WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

však něco kápne

Viděl jsem na vlastní oči kočku aportovat. Jo, když jsme si byli tenkrát pro Cyriu, paní chovatelka nám předváděla, že je možné aport kočku naučit. A ta její s chutí běhala pro pingpongový míček. Přiznám se, že mě několikrát napadlo, že to s Cyrdou taky zkusím. Pokusy však vyšly zcela naprázdno neboť Cyrda nic o aportu nevěděla, neví a vědět nechce. Ten pohled, který nejdřív věnovala míčku a vzápětí nato i mně, ten pohled prokazoval naprostou neexistenci aportování v celém známém vesmíru. To počínánání nemělo z mé strany nejmenšího smyslu a tudíž jsem se o něj pokusil jen párkrát a po nezdarech jsem v něm prostě přestal pokračovat.
To ovšem neznamená, že se Cyria nic nenaučí. Kdepak. Učí se. Ale jen to, co sama uzná za výuky hodné. Tudíž jí nenaučím například chodit do schránky pro noviny. Ovšem naučila se přijít ke stolu vždycky, když tam sedím já, a domáhat se drbání za ušima. A potom: naučila se vyžadovat pamlsek.
Totiž Kačka jí před dlouhým časem, může to být i přes rok, začala dávat několik granulí pamlsků na linku. Cyrda se naučila stoupnout na zadní, podívat se, co kde je a packou si brát ve stoje jednu granuli po druhé. Teď to ovládá bravurně a vyžaduje mlsky pokaždé, když přijdu do kuchyně. Ano. Nejdřív jde ke stolu, pokud sedím, a potom, když mě zvedne, se jde postavit k lince. Jako k baru. A u toho baru čeká. Když jí nikdo nenaleje, vyčítavě se dívá:
"Tak co bude, pane? Já tady můžu vystát důlek a ty nic? Támhle je ta tubička. V ní je to, co potřebuju. Tak nedělej ciráty, pane."
Vůbec ji to neomrzí. I když nic nedostane, jako před chvílí. Prostě si postojí u pultu a když nenalejou, vrátí se příště. Však ono něco kápne.
A pak, že není učenlivá.

dnes prvně pod nulou

A je to tady. Ne, žádná mimořádná událost. Jen první ráno letošního podzimu, kdy se teplota zhoupla pod nulu. Je to tentokrát zhoupnutí velké, protože ještě v neděli bylo dvacet a klesá to po deseti dolů. V pondělí a včera se rtuť nedokázala vyšplhat ani k deseti a dneska ráno už je pod nulou. To mi připomíná, že jsem zapomněl uklidit muškát, což jdu hned teď napravit, jestli už není pozdě. Inu, počasí je, zaplať příroda, snad jedinej nezávislej živel na týhle planetě.

ps
další den, ve čtvrtek, už jsou ráno tři pod nulou
výhled na oteplení nad nulu je o víkendu

báječnej samohyb

Sváteční víkend se neodehrával svátečně, nýbrž úplně obyčejně a ponejvíce sportovně. Totiž: rozmnožily se nám koloběžky. Ona Kačka pořád, že taky dycky takovou chtěla a že tyhle s tím velkým předním kolem jsou nejlepší a vůbec. A tak v sobotu jeli na koloběžku všichni tři. Tedy mášikovnáHanička jako bruslařský doprovod a Matěj s Kačkou si vzali oba brusle a moji koloběžku. A střídali se. Že prý jezdí úžasně. No bodejď. Kostka aby nejezdila, že ano. Nu a v neděli bylo naprosto nádherné počasí. Na říjen velmi nezvyklé. Slunečno, teplo, nějakých dvacet stupňů. A jak to tedy uděláme? Chvilku jsme mudrovali, pak povídám, že tedy dojedeme s Kačkou jednu koloběžku koupit a na to mámazanáHanička praví, že tedy jo, že to může být k svátku i narozeninám dohromady. Beztak je má už za měsíc. A tak jo. Chvilku trvalo, než jsem našel na síti otevřenej obchod, kde měli na prodej zrovna Kostku a navíc ještě i tu, která byla vhodná. Museli jsme až na Harfu. Tam sice pan prodavač pravil, že už je má zazimovaný, ale na prodej že jsou. Dostali jsme jednu úplně novou, zabalenou , zářivě žlutozelenou. Ta se Kačce líbila nejvíc.
A odpoledne jsme vyjeli všichni čtyři. Dvaadvacet kilometrů jsme ujeli. MátrénovanáHanička a Matěj na bruslích, my s Kačkou na koloběžkách. Bylo to náramný. Byla i kofola a pak se jelo zpátky.
V pondělí se ochladilo. Kdepak dvacet! Sotva deset stupňů bylo. Ale slunečno. Nuže tedy: lepší oblečení, dlouhé kalhoty, bundy a hurá na koloběžku. Tentokrát jsme nechali Matěje doma, poněvadž si stěžoval na odřené nohy z mých bruslí, ve ktrých jel v sobotu i
v neděli. Neva. Ujeli jsme alespoň patnáct kilometrů. Dál, než k Modřanskému kinu se nám už nechtělo. I tak to byla fajn projížďka.
Inu: koloběžka je báječnej samohyb, to se musí nechat.

pára se valí ven

"To bude topný těleso," diagnostikoval jsem na dálku problém myčky, o které mi předevčírem ráno mápečliváHanička oznámila, že netopí a tudíž nemeje a nesuší. Tím oznámením to považovala za vyřízené. U nás se tyhle věci neprožívají. Tedy někteří je neprožívají. Prožívám je jenom já.
Měl jsem jednou zkušenost s opravářem. Před lety k nám přijel, nasadil stropní trysku do manžety, řekl si spoustu peněz za práci a za cestu a odjel. Pak jsem si tu trysku našel v náhradních součástkách, zjistil jsem, že je tam cosi ulomené a objednal a vyměnil jsem si ji za zlomek peněz sám. Od té doby opraváře nevolám. Leda ba to bylo v záruce, jako tuhle sušička, která pískala. Pískalo čerpadlo a v záruce nám ho asi tak za měsíc pán vyměnil. Jenomže myčka už tak deset let v záruce není a tudíž jsem na řadě já.
Naštěstí už jsou pryč doby, kdy se nedostávalo informací. Dneska najdete všechno na síti. Našel jsem i tuhle závadu tamtéž. Jeden laskavý a v myčkách zběhlý pán popisoval přesně tuhle chybu a spousta dalších mu dávala za pravdu a děkovala za diagnózu. Je to prý studený spoj u relé spínajícího topení. Obvykle to prý buď vyhoří nebo odejde relé samotné. Na konferenci bylo popsáno i to relé a jeho přesný typ. Hned jsem ho objednal a včera už jsem ho mohl vyzvednout v obchodě. Je to tuhle v Modřanech v bývalém Elektropřístroji. Hned vedle Mistra kůže, kde mi opravovali u Outbacka kožené sedačky a znovu potahovali volant.
Relátka (vzal jsem hned dvě, aby bylo do rezervy) jsem vyzvedl a ještě jsem zašel k Mistrovi kůže pro radu. Udělal jsem si totiž neznámo jak škrábanec na kůži volantu a dost mě to otravovalo. Pán byl tak laskav, že chvilku kýval hlavou, pak mluvil o dni na sundání a přebroušení a zalakování, potom se mě zeptal, jestli mám čas hned a za deset minut mi to opravil. Ani za to nic nechtěl. Že prý třeba přijedu příště zas. No bodejď, že jo. Tam to s kůží umí!
Nu, potah volantu jako nový, relátka přivezena. Pustil jsem se hned do opravy. A bylo to přesně tak, jak pán na konferenci popisoval. Základní deska v místě letování jednoho z kontaktů relátka byla ohořelá, pouzdro očouzené, kontakt upálený. Nuže: odletovat, očistit, pocínovat, přiletovat a řádně proletovat kontakty relátka nového. Tak. Hotovo, ještě očistit, zamontovat zpátky a zkouška může začít. Ještě mi Kačka pomohla zapojit zásuvku myčky, jelikož je těžký se tam pod dřezem vsoukat.
První test: zapnout. Bez problémů. Světla svítí. Dál tedy krátký program: v pořádku, běží. Po půlhodině provozu to píplo, otevřel jsem myčku, pára se valí ven. Skvělý: myčka myje, topí. Je opraveno.
Relátko stálo pětadvacet korun, koupil jsem dvě a dohromady s dopravou to bylo za osmdesát.

0,4

A to já mám dycky radost, když si můžu udělat radost nějakou maličkostí, nejlíp nějakou neobvyklou.
Tak třeba mám rád technické řešení takové obyčejné věci jako je mikrotužka. Jsou jich tisíce, každá jiná, ale některé jsou jinačejší. Před lety jsem objevil a potom na síti objednal jednu takovou. Umí si dovnitř schovat i tu trubičku s tuhou, aby nedošlo k jejímu poškození. Je taková dvakrát vysunovací a zasunovací. Móc pěkná.
A letos Matěj v papírnictví povídá paní prodavačce, že potřebuje do nové školy novou mikrotužku a že musí mít zasunovací trubičku a … A tak to já ti je, Matěji, taky objednám na síti. Jednak takovou paní v papírnictví neměla a potom je to za polovic.
Mikrotužky jsem objednal pěkně v sadě a to hned dvakrát. Jednu sadu Matějovi, jednu Kačce. No a jak jsem tak hledal na síti, našel jsem i jednu sadu pětidílnou. Normálně se prodávají v tloušťkách 0,3 - 0,5 - 0,7 - 0,9. Tady přibyl ještě rozměr 0,4. To je pěkná rarita. To musím objednat. A objednal jsem i tu třetí sadu, pětidílnou. Až z Japonska. I s celním poplatkem to bylo pořád za polovic, než se dají ty tužky sehnat u nás. Tužky přišly, nádherné technické řešení. Všechno funguje, jak má, všechno se vysouvá a zasouvá, tuhy píší. No prostě dokonalost.
Ano, správně: kde je tedy ten háček, kvůli kterému o tom píšu?
Jak prosté, milý Watsone! Mám sice raritní nulačtyřku, jenomže do ní nemám tuhy. Až dopíšu ty tři, co jsou vloženy v nové mikrotužce, budu mít smůlu. Ona totiž tahle tloušťka tuhy je opravdu raritní a jak jsem se dočetl na síti, používá se jenom v Japonsku. U nás v papírnictví ji nemají.
No nic. Kdykoliv pojedu skrz Japonsko, nesmím si tam zapomenout koupit nulačtyřky tuhy …

první série, druhá série

On si na nás Tomáš vymýšlí všelijaké triky, abychom měli při tom cvičení Tai Ti i jiný pohyb. Minule jsem si tu zapsal historku s tím, jak jsem sebou praštil a udělal z toho kotrmelec. Tu historku si zapamatoval i Tomáš a včera pravil, že ho ten parakotoul trochu vyděsil, takže dneska si dáme něco mírnějšího.
Vytáhli jsme si žíněnky a že prý budeme ležet a vstávat. Tedy jednou na záda a jednou na břicho. Ve dvojicích se budeme střídat.
Já mám tu výhodu, že jsem ve dvojici s Ondřejem, čímž jsme dvojice sehraná a takové ty pohyby rukama, to navíjení hedvábí, nebo jak tomu číňani říkají, to zvládáme bravurně. Včera jsme se spletli asi jenom dvakrát, ale jinak jsme motali o sto šest. To motáte nejdřív oběma rukama dovnitř, pak změníte směr a motáte ven. Pochopitelně ne jen tak kruhy, ale děláte takové osmičky. Je to napodobení odhazování protivníkových útoků na obě strany nebo dolů. No a když jste ve dvojici, jeden aktivně navíjí, druhý jen pasivně klade odpor. Pak se vystřídáte a děláte osmičky na druhou stranu. No prostě nám to jde.
To je ta první výhoda.
A druhá je v tom, že Ondřej kvůli kloubům nemůže moc lehat a vstávat. Teda lehat jo. Ale vstávat už jde hůř. A tak povidá:
"Hele, ale to já nemůžu."
"No jasně, ležet pudu jenom já."
A tak jsem využil té druhé výhody a celé ty dvě minuty jsem lehal a vstával sám a celkem se mi dařilo držet tempo s kluky vedle - s Radkem a Matoušem, což jsou chlapci soutěživí a střídali se vždycky po pěti a počítali si:
"… třetí série, teď už děláš čtvrtou. .. pátá. Střídáme. První série, druhá …"
To já už měl sedmou a tak to šlo dál. Ke konci toho dvouminutového střídavého ležení a vstávání už jsem toho měl dost a pomalu jsem začal zaostávat. Ale dal jsem to.
No jak říkám: bejt s Ondřejem ve dvojici má jenom výhody.

je to vůbec hádanka?

Letos tu ještě nebyla hádanka. Nějak se prostě neurodilo. Až včera.
Uhádnete, co se nám to přihodilo na zahrádce?

zahrada191022

prvních 20 na koloběžce

Tak jsem to hned v pátek zkusil. Na koloběžku totiž bylo skvělé počasí a protože ji přivezli ten den dopoledne, mohl jsem odpoledne koloběžet. Jezdí vážně skoro sama. Pochopitelně, není na motorek, takže člověk musí pohon obstarat sám, ale jinak jezdí jako po másle.
Radost z koloběžky se dostavila a já si tak v pátek dal svých první 20km koloběhu.
Žádnej velkej rekord to jistě nebyl, ale těch čtyřicet minut tam a čtyřicet zpátky bylo báječnějch. Na cyklostezce z Vraného jsem potkal tři kolegy koloběžkáře a na cestě zpátky ještě jednu korpulentní slečnu, která ale nejela a jen pod Zbraslavským mostem postávala a kamsi telefonovala. Tudíž byla jediná, se kterou jsme si neřekli ahoj.
Tedy jestli můžu doporučit, tak koloběžku rozhodně ano.
Tuhle je záznam z trasy:

kolobezka_191018

třetí pošťák

Přišla obvyklá zpráva: máme pro vás zásilku. Hned jsem volal paní pošťačce, že to k nám vozit nemusí, že se s ní potkám někde po cestě jako vždycky. A jak jsem řekl, tak jsem udělal. A že prý se tedy sejdeme za čtvrt hodiny u pošty. Zajel jsem zezadu k poště a nikde nikdo. No nic, počkám, říkám si. A to už je tu velké poštovní auto. Jenomže ho neřídí paní pošťačka, ale poštovní panáček. I co, počkám dál.
Panáček zajel taky zezadu k poště, ale nechal šikovně místo na projetí.
V minutce přijela paní pošťačka.
Čekal jsem dvě velký, těžký krabice a tak povídám: "já to objedu a zacouvám k vám, ať to nemusíme nosit daleko a jenom to přeložíme."
Paní pošťačka pokrčila rameny
a pravila, že to musí nejdřív vyzvednout z pošty. To zas bylo divný mně, ale budiž, každej máme svý postupy.
A tak jsem zacouval natěsno až k jejímu autu.
Paní vyšla z pošty a podává mi dopis s dodejkou.
"Jé děkuju, tak to mám všechno v jednom. A teď to můžeme přeložit."
"Přeložit?"
"No přeložit. Tu zásilku. Ty dva těžký balíky."
"Zásilku? Balíky? Dyť jsem vám tu zásilku teď dala."
"Balíky? Dyť jste mi dala jen obálku."
"No ano, zásilku s dodejkou."
"Ale my jsme mluvili o balících. Dali jsme si tu kvůli nim schůzku.
"Já žádný balíky nemám. Já s váma nemluvila. To musela bejt kolegyně, ta vozí balíky. Já mám jen dopisy."
"Jo ták! Proto vy jste na mě tak divně zírala, že si k vám tak krkolomě zacouvám jen proto, abyste mi mohla podat dopis."
"No, mě to taky přišlo divný."
"Tak teď je jasno. Díky a já si jedu ulovit ty balíky. Nebudou daleko."
A nebyly. O padesát metrů dál stálo další poštovní auto. Už třetí pošťák v pořadí.
Balíky jsem dostal, všechno dobře dopadlo a já se ještě pocvičil v couvání úzkým prostorem.

kolo nebo běh

Člověka to dycky potěší, když se někde dovolá. V dnešním případě nejde o oblíbenou cestu na lampárnu, nýbrž o sport, konkrétně o koloběžení.
Totiž: nějak jsem si řekl, že koloběžku, kterou mám pořád od dětství a stále unese i mě a jezdí na ní občas i Kačka nebo Matěj, je třeba obnovit. Ne, na opravu už to není. To by jí ani neslušelo. Jedná se o koloběžku novou, pro radost z pohybu pořízenou. Zatím tedy je někde na cestě u dopravce, ale už jsem se začal zajímat o to, jestli umí Suunto režim koloběžení. No a pátral jsem v hodinkách, pátral jsem v telefonu i v počítači a vypátral jsem, že neumí. Sportů je tam habaděj, ale koloběžku nenajdete.
I řekl jsem si, že to zkusím a napíšu do Suunta, jestli by nedokázali do hodinek tenhle sport přidat.
A vono jo. Zatím je to ve stádiu slibu a předání vývojářům, ale reakce byla pozitivní. To jsem vážně nečekal.
V mailu mi odpovídají, že je těší, že by mohli přidat další sport a než to udělají, že prý mám používat obyčejné kolo nebo běh. Dohromady, že to bude až za nějakou dobu.
Už se těším. Třeba se to vážně podaří a na můj popud bude v hodinkách možné sledovat i ten koloběh.

běh, dřep

Jo, v úterý se cvičí. Tedy ono se cvičí i ve čtvrtek, poněvadž oba dny vede Tomáš trénink a Matěj už mu v úterý dělá asistenta, ale já cvičím jen to úterý. Spolu se skupinou dospělců se scházíme znovu po dlouhých letech a simulujeme úsilí naučit se pár pohybů z Tai Ti. Je to fajn a Tomáš je trenér šikovný, tedy nám ta hodinka vždycky uteče. Nu a včera utekla nejen ta hodina, ale utíkali jsme i my, což se mi stalo osudným.
Totiž on Tomáš vřazuje do, řekněme, statického cvičení Tai Ti i dynamické prvky, abychom to měli pestřejší. Včera jsem tak trošku popoběhli po tělocvičně ve čyřech skupinkách. Doběhnout, dotknout se čáry, vrátit se, dotknout se čáry, doběhnout na konec a pak ještě jednou až ke zdi. No znáte to: běh, dřep, běh, dřep … A tak jsem si řekl, že si s Matoušem (jeden z cvičících přátel) zkusím zazávodit. Je výrazně mladší, šikovnější, menší, lehčí a tudíž i výrazně mrštnější. Tak to musím zkusit.
A zkusil jsem to.
Hned u té první čáry jsem ho doběhl a předběhl. Jenomže pak z dřepu jsem vyrazil dřív a u vidiny částečného prvenství jsem přestal dávat pozor na nohy. Ty se mi nějak zapletly, podrážky se zákeřně zasekly do podlahy a já sebou seknul. Praštil jsem sebou na kolena a plavně jsem přešel do parakotoulu a ten největší náraz jsem odkutálel.
No byl to poprask. Vzbudil jsem dojem polámaného starce, ale jen do chvíle, než jsem se zved' a pokračoval v závodě. Ale to víte. Matouše už jsem nepředběh'.
Holt ty závody jsou pro mladší.
Já si užil aspoň to, že mám kosti celý a odnesly to jen odřený kolena.

zachráněnej volant

"Já už jsem z toho vyléčenej, já už skoro nic neschovávám," pravil soused, když jsem mu nabízel různé součásti, které pomalu mizely v kufru auta, aby byly odvezeny do sběrného dvora.
"No, já se už pomalu taky začínám léčit," odvětil jsem a dál jsem plnil kufr.
Ono je to tak: pamětliv vlastních zkušeností s dědečkovým způsobem oprav a udržování světa běhu, schovávám předměty mírně použité pro případ, že by se ještě hodily.
Takže třeba takovej vzdušník k vodárně. Skoro novej. Jenom půl roku v používání. Koupil jsem ho a mistr studnař nám při výměně čerpadla ve studni nakonec doporučil a namontoval jinej, větší. Že to prý dýl vydrží. Ale co s tím menším, že?
Nebo taková hračka pro kočkeny. Dráha s kuličkou. Hráli si s tím půl roku a pak je to omrzelo … ale je to skoro nový.
A co třeba pravý světlo od Subaru či dvě pravá zrcátka …
Znáte to. Je to všechno jako nový a mohlo by se to hodit. Byl toho plnej kufr. Jenomže on už to vážně nikdo velmi, ale opravdu velmi dlouho nepoužil. Ostatně: kdo by to taky použil, když bych to moh' použít jenom já? Důvod k použití nebyl ani ke kompletnímu systému otevírání vrat s jedním jediným prasklým ozubeným kolem … ani k použití dalších zcela zánovních předmětů. A tak jsem dál nakládal.
"A vážně nechceš ani volant?"
"Volant? … No, jestli …. ukaž?"
"Tuhle. Docela pěknej. K Subaru …"
"No tak jo, ten si teda vezmu. A když se nebude hodit, tak ho prostě …"
"Odvezeš do sběrnýho dvora, že jo?"
"Jo."
Tak. Kufr byl plnej, moh' jsem odjet do sběrnýho dvora. Navíc s pocitem, že alespoň ten volant jsem zachránil.

furt na koni

V pátek mě Kačka vyléčila hrnkem čaje s citrónem. Vypotil jsem se odpoledne dosyta, tedy domokra, a tudíž se začalo blýskat na lepší časy, což mi zvedlo náladu, jelikož jsme měli v sobotu naplánovanou koňskou akci. Vánoční dárek byl tak dlouho odkládán, až nakonec volba padla na tuto sobotu. Měli jsme náramný štěstí. Bylo nádherně a babí léto propuklo takovou silou, že to bylo na tričko a kraťasy. Tedy bylo by to bývalo na tričko a kraťasy, kdybychom nejezdili na koních.
Jo, všichni jsme se dostavili ke koňákům a čekali jsme instruktáž, teoretickou výuku, pomalé seznamování, pak nějakou lehkou vyjížďku a pak možná ještě jednu.
To jsme se ale spletli!
Instruktáž byla odbyta během pěti, možná deseti minut. Pak jsme měli jako čistit koně. Já to bral vážně, ale taky to bylo jenom na pět, deset minut. A že prý končíme, kartáče odevzdat a nasedat, jedeme na jízdárnu.
A tak jsme si sedli na koně vybrané podle velikosti - byli to totiž zřejmě něco jako poníci, tedy od malých pro malé děti až po velké pro nás velké. Ale opravdu velcí koně tam byli jen dva. Nuže: do sedel! Kupodivu jsem si to ještě pamatoval a slečna pomocnice jen údivem cosi zahučela. A už se jezdilo. Chvilku dokola a pak hned na vyjížďku. Ovšem nejdřív s pěším doprovodem. Lesem, strání, na louku … koně byli zvyklí, šli se napást.
A zase zpátky a vyměnit koně podle toho, jak to komu jde. Mně dali znovu ještě většího, ale prakticky jsem jenom přesedl. Žádný zdržování. A učíme se vysedat! Ale vám to pěkně jde! Tak pojedeme. Je to dálka, chvílema to bude klusem.
A zase lesem, loukami kolem rybníků, mezi skauty, kteří se v lese učili nějaké ty lesní dovednosti a hráli jakousi hru. A dál lesem, pěšinami a zase zpátky k rybníku a pod hrází jsme si nakonec mohli oddychnout. Koně si dali svačinku, my dostali napít a jelo se domů.
Odsedlat, vodítko a jde se na procházku. Zpátky na louku a tam jsme měli konečně delší pauzu. Asi tak čtvrt hodiny. Ani jsme si nestačili všimnout, jak to uteklo. Skoro čtyři hodiny v sedle!
Já byl splavenej, jak ty koně. Zřejmě pokračovalo to páteční pocení, ovšem už formou hypoterapie. Bylo to fajn.
Jenom žádný obrázky jsem nestih' udělat. Nebyl čas. Byli jsme furt na koni.

řidič byl v šoku

Ano, předevčírem jsem si tu psal o autě a dneska to bude zas. Ostatně jsem před touhle možností varoval už na začátku prázdnin. Historky kupodivu přibývají a tak je o čem psát, byť je to jenom dopravní prostředek.
No jo, dopravní prostředek. Jenomže vony ty dopravní prostředky dneška už nejsou co bejvaly, což bylo i předmětem některého z minulých zápisů. Je tedy nabíledni, že to nový auto má kdejaký udělátko, který má člověku zpříjemňovat život. Jo, souhlasím, je to příjemný. Ale pořád trvá a myslím, že ani trvat nepřestane moje obava z toho, že když se spolehnu na všechny ty nápomocný systémy, odnaučím se dávat pozor a může se mi to nevyplatit. Tož jsem furt ve střehu. Ba dokonce je to až tak vážný, že jednoho z asistentů jsem se dosud bál požádat o službu.
Je to pomocník při parkování. Von dokonce umí zaparkovat sám. Jenomže, nebudu si tu nic nalhávat, já se toho bojím. A tak jsem to nechal bejt. Parkovat umím a nepotřebuju to.
Jenomže to člověku vrtá hlavou. Jak to funguje?
A tak jsem tuhle vezl kolegyni z kanceláře do kanceláře a u cíle bylo jednak místo k cvičnému asistovanému zaparkování, měli jsme čas a tak jsem se zeptal, jastli to nebude vadit, když to vyzkouším. Ale za výsledek, že neručím, páč to bude poprvé.
Dostal jsem souhlas, tak jsem to zkusil. A začalo to.
Auto si našlo parkovací flek, ukázalo šipkou, že chce parkovat tam, co chci já a že prý mám zařadit zpátečku.
Tak jsem pustil volant, dal tam zpátečku a ťuknul jsem do plynu.
V tu chvíli se ten auťák splašil a vyskočil jako když kobyle prásknou za zadkem papírovým pytlíkem.
Vůbec jsem nestih' reagovat. Volant se točil jak čamrda, já už si počítal, kolik bude stát oprava levýho boku toho auta, co jsme míjeli a kolik oprava toho za námi.
A vono ne.
Zabrzdilo to dřív, než jsem dupnul na brzdu já a stáli jsme u chodníku tak, jak se tam stát má. Vpředu místo, vzadu místo, všechno v pořádku, zcela bez ztráty kytičky.
Jenom řidič byl v šoku. Tohle jsem vážně nečekal.
Nečekala to ani kolegyně a hned v kanceláři vyprávěla, jak s náma to auto mrsklo k chodníku a jakej to byl mazec.
No … nevím. Musím tomu dát čas.
Tenhle manévr dopadl sice skvěle, ale mně se z pohledu řidiče zdál nadmíru nebezpečnej. Eště tomu dám čas a pak si najdu na výuku automatickýho parkování nějaký tichý, klidný a prázdný parkoviště. Zkoušet to rovnou na vostro v provozu rozhodně už nebudu.

jablečné hodinky

Před nějakým týdnem jsem po dlouhých letech přispěl do jedné síťové diskuze o chytrých hodinkách. Příspěvek zůstal bez reakce. Zřejmě bude příliš umírněný. Ovšem přihodilo se, že je u nás doma tak trochu k věci, poněvadž Kačka si propůjčené jablečné hodinky jen tak někam odložila, byly nalezeny a ona je nijak dál nesháněla, čímž nastala změna a máspravedliváHanička své bývalé hodinky Kačce odebrala a přidělila je Matějovi. A nastala ta změna.
Matěj má hodinky teprve třetí den a každý den večer předvádí, co všechno už s nimi umí a jednomu z toho jde hlava kolem. Platí s nimi kartou, ve škole kontroluje fotokopie popsané tabule z telefonu, ovládá prezentace v Keynote, včera večer hrál z telefonu přes AirPlay muziku z ústředního domácího zesilovače, kontroluje sportovní výkony, nechal si stáhnout aplikaci pro lezení na stěně, prochází si rozvrh a úkoly z aplikace pro studenty, kterou jsem mu před rokem doporučil do telefonu a … a … víc si nepamatuju, jelikož je toho tolik, že kdybych si to pamatovat měl, mám z toho hlavu jak pátrací balón.
Čímž docházím k tomu, že roli domácího IT geeka u nás začíná přebírat Matěj. Já totiž mám dojem, že ty vychytávky k životu tak nějak nepotřebuju. Mně stačej ty vobyčejný sportovní hodinky, o kterých píšu v té diskuzi. Ikdyž musím připustit, že ty jablečný hodinky jsou asi tisíckrát chytřejší, než ty moje.

nebude CO2

Na síťových diskuzích jsem potkal spoustu stejně nejistých majitelů naftových motorů, kteří se ptali, jak je to vlastně s tím modrým přídavkem. Všude jim to bylo vysvětleno a všude láteřili. Přečetl jsem si poučení i láteření a u pumpy koupil svůj první desetilitrový kanystr s AdBlue.
To, že byl tak dobře zavřenej, že skoro nešel otevřít, to pomineme. Jde spíš o tu manipulaci. Jak jsem se dočetl, je ve hře čpavek, následně močovina ve vodním roztoku a po reakci voda a dusík, kterého je i tak dost, takže těch pár milonů tun ročně navíc už se ztratí, hlavně, že nebude CO
2. Tedy je to chemikálie. Ve všech návodech píšou, že je nebezpečná, poškozuje pokožku, lak auta a musí se hned umýt, jinak budou potíže. Ne, nic jsem nepobryndal, všechno je čistý a smradlavý. Jo, smrdí to děsně.
A proč si tu o tom píšu?
Kvůli tomu údivu nad tím, jak skvěle i v tomto případě účel světí prostředky.
Normálně by bylo na takovým kanystru tisíc varování o škodlivosti všemu v dosahu půl metru. Ale protože se jedná o ekologicky prospěšnou látku, žádná extra upozornění se nekonají. Jenomže ona je ta látka prospěšná až při té chemické reakci někde v katalyzátoru. Před tím je to pěknej sajrajt.
Co naplat, beru to tak, že je to furt ještě lepší, než stát dvě hodiny u nabíječky, jen abych se dostal do Brna.
Inu, i tohle je daň za to zmenšování světa, jak jsem si tu zapisoval včera.

stěhování a kadeřnice

O velikosti světa má našinec oprávněné pochyby, jelikož se tato imrvére zmenšuje. Začalo to v dávných pokolumbovských dobách. Do té doby se svět skrzevá jeho objevování neustále zvětšoval. Jenomže pak se to zvrtlo, začalo se cestovat a rychlost zmenšování světa se stala přímo úměrnou četnosti a rychlosti dopravy. Ovšem nejen tyto faktory mají na velikost světa přímý dopad. Jeden z dalších vlivů je obyčejné stříhání vlasů.
Chodím totiž dlouhé roky na jedno místo do takového staromilského holičství tuhle na Újezdě.
Už jsem si tu o tom dělal nějaký ten zápis. A minulý týden jsem si té paní, co to umí nejlíp a zrovna mě stříhala, posteskl, že se stěhujeme na Prahu 4 a že se mi nechce, jelikož tady je to na kancelář daleko nejlepší.
A co že prý se mi na té Praze 4, povídá paní holička, nezdá. Ona že prý je taky z Prahy 4 a je tam prý docela hezky. Já na to, že někde jo a někde míň.
"V Nuslích je to docela fajn," povídá paní.
"Tam to znám."
"No a já tam chodím cvičit do Sokola …"
"To je dobrý. Do Nuselskýho?"
"Jo, do Nuselskýho."
"Tak to byste mohla znát dva moje spolužáky …," pravil jsem a popsal je.
"Tak ten malej, to je muj největší brácha!"
"To neni možný, v Sokole jsou přeci všichni bratři a sestry."
"No to jsme, ale tenhle je muj soukromej, nejlepší!"
"To jo dobrý, tak já sem takový roky chodím a teď tohle."
A tak jsme si začali povídat o detailech a vopravdu to je tak, jak pani řekla.
A já na to říkám, že svět se zase vo pěknej kousek změnšil.
Tentokrát v tom má prsty stěhování a paní kadeřnice.

Predátor v pátek

Po Praze člověk potká ledacos či ledaskoho. Není se tedy co divit, že jsem takhle v pátek potkal v ulici Karoliny Světlé Predátora. No vážně, nekecám, nechal si udělat fotku, tady je:

Predator_191004

výzkum H

Výzkum, to je hybná síla dneška. Ovšem není výzkum jako výzkum. Když je člověk vědec, zkoumá něco, o čem se domnívá, že to má nějaký smysl. Pro něj, pro lidstvo, pro šéfa, pro ústav a co já vím. Bez výzkumu bychom se nedívali třeba na fotku černé díry nebo na fotografii dvou kvantově provázaných fotonů. To je ovšem vědecký výzkum.
Pak existuje spousta dalších výzkumů, řekněme nevědeckých.
S jedním takovým jsem se včera odpoledne setkal za volantem. Jel jsem z místa A do místa B, městský provoz byl na své špičce, nemělo smysl pospíchat a tak jsem přijal hovor, o kterém mi už telefon rovnou říkal že se jedná a průzkum a blikal na mě červeně.
I nešť, řekl jsem si, mluví mi to ze všech stran v autě, nemusím nic řešit, je to místo rádia.
"Tak co byste potřebovala?" povídám té slečně na druhé straně.
Slečna pravila, že se jedná o výzkum po telefonu a jestli mám třeba pět minut na nějaké otázky.
Připustil jsem, že mám a slečna se do toho dala.
Nejdřív jsem na sebe prásknul, že mi eště nejni šedesát, žiju ve Středočeském kraji a vzdělanej jsem nejvíc, co to běžně šlo. Tím jsem spadl do nějaké škatulky a začalo zpovídání.
A estli prej vím, co je to doba benefitová.
"Cože?"
"Doba benefitová."
"Nevim, vůbec vám nerozumím."
"Takže ne."
"A kde jste se setkal s dobou benefitovou?"
"No nigde. Dyť vám řikám, že nevim vo co de."
"Takže ne."
"Jo."
"Co si představujute pod jménem Hyundai?"
"Auta s Háčkem na chladiči. Teď tady zrovna proti mně jedna taková zablácená dodávka jede."
"S Háčkem kde?"
"No na chladiči. To je ta mřížka vepředu na autě."
"Aha. Já to musím nějak zapsat. Tak na chladiči jste říkal?"
"Jo."
"A viděl jste v televizi reklamu, která popisuje benefity, zimní kola zdarma a kartu a slevu a …"
"Cože?"
"Viděl jste v televizi …"
"Aha. Neviděl. Na televizi se nedívám, reklamu v novinách nečtu, reklamu v rádiu přepínám na jinou stanici a bilboardy ignoruju. Neviděl, neslyšel, nečetl. Mediální reklamu nekonzumuju."
"Takže ne."
"Ne."
"A četl jste …"
"Ježkovy voči, na všechny votázky stran reklamy rovnou pište ne. Dyť už jsem vám to řek."
"Ale já to musím přečíst."
"To vás teda lituju, že máte takovouhle práci."
"Víte, já to mám jako brigádu. A teď to musím přečíst."
"Tak čtěte a klidně si můžete rovnou u všeho psát ne."
"To nejde. Já to musim slyšet od vás."
"Panenko skákavá! Kerej pitomec tenhle průzkum vymejšlel?"
"Tak já bych to přečetla …"
"Čtěte. Udělám vám to pro radost."
A slečna četla reklamně marketigový bláboly, který jsou asi v nějakých reklamách, který jsem jakživo neviděl.
Ne…ne…ne... … …
"Tak vám děkuju za váš čas."
"No není zač, ale rád bych touto cestou do té nahrávky, kterou bude snad někdo někdy poslouchat, vzkázal tomu pitomci, co tohle vymejšlel, že jsem v životě nic blbějšího neslyšel. Ale Vám jsem to udělal pro radost."
"Tak nashledanou…"
No a bylo po průzkumu. Neměřil jsem to, ale mohlo to trvat dobrejch pátnáct, dvacet minut. Strašný. K čemu tohle slouží?
Napadla mě jediná věc: není to výzkum, ale reklamní masáž po telefonu. Neustálé opakování stejných slov v cíleně se opakujících sentencích tak, aby se posluchači vryly do paměti a vyvolaly jakýsi "Pavlovův reflex" ve chvíli, kdy uvidím "startér" - tedy slovo nebo objekt, který má spustit moji reakci a já si mám jít koupit příslušné auto příslušné značky.
Tak to zafungovalo!
Až uvidím auto s Háčkem na chladiči, jenom si vodplivnu. S těmahle nechci mít nic společnýho.

prostě tu byl

Karel Gott už druhý den zpívá na nebeském kůru. Jistě nějakou romantickou kantilénu.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli si tu mám zapisovat tuhle smutnou událost, ale pak jsem došel k závěru, že jo. To poté, když jsem si přečetl Ondřejův úvodník. Ano, i pro mě byl pan Gott něčím stále přítomným, co tu prostě je.
Začal jsem jeho písničky vnímat někdy v sedmdesátých létech a jeho hity stejně jako šlágry ostatních zpěváků jsem z rádia poslouchal s chutí. Potom, pár roků po osmašedesátém, se náš hudební vkus nějak rozešel a písničky z jeho šuplíku jsem přestal konzumovat úplně. Ale pořád byl někde kolem. Nešlo ho přehlédnout.
Nu a posledních dvacet let se tu a tam našla písnička, kterou jsem i nechal z rádia hrát. Z nostalgie mám koupené ty jeho staré nahrávky. Občas si je pustím. Zvláštní je, že ale jen tehdy, pokud dlouho nezazní v autě z rádia, což letos bylo skoro pořád. To bylo dobře a jsem rád, že on i lidé kolem něj stihli to, co v případech jiných osobností nestihli.
Jak je vidět, Karel Gott byl vlastně pořád někde kolem mě. Myslím, že v tom byla jeho největší cena. Prostě tu byl. Dalo se na to spolehnout.
A tak to zůstane.

jako pára nad hrncem

Ano, paralelní vesmír existuje. Toto tvrzení lze podložit mnoha zápisy zde na woleschku. V minulosti jsem si tu zapisoval příhody s ponožkami, které se někam ztrácejí a jejich opakovaným náhlým mizením a nenadálým objevováním jsem exaktní vědeckou metodou, která vyžaduje právě opakovatelnost jevu, doložil, že paralelní vesmír existovat musí. Kde jinde by ty liché ponožky taky byly, že ano?
V poslední době se ovšem stává, že mizejí celé páry, což je úkaz nový a se kterým teorie paralelního vesmíru dosud nepočítala. Zatím bylo jasné, že pohyb mezi vesmíry zajišťuje párová nevyváženost stavu ponožek v jednom či druhém vesmíru. Vždycky jedna zůstala a druhá zmizela. Následně se pak ta druhá objevila a jiná zmizela. Věčný koloběh lichých ponožek teď byl narušen mizením celých párů.
Musím přiznat, že se napňují mé obavy z vysvětlení docela všedního. Nehledě totiž na to, že si Matěj oblíbil matemetiku a fyziku, vyhledává si všelijaké články o vědě a hloubá v knihách Stephana Hawkinga včetně té, kterou si koupil před čtrnácti dny v Greenwichi v Londýně o černých dírách a přelouskal jí za pár dní, tak nehledě na tyto skutečnosti má ponožky stejné velikosti jako já. A taky černý.
Pozorný čtenář již vycítil, že se tato záhada párových ponožek blíží svému prostému vysvětlení. Ano. Moje ponožky v párech nemizí, jak bylo dosud zvykem, po jednotlivých kusech v paralelním vesmíru, ale pěkně v celých párech v Matějově šuplíku. Čímž sice teorie paralelního vesmíru narušena není, ale já mám najednou lichých ponožek furt stejně a páry mi mizej jako pára nad hrncem.
Nastal chaos.
Nelíbí se to ani Cyrdě a tak dneska ráno vyjádřila svůj názor na ponožky tím, že jednu z těch Matějových popadla a deponovala jí ve své misce s vodou. Protože tam neodnesla obě, je evidentní, že i Cyria trvá na existenci paralelního vesmíru, od kterého očekává, že si tu druhou, nenamočenou ponožku přitáhne podle všech pravidel do svého prostoru a nevydá ji dřív, než nastane čas.

stačí, že krasopíše

Včera jsem si tu mezi řádky zaznamenal, že Kačka na mně vymámila nové plnicí pero. Ono to vlastně ani nebylo moc velké mámení, protože k tomu obchodu jsem tak nějak volně směřoval a ani jsem nemohl očekávat jiný průběh. Já mám holt pro plnicí pera takovou nějakou slabost. V dávných dobách jsem se přehraboval dědečkovi v šuplíku a prohlížel si pera tam uložená, ve škole jsem používal plnicí pero běžně a pak, když se mi nějak do ruky plnicí pero dostalo, byl to vždycky důvod si s ním pohrát a něco napsat.
Pan prodavač a možná i majitel obchodu nám to v neděli potvrzoval a popisoval i případ léčivých účinků psaní perem, neboť prý k nim do krámu chodí s rodiči jeden kluk, který míval potíže se soustředěním a psaním a vůbec. A od té doby, co si sám vybral pero, začal s ním psát a cvičení ve psaní mu přineslo i vyřešení některých potíží. Dá se tomu věřit. Psaní není jen tak a pomalu se zapomíná. O umění krasopisu nemluvě. Dědeček si psával taky deník a jeho písmo bylo celou dobu málem krasopisné. Holt za Rakouska se ten krasopis učil a mělo to něco do sebe.
No a tak Kačenka začala psát plnicím perem s kaligrafickým hrotem. No to vám je nádhera. Kde k tomu přišla, vážně nemám nejmenší ponětí. Ale jen to pero vzala do ruky, už jí šla krásná písmenka, jako by je tak psala odjakživa. Hned jsem vytáhl z knihovny knížku se vzory kaligrafických písem. Začali jsme zkoušet, kdo to dokáže nejlíp. Matěj škrábe - tam se nedá nic očekávat. To má po mně. Taky mi to nejde. Oba sice máme plnicí pera v oblibě, ale to bude asi proto, že to jsou takové hezké strojky, ale psát krasopisem, to je potíž. Ovšem Kačenka - ta úplně maluje.
Tak si říkám, že to stálo za to, ta nedělní procházka. Teď ještě dát tomu písmu nějaký obsah a máme doma začínající spisovatelku.
No, nebudeme předbíhat. Zatím stačí, že krasopíše.