WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

to se stává každýmu

Jednou tam musej všichni, je to holt předepsaný, tak se to musí dodržovat, jinak dostanete pokutu. Inu, když se musí, to se nedá nic dělat, jel jsem tedy na technickou kontrolu s autem. Nic vyjímečného. Emise, pak prohlídka. Okouněl jsem kolem auta, přihlížel, jak mi s ním pan technik cloumá a koukal ven, jak pořád prší.
A jak tak koukám, chtěl jsem se podívat ještě kousek dál z okna. Nakloním se a bims! Bacil jsem čelem do skla.
"Jejda," povídám, " jsem to tady umastil. To musim votřít."
Pan technik mi dál cloumal autem a pobaveně povídá:
"Tady s tím oknem se to stává každýmu."
"No jo, vona jak je tam zvenčí ta mříž, tak se zdá, že sklo je dál, než je, že jo?"
"No, to možná taky, ale vono hlavně to první sklo není vidět. A jak jsou ty vokna jiný a to druhý venkovní sklo je dál, než normálně, tak to mate. Každej se praští."
"Aha, tak aspoň nejsem vyjímka."
"No jo, to nejste. Ale jinak to máte v pořádku. Zajděte si k vokýnku pro doklady."
Pan technik přestal cloumat autem a potěšen jednak dobře odvedenou prací a jednak další čárkou za ulovenýho tatrmana, co nevidí sklo, se uculoval. Proč by taky ne. Okno zůstalo celý a ještě jsem mu ho otřel.

co se do pranostik nevešlo

Májový deštíček, úrody tatíček, tvrdí jedna z pranostik. Jiná zas, že studený Máj, v stodole ráj. Tak tohle všechno vychází. Tenhle týden nepršelo jenom v úterý a všichni kolem včetně mě vytáhli sekačky, aby stihli pořnout, co se dá. A všechno pořád kvete, inu květen.
Pranostiky ovšem nikterak nekomentují neobvyklosti, které se přihodily včera.
Hned ráno támhlec v Březové u křížku byla nehoda. NIc velkého, ale nepříjemnost to byla. Tím ten den začal.
Když jsem odpoledne jel domů, najednou nastala tma, kterou umocnila bujná zeleň kolem silnice v Břežanském údolí a ve vzduchu bylo cítit něco, no něco neobvyklého. Třeba jako když nasekáte na prkýnku šnitlík (tedy pažitku, abychom si rozumněli). A najednou jsem vjel i do původce té vůně. Vjel jsem do sněhu. Ne, to není sníh, to jsou kroupy a je jich tolik, že na cestě tvoří dvou, tří centimetrovou vrstvu. Ty kroupy potloukly les kolem a bylo tedy cítit vůni čerstvě nasekaného lesa, kdepak pažitka.
A jedu dál, vyjedu ze závějí (je devětadvacátýho května!) a protijedoucí řidič na mě bliká. Zpomalím a už jsem v tom. Proti mě se silnicí valí hnědá řeka. Ze směru od Točné se z kopce hrnou přes silnici přívaly vody s bahnem. Cesta nebyla vidět, vody mohlo být tak pět centimetrů. I to jsem projel a jedu dál domů
Za Břežany jsem dojel monstrum. Jelo to pomalu, blikalo to a bylo to velký, jak čtyři auta nad sebou. Při troše štěstí by se pod tím dalo projet. To jsem radši nezkusil.
Radši jsem to natočil, abyste mi věřili. Tenhleten traktor u nás nepotkávám moc často a zvlášť ne po průjezdu kroupami a bahnitou řekou.
Inu, ne všechno se do pranostik vejde.

hádanka květnová

Končí květen, je nejvyšší čas na hádanku. Je lehká, Matýsek to měl hned napoprvé.
Na
obrázku je:
a) záznam konjunkce Venuše a Jupitera
b) záznam přeletu kapek vody z dětské stříkačky
c) záznam pobytu kapek rosy na pavučině

tisková oprava

V solidních novinách je zvykem čas od času zveřejňovat tiskové opravy, neboť to zvyšuje vážnost média. Tady sice nejsme v novinách a o solidnosti by se daly vést nekonečné filipiky, nicméně jednu tiskovou opravu bych tu měl. Vede mě k tomu především to, že mám čtenáře s přinejmenším podobným smyslem pro humor. A to je důvod nad důvody.
Minulý pátek jsem tu psal
o záporném teplotním rekordu. Nejsme tu na Olešku nijak vyjímeční a proto rekordní záporné teploty byly i jinde a větší. Na Šumavě dokonce sněží - inu jaro, co byste taky chtěli, že ano. Jenomže ani zima neomlouvá chybnou interpretaci teplotních rekordů v duchu bulvárních plátků.
Jeden z mých laskavých čtenářů mi připomenul moje dávno zapomenuté vzdělání roztomilým způsobem. Dovolím si jej citovat doslova:
….
A protože jsem starý a nepříjemný "školomet" (jak říkávala moje bývalá manželka), nedá mi to. Třikrát takový vedro?! Já samozřejmě vím, jak jste to myslel. Konec konců, míval jsem tendence to říkat také tak, ale poté, co jsem to vytknul a následně vysvětlil dceři, si na to zatraceně dávám pozor. Tak se s teplotou udávanou v celsiových stupních zacházet nedá. Co kdyby ráno mrzlo (tedy ne že bych si to přál) a Vy jste naměřil teplotu -1,3 °C a ono se pak 3x oteplilo?! Jó, kdybyste měřil teplotu v kelvinech, to by byla jiná. Tam byste mohl násobit dosytosti. Ale ty násobky by byly o něco skromnější. Pak by poslendí věta mohla znít: "Skoro jedna celá nula dvanáct krát takový."
….
Nuže laskavému čtenáři děkuji za opravu. Odpusťte mi, prosím, moji vážení čtenářové, hanebné zneuctění základních pravidel fyziky. Níže napravuji svůj páteční nepřesný zápis zápisem přesným a to v základních jednotkách SI určujících termodynamickou teplotu:

Minulý pátek byla v Olešku zaznamenána teplota 274,45 kelvina, což je 1,007651667 krát méně, než nejnižší naměřená teplota pro ten den v pražském Klementinu v roce 1867 a to 276,55 kelvina.

Zní to blbě, co? No jo, ale je to fyzikálně správně.

s tranzistorákem na uchu

Možná si ještě někdo bude pamatovat ty doby, kdy se během důležitých sportovních klání daly na ulici potkat spousty lidí s tranzistorákem u ucha. V dobách ještě starších, kdy se rádio nedalo tak snadno přenášet, bývalo ucho opatřeno sluchátky od krystalky, ale to už je opravdu těch devadesát let. Já sice krystalku pamatuju, ale už jen jako neobvyklost, která byla uložena na půdě a občas jsme jí s tatínkem nebo dědečkem snesli dolů, abychom zjistili, že pořád ještě funguje. Ona tedy krystalka ve svém principu funguje dodnes a bez baterek! Stejně tak funguje i lidská zvědavost a nedočkavost. Bez toho by ostatně ani všechna ta rádia a televize a internety neexistovaly.
Sledování zápasů důležitých i méně důležitých jsem už dávno vypustil ze svého denního programu. Jsou ovšem události, které mě činí zvědavým až netrpělivým, ba přímo nedočkavým. Jedna z nich se odehrávala právě tento týden. Matýsek jel poprvé v životě na velký mezinárodní turnaj do zahraničí. Ve Waršavě se totiž o víkendu konal "
10th Grand International Wushu Festival" a Tomáš - Matýskův trenér a kamarád - vzal kluky, aby se poměřili s ostatními na velkých závodech. No a oni se v sobotu a v neděli měřili. Jenomže takové wu-shu zajímá moc málo lidí a nejsou v tom žádné peníze, tekže mediální zájem je nulový.
Čímž jsme se dostali zpátky do věku krystalek.
Tedy my jsme s mouzvědavouHaničkou byli strašlivě nedočkaví a natěšení na to, jak kluci (a Matýsek zvlášť, pochopitelně) dopadnou. Jenomže to rádio a televize samozřejmě tuhle událost ani nezaznamenaly, natož pak, aby jí přenášely. Naštěstí jsme už o fous dál a kromě krystalek máme už i ten internet. A na něm pořadatelé postupně zveřejňovali výsledky. Takže rozdíl byl jenom těch devadesát, popřípadě - pokud se jedná o radio tranzistorové - pětasedmdesát let. Jinak jsme vypadali úplně stejně. Měli jsme s sebou ve městě krabičku, která byla schopná nám sdělovat vysílané zprávy z turnaje. Nebyl to sice tranzistorák, nýbrž telefon s připojením na internet, ale výsledek byl stejný. Téměř v přímém přenosu jsme mohli číst, jak jsou kluci úspěšní. A to byli!
Za chvíli pro ně jedu na nádraží a už se těším, jak bude Matýsek nadšenej. První mezinárodní turnaj a hned dvě medaile!

záporný rekord

Máme konec května a rtuť teploměru se ráno krčí jenom lehoučce nad nulou. Dneska ráno kolem páté to mohlo být nějakých 1,3 °C. To skoro vypadá na rekord v záporných teplotách, protože jak tady čtu, 24. květen v pražském Klementinu byl nejstudenější v roce 1867, kdy naměřili 3,4 °C , což bylo proti dnešku docela vedro. Skoro třikrát takový. Zatím nám ale potůček ani studánka nezamrzají, tak dobrý. I při té zimně má člověk pocit, že je teplo, poněvadž už od rána svítí sluníčko.
Když se podívám do knížky s pranostikami, není se co divit. K zítřejšímu datu, tedy ke svatému Urbanu, se vážou pranostiky, v nichž se o chladu mluví.
Třeba: Urban bývá studený pán. Nebo: Dokál Urban z pece nesleze, nebude teplo. A: Po svatém Urbanu mráz neškodí džbánu.
Malí ledoví muži se letos ukazují víc, než jejich tři známější kolegové. To prý bude dobrá úroda.
Inu jak jsem tuhle psal: koneckonců, tohle je úplně normální květen, jakej býval, co pamatuju. Tož neklesejte na mysli, za pár dní už bude teplo. Ostatně i ta dnešní teplota stoupá docela rychle. Už teď - o hodinu později (v šest ráno) je
přes 4,5°C, což značí, že oteplování přichází. Ovšem jen velmi lokální.

nebo se mi to zdálo?

Jeli jsme s moumilouHaničkou z Budějovické.
"A kudy pojedem? Doleva?" ptala se mázvědaváHanička.
"Doprava, dyť jedem domů," odpovídal jsem udiveně.
"To je divný, já vždycky jezdím doleva."
"Tak pojedeme doprava a uvidíš."
"No dobře a kam tedy teď?"
"Tuhle přes křižovatku, mírně doleva, doprava a pak doleva nahoru na Jižní spojku."
"Tak to už jsem se ztratila."
"To nevadí, řídím já,"
Vyjeli jsme na Jižní spojku.
"Tak tady už vím."
"No tak vidíš."
"A kam to jedeš?"
"Na Chodov jsi přeci chtěla."
"Tak proč jedeš rovně?"
"No protože to je rovně."
"Ale cedule byla doprava."
"A já říkám, že je to rovně."
"Tak proč teda píšou, že máš jet na Chodov doprava?"
"Tak já teda klidně vodbočím doprava, ať je klid."
"Kvůli mě jsi nemusel."
"Ježišmarjá, dyť my jsme úplně jinde, dyť já to poplet! Eště žes mi to řekla. Mě se zdálo, že už jsme na dálnici!"
Odbočili jsme správně a zamířili do parkoviště na Chodově. V obchodním centru jsme hledali krámek úplně na druhém konci.
"To musíme tady a rovně," povídám.
"Vůbec né, to musíme nahoru a doleva," povídá mášikovnáHanička.
"Ale to si zajdem."
"Naopak, už tam budem."
"A kde to vůbec jsme, tady jsem snad v životě nebyl, tydle schody neznám."
"Vidíš, máš mi věřit, támhle je ten krámek," pravila vítězně málaskaváHanička.
"No jo, ale mohli jsme jít támhle těma schodama ne druhý straně a nemuseli jsme chodit nahoru a dolů a doleva. Mohli jsme jít rovně."
"Ale tam žádný schody nejsou."
"Ježkovy voči, dyť jsme po nich už tolikrát šli, když parkujeme na týhle straně."
"No to nevím, já to umím z tý druhý strany."
"No tak jo, hlavně abysme našli auto."
Auto jsme našli, ale po těch mých schodech jsme nešli ani zpátky. Takže dodneška nevím, jestli tam jsou anebo se mi to zdálo jako s tou Jižní spojkou.
V každém případě jsme to měli ten den s mouveslouHaničkou na bloudění fifty-fifty.

byly na to tři

"A jste tu vůbec správně?" ptala se paní prodavačka v krámě s prádlem. Tedy s dámským prádlem.
"Ale jsem, jenom nějak nevím …"
"Ale tady máme jemon dámské …"
"A dyť jo, já jenom úplně přesně nevím, co bych tak …"
"A copak byste tedy potřeboval?"
"No už to mám!"
MámiláHanička má narozeniny a tyhlety věci jí vždycky udělají radost. Hlavně aby na tom bylo dost krajek nebo tak něco. Vysvětlil jsem paní, že sice v téhle pobočce jsem asi teprve podruhé, takže si mě nemůže pamatovat, ale do té druhé, že jsem chodíval docela často a že se docela vyznám. Jen holt tak nějak nevím, co bych zrovna dneska. Nakonec jsem měl velmi komkrétní přání. Velikost jsem si tak nějak pamatoval, ovšem paní mě z ní zkoušela:
"Asi takhle?"
"Ne, to rozhodně větší."
"Tak asi jako má tady …" a kývla směrem ke kolegyni.
Změřil jsem si kolegyni a pravil, že eště vo fous větší. Paní prodavačka uznala, že si tu velikost pamatuju dobře, zkoušku jsem udělal a mohl si koupit, co jsem potřeboval.
Na druhý den jsem však přišel znovu, neboť jsem si špatně pamatoval jednu míru a ten krajkovej kousek textilu byl o fousek volnější, než je potřeba. Chtělo to o čísílko míň.
"Já s tím počítala," povídá paní, "nechala jsem si tady vedle krabičku.
Dostal jsem výměnou přesně tu správnou velikost a vracím lístek.
"No to je divný, mně tu na kase vyskočila jiná cena, ale to je v pořádku, to se vás netýká."
"Tak jo, tak děkuju."
"Jo, za málo, my už si to tu nějak uděláme."
"Aha, tak to já jdu radši domu a vy si to tu nějak udělejte. Hezký vodpoledne přeju."
Vypad jsem z krámku a ani se nevohlíd, jak si to tam ty paní dělaj. Musel to bejt mazec, byly na tu kasu tři.

ahój Titanic!

V půlce května jsem tu míval už dávno záznam o prvním koupání, což je letos zcela absurdní. Jaro je obzvlášť vydařené, ovšem právě proto, že probíhá tak, jak se naši zeměpisnou šířku sluší a patří. Dlouho bylo chladno a teď se příroda pomalu probouzí a nijak zvláštní teplo není, což způsobuje jednak to, že jaro je delší, než v nedávné minulosti, všechno to kvete velmi dlouho, ale o koupání je lépe nemluvit. To patří až k létu. A tak by to mělo být.
Jsou ovšem vyjímky.
V neděli jsme jeli s Tomášem (Matýskův báječný trenér a skvělý kamarád) Sázavu. Po těch sobotních závodech to byla ta nejlepší oslava.
A právě to počasí bylo skvěle jarní. Sluníčko svítilo, ale nebylo extra vedro. Kupodivu bylo na vodě i docela málo lodí a tak se nám to pádlovalo jedna radost.
Vody bylo dost, jelo to pěkně rychle a Kačenka si troufla dělat na přídi
lodivoda, zatím co Matýsek dělal unaveného kapitána. To mu ovšem dlouho nevydrželo a tak pádloval a pádloval, až se z toho zapotil. A protože já jsem s Tomášem občas vlezl do vody, abychom postrčili z jezu raft, Matýsek musel do vody taky. No a hned po něm Kačka a pak i Majda, i ostatní děti.
No jo, je to tak. Už tedy můžu napsat, že v neděli devatenáctého května jsme se letos poprvé koupali a to rovnou v Sázavě. Žádný kafe to nebylo, ale k osvěžení to posloužilo skvěle. No a na oschnutí pak dělali děti
na přídi scénku, kterou hned všichni poznali.
A tak se u Pikovic na Sázavě ozýval tuhle neděli hlahol:
"Ahój! Titanic!"
(ostatní foto zde v
galerii na vodě)

zacvičil dobře

V sobotu ráno sice pršelo a dalo by se říct, že u nás i lilo, ale nám to vůbec nevadilo, protože jsme byli na cestě do Brna. To samozřejmě samo o sobě není žádná událost. Událost se však konala právě v Brně a to na Komíně. Ne snad, že bychom lezli na komín, to ne. Je tam tělocvična a tam to bylo. V této sezóně před prázdninami poslední závod mistrovství ve wu-shu na našem území.
Matýsek se těšil, nic jsme doma nezapomněli a i v tom dešti jsme to stihli včas. To, co Matěje upoutalo v tělocvičně okamžitě, jak jsme vešli, byly poháry.
"Tatínku, tady jich je. Já bych alespoň jeden taky chtěl. Myslíš, že na mě zbyde?"
"To nevím, Matýsku, to záleží na tom, jestli dobře zacvičíš."
Bylo to jasný, pohár bude vždycky jen pro toho nejlepšího v kategorii. Matýsek měl na programu čtyři sestavy, tak tu jistá šance byla. Předvedl, jak se to naučil
beze zbraně, se šavlí i s tyčí.
Byly to docela dlouhé závody. Na vyhlášení se muselo čekat, až všichni docvičí, což bylo někdy kolem třetí odpoledne.
Nakonec se Matýsek dočkal. Pořadatelé postavili na tatami bedýnky a začalo se s rozdílením cen. Matěj si na ty bedýnky vyskočili dvakrát. Jednou pro ten jeho
vytoužený pohár a jednou pro bronzovou.
Povedlo se to! Matýsek měl
obrovskou radost. Pohár z mistrovství vybojoval poprvé. Inu, zřejmě zacvičil dobře.
Já mám radost ještě teď.

s tatrmanama se nebaví

Když sedíte, nekoukáte stojícím tak docela přímo do očí. Spíš níž. A když sedíte v autě a stojící stojí na refíži tramvaje, rozdíl je ještě větší. Shůry na vás pohlížejí i mrňousové z kočárku.
Zrovna včera na Výtoni si mě takhle jeden prohlížel. Padla červená a já dojel právě do jeho zorného pole. Svítilo sluníčko, já měl brýle a malej zkoumal, co je to za exota, že je menší, než on a ještě tak divně vypadá. Vteřinku jsme na sebe civěli, já se usmál, ale mrňous nasadil ještě více udivenej kukuč. Nějak jsem nepatřil do první desítky jeho oblíbenců.
A tu mě napadl ten trik s brejlema. No dyť to znáte. Nenápadně si sáhnete za ucho, nožičku brýlí, kterou máte za tím uchem, použijete jako páku a jak cvičíte prstem tou pákou, brejle vám na nose skáčou, jak mrkací paně bulvy. Děti, které to neznají, to obvykle zaujme a rozesměje.
Platilo to i v tomhle případě.
Ovšem tak nějak napůl.
Mrňouska to zaujalo, ale s poněkud opačným nábojem. Místo smíchu si zakryl oči ručičkama a dělal, jako že tam v tom kočárku není. Tu druhou půlku, totiž smích, musela zachraňovat maminka. Ta si taky všimla, že dělám nějaké vylomeniny a zřejmě ten trik s btýlemi neznala. Rozesmála se za oba dva a smála se ještě, když už byla zelená a já odjížděl k Albertovu.
Inu, pro tentokrát jsem měl větší úspěch u maminky, mrňous mě vdechnul. Zřejmě se s takovejma tatrmanama nebaví.

rezerva

Rezerva se normálně vozí v kufru, kdyby se po cestě píchlo a bylo by potřeba vyměnit kolo. To ovšem není jediná rezerva. Je i rezerva v nádrži, do báglu si dáváte jedny rezervní ponožky a v hrníčku v kredenci máte železnou zásobu mincí, kdyby náhodou.
Když si dáte časovou rezervu, je to úplně to samý. Prostě kdyby něco.
Včera jsem měl být na jedné konferenci, která se koná každý rok už od nepaměti. Je to vždycky stejný. Dojedete tam, zaregistrujete se a buď posloucháte nebo přednášíte, případně konverzujete s účastníky. Prostě konference.
Přijel jsem včas díky časové rezervě. Měl jsem ještě nějakých deset minut do zahájení registrace, tak jsem našel příjemné parkovací místo, zašel jsem si na snídani a po snídani se volným krokem loudám k registraci. Tam za recepci do předsálí jako vždycky. Tentokrát byla registrace už v recepci. Zvláštní. Že by se po letech změnily zvyky? Hmm… A dyť tohle jsou jiný lidi. To vono bude dál, jako dycky. Tohle je velkej hotel. Zašel jsem dál do předsálí a tam naopak nebylo nic. Začalo mi to vrtat hlavou.
Internet v telefonu naskočil okamžitě a stejně okamžitě mi oznámil, že všechno sedí. Název, termín, registrace, … akorát to místo.
Já byl v tom hotelu, co se to konalo vždycky, jenomže letos to bylo jinde. Já si to nepřečet!
Čímž zmizela časová rezerva a já se vůbec ne loudavým krokem vydal pro auto a přes celou Prahu do jiného hotelu. Nakonec jsem to skoro stihnul. Ta rezerva mě zachránila.

lístek

Parkovací lístek si vytáhnete ze stojanu závory. Závora vás pustí dovnitř, čímž máte jednu starost vyřešenou. Zaparkujete a jdete si po svých. Parkovací lístek si buď vezmete s sebou za účelem prodloužení, zaplacení či podobné exekuce, případně ho necháte ležet v autě a ono se potom uvidí.
V tomhle mém případě jsem si ho nechal v autě a když jsem odjížděl, připravil jsem si ho do levé ruky, abych ho rychle přiložil ke čtečce a ta mohla rozpoznat, že patřím k těm, kterým je možmé znovu otevřít závoru, tentokrát na výjezdu.
Držím tedy lístek, jedu garážemi k výjezdu. Vybral jsem si ten prostřední. Okénko jde dolů a levačka se chystá předložit lístek k přečtení. A najednou se ta levačka tak nějak zaškobrtne, lehce brnkne o sklo okénka a ten drobný nemotorný pohyb stačí, aby lístek vyklouzl z prstů. Lístek jsem nestihl znovu zachytit a on plavým letem vyklouzl z okénka. Klídek, nikde nikdo, žádný provoz, prostě otevřu dveře, lístek zvednu a jede se dál.
Otevřel jsem dveře. Právě v tu chvilku, která bezprostředně následovala po dopadu lístku. Lístek se usadil v hromadě dalších lístků, které tam předchozí řidiči po otevření závory odhodili. Já stál před otevřením. A lístek byl jedním z hromady ostatních. Ale který z nich to je?!
Polilo mě horko. Představil jsem si, jak lezu po čtyřech v té mezírce mezi autem a stojanem závory. Za mnou troubí stovky nedočkavců, kteří chtějí ven. Přebírám hromadu lístků jeden po druhém a hledám ten pravý, nepoužitý se správným dnem, hodinou a minutou. Řidiči začínají vystupovat a hrozivý zástup spravedlivě rozlícených nedočkavců se blíží, aby mě začali lynčovat. Výmluvy nepomáhají. Auto je surově převráceno na bok stranou, zachrání mě jen útěk a z dálky je vidět, že jenom těm prvním se podařilo projet závorou, jelikož ze zdemolovaného auta začíná vytékat benzín, někdo odhodí nedopalek, oheň vybuchne s nečekanou prudkostí a garáže v mžiku stojí v plamenech, celý komplex budoov hoří, hasiči se nestihli přes dopravní zácpy dostavit včas, z návrší mezi přihlížejícími sleduji apokalypsu … a to všechno zavinil jeden parkovací lístek …
Hop a nebo trop! Sáhl jsem otevřenými dveřmi ze sedadla na ten lístek, který se zdál býti podle pravděpodobnosti možné letové dráhy tím pravým. Chvilička napětí. Čtečka zjišťovala, jak na tom lístek je. Zjistila, že dobře a zvedla závoru. Paprsky zářivého slunce pronikly až do podzemí garáže a vše zalily jasným světlem klidu a míru. Jen ty olivové ratolesti šumící v chladivém vánku chyběly.
Kolem pořád ani noha, ani auto. Vyjížděl jsem sám z garáží ven a jen já věděl, jak nesmírné katastrofě jsem před okamžikem zabránil.

žádná hérečka

Kačenka není žádná hérečka, když se ale něco děje, dokáže ztropit náramnej tyjátr. Jako včera. Tedy vlastně už nejmíň čtrnáct dní.
Chodí domů ze školy a děsně tajemně naznačuje, že nesmí ani naznačovat. A říká, že nám to nesmí říct, ale že to bude děsný překvapení.
No a včera to překvapení nastalo, neboť byla besídka, což musí bejt, aby se děti předvedly.
Kačka měla takovej štěk, totiž veverku. Není sice malých rolí, ale rozhodně jsou větší. No a Kačka z té své udělala drámo. Nejdřív se děsně styděla, ať jí nefotím, pak nasadila
trpitelskej výraz Johanky z Arcu, ovšem ve veverčím. Následně, zrovna když šla Maruška pro jahody ke dvanácti měsíčkům, dělala Kačenka roztomilou veverku za scénou. A když konečně došlo představení tak daleko, že už i ona měla vystoupit se svojí říkačkou, překvapivě jí odříkala, ani nemrkla. Nakonec bylo klanění - poněvadž klanění je nejdůležitější, aby obecenstvo vědělo, že má ouctu.
Potom maminka dostala
pusu a dárek, což bylo to nejvíc nejdůležitější vůbec.
A bylo po besídce. Paní učitelka to s oddechem komentovala větou: "… tak už to máme za sebou …"
Ale to se spletla.
Nás čeká eště jedna s Matějem. Že prej bude princ - ale to je překvapení, to se nesmí řikat!

na rozdíl od nás závodili

Mělo nás to trknout už na začátku při registraci. Byli jsme u registrace sice asi čtvrtý, což bylo velmi dobré, neboť jsme mohli vyrazit na trať orientačního běhu ve zvolském lese mezi prvními, ale kolem nás byli samí závodníci. A toho jsme si nevšimli dost dobře.
My ten sobotní orientační běh vzali jako společenskou událost. Chyba lávky! Všichni, kdo přišli - a to včetně rodin s kočárkem - to vzali jako prestižní závod. Měli jsme to tušit už ve chvíli, kdy se malé děti velice vážně bavily o tom, že poběží samy a kdo byl minule první. Kolem se to hemžilo sportovně oblečenými borci a organizátor moudře promlouval ke startujícím. Že sice dobře ví, že už to všichni znají, ale pro jistotu, kdyby náhodou to někdo zapomněl, tak zopakuje pravidla. A že když ráno rozmisťoval kontroly, že si to užil, protože dlouhé deště proměnily některé části lesa v bažinu, což pocítily hlavně jeho boty. Je to báječnej terén, tak ať si to všichni pěkně užijeme taky.
Furt to bylo dobrý.
Vyzkoušeli jsme si, jak se člověk bude cítit v cíli, až doběhne, a už jsme šli na start.
Hned prvních pár metrů jsme se rozběhli do všech stran, jako když do hejna vrabců střelí. Potíž byla v tom, že jsme se hned málem jeden druhému ztratili, navíc mapu jsem měl já, ale ovlivňovat směr hledání jsem nemohl, jelikož každý z nás měl svůj rozum a svůj směr. Pochopitelně ten správnej. Tedy alespoň jsme si to každý z nás myslel.
Když první kontrola nebyla úplně přesně tam, kde si většina myslela, že být má, a my se museli vracet, pokusil jsem se znovu o rychlé vysvětlení kudy dál. Bylo to marný. Už se to zase rozprchlo.
Čímž jsem podlehl zmarnění a vzteky zahodil mapu s tím, že jdu zpátky. MálaskaváHanička mapu zvedla a s ní i výzvu najít další kontrolu. Nu a tak jsme první polovinu z hodinového limitu strávili hádkou v bažině o tom, kudy vlastně dál.
Zvítězil zdravý rozum. Pochopili jsme, že se nebudeme moci měřit s borci, kteří kolem nás běhali s jasným světlem v očích a pravděpodobně i správným směrem. Každý ovšem jiným. Odřízli jsme pomyslně půlku mapy a vydali se zpátky posbírat alespoň pár kontrol. Pokud je najdeme. Nakonec jsme se nějak chytli a nasbírali celkem dvanáct kontrol, tedy dvanáct bodů. Nasbírali jsme ovšem ještě i sedm trestných bodů, poněvadž jsme přešvihli ten hodinovej limit. No bodejď ne, když jsem před cílem ještě mírně zabloudil. Tož na nás zbylo jen pět bodů.
Ale do cíle jsme se všichni v pořádku dostali a radost byla veliká.
Drželi jsme se totiž té původní rady. Přesto, že jsme skončili beznadějně poslední i za tím kočárkem, svůj historicky vůbec první rodinný orientační běh (procházku) jsme si v sobotu náramně užili.
A navíc jsem stihnul i nějaké ty
obrázky z trati, což určitě ti před námi nemají. Pochopitelně. Ti na nějaké focení neměli čas, vždyť na rozdíl od nás závodili.

aby neřval

Když jdete po Štefánikově ulici od Švanďáku k Andělu, minete Arbesák, přejdete pár ulic, potkáte tramvajovou zastávku a zastavíte na světelné křižovatce. Pak už jste skoro tam.
Na rohu jedné z těch ulic stála paní. Jak tak paní stávají. Povídala si něco, jistě to bylo důležité, s jinou paní.
Na vodítku pobíhal pejsek. Takovaj mrňavej. Moc se v tom nevyznám, mohl to bejt takovej ten yorkshir či jak se ta rasa jmenuje. Jsou mrňavý a vlasatý, tyhle pejskové.
Paní si s paní povídala a povídala. A pejsek pobíhal dokolečka, kam mu vodítko dovolilo. Taky povídal. Spíš nadával. Vůbec ho to tam nebavilo.
A tak stáli a povídali až … až do chvíle, kdy ta paní, která byla spojená s tím pejskem vodítkem, to vodítko použila. On už hrozně láteřil, ten yorkshir. Pobíhal a láteřil a najednou se vznesl. On měl to vodítko upevněné na takovejch těch kšírách či postroji. A za ten postroj připevněné vodítko ho zčistajasna začalo zvedat. Pejsek zmlkl a vznášel se výš, jak ho paní táhla nahoru. Jednou rukou ho vyzvedla, druhou si ho přitáhla do náruče jako rybář kapra. Pevně ho popadla a to jsem k nim právě přicházel.
"… protože když ho budu mít na ruce, nebude tak řvát, …" pravila paní.
Pejsek řvát přestal, paní povídat nepřestala.
Prošel jsem kolem a paní nerušeně pokračovaly v činnosti.
S pejskem v náručí v klidové poloze.
Aby neřval.

za plotem

Už je to nějaký ten rok kdy se nám tu po zahradě bez plotu procházel Bedřich. Dlouholetí čtenáři si vzpomenou, že Bedřich nebyl ani hejkal ani soused, ale srnec. Měl takovou bílo černou pásku přes jedno oko a byl tu dřív, než my. Chvilku jsme tu bydleli spolu. Pak přibylo sousedů a Bedřich odešel někam, kde je víc klidu a zmizel. Nějakou dobu se tu moc zvěře neobjevovalo.
To se ale poslední roky zásadně změnilo.
Na zahradu nám sice už lesní obyvatelé nechodí, pokud nepočítáme stále hosty a nájemníky z ptačí říše a nějakou tu menší drobotinu, jako třeba slepýše
Kubíka nebo žaby a ježky. Ale v okolí a na poli je živo.
Za humny roste pšenice, znamenitá snídaně pro srny. Brzo ráno jich přichází stádo. No ano, stádo, nikoliv stádečko. Žádných pět šest kousků. Může jich být nějakých šestnáct, osmnáct. Rozdělují se do dvou, tří skupinek a dokud u lidí nezačne ruch, snídají. Mají tu prostřeno přímo luxusně. Ovšem blíž už se neodváží. Naposledy jsme viděli dvě srnky u nás za humny vloni. A mezi domy se odvažoval jenom Bedřich.
To s divočáky je to jiné. Včera jsme se dozvěděli, jak si támhle přes kopec nechávají stavět plot, který zatím nepotřebovali. Proti divočákům. Že prý je jich hodně. Inu, jestli je jich jako srnek, zakrátko tu budeme mít safari.
Jen teď není úplně jisté, kdo koho bude pozorovat. Tentokrát to vypadá, že ti za plotem jsme my.

dvě věže

První máj, lásky čas, jsme oslavili prací, jak už jsem popisoval. Měl jsem to naplánované a vyšlo k tomu i počasí, takže zahrada je zase o píď upravenější. A vznikla travní hmota. Pozorný čtenář jistě tuší, o čem bude řeč. Ano, opět o kompostování.
Protože jsem ze dvou koupených kompostérů postavil zatím jenom jeden, ten druhý jsem musel ještě před akcí dodělat. Tomu přirozeně předcházela příprava místa, odkrytí starého kompostu a včera popsaná příhoda s plachtou a ještěrem.
Vše nachystáno, staré odstraněno, nové postaveno, hmoty lze přesouvat k transformaci. MápracovitáHanička držela slib a mísila hmoty podle nejlepšího svědomí a návodu ke správnému kompostování. První ze dvou nádob se začala naplňovat. Té trávy zase nebylo tolik, jako v plné sezoně. Přece jenom je teprve jaro a před čtrnácti dny jsem trávník podrobil provzdušňovací kůře, což na něm zanechalo své stopy. Hmoty je tedy prozatím méně.
Přesto ovšem je první kompostér do poloviny plný. Máme dva. Když připustím, že se přirozeným způsobem hmota trochu slehne, může být, že jeden kompostér pojme, řekněme, tři, možná čtyři várky travní hmoty. Nesmí se to pěchovat na sebe, jinak z toho kompost nebude tstejně, jako nebyl předchozí roky v nádobách, které jsem vyráběl sám a tudíž byly k transformasi hmot naprosto nevhodné. Tedy pokud to nebudeme pěchovat, máme prostor na osm várek hmoty z posekané zahrady. Tedy přibližně osm týdnů, což by mohly být dva měsíce. Máme květen, tráva roste do října, vloni jsme naposled sekal v listopadu. To je měsíců nejmíň šest. Kupeckými počty mi tu vychází, že nám chybí čtyři kompostéry. Zhruba řečeno na každý měsíc jeden.
To je ovšem nesmysl. Přece musí fungovat ta transformace hmoty na užitečný humus. Píšou to v návodu, píšou to v knihách, říkají to známí (tedy známí mélaskavéHaničky, abych byl přesný), píšou to na internetu … tak to musí fungovat.
Nezbývá, než tomu věřit a argumentaci mých laskavých čtenářů a sousedů brát jako jednu z variant. Sice apokalypickou, ale pro nás málo pravděpodobnou.
Jednu věc musím však méšikovnéHaničce přiznat. Vypadá to velmi uklizeně a až dorovnám tu hromadu hmot z minuých let do nějakého tvaru, budou už vidět jen ty dva nedostižné kompostéry. Dvě věže - symbol transformace.

Kubík

Pochopitelně jsem musel dát ménejmilejšíHaničce pusu pod rozkvetlou jabloní. Naštěstí jsme letos nemuseli nikam daleko, neboť nám právě teď na zahradě všechno kvete.
Když jsem prohlásil, že je to fajn, poněvadž se nemusíme nikam vláčet, byl jsem označen za přízemního romantika, což mělo své opodstatnění, jelikož jsem se celý den rejpal v nšěčem na zahradě. Tedy mápracovitáHanička se rejpala taky, ale na někoho se to svést muselo.
A když jsem pozdě odpoledne ještě uklízel, rozhodl jsem se konečně rozporcovat a vyhodit plachtu z haldy letitého kompostu, který ještě moc kompost není. Ale
o kompostu už jsem tu psal a určitě ještě budu. Dneska je to o té plachtě. Aby bylo možno jí rozumně naporcovat a srolovat, musel jsem jí nejdříve roztáhnout. A jak jí tak roztahuju, co nevidím. V plachtě je smotaná hadice, tedy spíš hadička, vlastně hádek. Slepýš. On se tam ohříval, poněvadž v té plachtě je teplo.
"Pocem, hade," povídám.
Abych neurazil, říkal jsem mu hade, vony tydle ještěrky můžou bejt dost citlivý na to, jak se člověk vyjadřuje o jejich vzhledu.
Vzal jsem ho pryč z plachty, abych ho omylem z jeho trvalého bydliště neodnesl do kontejneru s plasty. Ukázal jsem ho Matýskovi a rázem byli kamarádi. Hned dostal jméno Kubík a Matýsek se s ním začal velice opatrně a jemně, aby mu neublížil, muckat. Ještěrka, totiž hádek, mu zalezl i pod bundu do tepla, protože včera nijak extra velké teplo nebylo a
slepýš se rád ohřeje.
Loučení bylo těžké, poněvadž Matýskovi se strašně líbil. Dali jsme ho
mezi skály na zahradu, aby se tam někam schoval. On určitě ví kam, poněvadž u nás jistě už pár let bydlí. Ještě na nás vypláz' jazyk a pak si zalezl pod skálu. Inu ještěr, totiž ještěrka.