WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Nemo jako Babinskej

Nečekal bych, že ten, kdo má kočkeny, doma neuklízí. Jistě budou v úrovních úklidů nějaké rozdíly, ale čas od času kočičí pánečkové a paničky uklidit buď jak buď musí. Já třeba uklízím děsně nerad, ale vím, že to bez toho nejde a tudíž roboti jezdí po podlaze denně. Já tedy taky šmejdím, ale není to tak často. Naopak chlupy sbírám furt.
To prostě uklidíte, všechno vysmějčíte a jdete zpátky například od okna ke dveřím a uprostřed světnice je chomáč chlupů.
Kde se tam, sakra, vzaly? Dyť jsem teď uklidil!
Holt někdy vznikly, řeknete si, chomáč uklidíte a jdete si opět po svých. Jen však stočíte pohled támhle pod stůl, jsou tam zase chlupy. Seberete, vyhodíte … a takhle to jde pořád dokola.
Předevčírem jsem kápnul na to, odkud se ty chlupy berou.
Pochopitelně, že z kočkenů. Ale jak? A kdy?
To je tak. Oni se kočkeni rvou jako koně. Ne snad, že by si ubližovali, ale rvou se. Nechávám je, ať se kočky pudrujou, když je to baví. A právě tuhle po té rvačve koukám: na zemi podestýlka. Některé zrzavé, jiné černé. Nemo právě strategicky ustupuje ze svých pozic a co to má v tlamě? Pochopitelně: chomáč černých chlupů. Vypadá jak loupežník Babinskej. Nenechá si to sebrat. Pečlivě si ty chlupy cpe packou do tej tlamičky. Jako když jíte cukrovou vatu.
"Nemo, ty jsi ale čuně."
"Mau!"
Spořádá chlupy, a ještě se olízne.
Tak to bychom měli.
A kdy bude další rvačka?
No to je otázka.
Hned!
A už je zase co uklízet. Inu, chlupatci.

ps

Tak dneska bylo v síni chlupů, jako by se tam rval nejmíň tucet kočkenů. Začínám je podezřívat, že si potají čtou tady ten můj deník.