WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

25cm

Teda kdo si nevšim, že je zima, má možnost. Včera a dnes napadlo dohromady 25cm nového sněhu, čehož jsem využil a Matějovi k svátku jsem spolu s Kačkou postavil iglů. Jenomže on je kluk jeden nachlazenej a protože jedeme lyžovat, musí se kurýrovat. Což znamená, že si iglů moc neužije, leda že by vydrželo, až přijedem. No, uvidíme.
V každém případě to na horách nebude vypadat o moc jinak, než
dneska u nás.
No a pro zvědavce: budete-li se nudit, mrkněte do rubriky
telegraficky, třeba tam něco zatelegrafuju.

hádanka únorová

Za pár dní končí únor, sněhu je pořád dost, ale to neznamená, že jsem zapomněl na hádanku.
Uhodnete i tentokrát, co je na
obrázku?
a) fosilie prehistorického mloka precizně vypreparovaná z původní horniny
b) plastika sloní hlavy pečlivě vyřezaná a vyhlazená z tvrdého dřeva
c) obyčejnej votvírák na pivo, ovšem z tvrdého dřeva

třistadvanáct

Jelikož jsou na Zeměkouli domovem kromě všeho ostatního tvorstva už jenom lidi, jsou dějiny lidstva na naší domovské planetě v podstatě jen seznamem rvaček a jejich více či méně objasněných příčin. Mydlit se klackem po hlavě, toť odvěkým koníčkem pána tvorstva. Vydrželo nám to až doteď a není čáka na zlepšení.
To je důvod, proč musíte mít tuhle bumášku při cestování sem a jinou pro cestování tam. Vony jsou tedy ty bumášky stejný, akorát, že v jedný už máte štempl vod nepřítele těch, vod kterejch se chystáte štempl teprv dostat. A právě kdyby viděli ten nepřátelskej znak, hned by vás strčili do šuplíku k přátelům jejich nepřátel a byl by mazec. Takže máte jednu bumášku na tydle razítka a jinou na druhý. Teď zrovna mám bumášku jenom jednu, tudíž jsem si šel včera nechat udělat tu druhou.
Běžnej proces. Vytáhnete si z chytrýho patníku cedulku s numerem a počkáte, až to vaše číslo blikne nad ouředníma futrama. No jo, ale …
Blikne jedno číslo, pak dlouho nic. Zabliká a zhasne číslo jiný a zase dlouho nic. Pak zhasnou čísla všechna a z futer vyleze pani.
"Prosimvás von nám vypad vobjednávkovej systém, takže vás budeme vyvolávat … jenomže to asi nepude. Tak ukažte, jaký máte čísla? Aha, vás je tu moc. Tak pani, vy ste taková šikovná, nějak to tu seřaďte a choďte podle toho, jak jste přišli … anebo víte co, vy pojďte a připraví se další …"
"To je složitý," děl sedící pán, "jednodušší by bylo, kdyby si každej zapamatoval číslo, který měl a pak, až bude hotovej a pude ze dveří, aby ho řek a ten, kdo má číslo následující, bude další na řadě."
Matematický analytik ani šikovná paní ani úřednice neuspěly. Nastal chaos.
"Tak třistadeset," vykoukla jiná úřednice z jiných úředních dveří.
Třistadeset se nehlásilo.
"Já mám třistadvanáct," hlásil jsem se o své právo v pořadí.
"Ale já mám třistajedenáct!" probudil se jiný vedle mě stojící pán.
"Tak to je jasný, jdete vy," uznal jsem los a čekal dál.
Na úplně jiných dveřích se rozsvítilo třistadevět. Vlezl jsem tam a vysvětlil, že třistadevět není, třistadeset jakbysmet a třistajedenáct že šlo vedle. Já jsem třistadvanáct.
"Tak běžte zase ven, já to tam musím několikrát namačkat, poněvadž jinak mi tam vletí internet," pravila paní za katrem. Nezkoumal jsem, kam jí vletí internet a šel zas ven.
Vedle dveří na stoličce čekalo smutně číslo třistajedenáct. Zřejmě se před tím nechalo vylákat do nesprávných dveří. Bliklo třistadvanáct.
Vlít jsem dovnitř, paní shledala důvod neslučitelnosti státních ideí opodstatněným a vyrobila mi bumášku. I se zaplacením na pokladně to trvalo nějakých pět minut, ani ne. A že pý bude tak do čtrnácti dnů.
Číslo třistajedenáct stále čekalo u dveří na štokrleti. Nade dveřmi svítilo devětsetčtyřicetsedm.
Dál to nevím. Svojí hodinu na úřadě jsem si užil a pelášil jsem do školy, kde na mě čekali modeláři. Ty nějaký pořadí nezajímá. Ti tu hodinu využijí daleko líp, než čekáním na ouřad.

Tak - Tok

"Tatínku, prosímtě, my tu máme Fausta. Přišel bys nám s ním pomoct?"
"Fausta, Matýsku?"
"No, on nám přines to kyvadlo a teď potřebujeme složit ty hodiny."
"Aha, tak vy potřebujete složit hodiny a ne Fausta:"
"Ano, tatínku."
A bylo jasno. Dohodnutý postup byl dodržen a my jsme šli s moulaskavouHaničkou do školy. Já na Fausta, tedy pomoct složit hodiny a mášikovnáHanička udělat fotky, poněvadž bez dokumentace by to nešlo.
Nacvičeným způsobem srazit lavice a udělat z nich jeden velký pracovní stůl bylo dílem okamžiku.
Na stůl se okamžitě vrhly děti a začaly zkoumat, co to všechno od Fausta mají. Kromě koleček teď měly i kyvadlo a dvě závaží.
Do všeobecného chaosu jsem občas vnesl jasnější světlo vysvětlením,
jak by asi bylo nejlépe postupovat podle doručeného plánu hodin. Děti měly dost součástek na to, aby mohly všechny přiložit ruku k dílu. Připravily si sestavy jednotlivých kol na pěti osách a už jsme mohli přišroubovat rám ke stěně.
Díry jsem radši přeci jen vyvrtal sám a pak už to šlo rychle. Na
sestavování hodin se stála fronta a každý přiložil svojí součástku. Ještě přivázat závaží a paní učitelka mohla hodiny natáhnout a udělit kyvadlu ten nedůležitější první impuls.
Hurá!!! Tikají. Krásně, dřevěně - Tak - Tok.
Propukly
nadšené ovace a druhá Faustova proklatá obruč byla zlomena.
Děti si to náramně užily a teď už nezbývá než doufat, že nějaký čert ty hodiny se zdi nesrazí. Například houbou. To se tak ve škole někdy stává.

už jsem hotovej

Zájem obce čtenářské vždycky potěší, tudíž jest si přízně této vážiti, což se snažím činiti. Občas se stane, že mi napíše čtenář, kterého zaujme meteostanice a to především z hlediska "to je hezký, to bych chtěl taky".
Přesně tak jsem s
meteo woleschkem začal já. Už ani nevím, kde jsem zahlédl, že existují amatérské meteostanice. Můj dědeček byl taky amatérský meteorolog. Tedy vlastně jen amatérský dešťoměřič. Zjistil, jak se přepočítá milimetr srážek na metr čtvereční na milimetr srážek napršených do uříznuté lahve a jal se vyrábět a rozdávat po vsi dešťoměry. Moc hezké byly. Děda si s nimi dal práci a všem byly k užitku. Jen babička jaksi významně pokukovala, když si s nimi dědeček hrál moc dlouho.
Já jsem nezůstal jen u dešťoměru, chtěl jsem celou stanici a nakonec jí mám. Tedy vězte, že je s tím takové práce a dávání dohromady, že je na pováženou, jestli chcete meteostanici nebo klidnou domácnost. No ano, málaskaváHanička mi svého času pokládala otázky stran přenocování v kůlně s meteostanicí a spoustu jiných tím směrem zaměřených dotazů nikoliv nenávodných. Naštěstí je to máchápaváatolerantníHanička a přečkala to nejméně roční období ladění bez úhony a já nakonec smím spát v domě a není nezbytné se uchylovat do kůlny.
Připouštím, že po letech jsem zjistil, že se to nakonec dá celé koupit jaksi "vše v jednom" a jen namontovat a zapojit a už to začne vysílat. Jenomže to jaksi pro mě není úpně ono. Já jsem si to hezky vyzkoumal, posháněl software, k tomu příslušnou stanici, vyladil umístění - byla to zábava a hraní pochopitelně.
A zrovna o víkendu, takhle v neděli odpoledne mávšímaváHanička znovu pozvedla obočí. Nápadně dlouho jsem se opět motal kolem stanice, prohlížel jsem web, studoval jsem v návodu kalibraci hodinek - to vše dobu větší než malou.
Když jsem skončil, povídám:
"Von už je pár dní celkem stabilmí tlak, víš."
"Mmmmm …."
"No a právě teď je šikovný zkalibrovat stanici s hodinkama a s tlakem v Libuši."
"Hmmmmm….."
"Vono to teda zabere nějakou chvíli, ale teď už mám relativní přepočtenej tlak stejnej na hodinkách i v meteostanici. A tak nějak by to mohlo bejt i vůči hydrometeorologickýmu ústavu v Libuši. Ty jsou nejblíž."
"No jo …."
"No podívej, tady na hodinkách mám 1026 a meteostanice ukazuje taky 1026 Mbar a při výškovém rozdílu by to plus mínus mohlo sedět i s Libuší."
"Aha …."
"Ale už jsem si dohrál."
"No konečně, tak by sis už taky moh jít hrát s náma ne?"
"Moh, ale ten tlak …"
"Co zas?!"
"Ale nic, jen že už jsem hotovej."

Laskavý čtenář sám posoudí, jaký užitek právě jemu přinese případné pořízení takové meteostanice. Příklady jsou všude kolem nás.

Jen tak mimochodem: mám pocit, že jsem v neděli udělal jednu drobnou chybku při odečítání výšky, takže to ještě budu muset někdy nepatrně doladit ….

Fauste, ještě kyvadlo!

Na své zlomení čeká další obruč. Pochopitelně, protože se již podruhé děti z Matýskovy třídy vydaly na cestu, aby pomohly vysvobodit Fausta z jeho prokletí. O té první obruči jsem si tu psal vloni před prázdninami. Teď je na řadě ta druhá. Jestli všechno dobře dopadne, bude zlomena zítra dopoledne. To totiž děti složí stroj, který objevily v Síni Času.
Ale pěkně popořádku.
Faust dětem dával úkoly celé první pololetí a ty nejlepší nakonec opět požádal o pomoc.
Děti podle jeho pokynů vyhledaly pana zvonaře a poprosily ho o odlití zvonů. Každý si odlil svůj vlastní zvon. Nejlepšího zvonaře pak vybral pan zvonař. Tedy byla to vlastně
zvonařka a ta odlila za všechny jeden zvon, který pak všichni podepsali, neboť Faust dětem nakázal, aby jej signovaný odvezly ke zvonům do věže. Že prý jim s tím pomůže panovník národa. No jo, ale hledejte v Soběslavi v sobotu dopoledne panovníka, že ano. Jisté vodítko tu ovšem je. Krčma Národ se v Soběslavi nachází. Co kdybychom se tam zeptali?
Tak jo. Nejdřív najít tu hospodu. Hned na druhý pokus jsme to měli a děti se nahrnuly dovnitř. Jenomže panovník žádnej. Jenom u jednoho stolu seděl takovej
usměvavej fousatej pán.
"Prosím vás, pane, neznáte náhodou nějakého panovníka?"
"To neznám."
"Ale my bysme potřebovali panovníka, kterej nám pomůže do věže se zvonama."
"To je jiná. Já se tedy jmenuju Král a náhodou klíče od věže mám."
"A pomoh byste nám?"
"Ale rád. Tak pojďte."
A šlo se. Pan Král opravdu měl klíče od věže a děti se po úzkém točitém schodišti vyhrnuly nahoru. Ke zvonům. Ten svůj tam nechaly a ta nejlepší zvonařka Míša našla v trámu ukrytou zprávu od Fausta. A že prý mají najít Síň Času.
Ve věži pod zvony tedy zrovna jedny věžní hodiny byly, ale jako Síň Času to moc nevypadalo. Šli jsme tedy ještě o několik pater dolů a on vám tam seděl na takovém verpánku pan Král. A hlídal předtím zamčenou Síň Času. Byla plná hodin a hodinek, součástek, zvonků, koleček - to byla ta
pravá Síň Času. A tady se ukázalo, že Míša je tovaryšem zvonařským na svém místě. Opět to byla ona, kdo našel ve vitríně klíč s Faustovou pečetí. Matěj ten klíč prý viděl taky, ale nečetl písmena na pečeti. Tady se holt pozná holčičí důkladnost.
Pan Král na požádání vitrínu odemkl a Faustův klíč si děti vzaly. Ale co s ním? To zas věděl Matěj. V takovém klíči bývá ukryta tajná zpráva. To byste nevěřili. Byla tam!
Třiadvacet částí času prý mají děti v Síni vyhledat. To šlo ráz na ráz a
paní učitelka Marcela nestačila nastavovat náruč, aby všechny ty součástky a kolečka od dětí uschovala.
Potom nás čekal rytíř Brandlín, ten prý ví, co dál.
O takovém rytíři pan Král nic neví. Ale kousek odtud, od Věže, je prý zámeček. A ten se jmenuje Brandlín. Snad tam by o rytíři něco mohli vědět.
Vzhůru na Brandlín!
Ono už bylo hodně po poledni a tak jsme si dali radši nejdřív oběd. Takový pořádný oběd člověka posilní, zvlášť při takové cestě.
Netrpělivost však oběd urychlila a děti se nahrnuly k paní šafářce. A jestli prý o nějakém rytíři neví. No bodejď, že ví.
"Pojďte děti, já vás tam zavedu."
Uprostřed schodů ve výklenku hned vedle dveří stál černý rytíř. To nebyl on. Druhý byl uvnitř, taky černý a taky to nebyl on. Až
Honzík objevil toho třetího. A ten vám měl v rukavici další vzkaz od Fausta. A že prý děti mají podle plánu uhodnout, co je to za stroj a co jim ještě chybí. Paní učitelka jim s tím trochu pomohla a přišly na to.
"
Fauste, prosíme, ještě nám nám přines závaží a kyvadlo!" zavolaly děti z okna zámku.
A Faust jim v dopise slíbil, že dodávka zbylých částí bude až do domu. Tedy do školy. Ale až v pondělí. No, uvidíme, jestli se trefí právě do jejich třídy. Jestli jo, asi dětem budu muset s těmi hodinami zítra pomoct. Ony by je totiž asi bez Fausta, totiž beze mne těžko skládaly.

u Rouska

O tom, že chodím k Rouskovi, už víte. Myslím, že nejmíň tři zápisy v minulosti se o tom zmiňují. MoješikovnáHanička dostala za úkol, aby mi, zatím co já budu pryč, k Rouskovi došla pro mosazné podložky, kdyby měla cestu kolem. Náhodou tu cestu měla a do železářství na Synkáči zašla. Jenomže mosazných podložek tam měli tolik druhů, že nevěděla, který si vybrat. Čímž jsem se tam včera vydal sám, jelkož ty podložky nutně potřebuju.
Podložky měli a protože jsem hnedka kápnul přesně na ty, které jsem potřeboval, nepátral jsem dál po tom, kolik vlastně druhů mají k dispozici. Navážil jsem si potřebné, u pokladny mi to namarkovali a bylo. Teda bylo by - kdybych nebyl u Rouska.
Jé, tady mají přesně ten kompresůrek do auta s přesně tou koncovkou na pneumatiky, kterej jinde nemaj. A prodlužovačku do autozásuvky. To jsem jakživ neviděl. A taky tu koncovku k hadici k pumpičce, co se už přes dva roky trápím s tou starou, co už skoro nejde použít … a pásek na stažení hadičky … a …
Přesně tak to u Rouska chodí: jdete si pro tucet podložek a odnesete si nůši s nákupem všeho, co jste už delší čas postrádali a tak nějak nikde zrovna neměli přesně to. U Rouska to mají. Přesně v té podobě, kterou očekáváte.
Tož znovu: kdybyste něco potřebovali, u Rouska to určitě budou mít.

běž Ferdo, běž

Nesmím být pryč moc dlouho, to pak dělá, že se mnou chvíli nemluví, ale když přijdu pěkně spořádaně včas - nejlíp hned odpoledne, čeká na mě. No bodejď ne, vždyť je to taky můj kocour Ferda. Pečlivě shůry ze schodů zkontroluje, jestli jsem to opravdu já, kdo odemkne dveře a pak nastaví skrz žbrliny čumák. To je pozdrav. My si vždycky dáváme čumák. Má ho studenej a mokrej.
Ten samej čumák mi strká do podpaží vždycky ráno, když si mi sedne na klín. To už máme spolu takovej zavedenej způsob vstávání. Ferda ma mě počká před dveřma, pak mě předejde u schodů a když se dotknu jeho vztyčeného chlupatého ocasu, šikovně se mi plete pod nohy, jak
už jsem o tom psal. Když jsme dole, jdu si sednout kam potřebuju a Ferda si jde sednout na mě. Pochopitelně mi dá nejdřív čumák, pak si mě prohlídne, protože na mně vždycky vidí něco, co mám nad hlavou a co vidí jen on. Zkontroluje to, jestli je to na svém místě a spokojeně mi packama obejme levou ruku a ten čumák si strčí do podpaží. A začne slastně vrnět. On totiž nepřede. Jak je velkej, tak má hlásek velejemnej. On jen tak vrní. Pak se zvedne, vztyčí ten svůj ohon a jde prověřit všechny kouty, jestli jsou věci tam, kde být mají. A když jsou - jako že vždycky jsou - jde se nasnídat. Packou si vybere z misky to nejlepší sousto, způsobně si ho podá a jako řádně vychovaný kocour chroustá jednu kuličku po druhé.
Pak si udělám kafe a jdu psát. Ferda je tu se mnou a něžně překáží. Musí si mě užít, než vstane jehonejmilejšíHanička. Hned, jak je dole, musí být Ferda s ní. Asistuje a při snídani se jí usadí na klín. To musí, to jinak nejde.
"Tak pojď, ty závisláku," praví jeholaskaváHanička a dobře ví, že závislá je ona. A já taky. Všichni ho máme rádi a on nás. Matýsek s ním lehává pod stolkem na koberečku a hřeje si tvář v jeho huňaté strsti. Za Kačkou chodí do pokojíčku, i když ví, že to se nesmí. Ono je tam u ní tak hebko, že se tomu nedá odolat, viď Ferdo.
Ferdo … ?
Já vím, místo tebe na mě čekal na schodech uplakaný Matýsek, mezi žbrlinami mi dal čumák…
Tak běž, Ferdo, běž, určitě tam máš trávník nejmíň tak dobře posekanej, jako ten náš … a tenhle nemá konce …

Masopust

Ano, v sobotu byl Masopust. O našem Masopustu už ale všechno víte. Pokud vím, tenhle ročník už je čtvrtý, o kterém si tu píšu.
Divadlo bylo, koblížky byly, zelňáky byly, medvěd střelenej a čistou pannou políbenej, čímž znovu obživlej - no prostě jako dycky. Báječný to bylo. Fotky jsou poslední v řadě předchozích Masopustů
tady v galerii.

Vypadá to, že až do středy nebudu u počítače, čímž se laskavé čtenářstvo odkazuje na rubriku "
telegraficky". Pokud bude co k telegrafování, bude to tam.

nemusí bejt novej

Pokud tedy neberu v úvahu zpoždění způsobené včerejším exportováním stránek woleschka, které nová verze programu svévolně uznala potřebnými, což trvalo bezmála celé včerejší dopoledne, dopadla ta ne-evoluční změna snad dobře. Zvyknu-li si na nové ovládání, což sám rád budu muset, zdá se , že všechno bude pokračovat bez problémů.
Včera se vůbec dařilo.
Například v servisu mi řekli, že ty nepříjemné zvuky nevycházejí ze zadřených ložisek kola, ale pouze z nadmíru sjetých zimních pneumatik, o kterých jsem se domníval, že to ještě tuhle zimu vydrží. No, nevydržely. Po krátkém hledání jsem našel jiný servis, kde zimní pneumatiky kýženého rozměru měli, což, jak jsem zjistil, je v tuto zimní dobu docela vzácnost. Ale opět to dopadlo dobře. Auto obuté do zbrusu nových zimních gum mě dovezlo do Jílového.
V Jílovém na mě už čekal pan kovář, totiž dva páni kováři. Tedy oni byli celkem čtyři, ale jen se dvěma jsem měl schůzku. Ten první pro mě měl vyrobená závaží. K čemu ta závaží jsou, to je tajný. To se dozvíte nejdřív za nějakých deset dnů. Ale závaží je skvělý, to se zas musí nechat.
Druhý pan kovář měl na kovadlině zrovna ocelový plát a tudíž musel kout, dokud bylo železo žhavé.
"Hned jsem u vás," pravil a hleděl si černého řemesla. Vím o čem mluvím,
taky jsem tuhle koval. A právě výsledek mého snažení jako kovářského tovaryše už pro mě pan kovář Ondra měl nachystaný. Já pod jeho vedením vykoval jen polotovar a dokončení se s chutí ujal právě kovář Ondřej.
Výsledek předčil očekávání. Nádherný
vrhací nůž, který jsem si sám vykoval a který kovář Ondřej dokončil a udělal k němu i pouzdro. Pánové kováři mě pokoušeli, abych zkusil hodit, že mají před kovárnou na to špalek s terčem, ale kdepak, nenechal jsem se umluvit. Pěkně jsem se poděkoval, slíbili jsme si, že se zase brzy uvidíme a já se zpakoval a s novými závažími i s novým nožem jsem na nových pneumatikách jel domů. Tam mě čekal Matýsek, který si mezitím byl s moulaskavouHaničkou.
"Tatínku, hádej, co mám novýho!"
"To neuhádnu."
"Koupil jsem si za vydělané peníze lego, takový, co měli jenom jedno a děsně jsem ho chtěl. Podívej, mám tu dvy drideky a vznášedlo!"
"Ukaž. No vážně, to jsou ty velký droidi. Ty jsou báječný."
Pochopitelně jsem se za chvíli taky pochlubil s nožem a šli jsme na zahradu zkusit házet do špalku. Kdepak. Ani jednou se nám nepodařilo nůž zabodnout. Špalek byl otlučenej jak píšťalka, ale trefovali jsme se vším jiným, jen ne tou správnou stranou a špičkou. Ještě, že je to nůž kapitálskej a poctivě kovanej. Jinak by byl už na dvě půlky a bez špičky. Inu, bude třeba trénovat.
Mimochodem - zas mám co shánět. Budu potřebovat nějakej pěknej velkej pařez, aby bylo na terč. A vůbec nemusí bejt novej.

evoluce to nebyla

Z pohledu darwinistů je hybatelem všech změn evoluce. Tedy jakýsi dlouhodobý a samovolný vývoj. Houby. Právě proběhla jedna změna a vůbec ne samovolně.
Píšu si woleschko ve staré verzi programu. Koupil jsem si sice už před dvěma lety verzi novou, ale nějak se mi nepodařilo se s ní sžít. Nechal jsem to tedy tak, v nové verzi píšu jen
swoll a vše je při starém. Tedy bylo. Do včerejška.
Psal jsem další návod na swoll pro modeláře, odeslal a uložil ho. Pospíchal jsem a nevšiml jsem si, že jsem na začátku zapomněl odmítnout otevření woleschka v nové verzi. Ono to prostě tak funguje. Musí se to hned na začátku shodit a je klid. Jenže to jsem neudělal. Při ukončení programu se mě to zeptalo, jestli chci jen tak všechno ukončit nebo uložit změny.
Banalita. Samozřejmě uložit - zapomněl jsem podruhé, že swoll už jsem uložil a odsouhlasil jsem uložení woleschka.
Cvak … a bylo pozdě. Začalo se ukládat zapomenuté otevřené woleschko ve formátu nové verze programu. Tento krok je nevratný. Poslední záloha ve staré verzi je ze začátku prosince ... Dva měsíce zípisů jsou v … v nové verzi. Tedy všechno už je v nové verzi. Ve staré už to otevřít nejde.
Možná to bude v pořádku a přechod na nový program se vůbec neprojeví. Ale kdyby náhodou jo, vězte, že to rozhodně nebyla evoluce či jiný dlouhodobý samovolný proces, kdo za to může.
Nezbývá, než se začít pořádně používat tu novou verzi, co už jí mám dva roky.

co je lepší

"Tebe je lepší šatit, než živit," říkávaly babička i maminka, když sledovaly, jak se cpu něčím, co mi obzvlášť chutnalo. Matýsek i Kačka také nejsou v jídle nikterek ostýchaví, jen Kačenka dost výrazné rozlišuje stavy chutná - nechutná. To se pozná vždycky podle toho, jak rychle sní oběd nebo svačinu.
Včera po svačině měli oba wu-shu a já je jel pak vyzvednout. Kačka má mít hodinu, Matěj dvě.
"Tatínku, já už musím taky domů," pravil Matýsek, když jsem vyzvedával Kačku. Byl celej zplavenej.
"Pročpak? Vždyť máš ještě hodinu."
"No to jo, ale když já už nemůžu a bolí mě hlava."
Posoudili jsme to s Tomášem - trenérem a já tedy vzal Matýska domů i s Kačkou.
Udělal jsem dětem večeři A Matěj se začal cpát. Když byl někde v druhé třetině té hromady, povídá:
"Tatínku, tak já ti povím, proč jsem chtěl jet domů."
"Povídej, Matěji."
"Já měl hlad. Strašnej, až mě z toho bolela hlava. Teď už je to dobrý."
A cpal se dál. A ještě si nakonec přidal skořicové lupínky s jogurtem.
Inu, zřejmě už je to tady. I když nevím, co je lepší. Šatitt ho nebo živit?

ranní ledovka vs. cesta do Vraného

Úřednický způsob opravy Zvolské Homole nad silnicí do Vraného mě přiměl k pátečnímu zápisu a myslel jsem si, že tím jsem se vypovídal a dalšího smyslu to nemá. Kdepak. V duchu pořekadla "líp už bylo" pokračují historky kolem uzavírky dál.
Včera u nás napadly tak dva, tři centimetry sněhu. Pěkně nad ránem, nikdo to už nečekal, poněvadž je nad nulou a prší. Nečekali to ani správci komunikací.
"V ohrobci to směrem na Břežany stojí až do Zvole a ve Vraném je to uzavřený," varoval mě ráno při odjezdu do školy soused, který už tam všude byl a díky neprůjezdnosti se vrátil.
"Díky, my jedem do školy do Zvole a pak se uvidí," odvětil jsem a obvyklým způsobem jsem u nás v ulici v zatáčce zkusil smyk, abych věděl, jak moc to klouže.
"Tatínku, nabouráme!" ječely obě děti i babička, kterou jsem vezl do Prahy na vlak.
Bylo to vo fous, poněvadž to vážně klouzalo. Děsně. Ale protože ten smyk zkouším vždycky velmi pomalu a do kopce, ustáli jsme to a obrubníky na obou stranách ulice nás zastavily. Bylo jasno: dneska to klouže jak namydlenej led. Poučen zkušeností jsem jel krokem a nebyl jsem sám. Potkávali jsme nebývalé množství aut směrem od Vraného. U školy jsem vyložil děti a hned se mě jedna holčička ptala, jestli náhodou nejedu do Vraného, že autobus to dneska nesjede.
Nejel jsem a nejel tam ani tan autobus, kterej se u školy otáčel. Do Vraného dolů byla ledovka.
Směrem do Ohrobce to stálo už v zatáčce ve Zvoli. Chtěl jsem to zkusit, ale zastavila mě jedna známá paní:
"Tam nejezděte, je to neprůjezdný, já tam teď stála čtyřicet minut!"
Otočili jsme to jako většina ostatních na Okrouhlo. Jinudy už to nejde, pominu-li polní a lesní cesty. Po silnici se pomalu šinula nepřetržitá kolona vozidel. Ledovka byla všude. U Zlatníků bylo v příkopu čerstvě autíčko a čekalo na traktor, protože normálně vytáhnout nešlo. Do Břežan to trvalo na ledu a v koloně nějakých pětatřicet minut. No bodejď ne, když jedinou ještě průjezdnou cestou museli na tom ledu jet všichni, kteří se normálně rozptýlí do třech cest.
A úředníci? Píšou spisy, telefonují, odkazují …. víc neuměj a víc nedělaj. Proč taky. Bydlej někde jinde a cesta do Vraného je pro ně jen jeden z úkolů na seznamu.
Že se snažej? Že víc nemůžou? Že jsou to taky lidi jako my a mají své problémy? Že nám opravdu chtějí pomoct? Že je skutečně nebezpečné pod tou skálou jezdit a že opravdu hrozí zřícením?
Kecy!
Ta skála nad silnicí je tam už nějakej ten milion let a furt se pomalu drolí. Silnici pod tou skálopu postavili a zprovoznili někdy v roce 1969, když před tím zrušili nákladní přívoz. Od té doby se skála nepřestala drolit a padat na silnici. Relativně nedávno proběhl další mírný pokus o sanaci skály nad cestou. Pochopitelně jen kosmetický. Skála se drolí dál. Nikdo si tedy nemůže stěžovat, že by o problému nevěděl nebo snad že by tam ta skála vyrostla přes noc či že na to nebylo dost času. O té skále nad silnicí se ví už od jejího prvního otevření. Teď jí uředník zavřel.
Všechna vysvětlení a diskuze jsou na odkazu do Vraného (
1), (2), do Černošic a do kraje. Zajímavá informace je hlavně ta, že "se to řeší" už od roku 2006. To máme bratru nějakých šest let, jestli to nepletu. Závěrečný úsudek si laskavý čtenář udělá sám.

jako dycky

Zálohujete? Já moc ne. Tedy občas ano, ale nebýt nejméně tří zcela osudových havárií disku se ztrátou dat ve dvou případech zásadních, nezálohoval bych. Ovšem poučen životem a technikou nakonec tedy občas zálohuju. Někdy zálohuju za běhu či za chůze. Jako včera.
Chodíme na procházky, protože nám to dělá dobře. Zvlášť, když je hezky. Včera bylo. Alespoň po poledni. Jsme zvědaví, kolik ujdeme a proto s sebou nosím takovou zelenou krabičku, co je současně záznamník, gépéeska, kompas, tachometr … takovej chytrej zelenej špalíček. Zaklapneme vrátka, já spustím záznam a vyrazíme. MáshovívaváHanička na mě vždycky vyčítavě kouká, jako že si hraju i na procházce. Včera koukala vyčítavěji. Pro jistotu jsem spustil záznam procházky i v telefonu, neboť jsem chtěl srovnat přesnost obou záznamníků. Ano, hraju si i na procházce a zdržuju už na začátku zapínáním několika přístrojů včetně kalibrace nadmořské výšky na hodinkách. No a co? Proč bych si v neděli odpoledne nemoh' hrát?
Procházka byla veskrze příjemná, les prázdný, sluníčko chvilkama prosvitlo mezi kmeny a promítalo nám krázné mechové efekty přímo ve 3D. Stromy jako by při chůzi ožívaly a mechem porostlá úpatí kmenů, která ve světle vystupovala a zase se ztrácela za jinými kmeny, vykouzlila téměř magickou atmosféru kouzelného lesa. No prostě pastva pro duši. Užívali jsme si procházku a po hodince jsme byli zase před našimi vrátky.
To už obvykle lovím v kapse, mačkám knoflík na krabičce a ukládám trasu procházky.
"Tak jak dneska?" táže se mázvědaváHanička.
"Jejda. Vono se to vypnulo. Vona došla baterka."
"Tak vidiš! Ty tvoje hračičky sou na prd," pravila máveseláHanička.
"Nejsou!"
Vytáh' jsem z druhé kapsy telefon, ukončil jsem záznam a uložil ho pod včerejším datem.
"Jako dycky. Šest kilometrů za hodinu," pravil jsem suše a pyšně.
Neboť jsem měl zálohu.

když něco někam zapadne

"To je ti fantastický, dneska jsem v jednom krámě objevil to mrňavý zrcátko, co jsem ho už dávno potřeboval," hlásil jsem nadšeně mépřekvapenéHaničce.
"Jaký zrcátko, prosimtě?"
"No takový to, co je s nim vidět za roh a pod skříň. Tuhleto na tej vysouvací tyčce. To když ti něco někam zapadne, tak …"
"Většinou něco někam zapadne tobě, já ho teda moc nepotřebuju."
"No protože většinou … ale co … Tak kdybys ho někdy potřebovala, už ho máme."
Přestal jsem nadšeně adorovat zrcátko na tyčce a šel vybalovat stojan na vrtačku. Nezbytně jsem ho potřeboval. Teprve předevčírem jsem totiž přivezl od kamaráda součástky hodin, které … ale to je překvapení. Musí stačit informace, že bez stojanu na vrtačku který jsem koupil ve stejném krámě jako to zrcátko, bych nesvedl vyvrtat dost precizně díry do součástek hodinového stroje. Jenomže ten stojan byl nesprávně smontovaný. Jal jsem se tedy ze všeho nejdřív stojan rozebírat, abych ho posléze mohl správně složit a začít jemnou hodinářskou práci.
"No jo, tadyhle to mají přišroubovaný vobráceně a tady ten šroub musí ven a … Jejda!"
"Copak?" zvedla másečtěláHanička hlavu od knížky.
"Sakra!"
"Děje se něco?"
"Doprkýnka!"
"Tak co se ti stalo?"
"Ale tuhle taková matička, víš, děsně důležitá, tadyhle z tý páky."
"A co je s tou matičkou?"
"No vona mi spadla a jak se kutálela, tak než jsem jí stačil zachytit … mi zapadla za linku."
"Tak máš aspoň zábavu."
"Hmmm…!"
Oddělal jsem lištu pod linkou.
"Támhle je!"
Přinesl jsem z komory takovej ten udělátor, co má na konci takový pařátky a dají se s ním vytahovat věci například zpod linky.
"Kruci!"
"?"
"Vona se ta matička, než jsem jí zachyt', zakutálela do škvíry u stěny. Teď už jí nevidím."
Přinesl jsem baterku. Vytáhl jsem dva kusy drátu, jednu fixku, ale nic dalšího už pod linkou vidět nebylo. Matička byla v … tedy někde v té mezeře u zdi.
Zrcátko! Já mám zrcátko na tyčce! Použil jsem zbrusu nový nástroj a matičku jsem objevil. Dalo to práci a šťourání, ale nakonec jsem jí vytáh'.
"Hurá! Už jí mám! Jé, vona to neni matička, von je to rozpěrnej kroužek. Tak to by byl průšvih, kdybych ho nenašel. Eště, že jsem ho našel. Nebejt toho zrcátka, tak nevím …"
"No, ještě, že ho máš, viď."
"Jistě. Vidíš, jak se hned hodilo."
Chtěl jsem přidat ještě něco o vlastní prozíravosti a dokonalosti předmětného zrcátka, ale bylo to zhola zbytečné.
"Já ti říkala, že většinou něco někam zapadne tobě. A tady to máš," dodala suše mápraktickáHanička a vrátila se ke knize.

cesta do Vraného uzavřena!

Úplnou náhodou jsem objevil zprávu o opravdu dlouhodobé uzavírce silnice, po které denně jezdím. Tedy Zbraslav - Jarov - Vrané nad Vltavou.
Podle dostupných informací, kterých tedy opravdu není mnoho, bude uzavřen úsek pod Zvolskou Homolí, tedy pod skálou, která už léta padá právě na tu silnici.
Informace a zdůvodnění jsou vpravdě úžasné a o stavu mysli úředníků, kteří to mají na starosti, zcela vypovídající. Zřejmě tou cestou nejezdí.
Celá zpráva je zde:
http://www.kr-stredocesky.cz/portal/aktuality/uzavirka-silnice-v-useku-zbraslav-vrane-nad-vltavou.htm
Tak a je vyráthováno.