WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pf 2022

pf2022

veselé Vánoce

Vánoce_2021

do Miletína

Kdo by nevěděl, co jsou Erbenovy Miletínské Modlitbičky, může to zjistit nahoře na náměstí v Miletíně přímo u Erbenů v cukrárně.

My je teď jedeme vyzvednout.

vědí všechno

"Pán tu má katastr," hlaholila paní poštovní úřednice na paní poštmistrovou.
"Aha, tak kde já vás mám?", hledala paní poštmistrová tu obálku.
"Tady!", hlásím se já před okýnkem.
"Ale děte," pravila paní poštmistrová, "tak tady jste!"
Vytáhla obálku, já občanku, podepsal jsem dvakrát a obálka byla moje.
"Jó, katastr. Tak to teď budete samý peníze, co?"
"No, to právě nebudu. Ale to je na delší povídání."
"Aha … tak někdy…"
"Jo, třeba někdy."
Vzal jsem obálku, popřáli jsme si hezké svátky a šel jsem si po svých.
A říkal jsem si, jak na tej naší poště vědí vážně všechno.
Inu poctivej postamt.

čistý stromky

Když člověk nějak něco moc nechce, tak se to příliš nedaří. To už tak je.
Nu a já tak nějak moc nechtěl stromeček. A že prý jo a alespoň malej a stojánek prej taky koupíme a …
A tak jsem se nechal přesvědčit.
Koupil jsem malej stromeček, koupili jsme takovej sofistikovanej stojánek v Hornbachu. Včera jsem si řekl, že je čas to instalovat.
Už v kufru auta mi přišlo divný, proč je tam od toho stromku tolik bláta. Doma na zápraží jsem pak včera objevil, že ten stromek někdo protáhl blátem a já si toho při kupování nevšiml. No nic. Bláto jsem oklepal tyčkou a ještě jsem si řekl, že stromek omyju vodou. Dva kyblíky by mohly stačit.
A stromek do stojánku …
Nestranný pozorovatel by se mohl ptát, co je na té historce zvláštního. Vždyť všechno klape.
A měl by pravdu. Pozorovatel.
Až do toho okamžiku, kdy jsem se jal stromek ve stojanu rovnat.
Přišlápl jsem obvyklým způsobem stojan … a: lup!
Von je ten stojan plastovej. Takže hned prask' a kus podstavce se uloup'.
Jó, kdyby to byla stará dobrá litina nebo výkovek …
No nic. Tak šup s ním dovnitř.
Jen jsem se stromečkem vešel dovnitř, větvičky zapružily, povolily … a mrsk!
Zbytkem vody na umytí a bahna, co jsem neumyl, jsem nahodil čerstvě nabílenou stěnu. Vydržela čistá ani ne měsíc.
Pak ještě futra jedněch dveří a druhých dveří … všude kapky a bláto ze stromečku.
Ano, myl jsem ho, ale ono to dost dobře nejde umýt ho požádně. To bych s ním musel do rybníka.
Takže jsme společně myli stěnu, futra, vytírali podlahu … a ve světnici pomalu ze stromku odkapávala voda … a bláto.
Ještě jsme učinili několik pokusů stromek narovnat a s každým pohybem přibývaly blátivé kapky.
Tak dost! Poručil jsem si, stromek jsme svázali provázkem a vyhodil jsem ho i se stojanem ven na dvorek.
Tak! To bychom měli.
Teď už jen vytřít. Tím skvělým mopem, co mi ho Kačka doporučila.
Vytřeno. Stěny opět bílé neboť omyvatelné.
Už jen vylít džber do záchoda. Tuhlec je taková pojistka, stačí povolit a vznikne …
… vznikne povodeň.
Pojistku jsem snadno povolil a džber mi ještě snadněji vypadl a všechno se to vylilo na zem.
Tak to už jsem se začal smát. Nic jiného se v tu chvíli nehodilo.
Znovu tedy mop, tentokrát i ten druhý, a honem vodu vytřít do sucha.
A bylo.
Tak čistý ty dlaždice nebyly ani ve výrobě.
Nu, slabá půldruhá hodinka v neděli odpoledne to byla.
Má paní je báječná, úžasná. S úplným klidem mi pomáhala tu apokalypsu zvládnout. Ani se u toho nevztekala. To já ano. Ale jen jaksi vnitřně. Navenek jsem jenom skřípal zubama.
A poučení?
Nevztekat se a kupovat čisté stromky.

Ps
… v pondělí venku stromek oschl, kapku jsem ho dole ořízl … a snad to už půjde bez další ztráty kytičky

kdyby to funělo

V sobotu se tady u nás, přesněji řečeno od Zbraslavi přes Jarov až po Lhotu u Břežan prý budou nahánět divočáci. Máme si dát pozor a nevstupovat do oblasti, píší ve zpravodaji. To jsem tedy zvědav, co na to divočáci.
Tady u nás je zvířeny plno a teď na podzim a v zimě si to ušáci, srnky a onehdá i mufloni štrádují přes cestu, jako by se nechumelilo. Ovšem divočáci, to je jiná liga. To je smečka tak patnácti, dvaceti obrněnců a není radno se s nimi přetlačovat.
Nuže tedy, pokud by k nám v sobotu někdo zavítal, dejte pozor. Kdyby to za vámi funělo a dupalo, honem pryč. Tentokrát to bude něco většího než ježek.

hrneček v mikrovlnce

Jo, Vánoce, to se vytahují staré zvyky, strojí se stromečky a pečou se vánočky. Že prý to bývala původně dobrota pečená pro vrchnost jako dar a teprve později se to pečení rozšířilo jaksi všeobecně až lidově. Dneska si vánočku koupíte tuhle v konzumu třeba v srpnu. Ovšem ta pravá domácí … ta se nedá s průmyslovou pletenicí srovnat. A tak jsem se rozhodl, že poprvé doma udělám vánočku svoji. Těsto mám nacvičené z dědečkovy bábovky, tak co bych nesved' vánočku.
Pletení jsem svěřil mé paní, jelikož abych se do toho nezapletl.
Vánočka byla skvělá, jen chtěla o maličko jinou teplotu a čas při pečení, takže kapánek ztmavla, což jí na kráse ani chuti neubralo. Nu a tak jsem si řekl, že udělám ještě jednu, aby byla úplně nejpovedenější. A hned z kila mouky.
Vše bylo, jak být mělo. Odpoledne jsem připravil těsto, Monika upletla vánočku a já odjel cvičit. Vánočka mezitím nádherně vykynula a tak jsme ji hned po cvičení šupli do trouby. Tentokrát byla dokonalá. Do zlatova, velikánská, mandle, rozinky … no jak má domácí vánočka vypadat. Vyndal jsem ji z trouby, a obdivujeme se, jak se nám pěkně povedla.
"A prosimtě," ptá se má paní, "k čemu máš támhle v mikrovlnce ten hrneček?"
"Hrneček?"
"No … ten … s tím … co to v něm je ?"
"Ukaž ….?"
"No támhle."
"Ježkovy voči … to je máslo!"
"Dobře, máslo. A k čemu máslo?"
"K čemu? Do vánočky přece! Já si ho nechal roztopit a pak jsem ho tam zapomněl dát! A to jsem si všechno třikrát kontroloval. Takový škody."
"Ale jaká škoda. Vždyť vypadá dobře."
"No jo, vypadá …"
Později večer jsem to pak nevydržel a ochutnal. Ochutnal jsem i dnes ráno, před chvílí.
Je výtečná!
I bez másla.

v klidu

7:52 … právě jsem si sedl k deníku. A proč? Protože jsem zaspal!
Včera jsem byl po deseti dnech znovu cvičit, jelikož jsem před těmi deseti dny cvičit byl, ale byl jsem po počkování, což mě kapičku odrovnalo a měl jsem pocit, že jsem měsíc flámoval. A pak na mě sedla rýmička a já nechtěl prskat na osatní, tekže až včera.
No a pak jsem byli ještě do půlnoci vzhůru a povídali si.
Hezky se mi spalo, měl jsem pocit, že je všechono v klidu, že je na všechno čas, že je stejně tma … no a zaspal jsem.
A to jsem si na osmou pozval řemeslníky, aby dodělali podlahy a prosil jsem, ať přijedou dřív. Přijeli dřív a načapali mě v koupelně.
"Žádnej spěch, všechno v klidu, … na všechno je čas …," pravil pan řemeslník.
Má pravdu, nejlíp je všechno dělat v klidu.

bez záslepek

Boty patří do botníku, což není nikterak překvapivá skutečnost. V Ikea mají botník tak akorát. Akorát je mu potřeba užíznout asi tak o deset centimetrů nožičky, aby se vešel pod vypínač. Nuže tedy do Ikea pro botník a do Hornbachu pro pilku.
Operace proběhla úspěšně, pacient zdráv a stojí na svých.
Je tu ovšem jedna taková … no piha na kráse. Tedy vlastně pihy dvě.
Botník jsem sestavil pečlivě podle návodu a ty dva otočné třmínky, ty zaslepím těmi dvěma záslepkami, co tam někde budou v pytlíku. Jsem si řekl. Nuže botník je na místě, v botníku jsou boty, vypínač je nad botníkem, vše zalito sluncem, mír se rozlévá po kraji.
Jenom ty dvě pihy. Tedy ty dva otočné třmínky tady úplně nahoře zaslepit. Ty to celé hyzdí.
Hned jak uklidím, zaslepím je.
Uklidil jsem a na záslepky jsem zapomněl.
Včera mě to zase cvrnklo do klobouku: proč já to jen nezaslepil?
No proč. Protože nemám ty záslepky. Kam jsem je moh' jenom dát?
Jal jsem se hledat záslepky. Tuhle nebyly, támhle nebyly, v odpadu nebyly … tak kde doprkýnka jsou? Že by je tam v Ikea zapomněli dát? No to se mi ještě nestalo. To je divný. Přeci jsem je neztratil.
Ale … co když …
Jo!
Vono je to jinak!
Já tu vrchní příčku namontoval vobráceně! Ty třmínky měly být vevnitř. Bez záslepek, poněvadž nebudou vidět.
Tak tedy částečná rozborka, naštěstí je materiál pružný a kapku povolí dole, když nahoře povolím šrouby. Roztáhnout, vytáhnout, otočit, vložit, zašroubovat. A je to!
Teď teprv je to jak má být.
A bez záslepek!

ráno na Hradčanech

Člověk si někdy přivstane, aby to stihl. Zrovínka v neděli to ale nebylo až tak moc časné přivstanutí. Prostě jsme jen potřebovali stihnout být v katedrále v půl deváté. Tudíž žádný spěch, hezká procházka z Pohořelce až na hrad a hlavně: nikde ani noha.
V neděli ráno totiž bylo trochu chladno, asi tak čtyři pod nulou, bylo na turisty moc brzo a sluníčko zrovínka vycházelo. Jen pár fotografů přišlo. A tak ta procházka stála za to. Jen škoda, že mě nenapadlo vzít si foťák. Tož tuhle je k tomu alespoň mobilní obrázek.

Hradcany_211212

sněží

No vida. A je to tu!
Už druhý den sněží a já jdu prohazovat cestu.




Cesta prohrabána, žádná kalamita. Dohromady od včera jenom asi tak 10cm sněhu. Včera jsem uklidil 5, dneska ráno taky 5. Normální zima na vsi. Jako by pan Lada namaloval.
A už nesněží.

popcorn a kola

No já vim, že na to hledím nesprávně, ale co s tím. Už jsem holt takovej. Ostatně stejně nejde o nic víc, než o zábavu. Tedy o zábavu filmovou.
Film jsem začal vnímat ve chvíli, kdy jsme chodili s dědečkem do Technického muzea na Chaplina anebo s tatínkem do divadla Sluníčko na Medvědy, co se potkali u Kolína. Chaplina už moc nevídám, ale na Medvědy nedám dopustit.
Moje chození do kina pak pokračovalo a trvá až do dnešních dob. Ovšem teď už chodím do kina zřídka. Tak nějak mi vadí to chroustání kukuřice a srkání černej vody všude kolem. Ale nešť, nějak se ta kina živit musí, že.
A v tom je ten současnej háček.
Býval jsem zvyklý na to, že nový knížky jdou do knihkupectví ve čtvrtek a nové filmy do kin jakbysmet.
No jo, ale to už je dávno minulost.
Nejdřív si člověk přečte recenzi například od paní Spáčilové, což znamená, že musela proběhnout nějaká novinářská projekce, páč aby měli kritikové o čem psát. To chápu, tak bejvalo dycky. Jemomže pak se člověk mrkne na síť a do všelijakech těch filmovejch databází a co nevidí: mraky amatérských kritiků už film viděli. Nu dobrá, asi byla i nějaká další produkce. I nešť, řeknu si, alespoň mám víc informací o filmu.
Jenže pak člověk zapátrá v novinkách, v připravovaných filmech a pak na síti … a co neobjeví: film, který ještě ani neviděli novináři, už je támhle někde ke stažení a titulky už k němu existují dobře dva měsíce.
Když na to tak nesprávně hledím, říkám si, co vlastně ty lidi dneska žene do kina a výrobce filmů k tomu, aby vůbec točili? Vždyť je to všechno dostupné on-line a hned a často dřív, než v kině.
Že by to byl ten popcorn a kola?

Ježíšek v šuplíku

Zbyly mi nějaké artefakty z dětství a právě teď je čas jeden z nich vytáhnout. Tatínek stavíval každé Vánoce betlém. Nu, vytáhl jsem betlém z půdy v kůlně, dovezl ho domů a že ho tedy po padesáti letech znovu postavím. Musel jsem ho trochu očistit a omýt. Ale opatrně. Už je to přeci jen nějaký čas, kdy ho pro mě stejda Bóža (to vím jen z vyprávění od tatínka) udělal. Barvy z něj už trochu oprýskaly a jeskyně s jesličkami taky není v nejlepší kondici a kapanék z ní lezou noviny, které byly použity ke kašírování skály. I nešť, je to betlém můj a tak je krásnej.
A je to betlém pojatý po česku a je letní. Tedy jsou tam palmy, ale také babky s nůší a strejcové s uzlíčkem v ruce. Nechybějí tři králové, kteří spolu s Ježíškem, Marií a Josefem jediní jaksi k těm palmám patří. Počítám, že babka s nůší a husou v ní tam zabloudila omylem a jen proto, aby dala najevo, že i v Čechách se o tom narození ví.
A tak jsem to celé postavil a dozvěděl jsem se to, co jsem jakživo nevěděl a co je prý všeobecně známé. A tedy to, že Ježíšek teď v jesličkách být nemůže, jelikož se ještě nenarodil. Až na Štědrý den.
A kam tedy s ním?
No kam, třeba do šuplíku.
To tedy nevím, to ještě budeme muset probrat … Ježíška do šuplíku?

ranní vycházka

Protože aby byli kočkeni domácí, musej bejt doma, to dá rozum. No jo, ale co když jsou zvědaví?
No bóže, zvědaví, řekne si každý, to snad patří k životu ne?
Jo, patří.
A kočky venkovní patřej ven a kočkeni domácí patřej domů, dodávám.
Tak nějak bych si představoval pořádek.
Kočkeni ovšem mají jiné představy a tom, co je doma a co je venku.
Takže dneska ráno jsem větral. Větrání je činnost častá a žádoucí. To se dole otevře okno, nahoře se otevře okno, udělá se průvan a průvan udělá hezký povětří.
Kočkeni mají též rádi otevřená okna. Jen nedělají průvan, nýbrž výlet za okno.
Takže jsem vylezl z koupelny a kočkeni nikde.
Prošel jsem dům a nic.
Ha! Zdrhli.
Nemo už takhle dvakrát utekl z kuchyně. Tentokrát ale zdrhli oba. Z dolní koupelny. Hup na vanu, z vany do okénka, z okénka na zahradu. Jenomže okénko je moc vysoko, takže není nic snadného se dostat zpátky. Zvlášť, když parapet klouže.
A tak jsem našel Indy strachy skrčenou pod okénkem, protože to byl její prvovýlet. Bála se, ale za Nemem skočila. To Nemo si to štrádoval kolem domu a hledal, kde nechal tesař díru. Skákal na okénko, ale vždycky spadl zpět.
Lapnul jsem ho jako Indy a šupito presto domů. Jste kočkeni domácí a basta!
To bychom tedy pro dnešek měli. Ranní vycházku máme odbytou.

z dvaceti na stopadesát

Takovej ten vysavač na tyčce, to by se mi hodilo. Pojďme tedy do krámu a zkusme něco vybrat.
U vysavačů už byli nějací zájemci a tak jsme se k nim přidali. Okukovali jsme a vidíme, jak k nim přišla paní, co to tam má na starosti, chvilku si povídali a paní odešla. A zájemci kolem vysavačů kroužili dál.
Kroužili jsme i my a ta paní k nám též přišla. A jak prý nám může pomoci.
Jde mi o sací výkon, povídám.
"Ten mají všechny skoro stejný," povídá paní, "tyhlety mají 21 , tady ty jen osmnáct , ale tenhleten, ten jedinej, ten má sto padesát …"
Moc jsem paní nepslouchal, ale ten skok z dvaceti na stopadesát mě překvapil. Dívám se tedy na štítky a co nevidím: 18V, 21V,… 150W"
"Víte, já vás nechci zkoušet, ostatně sama jste se nabídla, ale výkon se udává ve Wattech ..."
"No ano, vždyť jsem říkala, že …"
"Jo, říkala, ale tuhle ta čísla jsou ve Voltech a tohle jedno je ve Wattech, tak to asi nebude …"
"Promiňte, že vám do toho skáču," přitočil se k nám mládenec - zájemce s telefonem v ruce. Já to už vyhledávám na internetu a největší výkon má támhleten na který koukáme … ale je vybitej. Má 1300 Wattů …"
"Díky, to jste hodnej," povídám, "my už si to nějak přebereme."
A přebrali jsme si to.
Paní jsme se poděkovali a usoudili, že nejlepší výběr vysavačů je na internetu.
A ve Wattech!

tři dny necvičit

Ony by se tyhlety odborný doktorský pindy neměly podceňovat. Pochopitelně v pohádkách jde všechno tak, aby to nakonec dobře dopadlo, ve skutečném životě to však bývá jako z Cimrmana vystřižené. Tedy naopak.
Nu a když mi tedy doktoři radí, abych po očkování necvičil. Tak je poslechnu. Tedy poslechl jsem v úterý. Ve středu jsem už cvičit byl. A to jsem neměl dělat. Hned po cvičení jsem usnul jako když mě do vody hodí. A ve čtvrtek jsem měl cestu do Hostinného, což je kousek, ale cestou zátky už se mi to jako kousek moc nezdálo. Padla na mě totiž taková divná únava. Už cestou tam se mi chtělo spát, ale zpátky jsem za tím volantem přímo usínal. Jako bych měl za sebou osm hodim po německých dálnicích.
Ne, neusnul jsem, ale autopilot mě často vyzýval, abych si převzal řízení. A odpoledne po návratu už bylo jasno, že na čtvrteční cvičení bych se sotva doplazil. Usnul jsem znova.
A to jsem si říkal, jak doktorská nařízení poslouchám.
Jo, poslouchám, ale špatně. Tři dny necvičit, říkali. A já necvičil jen jeden den. A to bylo to špatně.
Příště už budu hodnej, paní doktorko, slibuju.
;-)

Jin a Jang

Nejdřív byli kočkeni takoví zaražení, nesví. A první noc v novém domě brečeli na chodbě za dveřmi. Ale už se to zlepšuje a už lumpačej. No bodejď ne, když si zvykli na schody a na velké okno a vůbec na větší prostor. Samozřejmě všechno musejí vočuchat a projít a včera v noci dělali strašlivej rámus a ráno jsem zjistil, že v prádelně převrhli koš na prádlo a kdovícoještě.
Je to prostě nové bydlení a není radno nechat věci jen tak na náhodu. Všechno je potřeba prozkoumat.
Ovšem běhat po schodech nahoru a dolů, to je příliš namáhavé a proto velmi často odpočívají.
Zrovínka včera pozdě odpoledne jsem je našel oba v jedné krabici. Je to jejich krabice, ale vždycky jsem tam vídával jen jednoho z nich. Nu a teď se přihodilo, že tam kočkeni zkroucení jak paragraf spali oba.
Kdyby byl Nemo bílej a ne zrzavej, mohlo to vypadat, že se mi v kočkení krabici vylíh Jin a Jang.

byl jsem na třetí

Je tu taková šlamastyka. Tedy ona by nebyla, … kdyby nebyli lidi. Jenomže lidi jsou a co dva lidi, to tři názory. A tak se diskutuje, tábory argumentují, řeči se vedou a ke shodě cesta daleká, jestli tedy vůbec nějaká. Nu a tak se s tím covidem pomalu učíme žít, což je jediná možnost, jak s ním naložit. Už je tu dva roky a lidstvo rozděluje nejen na nakažené a nenakažené, ale i na očkované a neočkované.
Už když to začalo a Ondřej se mě ptal na názor, říkal jsem, že se z toho za čas stane hnusná chřipka, proti které se bude každý podzim očkovat jinou vakcínou jako proti té chřipce obvyklé. A že s tím naučíme žít.
Nu a co jsem říkal? Kdo to říkal? Já to říkal!
A tak navzdory všem odmítačům vakcíny jsem byl včera na třetí posilující dávce a nechal jsem si i zjistit protilátky. Uvidíme, jak na tom jsem.
A ta šlamastyka?
Inu to je stav, kdy je potřeba povinně naočkovat všechny jako třeba proti černému kašli, ale vláda se to bojí rozhodnout, což nahrává právě odmítačům a kujcům spikleneckých i jiných teorií …