WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pf 2021

pf2021

svorně civěli

Vidět cvičit kočkeny, to asi moc nejde. Leda snad v nějakém tom animáku o kočkách a psech nebo o Garfieldovi. Jenomže ten je, pokud vím, na cvičení zas línej. Čili není to obraz běžně dostupný. Ani mně se nepodařilo vidět něco takového. Je tu ovšem jedna taková skutečnost …
Kočkeni jsou hraví, zvlášť když jsou ještě malí.
Tihle jsou. Tedy malí věkem. Jinak jsou tyhle tříměsíční koťata už velká přibližně jako běžná kočka menšího vzrůstu. Nu a když člověk cvičí jako obvykle (včera jen s Ondřejem), tak je to zajímá.
Indy zajímá otevřené okno, takže jí musím vysvětlovat, že skákat do střešního okna je holej nesmysl, neboť za oknem není nic, než střecha, která se nebezpečně svažuje, je kluzká a … a dál jí to nevysvětluju.
Nemo se stará o tkaničky mých bot. Snaží se je rozvázat nebo alespoň sežrat, což při cvičení způsobuje určité potíže. Tudíž se mu také snažím vysvětlit, že tkaničky se nežerou, že sloužej k upevnění boty na nohu, aby to neklouzalo po podlaze a .. a dál jsem mu to taky nevysvětloval.
Závěr cvičení strávila Indiana na židli a Nemo na kanapi.
Oba svorně civěním na mě.

na koloběžkách

Tak už máme koloběžky všichni tři. Abychom stihli je projet, předběhl jsem Štědrý večer a Matěj dostal svou Kostku hned po obědě a mohli jsme vyrazit společně na první štědrodenní vyjížďku na koloběžkách. Naplánoval jsem krátkou trasu jenom po asfaltových stezkách a kousek po silnici, abychom se nezablátili, ale i těch několik metrů bláta támhle u altánu nad Točnou nás zaskočilo. Nechápu, proč se lespoň nepokusili tu novou stezku připojit k té staré nějak … no nějak bez bláta.
No, bláto jsem oklepali a už to svištělo dál. Matěj s Kačkou mi pochopitelně ujeli, to dá rozum. Přece ne mě nebudou čekat. Vítr fičel, zima bylo, uši mrzly, ale bylo to fajn. Matěj byl šťastnej a měl radost, že má konečne svoji pořádnou koloběžku. Kačka ujížděla vesele s ním a já měl radost, že jsme pěkně spolu.
Jen ten kopeček zpátky k altánu jsem musel kousek pěšky. Jak jsem se snažil děti dohnat, najednou mi došel dech. I tak to bylo fajn. Chvilkami vítr rozfoukal mraky a bylo i sluníčko. A tak jsme poprvé na Štědrý den výletovali na koloběžkách. Dalo to dohromady nějakých sedm a půl kilometru.

veselé Vánoce

Vánoce_2020

výchova začíná

Psal jsem tu někdy o výchově? Jestli ano, už si na to nepamatuju. Teď je to ovšem aktuální. Prudce aktuální.
Indy i Nemo výchovu potřebují jako sůl. Ne snad, že by nebyli, jak říká paní chovatelka, socializovaní, či snad, že by nevěděli, co je to miska s granulemi nebo s vodou, jak se chodí na záchod, případně jak škrábat škrábadlo a vylézt na něj. To všechno vědí. Potud vychovaní jsou. Ale tím to končí.
Už včera jsem tu psal o nutnosti zrušit skákání. A to jsem nevěděl, jak důležité to je.
Je to tak důležité, že málem nevyšel dnešní zápis.
Proč?
Kvůli čaji.
Píšu totiž na jednom stole na dvou počítačích. Pracovní a domácí počítač se nijak nehádají, klávesnice domácího je na výsuvné desce pod stolem a pracovní na něm leží. Všechno funguje, počítače počítají … pokud se jim nepřihodí nějaké protivenství.
Taková protivenství vznikají například skákáním.
Takže Nemo mi skočí na stůl.
"Ne!", povídám, "sem nesmíš," klepnu Nema do čumáku a jemně ho sešoupnu se stolu dolů.
Nemo se nad tím zamyslí, usoudí, že tuhle hru ještě nezná a že je potřeba se ji naučit. Skočí proto na stůl znovu. Rovnou do papírů a hrnku s čajem.
"Ne!!!", křiknu, klepnu do čumáku, Nemo zešílí, popadne ho amok, rozhází papíry, zvrhne hrnek s čajem, drápne mě do ruky a po dobře provedeném druhém kole hry peláší pryč.
Čaj je na papírech, v počítači, v klávesnici, na stole, na podlaze. Zachraňuju klávesnice, počítače, papíry
… utírám stůl, vytírám podlahu … pouštím fén a vysouším elektroniku. Čaj už jsem měl napůl vypitý, takže ho nebylo moc a Nemovi se nepodařilo zatopit počítač ani klávesnici fatálně. Omočení bylo vratné a vysušitelné. Tentokrát to dobře dopadlo, snad už to bude vědět, že na stůl nesmí, říkám si.
Nemo si asi říká něco jiného, jelikož v noci byl na stole zas a shodil plnicí pero a obálky, což způsobilo rámus v půl třetí ráno.
Indy pochopitelně sekundovala a přinesla si mávátko, o které se oba vzápětí začali rvát … v půl třetí ráno.
Inu, výchova teprve začíná. Bude to běh na dlouhou trať.

obležen kočkeny

"Má skvělou povahu, to vám bude vyhovovat," povídala paní chovatelka.
"Má se k světu a všechny kolem srovná," pravila druhá paní chovatelka.
Obě měly pravdu.
Indiana jen vkročila do nového domova, prohlásila ho za svůj a jako by se nechumelilo, začala si s námi hrát. Nemo byl opatrnější, ale když šlo o jídlo, normálně packou odstrčil Indy, jelikož on tam byl první, tak nevotravuj a počkej, až se najím.
Indy skáče jak Tarzan a když skočila nejdřív na stůl, pak mně na záda a hned na varnou desku, řekl jsem si, že tohle ne, to se bude muset odnaučit. A taky hned, jak na mě skočila zezadu u počítače podruhé, už chytla dvě přes čumák a bylo ticho po pěšině. Ale trvalo jen asi tak hodinu.
Mezitím Nemo prošmejdil všechny kouty a únavou usnul na židli.
První noc mi vlezla do postele jen Indy, ale dneska už jsem byl zcela obležen kočkeny. To aby se nebáli, když jsou tu noví.
Nu, začala nová éra, neboť jak říkal jeden známý, když má člověk tolik koček, že je dokáže spočítat, nemá dost koček. Ovšem když o tom tak přemýšlím, říkám si, že nad čtyři určitě nepůjdeme. Stačí dvě a dvě.
Totiž dva a dva. Neboť u nás jsou to kočkeni.

dodávková služba

Ale vůbec to nepotřebuju nějak extra rychle, jen mě to kapánek překvapuje. A totiž ty zasilatelské služby s termínem "ještě do Vánoc."
Ovšem služeb zasilatelství užívám často, jenom málokdy nějak extra spěchám, tudíž mě ty úžasné termíny dodání nijak neohromují, spíš se podivuji nad tím, jak moc se odlišuje skutečnost od tvrzení.
Tak například Aliexpres vůbec neřeším. Tam spolehlivě vím, že to možná někdy přijde, ale určitě ne dřív, než za dva měsíce. Žádný spěch. Jenomže už se mi stalo, že zásilka dorazila do čtrnácti dnů. Překvapivé. Holt to bylo tuhle z jejich skladu někde za rohem v Evropě.
Zvláštní srovnání se nabízí třeba se službou EMS, což je naší pošty expresní, a to je třeba podtrhnout: Expresní! dodávková služba. Tu jsem teď použil dvakrát za sebou a ten expres trval z Česka do Polska taky dva týdny, ba o něco víc. Šlo o expres dopisy a stálo to víc, než zboží z Aliexpresu.
Další postřeh je z Amazonu. Tam slibovali dodání asi tak za tři týdny, někdy kolem Vánoc. A ejhle: obálka přišla za pár dní, slovy za pět. Tedy v termínu o dvě třetiny kratším, než služba garantovala.
Nu a jsme u knih. Taky na ně nepospíchám a proto mi to bylo jedno, nejsou to dárky. Nu a při vyzvednutí na výdejně vlastněné příslušným obchodem je dodávka možná až v lednu, tedy ne dřív, než za tři neděle. Prý nestíhají. Chápu, knihy chce kdekdo.
A teď Alza. Ta už dopředu hlásí, že je zahlcena a že nestíhá. Nestíhá tak, že zboží, které avízovala, že bude na skladě 14tého, vůbec není a možná bude dneska, tedy 18tého. Na skladě. Kdo ale ví, kdy bude ve výdejně. A to taky nepospíchám.
Nu a teď ten zlatý hřebík: Alkohol. Tak ten, rozdávaný jako dárky, byl po objednání a zaplacení u nás v kanceláři za hodinu, hlásila kolegyně.
A poučení?
Nezbývá, než citovat našeho velikána Járu Cimrmana: "Chlast, slast!"
Neboť jediný alkohol má rozumné dodací lhůty. Snad proto, že v téhle době jednomu nezbývá, než si pořádně zhluboka zavdat ze džbánku …

přidala se k nim

Vezl jsem Kačku včera z lidušky. Ze zpěvu. Zatím to zas na chvíli jde, ale kdo ví, na jak dlouho, než bude zase zavedení opatření k zamezení … Dokud to tedy jde, zpívají.
Nu a shodou okolností, když Kačka nastoupila, zrovna na rádiu Retro zpívali z vánočního archivního vinylového alba Christmas z roku 1972 The Singers Unlimited. Tichou noc právě zpívali. Kačka nastoupila, krátce se zaposlouchala, maličko zvýšila hlasitost rádia a plynule se přidala. A pak pokračovala ještě dvě písničky.
To vám byla krása!
Tedy ona Kačka umí zpívat, ale o to ani nejde, přestože žasnu čím dál víc a dělá mi to obrovskou radost. Jde o to, s jakou samozřejmostí se přidala k věhlasným zpěvákům a prostě si s nimi v autě zazpívala. Jde o tu radost a bezprostřednost.
Moc pěkná cesta s Kačkou to byla. Taková vánoční.

ve žluté krabičce

On teda jakživo žádnej učenej z nebe nespad, tož se nedá očekávat, že by se to zčistajasna přihodilo ausgerechnet Matějovi. Ostatně proto chodí do školy a učí se.
Ale některé obyčejné věci se holt musí učit doma.
"Potřebuju pomoct."
"Jasně, copak?"
"Tuhle se povolil šroubek a to kolečko u tiskárny se protáčí a nemůže podávat tu strunu."
"Ono to nejde utáhnout?"
"Šlo by, ale já se tam nemůžu dostat, on je ten šroubek natočenej."
"Tak ho otoč."
"No to právě nejde."
"A co takhle jemně, bez násilí, kleštičkama …"
"Jo. To by šlo, tak dík."
Včera jsem se ptal, jak to dopadlo.
"No těma kleštěma jsem to trochu utáh …"
"Aha, a to stačilo?"
"Nestačilo, von to byl imbus, ale jinej, než máme, ale nakonec se to povedlo a už to zase tiskne."
"No to je fajn, to jsi šikovnej," pochválil jsem Matěje.
Ale zapomněl jsem mu říct, že ten správnej imbus leží ve žluté krabičce hned vedle tiskárny.
No nic, pomohl si sám. Jak píšu: je šikovnej.

Ježíšek zmizel

Není to žádným tajemstvím, že Ježíškovi je potřeba napsat, aby věděl, že byl člověk celý rok hodný a mohl očekávat něco pod stromečkem. Já jsem tedy Ježíškovi nepsal, nějak se to u nás nevžilo. Na Jurášova psaníčka si už moc nevzpomínám, ale od té doby, co Matěj s Kačkou uměli psát, tak psali. Ba dokonce jsme to Ježíškovi ulehčovali tím, že jsme mu posílali psaní psané přímo na horkovzdušný lampión a ten pak zamířil za adresátem rovnou do Nebe, což jsme sledovali, dokud plamínek nezmizel. To bylo znamení, že psaní bylo doručeno. Však jsem tu o tom i psal.
Teď se to výrazně změnilo a na mřížce krbu visí řídce popsané listy, což se mi, to tu píšu rovnou, vůbec nelíbí. Tak nějak zmizel ten Ježíšek a to Nebe. Dokonce i ta čeština zmizela a Přání Ježíškovi už má název "Whish List".
Inu, všechno podléhá změnám.
Ovšem to není všechno.
Bartoloměj ještě psát neumí, ostatně ani mluvit ještě ne. Ale už má přání. Totiž on ani o tom přání neví, ale rodiče už ano. A tak Ježíšek dostal přání, které jistě Bartolomějovi splní, velmi netradiční cestou. Totiž Ježíšek to ani nebyl, kdo dostal psaníčko o tom, jak byl od srpna Bartoloměj hodný a poslušný. To jen já dostal přes mobil zprávu, že když si už všichni přejí vědět, co by si tak Bartoloměj přál, tak tuhle mám taky takovej nápad …
No a je to.
Ježíšek zmizel.
Až bude Bartoloměj umět psát, budu s tím muset něco udělat.

jen jednou do roka

Jo, výlety, bejvávalo … ale přeci jen se přihodí. Zrovna teď o víkendu vymyslel Tomáš výlet pro oddíl. Povídal, že je důležité dělat rozdíly mezi výletem a soustředěním. A tohle, že tedy opravdu bude výlet.
Jeli tedy na výlet.
Matěj nechtěl, že on na ty večírky není, ale Kačka jela. Oslavila tam letos naposledy své patnáctiny a ještě k tomu vyhrála.
To je totiž tak: ono se u nás vůbec dost hraje, ale tohle zrovna ne. Do kasína opravdu nechodíme, tudíž takovou tu hru z kufříku, poker, to hrála Kačka poprvé. Ještě v sobotu pozdě večer Tomáš psal, že to Kačce jde a že by se tím i mohla živit, což jsem bral jako pochvalu k situaci, že jsme vůbec hraví a tím pádem, že jí to jde. Po půlnoci přišla zpráva, že Kačka definitivně vyhrála. A potom šli zřejmě spát.
Nu a včera odpoledne, když už jsem měl Kačku v autě, tak:
"To ti musím, tatínku, vyprávět. Já vyhrála tři stovky!"
"Cože, vy jste hráli o peníze?"
"No oni dycky tak hrajou. Tomáš mi půjčil do hry padesátikorunu. To byl vklad."
"Aha … A jak bylo dál?
"No, ono to vypadalo, že každej chvilku vyhrává a chvilku prohrává, ale jak pili to pivo …"
"Cože, oni u toho pili?"
"No, trochu, proto tam Matěj nechce. Někdo pivo, někdo víno. Aby to zkusili …"
"A ty jsi to nezkoušela?"
"Je to hnusný, mě to nechutná."
"To je dobře, Kačko. A dál?"
"No, dál jsme hráli a já najednou měla nejvíc těch žetónů a pak jsme zůstali sami s Lukášem a Lukáš měl už jen jeden žetón a tak jsme hráli. No a já vyhrála včechno."
"No teda!"
"No … a představ si, že mi to Tomáš celý nechal. Vzal si jenom tu padesátikorunu, co mi půjčil. A já vyhrála dvěstěpadesát korun!"
"Hmmm, to jsi tedy hráč, Kačko."
"A pak jsme šli spát. Jsem děsně ospalá."
"No, to je dobře, že jste šli spát alespoň v jednu."
"Jo, to je. Protože před tím jsme šli spát ve čtyři …"
"Aha! To je teda vážně dobře …."
Nu, tak to bychom tedy měli jeden předvánoční výlet za sebou.
Naštěstí jsou Vánoce jen jednou do roka.

přidal se k nám pes

Někdy se přání splní dřív, než bys řekl švec. Bylo to tak i včera večer na cvičení. Ráno jsem si stýskal, že ubyly dámy. Nu a večer se k nám na cvičení připojila Ljuba a hned to bylo veselejší, jenže to nebylo všechno.
Uprostřed cviční se k nám přidal pes. V rasách se nevyznám, ale stačí, když vím, že byl velkej, chlupatej a měl světlou srst. Rozhodl se, že bude cvičit s námi, což dal najevo tím, že chvíli pobíhal mezi námi a kolem. Pak se zastavil u mě a začal mě intenzivně oklepávat oháňkou, čímž mi prý nazančoval, že chce, abych se mu věnoval, například mu poskytl podrbání za ušima. To jsem ovšem neudělal, neboť jsem cvičil a psí muckání tudíž nebylo na pořadu. Vysvětlil si to správně. Nechal vrtění ocasem, ještě chvilku postál, a když zjistil, že cvičenci mají jiné zájmy, než jeho uši, šel si po svých.
Jak vidno, radost ze cvičení můžou mít nejen lidé.

aby bylo veseleji

Jak se začne mluvit o vyváženosti, vždycky zpozorním a začne blikat varovná červená kontrolka. Platí to obecně, tudíž nemá smysl rozebírat detaily. Nu a sám jsem teď narazil ne nevyváženost.
Že to odporuje předchozímu tvrzení? Naopak!
Totiž taková vyváženost v čemkoliv je buď přirozeně vytvořená anebo nadiktovaná. Tu druhou odmítám a je jednou z příčin rozbouřenosti doby. Tu první, přirozenou vyváženost nikdo neřeší, protože se o ní stará života běh sám a tudíž není nijak senzační a nikoho nepodněcuje k emotivním reakcím.
Nu a právě ta normální rovnáha mi začala chybět.
Kde?
Nu při cvičení.
Byli jsme totiž zatím při našem on-line cvičení po síti tak nějak namíchaní. Bývalo nás tak do pěti, do šesti a přbližně půl na půl dámy a pánové. No jo, ale najednou jsme my, pánové, osiřeli. Už týden jsme na cvičení sami. Cvičíme, radost z toho máme, tělo se tuží, ale bez těch dam mi jaksi kus toho dobrého pocitu chybí. A to si, prosím, při cvičení nepovídáme, neděláme kolem cvičení žádný vlny, prostě jen cvičíme. Ale když jsme ten vyvážený kolektiv, je to takové nějaké …. příjemnější.
Nezbývá, než doufat, že se k nám dámy zase brzy připojí, protože aby nám bylo veseleji.

I am Groot

Je to zrovínka šest let, co nám Ondřej přivezl 3D tiskárnu na sestavení a vyzkoušení. Obojí jsme poctivě provedli a i několik zápisů jsem o tiskárně zapsal. Začalo to v listopadu 2014 a pak se 3D tisky objevovaly tu a tam v deníku, ba dokonce to bylo i jednou k reálnému užitku. Jenomže šest let je přeci jen dlouhá doba a tak tiskárna chvíli stála, nějakou dobu ji měl půjčenou i kolega, který provedl jakési drobné vylepšení a opravu ulomeného držáku kabelů. A potom tiskárna čekala na další využití.
Asi tak před rokem kolem ní začal kroužit Matěj. To byl zrovna v prvním ročníku na gymnáziu a tak se mu to nějak začalo hodit. A v pondělí přišla Kačka s tím, že se ve škole bavili o technice a ona se přiznala, že 3D tiskárnu máme doma, čímž i ona je do věci pomaličku vtahována.
Nu a včera Matěj nadšeně triumfoval svým prvním famózním výtiskem. Už před týdnem vytiskl kostičku lega, ale to tak nějak nikoho neohromilo. Přeci jen při srovnání originálního a tištěného lega je jasné, kde jsou nedostatky tisku. Jenomže včera dokončil asi osmihodinový zdařilý tisk figurky Groota. To je takovej ten dřevěňák z komiksu Strážci Galaxie. Neříká nikdy nic jiného, než "I am Groot."
A ten se Matějovi poved'.
Chlubil se tím všude kolem a měl náramnou radost. No bodejď by neměl, já ji mám s ním.
I am Groot!

veselá Kačenka

A už jsou tam oba. Kde? Inu, na prahu dospělosti. Kačce bylo včera patnáct let. Matějovi minulý rok. Nějak by mi to ani nepřišlo, kdyby o tom tak vážně nemluvila. Pro mě je to pořád ta malá holčička, jenomže to jen tak vypadá. V obchodě už jí vykají a říkají jí slečno.
Zrovna včera, právě na narozeniny, jsme jeli do zlatnictví, protože jednak měli po dlouhé době otevřeno a hlavně jsem měl naplánováno pořídit Kačce ještě řetízek k tomu přívěšku a náušnicím, které si už rozbalila v neděli večer s předstihem. Byli jsme podle virových pravidel v krámě sami a tak si Kačka mohla užít i nakupování a vybírání, což před obchodem vytvořilo menší frontu. Ale slečna si vybrala, přidali jsme i prstýnek a Kačka byla šťastná.
Kde jsou ty časy, kdy se fotila s pusou uprášenou od cukru z koblihy. Včera jsme fotku nestihli, nebylo na to počasí, ale budeme muset nějakou udělat, aby byla na památku. A taky musíme pro občanku a dokoupit lítačku, protože Praha už není od včerejška pro Kačku zadarmo … inu je toho spousta.
I nešt, pořád je to moje malá veselá Kačenka.

se světýlky

Ale jistě, že jsem fotil Juráše, Matěje i Kačku, když byli úplně malí. Jenomže to bylo jaksi v přímém přenosu a nešlo si nevšimnout, co zrovna provádějí, přičemž některé situace přímo vybízely ke zmáčknutí spouště. Fotit však mrňouse přímo na zkázku, to jsem tedy ještě nedělal.
A protože všechno je jednou poprvé, i tohle bylo.
Měl jsem tedy fotit Bartoloměje. Jenže mně to jaksi nejde, když je to na objednávku. A tak jsme dělali všelijaká aranžmá. Jednu podložku, jinou podložku, na zádech, ve vzduchu, na břiše, to stačí, teď ho převleču a znova, teď s vánočni ozdobami, teď se světýlky ….
"Ne! Se světýlky ne! To bude děsný, do toho nejdu!"
"Ale všichni to tak dělají."
"Hmmmmm…..mmmm"
Fotil jsem tedy se světýlky, s ozdobami, v triku "Moje první vánoce", "Nejlepší dáreček pod stromeček" nebo tak nějak a zase v jiným triku, pak s kocourem Artexem … a zase ve vzduchu … a von se nesměje, Bartoloměji, zasměj se, novidíšjaktitojde …
Bylo to náročný.
Jestli z těch obrázků něco bude, to vážně nevím, ale vím jistě, že jestli si o nás Bartoloměj něco myslel, určitě to mělo nějakou souvislost s pochybami o zdravém rozumu.
Inu, rodiče a dědeček smyslů zbavení.

Bartoloměj_201206

dobrodružství pokračuje

Bez tří měsíců dva roky uplynuly od zápisu, kdy jsem si tu pochvaloval, že vyjde Výprava Toma Bartona. Jenomže pak nastaly objektivní vydavatelské potíže, celosvětová pandemie, která trvá dodnes a další protivenství. Vydavatel to však nevzdal a konečně se to povedlo. Od středy mám na stole Výpravy do Ztracených světů. Je to pro mě malý svátek, poněvadž stejně jako původci tohoto zbrusu nového vydání jsem se těšil na nějaké nově objevené pokračování, které po ukončení prvního dílu v časopise Vpřed nikdy nevyšlo. Nuže, konečně je to tady. Mám z toho radost a myslím, že teď už mi do sbírky starých českých komiksů nic nechybí. Všechno, co se mi kdysi připletlo pod ruku, už někdo znovu vydal a já to mám v knihovně.
Je, pravda, poněkud pošetilé si myslet, že to třeba bude ještě někdo další někdy číst, ale kdo ví. V každém případě mi to dělá radost. A třeba i to je prima zpestření, že k dalšímu komiksu, který jsem si objednal spolu s Bartonem, jsem si musel nedřív prohlédnout film z roku 1932, na který francouzský komiks navazuje. Obvykle to bývá naopak. V tomhle případě byla nejdřív povídka, potom film a teď i to volné pokračování.
A to je ta nejlepší zpráva pro podobně postižené čtenáře: Dobrodružství pokračuje!
A jak jsem se tak díval, ani nové dokončení Výpravy Toma Bartona není tak docela dokončené. Je spíš zaděláno na pěkné pokračování … ale to až někdy příště. Možná.

první sníh

Letos to vyšlo na dnešek. První sněžení nastalo podle předpovědi právě dneska v noci. Není to žádná kalamita, jen centimetrový kobereček, ale je to první letošní sníh.
Včera jsme měli opět virtuální pywo a přítel Richard se nechal slyšet, že jestli to vyjde podle předpovědi, že jde hned ráno fotografovat Prahu. Počítám tedy, že už má vaťák, beranici, teplé boty a jde na to. Na mě zbyl ten statistický záznam.

Nuže, zde jsou nezbytné statistické údaje z Oleška o prvním sněhu z let předcházejících:

?.12.2005, 2.11. 2006, 12.11.2007, 12.2.2009, 17.12.2009, 28.11.2010, 17.1.2012, 27.10.2012, 26.11.2013, 2.12.2014, 4.1.2016, 10.11.2016, 10.12. 2017, 1.12.2018, 13.11.2019

ouředně zavříno

"Chceš bony?"
Pamětníci tu větu znají. Nepamětníkům krátce vysvětlím, že za komunistů, kromě jiného, existovali občané rovní a ti rovnější. Pro ty rovnější, kteří nějakým povoleným způsobem přišli k západnědemokratickým penězům, byla zřízena taková náhradní měna, neboť nebylo přípustné, aby ta odporná imperialistická platidla dostali do ruky v jejich původní podobě. Místo toho jim bylo zřízeno jakési rovnější konto a z něho si pak mohli vybrat poukázky na zboží, které bylo dostupné ve zvláštních obchodech právě jen držitelům oněch kont a poukázek. Těm obchodům se říkalo Tuzex. Do něj bolševik nakoupil zboží zpoza železné opony. Nu a protože našinec si vždycky uměl nějak pomoct, kvetl nejen obchod v Tuzexu se zbožím, ale i před Tuzexem s Tuzexovými poukázkami. Těm Tuzexovým poukázkám se říkalo Bony a před těmi Tuzexy stávali svobodní směnárníci, čili veksláci a nabízeli ty Bony kolemjdoucím, případně do Tuzexu vstupujícím spoluobčanům. Samozřejmě jaksi potají a šeptem, aby to nikdo neviděl.
Nu a jako za těchto starých časů jsem si připadal včera, když jsem se předem téměř v konspiraci objednán plížil do nejmenované budovy, kde za zamčenými dveřmi čekala laskavá paní, až jí dám signál, aby mi mohla smluveným způsobem odemknout a pustit mě dovnitř. Kradli jsme se po schodišti, spiklenecky jsme na sebe mrkli s jinou paní, která šla pro jiného pána, který na ní taky spiklenecky čekal před opět zamčenými dveřmi. Pronikli jsme do nitra budovy několika dveřmi přes několik prostor až jsme vstoupili do kamrlíku se stolem, se židlí, několika skříňkami a harampádím.
Sedl jsem si na židli a konečně jsem promluvil:
"Tak jako dycky, ale dneska to vemte skoro na ježka, kdoví, kdy se k vám zase dostanu."
Paní kadeřnice se pustila do díla a společně jsme se pustili do povídání o … nu o všem. Jak se tak u holiče vždycky všechno probere.
Ovšem tentokrát v utajení, poněvadž oficíny mají ouřeně zavříno.

3 x 2

Skoro by to mohlo vypadat, že v situaci omezované coronavirem a s ním souvidejícími opatřeními jsme přestali cvičit. Opak je pravdou! Cvičíme víc!
A totiž doma. Původně jsem si připadal - a nebyl jsem sám - jako tatrman. Ostatně začátky cvičení po drátě jsem tu už zmiňoval před měsícem. Ale ono se to ujalo! A to víc, než skvěle. Zatím se nás schází na síti pět a to třikrát týdně! Původně bylo cvičení jedenkrát týdně v tělocvičně. Pak přišel virus a bylo dvakrát týdně venku. O prázdninách jsme to s Ondřejem drželi ve stejné pravidelnosti, tedy v úterý a ve čtvrtek. Nu a teď na podzim, omezeni opatřeními, jsme s Tomášem nejdřív začali venku a teď pokračujeme na síti a to třikrát týdně.
A líbí se nám to čím dál víc! Tedy ne to cvičení doma, ale to třikrát týdně.
A včera se přidal další čas na cvičení.
Už to jakž takž jde venku, protože nastal PES stupeň číslo tři. Tudíž jsme se sešli včera pod širým nebem a pod hvězdami. Jenom tři a Tomáš, ale bylo to skvělý! Kromě cvičení jsme mohli pozotovat i Měsíc v úplňku, Mars, Jupiter i Saturn … úpné planetáruim.
A pak hned šup na síť a pokračujeme ve cvičení, tentokrát už dokonce v šesti!
Skvělé, báječné, velmi tělu prospěšné.
Nu a tak jsme díky tej koroně najeli na systém 3 x 2 cvičení týdně. Jsem nadšen. A se mnou i Ondřej, který, to si přiznejme, trošku na začátku brblal něco o nějakých Hujerech, ale když jsme si pak volali po cvičení, byl ve skvělé náladě a pochvaloval si to stejně jako já.
Tož cvičení zdar!