WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

sněženky a halapartna

Tak, včera jsem naházel poslední zbytky pondělního iglú do potůčku, aby pod sněhem neplesnivěla tráva a tím pádem je všechno zase zelený jeko brčál. Tohleto počasí si z nás dělá dobrý den. V sobotu -16°C, ve středu +12°C. V sobotu mráz a led, v neděli bruslení a sněžení, v pondělí postavené iglů a ve středu kvetou sněženky.
No nedělám si srandu, vážně.
Připouštím, že je to trošku manipulativní, neboť ty dvě sněženky kvetou v našem zahradním kastlíku tady před domem na zápraží, ale je to venku a tím mrazem prošly a kvetou si jako by nic. Ono se má prý zase ochladit, ale už to nemá být žádný extrém.
Zatím tedy vůbec nedokážu odhadnout, jaké počasí bude na náš Masopust. Jo vy nevíte, že bude Masopust?
Tož vězte, že v sobotu 9.února bude od 10:00 hodin Zvole patřit masopustním maškarám. Jak už tradičně píše paní učitelka Lenka na plakátku (
1, 2), zvaní jsou všichni občané zvolští i přespolní. Maškary vítány, divadlo bude, zábava zajištěna, neutancovatelnej medvěd už trénuje, aby vydržel, co se do něj vejde.
Nuže: přijďte se podívat. Já už mám taky nachystáno. Halapartna se v koutě těší na svou premiéru.

Fast In Fast Out

Nepoučitelnost patří mezi mezi základní vlastnosti lidstva. Nepoučitelnej jsem i já. Kolikrát už jsem sám říkal, že ty vlažný mokrý housky jsou hnusný. Přesto se znovu a znovu vracím ke globálnímu rychlojídlu, prostě proto, že je to natošup. Stejně jako včera.
Jel jsem s autem mémiléHaničky do servisu na pravidelnou prohlídku. Všude je teď pěknej marast a auto nebylo pod nánosem sněhobláta ani vidět. Myčka je kousek od servisu. Nesnídal jsem, pochopitelně. Nějak mi cestou vyhládlo a spojit tedy snídani s omytím vozu bylo logickou syntézou činností nutných. U myčky je právě Mac.
Přesně v duchu "je to natošup" mi připravili u pultu míchaná vyjíčka, na to nějaký kolečka toho, co vydávají za maso, jakousi placku a kafe. To kafe, který považuju za hnusnou bryndu, mě nakonec zachránilo.
V myčce, když probíhal proces, jsem pomalu likvidoval, co mi do pytlíku nachystali. V druhé třetině jsem se zasek. Mám-li být přesný, žaludek se zasek. Vyhlásil moratorium na výrobky McDonalds. Poslal mi zprávu, že jestli mu opravdu pošlu ještě to sousto, co právě žvýkám, že mi zpátky na oplátku pošle všechno to, co už jsem mu tam dolů i přes vážné varování naházel. No co jsem měl dělat. Nedožvýkal jsem, vrátill jsem to k tomu, co ještě čekalo v misce a celý zbytek té "pořádné snídaně", jak to tam u nich u Maců nazývají, skončil ve značkovém pytlíku na podlaze auta a následně pak v koši před myčkou. S černou bryndou z kelímku jsem žaludek jakš takš usmířil se slibem, že mu k obědu pošlu něco, s čím bude souhlasit.
Uf, to byl zase zážitek. Bylo to skutečně natošup. Nachystaný, snědený a málem taky recyklovaný. Měli by si upravit slogan. Přibližně tak nějak podobně jako třeba Fast In Fast Out.

vlastnický spor

Člověk by řekl, že když je obleva, tajou sněhuláci a nemá smysl se pokoušet to změnit. Naše děti si ovšem o nesmyslech myslí své a pokud jde o oblevu, nijak jim jejich aktivity nerozmlouváme.
O sněhuláka nejde, ten už tuhle zimu asi tak den
na zahradě stál, než díky příliš uspěchanému nástupu do služby a velkému teplu roztál. Jde o architektonicky náročnější počin.
Na zahradě nám tentokrát
z mokrého sněhu vyrostlo iglů. Takovej kvádr s vydlabanou dírou, do které se vejde jeden malej človíček. Kačka s Matýskem se činili a teď mají náhradní bydlení. Tedy zatím se nemohou shodnout, zda patří oběma nebo jen Matějovi, protože Matýsek tvrdí, že Kačka mu jen pomáhala, zatímco architektem a stavitelem je on. Neshody jsou pochopitelně způsobeny velikostí zastavěné plochy. Kdyby postavili iglů větší, vešli by se oba. Takhle je to jen pro jednoho a vznikají spory o vlastnictví. Nic nového pod sluncem.
Naše děti mají však na rozdíl od historicky závažnějších vlastnických potyček tu výhodu, že předmět sporu jim za chvilku roztaje. A bude po vlastnictví.

večer přiď

Je nad nulou, napadlo trochu sněhu (3cm?), sníh odklizen, rosničkáři předpovídají krátkodobou oblevu v teplotách i nad deset stupňů, ale Sáře se zalíbilo doma. Zvláště přes víkend, kdy noční teplota klesla krátkodobě na -16°C. Pochopitelně je Sára přes noc doma, ale za dne jí pěkně vyšoupneme na procházku. Když se nám to podaří.
V sobotu jsem na ní nějak zapomněl a tak šla ven až před poledním. Začala se totiž hlásit, což Sára dělá s oblibou. Postaví se doprostřed síně a huláká. Ne, to není mňoukání, to je hulákání. Měli byste to slyšet.
"Tak poď ven, tvore," povídám a otvírám jí dveře z domu, přičemž jí trošku vždycky pobídnu nohou, aby se nevyvrzalo to teplo. Sára mrskne ocasem, jako že teda de, dyž musí a vyloudá se ven na mráz. Oběhne dům a už je na terase před zadními dveřmi. Huláká.
"No jo, ty tam v misce nemáš žrádlo, co? Tak počkej, já ti donesu," povídám smířlivě, otevřu dveře, vezmu misku a jdu pro granule.
Načež máveseláHanička vypukne ve smích.
"Ta tě dostala, má tě vycvičenýho, že za chvilku začneš panáčkovat."
"No co co, snad jí můžu dát ven žrádlo, ne?"
"To klidně můžeš, ale ona už je zase vevnitř!"
"Cože?"
"Jo, Sára je v obýváku!"
"No jo vopravdu. Ty potvoro chlupatá, jedeš ven! Já tu s tebou na obíhanou hrát nebudu. Mazej"
Sára je kočka chytrá, ví, kdy přetek' pohár. Vypadne ze dveří. Ovšem se vztyčeným ocasem a k plné misce.
"To jsme si pěkně pohráli, viď, pane?!" ohlédne se od jídla.
"A to víš, že jo, tvore. Večer se zas přiď vohřát, dneska bude zima."

na prezidenta se houbou nehází

Naposledy mě k politickému zápisu na mém jinak striktně nepolitickém Ne(na)pravid(t)elném deníku donutil verbální výlev tehdy neúspěšného J. Paroubka (zápis: první emigranti 04.06 2006). Po necelých sedmi letech mi to nedá podruhé.
Funkce prezidenta je z mého pohledu především jakousi výkladní skříní společnosti, jeho pravomoce jsou nevelké, možnosti prosadit nějaké vlastní cíle v politice téměř nulové. O to víc by to měl být člověk, který svým životem i činy reprezentuje to nejlepší dostupné z nabídky platných a uznávaných morálních vlastností.
To je ovšem naivní a nedosažitelný ideál.
Ideálů dosáhnouti nelze a byť i jen se jim přiblížit je téměř nemožné. Daleko snažší je se jim vzdálit, překroutit je, přijmout ideály pokřivené a ty pak prohlásit za svatý grál a vytáhnout do boje za jejich naplnění. Účel světí prostředky - toť heslo ideálů nových. Toť heslo M. Zemana, kterého si destiprocentní většinou 55/45 včera zvolili ti, kteří mají v občance zapsánu českou státní příslušnost a přišli k volbám.
Už první slova na tiskové konferenci potvrdila, že Zeman bude po desetileté pauze pokračovat ve svém kurzu hulváta, který svými výroky uráží a ponižuje každého, který je v danou chvíli v zorném úhlu jeho zájmu. Přesně v duchu hesla účel světí prostředky. Přesně tak, jak to dělal v dobách, kdy se aktivně účastnil vrchlové politiky. Přesně tak, jak si ho pamatuji a jak se opět chová a chovat nepřestane. Proto jsem ho nevolil.
Proto pravím, že M. Zeman není mým prezidentem, neuznávám ho jako autoritu, nevážím si ho a stydím se za to, že člověk, který neumí praktikovat politickou funkci jinak, než černohumornými bonmoty, arogantními útoky a urážkami svých protivníků, byl zvolen prezidentem republiky, jejímž jsem i já občanem.
Kromě jiného se totiž domnívám, že jeho příklad a verbální projev spolu s heslem účel světí prostředky se v naší zemi zakoření daleko hlouběji, než tomu tak je nyní a logicky se stanou normou chování této společnosti.
Podaří se nám to vůbec někdy změnit? Přestaneme závidět sousedovi kozu a přát mu, aby mu chcípla, místo toho, abychom si z něj vzali příklad a zkusili to stejně jako on? Budeme někdy řádnými hospodáři a dokážeme myslet dál, než do letošní sklizně?
Těžko říct. Stále přítomní a M.Zemanem o podporu požádaní komunisti v nás řádné hospodáře přetavili v ukradených hutích na závistivé zloděje.
Můžeme s tím něco udělat?
Ti kdo chtějí, můžou. My s tím začínáme u našich dětí a máme to štěstí, že se společně pohybujeme mezi lidmi podobného názoru. V našem okolí je normou slušnost a úcta k druhému, byť by to byl protivník. Doufám a dělám všechno proto, aby to tak bylo i nadále a aby takové byly i naše děti. A proto, až jim ve škole pověsí Zemana na zeď vedle tabule, nebudu je nabádat, aby ten obraz srazili houbou. Přestože to není a nebude náš prezident, je to prezident a na prezidenta se houbou nehází. I když je to hulvát a nemáme ho rádi.

hlavně to nesplést

A to jsem si myslel, že těch pár způsobů, jak splést nějaký svazek ze šňůrek, které znám, je až až. Copánek ze tří, svazek za čtyř a pomlázka z osmi, turbánek, to je všechno. Háčkované řetízky nepočítám. Kdepak - jako obvykle jsem se šeredně spletl.
To mi totiž včera napsal jeden čtenář, že mám zkusit kumihimo. V životě jsem to slovo neslyšel. Asi proto, že pomlázku mě učil plést tatínek, háčkovat ve škole a na to ostatní jsem tak nějak přišel sám. Nenapadlo mě, že splétání provázků dohromady může být celé odvětví ručních prací. A ono je.
Že se nějakým způsobem musí plést lana, to mě je jasný. Na pochopení principu výroby konopných lan nám všem stačila ukázka s praktickým vyzkoušením na nějakém historickém trhu. Myslím, že to bylo v Ostré. Tak se to dělalo kdysi dávno a tak nějak se to asi bude dělat i dnes. Dál jsem po tom nepátral. Chyba lávky.
Ozdobné šňůrky spletené do neuvěřitelných tvarů hýbou světem. Toho dojmu nabydete v okamžiku, když si do vyhledávače zadáte to podivně znějící slovo kumihimo.
Princip je jednoduchý: v kruhové šabloně - jakémsi malém tkalcovském stávku - s otvorem uprostřed překládáte podle návodu příslušný počet vláken přes sebe. Tam a zase zpátky v různém pořadí a na různá místa. Je to označeno, očíslováno a pokud dáváte pozor, nemůžete to splést. Tedy vlastně naopak. Pokud se na to soustředíte, pěkně to spletete. Tou dírou uprostřed vám totiž pomalu vylézá spletená šňůrka toho vzoru, který jste si zvolili. Je to takovej malej zázrak.
Ovšem - nesmí se to splést. Jak to spletete, máte tu spletenou šňůrku hanebně spletenou.

když vo něco de

Při podrobnějším pohledu na pořádek v okolí našich ratolestí lze bez větší námahy pozotovat, že v této oblasti je ještě dost velký prostor k vylepšování.
To jsem to napsal kulantně a politicky korektně, což? Normálně by se slušelo láteřit, že pokud mají dětičky v pokojíčkách bordel, vůbec je to ksakru nevzrušuje. Tudíž dojde-li se na nějakou zodpovědnou činnost, která vyžaduje alespoň drtek sebekázně, máme s moustarostlivouHaničkou vždycky obavy, jak to dopadne.
Včera musely děti jet ze školy samy autobusem, jelikož já jsem taktak stíhal dojet do školy a připravit si věci na kroužek a mápracovitáHanička ještě nebyla doma. Dětem tedy ráno nakázáno, aby si hned, jak skončí keramika, pěkně všechno zapakovaly, nic nezapomněly a čekaly na mě. Já přijedu do školy, zkontroluju je a vypustím na zastávku. Pochopitelně jsem si představoval katastrofický obraz, jak v mraze vybíhají ze školy bez tašky s neúplným ustrojením a bez čepice a jak jim autobus ujíždí, jelikož se musely ještě vrátit například pro sáně či tak něco.
Opak byl pravdou. Jen co na ně dolehla zodpovědnost za vlastní činy, zřejmě je to probudilo z obvyklé pohody. Byl jsem ve škole včas a Kačka s Matějem už na mě čekali ve dveřích školy. Nachystaný, nic nezapomněli, jen vykročit.
"A tatínku , nezapomeň nás odhlásit v družině."
"No jo, dyť je ještě čas. Jede vám to až za čtvrt hodiny."
"Ale my už jsme nachystaný, aby sme to stihli. Aby nám to neujelo."
"No tak běžte. Eště pusu."
Vocicmali jsme se a já šel do školy, děti na autobus. Tu čtvrthodinu si užily u zastávky na zamrzlém rybníku a domů dorazily v pořádku. Veškeré starosti byly úplně zbytečné.
Vida, vono to de, když vo něco de.

odkud vítr fouká

Zima jako na Sibiři, říká se, když jde do tuhého, ergo, když nám tuhnou rysy mrazem. Včera jsem psal, že předpovědi předpovídají na konec týdne obrat počasí sibiřským směrem. Bude chladno. Ne snad sibiřských padesát pod nulou, ale pod mínus deset by to prý klesnout mělo. A proč tu píšu o zemi za Polárním kruhem? Poněvadž i na mé meteostanici se dá zjistit, odkud vítr fouká.
Když se podíváte na
graf teplot a graf směru větru, zjistíte, že spolu hodně úzce souvisí. Když fouká od severozápadu, je sice zima, ale mírná, golfským proudem líznutá. Jen se vítr obrátí a fouká od severovýchodu, začne mrznout, až praští. Zrovna tenhle týden je to na grafech obzvlášť patrné. Je na nich vidět i občasný závan od jihu. To je potom jiná, jenomže na tyhle větry si musíme ještě nějakou chvíli nechat zajít chuť.

jak v tkalcovně

Krátce po třech králích se ochladilo a teď mrzne už dobrých deset dní. Nejmíň týden teplota nevystoupila nad nulu a předpovědi předpovídají, že má být ještě chladněji. Inu zima jak má být. Je čas usednout ke draní peří.
Jako by to děti věděly, posedly je v tomhle období ruční práce. Začalo to tím, že mámiláHanička začala cosi vyšívat. Takovej kus hadru s obrázkem, ale to se nesmí říkat. To je ozdobný vyšívaný ubrus či obraz na stěnu. No a Kačka hned, že musí vyšívat taky. Potom se začalo háškovat a já musel Matějovi donést celé klubko vlny a rázem byl dům plný červených háčkovaných řetízků. No a potom čepici a šálu. To už je ta historka s
vlněnou pohádkou z minula. Potom jsem se přidal já a naučil jsem Matěje plést svazek ze čtyř tkanic do čtverce. Pak i Kačku a teď je to tu jak v tkalcovně. Všude nějaká šála, čepice, řetízek, vyšívání, šňůrka či ozdobný svazek.Všichni něco motají, vyšívají, vážou nebo pletou.
Inu, jak jsem psal - zima, jak má být. I s tím sněhem. Teď jsem přišel zvenku poté, co jsem odmetl a shrabal ty dva centimetry sněhu ze včera.

v kovárně

"Je to fakt fofr," rejpla si mácitliváHanička, "vybírat si dárek k narozeninám už po půl roce."
"No ale dyž von nebyl čas a teď se to panu kováři zrovna hodilo."
"Tak si to teda užijte."
"Užijeme!"
Vyrazili jsme si to s Matýskem užít do kovárny do Jílového. Já jel kovat nůž, Matýsek amulet, který ztratil a teď si musel ukovat novej, aby mohl být zase Kellyho tovaryšem. Pan kovář už nás čekal. Vlastně byli dva.
Matýsek se se svým panem kovářem hned pustil do práce. Nejdřív amulet zbavil hran. Pak dostal ochranné brýle a potom, když se kovalo na bucharu, tak i klapky na uši. Vypadal tedy spíš jako potapěč, ale nic to nevadilo. Pustili se s panem kovářem Jiříím do díla a amulet rychle nabýval podobu magického předmětu.
Mě se dostalo nejdřív ukázky právě na tom bucharu a potom ruční práce, jak se dělá ten nůž, co jsem si ho přišel ukovat.
"Kdepak, na tu knížku rovnou zapomeňte, tu já znám, ta vás akorát rozdráždí," pravil pan kovář Ondřej zkušeně směrem k literatuře, kterou jsem si nachystal a přivezl se založenými stránkami. "Tam jsou samý věci do šuplíku. Spíš mi řekněte, na co by ten nůž měl bejt."
"No to jsem v koncích, to fakt nemám představu."
Pan Ondřej je kovářem zkušeným a dobře věděl, že určitě nějakou představu mít musím a taky že se mnou žádný kumštyky dělat nemůže i vzhledem k již připravenému materiálu. Po chvilce povídání jsme se shodli na jakési mírně historiické podobě vrhacího nože. Házecí nůž byla jedna ze dvou variant, které jsem měl dopředu nachystané. Tu druhou, nůž japonského typu, pan kovář rovnou zavrhl. Na takovej majstrštyk to v sobotu nachystaný rozhodně nebylo. Kostky byla vrženy, ukázku jsem pečlivě sledoval a tudíž jsem byl i já vržen v zástěře k výhni a kovadlině.
Trvalo mi to nejmíň dvakrát tak dlouho, jako panu kováři, ale nakonec jsem se až divil, že se mi pod kladivem pomalu vytvaroval nůž, který se mi i začal líbit. Finále jsem nechal na Ondřejovi, tedy jak on říkal: "dodělat kosmetiku". Pak ještě doklepl patku a výkovek mého budoucího nože byl na světě.
Mezitím už dokončil Matýsek amulet a přišli kluci druhého pana kováře. Oba už měli nachystanou zástěru a bez řečí se pustili s Matějem do kovařiny.
Já na to koukal jak u vytržení. Kovali jakoby nic, Matěj se činil a zakrátko měli hotový ozdobný křížek, který jim pan Jiří ještě svařil a bylo hotovo.
Matěj ještě dostal za šikovnost draka a mohli jsme jet na oběd. Však už bylo hodně po dvanácté.
"Bylo to děsně fajn a brzy zase nashle!"
"Ten amulet je úžasnej, tatínku," nadšeně povídal Matýsek v autě cestou domů.
"Je, Matěji. Jseš šikovnej. Mě se ten můj nůž taky líbí."
Inu, užili jsme si to.
(
zvědavci se můžou podívat do galerie na obrázky)

bez ruksaku

Tak pro šťouraly uvádím, že jsem teď měřil, to co jsem hrabal, tedy přesněji řečeno, když jsem dohrabal, vzal jsem pravítko a změřil na nedotčeném sloupku plotu, že napadlo osm centimetrů sněhu. To pro pořádek.
No a teď si dovolím jednu takovou zdravotně výchovnou. Zcela vyjímečně.
Přiměla mě k tomu akce Českého rozhlasu Praha (vono se teď říká Dvojka, ale to já bojkotuju, jelikož se mi to jednak nelíbí - proč zrovna já bych měl poslouchat Dvojku, že ano, a druhak jsem zaslechl, že je to zamaskovaná schválnost Brňáků, kteří už nemohli snést, že nejposlouchanější celoplošný radio se jmenuje Praha, tak začali prosazovat Dvojku).
A k té akci. Moc se mi líbí. Jako ostatně většina vysílání na Praze. Myslím, že tu akci vyhlásili někdy ve středu a jmenuje se to
Na prázdniny bez batohu. Tím ovšem vtipálkové z mého oblíbeného rádia nemyslí ruksak na zádech, ale takzvaný OTP - Ozdobný Tukový Pás. Tedy jaksi batoh nesnímatelný a zpravidla nošený na břiše.
Je kolem toho soutěžení a měření a vážení a ceny a výhry … ale v podstatě jde jen a jen o jedno. Do prázdnin se zbavit přítěže, kterou jsme nabrali přes Vánoce. Tedy někteří. Jiní jindy nebo taky jaksi dlouhodobě. Inu každý po svém.
A teď se o tom mluví a sleduje se to. Moje paměť na jména téměř neexistuje, tudíž si nevzpomenu na jméno onoho pána - snad to byl doktor - který popsal jedinou správnou metodu. Tedy on byl slušnej a kultivovanej, což já být nemusím. Podstata je ve dvou slovech: nežrat a hejbat se.
Mám s tím vlastní zkušenost, poněvadž mám stejnou potřebu, tady pokud možno odložit si.
Už jsem to zkusil a ta metoda funguje bez výhrady a spolehlivě. Samozřejmě se nesmíte vrátit, jako já, k původní pohodičce a plnému korýtku.
A proč to píšu? Mám jednu radu, jak popdpořit pranepatrnou vůli. Objevil jsem na internetu a v i mobilu kalorické tabulky. Ony pochopitelně fungují jako reklama na prodej zdravé výživy a kdeco ostatního, ale podstata je velice funkční, ověřeně spolehlivá a zadarmo. Stačí se přihlásit, poctivě se popsat a pak stejně poctivě a pravidelně zapisovat, co jíte a jak se hýbete. A ono vám už to samo ukáže, jak jste na tom. Jíst můžete cokoliv a pokud možno často. Jen holt míň, než spotřebujete. Když jíte víc, jste "v červenejch". Pro mě to je vynikající podpora a dá se říct, jakási výzva "nebýt v červenejch".
Takže v rozhlase mě znovu nastartovali a zkusím to zas. Třeba do prázdnin vážně přijdu o ruksak.

vlněná pohádka

Určitě jí taky znáte, tu pohádku. Už nevím přesně o čem je, ale jmenuje se Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Autor to musel opisovat ze života. Zrovna včera se nám taková pohádka přihodila.
"Tuhle jsem slíbila Kačence, že jí upletu čepici," povídá málaskaváHanička.
"Dyť má čepic," povídám já.
"Ale nějakou pěknou teplou, růžovou."
"No dyť jo, to jí bude slušet."
"A ty mi přeneseš na tu čepici vlnu."
"Ježkovy voči! Jakou vlnu? Copak já se vyznám ve vlně?"
"Vyznáš. Prostě nějakou takovou měkkou, aby neštípala …"
"Jak já poznám, že Kačku neštípe?"
"To poznáš."
"A jakou barvu, dyť sou tisíce barev!"
"Nějakou hezkou růžovou, co bude Kačce slušet."
"Šmarjá, dyť mě znáš, já tydlety věci dycky vybetu špatně. Já to vidim úplně jinak, no to já nemám voči."
"Jenom se nevykrucuj."
"Tak mi dej s sebou aspoň tuhle ten vzorek."
"To ti nedám, poněvadž z toho už budu plést."
"No to je teda jak z tý pohádky!"
Inu co mi zbývalo. Zašel jsem ve městě do krámku s přízemi. Když odešla ta paní, co si kupovala jedno klubíčko, zbyl jsem tam sám s paní prodavačkou.
Když jsem lupou na čtení studoval technicko-taktická data klubíček už pár minut, paní prodavačce se mě zželelo:
"Můžu vám nějak pomoct?"
"To můžete. Já dostal za úkol přinést růžovou vlnu na čepici pro Kačku."
"Tak to budete potřebovat nějakou, co neštípe. Tuhle ty nahoře a tydle uprostřed. A ještě támhle vzadu v regálu."
"Dyž já mám přinést nějakou růžovou, aby se mi líbila."
"Tak to budou tadle, tuhlety dvě a ještě jedna tady ta."
"No jó, ale vony sou ty růžový takový moc růžový," povídám.
"Takový miminkovský, že jo?"
"No, právě. A vona Kačka chodí už do první třídy."
"Tak to sou moc růžový, to máte pravdu. Co teda tadle a tadle?"
"A tak tahleta by šla. A co dybych k tomu vzal eště šedivou?" pravil jsem iniciativně.
"Ty máme dvě."
"Jo, tak tuhle málo růžovou a tuhle šedivou si vezmu. A ještě kruhový jehlice pětky. Je něco takovýho?"
"Jistě. Máme bambusový."
"Tak ty taky."
Měl jsem nakoupeno ještě i s příslibem, že kdybych to špatně vybral, že mi to paní ráda vymění.
"Tak tady máš tu vlnu a jehlice," vítězně jsem podával hlášení o splnění úkolu doma.
"Ty jsi báječnej," pravila vesele mámiláHanička. A hned jak viděla, co jsem dones' dodala: "Ale to není růžová. Já chtěla růžovou, aby se Kačce hodila k bundě."
"Já to věděl! Copak já můžu vybírat vlnu? Ale paní říkala, že to můžu vyměnit."
"Nic se vyměňovat nebude. Já z toho upletu čepici a šálu pro Matěje. On je na tu červenou."
"Uhmmmm …. tak příště až zas .."
"Tak příště až tě zas pošlu pro růžovou, tak přines růžovou, jo?!"
….!
No, už jsem to napsal …. jako v tý pohádce.

načapal jsem je

Jste-li pravidelným čtenářem, jistě víte o existenci zápisů o paralelních ponožkách. V minulosti jsem tu o nich několikrát psal a s jistou pýchou musím dodat, že to bylo dřív, než vyšli knižně Lichožrouti, které ostatně máme taky doma. Krátce - jedná se o teorii paralelního vesmíru, kde mizí vždy jedna ponožka a tu druhou zanechává v našem světě. Svůj pobyt v jednom či druhém z paralelních vesmírů ponožky střídají a člověk nikdy neví, kde se která objeví. Už jsme se s tím naučili žít.
Ba co víc, já už na ně vyzrál!
Ponožky, tedy vyprané ponožky, si ukládám v patře do šuplíku. Ráno si vždycky příslušný čistý pár vyzvednu a odnesu dolů k použití. Běžný civilizační návyk. Je ovšem potřeba počítat s tím, že existuje zmiňovaný paralelní vesmír a v něm i některé z mých ponožek, čímž naopak tady u nás ve světě vezdejším některé chybí. Pokud se podle toho zařídíte jako já, budete mít mimo složených párů ponožek i ponožky singlovky. A budete-li mít štěstí, budete přítomni okamžiku prostupu ponožky mezi vesmíry.
Zrovna včera jsem měl to štěstí já.
Jdu si nahoru pro ponožky a tu - přesně v okamžiku, kdy jsem se blížil k šuplíku - mápozoráHanička zezdola hlásí:
"Zrovna se tu objevila jedna lichá ponožka, sis jí moh' vzít nahoru!"
"Ha!" pravil jsem já a místo toho, abych vzal pár ponožek, vzal jsem jen jednu - tu paralelní.
Vítězoslavně jsem jí donesl dolů a přiložil jí k té, co se náhle objevila.
"Ha!" pravil jsem podruhé, neboť k sobě patřily, "Konečně jsem je načapal. Mám je!"
"To jseš teda jedinej, kdo má všechny," poznamenala mástarostliváHanička.
"No jasně, já se totiž už naučil ovládat ten paralelní vesmír. Teď už si na mě ponožky nepřijdou."
Připouštím, že to zní příliš sebevědomě. Ovšem výsledky mluví za vše.
Jen ještě musím vychytat, abych byl přítomen přesně na tom místě a přesně v ten okamžik, kdy se ponožka zjevuje. Pak bude vyhráno a je to na Nobelovku.

špunt do hlavně

Jsou slova běžně ve slovníku popsaná a záleží na typu slovníku, kolik jich obsahuje. Čím tlustší slovník, tím větší slovní zásoba. Ovšem ani sebetlustší slovník nemůže pojmout všechno. Jsou ještě slovníky výkladové, kde zjistíte, jak to myslí v té zemi, co to říkají, popřípadě, co tím myslí, když to řeknou. Ale furt je to málo. Některý slova nenajdete a nenajdete.
Jedno takový mám od svého dědečka. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem v sobotu vařil.
Byli jsme s dětmi doma sami a Kačka trvala na tom, že mám uvařit škubánky. Ty smažené s mákem, ty že jí hrozně chutnaly.
"Kdepak, Kačko, škubánky už znáš, dneska udělám šišky s praženou strouhankou. Ty mě chutnaly úplně stejně, jako ty škubánky, když je vařila babička."
Rozhodl jsem a dílo začalo vznikat.
Nebudu to protahovat. Rovnou napíšu, že babička byla v tomto směru nepoměrně lepší kuchařka. Šišky měla hotové natotata a strouhanku jakbysmet. Mě to trvalo půldruhý hodiny a to jsem ještě musel strouhanku na másle opražit dvakrát, poněvadž jsem tu první jaksi přismáh, připálil, jelikož jsem zapomněl dávat pozor.
Výsledek byl … no, nebudeme to rozmazávat. Výsledek prostě byl.
Připouštím, že to byly přibližně ty samé šišky, co dělala babička, ale nějak nám to nejelo. Matěj a já jsme to statečně snědli a Kačka i přes hrozbu hladovění až do večeře půlku nechala.
Chápu, nebylo to nic extra. Byly to takový špunty. Přežít by se na tom dalo, ale k pochoutce z dětství to mělo daleko. Anebo to ani tenkrát pochoutka nebyla a jenom mě se to tak jevilo. Pro příklon k této variantě historie svědčí právě i ono dědečkovo slovo. Vztahovalo se k babiččiným šiškám.
Vždycky, když je babička vařila, začal dědeček vzpomínat, jak v té první válce, co v ní byl na dvou frontách, ten jejich kuchař taky vařil bramborový šišky. A ten den, co měly bejt šišky, bylo mužstvo dycky pěkně našňupnutý, poněvadž ty špunty nikdo neměl rád. Jenomže v té první válce se v rakouské armádě mluvilo německy, tudíž se neříkalo špunt. Oni tam ani moc špuntů neměli. Oni tam měli spíš takový ucpávky, kryty, kterýma si ucpávali ústí hlavní opakovaček, který v maršrutě nosili na ramenou. Prostě proto, aby jim, když mašírovali na frontu, do těch hlavní nenapršelo a nezrezivěly jim, ucpávali si je takovými filcovými špunty. Ty ucpávky jim právě připomínaly ty předmětné šišky. Tvarem jistě a vzhledem k polním podmínkám možná i chutí.
A na ty špunty do ústí hlavně opakovačky vždycky dědeček vzpomínal u těch babiččiných šišek.
Mündungdeckel tomu říkal.
Ve slovníku to slovo nehledejte, tam je něco úplně jinýho. Kdepak by si současnej slovník vzpomněl na to, že vojákům na italský frontě pršelo do hlavní kvérů.

hádanka lednová

Je čas na hádanku. První letošní, zimní. Uhádnete i tentokrát, co je na obrázku?
a) detail vodní hmoty z filmu Propast Jamese Camerona
b) detail panáčků z filmu Inspirace Karla Zemana
c) detail rampouchů ze studánky na naší zahrádce

u počítačů

Naše děti mají docela dost aktivit, takže k počítači se dostanou jenom občas. Nepatříme mezi příznivce her počítačových, nýbrž naopak stolních a jiných, čímž ani tato počítačová zábava nepatří u nás mezi nejpopulárnější. Samozřejmě, že nějakou tu počítačovou hru doma máme, ale vlastně jsem koupil Matějovi jen dvě - obě od studia Amanita. A musím přiznat, že ta o robůtkovi zaujala i mě svojí krásnou grafikou a kousek jsem si zahrál. Ony jsou tam i takové hlavolamy, a rozhodně to není žádná střílečka.
Pokud tedy pomineme dvě zmíněné vyjímky, počítač je u nás spíš pracovní nástroj. O to víc mě překvapila Matýskova žádost o připojení na internet.
"K čemu se, prosímtě, potřebuješ připojovat na síť?"
"Já jsem se domluvil s Mikim, že v sedum budeme soutěžit."
"Nějakou hru internetovou?"
"Ne, tatínku, my máme domluvený cvičení v matematice."
"Tak to tě musím hned připojit."
Našli jsme školní web a na něm pak odkaz na výukové stránky. Matěj se přihlásil, protože to už umí a den před tím už cvičil příklady na písemku. Chvilku jsem ho nechal.
"Pojď se podívat, už jsem zase první, tatínku!"
"No jo, vážně, tady v tom žebříčku máš dvaadvacet cvičení bez chyby. To jseš dobrej."
"Víš, my takhle soutěžíme, kdo je lepší."
To jsem tedy čuměl. Člověk by čekal nějakou internetovou bitvu a voni se kluci přetlačujou po drátech v počtech. A Kačka samozřejmě musela taky, protože nemůže bejt pozadu.
No to byl teda večer. Děti seděly u počítačů a řešily si každej svý počtářský úlohy na síti. Kdyby mi tohle před pár lety někdo řek, tak bych ho považoval mířně řečeno za pobloudilého vizionáře.
Viď, mámiláHaničko.

smršť dopisů

Tak ještě jednou ke starým filmům.
To bych nevěřil, že staré české animované filmy budou takovej trhák. Já myslel, že už na ně nikdo nepamatuje a nebudou nikoho zajímat. A tu máš, čerte, kropáč: právě tyhle zápisy vyvolaly nejvíc reakcí čtenářů. Tedy abych byl akurátní: čtenářek. Pochopitelně woleschko není nějak extra sledované médyjum a tudíž se ani nedá čekat hora dopisů. Čtenářské reakce jsou velice zřídkavé, ale vždy milé a velice potěší.
No a teď ta obrovská smršť: napsaly mi tři dámy a všechny ke stejnému tématu. Neznají se, ale všechny mají rády tyhle staré české animované filmečky. A kupodivu si každá oblíbila jiný. V žebříčku popularity tudíž prudce stouply filmy Vánoční sen, Atom na rozcestí a Míček Flíček.
Tož děkuji za dopisy, milé čtenářky, potěšení je na mé straně!

přes deštník

Včera jsem si tu nalajnoval, že musím někam, kde budou mít v prodeji katalog starých českých animovaných filmů. Trochu jsem tomu pomoh'. Stačilo zavolat do NFA a tam mi samozřejmě sdělili, že katalog už mají pochopitelně v Ponrepu. Inu, do Bartolomějské to nemám daleko. Zašel jsem si tam. Pan Příborský v šatně chvilku zápasil s dveřmi vitríny a pak mě s laskavou omluvou vyslal po čtyřech schůdkách nahoru a hned po deseti dolů a přes deštník, který tam zrovna osychal, do kanceláře, kde se mě ujala paní, která měla na starosti prodej katalogu. Nákup už proběhl bez problémů a zpátky přes deštník, po deseti schůdkách nahoru a po čtyřech dolů k panu Příborskému jsem trefil poslepu.
"Tak máte ho?" ptal se pan Příborský.
"Jo, jo, mám, děkuju. Nashledanou."
No a tak ho tedy mám doma. Ono to skoro nikoho nezajímá, jak mi dala jasně najevo mácitliváHanička, a jí už vůbec ne, když se nezajímám o její vyšívání. To mě ovšem vůbec neva. Pro mě je to pokladnice, o jejímž obsahu jsem buď vůbec nevěděl anebo jsem znal jenom něco, co se dostalo do nějaké literatury nebo do televize. Hned jsme si k těm filmečkům s dětmi sedli a dali si Svatbu v korálovém moři a Vánoční sen. Ty znám, stejně jako Ferdu mravence. Ovšem těch dalších třiasedmdesát filmečků už neznám. Jsou to z velké části reklamy natočené na zakázku. Ale i sem tam nějaká pohádka a dokonce jeden výukový film o tom, jak vlastně funguje rádio. To si hned pustil Matýsek a vydržel u toho dobře přes půlku, i když je to takový dlouhý.
Báječný vydavatelský počin NFA, tenhleten katalog. Ono se v něm píše, že je to výchozí studijní materiál pro filmové historiky a tak všelijak podobně. To já sice nejsem, ale filmy tohoto druhu mám rád a tak mi ten nově vydaný katalog prostě jenom udělal radost. Nakonec ony věci pro radost jsou stejně nejlepší.

výchova filmem

Výchova je zapeklitá věc. Nepřeberné množství příruček a učených knih vám radí, jak na to, ale doopravdy je to všechno jen a jen na vás. Zkoušíte to pořád dokola a máte velmi často pocit, že Sisyfos je vaše druhé já. Výchovné metody vám přijdou neúčinné, příklady nefungují … marnost nad marnost. Ale najednou zjistíte, že jste neměli pravdu. Že ta dřina stojí za to. Trvalo to sice roky, ale vypadá to, že to mělo smysl.
Tak nějak to alespoň je u nás doma. Kačka je sice upovídaný samorost, ale ukazuje se, že i na ní už začíná působit naše snaha o výchovu. A Matýsek, protože je o téměř dva roky starší, už nám začíná vysloveně dělat radost. Zrovna včera k tomu zase byla příležitost.
Snažil jsem se dětem vybírat pohádky a filmy, o kterých si myslím, že jsou to ty pravé pro děti. Většinou se jednalo o velice staré animované filmy z dílen našich slavných tvůrců. Dalo práci je poshánět, protože koupit se to nedá. Občas se ale něco objevolo v televizi a cyklus o mistrech animovaného filmu tomu velice pomohl. Jenomže i nahrávat, vybírat a potom sestřihat vybrané filmečky dalo práci. Svého času se děti dívaly jenom na tento typ pohádek. Ono je jich docela dost. Teď už jsou větší a tudíž postoupily do další filmové úrovně. Na české animované filmy se pomalu zapomíná. Tedy myslel jsem si to.
A včera Matýsek přišel s tím, že si vzpomněl na Míčka Flíčka. Že se mu děsně líbí a jestli bych mu ho nepustil.
No bodejď, že pustil. A rád jsem se díval s ním. A tady právě přišla ta radost z toho, že to nakonec mělo smysl. Matýsek i Kačka si ty pohádky pamatují a vypadá to, že by jim mohly v paměti už zůstat. Teď mám o důvod víc v tom pokračovat. Zrovna se to hodí, protože Národní filmový archiv vydal katalog
Český animovaný film do roku 1945. Hned, jak se někde objeví v prodeji, musím pro něj. To víte, výchovu nemůžu zanedbávat.

K+M+B 2013

A máme po Třech králích, což znamená nejen to, že jsme o krok dále, ale taky to, že byla včera koleda. Už vloni byl Matýsek s koledníky zpívat a vinšovat šťastný nový rok. Letos jsem to vzal jako dokumentační povinnost a šel s nimi od domu k domu. Tedy ne snad, že bych koledoval, to ne, to já se stydím, ale pár obrázků jsem udělal, aby bylo na co vzpomínat.
Koledníci se scházejí ve škole pod taktovkou paní učitelky Lenky. Na této strategicko-taktické schůzce si jednak
rozdělí rajón, aby nezvonili u jedněch dveří dvakrát, následně pak dojde ke kontrole výstroje, načernění toho černýho vzadu a přezkoušení, zda tři králové umí zazpívat tříkrálovou. Pak ještě zpívají andělé, neboť andělů je třeba a chodí spolu. My měli tři krále a tři anděly. Příprava byla dovršena, bylo lehce po páté, tož vzhůru dolů do Zvole!
Ještě
fotku před kostelem a pak honem koledovat. Pokud se děti u domečku dozvonily, zazpívaly a vždycky si vysloužily nějakou koledu. Poctivě napsaly křídou na dveře K+M+B 2013, poděkovaly za koledu a šly zase o dům dál. Ze bezmála dvě hodiny měly koledníci nakoledovány dva košíčky a hlasy vyzpívané. Ono to dá práci zazpívat koledu pořádně. Do toho ještě pěkně foukalo a chvílemi mrholilo, takže žádá velka pohoda. Ani tu hvězdu betlémskou nebylo skrz mraky vidět.
O sedmé jsme se zase sešli všichni ve škole. To se tříkráloví koledníci shromáždí kolem svých počestně vykoledovaných kořistí a tyto si pak rozdělují. Musím říct, že docela poctivě. Matýsek se už od začátku ujal jaksi přirozeně vedení a teď na konci rozděloval, co nakoledovali. I perníčky a čokoládu poctivě nalámal a rozdělil. Jeden perníkový zvoneček doslatala i paní učitelka Lenka.
A pak zazvonil zvonec a třem králům byl konec. Alespoň pro letošek.
Tož - štěstí zdraví vinšujem vám!

už jsem je utřel

Nejsem mýval, abych furt něco máchal ve vodě, jako třeba náš Ferda, kterej k tomu mývalovi má blíž, než by se mohlo zdát. Zrovna tuhle zas ulovil Matýskovu plyšovou myšku a pěkně jí vykoupal, jelikož mu přišla málo mokrá.
Já to mytí zas tolik neprožívám, tedy pokud jde o například o auto. Beztak je takový šedivý a prach na něm není moc vidět. Čas od času ovšem auto nechám projet myčkou, přeci jen je to tu a tam vážně potřeba. Jako třeba tuhle.
Zrovna to vyšlo a dva dny bylo jakž takž sucho a slunečno, čímž auto jezdilo vyfešákovaný. To nevydrželo dlouho, teda to počasí, a tudíž nastal zase marast. Potřeboval jsem někam zajet, ale čistým autem do té plískanice se mi nechtělo.
"Prosímtě, mohl bych si vzít tvoje auto, ty už ho máš zaflákaný, tak se to ani nepozná, když eště něco přibude," ptal jsem se mélaskavéHaničky.
Dostal jsem svolení i klíčky. Už při výjezdu jsem si ale všimnul, že vrstva potahuje i zpětná zrcátka a není přes ně dost dobře vidět.
Ale co, dyť jedu jen tuhle do Zvole, na to zrcátka nepotřebuju. Jo, to byla pravda. Cestou jsem zrcátka nepotřeboval. Ovšem v plískanici na nich taky ještě přibyla trocha té sněhobahnité směsi. To se projevilo doma. Před domem už bylo zbytečné do zrcátek vůbec koukat. Jenomže když couváte k nám do garáže, zrcátka potřeba jsou. Zvlášť když zrovna necouváte svým autem na své místo.
Ale co, to zvládnu i po paměti a pak ty zrcátka votřu. Tohle konstatování už nebylo tak docela přesný. Už jsem byl v garáži, když se ozval takovej zvuk - něco jako když gumovym balónem drhnete o skleněnou tabuli. V zrcátku nebylo nic vidět, pochopitelně. Šel jsem se na to podívat.
"Tak jsem zboural garáž a rozbil ti auto," oznámil jsem bezprostředně po činu mémiléHaničce.
"Cože?!"
"No jak jsem couval bez těch zrcátek …"
"Bez jakejch zrcátek?!"
"No vono těma tvejma už není přes tu špínu nic vidět."
"Tak si je máš votřít."
"Jo, už jsem si je votřel. Hned jak jsem vyjel zpátky z toho nabouranýho sloupku, abych ho při couvání nenaboural znova."
"Tys naboural sloupek?"
"Dyť to řikám. Do sloupku tvým autem, protože těma tvýma zrcátkama nic nebylo …"
"Tak nakonec za tu zbouranou garáž můžu já, protože mám špinavý zrcátka?!"
"A dyť říkám, že už nemáš, už jsem je utřel."
"To mi budou platný na rozbitym autě!"
"A neboj, už je to v pořádku. Byla to jen bílá čárka na nárazníku a na sloupku to ani není vidět. Z toho nárazníku to jde setřít."
"Tak co mi tu vyprávíš, žes zbořil garáž?"
"Dyž já se tak děsně vylekal a pak to naštěstí nic nebylo. Tak jsem si říkal, že by sis to mohla taky užít."
"No pěkně děkuju. Tak příště si bourej se svym čistym autem, jo?!"
"No jo, Haničko, a stejně tě mám rád. I když máš špinavý zrcátka."

nutrila

Na výletě v Brdech se nám líbilo a protože počasí stále připomíná spíš předjaří než zimu, pokračovali jsme i o Silvestra. Vzali jsme to procházkou přes vrch Ďábel dolů do Pikovic a podél Sázavy do Davle. Pak už je to jen kousek domů. Vydalo to na nějakých 12 a půl kilometru, což se zrovna hodilo jako symbol přelomu roku. Pochopitelně jsme se stavili na oběd, jelikož se to stalo jakousi tradicí, kterou jsme založili společně s kamarády. Společné výlety se sice poněkud vytratily, ale nám se to líbí natolik, že jsme nakonec procházku na oběd do Davle rozšířili na docela pěkný výlet.
Každý výlet má nějaké překvapení a nevyhnulo se ani nám. Prý jsou tu už odedávna, ale my jsme je s dětmi potkali až letos. V Davli u řeky se totiž cosi hemžilo a ony to byly
nutrie. Mezi labutěmi a kachnami si našly svoje místo a bez ostychu se krmily tím, co jim kdo přinesl. Velice způsobně si přidržovaly jídlo a hlodaly o sto šest, neboť jim je hlodání vlastní. Našli jsme je i na druhém břehu u Libřice. Kačka s Matýskem měli zážitek a slíbili jsme si, že za nutriemi zase někdy přijdeme. Kačka se nechala slyšet, že to byl krásný výlet a obzvlášť prý se jí líbila ta "nutrila".
Nutrila nebo nutrie, ono je to fuk, důležité je, že si Kačka ani nevšimla, že jsme ušli skoro třináct kilometrů.

trampským způsobem

Počasí je mírné a tudíž přeje procházkám, ke kterým bylo na konci roku dost příležitostí.
Byli jsme například
s přáteli na Brdech, kde jsme s dětmi prozkoumali dva trampské kempy. V tom druhém jsme si upekli buřty, což vyžadovalo rozdělání ohně. Trampským způsobem, pochopitelně.
Tedy nejdřív přišlo na řadu křesadlo, které jsem za tímto účelem vzal s sebou.
Děti křesaly, až jiskry lítaly, ale mokré větvičky pochopitelně hořet nechtěly. Nuže, nejde-li to křesadlem, použijeme sirky. Sirky měl Jarda. Vypadalo to, že se sirkami se dostaví i úspěch. Kdepak. Bylo to opravdu příliš mokré. Rozfoukávání ani březová kůra moc nepomohly. Všichni se snažili nějak přiložit ruku k dílu, ale oheň pořád uhasínal.
Co s tím?
No co: "Nedá se nic dělat, vytáhnu ten plynovej hořák," pravil jsem téměř provinile a podpálil v tom trampském kempu na tom trampským vohništi z těch tramskejch mokrejch větviček ten trampskej voheň naprosto zavrženíhodným způsobem. I tak to chtělo ještě zkušenou péči a rozfoukání, ale nakonec
oheň hořel a buřty se pekly.
Jakousi shodou okolností se z lesa vynořili mládenec se slečnou právě ve chvíli, kdy jsme chtěli odejít:
"Ahoj! No to je skvělý, už jsme to chtěli málem uhasit. Tak to my vám tu ten oheň necháme, chcete?"
"Ahoj, jasně, že chceme. Ale jak jste to v tom mokru dokázali zapálit?"
"No přece trampským způsobem," pravili jsme jaksi společně.
Inu
romantika muší bejt.