WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

zase v čudu

Ono by se mohlo zdát, že jsem poslední dobou nějakej rozlítanej. Ale nenechte se zmást. Je to jako s tím mrazivým jarem. Prostě to jenom tak vyšlo.
Tož tedy vězte, že až do čtvrtka psané příspěvky nebudou. Možná bude nějaký obrázek v rubrice
telegraficky, když to půjde.
Ale před Velikonocemi se vrátím. Musím uplést Matýskovi pomlázku, ať tady těm holkám ukáže, že to umí i s ní. Protože
s tyčí mu to jde náramně. Jenomže to ví málokdo. To vědí jen ti, co se motají kolem wu-shu. Zrovna tuhle sobotu v Kuřimi zas vyhrál.

hádanka březnová

Tedy ona by to měla být hádanka březnová a zároveň i první jarní, ale nějak to počasí nevychází. Včera v noci bylo minus jedenáct a dneska se v noci teplota vrátila na pěkných mínus pět. Takhle jaro tedy nevypadá. Inu tak. Co je tedy na obrázku?
a) jarní potůček na Aljašce
b) jarová pěna v potůčku
c) jarní potůček v Olešku

jestliže je jaro ...

Jestliže je jaro, je třeba být v Paříži.
No, není to nijak elegantní průpovídka, nicméně je pravdivá. Ovšem s jarem to nemá nic společného, to prostě jenom tak vyšlo.
Takže když to půjde, bude něco v rubrice
telgraficky, když ne, tak až zas po víkendu.

souboj

Souboj probíhal v plné síle, když jsem ho zaregistroval. Prali se s opravdovou záští a bylo jasné, že ten silnější to tomu slabšímu nedaruje. Ovšem ani ten slabší se nehodlal vzdát jen tak bez boje. Odrážel útoky se vším, co měl k dispozici. Jenomže si nevšiml, že ten starší a zkušenější hraje s více kartami.
Pomalu se blížili k jezu. Teď v předjaří, kdy sněžení střídá oblevu je řeka rozvodněná a kalný proud má sílu. A toho si ten maldší a slabší nevšiml. S tím naopak ten silnější soupeř počítal. Souboj se pomalu posouval k hranici, za kterou už není návratu. Zkušenější rváč si dával dobrý pozor, aby jí nepřekročil. Bojový zápal však jeho soupeře příliš zaměstnal a když si všiml, že už silný proud nepřemůže, bylo pozdě. Překročil hranici.
Přesto že se vší silou snažil přemoci proud, nestačil na to. Proud ho strhl pod jez.
Vítěz se vztyčenou hlavou odplouval po svém a poražený zápasil o holý život pod jezem. Už to vypadalo, že se z peřejí dostane, ale v tom ho proud vtáhl do kotle pod jezem. Zmizel v tříšti kalné vody.
Trvalo hezkou chvíli, než se pod kotlem vynořil. Otřepal se a odplouval po proudu ke šlajsně. Souboj byl u konce.
Inu je jaro a labuťáci se už perou i pod Jiráskovým mostem.

takovej pásek ...

Tak v neděli jsme vynášeli Mořenu a dneska napadlo takovejch deset centimetrů sněhu. To je s tím jarem nějak na levačku. Sníh je těžkej, poněvadž je nad nulou. Akorát na sněhuláka nebo na iglů.
To jsem zvědav, jak dneska pojedou autobusy. Včera bylo ještě hej, bylo sucho a jezdilo se na čas. A to se mi málem vymstilo.
Stihl jsem totiž novou zkratku na sedmnáctku, která mě na konečnou do Modřan dovezla asi o sdeset minut dřív, než jindy. Tož jsem zaběhl do železářství, neboť to je hned po Rouskovi další krám, kde mají hodně věcí. Nemůžu říct, že by tam měli všecko, jako u Rouska, tak velký nejsou, ale i tak mají zásoby hodné úcty.
Šrouby osmičky jenom dvacet dlouhý měli a dokonce i s takovou téměř čočkovou hlavou, což bylo přesně to, co jsem potřeboval. Ještě podložky a matky a skoro jsem to měl. Jenom ještě takovej pásek, kovovej, na spojení dvou korýtek … no to jsem musel hledat. Pak jsem našel sice něco úplně jiného, ale nakonec vlastně přesně to, co jsem potřeboval. Takovou mřížku, která mohla docela dobře posloužit jako pásek na spojení dvou součástí.
Teď už jen zaplatit, poněvadž mám všechno. Ale ouha, von už je někdo přede mnou!
"Prosímvás, moh' bych to zaplatit. Já děsně pospíchám, von mi jede autobus!"
Pán byl uznalej, peníze si vzal a já pelášil na zastávku. Už se nastupovalo. Ale stih' jsem to. No to vám byl zas zážitek. Jako za mlada.

fučelo

Tedy jaro ještě pořád zdaleka nezačalo. V noci jsou teploty stále pod nulou a včera, přesto že bylo celý den sluníčko, bylo zima jako v morně. Fučelo to a na procházku to vůbec nelákalo. Ale na povětří se nesmí dát, zvlášť když je Smrtná neděle, že ano.
Letos zachraňovala oleškou čest naší rodiny jen Kačka, poněvadž Matýsek měl celý víkend soustředění před závody, které má příští sobotu. Inu těžko na cvičišti, lehko v boji. Kačenka ovšem reprezentovala bez ostychu. Zpívalo se, laskominy byly, pentličky na břízku taky, i ta štamprlička se tu a tam objevila. Do toho nám svítilo sluníčko a tak nás ten fujavec, i když pravda studil, nijak od vynášení Mořeny neodradil.
U potůčku došlo k tradičním přednesům pro Mořenu, kterážto byla nakonec opět tradičně zčásti odstrojena a obřadně podpálena, aby s sebou odnesla tu zimu, která se letos opravdu nechce nějak pustit. Ale snad to půjde. Koneckonců, jaro bude až ve čtvrtek a do té doby snad rozmrznou i ty rybníčky.
Pro zvědavce je
pár obrázků tady v galerii.

jak se pozná našinec

Člověk na čele nemá napsáno, co je zač a tudíž potkáváte lidi, aniž byste tušili, co se z nich může vyklubat. V dobách minulých samozřejmě existovaly pokusy své já dostatečně dlouhodobě zviditelnit. To ostatně funguje pořád. V historii k tomu existovala ovšem taky spousta příležitostí. Například takové ty souboje zlaté studentské mládeže. Když se někdo účastnil té absurdní zábavy, tedy buršácké mensury, obvykle mu po souboji zůstala v tváři jizva nebo i víc. Čímž byl ten trouba signován nadosmrti. Naštěsí se tahle pitomost neujala nijak na dlouho a jizvy v tváři nejsou v módě.
Což ovšem opět přináší tu nejistotu, že nevíte, když někoho cizího potkáte, jestli je to váš člověk. To se prostě na první pohled odhadnout nedá. Tedy jsou vyjímky. Například v tramvaji.
To si takhle jedu elektrikou a už budu vystupovat. Držím se levačkou, poněvadž pravačku s polámaným ramenem mám v elegantním závěsu pod bundou. Na zadní plošině se o okno opírá takovej štramáckej pán. Jdu ke schůdkům a letmo na něj pohlédnu. A on na mě. A pak se rozesmějeme.
"Vy taky?"
"No jo, taky!"
Chechtáme se a já už jsem z tramvaje venku, ale vím, že ten pán patřil mezi našince. A to ani neměl na tváři jizvu. Měl takovej elegantní šedivej kabát a pod ním skrčenou levačku v elegantním šedivým závěsu.

kamínek

Stačí malinkej kamínek, aby spustil celou lavinu. Velmi otřepané, že. No jistě, kdekdo už nějakou kamínkem spuštěnou lavinu potkal. Ovšem kamínek nemusí lavinu jenom spouštět.
Letos jsem zkusil všechna naše vodní díla zanechat přes zimu v provozu. Ono i v těch největších mrazech stačí málo, aby voda proudila a opravdu to funguje. Pochopitelně potůček zamrzne, ale pod ledem pořád žbluňká. Praxí jsem to ověřil a přes zimu jsem občas dolil vodu, která vymrzla. Pěkně to všechno fungovalo a studánka vesele bublala, v jezírku je pořád čistá voda a potůžek zurčí, jak na horách. Tedy zurčel. Někdy v lednu se odmlčel. I pod ledem bylo vidět, že dosud stále proudící pramínek vody proudit přestal. Pod ledem se dá těžko zkoumat, kde je pes zakopanej, tedy vlastně zamrzlej. Musel jsem počkat, až to všechno rozmrzne. Teď v neděli bylo přesně to jarní počasí, kdy jsem mohl začít čistit potůček. Rameneo nerameno, zkusil jsem se do toho pustit. No a vida: stačilo vyndat čerpadlo a trochu s ním zatřepat. Vypadl takovej malej kamínek a čerpadlo se hned rozběhlo. Potůček se probudil a znovu začal zučet.
No prosím, takovej mrňavej kamínek, vlastně spíš zrnko písku a zastaví potůček, který ho normálně smete a odplaví. Ovšem když se takovej kamínek dostane přesně na to nejnešikovnější místo, kam se dostat může, má moc zastavit i vodní dílo. Teda spíš dílko. Ale tu moc má, stejně jako s tou lavinou.
Přeto, že by se v tom dala najít spousta příměrů, žádnej nehledejte. Prostě je tu za pár dní jaro a hned, jak pomine tenhle mrazivej týden a vyneseme Mořenu, může to vypuknout ve vší síle.

PanSTARRS

Bejvávaly doby, kdy se o kometách psaly úvodníky. Komety se vítaly a div že se jim nestavěly slavobrány. Vznikala i panika, neboť srážka se Zemí patřila mezi bulvární téma číslo jedmna. Zpívalo se, že přiletí kometa a praští do světa … Ale to už je dávno, víc, jak sto let. Tuhlec je třeba obrázek z Humoristických listů z roku 1910. No prostě bylo pozdvižení, jelikož senzačních zpráv bylo jako šafránu.
Dneska si komety skoro nikdo nevšimne. Pár zpráviček někde v technické rubrice nebo na webu astronomů, možná ve zprávách. Ale koho by to zajímalo. Tak náhodou mě jo. A vás možná taky. Tedy vězte, že kometa Kometa C/2011 L4 PanSTARRS si to šine kolem nás a navečer jí můžete vidět i běžným dalekohledem. Pokud nebudou mraky, podívejte se kolem sedmé večer na západní oblohu, tam byte jí měli najít.
Tady a tady najdete dostatek informací, kde jí hledat a jak asi to bude vypadat, když jí uvidíte. Pokud by se vám jí podařilo vyfotit, pošlete mi fotku s časem i místem pozorování. Rád jí sem přidám.
Tož hezké pokoukání.

v půlce kapitoly

Jízda hromadnou dopravou skýtá příležitost přijít mezi lidi, dozvědět se, co je in a kůl mezi mládeží, ale jinak je docela nudná. Původně jsem si chtěl pro účely deníku zapisovat všelijaké průpovídky přeslechnuté v autobuse, ale ztroskotalo to na tom, že bych na to potřeboval dvě ruce, což právě díky patálii s ramenem nemám a to je taky ten jediný důvod, proč tyhle ranní a odpolední cesty podnikám. Suma sumárum to trvá dva až třikrát déle, než autem. Utíká to pomalu, venku se nic neděje, no prostě ztracený čas.
"Tak si čti," radila mášikovnáHanička.
"To už jsem zkusil, ale dyž já se nemůžu soustředit," popsal jsem stav věcí minulý týden.
Po týdnu ježdění sockou už mě přestalo rozptylovat okolí a zkusil jsem znovu číst. A ejhle. Už to jde. Rušivé vlivy ustoupily do pozadí, neboť se ohleděly. Po první zkušenosti nusím přiznat, že ta cesta utíká mnohem rychleji, ba dokonce se zdá, že v určitých zajímavých pasážích knihy by mohla být i trochu delší, jelikož konečná přišla zrovna v půlce kapitoly.
Ovšem nenechme se klamat. Kost sroste, platnost lítačky vyprší a kapitolu si radši dočtu doma u krbu. Jezdit kvůli rozečtený knížce autobusem rozhodně nehodlám.

opatrně

Opatrnosti není nikdy dost. To kdyby byl jeden dost opatrnej, nemusel by teď chodit s ortézou. A spousty jiných příkladů by se daly vyšťourat.
Například Matěj. Dostal k narozeninám letadlo bratří Wrightů. Však to znáte. Takovej dojplošník, samý křídlo a kormidlo, všechno to má dvakrát, i vrtuli. Tohle je takovej modýlek, co lítá pomocí gumového svazku, který po řádném natočení pohání obě tlačné vrtule. Skládačka je to a Matěj to měl postavené natošup. Jenom jsem musel opravit pár sestavení, protože to měl Matýsek opačně.
"Matěji, ty jsi s tím už lítal?"
"Jenom jsem zkusil, jestli to bude lítat, tatínku."
"Aha. Ale tady máš to křídlo proseknutý z opačný strany, než je směr letu."
"No vono to právě neletělo."
"Ani nemohlo. Křídla jsi měl opačně a pustil jsi ho pozadu. Tohle je takový zvláštní letadlo a vepředu je tady. Tohleto je směrovka a to je vzadu, víš."
"Aha, tak já už budu opatrnej. Tak ono je vepředu tady."
"Jo, je. Ty vvrtule jsou totiž tlačný, jak jsme si hned na začátku říkali."
"No, ale fofrujou děsně, vidíš?!"
Předváděl mi, jak ho ofukuje proud vzduchu z vrtulí. Natáčel pěkně s počítáním gumový svazek a dělal vrtulemi průvan. Dělal, jako že lítá a vůbec se s tím letadýlkem muckal. Stejně jako já, když jsem nějaké měl.
Včera vykouklo sluníčko a vypadalo to na ideální letové podmínky. Vítr nefoukal, pole prázdný, tak povídám Matýskovi:
"Zrovna je takový hezký počasí, tak kdybys chtěl, můžeme zkusit, jak lítá. Jenom musíš počítat s tím, že se trochu umaže a možná i znovu pochroumá."
"To by se mohlo rozbít?"
"Mohlo. U letadýlek s tím člověk musí počítat. Tak je potřeba to zkoušet opatrně."
"Tak to já budu opatrnej a lítat nepudu. Já si ho nechci rozbít. Mě se totiž hrozně líbí."
No a je rozhodnuto. Letadlo je až do odvolání výstavním exponátem, ostatně je to vzácnost, takovej Wright Flyer.

hadr C

O koťatech jsem zatím nepsal víc, než jen že je máme doma. Vzhledem k tomu, že takhle malá koťata u nás ještě nebyla (Sára i Ferda už přišli větší), přibude možná nějaká ta historka ze života kočičí mládeže, ale novou rubriku kvůli tomu určitě zakládat nebudu. Vejdou se do té, která je tu od začátku k tomu zřízena.
Nuže koťata se mají k světu a původní pochopitelný ostych jim vydržel asi tak dva dny. Od pondělka už předvádějí všelijaké skopičiny a od středy si už hrají spolu. Zrovna včera hrála koťata chvilku fotbal a pak se přetahovala o kus vlny, kterou jim unavená Kačka nechala na hraní poté, co nepočítaněkrát oběhla kuchyň i obývák právě s tím vlněným provázkem za sebou a v závěsu za ní s oběma koťaty. Člověk by si mohl myslet, že jsou ti dva chlupáči k neutahání, ale kdepak, taky mají své meze. Když je hraní unaví, lehnou si a odpočívají. Každý svým způsobem. Nejraději ovšem na něčem chlupatém. Na koberečku nebo na kočičí prolejzačce, kterou jsme jim k tomu pořídili.
A teď se dostávám k tomu podstatnému. Nějak nám totiž nedošlo, že normální kočky jsou mrňavý, tedy lépe řečeno normální kočky jsou normálního vzrůstu. Zatím co mainské jsou poněkud větší. Třikrát nejmíň. Tříměsíční kotě je tak už větší, než dvanáctiletá Sára. A tady je ten kámen úrazu. Právě při objednávání té prolejzačky nám to s tou velikostí nedošlo a když jsem to smontoval, bylo jasné, že je ten udělátor koťatům malý. Holt už je to ale jednou doma, tak se s tím musíme smířit, tedy hlavně koťata.
Těm to to kupodivu ani nepřijde a prolejzačku/škrábadlo přijala za své. Ovšem svým způsobem. Vzhledem k nekompatibilitě rozměrů je na to často neuvěřitelný pohled. Například tahle figura by se dala nazvat
hadr C (jako Cyria).

zkoušky začínají po čtvrté

Téměř každoročně se tu o tom zmiňuji. Bývá to touhle dobou nebo o něco později jako třeba vloni. Letos to opět vypadá na dodržení jízdního řádu matky přírody. Tedy vlastně letového.
Tak, tak, už jsou zase tady. Než jsme odjeli na hory, hlídal naše krmítko jen kos. Bylo nějakých dvacet centimetrů sněhu a zima to ještě nevzdávala. Ale jen jsme přijeli, už nás vítal zpěv. Tedy nikoliv sbory školních dětí, to ne. Mám na mysli zpěv dalejko jemnější, ptačí.
Už od víkendu nám tu přibývají koncertní hlasy a stačí jen pootevřít okno a hned máte lepší náladu. Ne snad, že by vám do světnice vlítnul rajskej plyn. Stačí rajský zpěv.
Zkuste to se mnou. Otevřte si okno a pokud vám pod ním někdo netůruje diesel, měli byste je slyšet taky. Zkoušky začínají po čtvrté ráno a koncert bude co nevidět neboť vězte, že jaro je za dveřmi!

lítačka

Nedávno jsem tu psal, jaké patálie může člověk zažít, pokud se rozhodne zajít na úřad a chtít si nechat vystavit cestovní doklad. Protože ovšem městský úřad není úřadam pod sluncem jediným, historky se násobí počtem úřadů navštívených.
Se zlomeným ramenním kloubem se nedá řídit, osobního kočího mi zatím nikdo nešpendýroval, tudíž je nabíledni, že musím jezdit sockou, tedy jak se dnes vznešeně říká Pražskou Integrovanou Dopravou. Ne snad, že bych služeb této od dob pana Křižíka elektrifikované instituce jindy nevyužíval, ale teď s rukou v ortéze jsem takříkajíc štamgastem. Takovej stálej zákazník má i svý výhody a slevy, což se projevuje mimo jiné i tím, že si může koupit časovou jízdenku, která vyjde tak na polovic až třetinu nákladů, než kdyby ty jízdy platil takříkajíc kus od kusu.
Koupím si tedy lítačku - což je možná i teď platné slangové označení síťové časové jízdenky s kuponem podle použitých tarifních pásem.
Vygůůůglil jsem, jak na to, ověřil jsem to po telefonu a nezbylo, než si koupit openkartu, tedy elektronickou nabíjecí jízdenku, jejíž systém vzniku i provozování je už od počátku cílem všelijakých čachrů, lobizmů, klientelizmů a následně pak žalob, vyšetřování a zásadních stanovisek kdekoho, hlavně těch, kdo nedostali líznout. Inu vlak, totiž tramvaj, přes to nejede, takže opencard.
Před podáním žádosti musíte vyplnit dvojmo dotazník a souhlas s použitím osobních údajů, ke stažení zde. Praví návod na inernetu. Stáhl, vyplnil dvojmo a zapomněl na stole. Tudíž jsem na úřadě musel onen formulář vyhledat, znovu ho vyplnit, ale pro jistotu jsem zatím nic nepodepisoval. U vokýnka se to zase (jako tradičně, když jsem na úřadě) zašprclo a čekací doba byla nějakejch čtyřicet minut.
Přišel jsem na řadu a s již podruhé vyplněnými lejstry pus s jedním rezervním, kdyby toho bylo málo, jsem se dostal k okýnku.
Paní mi ochotně poradila:
"Jo, tohle vyplňte, tohle nemusíte …"
"Takže teď už jenom podpis?"
"Jo, dva. Tuhle a ještě tuhle jeden."
Podepsal jsem žádost i souhlas a povídám, poučen z internetu:
"Tak a teď bych prosil tu variantu vydání na počkání a bez archivace osobních údajů."
"Aha, tak to ale nebude platit to a to a to …"
"No ale na internetu se píše, že je to úplně stejný kromě snad jedný nepodstatný vyjímky!"
"Tak to já radši ověřím. Fando? Prosimtěěěě, jak je to s tou kartou bez osobních údajů? Platí tam to a to a to nebo ne?"
"Jo, ta je stejná, platí," zahulákal Fanda odvedle z druhého okýnka.
"Tak jo, tak já chci právě tu," zopakoval jsem požadavek.
"Jak chcete," pravila paní za katrem a dodala: "tak to potom tyhle vyplněný papíry vůbec nepotřebuju, stačí vobčanka a fotka."
"Hmmmrr … tak tady jsou."
Paní dostala vobčanku a fotku, já za dvě minuty dostal kartu a zpátky i občanku i fotku a šel jsem ty dvakrát zbytečně vyplněný papíry roztrhat a hodit do koše, neboť na nich byly ty osobní údaje, co jsem je nechtěl archivovat.
Nuže už mám novou lítačku. A další zkušenost s ouřadem.

uklidňující činnost

Teploty jsou v posledních dnech jako na houpačce. Rozdíl dvanáct stupňů je docela běžný, takže přes den se zdá, že už bude jaro, zatímco přes noc zamrzá rybník a vypadá to na další zimu. Proto bývá Sára pořád ještě přes noc doma, i když je to kočka venkovní. A to je ta potíž.
Proč by to měla být potíž? Vždyť je to normální zimní fáze kočičího živobytí. No jo, normální by byla kdyby …
Kdybych vám už včera řek', že normální fáze kočičího živobytí se během minulého víkendu změnila. Normální skončilo a začalo - no ne snad přímo nenormální, ale řekněme nestandardní, tedy v našem domečku neobvyklé, nové období.
Ferda odběhl do věčných kočičích lovišť a nám se mocně stýskalo. Proto jsme oprášili dávný nápad, že v případě, pokud bychom si pořizovali někdy nějakou další kočičí generaci, bude nejlépe vzít na byt i stravu kočky dvě najednou. Pravidlo oprášeno, mánedočkaváHanička to postrčila a já jsem čin dokonal.
Vybrali jsme si dvě malá koťátka. MáněžnáHanička Maxíka, takovýho ťutínka kocourka, co jsou přes tátu s Ferdou bráchové a já, který jsem už dávno začal pokukovat po něčem zase méně obvyklém, jsem si vybral černou kočku. Takovou malou pumu. Souhlasil jsem, že jí budeme říkat Cyri, až když jsem si našel, že Cyria je snad biblické označení pro dámu.
Max, celým jménem Maxmilán Dráp - to se mi totiž taky líbí (znáte jistě Rychlé šípy), ja zatím spíš Drápek a potřebuje pořádně vykrmit. Cyri je skoro dvakrát taková, přesto, že je o dva týdny mladší. K světu se mají oba. Jsou to pochopitelně zase kočky mývalí a Sára je, stejně pochopitelně, opět nesnáší. S Ferdou se po letech tak nějak snesla, ale žádná velká láska to nebyla. Jenomže tohle jsou tříměsíční koťata a to opravdu Sára při svém věku nemá zapotřebí. Tak na ně vrčí (ano, Sára měla být původně pes a v poslední chvíli se to nějak zvrtlo) a syčí a vůbec jim dává najevo, že ona se s tímhle tady vůbec nehodlá zabývat. Ne snad, že by je tloukla, to si netroufne, ale drží si je od těla. Což způsobuje právě ten pocit nestandardního období.
Ráno vylezete z ložnice a už se vám zase pod nohama motá kočka. Dolů s váma nejde, protože dole je jiná kočka, kočka venkovní, která tam normálně ani není vidět, ale teď se hlásí o své místo na slunci, totiž u žrádla. No a na těch schodech, co po nich jdete pro to žrádlo, leží další kočka, jelikož tam asi spala, poněvadž jí ta venkovní kočka taky nepustila dolů.
Takže se nějak probrodíte skrz chlupatce dolů, po marném pokusu je sbratřit jde Sára ven, koťata seběhnou dolů a dožadujou se plné misky, přičemž i ona na sebe začnou vrčet a vysvětlovat si, čí ta miska vlastně je. Takže se to snažíte usmířit, nedáváte pozor a kopnete do šavle a tyče, které má Matěj nachystané v pohotovosti v koutě síně. Nastane zřícení provázené hlasitým rámusem. Načež vykoukne mározespaláHanička a dotazuje se na původ zemětřesení. Pro dnešek mám alibi a jsem vzat na milost. MálaskaváHanička jde pokračovat v krmení malejch divousů a já jdu psát woleschko. Což je konečně normální, standardní, leta provozovaná a velice uklidňující ranní činnost … tedy pokud …
Maxi! Ne! Nech ty kabely!

se vším všudy

Na hory? V zimě? Samozřejmě! Ovšem jedině ve fraku, říká jeden můj kamarád. Připouštím, že to může být citát převzatý, ovšem zcela vystihuje jeho vztah k zasněženým velikánům. Já měl k těmhle zimním užitkům vždycky jiný vztah a proto si na hory beru lyže a používám je. Ono to jaksi člověku poskytuje takovou radost z volného pohybu.
Tedy pokud ovšem ten pohyb není zastaven rychleji, než si lyžař původně přál.
I to sa však stává. Mě se to tentokrát stalo hned na začátku. Celou událost shrnuje věta: tak už už jsem zpátky v hotelu, dohromady mi nic není, akorát mám zlomenej pravej ramenní kloub.
Mohla to být nějaká vyšperkovaná historka o nedočkavém lyžaři vyššího středního věku, ale vězte, že není. Banální pád ve špatné viditelnosti s brejlema, krz který jsem blbě viděl, na nějaký hromádce o kterou jsem na tý sjezdovce zakop.
Takže celý ten týden nakonec jezdila s dětmi mášikovnáHanička sama s dětmi. Kvůli bezpečnosti jsme se střídali. Kačka bývala dole se mnou na malé pláni, kde se ale vyblbla dostatečně a Matýsek frčel nahoře s mouopatrnouHaničkou. Pak se zas vystřídali a poslední den jeli všichni, protože bylo jednak krásně a druhak už se zdálo, že Kačka bude poslušná a neujede. Takže nakonec všechno dobře dopadlo a já jdu dneska k nám na ortopedii, aby si prohlédli ten rentgen, co mám z Rakouska s sebou.
Inu, když na hory, tak se vším všudy. Zlomeninu jsem taky ještě nikdy neměl.