o jiných krajích
očkovací páska
23.srpna 2021 05:53 /
Po dlouhé době jsem si řekl, že si zase udělám výlet do Varů. Jezdíval jsem tam občas na filmový festival nasát atmosféru velkého světa. Když jsem tam byl naposled, působily na mě Karlovy Vary jako ruská provincie. Kam jsem se podíval, bylo něco psáno azbukou a ruština se zdála být úředním jazykem. Přiznám se, že mě to otrávilo. Tak jsem to jel v sobotu napravit.
A povedlo se.
Ruštinu je v Karlových Varech slyšet pořád a azbuka nezmizela úplně, ale ten ruský stín, zdá se, už mizí. Pětapadesátý filmový festival běží v plné kráse, mnohojazyčné davy proudí kolonádami a ruština mezi nimi zaniká. I ta "moje" ulička, kde vždycky parkuju, pro mě schovávala jedno parkovací místo, čímž jsem to měl do centra dění k Thermalu obvyklých ani ne pět minut pěšky. Hned před hotelem Thermal jsem si řekl o "očkovací pásku", což je znak, že mám proticovidové očkování dávno za sebou a můžu všude, kam se může. Pásku mi dali obratem po naskenování qr kódu z aplikace tečka v mém telefonu a tím jsem byl oficiálně akreditován mezi bezinfekční účastníky letošního karlovarského mumraje.
Zamířil jsem přes kolonády na Tržiště a Zámecký vrch k restauraci, kde jsem naposledy poseděl. Jenomže se ukázalo, že je to už opravdu hodně dávno a restaurace tu už není. A kupodivu ani jinde mimo hlavní korzo mezi hotelem Thermal a grandhotelem Pupp nebylo nic k posezení. Ba naopak, na mnoha místech cedule "na prodej" a zavřeno, prázdno. Zřejmě se tu výrazně podepsaly covidové uzávěry. No nic, zašel jsem si do jiné hospody na Staré louce a taky dobrý. Zvláštní bylo, že venku na zahrádkách nebylo ani místečko a uvnitř zela hospoda prázdnotou. Inu každý si asi chtěl vychutnat festivalový ruch z křesílka u říčky Teplé. Úplně to chápu. Taky jsem si to užíval.
Bylo to fajn odpoledne a protože jsem jako obvykle neměl ambice zajít na festivalové představení, zastavil jsem se u stánku hračkářské firmy Kovap a pohrál jsem si s plechovým traktůrkem, který jsem kdysi taky měl. Tím jsem získal inspiraci na dárek pro Bartoloměje, čímž byl karlovarský festival úspěšně završen. Zakončil jsem to celé v cukrárně Kamilka, kde bylo taky skoro prázdno a kávu i zmrzlinový pohár mi paní přinesly s laskavým úsměvem. Inu, festival.
Bezinfekční očkovací pásku s logem 55tého filmového festivalu jsem si z ruky sundal až večer. Je z ní záložka do knížky a já mám zas na nějakou dobu Karlovy Vary splněný.
A povedlo se.
Ruštinu je v Karlových Varech slyšet pořád a azbuka nezmizela úplně, ale ten ruský stín, zdá se, už mizí. Pětapadesátý filmový festival běží v plné kráse, mnohojazyčné davy proudí kolonádami a ruština mezi nimi zaniká. I ta "moje" ulička, kde vždycky parkuju, pro mě schovávala jedno parkovací místo, čímž jsem to měl do centra dění k Thermalu obvyklých ani ne pět minut pěšky. Hned před hotelem Thermal jsem si řekl o "očkovací pásku", což je znak, že mám proticovidové očkování dávno za sebou a můžu všude, kam se může. Pásku mi dali obratem po naskenování qr kódu z aplikace tečka v mém telefonu a tím jsem byl oficiálně akreditován mezi bezinfekční účastníky letošního karlovarského mumraje.
Zamířil jsem přes kolonády na Tržiště a Zámecký vrch k restauraci, kde jsem naposledy poseděl. Jenomže se ukázalo, že je to už opravdu hodně dávno a restaurace tu už není. A kupodivu ani jinde mimo hlavní korzo mezi hotelem Thermal a grandhotelem Pupp nebylo nic k posezení. Ba naopak, na mnoha místech cedule "na prodej" a zavřeno, prázdno. Zřejmě se tu výrazně podepsaly covidové uzávěry. No nic, zašel jsem si do jiné hospody na Staré louce a taky dobrý. Zvláštní bylo, že venku na zahrádkách nebylo ani místečko a uvnitř zela hospoda prázdnotou. Inu každý si asi chtěl vychutnat festivalový ruch z křesílka u říčky Teplé. Úplně to chápu. Taky jsem si to užíval.
Bylo to fajn odpoledne a protože jsem jako obvykle neměl ambice zajít na festivalové představení, zastavil jsem se u stánku hračkářské firmy Kovap a pohrál jsem si s plechovým traktůrkem, který jsem kdysi taky měl. Tím jsem získal inspiraci na dárek pro Bartoloměje, čímž byl karlovarský festival úspěšně završen. Zakončil jsem to celé v cukrárně Kamilka, kde bylo taky skoro prázdno a kávu i zmrzlinový pohár mi paní přinesly s laskavým úsměvem. Inu, festival.
Bezinfekční očkovací pásku s logem 55tého filmového festivalu jsem si z ruky sundal až večer. Je z ní záložka do knížky a já mám zas na nějakou dobu Karlovy Vary splněný.
sedm strážců Sovince
17.srpna 2021 05:38 /
Jet takovou dálku na Moravu by mělo malý smysl, kdybychom tam byli jen na půlden. Výsledkem byl třídenní výlet a tím pádem jsem stihl i Hodokvas rytíře Kobylky, čili letos největší slavnosti na hradě Sovinci. Sám hrad má pohnutou historii, která v podstatě končí požárem v květnových dnech roku 1945. Aniž bych byl historikem, pochybuji o tom, že to byla náhoda. Zametení stop se tenkrát jistě hodilo.
Od roku 1951 uběhlo sedmdesát let naplněných pomalou rekonstrukcí hradu, která vede k jeho zobytnění ve smyslu turistických návštěv a pořádání všelikých akcí jako právě onen víkendový hodokvas. Bylo to náramné. Vojta Vrtek - kejklíř byl jako vždy skvělý, šermíři, loutkové divadlo, sokolník, loupežnická pohádka, trhy a vůbec všechno tak, jak má na takovém hodokvasu být. Já byl na hradě mezi prvními a na věži dokonce první. A dole na pátém nádvoří mi, zatímco jsem stoupal nahoru, paní hrnčířka a drátenice odrátovala krásný hrnek. Další do sbírky.
A protože všude sháním pověsti, i tady jsem nějakou našel. Ovšem na síti. Přímo na místě byl takový shon, že na pověsti nebyl čas.
Stará pověst vypráví o sedmi domcích v podhradí, do kterých ústily ze Sovince tajné chodby. Tudy se v čase obležení Švédy dopravovaly zásoby hradní posádce. A tak se stalo, že v létě roku 1643 požádali obránci Sovince o příměří pro potřeby oslav narozenin hejtmana, který velel obraně hradu. Nastal klid zbraní a k údivu švédského vojska donesli z hradu bohatou krmi i víno jako poděkování pro švédského velitele. Udivení obléhatelé nemohli uvěřit tak bohatému pohoštění a vysvětlovali si to jen spolčením s ďáblem, který musí dozajista obráncům hradu pomáhat. Uznali, že proti ďáblu lze těžko bojovat a odtáhli pryč.
Lidská zrada však donutila později obléhané vzdát obranu Sovince. Kovář, kterého v minulosti hradní pán potrestal, vyzradil tajemství sedmi strážců Švédům, kteří se ještě ten rok na podzim vrátili a po čase obléhání obránce hradu již bez možnosti zásobování tajnými chodbami donutili ke kapitulaci.
Inu, ďábel se mnohdy skrývá v člověku a nikdy to nevede k dobrým koncům.
Od roku 1951 uběhlo sedmdesát let naplněných pomalou rekonstrukcí hradu, která vede k jeho zobytnění ve smyslu turistických návštěv a pořádání všelikých akcí jako právě onen víkendový hodokvas. Bylo to náramné. Vojta Vrtek - kejklíř byl jako vždy skvělý, šermíři, loutkové divadlo, sokolník, loupežnická pohádka, trhy a vůbec všechno tak, jak má na takovém hodokvasu být. Já byl na hradě mezi prvními a na věži dokonce první. A dole na pátém nádvoří mi, zatímco jsem stoupal nahoru, paní hrnčířka a drátenice odrátovala krásný hrnek. Další do sbírky.
A protože všude sháním pověsti, i tady jsem nějakou našel. Ovšem na síti. Přímo na místě byl takový shon, že na pověsti nebyl čas.
Stará pověst vypráví o sedmi domcích v podhradí, do kterých ústily ze Sovince tajné chodby. Tudy se v čase obležení Švédy dopravovaly zásoby hradní posádce. A tak se stalo, že v létě roku 1643 požádali obránci Sovince o příměří pro potřeby oslav narozenin hejtmana, který velel obraně hradu. Nastal klid zbraní a k údivu švédského vojska donesli z hradu bohatou krmi i víno jako poděkování pro švédského velitele. Udivení obléhatelé nemohli uvěřit tak bohatému pohoštění a vysvětlovali si to jen spolčením s ďáblem, který musí dozajista obráncům hradu pomáhat. Uznali, že proti ďáblu lze těžko bojovat a odtáhli pryč.
Lidská zrada však donutila později obléhané vzdát obranu Sovince. Kovář, kterého v minulosti hradní pán potrestal, vyzradil tajemství sedmi strážců Švédům, kteří se ještě ten rok na podzim vrátili a po čase obléhání obránce hradu již bez možnosti zásobování tajnými chodbami donutili ke kapitulaci.
Inu, ďábel se mnohdy skrývá v člověku a nikdy to nevede k dobrým koncům.
Rešovské vodopády
16.srpna 2021 05:59 /
V pátek, místo abych psal do deníku, vyrazil jsem do přírody. Tedy přesněji řečeno, odjel jsem s Jurášem a Álou na Moravu, abychom tam s prarodiči oslavili Bartolomějovy první narozeniny. Jemu to samozřejmě bylo fuk, jelikož v jednom roce toho o oslavách člověk ještě moc neví. Ovšem cestování, to je jiná. O tom Bartoloměj ví a vůbec se mu nelíbí být čtyři hodiny v sedačce. Ale má to blbý, protože si nemůže vybrat.
Já si už vybrat můžu a proto jsem si vybral páteční výlet k Rešovským vodopádům.
Ona by se ta cesta kolem vodopádů mohla zdát velice náročná, poněvadž se musí z Rešova hodně strmě dolů a potom zase nahoru, ale opak je pravdou. Klesání po upravené cestě ve stínu podle potůčku až k právě rekonstruovanému Fialovu mlýnu je pohodlné a potom už následuje jen velmi pozvolné stoupání dobře udržovanou stezkou podél říčky Huntavy a jejích vodopádů. A když si člověk najde v mapě cestu zpět do Rešova lukami nad vodopády, je to moc hezká procházka.
Při fotografování vodopádů se přihodilo, že se mě ostatní turisté třikrát ptali, kudy zpátky do Rešova. Zřejmě jsem jim připadal jako místní, který prošel Rešovskými vodopády, což mně doteď vrtá hlavou, proč to tak vypadalo. Určitě to nebylo proto, že mi do Huntavy spadla lahev s vodou a já ji pak s obtížemi natřikrát v těch vodopádech lovil.
Ale když už jsme u těch místních, přidám místní pověst z knížky pověstí, kterou jsem dostal v infocentru v Rýmařově.
Vypráví se, že jednou za sto let se vody říčky Huntavy zastaví a pod vodopádem se objeví zlatá brána do podzemní říše. Ta skrývá tajemný kámen mudrců, na který stačí pohlédnout a do člověka vstoupí paměť celého světa. Má to ovšem háček. Nikdo neví, kdy přesně nastane ono "jednou za sto let". A ti, kteří na to přišli, do brány vstoupili a na kámen mudrců pohlédli, nám to neprozradí, poněvadž mají zakázáno o tajemství kamene mudrců mluvit. Nu a tak se alespoň o moudrých lidech v tomhle kraji říká, že prošli Rešovským vodopádem.
Ať už člověk zlatou bránu najde či ne, stojí za to si ten výlet udělat a z vlastní zkušenosti musím povrdit, že je i příjemné tím vodopádem projít. Byť by to bylo jen při lovení lahve s vodou.
Já si už vybrat můžu a proto jsem si vybral páteční výlet k Rešovským vodopádům.
Ona by se ta cesta kolem vodopádů mohla zdát velice náročná, poněvadž se musí z Rešova hodně strmě dolů a potom zase nahoru, ale opak je pravdou. Klesání po upravené cestě ve stínu podle potůčku až k právě rekonstruovanému Fialovu mlýnu je pohodlné a potom už následuje jen velmi pozvolné stoupání dobře udržovanou stezkou podél říčky Huntavy a jejích vodopádů. A když si člověk najde v mapě cestu zpět do Rešova lukami nad vodopády, je to moc hezká procházka.
Při fotografování vodopádů se přihodilo, že se mě ostatní turisté třikrát ptali, kudy zpátky do Rešova. Zřejmě jsem jim připadal jako místní, který prošel Rešovskými vodopády, což mně doteď vrtá hlavou, proč to tak vypadalo. Určitě to nebylo proto, že mi do Huntavy spadla lahev s vodou a já ji pak s obtížemi natřikrát v těch vodopádech lovil.
Ale když už jsme u těch místních, přidám místní pověst z knížky pověstí, kterou jsem dostal v infocentru v Rýmařově.
Vypráví se, že jednou za sto let se vody říčky Huntavy zastaví a pod vodopádem se objeví zlatá brána do podzemní říše. Ta skrývá tajemný kámen mudrců, na který stačí pohlédnout a do člověka vstoupí paměť celého světa. Má to ovšem háček. Nikdo neví, kdy přesně nastane ono "jednou za sto let". A ti, kteří na to přišli, do brány vstoupili a na kámen mudrců pohlédli, nám to neprozradí, poněvadž mají zakázáno o tajemství kamene mudrců mluvit. Nu a tak se alespoň o moudrých lidech v tomhle kraji říká, že prošli Rešovským vodopádem.
Ať už člověk zlatou bránu najde či ne, stojí za to si ten výlet udělat a z vlastní zkušenosti musím povrdit, že je i příjemné tím vodopádem projít. Byť by to bylo jen při lovení lahve s vodou.
protáh' jsem se
12.srpna 2021 05:55 /
A protože jsem se nedržel plánu, zcela neplánovaně jsem do Skalního města vyrazil sám. Na Malou Skálu to není zas tak daleko a projít labyrintem pískovcových skal v Besedicích mi nakonec i s prohlídkou vyhlídek, fotografováním a krátkým posezením u Tyršovy skály na závěr, trvalo jen dvě a půl hodiny. Takže jsem v pohodě stihnul i pozdně odpolední tai ti s Ondřejem a Radkem.
A udělal jsem si radost, protože jsem se hned v úvodu vydal neznačenou stezkou, našel jsem si krásné skály a dole mezi nimi škvíru.
Tam musíš jít, povídám si a jak jsem řekl, tak jsem udělal.
Byla to zkratka, ale ne pro každého. Musel jsem sundat baťůžek, abych se protáhl tou škvírou pod skalou. Kroutil jsem se jako ještěrka, ale prolezl jsem. Pak jsem se druhou stranou vrátil, abych o nic nepřišel na stezce pro tůristí. A nepřišel. Ta moje tajná stezka je mnohem lepší.
Hezkej výlet to byl.
S Kačkou jsme si večer řekli, že se tam musíme podívat spolu. A to si pak půjčíme ty koloběžky a dáme si na závěr sjezd do Malé Skály.
Jen ještě musím ověřit, jestli by nám vyvezli ty naše. Přeci jen by to bylo takový … no prostě naše jsou naše. Ikdyž i tam mají Kostky.
ps
tímhle jsem se protáh':
A udělal jsem si radost, protože jsem se hned v úvodu vydal neznačenou stezkou, našel jsem si krásné skály a dole mezi nimi škvíru.
Tam musíš jít, povídám si a jak jsem řekl, tak jsem udělal.
Byla to zkratka, ale ne pro každého. Musel jsem sundat baťůžek, abych se protáhl tou škvírou pod skalou. Kroutil jsem se jako ještěrka, ale prolezl jsem. Pak jsem se druhou stranou vrátil, abych o nic nepřišel na stezce pro tůristí. A nepřišel. Ta moje tajná stezka je mnohem lepší.
Hezkej výlet to byl.
S Kačkou jsme si večer řekli, že se tam musíme podívat spolu. A to si pak půjčíme ty koloběžky a dáme si na závěr sjezd do Malé Skály.
Jen ještě musím ověřit, jestli by nám vyvezli ty naše. Přeci jen by to bylo takový … no prostě naše jsou naše. Ikdyž i tam mají Kostky.
ps
tímhle jsem se protáh':
ráno ve Vršovicích
10.srpna 2021 05:48 /
V té zahradě jsem nebyl v sobotu náhodou. O víkendu totiž probíhala akce Open House a v Praze bylo otevřeno jinak ne úplně snadno přístupných asi osmdesát objektů. Zahlédl jsem o tom informaci ve zpávách a hned jsem si řekl, že do Zahrady musím. Proč tam musím, o tom jsem si tu psal včera. Nu a ve frontě před Zahradou jsem se od provádějící slečny, která organizovala postup fronty ku bráně, dozvěděl, že je otevřeno i kino Vzlet ve Vršovicích. Tož jsem si řekl, že tam taky musím, protože, když to kino ještě hrálo, chodívali jsme tam s rodiči. Pokud si to dobře pamatuju, viděl jsem tam poprvé Limonádníka i Císařova pekaře.
V sobotu na to bylo už pozdě, ale v neděli jsem byl ve Vzletu ještě daleko před otevřením. Čekání jsem vyplnil procházkou kolem Vršovické radnice a na první prohlídku jsem se dostavil včas. Nu, mají to krásně rekonstruované, historické plátno zachováno, sál krásný, bude to náramný kulturně setkávací prostor. Ovšem nic dalšího tam ke koukání není, stejně jako v kostele Husova sboru, kam jsem se také podíval a to proto, že jsem se tam podívat nikdy nebyl a byl jsem zvědav, jak to tam vypadá. Zvědavost ukojena - odešel jsem v půlce nestravitelné přednášky poté, co jsem se pána u vchodu otázal, zda můžu na věž. Na věž jsem nemohl, čímž mě zvědavost opustila a já opustil kostel.
Open House mám tedy za sebou. Zahrada za to stála, je nádherná. Ty dva další objekty jsem si jen odškrtl v notýsku do kolonky zapraveno.
I tak to ale bylo nádherný nedělní ráno ve Vršovicích.
V sobotu na to bylo už pozdě, ale v neděli jsem byl ve Vzletu ještě daleko před otevřením. Čekání jsem vyplnil procházkou kolem Vršovické radnice a na první prohlídku jsem se dostavil včas. Nu, mají to krásně rekonstruované, historické plátno zachováno, sál krásný, bude to náramný kulturně setkávací prostor. Ovšem nic dalšího tam ke koukání není, stejně jako v kostele Husova sboru, kam jsem se také podíval a to proto, že jsem se tam podívat nikdy nebyl a byl jsem zvědav, jak to tam vypadá. Zvědavost ukojena - odešel jsem v půlce nestravitelné přednášky poté, co jsem se pána u vchodu otázal, zda můžu na věž. Na věž jsem nemohl, čímž mě zvědavost opustila a já opustil kostel.
Open House mám tedy za sebou. Zahrada za to stála, je nádherná. Ty dva další objekty jsem si jen odškrtl v notýsku do kolonky zapraveno.
I tak to ale bylo nádherný nedělní ráno ve Vršovicích.
fb kamínky
26.dubna 2021 05:22 /
Není to dlouho, co jsem někde v nějakém krámě zaslechl dotaz zda a kde tu mají ke koupení akrylové barvy. Inu barvy. Asi chtějí něco barvit, řekl jsem si a věnoval se dál svému nákupu. A dneska jsem si na ty barvy a na ten dotaz vzpomněl.
V sobotu jsem totiž objevil, k čemu se takové barvy mohou hodit.
Jeli jsme s Jurášem, Bartolomějem a Allou na Moravu. Při jedné zastávce na zastávce jsem kousek popošel a na té zastávce autobusu, v hezkém přístřešku na okně jsem našel kamínek. Nikoliv obyčejný, nýbrž malovaný. Prohlédli jsme ho a on tam nebyl náhodou. Byl tam uložen za účelem nalezení a přesunutí.
Právě dneska jsem zkoumal, o co jde a ona je to už velice rozšířená zábava. Malování kamínků a ukládání těchto na všelijaká místa tak, aby byly nalezeny. Facebookové kamínky se to celé jmenuje a spousta lidí maluje a ukládá a nalézá. Někteří přemisťují, jiní sbírají, malíři malují a je to nádhera. Já jsem se tím nálezem v sobotu zařadil mezi kamínkáře. Kamínek je převezen o stoosmdesát kilometrů a někam ho s Kačkou tento týden uložíme, aby putoval dál.
Móc pěkná zábava je to.
Tuhle je ten kamínek s pro mě nečekaně aktuální symbolikou:
V sobotu jsem totiž objevil, k čemu se takové barvy mohou hodit.
Jeli jsme s Jurášem, Bartolomějem a Allou na Moravu. Při jedné zastávce na zastávce jsem kousek popošel a na té zastávce autobusu, v hezkém přístřešku na okně jsem našel kamínek. Nikoliv obyčejný, nýbrž malovaný. Prohlédli jsme ho a on tam nebyl náhodou. Byl tam uložen za účelem nalezení a přesunutí.
Právě dneska jsem zkoumal, o co jde a ona je to už velice rozšířená zábava. Malování kamínků a ukládání těchto na všelijaká místa tak, aby byly nalezeny. Facebookové kamínky se to celé jmenuje a spousta lidí maluje a ukládá a nalézá. Někteří přemisťují, jiní sbírají, malíři malují a je to nádhera. Já jsem se tím nálezem v sobotu zařadil mezi kamínkáře. Kamínek je převezen o stoosmdesát kilometrů a někam ho s Kačkou tento týden uložíme, aby putoval dál.
Móc pěkná zábava je to.
Tuhle je ten kamínek s pro mě nečekaně aktuální symbolikou:
co se člověk dozví v hospodě
08.dubna 2021 05:50 /
Světodějné události jdou v drtivé většině mimo moje zápisy, neboť k nim moje ambice nesahají. Ovšem je tu i rubrika o jiných krajích, kam jsem se už hódně dlouho nedostal. A tak možná právě ten dnešní zápis do deníku patří do téhle rubriky.
Jak známo, chodíme pravidelně do hospody. Do virtuální hospody "po drátě", kterou si všichni pochvalujeme. Před nějakým časem se k nám přidal i další kamarád, který žije od své emigrace v Americe a k nám do Česka se jen občas podívá. Nu a včera jsme zas v té hospodě probírali kdeco.
Kromě jiného i současnou mediální bombu a to soud s americkým policistou, který svým jednáním byl pravděpodným spouštěčem událostí, které vedly k úmrtí zdrogovaného černošského svalovce. Následně pak vzniklo hnutí, které spustilo další vlnu nenávisti černých k bílým. Tolik v kostce k případu, který hýbe politicky korektním světem.
Předem je potřeba říct, že smrt člověka je vždycky špatně, pokud nejde o přirozený konec života. Jenomže o nic takového v téhle hysterii nejde. Novináři se předbíhali v senzačních zprávách, jak černoši táhnou na bílé a chystají se rabovat, jen k tomu hledají příležitost. Tu jim tenhle případ dal a viděli jsme to v přímém přenosu. Teď probíhá soud a politicky korektní svět se chystá tu hysterii znovu spustit a prohlásit, že bílí jsou skvrnou na jinak krásně černém kabátě lidstva a je potřeba s nimi zatočit. Skoro se nabízí dobře nám známý obrat "zatočit po bolševicku".
Tak alespoň působí mediální bouře kolem celého případu ve světě.
V Americe se toho ale ví víc, než světové novináře zajímá.
Takže jsem se včera v hospodě dozvěděl, že se sice ví, ale tak nějak se nesmí říkat, že zesnulý svalovec byl odsouzen a pět let seděl za ozbrojené přepadení těhotné ženy (ale to se nesmí s aktuálním případem spojovat), že on a policista, který na něm klečel, byli v minulosti zaměstnanci jedné bezpečnostní agentury a už tam se hóódně nemuseli, načež se vydali každý jiným směrem. Když to zjednodušíme, tak černoch mezi lumpy a běloch mezi policajty. A ke střetům mezi těmito bývalými kolegy už v minulosti došlo. Čili to nebyli náhodní cizí lidé, kteří se v nešťastnou chvíli potkali na opačných stranách zákona. Nu a coroner prý potvrdil, že zesnulý černoch v souvislosti s momentálně souzeným zásahem policisty umřel jen asi tak o den dřív, než by umřel normálně, protože v něm našli tolik drog, že by to nepřežil ani kdyby se procházel pod kvetoucími magnoliemi v parku.
Nu a tomuhle svalovci se politicky korektní svět chystá stavět pomník, přičemž ten mediální pomník už má dávno.
Tedy pánové, to jsou věci, co se jeden v hospodě dozví.
Zrovínka jsem si říkal, jestli by ti novináři do tej hospody neměli občas taky zajít.
Jak známo, chodíme pravidelně do hospody. Do virtuální hospody "po drátě", kterou si všichni pochvalujeme. Před nějakým časem se k nám přidal i další kamarád, který žije od své emigrace v Americe a k nám do Česka se jen občas podívá. Nu a včera jsme zas v té hospodě probírali kdeco.
Kromě jiného i současnou mediální bombu a to soud s americkým policistou, který svým jednáním byl pravděpodným spouštěčem událostí, které vedly k úmrtí zdrogovaného černošského svalovce. Následně pak vzniklo hnutí, které spustilo další vlnu nenávisti černých k bílým. Tolik v kostce k případu, který hýbe politicky korektním světem.
Předem je potřeba říct, že smrt člověka je vždycky špatně, pokud nejde o přirozený konec života. Jenomže o nic takového v téhle hysterii nejde. Novináři se předbíhali v senzačních zprávách, jak černoši táhnou na bílé a chystají se rabovat, jen k tomu hledají příležitost. Tu jim tenhle případ dal a viděli jsme to v přímém přenosu. Teď probíhá soud a politicky korektní svět se chystá tu hysterii znovu spustit a prohlásit, že bílí jsou skvrnou na jinak krásně černém kabátě lidstva a je potřeba s nimi zatočit. Skoro se nabízí dobře nám známý obrat "zatočit po bolševicku".
Tak alespoň působí mediální bouře kolem celého případu ve světě.
V Americe se toho ale ví víc, než světové novináře zajímá.
Takže jsem se včera v hospodě dozvěděl, že se sice ví, ale tak nějak se nesmí říkat, že zesnulý svalovec byl odsouzen a pět let seděl za ozbrojené přepadení těhotné ženy (ale to se nesmí s aktuálním případem spojovat), že on a policista, který na něm klečel, byli v minulosti zaměstnanci jedné bezpečnostní agentury a už tam se hóódně nemuseli, načež se vydali každý jiným směrem. Když to zjednodušíme, tak černoch mezi lumpy a běloch mezi policajty. A ke střetům mezi těmito bývalými kolegy už v minulosti došlo. Čili to nebyli náhodní cizí lidé, kteří se v nešťastnou chvíli potkali na opačných stranách zákona. Nu a coroner prý potvrdil, že zesnulý černoch v souvislosti s momentálně souzeným zásahem policisty umřel jen asi tak o den dřív, než by umřel normálně, protože v něm našli tolik drog, že by to nepřežil ani kdyby se procházel pod kvetoucími magnoliemi v parku.
Nu a tomuhle svalovci se politicky korektní svět chystá stavět pomník, přičemž ten mediální pomník už má dávno.
Tedy pánové, to jsou věci, co se jeden v hospodě dozví.
Zrovínka jsem si říkal, jestli by ti novináři do tej hospody neměli občas taky zajít.
k vile bratří Čapků
01.února 2021 05:44 /
Člověk je tvor hravý a tudíž nějaké to hraní vždycky přivítá. Chtěli jsme si s Kačkou hrát v sobotu, ale to bylo psí počasí a proto jsme si hráli v teple s kočkenama a s návštěvou. V neděli, to byla jiná, to bylo nádherně a proto jsme vyrazili zkusit tu geohru.
Našel jsem ji při hledání výletů a zároveň jsem zjistil, že tu aplikaci mám v telefonu už nějaký ten rok. Konečně jsme to tedy poprvé zkusili.
Vydali jsme se známými ulicemi Prahy k vile bratří Čapků. Tam hra začíná. A docela nás pobavila. Něco jsme věděli, něco jsme popletli, ale ve Vršovicích se vyznám, takže se nekonalo bloudění, nýbrž pěkná nedělní procházka. U zámečku Kačka spočítala okna a uhodla, jak celý příběh skončil. Dostali jsme prvních 115 bodů.
Na seznámení to byla fajn hra. Už se těšíme na další. Jen nevím, jestli navštívíme Svobodnou republiku Žižkov anebo půjdeme do Spálené, kde se odehrál jakýsi záhadný mord.
Takhle hezky bylo:
Našel jsem ji při hledání výletů a zároveň jsem zjistil, že tu aplikaci mám v telefonu už nějaký ten rok. Konečně jsme to tedy poprvé zkusili.
Vydali jsme se známými ulicemi Prahy k vile bratří Čapků. Tam hra začíná. A docela nás pobavila. Něco jsme věděli, něco jsme popletli, ale ve Vršovicích se vyznám, takže se nekonalo bloudění, nýbrž pěkná nedělní procházka. U zámečku Kačka spočítala okna a uhodla, jak celý příběh skončil. Dostali jsme prvních 115 bodů.
Na seznámení to byla fajn hra. Už se těšíme na další. Jen nevím, jestli navštívíme Svobodnou republiku Žižkov anebo půjdeme do Spálené, kde se odehrál jakýsi záhadný mord.
Takhle hezky bylo:
2021
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: