WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

umyt a obdarován

V tomhle počasí je skoro zbytečný se mejt. Ne, nepropadejte panice, nemyslím tím oblíbený kovbojský zvyk mýt se jen jednou v roce na Vánoce. Píšu tady o vozidlech. Platí to obecně, ale vzhledem k tomu, že jezdím vozidlem jen jedním, je tu řeč o autě.
Mrholí, poprchává, je mlha, všude blátíčko, mazlavo, někde vyslovené bahno. To abyste to myli dvakrát denně. Jenže to by z toho auta za chvíli nic nezbylo, jak by bylo vymytý. Tudíž ho nemeju. Alespoň ne tak často. Přijde ovšem čas, když už to bez mytí nejde, čili: vzůru do myčky!
Našel jsem tuhle na Chodově docela novou ruční myčku, práškovou. Zajel jsem tam už podruhé. Tentokrát si mě všiml ten pán, co tam dělá správce. A jestli prý s tím umím.
Jářku umím.
"Chcete, já vám to umeju. Mě to baví. Nic za to nechci."
"No tak jo. Když vás to baví …"
Pán se chopil stříkací pistole, já tam dal padesátikorunu a mytí začalo. Když pán skončil, povídá:
"A víte co? Já vás zvu. Já to teď platím, chcete lesk?"
"Ale já …"
"Tak dáme vosk a lesk. To je lepší."
Pán vytáh' kartu, nastartoval to a za chvíli se auto blejskalo jak … no jak nablejskaný auto.
"Tak to bysme měli."
"Já vám to zaplatím."
"Kdepak. To máte jako dárek k Vánocům."
"Tož děkuju. A krásný svátky!"
"Vám taky. Přijeďte zas!"
"Přijedu."
Pán zamával a já odjel umyt a obdarován.
Ovšem vydrželo to jen půl dne. Už je zase blátíčko všude.
Neva.
Je to hodnej a veselej pán. A to se počítá.