WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

síla médií

Kdysi dávno se v rozhlase cvičilo. Ono se to, jestli se nemýlím, teď jaksi opakuje z nostalgie, ale tenkrát to bylo míněno vážně. Ne snad, že by se do rádia chodilo jako do tělocvičny, tolik místa tam zas nemají, ale denně po ránu se přihlásil znělkou tidadadá ta-da-ta-da-da chlapík a ten vám vnucoval, že je právě ten nejlepší čas si zacvičit. Nenáviděl jsem ho a když zazněla ta znělka, přijímač mohl mluvit o štěstí, že tu tělovýchovnou chvilku přežil.
Při tom současném opakování mám úplně stejné pocity.
Netoliko Matýsek.
Tuhle jsem zaslech' ze světnice právě onu znělku. Pustil jsem si totiž po ránu rádio a Matýsek přišel a poslouchá, co hrajou. A oni zrovna to ranní cvičení.
Říkám si, že to vypnu a jdu se podívat, proč to Matěj poslouchá. A on Matýsek stojí v základním postoji, podle příkazů cvičitele se uklání a zaklání, dělá dřepy na počítání …. No koukal jsem na to jako spadlej z Měsíce. Matěj - zvyklý cvičit a poslouchat trenéra - si prostě stoup' a cvičil podle toho, co mu z rádia povídali.
Max zrovna seděl nahoře na prolejzačce a moh' si svou kocouří hlavu ukroutit, jak na něj taky zíral.
No nic jsem tedy nevypnul a nechal jsem Matýska, aby si užil cvičení. A spolu s Maxem jsem jen vrtěl hlavou nad tím, co může způsobit síla mediálního projevu. A to šlo jenom o ranní cvičení.
Neměli bychom to podceňovat.

Gold Class

Cestování po Skotsku je docela snadné, jelikož mají služby dotažené do úplného detailu, o čemž jsme se měli záhy přesvědčit. Autobus nám měl z Inverness jet v 18:55. Byli jsme na stanici včas, nikoliv však autobus.
Čakání jsme si s Matýskem krátili povídáním a ledasčím, například pozorováním
racků, kteří jsou tam všudypřítomní, takže například na autobusové stanici působí dojmem netrpělivých cestujících očekávajících svůj spoj.
Náš spoj nejel a nejel. Nebyli jsme sami, kdo měl pocit, že už by tu měl být. Na nástupišti bylo, včetně racků, cestujících habaděj. Po necelé hodině přišla paní, co to tam měla na starosti, a oznámila nám, že se někde na Vysočině stala na dálnici nehoda a autobus bude mít zásadní zpoždění. Že se však nemáme bát, všechny navazující spoje budou čekat a všichni se dostanou tam, kam chtějí. Jenom holt později.
Pak přijel autobus, ale pan řidič, když vyložil cestující, autobus zavřel, se slovy, že se musí vystřídat s jiným řidičem, který teprve přijede. Asi za deset minut přijel jiný autobus s jiným řidičem. Opět vyložil cestující a tentokrát se s tím prvním řidičem opravdu vyměnili. Jenomže ten nový řidič přistavený autobus otevřel, cosi si uvnitř zapsal a pak autobus zase zavřel s tím, že si musí odpočinout a že má teď předepsanou pauzu. To bylo pochopitelné, ale naši situaci to neřešilo. Tu přišla vyřešit ta paní, co to tam měla na starosti. S pomocí toho druhého řidiče autobus otevřela a my mohli naložit kufry a nastoupit.
Všichni si oddechli a usadili se.
A tu přišel další pán a telefonoval.
"Do Glasgow? Well, předám."
A předal telefon té paní. Paní potvrdila příjem a obrátila se k nám, k cestujícím:
"Tak je tu ještě změna. Všichni, kteří cestují do Glasgow, si vystoupí. Čeká na ně jiný autobus."
Část cestujících si tedy vystoupila, vzali si své kufry a šli na ten druhý autobus. A pán s telefonem telefonoval dál.
"Takže všichni, ano?"
Pochopil jsem, že se schyluje k dalšímu přesunu a povídám Matýskovi, aby se nachystal, že budeme vystupovat. A taky jo. Pán opět předal telefon, paní potvrdila, co slyšela a povídá:
"Tak ne, tímhle autobusem nakonec nepojedete. Prosím, všichni si vystupte a přestoupíte na ten další autobus."
Učinili jsme, jak říkala. Zařadili jsme se k cestujícím do Glasgow.
A čekal na nás autobus první třídy - Gold Class. Vybrali jsme si s Matýskem apartmá v prvním patře. Internet fungoval, na stolku ze vzácného dřeva za chvíli stál čaj a sendvič a tak jsme zkusili Skype, abychom oznámili, jak se věci mají. To už jsme jeli Vysočinou.
Matýsek skypoval z autobusu s maminkou, krajina kolem ubíhala a teď už bylo jasné, že ve Skotsku mají ty služby opravdu dotažené do konce. Jako omluvu za to hodinové zpoždění nás svezli až do Perthu třídou Gold Class. Tam na nás čekal běžný dálkový autobus, dovezl nás do Ferrytolu a tam na nás už čekala pravidelná linka do Edinburghu na letiště. Všichni na všechny počkali, žádný spěch, všechno klapalo a to hodinové zpoždění nakonec vůbec nevadilo. Inu Skotsko.

five o'clock tea

Nuže tedy Matýska jsem ze Skotska přivezl v pořádku a nadšeného, neboť se mu tam děsně líbilo. Bodejď by se mu tam nelíbilo. Je tam krásně. Gillian sice říkala, že to je nejteplejší léto, jaké kdy kdo ve Skotsku pamatuje a že už čtrnáct dní nepršelo, což už je vůbec zvláštní, ale to Matýskovi radost z prázdnin nijak nepokazilo. Naopak si přál jet do Nairn příští rok znovu. No, uvidíme.
Každopádně jsme museli jít v Nairn najít kešku, poněvadž takhle daleko od domova jsme ji s Matýskem ještě nehledali. Našli jsme ji pod velkou borovicí. Bedna byla taky velká. Obrovská. Plná knih! Přidali jsme k ní dvě cestovní známky, které už téměř rok sušíme doma pro vhodnou příležitost. Nu, příležitost se našla a známky znovu cestují.
Ještě jsme se prošli
po pláži a pak se jelo do Inverness. Jednak tam je bus station, ze které nám to jelo (o tom až zítra) a jednak - a to je zvlášť důležité - jsou tam krámky s kilty. A to by přeci nešlo, aby Matýsek přijel ze Skotska bez kiltu, že ano. Nakonec jsme ho koupili pod hradem. Je tam takovej moc pěknej krejčovskej krámek, kde kilty šijou. Pan krejčí seděl za stolem a něco si tam maloval a zapisoval. Byly jsme tam sami a proto měl dost času se nám věnovat. Sám byl oblečen jako pravý Skot a Matějovi pomohl vybrat krásnej červenej kilt. Ještě nám musel ukázat, jak se to obléká - a z Matýska už byl pomalu taky Skot.
Každopádně
na hradě v Inverness mu to v tom kiltu slušelo. Ještě musíme pořídit nějaké ty botky, podkolenky, nůž … je toho ještě dost. Ale to základní - kilt - už máme.
Potom už zbývalo jen napsat pohledy a vhodit je do schránky. Tu ve Spojeném království, tedy ani ve Skotsku, nelze přehlédnout. Schránka nalezena,
pohledy vhozeny, teď už byl čas na odpočinek.
Ideálně někde v kavárně. A tak jsme si dali jeden five o'clock tea v Inverness. Ale to už bez kiltu.

well ...

Stýská se nám s moumilouHaničkou, jakpak by se nám nestýskalo. Matěj už je třetí týden ve Skotsku a to je přeci jen dost na takovýho kloučka. On je ale statečnej. Občas nám volá a povídá, jak to je děsně fajn, well …, a jak byli na Lochnesce …
Včera dokonce volal dvakrát. Podruhé to bylo ale o pomoc. Nebo vlastně spíš o útěchu.
On mi Matýsek totiž vyfotil tu Lochnesku. Jenomže pak to chtěl ještě ve foťáčku upravit a …
"Tatínku, víš, já jsem proved' hroznou věc."
"A to určitě ne."
"No já se šťoural v tý kamerce."
"To nevadí."
"Já myslel, že to "Format" je ten jinej formát obrázku a …"
"Aha, a ty jsi zformátoval kartu, viď?"
"No, já tam už tam teď nemám žádný obrázky!"
A Matýsek se rozplakal. Musí to bejt strašný. Obrázky za celou tu dobu ve Skotsku jsou v háji. Úplně tomu rozumím.
"A to nic, Matýsku, to vůbec nevadí. Tak až pro tebe teď v neděli přijedu, tak mi to všechno povíš a namaluješ mi obrázek i s tou Lochneskou, jo?"
"Yes, … ano tatínku … ale když já jsem ti udělal takovou montáž .. a byla tam loď … a …"
"Tak mi jí pak namaluješ. Já už se na tebe hrozně těším, Matýsku."
"Já na tebe taky, tatínku."
"Tak ahoj a uvidíme se brzo."
Matýsek se rozloučil a už neplakal, ale smutnej byl. Strašně. Znám ten pocit. To hrozný zmarnění, když víte, že už ty obrázky nejdou nijak zachránit. Prožil jsem si to několikrát.
Ale o to přeci vůbec nejde! Důležité je, že Matýsek je úřasnej kluk, byl sám tři neděle u úplně cizích lidí v úplně cizí zemi a do telefonu už mu to občas ujede a říká "yes", a "well" a "what" … a viděl Lochnesku! A tak už viděl víc, než já, poněvadž já tu potvoru uvidím tak nanejvejš namalovanou!
Už se vážně těším, až se uvidíme.

… takže příští týden jen
telegraficky (jestli vůbec) ...

hádanka červencová druhá

Hádanky by měly vycházet jednou za měsíc. A protože jsem v červnu zapomněl, dávám v červenci druhou, čímž je měsíční průměr vyrovnán a vychází to tak, jak jsem si usmyslel. Tedy na obrázku je:
a) smažená pěna připomínající polystyrén, oblíbená pochoutka ze Zvolské pouti
b) rozvíjející se květ růže Marie-Luise Marjan
c) rozvíjející se květ Magnolia grandiflora Edith Bogue

brejle na boty

Když něco chcete, obvykle si pro to zajdete do obchodu, případně - a to bývá častější - si to objednáte po intermetu. Jsou případy, kdy si předmět vyberete osobně v krámě, ale necháte si ho poslat, poněvadž to vyjde levněji. Já jsem tentokrát postupoval obráceně, poněvadž boty by si člověk měl vyzkoušet, to dá rozum.
Výběr tedy proběhl po síti a nezbývalo, než najít prodejnu, kde ty boty jsou v regále. I to se dá udělat po síti. Nejbližší obchod s vybranými botami byl na Kladně. To není nijak daleko, vzhůru tedy na Kladno. V autě jsem požádal Lišku (to je ten tatrman, co na mě mluví z navigace), aby mě dovedl na místo. Americká ulice - to byl cíl, který jsem vygůglil.
V příslušné ulici obchod byl. Ale - divná věc - jmenoval se trochu jinak. Ale co, nemusím vědět úplně všechno. Vzhůru dovnitř.
"No, podobný boty máme, ale teď zrovna jenom tyhle, víte, ono se toho v létě moc neprodá."
To je divný, povídám si. Dyť na internetu psali, že přesně ty boty, co chci, té velikosti, kterou potřebuju, mají tuhle v regálu. A nemají! Zklamán a bez bot jsem nasedl do auta. Ještě jednou jsem se podíval na internet, co jsem to tam vlastně viděl.
Tentokrát jsem si vzal brejle. To vám bylo najednou písmek! A úplně jinejch!
Obchod se jmenoval správně a to opravdu úplně jinak a ulice nebyla Americká, ale Arménská! V tom byl ten pes zakopanej!
Tak, Liško, honem, kdepak to je?
"Tak už to mám a můžeš to rozjet!" pravil Liška z navigace.
Bylo to o nějakého půltřetího kilometru vedle. Našel to dobře, Liška. Obchod měl správné jméno a v pátém regále zleva vpravo nahoře byly předmětné boty příslušného typu i čísla. Stačilo jen vyzkoušet.
To se holt nedá nic dělat. I na ty boty už musím mít brejle.

nevím, Houstone

Možná tu situaci znáte. Cosi se vám porouchá a vy nemáte odpovídající součástku jako náhradu. Ba dokonce taková součástka není. Prostě si jí musíte vymyslet. Doporučuju ke shlédnutí třeba Let Fénixe (ten původní) nebo Apollo 13.
Nedostal jsem se do tak svízelné situace jako v popisovaných případech. Taky to není na film. Stačí jeden zápis na woleschko. Ale situace nastala. Rozlomená vložka s matkou uvnitř. Kočkeni měli po prolejzačce a na mně bylo, abych to opravil.
Zkusil jsem hledat náhradu v želzářství támhle na Smíchově u pivovaru, ale kdepak, tam toho moc nemají. Takže k Rouskovi. Kam jinam taky. Tam mají všecko.
Ovšem na první pohled ani u Rouska neměli nic, co by připománalo rozlomenou vložku. A jaká hrůza, ani na pohled druhý jsem nenašel nic, co bych mohl potřebovat. Hrozila ztráta důvěry ve všemocného Rouska, neboť ani pan prodavač, který velmi ochotně začal hledat se mnou podle rozlomené součástky, nenašel nic, co by mohlo odpovídat tomu, co potřebuji. Fatální situace.
Ještě jeden pokus. Znovu jsem kroužil kolem regálů.
A v tom mě to napadlo. Tuhleto kolečko, kdyby se rozebralo, ten třmen kdyby se sundal, tuhle by šlo udělat závit, ten průměr sedí …. To je vono!
"Prosím vás jeden vrták pro závit M8, ten závitník osmičku a eště tady to kolečko."
"Jo tak to bude vrták šest osm, závitníky jsou tuhle a můžete k pokladně."
Rousek nezklamal! Oprava byla hotova ani ne za hoďku a kočkeni můžou zase řádit na prolejzačce.
Apollo ani Fénixe jsem sice neopravil, ale pocit jsem měl stejnej.
Ovšem nebejt Rouska, nevím, nevím, Houstone.

nebyla v bílém

Docela obyčejný den. Šel jsem na hlavní poštu, protože tam mají hezké známky a do Skotska musím přeci Matýskovi posílat pohledy jen s těmi nejhezčími, ostatně už jsem tu o tom minule psal.
Kousek od hlavní pošty je bufet, kam jsem docela dlouho chodil na obědy. Inu proč tam zase po čase nezajít.
U výdeje stála paní, která tam stávala vždycky a hned se smála:
"Jé, vy jste tu dlouho nebyl!"
"No jo, my se přestěhovali…"
Hned byl z obyčejného dne den veselejší.
Posadil jsem se na místo u výlohy. Tam máte k obědu ještě i výhled do ulice a kromě knedlíků se zelím si dáváte ještě i ten cvrkot na ulici.
A zrovna před tu výlohu se za chvilku postavila paní. Telefonovala. Coci důležitého to bylo, poněvadž se na to musela zastavit. Stojí u výlohy a v klidu cosi povídá. Vítr ale zrovna v klidu nebyl. A jak to povívalo sukní té paní, najednou to zafoukalo víc.
A ejhle. Paní mi k obědu naservírovala ještě pohled nikoliv nepodobný scéně z filmu Slaměný vdovec. Nebyla v bílém, jako Marylin, nýbrž měla sukni květovanou. Ovšem prádlo bylo krajkové.
Tedy to vám byl najednou den - úplně neobyčejnej!
A stačilo málo. Jen zajít na oběd.

nedala mi líznout

Ono se tedy moc málo píše. Mám na mysli dopisy a pohledy a pozdravy a vůbec psaníčka. Výmluvy na šetření našich lesů poněkud pokulhávají. Prostě už to tak nějak není moc zvykem.
Snažíme se to trochu napravit tím, že dětem posíláme psaníčka, když někde jsou. Třeba na škole v přírodě to bylo nejmíň osm pohledů. No a když byla Kačka na táboře, dostala každý den jeden pohled s Vinnetouem nebo nějakým jeho bratrem či sestrou. Dalo to práci oskenovat a vytisknout (originály zůstaly uschované, pochopitelně), ale úspěch se dostavil. Jenom pan poštmistr se za okýnkem trochu pozastavil nad tím, že je pohled celý i se známkou zalaminován. Ale pak do něj praštil razítkem a tím ho pošta přijala a bylo.
Včera jsem byl na poště zas. Adresa na psaníčku už byla delší. MámiláHanička psala Matýskovi do Skotska.
U okýnka jsme vybírali známky. Rozhodně jsem nechtěl tu s tím odporným chlapem, co se rozvaluje na hradě. Slečna u okýnka to chápala a začali jsme vybírat jiné. Složili jsme to nakonec ze tří kusů, což bylo úplně nejlepší. Takový dobře oznámkovaný dopis je hned veselejší.
Vybrali jsme známky a slečna povídá:
"Tak si je vezmete a nebo je chcete rovnou nalepit?"
"Nalepit, samozřejmě, můžete mi je hned nalepit a poslat, prosím?" požádal jsem podle skutečnosti a čekal, že slečna namočí jednu známku po druhé v tom polštářku s mokrou houbičkou. Jenomže on tam ten polštářek chyběl.
Slečna souhlasila a vyplázla na mě jazyk.
Obřadně olízla první známku a pečlivě jí přiložila na dopis.
"Tak děkuju. A nashle."
"Uhuuu ..e," pravila slečna.
Adcházel jsem z pošty a napadlo mě, že už ani ty polštářky na poště nejsou, že to je konec s psaníčky … ale co když to bylo jinak?
Co když byly ty známky s rumovou příchutí!
To už se nedozvím.
Slečna mi líznout nedala.

tyjátr na mostě

Když jdete po mostě, nečekáte kdovíjakej tyjátr. Leda tak když jdete po mostě Legií. Na jeho konci, připouštím, tyjátr stojí, dokonce Národní, ale to je vyjímka.
Zrovna včera jsem přes ten most šel a to prost jakéhokoliv očekávání. Nad čímsi zamyšlen jsem došel až do poslední třetiny, kde mě zcela nečekaně zastavil stážník. A že prý mám přejít.
Obešel jsem tedy vozovkou policejní auta, sanitku a bylo mi divný, co tam dělají. Na tramvajových kolejích směrem na Újezd byla křídou nakreslená ležící figura. Vyděsil jsem se, že někdo nerozvážně vstoupil do cesty vozu elektrické dráhy, ale nikde nikdo. Zřejmě šlo o nějaký typ umělecké exhibice. Ona ta figura byla příliš dobře vyvedená, než aby jí někdo narychlo obkreslil podle originálu. Takže to nebyl důvod rojení stážníků na mostě.
Došel jsem k onomu zmíněnému Národnímu divadlu a zrovna padla červená na přechodu. Tedy jsem měl čas se podívat, o co tu kráčí.
Nekráčelo, tancovalo se. Přesněji řečeno jakýsi mládenec tancoval se sluchátky na uších na druhé straně zábradlí mostu. Strážníci a záchranka čekali, co bude. I dole na lodičce. Chlapík vypadal děsně v pohodě. Jenom si prostě před skokem do Vltavy chtěl eště zatancovat.
Dál to nevím, poněvadž byla zelená a já pospíchal dál.
Po cestě zpátky už byl na mostě klid.
No a teď jsem prohlíd zprávy. Téměř nikde nic. Až
tady drobná zpráva, kterou ani nikdo nečte. Proč by taky. Je léto, prázdniny a koupání ve Vltavě je na pořadu dne.
Inu jak říkám: kdepak na mostě a tyjátr.

hádanka červencová

Zase jsem zapomněl na hádanku v červnu. Tak tu máme první letní až o prázdninách. Je taková - inu letní.
Na
obrázku totiž je:
a) nový typ zmrzliny od Hájka
b) bulava - hlavice palcátu pro slavnostní turnaje na Skotských hrách
c) ještě nerozvinutá květnice Sempervivum montanum

skotačení

Matěj už je týden ve Skotsku a tak, abychom nebyli pozadu, řekli jsme si, že s Kačkou pojedeme skotačit na Točník. Měli jsme to ostatně o hodně blíž, neboť Točník neleží za mořem, ale jen kousek za Berounem, což se o skotské vysočině tvrdit nedá. V obou případech však je, nebo alespoň o tomto víkendu bylo, možné zaskotačit si na Skotských hrách.
Toho chlapáckého zápolení jsme se sice neúčastnili, jelikož jsem se vymluvil na pravé rameno, které pořád ještě není ve stavu, ve kterém bylo původně, ale to nijak nezmenšilo užívání si skotačení.
Kačka se pochopitelně nechala
namalovat na princeznu, čímž definitivně zapadla mezi ty skotáky - tedy hned, jak v zrcadle zjistila, jak jí to sluší. Takže byly tanečky, bitva, dřevěný kolotoč, paličkování krajek, přelétající dravci a nakonec i haggis, což ovšem nebylo pro Kačku, protože ta tyhlety blafy moc nerada. Ostatně i mámlsnáHanička jen tak trošku olízla vidličku, aby se neřeklo.
Místo toho si Kačka zahrála třeba
foukanou, což je v tomto případě obzvlášť záludná cesta kuličky, kterou musíte vyfoukat po spirále až na vrchol a nesmí vám po cestě propadnout do žádné z nastražených pastí.
No a pak jsme samozřejmě sledovali finále oněch Skotských her, které se odehrávalo pod hradem. Nejefektnější je
hod kládou, což může nepoučenému divákovi připadat, jako když se sejde parta bláznů, kterř nemají nic jiného na práci, než si pohazovat telegrafním sloupem. Pochopitelně nejde o pohazování, ale docela vážnou sportovní disciplínu, jejíž výsledky jsou měřitelné a vítěz má - na rozdíl od disciplín jiných - nejméně bodů. Ideálně nulu.
Inu skotačení bylo na celý den spousta. Ostatně jsou prázdniny a to se skotačí nejlíp.

vyspí se přes den

Tak dneska mě Cyria přišla zkontrolovat už před třetí.
Opatrně mě tahala za rameno.
Takovým tím způsobem:
"Já vím, že eště nejsou ani tři, ale když už jseš vzhůru, tak ti musím říct, že můžeš klidně spát dál. Já jsem tady a hlídám, neboj. A kdybys kousek uhnul, pane, já bych se tuhlec úplně klidně vešla, ať to nemám daleko, kdybys něco potřeboval."
"No doprkýnkadubovýho bodejď, že potřebuju. Spát potřebuju, potvoro chlupatá! Syp se mi z postele a pokračuj až za dveře, nenechavče nenechavá!"
Všechno má svý meze. Cyri šla postrkem ven a to doslova, neboť se nějak zadrhla na půli cesty mezi postelí a dírou, co nechali tesaři ve zdi. Tož jsem jí musel postrčit. Ne nebylo to nakopnutí, to ne. Jen takové na tak časnou ranní (vlastně ještě noční) dobu něžné postrčení nohou. Šla opravdu nerada a dávala to najevo mrskáním ocasu. Tedy pokud jsem na to v tom šeru a rozespalosti dobře viděl.
No jo, co naděláte. Máte nohu z postele ven, pak už obě, abyste mohli jít zavřít dveře, otevřete si okno, poněvadž přestalo pršet, čímž jste už docela vzhůru. Svítat začne až někdy za hodinu. Pustil jsem si Cimrmany, při těch se dobře usíná. Obzvlášť tehdy, když nemáte kočku za krkem.
A teď, když už se doopravdy vstává, dělá Cyri opět bedlivého strážce. Pečlivě překáží u dveří i na schodech, vrže na důkaz přízně a vometá se mi kolem nohou tady v pracovně. Jako kdyby se nic nestalo.
No, vono se taky nic nestalo.
Teda jí se nestalo.
Vona se vyspí přes den.

nezaberu

Zdá se, že oživovací procedura pomohla a vymazaný a znovu jinou cestou nahraný obsah woleschka je opět v pořádku a čitelný v plném rozsahu. Tyhlety kódy a programy jsou čím dál záludnější a dá to fušku je udržet na uzdě.
To je jako s těma kočkenama.
Že mi lezou do postele,
to už tu bylo. Dneska změnili taktiku.
Poněvadž jsem je v posteli odhalil a málem zaleh', usoudili, že lézt se mnou pod deku není zábava z nejbezpečnějších. Jak ovšem jinak mi dát najevo ve čtyři ráno svoji náklonost? Jsou to kočkeni chytrý a o nápady nemají nouzi.
Když ne na postel, proč ne pod postel.
To by pochopitelně nevadilo a ani bych si toho nevšiml, pokud by byly dotčené hmoty vzájemně souměřitelné. Tedy hmota postele, obzvlášť pak světlá výška roštu nad kobercem a hmota kočkenů, takto jejich výška měřená v kohoutku, jak se tak mezi odborníky chovateli říká.
Oni ti naši kočkeni jsou sice pořád ještě půlroční koťátka, jenomže mývalí, což znamená, že už jsou to pořádný mackové a furt rostou. A zde jsme u problému s těmi výškami.
Rošt postele je nižší, než kočkeni, když si stoupnou. Natož když běží. No ano, když běží. Ono se totiž pod postelí dá i běhat, víte?! A vypadá to následovně:
Kolem půl čtvrtý se kočkeni protahují a usuzují, že už by mohlo bejt ráno a že tedy půjdou pozdravit pánečka, jelikož zase nechal votevřený dvéře. Na postel mu nepolezou, to dá rozum, tam je tuhle málem zaleh', to si pamatujou. Tak to vezmou pod postel. To je vlastně to samý, akorát že z druhý strany. No a páneček má před čtvrtou sice ještě půlnoc, ale jak se cosi šustne kolem postele, na jedno voko se probudí. A jak se tak probudím, pohnu se, což ty lupiče vyděsí a dají se na útěk.
Už jste někdy zkusili utíkat pod roštem postele?
To jde dost blbě, zvlášť, když drhnete hřbetem vo každou jednotlivou lamelu zvlášť. Pekelnej bengál. Vylítnu z postele a hledám, kdo to střílí z kulometu. Ale né, nestřílí, kočkeni si ze mě zase vystřelili. Mrchy chlupatý, roztomilý.
Teď dělaj' hlídací sfingy" a hlídaj' před dveřma:
"Klidně můžeš spát, pane, my tě tu vohlídáme, neboj."
Nebojim, akorát už nezaberu.

slunéčkové čidlo

Vůbec si nejsem jistý, zda jsem vyřešil jakousi patálii s meteostanicí, o které jsem psal asi před týdnem. Je to záhada, proč to nešlo, když proud vypadává docela často a stačí obyčejný restart systému. Stejně tak je záhada, proč se mi kousnul publikační systém a poslední archivní vydání deníku jsou 12. června a pak až červenec. To vyřešené nemám, přesto, že jsem přikázal uploadovat znovu všechny stránky. Někde cosi hnije …
Ale zpět k meteostnici.
Jednu chybu jsem při tom znovurozdýchání v tom dešti přeci jenom objevil.
Čidlo venkovní teploty, vlhkosti a sběr dat z čidel srážek a větru je venku na domě asi tak ve třech a půl metrech. Musí se k němu po žebříku, což jsem onehdá po ránu učinil, abych vyměnil baterky a podíval se, jestli se něco nesepsulo. A vono vám jo.
Pod krytem (radiačním štítem) čidla je těleso čidla s pouzdrem na baterie a zásuvkami konektorů. V nich jsou kabely, které vedou k hlavní stanici a na druhou stranu ke dvěma čidlům na střeše. A pod tím radiačním štítem na těch kabelech se usadilo sluníčko. Tedy slunéčko sedmitečné a zřejmě si tam dělalo nějaké hnízdo z takových těch droboučkých pavučinek. Zrovna v jedné té zásuvce s konektorem. Jestli to mělo vliv na tok dat, nevím, ale v každém případě jsem celej ten chumáč i s beruškou vymet a konektor očistil. Přeci jenom to není čidlo na sluníčka.
A po vyčištění a výměně baterek to zase začalo fungovat.
Tak tedy dál nevím, jestli to bylo příčinou výpadku meteostanice, ale vím, že slunéčkové čidlo jsem neměl a dál nemám.

měla pravdu

Je prvního, začaly prázdniny. Před začátkem byl ovšem konec. Konec školního roku a Matýsek se tvářil, jako by byl konec světa.
Kačka v pátek vyšla ze školy a v červené obálce si nesla první vysvědčení z první třídy se samejma jedničkama. A ještě nějaké obrázky a výtvory z keramiky a zářila a těšila se na tábor a vůbec byla v sedmém nebi.
"Dneska je nejlepší den na světě," oznamovala všem kolem.
Ale Matýsek nikde. Šel jsem za ním do školy. Seděl v šatně, slzy na krajíčku.
"Copak, Matýsku?" ptám se, protože jsem naprosto netušil, co se děje. Vždyť má taky samý, to už jsme věděli.
"Když ona tam není. Někdo mi jí vzal!"
"Kdo?"
"Tu panenku, co jsem dělal pro maminku. Byla na výstavě, ještě včera. A byla nejhezčí. Ale už tam není."
"Tak já jí ještě půjdu s Lenkou hledat," povídám.
"Já už jí hledal," smutně povídá Matýsek.
"Já vím, ale stejně to zkusím."
Zkusil jsem to a dopadl jsem stejně. Zřejmě si tu Matýskovu někdo splet se svojí, protože jedna panenka tam zbyla.
Situace byla vážná. Poprosil jsem naší báječnou paní učitelku, jestli by se nepokusila obeslat mailem všechny rodiče, kteří mají děti, které chodí k Lence na keramiku. Určitě se přijde na to, kam panenka zabloudila. Paní učitelka mi to slíbila. Matýskovi jsem posun k lepšímu oznámil a jemu se tvářička trošku rozjasnila.
"Určitě se najde," řekla málaskaváHanička, "a teď, když máte oba samý jedničky, jedem na oslavu do cukrárny."
V Břežanech byla děsná fronta. Samý děti s vysvědčením. Oni v cukrárně dávali zmrzlinu za jedničku.
"Ty máš samý?" ptal se pan cukrář Matěje, "tak to ti musím dát velkou." A Matěj dostal velkou, protože šel úplně poslední. Kačka už svojí měla skoro v sobě a ještě dortík a přišly tam i kamarádi za školy a … no byla oslava. Když jsou samý, musí se to oslavit, to dá rozum.
A do toho volá paní učitelka: "Panenka se našla, za chvíli jí přivezou vyměnit."
"To je úžasný, děkujeme, za chvilku si přijedem."
Oslava byla u konce a domů jsme to vzali přes školu. Úžasná paní učitelka si to vzala za své, dala dohromady seznam podezřelých a vylučovací metodou vypátrala Matýskovu panenku. Byla vážně nejhezčí. No vždyť byla pro maminku.
Panenka se našla, na vysvědčení byly samý, oslava byla a večer nás čekalo divadlo.
Vážně to byl nejlepší den na světě. Kačka měla pravdu.