptal, co se stane, jestli ten ďábel přijde. Nuže mohl jsem mu směle odpovědět, že i kdyby přišel, nad touhle třídou nemá moc, protože všechny děti mají dobré srdce, což právě prokázaly pomocí Faustovi. No a na nikoho, kdo má dobré srdce ďábel nemůže. Tak to bylo a tak to je.
Tedy alespoň v pohádkách a v naší škole.

nekapalo by to

Vono se řekne: jenom to kape, tak to snad nebude takovej problém! Nebyl by, kdyby kapal vobyčejnej kohoutek. Jenomže dyž kape keramická kartuš pákové baterie, problém to bejt může.
U kohoutku vyměníte gumovej kroužek nebo tam vložíte nový těsnění sedla a je to. Jenomže pokud kape keramická kartuš, je to na výměnu. Mně se to ale vyměňovat nechce. To přece musí jít nějak opravit. Pokud dosedací plochy destiček nejsou poškrábané, není důvod, proč by to mělo kapat.
Destičky poškrábané nebvyly a kapalo to dál.
Nastává tedy výzkum. Pokud jsou destičky v pořádku, musí být zádrhel někde jinde. Na první ani na druhý pohled to však nikde nedrhne. Výzkum pokračuje. Na řadu přichází lupa. Ani pod lupou se neukazuje žádná rýha či škrábanec, kudy by unikaly kapičky vody. Tak teď už zbývá jen přesné zmapování funkce. A tady by to mohlo být.
Ty keramický destičky jsou tak děsivě přesný, že každá desetina milimetru může znamenat otevření byť nepatrného, přesto dostatečného kanálku. Keramika se nevožvejká, ale to plastový lože v kulise, která tou destičkou hejbá, se vožvejkat mohlo.
Takže to celý asi tak po vosumdesátýsedmý rozdělám, zkusím vůle v kulise a cosi tam snad je. Možná by se našla desetinka vůle, která tam snad, když to bylo nový, nebyla.
Natřikrát přeloženej pauzák by moh' stačit. Papírek přeložen a vložen. To celé opět smontováno.
Po více než hodinové operaci to vypadá, že to přestalo kapat.
Nechal jsem to, aby si to sedlo. Přestane to kapat a já budu o to víc slavnej. Za pár dní jsem se jen tak zeptal mémiléHaničky:
"Tak co, už to nekape?"
"Kape," pravila málaskaváHanička, "furt to trochu kape."
Sláva se nekonala a já jsem navzekanej na tu přesnou keramickou výrobu. Dyby to udělali vo pár destinek větší, nekapalo by to. Jenomže to by pak neměli žádnej kšeft.

Stratocaching - vzlet balónu

Vzlet balónu je vždycky velká událost. Už od dob bratří Montgolfierů se při takové příležitosti scházívá publikum v nemalém počtu. V sobotu jsme tím publikem byli i my. Velcí hračičkové se totiž právě v sobotu rozhodli vypustit balón s keškami a kamerami a zahájit experiment Stratocaching, o kterém jsem tu minulý týden psal.
Start byl ohlášen na devátou. Byli jsme tam včas a hned u brány nás paní s modrou čepicí odkázala za plot, jelikož prý nemáme registraci. Zřejmě jsme neměli tu správnou a šli jsme tedy za plot. Spousta jiných návštěvníků buď registraci měla nebo nepotkali paní v modré čepici a tak se už v devět motali uvnitř areálu ČHMÚ.
Okouněli jsme za plotem spolu s ostatními nepozvanými. Občas přišel k plotu někdo pozvaný a hlásil, že start je odložen na půl desátou a pak na desátou … A když bylo po desáté a furt nic a my jsme jako tatrmani s dětmi čekali za plotem, přestalo nás to bavit. Řekli jsme si, že jdeme domů.
Ještě před odjezdem jsme zamířili znovu k bráně. A ejhle! Už jí nehlídala paní v modré čepici, tudíž jsme vešli.
A vešli jsme včas.
Konečně začalo něco zajímavého. Děti si prohlédly nafouknutý stratosférický balón, šáhly si na dropion - tedy zařízení, které mělo vynést a posléze vyhodit strotokešky. Dokonce jsme si vzali do ruky i jedno semínko - stratosemínko. Prostě všichni ti, co už tam přes hodinu okouněli, měli všechno prohlédnuté a my jsme tak na prohlížení měli klid a času dost.
Teprve po čtvrt na jedenáct se věci daly do pohybu. Pánové přivázali dropion pod balón, provedli poslední úpravy a kontrolu a konečně se začalo počítat a nastal start. Balón za všeobecného jásotu vzlétl a my jsme se vydali domů sledovat, kudy poletí.
Doletěl až nad Zdice a pak se začal vracet směrem k nám. Nad Litní dosáhl nejvyššího bodu nějakých 30 a půl kilometru a vypustil semínka - stratokešky. Ty, které ve stratosféře nezamrzly, dopadly a ohlásily se z okolí Chrástu u Plzně, ale to už jsme jen sledovali na internetu.
Náš zážitek byl vzlet Prvního Stratokačerského Balónu. Několik fotek jednak mých a jednak převzatých z technetu (neboť se přihodilo, že Kačka s Matýskem se tak šikovně motali u vzletu, že jsou i na fotkách, které pořizoval někdo jiný) je uloženo
tady v galerii.
A nakonec se mi podařilo nahrát na server i
záznam ze vzletu, který jsem na místě pořídil a který zapřičinil velmi pozdní zveřejnění dnešního woleschka, jelikož se to nějak zadrhlo.
Úplně stejně jeko v sobotu ten vzlet samotný.

zuby se neberou

Máte doma žraloka? Ne? My máme dva. Zrovna včera jeden přibyl, poněvadž Kačka přinesla vysvědčení.
Ale pěkně popořádku.
V naší škole se plave. Tedy možná, že někteří plavou v probíraném učivu, ale tohle plavání se týká pohybu v nejrozšířenější pozemské tekutině, ve vodě. Vždy po část roku je jednou týdně ordinováno plavání a děti se na to vždycky děsně těší. Pochopitelně nejvíc je zajímá ten tobogán, co mají za odměnu, když jim jde to plavání. Což Matýskovi šlo výtečně celé dva roky a on byl první, kdo se v naší rodině stal žralokem.
No a Kačka jde hrdě ve stopách svého staršího brášky a nenechá se zahanbit.
"Tatínku, podívej! Já jsem žralok. To jsou jenom ti nejrychleší!"
Kačka mi hrdě ukazovala Mokré vysvědčení. A opravdu, stojí na něm, že Kačka ze druhé třídy v tomto roce prospěla na Žraloka. Je to úspěch. Předběhla všechny koníky a želvy a hned v prním plavacím školním roce patří mezi žraloky.
Koukal jsem jí na zuby a naštěstí se to zařazení projevilo jenom na té rychlosti. Nic dalšího se žralokem společného nemá, ba dokonce se dá říct, že do opravdového žraloka jí dost zubů chybí.
Ale to nic, zuby dorostou a žraločí vysvědčení se dává za rychlost v plavání.
Zuby se v tomto případě do úvahy neberou.

že by jen tak?

Když se dějě něco mimo běžný pořádek, obvykle zpozorním, jelikož to něco musí znamenat.
Poslední zpozornění se konalo včera.
Měl jsem, jako každou středu, ve škole s klukama modelářský kroužek. Přišla tam i Kačka, protože jsem jí po kroužku vezl domů. Doma čekal Matýsek.
Jen jsme s Kačkou vsedli do auta, už Matěj volá:
"A tatínku, kdy už přijedeš? A kdy přijede maminka?"
"Už vyjíždíme od školy. A maminka přijede pozdě. Dneska byla v Brně."
"Aha. Tak já už jsem vám nachystal večeři."
"Tak to my si pospíšíme."
Byli jsme doma co by dup. A on vám ten Matěj vopravdu nachystal večeři. Prostřeno, talíře, skleničky, víno, obložená mísa, nakrájený chléb …
"No teda Matěji! Čím jsme si to zasloužili?"
"Mě se nějak po vás stýskalo, tak jsme vám chtěl udělat radost."
"Ty jsi úžasnej!"
A tak jsme měli poprvé večeři od Matěje a já si pořád říkám: co to mělo znamenat?
Nebo že by opravdu jen tak? Prostě proto, že se Matýskovi ty dvě hodiny stýskalo?

dobrý

Musím říct, že k řemeslníkům mám ouctu. Jistě, dokážu si sem tam něco vyrobit, případně opravit, ale jaksi bez toho fortele a bez té jistoty. K elektřině navíc mám velký respekt, jelikož u ní už vůbec nemám tu jistotu, že tam ten šroubovák vrazím správným směrem. Drobné opravy, těch se nebojím, osvětlovací tělesa, zásuvky, to si bez obav opravím, tlumivku vyměním, ale na elektroinstalaci v kůlně a přístřešku si jaksi z principu netroufám. Tak už se tam holt léta chodí s baterkou.
Vždycky, když je u nás nějaký pan elektrikář, požádám ho, jestli by byl ochoten pustit se do elektrifikace kůlny. Z celé řady pánů elektrikářů se toho úkolu nezalekl až ten letošní. Navrhl, jak by to šlo udělat a za čas poslal i nabídku na provedení. A u toho jsme skončili. Naprosto chápu princip: "moc se mi do toho nechce, ale když už to ode mně chcete, udělám vám to a tohle je moje cena". Tím jsou obě strany saturovány. Já dostal nabídku a pan elektrikář je na svém. Tedy, kdyby došlo k realizaci. Nedojde. Ona jaksi ta nabídka je v řádu srovnatelná s dokončením elektroinstalace celého domečku, pokud si na to správně vzpomínám. A to je poněkud nesrovnatelné.
Nuže, tuto zimu budeme opět potmě, řekl jsem si a panu elektikáři poděkoval za nabídku.
Jenomže ono je nakonec zase všecko jinak. Úplnou náhodou jsem v Lidlu objevil bateriová osvětlovací tělesa přesně v duchu původní nabídky. Tož jsem jich náruč koupil a už jsou instalována. Reaguje to na pohyb stejně, jak bylo plánováno, světla je taktéž dost, instalace proběhla v řádu minut a je hotovo.
Elektřiny se bát nemusím a cena realizace je o čtyři stovky menší, než desetina ceny původně nabízené.
Mě to přijde docela dobrý.

experiment Stratocaching

Tak po delší době už je zas pod nulou, tedy Martin na bílém koni nepřijel, ale kabát potřeba bude. Sice to zatím není moc znát, je to celý jeden stupeň a kousek, ale je to pod nulou, tedy mráz. Ostatně je na čase, vloni už jsme měli prvního sněhuláka za humny postaveného.
Na druhou stranu je dobře, že zatím nenasněžilo, protože by se špatně hladaly, jelikož jsou bílé. Jistě, jsou bílé a v sobotu se posypou shůry.
Nepíšu o vločkách, ty nikdo hehladá. Píšu o stratokeškách, které se čeští pokustóni chystají v sobotu 16. listopadu dopolene vysypat ze stratosférického balónu. Už se o tom píše nějakou dobu a i já jsem jim poslal mail, abych dostal zprávu, že se sypou, tedy vlastně letí. Jsem na to vážně docela zvědavej, kam ta stratokřidýlka doletí.
Tedy pokud vás to taky zajímá, zde je
odkaz na zatím poslední článek věnovaný této zajímavosti. No - a v sobotu se třeba někde potkáme, neboť vypukne experiment Stratocaching.

vysloveně podzimní

Takovej to byl ale vysloveně podzimní víkend. V sobotu to bylo ještě na procházku, ale v neděli pršelo, čímž nám počasí naznačilo, že máme pomýšlet na lezení za kamna.
To se ovšem netýkalo Matýska.
Toho jsem v pátek odvezl na vlak a v neděli jsem ho z nádraží vyzvedl. Tedy ne snad, že by byl celý víkend na lampárně na Hlavmním nádraží, to ne. Naopak, vydal se do dalekého zahraničí, tedy až do Trnavy a do Bratislavy. Měli tam soutěž a vystoupení. Byla to předposlední letošní soutěž a druhá zahraniční zkušenost. V květnu přivezl medaile z Polska, no a teď to byl zkusit na Slovensku.
Kluci mají báječného trenéra a ten je připravuje na soutěže tak, aby je to bavilo. Vůbec není důležité umístění. Důležité je, abys měl pocit, že sis dobře zacvičil, říká klukům vždycky Tomáš. Když budeš mít pocit, že ti to opravdu dobře jde, pak to umístění přijde samo.
Má pravdu Tomáš. Kluky to hrozně baví a když se jim to zrovna povede, dostanou i nějakou tu medaili. V sobotu v Trnavě jich zase dostali habaděj. Matěj přivezl tři. Od každého kovu jednu.
Večer měli ještě v Bratislavě vystoupení na Petržalce a to byl největší zážitek. Kluci stáli na stejném podiu jako šaolinští mniši. Ne snad, že by s nimi vystupovali, na to přeci jenom musí ještě dost natrénovat, ale cvičili ve stejném programu a po vystoupení se s mnichy vyfotili. Fotku ještě nemám, ale Tomáš slíbil, že jí nějak pošle.
Matýsek vyprávěl, jak mniši lítali a vypadalo to, že vůbec nespadnou. Taky se předváděly údery. To zas velký kluci předváděli, jak se dají přerazit cihly a tyče. Inu večer plný čínských bojových umění. A Matýsek stejně jako ostatní malí kluci dostal i svůj první honorář za vystoupení. Každý šest euro.
No a ráno jsem si Matěje vyzvedl z vlaku ještě řádně rozespalého. Cestou domů mi to s Tomášem vyprávěli a doma to Matěj všechno povídal ještě jednou, ale hned potom usnul. A spal až do oběda, protože to byl vářně náročný víkend.
I když byl už vysloveně podzimní.

jako přišité

Jsou i domy, které nemají schody, ale bude jich, myslím, méně, než těch, které schody oplývají. Náš domeček patří k těm, které schody mají. Oboje jsou dřevěné a slouží především k přemisťování objektů směrem vertikálním. Píšu především, neboť hlavní schodiště působí občas i v roli zkušebního padacího polygonu - to v tom případě, že to někomu uklouzne a vertikální zrychlení nabude hodnoty až nepříjemně vysoké. Schody slouží i k sezení a taky ke hraní.
Děti je využívají docela často, pochopitelně.
V nemenší míře je pak používají kočkeni, kteří je berou jako přirozenou nerovnost prostoru využitelnou například tím, že nosí předměty nahoru na schody, aby je pak shodili s rachotem dolů, což jim činí zvláštní potěšení především ráno, poněvadž mají jistotu, že tím určitě někoho vzbudí a budou mít společnost.
Včera svoji zábavu na schodech zase o něco vylepšili.
Jdu dolů. Potmě, pochopitelně, ráno chodím vždycky potmě. To má jednu nevýhodu. Špatně vidíte, do čeho šlapete.
Na schodech byste jistě čekali po ránu buď kočkeny - ano, ti tam jsou pravidelně a motají se pod nohy - nebo předměty jimi tam svržené, což zas nebýtá tak často, jelikož kočkeni pečlivě dohlíží na to, aby se všecko, co na schody hodí, dokutálelo pěkně až dolů.
Tedy jistá očekávání od schodů máte a s nimi sestupujete dolů. To, co nečekáte, je povodeň. Ne, nikoliv vlhkost, ale kýbl vody. Včera jsem v druhé třetině schodiště do té vody šláp'.
"Co to, sakra ….?! Dyť je tu voda! Kočkeni! Vy jste se zas koupali co?! A to musí bejt povodeň i na schodech?!"
Láteřil jsem s nohama ve vodě. Rozsvítil jsem a bylo to tak. Miska s vodou poloprázdná a na spodní třetině schodů řeka. Nějak jsem to utřel a šel jsem si po svých do pracovny. Kočkeni si dál hráli a zas něco zachrastilo na schodech. Běžný budíček.
Nebyla to tak docela pravda. Objevili novou příležitost.
Archimedes měl na dopravu vody svou spirálu. Kočkeni Archimeda neznají, tak si poradili po svém. Vzali si takové to žluté vajíčko - pouzdro od hračky z dětských čokoládových vajíček. To se dá docela snadno nosit v tlamě.
A nejen nosit.
Dá se to hodit do misky s vodou, potom to lehce packou potopíte do vody, chytnete to do zubů a hezky citlivě - to kočkerni umí - to vyzvednete ven. V pouzdře máte vodu jako v naběračce. Tu naběračku i s vodou uvnitř pak hezky jemně - to jim jde - vynesete v tlamě nahoru po schodech a tam to vyklopíte. Činnost opakujete do té doby, než jsou schody řádně polité.
No a pak už jen čekáte pod schodama, až zas někdo půjde dolů a šlápne do toho.
To zas bude bžunda!
Tady se jasně ukazuje, že přízvisko mývalí našim kočkenům sedí jako přišité.

Hříbeček

Taky se vám stává, že to na vás hoděj, že na vás svalej vinu a vy jste v tom přitom úplně, ale zcela bez viny? Mně často. Zrovna včera ráno.
Kačenka vstala a poté, co jsem dopsal woleschko, sešli jsme se ve světnici. MálaskaváHanička měla před sebou čaj, Kačenka cosi v misce a já si jdu pro kafe. Teprve druhý.
"Já si budu psát čtenářský deník, tatínku!"
"To už jsi to přečetla?"
"Přečetla. A hlavní postava je tam dědeček Modřínek."
"Aha, to je jako dědeček Hříbeček, viď."
"No, je."
Za chvíli slyším moupečlivouHaničku: "Jak že se jmenoval?"
"Dědeček Modřínek," opáčí Kačka.
"Tak proč píšeš Hříbeček?"
Kačka se na mě vyčítavě otočila: "Tati, tys' mě splet!"
Hanička se na mě vyčítavě otočila: "No jasně. Ty za to můžeš!"
Já se neměl na koho otočit, tož jsem pouze upustil páru:
"Ježkovy voči! Tak mě tu napněte na skřipec! Já tady řeknu Hříbeček a celej svět je hned naruby!"
To už bylo ale stejně fuk. Už jsem za to moh'.

záhadná stavba

Nikomu to neříkejte, tedy hlavně ne dětem. Včera jsem totiž procházel trasu, kterou jsem naplánoval pro další Fastovu výpravu. Ale je to děsně tajný, takže pšššt!
Jenomže jsou tu dvě věci, které je potřeba zapsat.
Jednak to, že jsem pečlivě zaznamenával trasu do malé krabičky, kterou na to používám. GPSport 260 se to jmenuje. To zaznamená vaši trasu, uloží všechny body, které si označíte a pak k nim na počítači přidáte komentář a fotky, které v tom místě uděláte … a máte polovinu práce na výpravě hotovou. Jenomže to, co vždycky fungovalo, teď prostě nefunguje. Ani po upgradu softwaru ne a ne dostat záznam z krabičky do počítače, čímž se celá věc komplikuje a mě děsně vzteká. Proč se, sakra, ty mizerný udělátka nechovají pořád stejně?
A ta druhá věc je překvapení. Tu výpravu plánujeme s moumilouHaničkou tady u nás v kraji a bude to tentokrát taková "obyčejná" bojovka. Ovšem s opravdovým pokladem. Tudíž je potřeba najít nějaký vhodný terén, což není problém. Ba dokonce by tu bylo i něco historického z dob dávno minulých. No však víte - keltové. A jak tak procházím tu budoucí trasu a už jsem skoro na konci, co vám nevidím. Pyramidu! Místní vědí, ti se divit nebudou, ale počítám, že moc jich nebude. My, co jsme o pár vesnic dál už o té stavbě nevíme a nevšimneme si jí, dokud o ní nezakopnem, což se mi včera málem stalo.
Nuže tedy trasu jsem prošel, bojovka bude a navíc je tu ještě záhadná stavba. To jsem zvědav, jak to tentokrát dopadne.

… vyspat

Kočkeni, jak známo, se u nás mají nad poměry dobře, což občas komentuju v tom smyslu, že v příštím životě bych chtěl bejt u nás kočka.
Vůbec si nejsem jist, jestli to dokážou ocenit a u Maxe, toho poseroutky, si naopak jsem téměř jist, že ho jeho bázlivá povaha jakživo neopustí a on bude nadosmrti vyděšeně kňourat při každém šustnutí. Flegmatická Cyrda to přehlíží a občas ho rafne do ocasu, což jí Max hned vrátí a tím začne další kočkování, které končí pravidelně vzájemným mytím.
K těmhle hrám přibyla koulodráha, kterou jsem tu tuhle popisoval. Je to hračka vděčná a zdá se, že ani čas nesmývá její přitažlivost. Každou chvilku si jeden z kočkenů (nebo oba) koulejí kuličkou uvnitř dráhy. Už se jim jí i několikrát podařillo i rozmontovat, ale to není to pravé potěšení a kulička venku je zdaleka tak nevábí jako kulička uvnitř.
A vydrží jim to vždycky dlouho. Tuhle to Cyrdu natolik unavilo, že si k dráze lehla a jednou packou honila kuličku dokola. Pěkně pomalu. Ťukla do ní, kulička poslušně pomalu objela dráhu a vrátila se k připravené pacce, která jí znovu udělila potřebnou hybnost právě postačující k jednomu oběhnutí.
Cyria věrně napodobovala lenivého dvojnožce (například mě) an leží po nedělním obědě na kanapátku a pomalu se ubírá do říše snů předstíraje jakousi pomíjivou činnost. Sledoval jsem jí se zvědavostí jak dlouho to Cyrda vydrží, než usne.
Ale kdepak.
Chvilku poctivě koulella kuličkou, ale pak si všimla, že jí pozoruju.
Ještě jedno kolo a pak se na mě podívala s výrazem: "No co, co - vodpočívám. Snad mám taky nárok, ne?"
A když jsem se díval dál, nechala kuličku bez impulzu a odloudala se o půl metru dál, do kouta, kde se svalila a ostentativně usnula.
Tohle nemá zapotřebí, aby jí někdo šmíroval při tak privátní činnosti jako je honění kuličky kolem dokola v dráze. To se na to může … vyspat.
Což učinila.

absolutní tma

Nemohu říct, že by bylo fotografování nějakým mým obzvlášť významným koníčkem. Prostě jenom občas zmáčknu spoušť, aby bylo na co vzpomínat a sem tam se mi možná povede obrázek, ne který se dá podívat víc, než jednou.
Tuhle, řekněme, zálibu mám po dědečkovi. A mám po něm i spoustu negativů na skleněných deskách. Jsou hodně staré, některé i z první války. Říkal jsem si, že jednou, až k tomu bude příležitost, negativy naskenuju a pak se uvidí.
Příležitost nastala minulý týden.
Skenování není nijak obtížné, ale zabere spousty času, protože negativy jsou, mírně řečeno, mizerné a je potřeba ještě před naskenováním upravit úrovně šedé v nástrojích pro skenování. Zabírá to čas, některé skeny musí člověk dělat na několikrát, aby to vypadalo, inu není to jen tak šup šup. Z nějakých pěti set sklíček jsem vybral sotva padesát. Ale i z nich mám radost.
Znovu se - tentokrát na obrazovce počítače - vynořily bezmála sto let staré časy. O víkendu tu byla i maminka a tak jsme prohlíželi staré fotografie a hádali, kdo je kdo. A to byl ten kámen úrazu!
Obrázky jsem zatím nijak neupravoval a syrové skeny jsme natáhl rovnou do prohlížeče, abychom je viděli v pořádné velikosti. Dva bylo nutné otočit o devadesát stupňů.
A v tu chvíli se to stalo.
Po otočení si aplikace "Náhled" samovolně obrázek uložila, jeho velikost pětkrát zvětšila a kompletně ho zničila tím, že odřízla veškeré "zbytečnosti" a nechala jen absolutní černou. Něco jako když omylem necháte nevyvolaný negativ na světle. Prostě tma. Absolutní.
Volal jsem Ondřejovi, neboť není nikoho, kdo by o tom věděl víc. A on, stejně jako já, nevěděl. Dal to na svůj facebook a tam taky nikdo nevěděl. Respektive nikdo neví co s tím, lépe řečeno, všem je jasno, že se s tím nic dělat nedá.
Je po něm jak po žabě, řekl by jeden kolega z Brna.
Naštěstí jsem ten stěžejní snímek měl naskenován ještě jednou a ten druhý nebyl až tak důležitý. A navíc negativy mám, takže až zas někdy budu mít příležitost ….
Ovšem záhada tu zůstává. Kdo za to může?

konzervativní hodnoty

Někdy je to jako mluvit do dubu. Však to znáte. Ať říkáte, co říkáte, adresát na vyslovené výslovně nereaguje. To by vás čerti vzali. Každý se s tím vyrovnává po svém. Záleží též pochopitelně na subordinaci ergo jednoduše na tom, kdo má v ruce zrovna delší klacek.
Suma sumárum je ale vždycky potíž přesvědčit toho druhého, aby udělal to, co chcete vy, pokud to sám udělat nechce. Používají se k tomu nástroje zmíněné výše a spousta jiných, nejmenovaných.
Děti se ty nástroje teprve učí používat.
Tenhle týden vznikl v koupelně spor o ručníky. Tedy Kačka i Matýsek mají každý svůj ručník a svůj věšáček a tím i své místo, kam ručníky věší. Potud by to bylo v pořádku.
Problém nastává ve chvíli, když Kačka chce zpestřit jinak šedý života běh v koupelně a přehodí místa. Tedy svůj ručník dá na Matýskův věšák a jeho ručník na svůj věšák.
Matýsek projevuje v tomto případě dílem mužský konzervatismus a dílem po mě zděděnou naprostou neochotu měnit zaběhlý věcí řád, který po léta bezchybně slouží ku prospěchu všehomíra.
A nastává spor.
Kačka chce změnu, Matýsek trvá na statu quo.
Nuže každé ráno teď slyším rozčileného Matěje, kterak kárá nedisciplinovanou Kateřinu. Kačka argumentuje změnou, Matýsek zachováním řádu věcí. Spor nemá řešení, neboť není zde vymahatelnosti ani práva.
To Matýska dovedlo až k zoufalému činu, krajnímu to prostředku sebeobrany.
Všechno to Kačce pěkně od plic napsal.
Lísteček s ostře se vymezujícím textem pak přilepil na její ručník. Tam jsem ho našel, stejně jako Kačka.
Nikterak to s ní nepohnulo, neboť Kačka má svou hlavu a změna je život.
Spor trvá dál a mně zbyl ten strašlivý dopis, který
tímto přikládám jako důkaz zoufalství nás, mužů, kteří sdílejí konzervativní hodnoty a neměnnost světa řádu.