WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

PF 2020

PF2020

hravý Ježíšek

On tedy k nám Ježíšek nosí nejčastěji to nejoblíbenější, či to, o co mu napíšeme. Tak například mně přinesl ponožky. Ovšem mezi nejoblíbenější patří hry. Nějak se přihodilo, že hry už sami nevymýšlíme, ale rádi se necháváme bavit a unikáme. Tedy hry únikové jsou často pod stromečkem.
Letos jich zase bylo spousta a na dvou už jsme byli.
A odehrálo se překvapení.
Totiž ještě nedávno jsme se tak nějak všelijak v těch únikových místnostech motali jeden přes druhého a chaoticky řešili úlohy, až jsme se skrzevá ten chaos dostali k úniku.
Jenomže tentokrát už to bylo jinak.
Matěj s Kačkou excelovali. Hledali, nacházeli, počítali, přikládali, luštili kódy a otevírali zámky. Nestačil jsem se divit. Většinu úkolů vyřešili sami dva a my s mouzvídavouHaničkou jsme jenom překvapeně sekundovali. Pravda, našel jsem některé důležité stopy, bez kterých by to nešlo dál, ale užití těch stop už vzaly do rukou děti. A další, možná důležitější, odhalily samy.
Na otázku, jak na to přišli, odtušil Matěj, že to přece vypočítali.
A bylo.
Ta druhá byla jen jedna místnost, ale zato s úkoly, které se nám velice zamlouvaly, jelikož to nebylo jen otevírání kódových zámků. Pravda, dokud jsem neotevřel truhlu s kryptexem, nehnuli jsme se z místa, ale pak už to šlo ráz na ráz.
Báječný to bylo.
Už proto, že děti jsou v hraní dávno lepší, než my.

šťastné a veselé!

Vesele_Vanoce_2019

umyt a obdarován

V tomhle počasí je skoro zbytečný se mejt. Ne, nepropadejte panice, nemyslím tím oblíbený kovbojský zvyk mýt se jen jednou v roce na Vánoce. Píšu tady o vozidlech. Platí to obecně, ale vzhledem k tomu, že jezdím vozidlem jen jedním, je tu řeč o autě.
Mrholí, poprchává, je mlha, všude blátíčko, mazlavo, někde vyslovené bahno. To abyste to myli dvakrát denně. Jenže to by z toho auta za chvíli nic nezbylo, jak by bylo vymytý. Tudíž ho nemeju. Alespoň ne tak často. Přijde ovšem čas, když už to bez mytí nejde, čili: vzůru do myčky!
Našel jsem tuhle na Chodově docela novou ruční myčku, práškovou. Zajel jsem tam už podruhé. Tentokrát si mě všiml ten pán, co tam dělá správce. A jestli prý s tím umím.
Jářku umím.
"Chcete, já vám to umeju. Mě to baví. Nic za to nechci."
"No tak jo. Když vás to baví …"
Pán se chopil stříkací pistole, já tam dal padesátikorunu a mytí začalo. Když pán skončil, povídá:
"A víte co? Já vás zvu. Já to teď platím, chcete lesk?"
"Ale já …"
"Tak dáme vosk a lesk. To je lepší."
Pán vytáh' kartu, nastartoval to a za chvíli se auto blejskalo jak … no jak nablejskaný auto.
"Tak to bysme měli."
"Já vám to zaplatím."
"Kdepak. To máte jako dárek k Vánocům."
"Tož děkuju. A krásný svátky!"
"Vám taky. Přijeďte zas!"
"Přijedu."
Pán zamával a já odjel umyt a obdarován.
Ovšem vydrželo to jen půl dne. Už je zase blátíčko všude.
Neva.
Je to hodnej a veselej pán. A to se počítá.

poštelovanej

Jedeme takhle s Jurášem v autě. Po dálnici z Poděbrad. Už je opravená, jede se po ní dobře a potichu. A v tom tichu najednou začne něco divně vrčet.
Pochopitelně se podívám, kudy to jedu. Jestli třeba nejedu po bílém pruhu nebo po nějakém zvrásnění, které se dělá kvůli vodě. Nic takového. Rovina, hladký povrch.
Hmmm … že by to bylo tak hladký, až je slyšet vzorek pneumatik? To je divný. Přejel jsem do druhého pruhu a nic se nezměnilo. Vrčelo to.
"Juráši, slyšíš o taky?"
"No, slyším. Divnej zvuk."
"Co to může bejt?"
"Taky nevím."
Zpomalil jsem, zrychlil jsem. Podřadil jsem, dal jsem nohu z plynu. Nic. Furt to vrčelo.
Předjel jsem to červený auto před náma. Furt to vrčelo.
Začal jsem přemýšlet o tom, co to může bejt za zvuk.
Ložisko? Kdepak, to vrčí jinak. Něco v motoru? To taky ne, to z motoru nejde. Něco s převodama a diferenciálem? Kdepak, zespodu to vážně nejde.
Jak jsem se zamyslel, zpomaloval jsem a tomu červenému autu, co jsem před chvílí předjel, se to nelíbilo. Začalo nás předjíždět.
A zvuk se zesiloval. Vrčelo to víc. Divný, ale už nás to přivedlo na stopu.
Přidal jsem a červené auto jsem znovu předjel a nechal za sebou. Zvuk pomalu mizel se vzdáleností od něj.
Ha! To vrčelo to červený auto! Dělalo takovej rámus, že se to prorámusilo až k nám dovnitř.
Ta úleva!
Nic nemám rozbitý.
To jenom jakýsi nadšenec motorů má ten svůj poštelovanej i s vejfukem tak, aby byl pořádně slyšet.
A to tedy byl.

chráněný potvory

Jo, už je to jasný, proč jsem musel před čtrnácti dny taxikařit do Vídně.
Kvůli vochraně přírody.
Jistě, pozorný čtenář si povšiml, že v autě mémiléHaničky nastala porucha s adblue, což by mohlo mít vliv právě na tu ochranu přírody a proto jsem jel svým autem já, jelikož v něm žádná porucha ochrany přírody nehrozila.
Jenomže ono je to všechno ještě jinak.
V servisu objevili, že přírodu chránící zařízení bylo záměrně poškozeno přírodně chráněným tvorem. Kabely od toho aparátu totiž překousala kuna. Mrcha. S tím souvisí následná porucha a hlášení o odstavení vozidla.
Tedy za mě: buď by měl někdo naučit kuny číst, aby se mohly dozvědět, že přehryzávat kabely u auta není dobře, nebo by se měly přestat přírodně chránit. U nás už je to druhej případ přehryzanejch věcí v autě, o pokusech znovu se usídlit na naší půdě nemluvě.
Jsou to potvory. Chráněný potvory.

svítí zeleně

Krátké dny se zkracují a šero přichází už o čtvrté hodině, zvlášť když je třeba pod mrakem, což je skoro pořád. Nelze se tedy divit, že venku je lidí pomálu a k sedmé hodině aby na ulici člověka pohledal. Leda snad pejskaři, ti musí, jelikož pejskové musí.
Nu a tak včera takhle navečer vystoupím z auta, ulice prázdné a najednou to přišlo.
Totiž přiběhlo.
Ulicí se žene něco zeleného, svítí to, je to potichu … ano, první, co mě napadlo, bylo, že se tu prohání Pes baskervillskej. Přesně toho jsem se dycky bál. Velká potvora, zeleně svítí, neslyšně se přiblíží a pak skočí.
To má člověk z těch detektivek. Už jenom zavytí odněkud z blat a atmosféra by byla dokonalá.
Naštěstí tu nejsou nikde kolem blata a z Baskervillské nestvůry se vyklubal obyčejnej hodnej boxer, kterej poslouchal páníčka a vesele se venčil, jelikož zrovna bylo docela fajn počasí na venčení.
Jenom ten obojek zeleně zářil do tmy, aby ho páníček viděl, kdyby se někam zaběh'.
Inu každej to vidí jinak.

bacha na ně

Až do tohoto týdne jsem považoval téma koblih za vyčerpané a uzavřené. Ano, v minulosti jsem si tu zapsal o způsobu pojídání této pochoutky a nebyl jsem sám, kdo s koblihami nějakou taškařici zažil. Jsou to však jen koblihy, není to téma na román.
Ovšem dnes se zdá, že nebylo večerpáno úplně vše, co se do koblih vejde.
Totiž pojídání koblih má svá pravidla. Jak všichni vědí, je třeba najít otvor po vpichu a tam začít, poněvadž jinak se nápň octne na místě, které pro ni nebylo určeno. Pamětliv této poučky už léta jím koblihy bez nehod.
Tedy jedl jsem.
Nic zlého netuše avšak pro jistotu bedlivě sledujíc stav koblih při konzumaci. Ta opatrnost se mi vyplatila.
Jím koblihu. Nad talířem, s ubrouskem v ruce, pečlivě směrem od otvoru. A najednou začne vytékat marmeláda.
No krucinál! Jak je tohle možný? Dyť dělám všechno správně a jako jindy. Jenomže kobliha nebyla jako jindy. Její tvůrce z neznámých důvodů opatřil koblihu slabým dnem či dalším otvorem. Jak přesně to bylo, to už se nedozvím.
Dozvěděl jsem se jen to, že i při vší opartrnosti ta marmeláda vytejkla pod tlakem spodem z koblihy a vyprskla na talíř. To, co mě zachránilo, byly předchozí bohaté zkušenosti a opatrnost. Nebýt obezřetnosti, mohl jsem mít sladkou košili i gatě. Takhle jsem si jen osladil talíř a ubrousek.
Jak je vidět, není kobliha jako kobliha. A proto:
Bacha na ně! Někdy jsou diravý, jak řešeto.

shánění je minulost

Ano, souhlasím. Není to tak dávno, co jsem tvrdil, že telefon má pedevším telefonovat. Tvrdím to pořád.
Tedy pokud jde o telefon.
Jenomže telefon už není, co bejval.
Kde jsou ty časy sluchátek na drátě a otočného číselníku. Byl to tak fascinující stroj, že jsem si s ním hrával a točil pořád tím kolečkem, jelikož to tak pěkně cinkalo … Pryč je číselník, cinkání i hraní s kolečkem. Teď je telefon podmnožinou souboru aplikací v kapesním počítači, kterému se, jensámBellvíproč, pořád ještě říká telefon. Sice chytrý telefon, aby se to odlišilo od těch primitivních s otáčecím číselníkem, ale pořád telefon.
Začala nová éra hraní a dobrých deset let je na svém neustálém vzestupu. Ovšem uživatelé chytrých telefonů, mezi něž se počítám, už si nehrají s otáčecím ciferníkem, ale s nepřeberným množstvím aplikací a her.
Já jsem si už dávno sám pro sebe objevil jednu z nejobyčejnějších vlastností toho počítače do kapsy a to tu, kterou vlastně měl už ten Bellův přístroj. Totiž reprodukování zvuku. Připouštím, že mezi Bellovým přístrojem a dnešním počítačem do kapsy s funkcí telefonu je kápku rozdíl, ale koneckonců, zvukové vlny se šíří z obou. Akorát teď je tomu líp rozumět.
Nuže tedy zvuk je mou oblíbenou kratochvílí. Nikoliv však hudba, jak by se mohlo zdát, na tu jsou lepší desky, tedy cédéčka nebo elpíčka, ale v tomto případě slovo. Už v dávných dobách mládí jsem na tatínkově gramofomu poslouchal Čochtana, Vlastu Buriana a Hurvínka, což mi zůstalo dodnes. Naštěstí se tohle poslouchání dostalo zase zpátky do módy a já tak mám zpátky celý archiv toho, co jsem poslouchával na šelakových deskách na 78 otáček. Teď to postupně různá vydvatelství vytahují a uvádějí na trh. A spoustu dalších oblíbených děl.
A tak v mém kapesním počítači plní paměť to, čemu se teď říká audioknihy a dramatizace. Myslím, že v minulosti jsem si tu o shánění oblíbených rozhlasových dramatizací už i psal. Těší mě, že shánění už je to minulost. Teď už shánět netřeba. Teď se stačí rozhlédnout po obchodech a vyskočí na člověka spousty nahrávek za pár korun. Tedy až na vyjímky. Ale těch není moc.
Zrovna teď jsem si v Supraphonu koupil čtvrté pokračování Jeevese. Náramné poslouchání, byť už jsem si hodně z toho v minulosti přečetl. Takhle jo to pohodlnější a nebolí od toho oči.
Tož, příjemné poslouchání!

suvenýr

Vlastně ani nevím, kde se vzalo to přísloví o houslích. Ošem pravdou je, že ani v praxi není pořekadlo nijak zvlášť ověřeno a tudíž je třeba brát to, že slepý k houslím přišel, jako lidovou slovesnost.
Což mi na druhou stranu nijak nebrání tady dneska načechrat trochu cizího peří.
Ale dosti přísloví!
Geocaching se, pokud vím, příslovími neřídí. To je velice pragmatická zábava. Už jsem si tu o ní dlouho nepsal. To nic nemění na tom, že nějakých bezmála deset let o téhle kratochvíli vím a občas, ale jen opravdu velice ob čas, si vzpomenu, že by bylo fajn nějakou tu kešku najít. Teď si za mě vzpomněl Matěj. Vzal si s sebou na Kanáry tři naše privátní geocoiny a že se prý pokusí něco najít. Včera jsem se koukal do seznamu a ono jo: Našel!
Nijak se tím hledáním netrápil a v těch dunách, o kterých jsem tu psal v pátek, vyhledal jednu kešku a zalogoval si ji.
A hned dostal suvenýr. A jsme u těch houslí.
Ten suvenýr je totiž připsán přezdívce woleschko, což je, jak známo, moje doména, pod kterou se všichni logujeme a hledáme kešky. Tentokrát se o ten španělskej suvenýr ale zasloužil plnou měrou jen Matěj s Kaččinou dopomocí. Já v tom mám jenom tu pranepatrnou zásluhu, že jsem je k té kratochvíli přivedl.
Takže jsem ten suvenýr (což je obrázek a text) vlastně dostal za odměnu.
Tuhle je:

Espana

na pískovišti

Z tej Vídně pak odletěli na Kanáry, kde teď v zimě není nijak velké vedro, dá se tam koupat i chodit v tričku a kraťasech. Což tedy, jak mi poslali zprávy a obrázky, dělají. MáveseláHanička to fotí a Kačka s Matějem si to užívají.
Tak třeba zrovna včera, na Jitku, kdy v normálních poctivých suchozemských oblastech starého kontinentu chodí Mikuláš s čerty, tedy zrovna včera byli na poušti. Je to tam takovej cípek ostrova, přírodní rezervace. Říká se tomu Angličanova pláž. A je to kousek pouště. S dunami, jak mají být, janom holt hned na pobřeží, takže když vám je moc vedro, můžete se smočit a omýt ten písek v Atlantiku.
A že bylo co omývat.
Z dun váleli sudy, dělali kotrmelce a vůbec si počinali jaklo děti na pískovišti. Ostatně ono to takové velké pískoviště je.
No a na toho Mikuláše, počítám, úplně zapomněli. I však je dobře.

taxík do Vídně

Jo, včera jsem nic nepsal, poněvadž vstávat kvůli psaní v půl pátý se mi nechtělo. Vstal jsem tedy jenom v pět a odjel do Vídně. Na tom by nic nebylo, kdyby …
… kdyby v tom zase nebylo namočený auto. Tentokrát auto mépřekvapenéHaničky.
Totiž máveseláHanička měla naplánováno s dětmi odletět z Vídně na krátkou předvánoční dovolenou. Na tom by taky nebylo nic divného, kdyby …
… kdyby jí auto večer před odjezdem nenahlásilo, že je problém s adblue (tedy s močovinou) a tudíž má jet do servisu, poněvadž se něco přihodilo a tím pádem se auto zastaví za tisíc kilometrů a už nepůjde nastartovat.
Co naplat, vzal jsem tedy auto své a dělal taxíka do Vídně. Všechno dobře dopadlo a večer jsme byli všichni tam, kde jsme měli být.
Tedy 3510km od sebe daleko.

aby to nebylo rovný

Jo, k holiči chodím docela pravidelně a občas si o tom i píšu. Naposled někdy tuhle v říjnu. Minulý týden jsem byl zas. Jenomže ani u holiče nejsou furt jenom historky. Prostě mě paní ostříhala jako dycky a dozvěděl jsem se, že jezdí po Praze na kole, jelikož je sportovně založená. To bylo všechno.
Čili já to tak neprožívám.
Zato Kačka jo.
Včera měly s moupečlivouHaničkou naplánovaného kadeřníka. Obě.
A Kačka si nechala trochu zkrátit vlasy a mírně tak jako zavlnit. Žádná trvalá. Jen tak, aby to nebylo furt jenom rovný.
A ta vám najednou zkrásněla!
Děsně se jí to líbilo, teda mně taky a kroutila se a předváděla. No - žencký tohle maj rády. Tudíž se z toho dá usuzovat, že i z Kačky, té malé holčičky se pomalu stává slečna.
Sluší jí to. A je to dobře.
Když to srovnám se svým účesem, darmo mluvit.
Ovšem já tu nejsem od slušení, že.

kadetky do 14ti let

Letos vyšlo Mistrovství republiky ve WuShu na poslední listopadový den. Bývá to vždycky na konci sezóny a letos tomu nebylo jinak.
Něco však jinak bylo.
Matěj totiž cvičil ve své kategorii sám. Mají v té federaci taková zvláštní pravidla. Kategorie se určují podle věku a to tak, že věk se počítá podle dosaženého věku na počátku příslušného roku. A to bylo Matějovi 14. Jenomže když začaly soutěže, už mu bylo 15, ale to už se nepočítá. A za čtvrt roku mu bude 16, a to se taky nepočítá. A tak byl v kategorii do 14ti let. Úplně sám.
Cvičil náramně, to se musí nechat, jenomže byl sám sobě vítězem i poraženým.
Na tu bednu si vylez dvakrát, ale jen se uškleboval. Navíc mu tam na ten diplom napsali špatně jméno a kategorii "kadetky do 14ti let".
Inu, nějak to letos bylo celý popletený. Na závěrečný focení si Matěj vzal jenom plaketu za nejlepšího sportovce ve své kategorii za rok 19. Za tu se nestyděl. O těch dvou se předem vyjádřil, že je nosit nebude, že je to otázka cti. Má pravdu.
Zato Kačka si ty své dvě bronzové nosila hrdě. Zasloužila si je.
Tož tak. Nová sezóna je za dveřmi a ta stará taky nebyla špatná.