WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

běž kus dál

"Tak ale běž kus dál," pravil kamarád. Inu, šel jsem kousek dál. Já i kamarádi.
Byli jsme právě po společném obědě, na kterém jsme se konečně setkali v opravdické hospodě všichni z hospody virtuální. Tuhle v Břežanech nás bylo o jednoho míň, poněvadž jeden z nás to má kapku z ruky. Tenhle technický detail jsme překonali právě včera a dali jsme si ten oběd. Oběd dobrej, všechno dobrý. Nu a pak, že se půjdem mrknout na autíčko, malý, červený, móc hezký. Za nějakou dobu to bude veterán, ale to je ještě daleko. Teď je to kočkolap v plné síle.
Hezky jsme si ho obcházeli, fotili jsme si ho a diskutovali, kam se tak můžou vejít alespoň golfový hole. No - nikam. Do kufru, říkal kamarád, se vejdou tak akorát dvě kreditky. Takže pingl s holema leda na sedadlo spolujezdce. Nu a že abychom si udělali selfíčko. Ondřej nás seskupil a bylo i selfíčko.
A pak byl čas odjet.
"Tak ale běž kus dál, já trochu zaberu."
Šel jsem kus dál.
Autíčko zabralo, gumy hvízdly a na otočce na hlavní hvízdly podruhý. Těch skoro čtyřista koní zabírá, až se od kočáru práší, jen co je pravda.
Jsme si zamávali a šli jsme si k našim obyčejným autům.
Jenomže červené autíčko nás vzápětí dojelo.
"Sis tu nechal krabičku s obědem!"
"No jo, to jseš hodnej. Dík," poděkoval se Ondřej, vzal si krabičku a červené autíčko zmizelo tentokrát už dovopravdy.
Prima časné odpoledne to bylo.

Maserati_210729