WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

poštelovanej

Jedeme takhle s Jurášem v autě. Po dálnici z Poděbrad. Už je opravená, jede se po ní dobře a potichu. A v tom tichu najednou začne něco divně vrčet.
Pochopitelně se podívám, kudy to jedu. Jestli třeba nejedu po bílém pruhu nebo po nějakém zvrásnění, které se dělá kvůli vodě. Nic takového. Rovina, hladký povrch.
Hmmm … že by to bylo tak hladký, až je slyšet vzorek pneumatik? To je divný. Přejel jsem do druhého pruhu a nic se nezměnilo. Vrčelo to.
"Juráši, slyšíš o taky?"
"No, slyším. Divnej zvuk."
"Co to může bejt?"
"Taky nevím."
Zpomalil jsem, zrychlil jsem. Podřadil jsem, dal jsem nohu z plynu. Nic. Furt to vrčelo.
Předjel jsem to červený auto před náma. Furt to vrčelo.
Začal jsem přemýšlet o tom, co to může bejt za zvuk.
Ložisko? Kdepak, to vrčí jinak. Něco v motoru? To taky ne, to z motoru nejde. Něco s převodama a diferenciálem? Kdepak, zespodu to vážně nejde.
Jak jsem se zamyslel, zpomaloval jsem a tomu červenému autu, co jsem před chvílí předjel, se to nelíbilo. Začalo nás předjíždět.
A zvuk se zesiloval. Vrčelo to víc. Divný, ale už nás to přivedlo na stopu.
Přidal jsem a červené auto jsem znovu předjel a nechal za sebou. Zvuk pomalu mizel se vzdáleností od něj.
Ha! To vrčelo to červený auto! Dělalo takovej rámus, že se to prorámusilo až k nám dovnitř.
Ta úleva!
Nic nemám rozbitý.
To jenom jakýsi nadšenec motorů má ten svůj poštelovanej i s vejfukem tak, aby byl pořádně slyšet.
A to tedy byl.