WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

to právě nevím

Poslední teplý den byl v pondělí, opět rekordní, tedy nějakých 22"C, další prázdninové dny už to šlo s teplotou z kopce a teď je skoro na nule. Inu podzim to vzal vážně. I tak je ale pořád ještě docela hezky. Toho jsme o prázdninách využili dvojím způsobem. Jednak si děti užily čokoládové prohlídky na zámku v Loučni a druhak jsme byli bruslit.
Není to úplně ze stejného soudku, to je pravda. Ba dokonce ani nezamrzl rybník - ostatně k nule se teplota dostala až dnes ráno, ale měli jsme pronajatý černošický zimní stadion. Čímž jsme jednak zahájili zimní sezonu a současně jsme i zjistili, že nám chybí jedny brusle, neboť Matějovi jsou ty jeho už malý. Na stadionu však existuje půjčovna a brusírna, tudíž jsme byli zachráněni a nabroušeni. Tedy brusle nabroušeny, Matěj zachráněn a mohlo se na led. Bacil jsem sebou jen jednou, což lze považovat za úspěch. Děti to nepočítaly a užily si prvního letošního zimního sportu na podzim až až.
O den dříve jsme si naopak užili ještě téměř baboletní procházky po labyrintech a v zámku. V bludišti jsme si s chutí zabloudili. Už jsme tu jednou byli, ale to neznamená, že jsme šli najisto. Kdepak. Naštěstí bludiště není nijak rozlehlé a po chvíli začnete tušit, kudy kam. Přesto ale bloudíte. Ostatně proto je to taky bludiště, že ano.
Potkal jsem například dvě paní s dětmi.
"Tudy! Támhle už to je, hned tam budeme!" pravila nadšeně paní v čele skupinky z druhé strany živého plotu.
"No jen aby," opáčil jsem ze své strany uličky.
"Vždyť už vidíme lávku ven," trvala ve své naději paní.
"No právě," zůstal jsem u své pochybovačné noty.
"Jé, vážně, vono je to slepý! To musíme zpátky!" zjistila záhy paní a dala se se svou skupinkou na zpáteční pochod. "Jak jste se tam dostal?"
"To je právě to. Já nevim!"
Bylo jasno: Nejsem průvodce labyrintem a taky bloudím.
Naštěstí to netrvalo dlouho a celé jsme si to s Kačkou i s Matýskem náramně užili.
Tentokrát jsem na začátku bloudění zmáčkl start gps záznamníku a
zde na obrázku můžete posoudit (s přihlédnutím k nepřesnosti gépéesky), jak jsem se chvíli sám a chvíli s dětmi motal tím loučeňským bludištěm.

je-li říjen velmi zelený ...

Nedalo mi to a prozkoumal jsem knížku s pranostikami. Letošní říjen je skutečně obzvlášť vlídný a teplý. Zvlášť poslední týden, kdy se teploty šplhají nad osmnáct až k dvaceti stupňům a v noci téměř nebývá pod devět.
Kupodivu právě na tyhle dny žádné extrovní pranostiky nejsou. Musím vzít tedy zavděk pranostikám měsíčním, které teplo v říjnu připouštějí a odvozují z něj počasí v měsících příštích. Tedy:
Čím déle u nás vlaštovky v říjnu prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají. … letos opravdu vlaštovky odlétaly později než jindy a ono jim to, zdá se, vychází.
Teplý říjen - studený listopad.
Teplý říjen - studený únor.
Je-li říjen velmi zelený, bude leden hodně studený.
Když dlouho listí nespadne, tuhá zima se přikradne.
Říjen a březen rovné jsou ve všem.
Máme-li se tedy řídit zkušenostmi z pranostik našich předků, zdá se, že bychom se měli připravit na studenou a tuhou zimu, která se přikrade už v listopadu, ovšem jaro by mělo přijít s příjemně teplými dny již v březnu. Tedy pokud to počasí naši předkové odkoukali pořádně.
No, uvidíme. Zatím je teplo a jsou před námi podzimní prázdniny!

Týn v říjnu

Letos tu byly teprve dva zápisy pro pamětníky. Tenhle třetí nebude ani tak zápis, jako spíš hádanka, která vznikla z možnosti naskenovat dědečkovy staré negativy. Uhodnete, z kterého roku je tato říjnová noční fotogafie Staroměstského náměstí a Týnského chrámu?
Jistým vodítkem může být sloup s označením "stanice autobusů" a vývěsní štít firmy pod Týnem: "Edvard Schmolka" a také to, že na náměstí vedou tramvajové koleje.
No a tady je ten obrázek.

je to pro kočku

Znáte koulodráhu? No, já jsem donedávna taky nevěděl o co jde, ale teď, co jí začali dávat ke kočičímu krmivu jako přívažek, jsem jí objevil.
Ono na tom nic není, takovej tunýlek s průhledným zakrytím a šikovně udělanými otvory. V tom tunýlku se koulí kulička a těmi okýnky se ta kulička dá postrkovat, aby běhala kolem dokola nebo tam a zpátky podle toho, jak vás napadne tu dráhu složit.
A dáte to kočkenům.
Po úvodním průzkumu přijdou na to, že ta kulička uvnitř se kutálí a že jí můžou packou skrzevá ty díry postrkovat. Ale ne vytáhnout. Opravdu jí nejde vyndat? Cyria i Max to poctivě zkoušejí. Každý mý svou metodu.
Max poctivě stojí nad dráhou a honí kuličku sem a tam. Cyrda dráhu zalehne a občas líně do kuličky ťukne. Výsledek je v obou případech stejný. Kulička se odkutálí a vyndat nejde a nejde. Což je mrzuté a kočkeni to zkouší znovu a znovu.
Včera se Cyrdě podařilo přijít na způsob, jak otevřít tunýlek v jednom úseku. To jí poněkud znudilo a místo, aby si kuličku z otevřené dráhy vzala, nechala jí tam a na důkaz vlastního vítězství si lehla vedle s výrazem:
"Taky to umim rozdělat, vono to nakonec nejni až tak těžký!"
A nechala hračku být. Problém byl vyřešen.
Složil jsem jí to znovu dohromady, neboť to ještě nedovede. Hned začala opět prohánět kuličku po dráze. Max se pochopitelně přidal, jelikož tu byl znovu tentýž problém: jak jí dostat ven?
Zřejmě naše kočkeny daleko víc zajímá samotný proces řešení problému. Pokud už je problém vyřešen, nikoho to netankuje, je to pro kočku.

nenamlel

"Budu je píct se švestkama a s mákem. Tak mi ho večer nezapomeň namlít," připomínala mi máúžasnáHanička. Buchty se švestkama a s mákem jsou totiž pochoutka.
"No dyť jo, já ti teda večer namelu, dyž jinak nedáš," odtušil jsem.
Večer jsem pochopitelně mémiléHaničce namlít zapomněl.
"Tak nameleš mi ten mák eště dneska?" nedala se mápečliváHanička.
"No jo, namelu."
"A dyť nemusíš, já si klidně ty buchty udělám s tvarohem a sním si je sama."
Některé hrozby není radno pokoušet, zvlášť, když jde o buchty s tvarohem. Inu tedy vyndal jsem ze šuplíku ten mlejnek na mák ještě po babičce a tu mě políbila múza.
"Haničko, zavolej děti, ať se jdou podívat, jak se mele mák."
"Kačko, Matýsku, tatínek bude mlít mák, pojďte se podívat, jak se to dělá!"
"Jéééé … ukááž … to je hezkej mlejnek. A můžu mlít?"
"To víš, že můžeš, Matýsku."
"A já chci taky, můžu mlít po Matějovi?"
"Jasně, Kačko, jen co domele tuhle várku."
"Ale to je těžký, tatínku, já to skoro nedokážu!
"Zkus to oběma rukama, Kačko."
"To já jsem silnej, hele, mě stačí jedna ruka. Ale jde to těžko. Proč to vlastně jde tak těžko, tatínku."
"Protože se každé to zrnko máku musí tadyhle na konci toho mlýnku rozmačkat. Ona se ta zrníčka vlastně mačkají. Já ti to ukážu, až to domeleš a ten mlýnek pak rozdělám."
Kačka s Matýskem domleli, mlýnek jsem rozdělal, aby viděli, jak vypadá uvnitř, čímž byla výuka historie vaření téměř u konce. Ještě zbývalo dodat, že takhle se dřív mlelo docela často, například maso na sekanou, strouhanka na řízky, rybíz na marmeládu, káva - a vůbec se semlelo kde co.
My teď máme čerstvě namletý mák včetně exkurze do dob minulých a dneska budou buchty se švestkama a s mákem.
Ovšem tentokrát jsem na to šel od lesa a mémiléHaničce nenamlel. Namlely děti.

kde je?

Vstávání nepatří mezi populární kratochvíle. Počítám, že v tomhle punktu budeme zajedno. Rozhodně to platí u dětí. Buzení těch našich krakenů není věru příliš odlišné od vstupování do jámy lvové.
Matýsek mívá ke vstávání a najmě pak k buzení pravidelně velmi odmítavý postoj. Nesmí se na něj zhurta, jinak se začne vztekat, jelikož je teprve ráno a on musí vstát a jít po svých povinnostech. Tedy jest k němu přistupovati tiše a šetrně. Buzení musí probíhat laskavě a ani tak není ještě zcela zaručeno, že vše proběhne v klidu.
Zato Kačenka je o poznání mírnější. Musíte jí ovšem pod peřinou nejprve nahmatat a pak se na vás přichytí jako ten kraken. Tedy pokud jí nahmatáte, pochopitelně.
Teď už je po ránu tma a navíc nebývám úplně při smyslech.
To, že si ráno píšu deník, je činnost relativně poklidná, když nepočítám krocení kočkenů na koberci v pracovně.
Ovšem buzení dětí vyžaduje výstup po schodech a jakýsi druh soustředění na vyhledání chlupatého objektu - jímž je pochopitelně ještě spící hlavička, a následné laskavé buzení.
Matěje tedy najdu snadno, vysvětlím mu, že teď už se ale opravdu nedá nic dělat, že je holt zase ráno a že je třeba vstávat.
Kačenku jdu najít pod peřinu. Hledám - a Kačka nikde. Vyjdu ven z pokojíčku, abych se podíval, jestli už nevstala, ale kdepak. Nikde nikdo, všude ticho po pěšině.
"Kačenko?"
Ticho. Podivná situace. Hledám dál pod peřinou - ona je Kačenka oproti posteli malinká, takže může být o kus vedle - ale vono furt nic.
Kde, kruciš, je?
"Kačko?"
Pak se to někde uchichtne. Ale vidět to není.
"Já jsem tady, tatínku!"
"Kde?"
"Na druhý straně!"
Ha! Kačka se přemístila na druhý konec postýlky a ještě se otočila opačným směrem, čímž mi zmizela ze standardního čtverce hledání. Pak jí mám najít.
"Tak tady jseš! Dobré ráno, Kačenko. Šup do koupelny. Už je čas."
"Dobré ráno, tatínku. Ale že jsem tě překvapila, viď?!"
"No, už jsem si myslel, že tě spolkla peřina."
Tak to bysme protentokrát měli. Teď už jsou všichni vzhůru, neboť ten cambus probudil i mouospalouHaničku.
Nový den může začít.

na vějičku

Taky se mi to stává. Přesto, že po sobě záznamy v deníku čtu několikrát, občas v textu zůstanou chyby. Ba dokonce hrubky. Je to politováníhodné a taky jest mi stydno a většinou se snažím ty chyby opravit alespoň druhý den, jako třeba dneska. To ovšem nemění nic na tom, že už tam jednou byly a že jste si je přečetli a utvořili si obrázek o tom, jak je to s mou znalostí pravopisu. Nuže vězte, že to není ani schválně, ani nedostatečným vzděláním, ale prostě proto, že takhle poránu na to blbě vidim a písmenka se mi pletou. Což mě ovšem neomlouvá.
To naše děti na tom jsou jinak. Ty se pořádně česky teprve učí, což s sebou přináší všelijaká úskalí a zlobení, jelikož učení, jak známo, je mučení. Kačka si svá slova pořád ještě tvoří sama a Matýsek zas protestuje proti složitosti jazyka.
"To je, tatínku, nespravedlivý."
"Co, prosímtě?"
"No že je ta čeština tak složitá. Všude jinde to mají daleko jednodušší, tak proč zrovna my se musíme učit česky?"
"Protože je to náš jazyk, Matěji."
"Ale když on je tak složitej."
"To máš pravdu. Ale je tvůj, tak by byla ostuda, kdybys ho neuměl."
Já vim, ono se mi to říká, když mě už nikdo nezkouší a nechce po mě kupříkladu znát slovní základ slova vějička. No - schválně: víte jak to slovo vzniklo? Já taky moc ne. Matýsek ve škole dostal v testu vybrat, ale stejně to nijak výrazně nepomohlo. Já tak nějak cejtím, že to vzniklo od toho chytání ptáčků na vějičku, tedy na lepem potřenou větvičku, ale úplně jistej si taky nejsem.
To víte, čeština je děsně složitej jazyk. Někdy i pro našince.

až dočteš

Čtením se člověk vzdělává. Tedy většinou, pokud nečte zrovna rodokaps, i když i tam se člověk dozví třeba jak moc nízko u pasu se nosí Smith & Wesson či jak správně namíchat HuHu kokteil. V každém případě je čtení potřebnou dodovedností a jest jí získati již v útlém věku. Poněvadž jak se člověk začne vofrňovat nad knížkou už v první třídě, je zle.
Snažíme se tomu čelit. Čtu pohádky, děti mají spousty knížek jak nových, tak i těch starých po mě i mésečtěléHaničce, ba i starších. Matěj už se chyt' a sice s určitou dopomocí - tedy dostrkováním, ale přeci jen čte. Teď dočítá Řecké báje a chystá se na JIrkův tajemný klíč k vesmíru.
Kačenku pro čtení musíme teprve získat. Svoje čtení (teď zrovna Brouka Pytlíka) záměrně vynechávám, aby měla čas na čtení svoje. Do školy na čtení si odnesla Vepříka a Kůzle a doma nám předčítá z Českého roku s obrázky pana Trnky.
A to je ten kámen úrazu.
První moudro, které si Kačka z knížek vyčetla (ovšem bůhví, jestli to vůbec bylo z knížek) je, že když se člověk ptá, tak nečte, bývá zpravidla vyslyšen a velmi zřídka odmítnut. Český rok je o tom, jak se žilo na vsi v minulosti. Nepříliš dávné. Řekněme ještě v první polovině minulého století.
Tudíž je v knížce spousta neznámých slov jako třeba jarmark a kupec a snop a dožínkový věnec a cep a … a skoro v každé větě je něco, na co se dá zeptat a tedy nečíst, ale poslouchat.
"A tatínku, co je to cep?"
"Kačko to je takové protáhlé slabší polínko přivázané k delší tyči koženým páskem. Tím se dřív tlouklo do obilí, které bylo složené na mlatě ve stodole - říkalo se tomu, že se mlátí … tím se dostávala zrníčka z klasů. Dneska jsou takové cepy v kombajnu, který jezdí u nás za humny po poli. Už jsi ho viděla …"
"Aha. A tatínku co je dožínkový věnec?"
"To je věnec z toho obilí, které sklidili. Plete se při dožínkách. To je slavnost na konci žní."
"A proč dožínkový?"
"Protože obilí už je požnuté. Dřív obilí sekali kosami, říkalo se že žnou obilí. Ženci žali obilí a když ho dožali, byly dožínky …"
"A tatínku …?"
"Tak dost! Čti a neptej se."
To byla ode mě pitomá věta. Děti se přeci musí ptát.
"Teda ptej se, ale až dočteš. Jinak nic nepřečteš."
Kačka se trošku nasupila a začala koukat zpátky do knížky. Podíval jsem se tam i já, co to tam vlastně píšou.
A čtu: " … cepy byly dřevěné válečky přivázané k násadě a používaly se na mlácení obilí, které bylo složeno ve stodole na tvrdě udusané podlaze, které se říkalo mlat …"
"Kačko! Ty jsi mě zase ošidila! Vždyť tu máš vysvětleno všechno, na co ses ptala!"
"Ale já jsem to, tatínku, chtěla slyšet od tebe …"
No a pak se na tu Kačku zlobte.

jsou tam jenom čárky

S počítačem se člověk může nezřídka přepočítat. Však i woleschko několikrát zaznamenalo výpadek díky pádu počítače. Je to koneckonců jenom stroj a ten se může porouchat. Což zatím děti netušily.
Až předevčírem přiběhl Matýsek po schodech dolů z pokojíčku se slzami na krajíčku:
"Tatínku, já jsem hrál hru a ono mi to najednou něco hlásilo a pak už to nešlo vůbec ovládat a tak jsem to chtěl znovu nastartovat a ono to teď už vůbec nejde a jsou tam jenom čárky …"
"Tak to je vážný, Matěji."
"Já vím, tatínku," fňukal už nahlas Matýsek.
"No tak se na to jdeme podívat."
Obrazovka vypadala jak duhový manžestr.
"No nazdar!"
"On už nepůjde opravit, tatínku?"
Matýsek se strašlivě bál. Taková nehoda se mu ještě nestala a problém se zdál býti fatální. Zkusil jsem jediný možný způsob - tvrdý restart počítače, protože nic jiného skutečně nefungovalo.
A ejhle! Vono se to chytlo a Matýskův počítač znovu ožil. Nechal jsem ještě přes noc opravit data na disku a včera odpoledne už byl počítač zase v provozu.
Dobře to dopadlo a Matěj má první zkušenost s tím, že ani nakousnutý jabko není nezničitelný.

východ

Kdo se dívá na meteo strránku, jistě si všiml, že mlhavá rána, ba i dopoledne jsou v tomto období v našem kraji běžným repertoárem. Slunce nevidět a skrzevá mlhu aby se člověk prokousával. Mám to počasí rád, jenomže ono je těžké najít nějaké, které rád nemám. Tady u nás je hezky pořád, i když padají trakaře. Připouštím, že ne každý na to musí nutně hledět stejně jako já.
Pro škarohlídy a melancholiky mám takové podzimní vylepšení:
Když už vás ta mlha začně opravdu, ale opravdu dožírat, vězte, že východ Slunce nemusí být nutně zamlžený.
Může vypadat i takhle.
Tož dobré ráno!

pořád je to krátký

Takovej to byl pěknej podzimní den, že jsem si řek', že si budu hrát s krmítkem. Ne snad, že bych se potřeboval nějak krmit, ale ptactvu se blíží krmící sezona a to naše krmítko už potřebuje opravu. Teda spíš rekonstrukci. No prostě je potřeba to udělat celý znova. Ono by ještě pár let vydrželo, jenomže jsem ho tenkrát udělal poněkud nešikovně. Trochu tam foukalo i pršelo, což se dá napravit jen tím, že to celý udělám znova.
No a jak byla ta hezká neděle, pustil jsem se do toho.
Jenomže už jsem zase nějakou dobu netruhlařil, natož abych dělal složité konstrukce střechy z palubek. Ukázalo se, že chuť nestačí.
Znáte to: furt to řežu a furt je to krátký …
Nejmíň pětkrát jsem si to přesně vyměřil a nejmíň desetkrát to blbě uříz. Pak jsem konečně přišel na to, že se pod ten kotouč pily dá koukat tou mezerou, co tam na to je, čímž bylo vyhráno.
Ty krátký už jsem krátký nechal a nařezal jsem to všechno znovu. Naštěstí mám ještě pořád dost zbytků materiálu. Po čtvrté odpoledne byla střecha hotová včetně klempířiny, která mi šla podstatně rychleji, než truhlařina.
Ale stejně jsem to celý nestih. Příští víkend to musím dodělat, ať mám na zimu hotovo.

Čech, Lech, Krok a ...

Nacházíme se v ranném údobí našich dějin. Samozřejmě, že ano - Matýsek totiž právě ve škole probírá příchod praotce Čecha do té mlékem a strdím oplývající země. Kelty už mají za sebou a tak teď přišli na řadu Čechové. A pověsti. Staré, české, pochopitelně.
Tudíž se doma probírá, jak to vlastně bylo, kdo přišel první, kdo byl po něm, jak to vlastně začalo, čí byl kdo dcera a tak. Zvláště pak po včerejším shlédnutí Starých pověstí českých. Kdo že teda byl ten vojvoda náš a otec náš?
On totiž pan Trnka ve svém filmovém vyprávění Starých pověstí českých použil jeden ze standardních postupů, tedy návrat v čase, což ovšem Matýska poněkud zmátlo, poněvadž Čech nejddřív umřel a pak teprv přived Čechy do Čech. Nuže to jsme si vysvětlili, čímž bylo vše jasno.
Tudíž mohl Matýsek vyjmenovat všechny ty předky tak, jak si je zapamatoval, nedbaje literární předlohy:
Čech, Lech, Krok a Klek ….

jak funguje trh

Jelikož se nezabývám odbornou masáží lidstva, které se říká marketing, jen velice málo tuším, jak přesně funguje trh. To by možná nebyla až taková vada, kdyby mě nenapadlo udělat jednoduchou hru a pustit jí do světa v lískách s jabkama. Ano, mluvím tu už potřetí o své quadrice.
Vůbec mě nenapadlo, že by mohlo jít o obtížný hlavolam. Děti si s tím hrají, Kačka to občas složí - v té papírové podobě, co už to máme leta - a tak je jasné, že je to hra pro děti.
Houbeles! Těch pár bláznů, kteří si to stáhli a dali vědět, jak se jim to líbí, mi sdělilo, že je to nějak děsně těžký a že se nad tím musí - světe, div se! - přemýšlet.
No to jsem si dal! Pustit do světa hlavolam, u kterýho se musí myslet.
Zkusil jsem i člověka, kterej je úplně cizí a o quadrice vůbec nic nevěděl.
Napsal mi recenzi - a ono vám to je to samý! Vono se mu to sice líbí, jak je to jednoduchý, ale složit ty kartičky nedokázal a tak to odložil na dlouhé večery se skleničkou v ruce.
To jsem teda vážně nečekal. Lidstvo si holt zřejmě žádá jednoduchá řešení a pokud možno bez nutnosti přemýšlet.
Nu dobrá, už v tom duchu chystám na iPhone kouzlo. Kdo nebude chtít, nebude muset přemýšlet - tedy dokud mu nezačne vrtat hlavou, jak to může fungovat …
Až to bude hotový, dám vědět. Zatím je to tajemství.

kafe na střeše

Někdy si dá člověk po obědě kafe, někdy si ho dát zapomene. Někdy ho zapomene.
Jako včera.
Já si kafe nedal, ale jakýsi mladý muž ano. Já šel z restaurace, on startoval auto. A zapomněl kafe. Na střeše.
Klepu na okno, mládenec se vyděsil.
Ukazuju na střechu, je vyplašenej eště víc.
Obejdu auto a z bezpečné vzdálenosti ukazuju na střechu.
Pootevřel okýnko.
"Kafe, nechal jste si na střeše kafe…"
"Jo ták. Já už jsem si myslel , že … "
Teda co přesně si myslel, to nevím, nakonec z auta vylez a to kafe si vzal.
"Dík."
Kafe jsem mu zachránil, ale stejně jsem byl v podezření z nějakýho nekalýho oumyslu.
Kafe se prostě zapomínat nemá. Obzvlášť ne na střeše.

na Vinohradech dům

Zatím jsem nepřišel na kloub tomu, proč se mi poslední dobou přiházívají (je to vůbec česky, tohleto slovo?) příhody právě v okolí Národního divadla. Než na to přijdu, musím se spokojit s tím, že to tak prostě je.
Na mostě Legií, skoro už nad Střelákem jde proti mně od Újezda takovej pán. Skoro jako turista s baťůžkem na zádech, sportovně oblečen, bílý vlas i vous. Oslovil mě, což se na ulici občas stává, najmě pak u Národního, že. Nic překvapivého.
Nesměle se ptá:
"Česky?"
"Ale jó," povídám.
"To jsem rád, vypadáte poněkud exoticky."
To byl od
Matáska obrat o stoosmdesát stupňů.
"Ale děte!"
"Vy jste byl jistě někde na dovolené?"
"No, doma na zahradě," pravím a čekám, co bude.
A pán začal vykládat, jak je vysokoškolsky vzdělán, čemuž odpovídal i jeho kultivovaný projev, a jak má kocoura, jelikož je vdovec, jak je kardiak a přesto denně nachodí spousty kilometrů po Praze za obživou, neboť v jeho devětapadesáti letech už ho nikdo nezaměstná.
Začal jsem tušit o co půjde. Vzpomněl jsem si na dědečkovo vyprávění o vinohradském žebrákovi, kterej dceři koupil tamtéž dům.
Pánovo vyprávění však bylo poutavé a jeho řeč jistě mnohočetně vyzkoušená. Jeho obchodnický talent jsem začal obdivovat a poslouchal jsem dál. Pán modifikoval řeč pro aktuální podmínky a vyslovil domněnku, že moje a jeho šediny mají cosi společného, přestože jsem patrně poněkud mladší a na rozdíl od něj zaměstnán, pročež jistojistě pochopím jeho snahu získat nějaké prostředky na obživu, například stravenku či peníze. Od rána prý dokázal sehnat celých dvanáct korun.
Myslete si co chcete, já mám taky celou nůši verzí, jak to bylo doopravdy, ale jedno je jistý: Pán mě natolik nadchl svým zjevem i projevem, že jsem poprvé v životě podlehl a dal jsem žebrákovi stovku. A kdyby na to došlo, vůbec by mi nevadilo, že má na Vinohradech dům, tenhle byl prostě dobrej.

jen vometli pavučiny

Inu vše se odehrávalo podle předpokladu. Nechal jsem to čtrnáct dní uležet a ono se opravdu urodilo - dokonce verze 7.02. A nakonec jsem se nechal přesvědčit kolegou, který už nový systém má na stejném telefonu a funguje mu ku spokojenosti.
V pátek jsem do telefonu nainstaloval nový - prý revoluční - systém.
Ále prdlajs revoluční!
Je to furt ten spolehlivej jablečnej systém, akorát že v něm přibyly některé funkce, které naštěstí jde vypnout, což jsem bez prodlení učinil. A to na obou zařizeních. MákonzervativníHanička však změnu odmítla hned poté, co si na iPadu ten nový systém ozkoušela. Takže tu máme hodnocení od tří reprezentantů populace konzumující jabka v jejich elektronické podobě:
Matýskek nadšen, že jsem in, zkouší a prohlíží nové funkce na mém telefonu a komentuje to slovy:
"To je ten novej systém tatínku, viď? To jak se mě ptal Lukáš, jestli už ho na telefonu máš. Von je dobrej."
Lukáš dobrej je, to bez debat, na tatami mu to jde skvěle. Se systémem už bych tak nadšenej nebyl.
MášikovnáHanička novoty po odzkoušení odmítla:
"Já to nechci. Ty ikonky jsou hnusný a to písmo se mi blbě čte. Proč sakra měněj už dobře fungující věci za horší? To zas někomu zaplatili děsný prachy za tydle děsný vylepšení! Mně to na telefon nesmí!"
No a já - řekněme konzervativní ovšem ortodoxní vyznavač nakousnutejch jablek - konstatuji toto:
Pocity z nového systému jsou velice protichůdné. Nové funkce jsou příjemné, to ano. Odemykání na libovolném místě obrazovky (pochopitelně nemám nový model telefonu a nesnímám si otisky prstů) je příjemné, ovládání připojení a pár dalších funkcí ze zamčené obrazovky či z běžící aplikace včetně rozšířeného oznamovacího centra jsou fajn, ale ostatní funkce na mém starém telefonu buď nejsou dostupné nebo je beztak nevyužívám či mám na to už leta jiné, vychytané aplikace (třeba panoramatické fotografování).
Naproti tomu stojí opravdu nelíbivý, ba musím souhlasit s moucitlivouHaničkou, až hnusný vzhled ikon, ale i složek (blátivá průhlednost, nevhodná velikost, neproporční zmenšení ikonek ve složce) a spodní lišty. Na stupnici "líbí - odpuzuje" stojí nový vzhled hodně hluboko v poli odpuzuje. Sebrali mi velký fotky z kontaktů a nahradili je "volebními plackami", což mě vysloveně našňuplo a při poklepnutí na telefon se zpomalila reakce jeho otevření, takže volám o cca vteřinu pomaleji, než dřív kvůli animaci "rozbalování" aplikace. Prostě inženýři přidali do systému kraviny poplatné době, které mě spíš pruděj.
Na druhou stranu musím říct, že instalace byla na rozdíl od minulého upgradu hlaďoučká, bezproblémová, bez ztráty dat a okamžitě funkční, což mě příjemně překvapilo.
Suma sumárum - klidně bych bych se bez nového systému obešel. Novej není, jen na stom starším trochu vometli pavučiny.

to není sníh - zatím

Huh, tak už jsou dva a půl stupně pod nulou! Jenom teď ráno naštěstí, ale i tak je to dost znát.
Při pohledu na graf teplot v tomto týdnu je tedy třeba konstatovat, že podzim opravdu začal, neboť už od úterý jsou ranní teploty mírně pod nulou a ke dnešku stále klesají. Přes den je sice sluníčko, ale jasná obloha jen přispívá k ranním mrazíkům a jinovatce na zahradě.
Však už děti tuhle ráno koukly z okna a Kačka volá:
"Jé, tatínku, sníh, on už je sníh!"
Matěj jí poučil, že to není sníh, ale jenom jinovatka, ale to nic nemění na tom, že ranní mrazíky zahájily svou sezónu. Příroda se začne rychleji přikrášlovat baboletními barvami, takže už máme jen pár týdnů na to, abychom si to užili.
S dětmi začneme příští pátek, to bude školní drakiáda. Však už trénujeme.

to není von!

To vám takhle jdu kolem Národního do pokladny pro lístky a na rohu u tej jednej lucerny stojí hlouček svátečně oblečenejch lidí. No, hlouček, spíš rodinka. Jsou v šatech a kravatách a vůbec vypadají, jako že jdou na něco slavnostního.
Jak se k nim blížím patrně hlava rodiny si mě jaksi přeměřuje.
No, asi mě chce zeptat, kudy se chodí dovnitř či tak něco, říkám si.
Pán pozdravil, což jsem čekal, ovšem pak pokračoval způsobem, který jsem nečekal:
"Dobrý den, pane Matásku!"
Zmateně jsem zašermoval rukama, což doprovázelo kroucení hlavou a mělo to vyjadřovat nesouhlas s oslovením.
"Vy nejste …? Marie, to není pan Matásek!"
Pán mě tak trochu obviňoval z toho, že nejsem ten, za koho mě považoval. To už jsem svižným krokem mířil dál svým směrem a vzadu jsem slyšel vyčítavé:
"Tak von to nebyl David Matásek, a já myslel že to je von …!"
Dál jsem to neslyšel a když jsem pak šel z pokladny už s koupenými lístky, raději jsem to vzal druhou stranou, aby nedošlo k nějakému dalšímu omylu.
Ovšem návštěvníci nenechali nic náhodě a pomalu se přesunuli na druhý roh budovy tak, aby měli výhled na Vltavu, po jejímž nábřeží jsem obcházel divadlo. Z chodníku od Národního na mě všichni vyčítavě koukali a mě bylo jasný, že jsem jim zkazil celý výlet do Prahy, neboť nejsem David Matásek.
Mimochodem, pám musel opravdu špatně vidět. Vůbec bych se nedivil, kdyby si někdy příště třeba na výletě do zoologický splet' hrocha s žirafou.

po výkonu muckání

Máte kočky? Máte hravý kočky? A máte kočkeny? Nemáte? Hravý kočkeni jsou vůbec nejlepší. Tomu věřte, máme dva.
Kdo z nich je hravější, těžko posoudit. Každej trochu jinak. Oběma jim bude teprv rok, takže jsou to, dejme tomu, taková koťátka v pokročilém věku. Max je na první pohled takovej víc v pohybu. Furt něco honí po zemi, například už nejmíň měsíc pronásleduje již notně okousanou odměrku od sunaru. Pořád by si hrál. Kdyby měl s kým.
Cyria, ta si ráda poleží. Když za ní Max přijde s výzvou ke hraní, to, co se objeví v jejím výraze, není nadšení, to pozná každej. Pozná to i Max a jde si po svém. Ovšem to neznamená, že si Cyrda nehraje. Naopak. Ona má už propracovanější metody hraní.
Například přijde za moumilouHaničkou do pracovny, tam jí z koše na papíry čmajzne ten nejzmačkanější a peláší s ním pryč. Nebo koupe předměty. Ostatně je mývalí. To dělával i Ferda blahé paměti.
Ale proč to píšu. Protože vona je Cyri vypečená.
Před chvilkou se mnou obvyklým zkoumavým krokem přišla do pracovny. Mám tu, ehm … potřeba uklidit. Už leta. A to naší kočandě vyhovuje.
Dneska si vybrala modelářské špejle.
"Cyrdo! Necháš to?!"
Bez reakce. Vybrala z pytlíku několik špejlí.
"Hele, nech je tam! To jsou mý špejle!"
Ani si mě nevšimla.
"Povidám, dej to sem ty …!"
Už má čas si mě všimnout. Má vybranou svojí špejli a tu si drží v tlamě.
"Položíš to?!"
Zlatý voči! Cyria si svou špejli popadne a plíží se s ní pryč z mého dohledu.
"Tak to ne. Dej to sem!"
Jen se hnu, plížení se změní v kočičí úprk. Oba kočkeni - protože Max pochopitelně dělal zeď - prchají z pracovny ven a Cyrda si vítězně nese špejli. Tím zábava teprve začíná. Protože já musím Cyri dostihnout, chytit a špejli jí sebrat, což ve třičtvrti na šest ráno, uznejte, je výkon blížící se orientačnímu závodu.
Když jí čapnu, špejli si nechá vzít a kouká na mě:
"… brýtro, pane, to jsme se hezky proběli, viď?! …"
"No, proběhli, Cyrdo, ale teď už musím jít psát, tak lehni. Dneska to bude vo tobě."
No co má dělat. Max ještě zaškrábe na koberec, aby dodal situacii vážnost a jdou číhat na moučipernouHaničku před ložnici. Tam nastane další ranní atrakce - po sportovním výkonu bude muckání.

hádanka zářijová

Dobrá, dobrá, já vim že už je měsíc pryč a hádanka furt nikde. Přece vás nenechám hádat, kde jsme našli tolik hub. To ví přece každej, že v lese, že ano.
Nuže tedy dnešní hádanka je velmi lehká, ale možná se vám bude líbit.
Na obrázku je:
a) Kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) - nejmenší ptačí druh na světě, migrující po ostrovech Karibiku
b) Solární kolibřík - ozdoba do vaší zahrady, která nikdy neodletí
c) Dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum) - lišajovitý motýlek, patřící mezi tažné druhy