WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

poprvé to vyšlo

Ještě před koncem dubna stihnul Měsíc předvést malou ochutnávku toho, co v plné kráse přijde až zase v září za dva roky. Jenomže to se neví, jestli bude tak jasno, jako minulý čtvrtek a jestli to tedy vyjde.
Pokud si vzpomínám, podařilo se mi vyfotit úplné zatmění Měsíce jen jednou a to je docela dávno. To bylo ještě v Praze někdy v roce 1996 nebo 97. Někde budu mít tu fotku schovanou. Jenomže to ještě nebyla digitální a tudíž bude někde v šuplíku. Ale ve kterým?
Před šesti lety to nevyšlo a ani před třemi lety, kdy se nad Oleškem odehrávalo další úplné zatmění bylo navíc i úplně zataženo, takže ani Kellyho kouzla dětem nepomohla vidět, jak se Měsíc barví dokrvava.
Tudíž je jasné, že když se podaří, byť mizerně, zachytit částečné zatmění Měsíce nad Oleškem a navíc je to poprvé, kdy to vyšlo, musím si to tu poznamenat.
Tedy zde obrázek Měsíce z
25.4. 20:33, kdy byl ještě v plné síle a vycházel nad kopcem Ďábel, a tady v 22:11, kdy už mu žďabec ukous stín Země, což byla protentokrát největší možná porce.
Nejsou to žádné zázraky, ale do archivu to poslouží dobře.

červená pro Kačku

Do Libně, jako každý rok, přijely traktory. Tentokrát jsme se tam byli po dvouleté pauze podívat jen s Kačkou. Matýsek měl v Liberci soustředění před závody, které budou příští týden. Vzali jsme to ovšem důkladně. Program byl od osmi a my tam byli už v půl deváté, což mělo zásadní vliv na Kaččin zájem. Pochopitelně jí zajímaly tretky u stánků, trampolína, balónky - jo a vlastně támhle je takovej velkej traktor.
"Můžu si na něj vylézt, tatínku?"
"Vylez, Kačko."
Vylezla, zapatlala se šmírem a tím byl její zájem o traktory vyčerpán. Zvlášť, když jich tam o moc víc nebylo. Traktory totiž odjely do Libře, aby se pak v půl dvanácté slavnostní jízdou vrátily zpět. Bylo to dlouhé čekání a spanilá jízda traktorů Kačku pak už moc nezajímala.
Naštěstí tu ještě byly motorky. Krásné staré funkční stroje. Ten nejstarší z toku 1922. Kačence se ovšem líbila
ta červená. Pochopitelně, dyť byla červená. Mně se zas líbila ta nejstarší, třeba i proto, že měla všechno původní včetně svítící karbidky. To se dneska málo vidí. Spíš lze pozorovat, jak kdekomu kape na karbid.
No, ale nakonec jsme se traktorů dočkali a spanilá jízda trvala přes hodinu, protože traktorů tu letos bylo zase spousta. Nejdřív přijel
Nanuk hradní stráže a po něm už traktory. Bylo na co se dívat. Jeden obzvlášť důmyslný vlastník si například vylepšil svého Lanz Bulldoga tím, že odvedl část tlaku zpod válce trubičkou přes klapku do píšťalky. A tu pak používal jako klaksón.
"To je můj vynález!" chlubil se pán a pískal až se tráva ohýbala.
Inu, zase se to povedlo.
Pár obrázků - tentokrát spíš těch motorek - najdete ve složce
Libeň v galerii.

hádanka dubnová

Je to skoro na pováženou, že tu pořád ještě nebyla dubnová hádanka. Tak tady je.
Copak je na
obrázku? Uhodnete to?
a) šach - pokrývka hlavy mayského šamana
b) inšach - inuitská koupací čepička
c) šách - souplodí dřevnatých měchýřků

dobré ráno

To se odedávna učí na všech doktorskej fakultách, že nejlepčí terapie, když máte problém, je se z toho vykecat. Sednete si pěkně do kruhu s podobně praštěnejma cvokama a žvaníte o tom, kdo nebo co vám šláplo na palec. Stejnou metodu jsem použil včera já. A najednou je vše zalito zářivými paprsky jarního slunce.
Mně napsali dva laskaví čtenářové - což je smršť dopisů pro mě zcela neobvyklá. Tímto tedy velice děkuji za názory a postřehy. Vězte, že mezitím už jsem se duševně odpoutal od toho, že kompostér je blbost a - předvším pro klid v rodině - jsem dokonce vyhledal a doporučil několik možných typů, přičemž mápilnáHanička na jeden z nich taky narazila a po vzájemné shodě (u nás se všechno dělá po vzájemné shodě, ať už máme názory jakékoilv) dvě bedny objednala.
Potíž je holt jen v tom, že to, co já vím od nepaměti a co mi moji dva laskaví čtenáři sepsali, čemuž jistě věnovali spoustu vlastního času i energie, teď začíná tušit i mározumnáHanička.
Nebudu to tady vyslovovat, ještě by se prořízlo, že pozitivních mentálních vln se ode mne kompostér nedočká i kdyby mi každý ráno před domem pucoval schody. Budou muset stačit slova mélaskavéHaničky, která, čtouc řádky mých čtenářů, pravila, že tak alespoň konečně budeme mít příležitost se na vlastní oči přesvědčit, kdo má pravdu. Říkala to takovým tím rezignovaným hlasem, pořád však ještě plným odhodlání kompostovat a kompostovat a kompostovat.
Když mi teď koukla přes rameno, jako každé ráno, patala se, jestli jí zas pomlouvám.
"Dobré ráno, Haničko, samozřejmě."
"Ještě že mě máš. Jinak bys neměl o čem psát, dobré ráno."
A měla pravdu - ostatně jako dycky.
Tož dobré ráno!

transformace

Z historie vyčteme, že spory se nakonec dycky řešily klackem a bylo jedno, jestli se strany začaly přetahovat o kus země, o bůžky, kterejm se budou klanět nebo o krásnou ženckou. Je to šuma fuk. Jak vznikne nesvár, dá se čekat, že se za chviličku začnou brousit meče a je malér.
To máte jako u nás, dyž de vo kumpost.
Existuje tady realita. Tou je trávník. Trávník tvoří tráva a ta roste. Vono vám je to takový hezký, zelený huňatý, no prostě radost pohledět. Ovšem aby byla radost pohledět, musíte to posekat. Teda a provzdušnit a vodstranit plevel a pohnojit, což ovšem tak nějak není vidět na rozdíl od toho sekání. To vidět je. Podstata sekání spočívá v tom že na jedné straně - tedy na straně trávníku - hmotu ubereme a na straně druhé ubranou travní hmotu přidáme.
Spor je veden o podobu té druhé strany. Pochopitelně. Posekanej trávník je krásnej, o tom nemůže být sporu.
MápečliváHanička razí tu teorii, že nás spasí kompostér coby všemi známými, literaturou a tedy i lety praxe vyzkoušený transformační zázrak. Mezi jednotlivými sekáními prý dokáže transformovat posekanou hmotu travní na vysoce kvalitní hmotu kompostovou - na zahradě vítaný humus.
Já mám tu zkušenost, že kompost se prostě vrší celé léto a když se nechá v ohrádce přes zimu, tak na jaře se ze spodních, více jak ročních vrstev, stává onen humus. Nikoliv zázračnou transformací, ale prostým působením přírodních procesů. Není to nic okouzlujícího a dost to páchne. Kompostér tomu prostě nepomůže, zvlášť, když travní plochy tu bude nějakých šestset, sedmset metrů. To je docela velká hromada trávy.
Nuže každoročně tedy vedeme spor, co s trávou. Já dělám ohrádky, přikrývám je plachtou, pak ohrádky bourám, převážím to, co zbylo, zakládám kompostovací nádoby z obrovských plastových květináčů, snažím se, aby to tak nějak vypadalo a dopředu vím, že holt to nějaký ten rok potrvá, poněvadž když je kompost pořád zavřenej nebo pod plachtou, nemůže do něj déšť a bez vlkosti to prostě jenom uschne a žádnej humus nebude. Ale otevřený by to smrdělo, takže je to uzavřený a … a tak dokola.
MávzdělanáHanička prosazuje kompostér. Zatím jsme po celá ta léta jen ve stavu "prosazuje", neboť ho pořád ještě neprosadila. Totiž nekoupila. Poněvadž já se o něj odmítám starat a považuju ho za zbytečnost, která stejně nebude fungovat, protože ty tři obrovské plastové květináče jsou důkazem, že to tak snadno nejde a že do jednoho se ta tráva za jedno sekání prostě nevejde a sekat je potřeba jednou až dvakrát za týden.
No a jsme u toho sporu.
Já pravím "tak si ho klidně kup a starej se o něj", čímž ovšem dávám najevo neochotu ba dokonce nenávist ke kompostérům. Což je jádrem sporu. Spor se totiž nevede o kompostér, ale o můj názor, neboť nemůže být kvalitního kompostu z kompostéru, aniž bych ho neměl v oblibě. Někdy si myslím, že takovej kompostér k transformaci hmot musí používat i mentální energii a pokud je tato negativní, nemůže si pomoct a hmoty prostě nepřemění. Proto jest nejdříve třeba přeměnit mě. Jakmile se myšlenkově vyrovnám s existencí kompostéru, bude tento slavnostně pořízen, instalován a začně transformace.
Zatím nezačala. Už sedm let se čeká na mě. Až se transformuju a vezmu ho na milost.

kdy to rupne

Naši kočkeni se nacházejí ve stavu permanentní blaženosti. Bodejď ne. To je pořád Maxíku sem, Cyri tam, pojď si pro papáníčko, ukaž já ti učešu kožíšek, … no já bejt tvor, kterej se teprv rozhoduje, co má bejt a kde má bejt, vybral bych si bejt kočka u nás. Ostatně on to věděl i Ferda, že je u nás dobře.
No a jak se tak mají skvěle, dělají všelijaká alotria, což, pochopitelně, k věku koťat patří. Honí se po schodech , žerou nám boty, rvou se jako koně, hrajou na schovávanou a vůbec se chovají jako řádná koťátka. Tedy čtyřkilová koťátka. Oba budou dvakrát takový.
A to je ten kámen úrazu.
My jsme si samozřejmě vybrali zas takový velký jako byl Ferda, ostatně Max je jeho brácha, mainskej mývalí, stejně jako Cyria. Takže my s tím počítáme, my to očekáváme, my to chceme. Ne tak někteří tvůrci vybavení kočičí domácnosti. Ti počítají s normálním vzrůstem asi tak dvou - tří kilových dospělých koček.
Máme od takového jednoho tvůrce kočičí prolejzačku. Sestavili jsme ji pro naše kočkeny ze dvou, poněvadž jedna jim už před měsícem byla malá. Je to takové futuristické monstrum samý sloup, plošina, korýtko, tunel … na však to znáte, kdo máte kočky. Škrábe se to, leze se po tom, schovává se v tom, odpočívá se na tom, rozhlíží se z toho a hlavně se na tom dělají psí kusy. Totiž kočičiny.
A tenhle běžný způsob užívání, ostatně jediný, ke kterému je to monstrum určeno, se ukazuje být tím, který dříve či později vyústí v nějakou strašlivou katastrofu. Ony totiž ty sloupky a plošinky a tunýlky jsou dimenzovaný právě na normální kočky. V našem podání jsou normální kočky aspoň sedmi, osmikilový. Tedy víc, jak dvojnásobně těžký, než ostatní. Při skoku na prolejzačku tato úpí, naklání se a budí dojem právě se sesouvajícího futuristického mrakodrapu.
Kočkeni si toho ale vůbec nevšímají. Řádí na tom, jako by to byly větve stromu, který se přeci naprosto běžně - to ví každá kočka - ohýbá až k zemi, aby se v zápětí znovu narovnal.
Škrábadlo ovšem není strom a tak čekáme, kdy to rupne. Zatím to neruplo.

mezi dvěma vykřičníky

Jiné nebezpečí. Vykřičnik v trojúhelníku, přece tu značku taky znáte. Tuhle se objevila v zatáčce u rybníka mezi Březovou a Černíky. Zatím co výstraha upozorňující na pět kilometrů dlouhou cestu nezi dírami se objevila už u nás v Olešku. Po zimě je, pravda, potřeba cestu opravit, protože ten slalom mezi dírami se už stává nebezpečným. Jelikož ty díry vznikají postupně, postupně si na ně i zvykáme. Ovšem stejně postupně se z toho stává zkušební polygon pro výrobce tlumičů. No, třeba se už na opravu shánějí dotace …
Ale zpátky k tomu vykřičníku. On se totiž vyskytl přímo u rybníka a označuje úsek právě jen u něj. No bodejď ne. Tady je na silnici takový divný bláto, zřejmě tu jezdí hospodář z pole. Ale proč to doprkýnka neuklidí? Říkám si projížděje denně mezi dvěma vykřičníky.
Ono je takové teplé vlhko, všude to kuňká, kamarádi fotěj žáby v rybníčku jak si dopřávají jarního množení, já jsem vyplašil malou žabku, když jsem dolejval potůček - no prostě všude je jaro, po ránu mokro, teplo … to by moho v té zatáčce na tom blátě šeredně uklouznout. Proč to k sakru nikdo už neuklidil?
Takový kousky bláta nebo co to je. Vyhýbám se tomu, aby mi to neujelo.
A tuhle mi to došlo. Dyť to není bláto. Dyť to nejde uklidit.
To se tu poslední týden každou noc objeví znovu. To jsou žáby! Lisovaný pneumatikama na asfaltě.
Ty praštěný skokani si usmysleli, že budou klást vajíčka ausgerechnet do tohohle rybníčku a nedají pokoj, ani když jim auťáky sviští po zádech. Tak my tu máme ekologickou katastrofu. Houfy žab se ženou přes silnici do rybníka a kličkují v silném provozu, poněvadž je tohle díky zavřené jarovské cestě jediná silnice od nás.
Teď je mi ten vykřičník v trojúhelníku jasnej. Akorát je blbý, že žaby neuměj číst. Mohly by skákat vopatrnějc.

Pikovická Jehla

Jehel je nepočítaně. Malé, velké, obyčejné, se zlaceným ouškem, tenké na šití, tlusté na pletení, no prostě neurekom, ako sa hovorí po východňársku. Je tu ovšem ještě jedna jehla. Není to od nás z Oleška daleko. Tuhle u Pikovic je jehla pikovická. Je to pořádnej kus skály nějakých pětečtyřicet metrů vysoký. A taková skála nemůže zůstat bez povšimnutí. Jest ochraňována, fotografována a slézána, neboť k tomu přímo vyzývá.
Včera odpoledne Matýsek spolu s kluky, které trénuje Tomáš, výzvu přijal. Místo čtvrtečního tréninku wu-shu si dali výstup na jehlu.
Pod Tomášovým dozorem v naprosto nedubnovém počasí, kdy maximální odpolední teplota dosáhla skvělých dvaceti sedmi stupňů, vylezl Matěj jako první hned za Tomášem na jehlu. Bylo to úžasné. Děsně se mu to líbilo. Podepsal se do vrcholové knížky i na skálu a užil si čerstvého povětří, zatímco dole pod skálou jezdil sem a tam Posázavský pacifik.
Báječné odpoledne to bylo.
Pár obrázků je v galerii.

dnešní zpozdění vydání je způsobeno pádem softwaru,
tedy znovu ještě jednou až teď odpoledne

Aboriginové ve Zvoli

Na začátku školního roku jsem si zapsal, jak vznikl nápad vést modelářský kroužek a už tu máme třetí čtvrtletí a dalo by se říct, že se kroužku daří. Nejdřív to vypadalo, že to je takovej další kroužek v řadě, kam děti prostě přijdou a odejdou. Jenomže pak se ukázalo, že i ti méně šikovní se najednou chytli a jde jim to.
Náhodou jsem objevil i jednoho spřízněného modeláře, pana Kroufka, u nějž jsem se inspiroval při přemýšlení, co budou stavět kluci dál. Dostal jsem svolení použít jeho plánek na letadélko Školák a najednou z toho byli kluci úplně paf. Všichni postavili letuschopná házedla a děsně prožívali jejich zalétávání. Povedlo se a včerejší den byl věnován doladění letvých vlastností. Příště začname vážnou a složitou stavbu velkého letadla. Ale včera se ještě ladilo a hlavně: kluci si vyráběli bumerangy z balsy. Vůbec netušili, co je čeká.
Až najednou se povedl ten první a i na školní chodbě se choval jako bumerang. Ostatní kluci hrozně usilovně začali dodělávat své bumerangy a
ke konci hodiny už měli bumerangy všichni. Nastal mazec. Po třídě a po chodbě létaly bumerangy. Kluci řičeli jak paviáni. Jeden bumerang vylétl z okna ven a jeho majitel musel pro něj. To bylo dílem vteřiny, hned byl zpátky a účastnil se bujarého lovu na ostaní. Kluci totiž v mžiku zjistili, že bumerangy se opravdu vracejí a když se zrovna šikovně hodí, dokážou trefit toho, kdo stojí vedle.
Chvilku jsem si myslel, že je zbytečné je krotit, protože škola stejně spadne, jelikož tu vřavu nemůže vydržet. Pochopitelně bylo předčasné podléhat melancholickým náladám. Škola nespadla, kluci pomohli jako vždycky všechno uklidit a šlo se domů. Tentokrát jsem je ale v šatně nemusel pobízet. Vypadli ven a před školou vypukla bumerangová smršť nanovo.
Ze Zvole se rázem stala australská buš, z kluků Aboriginové a místnímu obyvatelstvu nezbylo, než klukům občas otevřít vrátka a strpět průzkum dvorku či zahrádky, neboť bumerang ploty nerespektuje.
G'day!

kočkeni

Když už je ten apríl a když už máme doma ty kočky, tedy vlastně koťata, zkusil jsem v jejich duchu takovou taškařici. Mrkněte na zbrusu nový komiks o třech obrázcích. Kdyby vás pobavil, třeba bude mít i pokračování.
A, B, C.

žlutý tričko

Teda když si vzpomenu na zkoušky, mám z toho dodnes podivnej pocit. O zkouškách jsem míval i děsupný sny. Naštěstí už na žádné zkoušky nemusím, takže spím daleko klidněji.
To Matýsek, tan je daleko odolnější. V neděli měl zkoušky z wu-shu a vůbec to neprožíval. Kačka si dokonce sama řekla, že chce taky zkoušky dělat. Inu proč by ne. Odvezli jsme je do tělocvičny a jeli jsme si po svém.
Za dvě a půl hodiny jsem jel děti vyzvednout. V šatně nebyla nálada nijak extra veselá. Tomáš zřejmě splnil slib a byl spravedlivej, což ovšem patrně vedlo k tomu, že zkoušky nemusel udělat jen tak někdo. Kluci chodili z tělocvičny a všichni ve starých černých tričkách. Tedy to znamenalo, že nic. Že až příště. Vylezla Kačka a taky nic.
"Tak jaký to bylo, Kačko?" ptám se.
Než stačila odpovědět, otevřely se znovu dveře tělocvičny a objevil se Matýsek.
Držel v náručí novou teplákovou soupravu a vysněné žluté tričko. Odznak třetího stupně dovednosti. Vznášel se a zářil.
"Tatínku, já ho dostal! Já ty zkoušky udělal! Jako jedinej!"
"Matýsku! To je úžasný!"
Málem jsem se začal vznášet s ním. Měli jsme velikánskou radost. Kačka prý byla taky dobrá a zas to před prázdninami zkusí. Alespoň na první stupeň. No a Matěj nám líčil, jak třikrát oběhl rybník za devět minut, přičemž limit byl dvanáct, jak šplhal po provazu jen rukama, jak ho Tomáš při stojce držel jenom za palec a vůbec, žjak udělal jenom jednu chybu, tedy že místo jeden a půl otočky udělal dvě.
Takovej radosti nebylo, ani když jsem udělal matiku u Lva. Doma už čekal sváteční oběd a Matýsek pak zářil a vznášel se celou neděli.
Bodejď ne. Dyť už má žlutý tričko!

jediná bota

Jaro propuklo letním způsobem a to téměř skokem. Ještě před týdnem bylo hodně pod nulou a teď už se teploty šplhají k dvacítce.
My jsme si s dětmi dali v sobotu první desítku. Tedy první pořádný jarní výlet. Konala se totiž Zvolská botička a v takovém báječném počasí jsme si tu vycházku nemohli nechat ujít. Ta nejdelší trasa měla něco přes osm kilometrů a když k ní přopočteme ještě cestu, kterou jsme museli ujít od zaparkovaného auta na start, máme to něco přes deset.
Systémem start - cíl jsme cimrmanovským způsobem sešli nejdřív ze Zvole do Vraného k nádraží abychom se hned zase pustili z Vraného nahoru do Zvole. Báječně to ubíhalo, zvlášť, když se vyskytly významné překážky jako například Zvolský potok. Ten bylo třeba překonat. Nejlépe skokem, což
Matěj i Kačka několikrát s chutí provedli. Kupodivu se netrefili přímo doprostřed potůčku, ale naopak, vzorně překonali vodní tok bez smočení.
Potůček nebyla pochopitelně jediná atrakce. Cestou
se schovali v čestvém pařezu, kam by se bývali vešli oba, ale znáte to: pro dva byl malej, i když byl dost velkej. Tak se vystřídali, aby se nemuseli hádat, kdo bude vepředu a kdo vzadu. Bylo to bez hádání a za chvilku jsme byli zase zpátky nahoře ve Zvoli.
Pak už to bylo jen pár kroků do Černík k Zahrádkářům, kde jsme dostali v cíli každý svou
Zvolskou botičku a u paní Hrubé jsme si koupili štrůdl. Chutnal znamenitě.
Kačka svou botičku hned snědla, takže jí pak nemohla přinést domů jako trofej, což byla jediná bota toho prima jarního odpoledne.

bejkárna

"No, vona to původně byla taková ekologická farma," povídá pán, který nás provázel. Prohlíželi jsme si tu halu zvenčí a vypadala docela zachovale. Jenomže když jsme otevřeli vrata, situace ze zásadně změnila.
"Tady byla slepičárna, von pan majitel je vegetarián, tak to chtěl takový ekologický."
Prohlíželi jsme dál. V krovech byla houba, zateplení bylo strhané, páchlo to tam jak v chlívě.
"No, von ten smrad tu je, vona tu taky byla bejkárna."
"Cože?"
"No bejkárna. S bejkama."
"Aha, a pan majitel byl vegetarián …"
"No, právě. Vono to pak nějak nešlo."
"To chápu, když je vegetarián .. bejkárna."
Procházeli jsme to ještě jaksi ze setrvačnosti. Byli jsme ještě ve sklepě a spolu s námi tam byla i voda.
"No vona se musí čerpat, ale teď se ňák nečerpá. Ale jinak tu byli brambory."
"Aha, brambory, ekologický …"
Vylezli jsme na světlo a bylo nám hej. Už jsme mohli jít po svých, poněvadž jsme viděli, co jsme potřebovali.
Bylo jasné, že chtít používat tuhle stavbu za jakýmkoliv účelem by byla pěkné bejkárna.

šup ven

Možná už nás zima opustí. Pár dní po jejím posledním mrazivém návratu to alespoň tak vypadá.
Je docela pozoruhodné, jak se v tomto punktu shodne většina lidí. Stačí zapříst řeč o počasí a hned se rozvine jakási úlevná atmosféra pramenící právě z mírného oteplení, které nás momentálně provází. V radiu slyšíte, kromě katastrof, pochopitelně, i nadšená vyjádření, že už snad je ta zima za námi.
Jenom ta naše Sára pořád vyžaduje ubytování na noc. Zrovna teď mi tu pod nohama přede. Tak vám nevím, buď si na ten teplej pelech během letošní dlouhé zimy zvykla nebo ví něco, co my ne. Například, že ještě není s mrazy konec. Ale to by bylo šíření poplašné zprávy. Tak to určitě nebude. Prostě si jen ten chlupáč zvyknul na dobrý bydlo. Tak to bude muset přestat.
Pěkně šup ven a chytat myši, Sáro!

na chodníku

…. kuličky, kuličky! Schytejte je všechny, ani jedna se nesmí ztratit! …."
Znáte tu scénu? No jakpak by ne. Tři muži na toulkách a bujará sebedůvěra správkaře velocipédů. Opět musím s vážnou tváří konstatovat, že i tato příhoda, byť sebeabsurdnější, se musela stát. Ba co víc, že se jistě velice často stává.
Měl jsem včera cestu na Moravu a poklidně směřoval na domluvenou schůzku, když tu mi volala mámiláHanička, jestli náhodou někdy nepojedu někam na Moravu, jak jsem u snídaně říkal.
"Právě jsem tu," odvětil jsem po pravdě.
Čímž jsem dostal úkol. S drobnou zajížďkou mám na zpáteční cestě ověřit, prohlédnout a případně zakoupit a vyzvednout inzerovaný běžecký pás z druhé ruky. Za skvělou cenu, ve skvělém stavu, se skvělými parametry. Inu, proč bych se pro něj nestavil, že ano.
Vyšlo to. Vše souhlasilo, pán nachystaný v trenýrkách a v tričku ochotně předvedl několik triků s pásem, dohodli jsme se a začalo stěhování.
Hned bylo jasné, že ta olbřímí změť trubek se do auta bez zásadní úpravy nevejde ani ve složeném stavu. Vyndali jsme tedy zařízení zpátky z auta na chodník a já požádal pána o nářadí.
"Musím to rozmontovat. Jinak to neodvezu."
Pán přines' igelitku se směsí šroubováků, kladívek, klíčů, drátů a dalšího podobného drobného zboží.
"Víte, já nejsem moc technickej …."
"To neva. To pude."
Šlo to. Před domečkem jsem na ulici začal demontovat rám a konstrukci pásu. Pán poskakoval kolem a tázal se, zda nepotřebuju pomoct. Poslal jsem ho, ať se alespoň obleče, aby v těch trenýrkách nevychlad'. Přišel v teplákách a jal se znovu pomáhat.
Měl jsem už odstrojeny kryty, oddělával jsem kabel a odpjoval konektory. Vše složeno pěkně v plastovém krytu, který položen na záda sloužil jako bezpečnostní vanička na součástky.
"Tak teď bych to potřeboval položit takhle na bok, abych moh tuhle k těm šroubům v rámu."
Popadli jsme společně tu ocelovou chobotnici a otočili jí žádoucím směrem. A v tu ránu se nám to kovový zvíře v rukách probudilo a s nečekanou silou sebou mrsklo. Pás byl totiž skládací a tenhle pohyb rekognoskoval jako pokus o složení, čemuž začal vší silou napomáhat, neboť tak byl konstruován. Sklaplo to jak tlama vorvaně přesně v tom místě, kde tiše odpočívala provizorní vanička na součástky. Zásah byl přesný a šroubky se rozlétly po chodníku. Tady se ukázalo, jak prozíravý byl můj postřeh, že by bylo lépe to demontovat mimo kanálovou mříž. Kromě rozsevu šroubků provedl ještě pás brilantní výkop směrem ke kufru auta, které stálo poblíž a jak se ukázalo, patřilo též pánovi v trenýrkách, nyní v teplákách.
"Jejda, to byla trefa. To tam teda zajelo!" vylekal se pán a jal se sčítat škody na kufru mercedesu, zatímco já jsem sbíral šroubky a matičky po okolí. V zápětí se vše v dobré obrátilo. Žádný zásek na autě se nekonal, šroubky a matičky nalezeny a tudíž jsem mohl pokračovat v demontáži.
Když to skončilo a jednotlivé díly už byly v kufru, ještě jsem našel dva šroubky na chodníku. Byly opravdu poslední.
"A vy to vážně dáte dohromady?" pochyboval pán.
"Pochopitelně," děl jsem sebejistě," já jsem strojař. A copak děláte vy?"
"Já jsem vyštudovanej geodet, ale teď dělám pojištění," přiznal se pán.
Při loučení jsem v jeho očích mohl číst dlouhý seznam pojistných událostí, které se tu na místě činu během poslední hodinky seběhly. Počítám, že tohle ještě nezažil.

třista let

Saxana byla třista let po škole, poněvadž dělala vylomeniny při vyučování a pletla zaklínadla. Ani se jí nedivím. Zaklínadel byl plný Lexikon a kdo by se to učil, že ano. V dnešní době je populární jedno zaklínadlo na všechno. Upgrade se to jmenuje.
Bez něj by nebylo pokroku. Všecko se apgrejduje, poněvadž staré musí odejít a nové čekají světlé zítřky, aby se zakrátko stalo starým a uvolnilo místo novému, lepšímu. A tak pořád dokola, vše v zájmu pokroku a udržitelného rozvoje, či tak nějak.
A v zájmu tohohle kolotoče jsem si řekl, že když už existuje nová verze programu pro meteostanici, nainstaluju ji a staré meteorologické informace budou mít nový, lepší kabát. No jo, ale vono to není jen tak, tyhlety apgrejdy. Von ten starej program (teda ten, co byl ještě před rokem novej) běží na starým systému (kterej byl ještě před třema rokama novej) a ten novej, apgrejdovanej, vyžaduje apgrejd systému. Na starým neběhá.
V sobotu jsem rozebral meteopočítač, kterej se už přes rok chudák celej třás', poněvadž mu v nitru nějak divně škrundal větráček. Voprášil a vysál jsem mu vnitřnosti, porovnal zkroucenej větráček a je jako novej. Teď ještě ten apgrejd toho starýho systému. Je to taková trošku pruda, musí se začít popstupně od nejstaršího vyššího a povyšovat to pěkně postupně. Předposlední systém mám koupenej, poslední systém mám koupenej, ale ten před předposlední jsem koupil nikoliv samostatně, ale s počítačem. Takže na ten meteorologickej nejde. A že prý už se nedá koupit, jen přímo v Americe, v jablečným krámku. Běžná procedura, řekli byste. Zalogujete se, vobjednáte, voni pošlou…. Nepošlou. U.S. only!
No himlfix, copak se to nedá upgradovat nějak legálně? Například nákupem? Co je to kruci za hádanku? Chvilku jsem sháněl, kde ten novej starej systém, co ho potřebuju jenom proto, abych moh' nainstalovat ten novej novej systém, sehnat. Nějak se mi nechtělo ho někde čórnout, dyť stojí jen dvacet dolarů. Ale jak ho koupit? Pak mě napadlo zavolat k ovocnářům tady u nás. Třeba mi poraděj. A vono jo. Von se ten systém neinzeruje, von není na stránkách obchodu, von vo něm nikdo neví, ale dyž si tam přímo zavoláte a po telefonu se zaregistrujete, tak vám ho po telefonu prodají. Jaksi tajně. Ovšem oficiálně. A kupodivu stejně jako v U.S. - doprava zdarma.
Dneska by měl přijít, estli nekecali. Potom tedy nastane trojnásobnej apgrejd systému, následně apgrejd meteosoftwéru, pak nainstalování nového vzhledu, a… a pak bude meteo woleschko úplně nové, krásné, nevídané …
Akorát že ty údaje tam budou furt ty samý. Takovej je holt už osud všech těch vylepšení. Už víc, jak třista let ...

to radši ne

Jsem minulý týden zaslechl, že už mají mrazy končit a přeci jen se má oteplovat. Tak nevím. Právě je -5,5°! Takhle se to jaro dělat nedá.
V sobotu jsme zkusili přivolat jaro miniturnajem v minigolfu. Pod střechou pochopitelně, poněvadž v tomhle počasí to na nějaký zahradní party není. No a zase se ukázalo, že ten Matýsek je kluk šikovnej. Našel si vždycky nějakou volnou dráhu vepředu před námi, stačil natrénovat a pak hlásil úspěchy.
Dopadlo to velice žalostně. Hrálo nás osm a vyhrál Matěj. Já byl poslední před Kačkou a Áďou, který si ale jen tak hrály, to se nedá počítat. MášikovnáHanička mě trhla jen o bod a naši přáteleé obsadili zbylá přední místa. Ovšem až za Matějem. Ten měl jen o čtyři body víc, než je norma pro tohle hřiště.
Inu, jak je vidět, žádnej velkej úspěch to nebyl. Třeba to bude tím počasím.
Anebo naopak - když jsme to tak spatlali, jaru to nestojí ani za pohled a počká si, až natrénujem. Ale to snad radši ne, to by byl rovnou podzim.

co to dělali?

"Představ si, že mi Matýsek povídal košilatej vtip," hlásila mi mámiláHanička.
"Fakt jo? Jakej? Povidej!"
"No já si právě nenůžu vzpomenout na tu pointu."
"To se musím zeptat přímo Matýska," pvídám.
Přivezl jsem Matěje z tréninku a vzpoměl jsem si na to až při večeři.
"Matěji, prý jsi mamince říkal nějakej vtip."
"No, ale já ho asi neznám celej."
"To nevadí, povídej."
"To přijde žena vod doktora .."
"Jo?"
"No a povídá mužovi, že jí doktor poradil. A tak se do toho muž dá."
"Hmmm?!"
"A že to prej bylo dobrý. A jde do koupelny a pak přijde a muž se do toho dá znovu."
"Hleďme?!"
"No a teď je to ještě lepší. A pak se vrátí z tý koupelny a povídá, že by si měl k tomu doktorovi taky zajít, aby mu poradil …"
"Aha. A dál? Co by mu měl poradit?"
"No já právě nevim."
"Jo tak to jo. A co to teda vlastně, Matýsku, dělali?"
"Tomu já právě asi vůbec nerozumím, tatínku. Ale vtip je to dobrej ne?"
"No, vlastně docela jo, … když to takhle říkáš …"
Smáli jsme se s mouveselouHaničkou i s Matýskem. Matěj protože měl radost z toho, že nám řek tak dospěláckej vtip a my měli radost z toho, že nám vlastně nic neřek'.
Byla to úleva, chvilku jsem si vážně myslel, že už to ví.

na poušti

Ještě jedna pauza tu na woleschku před Velikonocemi byla. Tentokrát bez příhod. Na skok do Dubaje se ten potlach jmenoval. Prý se tam jezdí nakupovat …
My jsme tam nenakupovali, měli jsme tam každoroční zahajovací setkání. Bývá to vždycky někde jinde a tentokrát to vyšlo sem. Připouštím, že pokud se jedná o válecí dovolenou u moře, možná se to tam dá vydržet, vzhledem k všudypřítomnému luxusu. Ovšem k moři jsme se za těch pár hodin pochopitelně nedostali.
Together to the Top se to celé jmenovalo. Tudíž jsme byli vyvezeni i na nejvyšší věž světa. Burj Khalífa se to jmenuje.
V Dubaji mají všechno největší. Nejvyšší hotel světa - tam jsme měli pokojíček v devětadvacátým patře - největší nákupní centrum světa, v něm mají největší akvárium na světě … Největší vedro tam nemají, poněvadž tam mají nejvíc klimatizací, tedy uvnitř. Venku to vedro je.
Když jste tam, jde vám z té babylónské věže hlava kolem, ostatně obrázek je pořád ještě v rubrice telegraficky. Snaží se tam postavit to největší, nejluxusnější, nej … a všechno je to na poušti.
Z pouště jim teče ropa a z té ropy jim stavební firmy postaví, nač si vzpomenou. Zvláštní je, že místních či původních obyvatel je tam jen dvanáct procent. Ti se poznají tak, že nepracují. Těm to všechno patří. Pracují přistěhovalci. Zdálo by se, že je to ráj na zemi. Tedy na poušti. Ale chyba lávky. Až jednou dojde nafta, nebude na získávání vody, nebude voda … a bude zase poušť. Do té doby to ovšem bude jedna z nejluxusnějších destinací.
Pár obrázků z telefonu je
tady v galerii.

to se to opisuje

Prastará poučka praví, že ty největší pitomosti se musely stát, protože vymyslet by je byla pěkná fuška. Pochopitelně je snažší opisovat, než vymýšlet. Tož tedy tuhle jsem si opsal něco z vlastních zásob.
"Ano, jistě, v Paříži budeme v 7:45, odlétáme v šest," potvrzoval jsem nejmíň třikrát. Potom ještě několikrát na jiné místo a ujišťoval jsem se, že program, který mám před sebou, stihnu. Běžná pracovní cesta, ostatně kvůli ní před čtrnácti dny byla pauza tady na woleschku. Takže vše nachystáno, doprava zařízena, druhá strana nás očekává, ubytování zajištěno, letenky v pořádku …
Takže se jen brzy ráno dostat na letiště. Takhle brzy se to dá stihnout jen taxíkem. Nuže s výhodou jsem využil služeb pana taxikáře, který shodou okolností bydlí tady někde v okolí a už nás onehdá někdy vezl.
"Kdy potřebujete být na letišti?"
"Letí to v sedm čtyřicet pět, takže by mělo stačit tak nějak kolem šestý. Tedy úplně stačí, když mě vyzvednete v půl."
Bylo domluveno. Všechno klapalo, jak má. Vstal jsem ve čtvrt na pět a v klídku jsem provedl ranní údržbu. Zrovna jsem si chystal snídani před odjezdem, když tu zazvonil telefon.
"Dobré ráno. Už jste na letišti?" ptal se hlas z druhé strany.
Pozorný čtenář si jistě všiml jemné nesrovnalosti už v předcházejícím textu. Tou drobností je čas odletu a čas příletu. Všem jsem všechno zjistil, odeslal, potvrdil, ověřil, ověřené potvrdil - tedy kromě toho, že sám sobě jsem z příčin, které jsou zcela mimo chápání, namluvil, že čas příletu je čas odletu. Tedy na letišti jsem měl být nejpozději v pět, ale lépe ještě před pátou. Místo toho jsem si naprosto v klidu zorganizoval vše s minimálně třičtvrtěhodinovou rezervou, ovšem o dvě hodiny pozdě.
Pan taxíkář působil velice překvapeně, když jsem mu ve čtvrt na šest volal, že jsem to všechno popletl a už teď máme zpoždění. Nicméně na letišti jsme byli za necelých dvacet minut, což se téměř vymyká fyzikálním zákonům, ale zřejmě jsme už i na to letiště museli letět. Do haly jsem vstupoval v 5:45. Patnáct minut před odletem.
To, že už mě nechtěli odbavit a že shodou okolností letělo ještě jedno letadlo jen o hodinu později a že mě zachránil kolega, který se náhodou v tu samou chvíli přepravoval na jiné místo na zeměkouli, ale vyskytl se v pravou chvíli na pravém místě, to jsou už jen další kostky do mozaiky toho památného prvního jarního letu do Paříže.
Jo, to se to opisujou historky, když je z čeho.
Počítám, že strýc Podger byl naprosto živoucí a skutečnou postavou. Ostatně žije pořád. Já bych moh' vyprávět.

líp, než Matěj

Tentokrát to byl Apríl!
No ano, pomlázka byla na prvního dubna, tedy bylo možné jí považovat za aprílový žert. Čímž se ovšem spojily dvě lidové taškařice v jednu. Původně jsem chtěl dětem ráno oznámit, že Velikonoce byly zrušený, jelikož to zrovna hlásili v rádiu, jenomže jsme na to nakonec v tom fofru zapomněl.
U nás se totiž ta pomlázka konala v jakémsi duálním modu.
Tedy pomlázky jsme s Matýskem upletli dvě, to ano. Vlastně tři, poněvadž tu velkou, tu jsem mu upletl já, tu jen o maličko kratší, ze slabších proutků, tu už si upletl sám až tam, kam mu síly v prstech stačily. Vršek už jsem jen dopletl a zavázal. A takovou úplně mrňavou, jen na stůl do misky k vajíčkům a k beránkovi, už upletl jen Matýsek. Mám z něj velikou radost. Už je to velkej kluk a jako takovej si svojí pomlázku chce uplést vlastníma rukama. Tak to má bejt.
Ale zpátky k té dualitě. Kačka totiž, jak je všeobecně známo, je holka a tato část populace je v našich krajích o Velikonocích mrskána, zatímco mužká část toto mrskání provádí. Já se toho bičování neúčastním, ale pro děti je tradici třeba zachovat a tudíž se u nás na vsi chodí na koledu s pomlázkou. A to je ten kámen úrazu. Kačka s moulaskavouHaničkou zdobily perníčky, aby bylo pro koledníky, čímž se chystala být obětí mrskání. Ovšem taky chtěla jít na koledu s tou menší pomlázkou, neboť jen tak si něco mohla vykoledovat. To bylo dilema.
Co s tím?
Vyřešili jsme to šalamounsky. Do půl jedenácté špulila prdýlku pro pomlázky koledníků doma a pak se se svou vlastní pomlázkou (kterou pletl Matěj) a s Matýskem vydala tam, kde jí znají a kde už jí předem na koledu pozvali. Tož jsme jeli do Zvole i do Ohrobce a koledu jsme si užili.
A když tak o tom přemýšlím, Kačka na tom, při té pomlázkové dualitě, byla vlastně líp než Matěj. Ona si ten jarní rituál užila z obou stran.

Nu a tuhle je koleda, kterou se naučil Matýsek - měl s ní docela úspěch:

Vstávej ráno Mariáno,
dávej vajec každé ráno,
jestli nedáš kupu vajec,
vyženu tě zpátky na pec,
a z pece do komínka,
budeš černá jak ta sviňka.