WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

blondýna v budce

Pravidelní čtenářové jistě přišli na to, že včerejší příspěvek byl pouze telegrafický v příslušné rubrice. Ano, musel jsem být v Budapešti, což mi nečinilo žádnou velkou radost. Prostě to tak vyšlo.
Kromě jiného jsem díky tomu zjistil, že dálniční poplatky se v Maďarsku platí, ovšem tak nějak to není vidět. Nedostanete známku, ale jen kus papíru s potvrzerním o zaplacení, na které dotisknou espézetku vašeho auta.
Kolega seděl za volantem, já domlouval v hraniční budce z okýnka do okýnka platbu. Anglicky, pochopitelně. Maďarsky umím jenom fekete a ištenem, což by asi na úhradu poplatku nestačilo.
"Eště číslo, jakou máš espézetku na autě?", ptám se kolegy na dotaz té paní v budce.
"Áno, ještě to číslo," začala paní najednou po slovensky, "ja vám ho vypíšem tuná na potvrdenie. A to si uschovajte."
"Aha, tak to jo. Tak jaký máš to číslo?"
"Já si nepamatuju," pravil kolega.
"A možtě trocha cúvnúť? Ja som totiž blondýna a teraz to číslo nepozrem. Keď ale cúvnete, opíšem si ho."
Kousek jsme kvůli blondýně couvli, čímž se celá věc vyřešila. Poplatek uhrazen, papír vystaven, tak dovi …
No a pak už na nás čekala jen ta Budapešť.
Jediná avšak docela vypovídající drobná příhoda byla večer v prý největší pivnici ve městě. Že tam prý vaří pivo a že bude ochutnávka. No já rád ustoupím tomu, kdo mě přesvědčí, že se pletu, ale to, co nám předvedli jako funkční a provozovaný malý soukromý pivovar bylo podle mě již dlouhou dobu neprovozované muzeum starého pivovarského vybavení, ve kterém se pivo už leta nevaří. Ale hádejte se s Maďarem. Dělal jsem, jako že mě to zajímá. A to pivo z běžného nerezového sudu (žádnou plnírnu tam ale nemají) jsem nedopil.
Takhle pivovar v provozu nevypadá. Kdo ví, odkud to pivo vozej.

bublinově

Po letním slunovratu nastal první letní a letošní největší úplněk, což pochopitelně vedlo Fausta k tomu, aby již potřetí požádal školáky z Matýskovy třídy, aby mu pomohli zlomit další obruč jeho prokletí. Tentokrát se jednalo o ovládnutí vzduchu, jak psáno v předchozím zápisu o Faustovi.
Ovládat vzduch není jen tak a proto děti musely vyhledat Faustova žáka, který úplnou náhodou právě v čase letního slounovratu projížděl kolem. Tedy náhodou se stavil zrovna v Jílovém a tam ho děti našly.
A nebyl to žák ledajaký. Umí
spoutat vzduch vodou. Voda to samozřejmě není jen tak obyčejná, trochu to bublá a to je to zajímavější.
Když dětem předváděl svoje umění, bylo slyšet téměř neustále " … jéééé! …"
Inu, bylo se čemu divit. Bubliny, které létaly povětřím, byly
všech tvarů, barev i velikostí. Bublinář všechny účastníky výpravy během produkce zavřel do bubliny a potom je začal učit, jak se to s bublinami dělá.
Jak se foukají velké
bubliny z ruky, jak se spojují, jak se do těch velkých dělají malé, jak se dělají ještě větší, jak udělat z bublin řetěz (Matěj udělal řetěz osmi bublin!) a vůbec kde co se s bublinami dá dělat. Děti si to s nadšením užívaly. Matýsek i docela netradičním způsobem. Například zjistil, že s bublinami se dá i hrát kopaná a taky, že se dá do bublin boxovat.
Byla to náramná podívaná a pro děti úžasná zábava.
Inu konec dobrý všechno dobré. A tenhle školní rok končí obzvlášť dobře. Bublinově.

jede napřed

Zas je někde ucpanej drát nebo co, od včera mi meteostanice hlásí, že "data not ready", což je skvělý hlášení. Toho bych si nevšim, kdyby mi to nepsali na monitoru, sakra.
Takže jenom tak ručně ze záložních zdrojů pro ty, které to zajímá:
Od včera od šesti ráno do dneška do šesti ráno napršelo 45 milimetrů, teplota je teď nějakých 13°C.
No a drobnou hiostorku taky mám:
Když jsem jel včera vracet klíče od domu (mámiláHanička si zabouchla dveře a musela si pro ně zajít), pospíchal jsem ještě dál do Jílového. Vyběhl jsem z auta, děkuju a povídám, že je skvělý, že tu tetu máme a u ní ty klíče a že ještě musím jet dál. A teta povídá:
"No jo, koukám, auto už jede napřed!"
Jak to tam je z kopečka, auto se pomalu rozjíždělo beze mě. No, stih jsem se ještě rozloučit a naštěstí jjsem stih i naskočit. Autu jsem domluvil a vzali jsme to opačným směrem tam, kam jsem potřeboval.
Tak kdybyste někdy narychlo potřebovali jen tak vyskočit z auta a něco honem zařídit, nezapomeňte si pořádně zatáhnout brzdu. Většinou se to vyplatí.

Dovětek:

data jsou ready, baterky jsou vyměněný, já jsem zmoklej

zakázaný

O špuntech už se tu psalo, ty má Cyri místo myší. To že si ke mně do pracovny chodí poležet a prošmejdit kouty, to už se taky ví. Teď je k tomu potřeba ještě dodat další vlastnost. Vztah k cizím předmětům.
"Ukaž, co to máš zase v hubě?! Vona zase něco nese. Cyri, tak co to máš?! … Tak a už nic nemá, už to sežrala."
Tyhle krátké věty se tu ozývají běžně. Cyria se totiž naučila nosit si své věci z místa na místo a této dovednosti využívá i k přenášení věcí cizích. Někdy je přenese a sežre. Tedy pokud jsou alespoň trochu k jídlu.
Tudíž vás předem varuju. Pokud byste k nám přišli, nikdy nenechávejte jen tak třeba na botníku ležet balíček s kapesníky. Nejradši má nové, neotevřené. Otevírá si je sama a vytahuje jeden kapesník po druhém. Tyto pak nalézáme ráno po celém domě zčásti rozcupované, zčásti okousané. Zřejmě si jimi zahušťuje stravu. Ani drobné přeměty velikosti sponky do vlasů před ní neobstojí. Klíčky od auta používá stejně jako špunty. Hraje s nima fotbal. Bonbóny v plastových krabičkách jsou tím lákavější, čím jsou plnější. Takové nové Tic Tacy jsou vysloveným magnetem. Zavrže známým hravým tónem a už jsou dole na zemi a hraje s nimi na kočku a na myš.
No a včera jsem nechal otevřeno do pracovny. Nějak mě nenapadlo, že by se odvážila beze mě …
Odvážila se.
Vyběhla ven hned dvakrát a přinesla si návod ke kódování zámku a tácek pod kafe. Ten se jí líbil obzvlášť, jelikož je bambusovej a pěkně chrastí o podlahu.
"Ďáš to sem?!"
Údiv v kočičích očích: "Proč?"
"No protože je to moje!"
Další udivený pohled: "Ale dyť jsem si to z tvýho stolu vzala, tak je to moje."
"No to teda neni! Na hraní máš špunty."
Pohoršení: "Ale s tímhle jsem si ještě nehrála."
"A taky hrát nebudeš. Dej to sem, tohle jsi sprostě čórla z mýho stolu!"
Zhrzení: "No bóže, máš tam tolik věcí, a takovýho povyku pro papírek a pár dřívek."
Udělá ten svůj černej kukuč a jde hledat některý za svých špuntů … tak nějak votráveně. Ty věci z pracovny byly lepší. A hlavně: zakázaný.

nejsou kyselý

Když člověka hryzne komár, pozná to hned. U stromů to není tak snadné a napadení potvůrkama se může projevit až za dost dlouho. To je náš případ a už od jara řešíme problém s jednou borovicí.
Už jsme si nevěděli rady a tudíž jsme ku poradě svolali konsílium moudrých pánů, aby nám poradili, co s tím. Tedy ne snad, že by moudří pánové postávali nad borovicí. Prostě jsme vzali větvičku a dojeli s tímto vzorkem já k zahrádkářům a pak večer společně s moustarostlivouHaničkou ještě k jednomu odborníkovi. Jedinou vyjímku učinil přítel Václav, který to má kousek a jel to omrknout osobně.
Konsílium se nakonec shodlo, aniž by se pánové domluvili. Jedná se o savý hmyz, velmi rozsáhlé napadení, postupovali jsme správně, ale holt jsme si toho měli všimnout už vloni a teď se toho moc zachránit nedá. No jo, všimnout, ale když tahle borovice byla nejzdravější ze všech a nevykazovala ani nejmenší známky potíží. Holt se to prostě někdy přihodí.
No a mě to nedalo a ptal jsem se u zahrádkářů, jak je možný, že se ty potvory objevjej tak najednou z ničehož nic a po letech. Pán byl velice laskav a moudře mi vysvětlil, že taková holt příroda už je a že s tím musíme počítat. Ale pak dodal ten dovětek, kvůli kterému to celé píšu:
"No my tenhle problém s lesníkama už řešíme nějej ten rok," pravil. "Vono je těch škůdců poslední dobou hodně. A i druhy, co tu dlouhou dobu nebyly. Víte, my jsme přišli na to, že to může bejt těma elektrárnama."
"Elektrárnama?"
"Jo. Jak jsme je všechny vodsířili."
"To jako, že nejsou kyselý deště?"
"Ptřesně tak. Vony ty kyselý deště nedělaly dobře ani škůdcům a spousta jich pochcípala. Byl to vlastně takovej dlouhodobej postřik na celým území. Teď máme čisto. A škůdci se množej."
"No to je dobrý, tak nakonec eště byly ty kyselý deště prospěšný!"
"Jo, v tomhle směru to bylo lepší."
"Tak vám pěkně děkuju za radu a co budu dlužnej?"
"Ale nic, hlavně jestli vám to pomůže."
Pomohlo. Borovice to možná rozdejchá a možná taky ne. My víme, že jsme udělali všechno pro její záchranu a že se holt nedá nic dělat a chemie a postřik na zahradu patří, ať jsme se tomu bránili sebevíc.
Deště holt nejsou kyselý, musíme se starat sami.

kdo mi šlape na paty

Dveře byly otevřený, protože v tomhle vedru je potřeba udělat průvan, což bez otevřených dveří nejde. Kolem čtvrtý ráno mi někdo šlape na paty. Takovým tím zlodějským způsobem se vetřelec snažil napozorovaně vniknout do zakázaného území.
Jenomže fousy byly problém, poněvadž když máte fousy, nejdřív jdou ty vaše fousy a pak jdete vy. Případně se plížíte, aby vás nenačapali, což byl tenhle případ. A při tom plížení právě Cyrda těma fousama děsně šimrá. Rozhodla se prozkoumat, jestli ještě spím nebo jestli už se bude vstávat.
Vlezla mi do postele. Normálně mi vlezla do postele!
Abych jí nezpůsobil šok, jenom jsem se nepatrně pohnul, což byl signál, že páneček je ve střehu, takže je čas vyklidi pole, totiž postel. Opět velmi opatrně našlapujíc, obrátila se Cyri zpátky a plížila se z postele ven. Plížení, neplížení, na nohu mi šlápla a přesto, že je pořád ještě kotě, těch jejích pět kilo bylo cejtit. Nastal budíček a pohnul jsem se víc, aby bylo jasno, že o ní vím.
Cyria provedla
Maxův manévr popsaný v nedávném zápisu a už byla venku. Ten manévr se pochopitelně neobejde bez akustického doprovodu, čímž nastal kýžený efekt a já se definitivně probudil ve čtyři ráno.
Pak jsem jí ještě několikrát musel vyhánět, jelikož když už je páneček jednou vzhůru, tak by si taky moh' začít hrát, ne?!
Nemoh'! Jsou čtyři ráno!

natošup

Už je tu zas, zase jsem ho dneska ráno viděl. Pavouček. V kuchyni si souká síťku. Je to malej pavouček, tak síťku. Až bude velkej, bude to síť. Teď je zatím malej. A hned mám o něj starost.
MálaskaváHanička totiž, jak pravidelnému čtenáři známo, má k pavoukům i pavoučkům celkem vyhraněný vztah, který se dá dost přesně definovat její větou:
"Jak to má víc, než čtyři nohy, nesmí mi to do domu!"
Pavouk tento ostrý limit překračuje právě dvojnásobně. Proto musím pavouky, pokud se u nás vyskytnou, vždycky odchytit a vynést někam na zápraží, kde už mají jistou naději, že si tam budou smět bydlet. Pokud nevyrostou a neudělají si síť na okně. To je pak ten samej případ:
"Fuj, ten je velkej, vodnes si ho nebo na něj pudu s koštětem!"
Větší pavouky tedy odnáším dál na zahradu, neboť tam už je jim azyl poskytován bez omezení.
No a právě tyhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem si přišel ráno vařit kafe do kuchyně. Pavouček, takovej malej, černej, právě zahajoval přípravné práce, totiž kotvil nosná lana, do kterých začne vplétat síťku.
No jo, ale zrovna ve dveřích.
To je z hlediska pavouka místo velice výhodné, ne však z pohledu lidí. Zvláště pak z pohledu paní domu. Ale je to malej pavouček, von eště neví, že z dlouhodobého hlediska je pravý horní roh vstupu do kuchyně neudržitelná pozice. To se dozví, až já se dozvím, že si ho mám odnést někam z domu.
Do té doby ho tam nechám.
Ale Haničce to neříkejte, musel by ven natošup.

pozvánka

Už za deset dní to vypukne. Jistě, bude konec školního roku, to je velká událost, ale to na mysli zrovna nemám. Jde o múzy. Tedy ne snad, že by někde postavili múzeum. Stavět se ale bude. Jeviště, portály, kulisy a dekorace a vůbec všechno, co k divadlu patří. To všechno mezi rybníky v Ohrobci.
Neboť vězte, že tentokrát bude HROB dávat taškařici Rozpuštěný a vypuštěný. Přijďte se podívat, nebudete litovat, protože dovětek k pozvánce, kterou jsem od kamarádů dostal je následující:
Představení je interaktivní, prvních 300 platících diváků obdrží kachnu a všichni účastníci dostanou příležitost poprat se s virózou!

Nuže zde je pozvánka, přijďte určitě:

ROZPUSTENY A VYPUSTENY

rolling cork stoppers

O Maxovi se tu už psalo dost. Mohlo by to vypadat, že Maxmilián je frontmen naší kočičí smečky, ale to zdaleka není. Když o něco jde, radši se někam zdekuje. Má rád svůj klid.
Výzkumník, dráždič a všudybyl je Cyria. Tedy já jí říkám Cyrda, děti s mouveselouHaničkou Cyrilka a na jméně Cyri se shodnem všichni. Nutno podotknout, že oba kočkeni mají svá rodná jména, ale na to se u nás nehraje.
Teď zrovna Cyri provádí pravidelné ranní okusování kabelů u mě v pracovně. Kromě toho i vrže jako prokluzující klínovej řemen, což je z kočičí řeči přeloženo: nebuď labuť a poď si hrát, to tvoje klapání do kláves tady teď nikoho netankuje.
Hraní začíná vždycky Cyrda. Kromě klubíčka a pingpongových míčků má nejradši špunt. Jo, špunt vod flašky. Nějak mě napadlo jí jeden onehdá nabídnout a on se jí náramně zalíbil, takže teď špunty nehážeme do koše, ale dostává je Cyri. Ta se vám s nima vyblbne. Loví je, hraje s nima kopanou, přepadává je ze zálohy, pinká s nima odbíjenou, zakusuje je a dělá s nima valící se kameny. To je takovej její vynález.
Cyri popadne špunt, uloví ho a odnese si ho do patra. Tam se postaví nahoru nad schody a ten špunt, co si přinesla nahoru, pustí ze schodů dolů. A okamžitě ho začne pronásledovat.
Jestli jste někdy slyšeli, jak se valí po dřevěnejch schodech dolů koš vysypanejch brambor, tak to je jenom vodvárek z toho rámusu, co natropí Cyrda. Normálně je to chlupatý, přítulný, na omak hebký zvíře, ale jak je na schodech, promění se v balvan a rámusí a dupe a pronásleduje ten špunt s vervou tak nezměrnou, že to chvílema vypadá, že ty schody spadnou. Naštěstí jsou to schody bytelný, takže Cyria může svůj korkopád provozovat znovu a znovu. Co jí na tom baví, těžko přesně určit. Ať je to co je, rozhodně to neustává.
Takže kdybyste náhodou někdy šli kolem a slyšeli od nás nějakej hroznej rámus, vězte, že to nejsou Rolling Stones, ale rolling cork stoppers.

užil si to

Včerejší příspěvek byl málem dnešní. Tedy napsal jsem ho jako vždycky ráno, ale nebylo možné ho nahrát na server. To je docela nezajímavá technická podrobnost a čtenáře to pochopitelně nijak nezajímá. Jenomže ono je to jaksi poněkud záhadnější.
Tedy: když vám něco nejde s počítačem, provedete známé resustitační kroky. Já jsem ráno stihnul jenom restart programu a mnohonásobně opakovaný pokus o nahrání. Nezabralo to. Po cestě do Prahy jsem volal správci serveru. Ten slíbil prověření a za chvíli volal, že server je v pořádku, že zkusil nahrávání a vše funguje, jak má.
Nefungovalo.
Nakonec nefungovalo ani meteo, jen kamera jela a nahrávala pořád obrázky.
Odpoledne jsem pak zkusil všechno znovu. Restart a úklid počítače, reinstalaci aplikace, … stále to nefungovalo. Nakonec jsem ručně pomocí ftp přístupu vymazal ze serveru a znovu nahrál patřičné soubory a jiné, zbytečně zabírající paměť, odstranil. Po dalším restartu dvou systémů se to rozběhlo. Meteo začalo vysílat a ukládat data. Teď přijde znovu upload dnešního příspěvku.
Pokud ho již čtete, je všechno v pořádku. To je ta dobrá zpráva.
Ta druhá je, že naprosto netuším, kde mohla být chyba. Žádný z úkonů samostatně neznamenal okamžitou nápravu a celé se to probudilo až po několikanásobném "ručním proplachování" celého systému. Skoro to vypadá, že celej ten aparát čekal, jestli se budu dost snažit a pak, když viděl, že už vážně nevím kudy kam, se rozhodl, že začne znovu fungovat. Prostě proto, že už mu ta péče stačila.
Podezřívám ho, že prostě jenom po těch osmi letech potřeboval poškrábat na zádech. Tak si to užil.

dějiny budoucnosti

No jo, dyť my vlastně vůbec nemáme Star Trek, musel jsem přiznat díru v naší jinak docela rozsáhlé filmotéce. Není to sice díra černá, ale i tak je citelná (nikoliv viditelná). Nějak nás to prostě minulo. MásečtěláHanička má tuhle scifárnu pochopitelně načtenou, já jsem pár filmů z tohoto nekonečného seriálu taky viděl, ale rozhodně to není tak, že bych dokázal citovat jednotlivé scény případně vyjmenovat pozpátku posádku přítomnou na můstku USS Enterprise při útoku Klingonů.
Ale jsou tací, kteří se v tom vyznají.
Jeden z laskavých čtenářů si všiml, že náš kocour Max provádí stejné manévry, jako kapitán Picard. To je pochopitelně pro Maxmiliána velká čest a není možné to tu nezmínit. Jedná se o manévr popsaný v jinak naprosto civilní příhodě
vztah k vodě. Všímavý pan čtenář k tomu dodává:
….
"Popsal jste Maxův úhybný manévr podobně, jak bude o několik staletí později, při výuce na Hvězdné akademii, popisován slavný Picardův manévr, použitý poprvé při bitvě u Maxia (hvězdný čas 41723,9)."
….
Z toho je vidět, že dějiny se opakují a opakovat budou. Od té doby, co jsem dopis dostal, zkoumám Maxe, zda o tom náhodou něco neví, ale zatím to nevypadá. Pořád se tváří stejně, totiž jako kocour.
Pro úplnost ještě doplňuji upřesňující citaci onoho manévru ze zmiňovaného dopisu:
….
"Při incidentu, později známém jako bitva o Maxii, je USS Stargazer napadena neznámým plavidlem, které bylo až později identifikováno jako loď Ferengů. Kapitán Picard nepřátelskou loď zničí za pomoci taktického manévru, kdy na krátkou chvíli nechá svou loď letět warpem 9, čímž se jeví na dvou místech současně. Tento manévr je následně pojmenován jako Picardův manévr."
….
Inu zřejmě to tak má být a Maxmilián kocour statečně vyplňuje tu žalostnou mezeru v našich znalostech dějin budoucnosti.

vážně?

To máte tak: když vás něco napadne, už se toho nezbavíte. Jsou tak nápady, který by člověka radši neměly napadat, ale napadnou. Třeba ten v neděli.
Byli jsme na návštěvě, děti si hrály, až se dům otřásal, čímž bylo zajištěno, že si hrajou bezpečným a počestným způsobem. Pak mladší část přišla dolů a starší zůstala nahoře. A dům ztichl. Každý pochopí, že jsme po čase zpozorněli, neboť ticho ponouká k myšlenkám.
"Si hrajou na doktora, to dá rozum," plácl jsem přesně to, co jsem plácat neměl.
Myšlenka začala hlodat. MápečliváHanička to šla zkontrolovat. A že prej je to v pohodě.
Pak se šlo ještě ven a děti vběhly do takového domečku, co tam pro ně je. Bydlí se tam , hraje se tam a není tam do houštiny moc vidět.
"Jsou tam ňák ticho, pravila hostitelka."
"No bodejď, dyž se tam muckaj," pravil jsem, což byla znovu ta nepoužitelná idea.
"Míšo ven!", zavolala počestná matička svou dcerku, "Vy se tam muckáte?"
"Ale, mami!"
"Tak to jo, tak je dobře, když nic."
"No jen aby," nedal jsem pokoj, "podívej se, jak se červená."
"Prosimtě, dyť sou malý!"
Smáli jsme se tomu všichni, dyť jsou ještě malí. A myšlenka hlodala dál.
V autě, když jsme jeli domů, povídám Matějovi:
"Jste se tam s Míšou muckali, co?"
"Ale tati!"
"No jen aby," povídám, "nějak se červanáš. Haničko, von se červená!"
A smáli jsme se zas, že je to jako dobrej vtip.
"Eště, že máme takový hodný děti," povídá málaskaváHanička večer, když to šlo všechno spát, "voni tam tak na tý posteli s Míšou seděli a každej měl v ruce nějakou hru a děsně něco hráli."
"No dyť sou eště malý."
A myšlenka hlodá dál. Jsou vážně ještě malí?

Faust ví

Mohlo by to vypadat, že jsme se nepohodli s Kellym. Už skoro rok dětem neposlal žádný dopis a vůbec to vypadá, že se na něj nějak zapomnělo. Pravda je taková, že Kelly trochu ustoupil Faustovi, který se pravidelně ozývá dětem ve škole, čímž jaksi momentálně vede v popularitě. Ale i tak mám pocit, že Kelly se o prázdninách ozve.
Faust je teď holt na koni a zkouší třeťáky ze školních znalostí. Odměnou za prokázané znalosti bývá pak nějaké putování. Třeba to, o kterém jsem psal v
únoru (viz též Soběslavská hláska z dubna letošního roku na straně 15).
Teď před prázdninami Faust také něco chystá, ale před tím děti musí plnit dobrovolné školní úkoly, aby pak Faust mohl vybrat ty nejlepší a pozvat je na výpravu.
Tohle pololetí byl ve středu zájmu vzduch a létání. Létat se bude i na závěrečné výpravě, to ovšem zatím ví jen Faust a paní učitelka. Děti teď ještě sbírají znalosti. A to je důvod dnešního zápisu.
Už dva dny tu zvoní ježek v kleci.
Ti, kteří četli, už vědí, o co půjde. Ano, děti musí vyzkoumat, kdo byl Jan Tleskač a jak souvisí jeho jméno s létáním. Připouštím, že Faust a Tleskač nejsou tak docela ze stejného těsta, ale bermte to tak, že je-li něco staršího, než deset let, je to pradávná historie a dětem to splývá. Nějaké to století sem nebo tam - jde přece o dobrodružství.
A tak Matýsek už od víkendu trénuje vyndavání ježka z klece a všem vypráví, že Tleskač musel to kolo doopravdy udělat, poněvadž přeci viděl, jak letí. Probíráme tu Vonty a řešíme, která páčka se to Tleskačovi před havárií zasekla.
A to bylo naším cílem. Vzbudit v dětech zájem o ta opravdová dobrodružství, které mohou prožít samy jen s využitím vlastních sil a rozumu, bez všech těch virtuálních realit, které je dnes obklopují. A protože se blíží finále, držrte nám palce, ať se povede. Poslední týden v červnu dám vědět, jak to dopadlo.
Totiž, co já vím, já nic nevím, Faust ví.

378

374, to je důvod, který mě dnes zdržel od psaní. Takhle zvenčí pozorováno, se můžu zdát býti pomatencem, který si po ránu počítá, a když se z matematického rauše probere, má to sice všechno pěkně spočítaný, ale už je docela pozdě.
To není docela přesné.
Sedl jsem si ke klávesnici a koukám z okna, abych dostal tu správnou inspiraci. A co nevidím. Plže. Tentokrát nikoliv ty rezavý, ale hnědočerný. Buď se od předminulého roku přebarvili, nebo zmutovali nebo je to prostě jinej druh. Na té bílé zdi jsou docela dobře vidět.
Mrchy! Salát sežrali, listy všude prožíraj, na co přijdou, to zchroustaj, nenažranci nenažraný. Takže jako už tolikrát v minulosti jsem se chopil zbraně (ne, nebyl to světelný meč, nýbrž obyčejné nůžky) a vydal jsem se do boje. Že budu hned zpátky.
Cha! Jaká to naivita! Plná zahrada jich byla. Připadal jsem si jak Foxlík stínající hlavy zákeřným tatařínům. No a skončil jsem teprv před chvílí s 374 zářezy na pažbě svého derringeru.
Tak a teď víte vše.
Ha! Nevíte! Ještě támhle jsou …. 378!

každý po svém

No já vim, bydlíme na konci světa, kde dávají lišky dobrou noc. On ten konec světa je sice jenom nějakých pětadvacet kilometrů od centra Prahy, ale je tak šikovně položenej, že se nedá jet dál, všude kolem nás je nějaké údolí s vyjímkou hřebene, po kterém se sem jezdí. Čímž se sem chce jenom lidem, kteří hledají klid, neboť ti ostatní to mají k neklidu velkoměsta dost z ruky, zvlášť třeba o víkendech, kdy sem jezdí autobus jen dvakrát denně a do kina musíte buď dopoledne a nebo holt večer pěšky. Ale kdo by v tomhle století chodil pěšky, že.
Tedy je tu klid, o kterém si tu občas píšu a libuju si v něm. I dneska.
Tohohle jara se někde v okolí dožil i kohout a tak máme obstarán pravidelný budíček. Sice by moh' být krapet později, ve čtyři je přeci jen hodně časně, ale co na tom. Hned po něm spustí tady naši ptáčci zpěváčci, pak se probudí bažant a do toho ještě kukačka a hrdlička a to už je vážný, to znamená, že je po pátý a je potřeba vstát a jít psát.
Při psaní samozřejmě nejsou zpěváčci potichu. A tak si tu tvoříme každý po svém. Já tu klapu do kláves, oni zobákama.
Každý, jak mu zobák narost'.

co se učí zvonkové

Noe si postavil loď na kopci, což se na začátku zdálo být pošetilé. Inu i pošetilost mívá své dobré důvody a tato ho měla náramný. Do archy se mu nakvartýroval kdekdo, na koho zbylo místo.
My archu nemáme a jsme jen na malém kopečku, spíš na jeho svahu. To ovšem nebrání některým tvorům z okolí, aby nezkusili naši pohostinnost. Během dešťového počasí tu nijak velký nával nebyl, ale teď, když už pomalu všechno vysychá, je u nás na zahradě zase nával. Konopka, brhlík, rehek, konipásci, sýkorky, kos a zvonkové. A těch jsme si včera všimli zvlášť.
Sýkorky v naší budce opět vyvedly mladé a rozletěly se do světa. Zatím co právě zvonkové vyvedli mladé někde jinde a přiletěli k nám na zahradu. Sýkorky se učily létat ve světě, zvonkové se učí živit u nás.
To je psina.
Voni vám jako rodina obsadí krmítko, starý zobou slunečnicová semínka a mladejm je cpou do zobáku. Tomu tedy říkám servis. Já měl dodneška ten dojem, že malý ptáčkové se nechají krmit jenom v hnízdě. Jak ho opustí, už se musí starat sami. Tady u zvonků to, jak je vidět, neplatí. Rodičovstvo se stará dál.
Tak nevím, zřejmě to u nás na zahradě nebude ani tak archa jako spíš mama hotel.

vztah k vodě

Voda je poslední čtyři dny na žebříčku popularity hodně nízko. U nás je vztah k vodě ovšem poněkud nekonzistentní. Například kočkeni. Zrovna před chvílí se rozhodli koupat špunt v misce s vodou. Tedy to by ukazovalo na oblibu vody.
Neplatí to ovšem tak průzračně jednoznačné.
Včera jsem načapal Maxmiliána (kocour), kterak polehává na stole. To má pochopitelně zakázaný. No bodejď ne. Má svejch prolejzaček dost, stůl je náš. Cosi jsem si zrovna pískal a jeho to nikterak nevzrušovalo. Usoudil jsem, že má za to, že si ho nevšímám. Rozhodl jsem se tedy jeho dojem podpořit tím, že jsem si pískal dál a šel jsem jinam, než očekávaným směrek k němu. Zamířil jsem k vodnímu postřikovači. K takové té nádobce s pistolkou na postřikování rostlin nabo prádla. Nebo taky koček, což je náš osvědčený výchovný prostředek.
Již vybaven exekučním nástrojem blížil jsem se nevšímán ke stolu s Maxem. Ve vzdálenosti, kdy jsem si byl jist přesným zásahem, jsem vypálil. Vodní paprsek, který jsme se k tomuto účelu naučili používat, trefil kočkena mezi uši. Jaká hrůza! Vědom si svého hrdelního zločinu vystřelil Max ze stolu rychlostí světla, čímž na okamžik vznikl dojem, že je současně ještě na stole a současně už na zemi.
Maxík zahanben tím, že byl přistižen při zakázaném činu a současně persekuován vodním paprskem, šel si do síně zchladit žáhu do misky. S vodou, pochopitelně. A začal si chystat ten špunt, co ho teď v té misce koupe.
No a pak se v tom jeho vztahu k vodě vyznejte.

povodňová turistika

Povodňová doprava je těžko vypočítatelná. Někde se projet nedá, jinde je úplně ucpáno a někde je naopak úplně volno, protože se tam dá těžko dostat. Povodňová turistika kulminuje a například na Závisti byly včera odpoledne davy a pozorovaly Lipence pod vodou.
Naproti tomu Strakonická byla včera skoro prázdná. Skoro. V jednom úseku blikala modrá světla policejního vozu. Nechyběla ani televizní kamera.
Po chodníku šel průvod a stážník mu asistoval, aby se nic nestalo, kdyby náhodou jel kolem.
První si to vykračovala velká bílá labuť. Za ní cupitala malá, ještě šedivá labuťata. Průvod uzavital starej labuť. Byl to hezký obrázek, který jsem nestihl vyfotografovat. V té povodni zuřící kolem to bylo takové malebné.
Povodně trápí nás, lidi a jiné suchozemce. Je ale spousta jiných tvorů, kteří to berou jako rozšiřování jejich životního prostoru. Tyhle labutě si možná vyrazily na první obhlidku nového rajónu. Vlastně to byli taky takoví povodňoví turisti.

zelejvat se nebude

V noci byl klid a pršet začalo až teď kolem páté ráno. Povodeň u nás sice nehrozí, ale i tak je vody víc, než je potřeba. Jako ve Zvoli u nás kapři po silnici nechodí (viz včerejší zápis) a tak jedinou starostí zůstává voda v jímkách, sklepích a podobných pod zemí budovaných prostorách.
Naše obě čerpadla čerpají, jak mají a elektřina nevypadla, čímž to zatím vypadá, že letošní povodňový červen přežijeme bez úhony. Tedy pokud se něco nezvrtne. Odhady meteorologů se shodují v tom, že déšť by měl k večeru ustávat.
Ovšem v naší jezerní zahradě se dál leskne hladina, voda už se dávno nevsakuje a jedna trubka, kterou jsem včera pro odtok instaloval, to nepobere. Zalejvat dneska rozhodně nebudeme.

jezerní zahrada

Nedělní zápisy jsou zvláštností v mém deníku téměř nebývalou. Dneska je k tomu důvod.
Ti, kteří pravidelně sledují meteo woleschko, vědí, že kromě minulého úterý prší už více než týden. Včera to však začalo být vážné. Po celé zemi jsou hlášeny rozvodněné a z břehů vylité řeky a povodně. U nás napršelo během
necelých dvaceti čtyř hodin 65 milimetrů (65 litrů na metr čtvereční). A prší dál a nepřestává.
Zatím stíhám odčerpávat vodu z šachty k jímce ponorným čerpadlem, ale kolem půlnoci to vypadalo bledě, poněvadž vypadla v naší oblasti elektřina. Naštěstí se to povedlo nahodit, takže čerpadla mohou čerpat.
Ovšem zahradní jezírko se nám poněkud zvětšilo. Teď to vypadá spíš na
jezerní zahradu. To tu ještě nebylo.

Odpolední doplnění:
Vody je všude plno, ohrobecký rybník je před přelitím přes hráz,
oba zvolské rybníky už vrchem přetékají, u nás na Olešku to teče z Váňovy louky jako řeka dolů ke kapličce.
Po silnicích se nedá jinak, než broděním. A furt prší.
Ale jednu pozitvní mám: ve Zvoli před školou jsem zachránil
malýho kapříka. Von si tam trouba plaval v rybníce a jak nedával pozor, už najednou neplaval, ale plácal se před školou na asfaltu. Tak jsem ho šoup' zpátky do rybníka. Jenom nevím, jestli jsem to nepoplet' a on třeba nechtěl do školy. No, kdyby náhodou vopravdu chtěl, bude to mít snadný. Voda teče přímo ke škole.

Druhé doplnění: srážky v Olešku za 24 hodin:
80mm