svorně civěli
29.prosince 2020 06:01 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Vidět cvičit kočkeny, to asi moc nejde. Leda snad v nějakém tom animáku o kočkách a psech nebo o Garfieldovi. Jenomže ten je, pokud vím, na cvičení zas línej. Čili není to obraz běžně dostupný. Ani mně se nepodařilo vidět něco takového. Je tu ovšem jedna taková skutečnost …
Kočkeni jsou hraví, zvlášť když jsou ještě malí.
Tihle jsou. Tedy malí věkem. Jinak jsou tyhle tříměsíční koťata už velká přibližně jako běžná kočka menšího vzrůstu. Nu a když člověk cvičí jako obvykle (včera jen s Ondřejem), tak je to zajímá.
Indy zajímá otevřené okno, takže jí musím vysvětlovat, že skákat do střešního okna je holej nesmysl, neboť za oknem není nic, než střecha, která se nebezpečně svažuje, je kluzká a … a dál jí to nevysvětluju.
Nemo se stará o tkaničky mých bot. Snaží se je rozvázat nebo alespoň sežrat, což při cvičení způsobuje určité potíže. Tudíž se mu také snažím vysvětlit, že tkaničky se nežerou, že sloužej k upevnění boty na nohu, aby to neklouzalo po podlaze a .. a dál jsem mu to taky nevysvětloval.
Závěr cvičení strávila Indiana na židli a Nemo na kanapi.
Oba svorně civěním na mě.
Kočkeni jsou hraví, zvlášť když jsou ještě malí.
Tihle jsou. Tedy malí věkem. Jinak jsou tyhle tříměsíční koťata už velká přibližně jako běžná kočka menšího vzrůstu. Nu a když člověk cvičí jako obvykle (včera jen s Ondřejem), tak je to zajímá.
Indy zajímá otevřené okno, takže jí musím vysvětlovat, že skákat do střešního okna je holej nesmysl, neboť za oknem není nic, než střecha, která se nebezpečně svažuje, je kluzká a … a dál jí to nevysvětluju.
Nemo se stará o tkaničky mých bot. Snaží se je rozvázat nebo alespoň sežrat, což při cvičení způsobuje určité potíže. Tudíž se mu také snažím vysvětlit, že tkaničky se nežerou, že sloužej k upevnění boty na nohu, aby to neklouzalo po podlaze a .. a dál jsem mu to taky nevysvětloval.
Závěr cvičení strávila Indiana na židli a Nemo na kanapi.
Oba svorně civěním na mě.
na koloběžkách
28.prosince 2020 06:21 / zařazeno v kategorii: o rodině
Tak už máme koloběžky všichni tři. Abychom stihli je projet, předběhl jsem Štědrý večer a Matěj dostal svou Kostku hned po obědě a mohli jsme vyrazit společně na první štědrodenní vyjížďku na koloběžkách. Naplánoval jsem krátkou trasu jenom po asfaltových stezkách a kousek po silnici, abychom se nezablátili, ale i těch několik metrů bláta támhle u altánu nad Točnou nás zaskočilo. Nechápu, proč se lespoň nepokusili tu novou stezku připojit k té staré nějak … no nějak bez bláta.
No, bláto jsem oklepali a už to svištělo dál. Matěj s Kačkou mi pochopitelně ujeli, to dá rozum. Přece ne mě nebudou čekat. Vítr fičel, zima bylo, uši mrzly, ale bylo to fajn. Matěj byl šťastnej a měl radost, že má konečne svoji pořádnou koloběžku. Kačka ujížděla vesele s ním a já měl radost, že jsme pěkně spolu.
Jen ten kopeček zpátky k altánu jsem musel kousek pěšky. Jak jsem se snažil děti dohnat, najednou mi došel dech. I tak to bylo fajn. Chvilkami vítr rozfoukal mraky a bylo i sluníčko. A tak jsme poprvé na Štědrý den výletovali na koloběžkách. Dalo to dohromady nějakých sedm a půl kilometru.
No, bláto jsem oklepali a už to svištělo dál. Matěj s Kačkou mi pochopitelně ujeli, to dá rozum. Přece ne mě nebudou čekat. Vítr fičel, zima bylo, uši mrzly, ale bylo to fajn. Matěj byl šťastnej a měl radost, že má konečne svoji pořádnou koloběžku. Kačka ujížděla vesele s ním a já měl radost, že jsme pěkně spolu.
Jen ten kopeček zpátky k altánu jsem musel kousek pěšky. Jak jsem se snažil děti dohnat, najednou mi došel dech. I tak to bylo fajn. Chvilkami vítr rozfoukal mraky a bylo i sluníčko. A tak jsme poprvé na Štědrý den výletovali na koloběžkách. Dalo to dohromady nějakých sedm a půl kilometru.
výchova začíná
22.prosince 2020 05:40 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
Psal jsem tu někdy o výchově? Jestli ano, už si na to nepamatuju. Teď je to ovšem aktuální. Prudce aktuální.
Indy i Nemo výchovu potřebují jako sůl. Ne snad, že by nebyli, jak říká paní chovatelka, socializovaní, či snad, že by nevěděli, co je to miska s granulemi nebo s vodou, jak se chodí na záchod, případně jak škrábat škrábadlo a vylézt na něj. To všechno vědí. Potud vychovaní jsou. Ale tím to končí.
Už včera jsem tu psal o nutnosti zrušit skákání. A to jsem nevěděl, jak důležité to je.
Je to tak důležité, že málem nevyšel dnešní zápis.
Proč?
Kvůli čaji.
Píšu totiž na jednom stole na dvou počítačích. Pracovní a domácí počítač se nijak nehádají, klávesnice domácího je na výsuvné desce pod stolem a pracovní na něm leží. Všechno funguje, počítače počítají … pokud se jim nepřihodí nějaké protivenství.
Taková protivenství vznikají například skákáním.
Takže Nemo mi skočí na stůl.
"Ne!", povídám, "sem nesmíš," klepnu Nema do čumáku a jemně ho sešoupnu se stolu dolů.
Nemo se nad tím zamyslí, usoudí, že tuhle hru ještě nezná a že je potřeba se ji naučit. Skočí proto na stůl znovu. Rovnou do papírů a hrnku s čajem.
"Ne!!!", křiknu, klepnu do čumáku, Nemo zešílí, popadne ho amok, rozhází papíry, zvrhne hrnek s čajem, drápne mě do ruky a po dobře provedeném druhém kole hry peláší pryč.
Čaj je na papírech, v počítači, v klávesnici, na stole, na podlaze. Zachraňuju klávesnice, počítače, papíry … utírám stůl, vytírám podlahu … pouštím fén a vysouším elektroniku. Čaj už jsem měl napůl vypitý, takže ho nebylo moc a Nemovi se nepodařilo zatopit počítač ani klávesnici fatálně. Omočení bylo vratné a vysušitelné. Tentokrát to dobře dopadlo, snad už to bude vědět, že na stůl nesmí, říkám si.
Nemo si asi říká něco jiného, jelikož v noci byl na stole zas a shodil plnicí pero a obálky, což způsobilo rámus v půl třetí ráno.
Indy pochopitelně sekundovala a přinesla si mávátko, o které se oba vzápětí začali rvát … v půl třetí ráno.
Inu, výchova teprve začíná. Bude to běh na dlouhou trať.
Indy i Nemo výchovu potřebují jako sůl. Ne snad, že by nebyli, jak říká paní chovatelka, socializovaní, či snad, že by nevěděli, co je to miska s granulemi nebo s vodou, jak se chodí na záchod, případně jak škrábat škrábadlo a vylézt na něj. To všechno vědí. Potud vychovaní jsou. Ale tím to končí.
Už včera jsem tu psal o nutnosti zrušit skákání. A to jsem nevěděl, jak důležité to je.
Je to tak důležité, že málem nevyšel dnešní zápis.
Proč?
Kvůli čaji.
Píšu totiž na jednom stole na dvou počítačích. Pracovní a domácí počítač se nijak nehádají, klávesnice domácího je na výsuvné desce pod stolem a pracovní na něm leží. Všechno funguje, počítače počítají … pokud se jim nepřihodí nějaké protivenství.
Taková protivenství vznikají například skákáním.
Takže Nemo mi skočí na stůl.
"Ne!", povídám, "sem nesmíš," klepnu Nema do čumáku a jemně ho sešoupnu se stolu dolů.
Nemo se nad tím zamyslí, usoudí, že tuhle hru ještě nezná a že je potřeba se ji naučit. Skočí proto na stůl znovu. Rovnou do papírů a hrnku s čajem.
"Ne!!!", křiknu, klepnu do čumáku, Nemo zešílí, popadne ho amok, rozhází papíry, zvrhne hrnek s čajem, drápne mě do ruky a po dobře provedeném druhém kole hry peláší pryč.
Čaj je na papírech, v počítači, v klávesnici, na stole, na podlaze. Zachraňuju klávesnice, počítače, papíry … utírám stůl, vytírám podlahu … pouštím fén a vysouším elektroniku. Čaj už jsem měl napůl vypitý, takže ho nebylo moc a Nemovi se nepodařilo zatopit počítač ani klávesnici fatálně. Omočení bylo vratné a vysušitelné. Tentokrát to dobře dopadlo, snad už to bude vědět, že na stůl nesmí, říkám si.
Nemo si asi říká něco jiného, jelikož v noci byl na stole zas a shodil plnicí pero a obálky, což způsobilo rámus v půl třetí ráno.
Indy pochopitelně sekundovala a přinesla si mávátko, o které se oba vzápětí začali rvát … v půl třetí ráno.
Inu, výchova teprve začíná. Bude to běh na dlouhou trať.
2020
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: