hravý Ježíšek
30.prosince 2019 06:13 / zařazeno v kategorii: o rodině
On tedy k nám Ježíšek nosí nejčastěji to nejoblíbenější, či to, o co mu napíšeme. Tak například mně přinesl ponožky. Ovšem mezi nejoblíbenější patří hry. Nějak se přihodilo, že hry už sami nevymýšlíme, ale rádi se necháváme bavit a unikáme. Tedy hry únikové jsou často pod stromečkem.
Letos jich zase bylo spousta a na dvou už jsme byli.
A odehrálo se překvapení.
Totiž ještě nedávno jsme se tak nějak všelijak v těch únikových místnostech motali jeden přes druhého a chaoticky řešili úlohy, až jsme se skrzevá ten chaos dostali k úniku.
Jenomže tentokrát už to bylo jinak.
Matěj s Kačkou excelovali. Hledali, nacházeli, počítali, přikládali, luštili kódy a otevírali zámky. Nestačil jsem se divit. Většinu úkolů vyřešili sami dva a my s mouzvídavouHaničkou jsme jenom překvapeně sekundovali. Pravda, našel jsem některé důležité stopy, bez kterých by to nešlo dál, ale užití těch stop už vzaly do rukou děti. A další, možná důležitější, odhalily samy.
Na otázku, jak na to přišli, odtušil Matěj, že to přece vypočítali.
A bylo.
Ta druhá byla jen jedna místnost, ale zato s úkoly, které se nám velice zamlouvaly, jelikož to nebylo jen otevírání kódových zámků. Pravda, dokud jsem neotevřel truhlu s kryptexem, nehnuli jsme se z místa, ale pak už to šlo ráz na ráz.
Báječný to bylo.
Už proto, že děti jsou v hraní dávno lepší, než my.
Letos jich zase bylo spousta a na dvou už jsme byli.
A odehrálo se překvapení.
Totiž ještě nedávno jsme se tak nějak všelijak v těch únikových místnostech motali jeden přes druhého a chaoticky řešili úlohy, až jsme se skrzevá ten chaos dostali k úniku.
Jenomže tentokrát už to bylo jinak.
Matěj s Kačkou excelovali. Hledali, nacházeli, počítali, přikládali, luštili kódy a otevírali zámky. Nestačil jsem se divit. Většinu úkolů vyřešili sami dva a my s mouzvídavouHaničkou jsme jenom překvapeně sekundovali. Pravda, našel jsem některé důležité stopy, bez kterých by to nešlo dál, ale užití těch stop už vzaly do rukou děti. A další, možná důležitější, odhalily samy.
Na otázku, jak na to přišli, odtušil Matěj, že to přece vypočítali.
A bylo.
Ta druhá byla jen jedna místnost, ale zato s úkoly, které se nám velice zamlouvaly, jelikož to nebylo jen otevírání kódových zámků. Pravda, dokud jsem neotevřel truhlu s kryptexem, nehnuli jsme se z místa, ale pak už to šlo ráz na ráz.
Báječný to bylo.
Už proto, že děti jsou v hraní dávno lepší, než my.
umyt a obdarován
23.prosince 2019 06:25 / zařazeno v kategorii: o lidech
V tomhle počasí je skoro zbytečný se mejt. Ne, nepropadejte panice, nemyslím tím oblíbený kovbojský zvyk mýt se jen jednou v roce na Vánoce. Píšu tady o vozidlech. Platí to obecně, ale vzhledem k tomu, že jezdím vozidlem jen jedním, je tu řeč o autě.
Mrholí, poprchává, je mlha, všude blátíčko, mazlavo, někde vyslovené bahno. To abyste to myli dvakrát denně. Jenže to by z toho auta za chvíli nic nezbylo, jak by bylo vymytý. Tudíž ho nemeju. Alespoň ne tak často. Přijde ovšem čas, když už to bez mytí nejde, čili: vzůru do myčky!
Našel jsem tuhle na Chodově docela novou ruční myčku, práškovou. Zajel jsem tam už podruhé. Tentokrát si mě všiml ten pán, co tam dělá správce. A jestli prý s tím umím.
Jářku umím.
"Chcete, já vám to umeju. Mě to baví. Nic za to nechci."
"No tak jo. Když vás to baví …"
Pán se chopil stříkací pistole, já tam dal padesátikorunu a mytí začalo. Když pán skončil, povídá:
"A víte co? Já vás zvu. Já to teď platím, chcete lesk?"
"Ale já …"
"Tak dáme vosk a lesk. To je lepší."
Pán vytáh' kartu, nastartoval to a za chvíli se auto blejskalo jak … no jak nablejskaný auto.
"Tak to bysme měli."
"Já vám to zaplatím."
"Kdepak. To máte jako dárek k Vánocům."
"Tož děkuju. A krásný svátky!"
"Vám taky. Přijeďte zas!"
"Přijedu."
Pán zamával a já odjel umyt a obdarován.
Ovšem vydrželo to jen půl dne. Už je zase blátíčko všude.
Neva.
Je to hodnej a veselej pán. A to se počítá.
Mrholí, poprchává, je mlha, všude blátíčko, mazlavo, někde vyslovené bahno. To abyste to myli dvakrát denně. Jenže to by z toho auta za chvíli nic nezbylo, jak by bylo vymytý. Tudíž ho nemeju. Alespoň ne tak často. Přijde ovšem čas, když už to bez mytí nejde, čili: vzůru do myčky!
Našel jsem tuhle na Chodově docela novou ruční myčku, práškovou. Zajel jsem tam už podruhé. Tentokrát si mě všiml ten pán, co tam dělá správce. A jestli prý s tím umím.
Jářku umím.
"Chcete, já vám to umeju. Mě to baví. Nic za to nechci."
"No tak jo. Když vás to baví …"
Pán se chopil stříkací pistole, já tam dal padesátikorunu a mytí začalo. Když pán skončil, povídá:
"A víte co? Já vás zvu. Já to teď platím, chcete lesk?"
"Ale já …"
"Tak dáme vosk a lesk. To je lepší."
Pán vytáh' kartu, nastartoval to a za chvíli se auto blejskalo jak … no jak nablejskaný auto.
"Tak to bysme měli."
"Já vám to zaplatím."
"Kdepak. To máte jako dárek k Vánocům."
"Tož děkuju. A krásný svátky!"
"Vám taky. Přijeďte zas!"
"Přijedu."
Pán zamával a já odjel umyt a obdarován.
Ovšem vydrželo to jen půl dne. Už je zase blátíčko všude.
Neva.
Je to hodnej a veselej pán. A to se počítá.
poštelovanej
19.prosince 2019 06:04 / zařazeno v kategorii: o událostech
Jedeme takhle s Jurášem v autě. Po dálnici z Poděbrad. Už je opravená, jede se po ní dobře a potichu. A v tom tichu najednou začne něco divně vrčet.
Pochopitelně se podívám, kudy to jedu. Jestli třeba nejedu po bílém pruhu nebo po nějakém zvrásnění, které se dělá kvůli vodě. Nic takového. Rovina, hladký povrch.
Hmmm … že by to bylo tak hladký, až je slyšet vzorek pneumatik? To je divný. Přejel jsem do druhého pruhu a nic se nezměnilo. Vrčelo to.
"Juráši, slyšíš o taky?"
"No, slyším. Divnej zvuk."
"Co to může bejt?"
"Taky nevím."
Zpomalil jsem, zrychlil jsem. Podřadil jsem, dal jsem nohu z plynu. Nic. Furt to vrčelo.
Předjel jsem to červený auto před náma. Furt to vrčelo.
Začal jsem přemýšlet o tom, co to může bejt za zvuk.
Ložisko? Kdepak, to vrčí jinak. Něco v motoru? To taky ne, to z motoru nejde. Něco s převodama a diferenciálem? Kdepak, zespodu to vážně nejde.
Jak jsem se zamyslel, zpomaloval jsem a tomu červenému autu, co jsem před chvílí předjel, se to nelíbilo. Začalo nás předjíždět.
A zvuk se zesiloval. Vrčelo to víc. Divný, ale už nás to přivedlo na stopu.
Přidal jsem a červené auto jsem znovu předjel a nechal za sebou. Zvuk pomalu mizel se vzdáleností od něj.
Ha! To vrčelo to červený auto! Dělalo takovej rámus, že se to prorámusilo až k nám dovnitř.
Ta úleva!
Nic nemám rozbitý.
To jenom jakýsi nadšenec motorů má ten svůj poštelovanej i s vejfukem tak, aby byl pořádně slyšet.
A to tedy byl.
Pochopitelně se podívám, kudy to jedu. Jestli třeba nejedu po bílém pruhu nebo po nějakém zvrásnění, které se dělá kvůli vodě. Nic takového. Rovina, hladký povrch.
Hmmm … že by to bylo tak hladký, až je slyšet vzorek pneumatik? To je divný. Přejel jsem do druhého pruhu a nic se nezměnilo. Vrčelo to.
"Juráši, slyšíš o taky?"
"No, slyším. Divnej zvuk."
"Co to může bejt?"
"Taky nevím."
Zpomalil jsem, zrychlil jsem. Podřadil jsem, dal jsem nohu z plynu. Nic. Furt to vrčelo.
Předjel jsem to červený auto před náma. Furt to vrčelo.
Začal jsem přemýšlet o tom, co to může bejt za zvuk.
Ložisko? Kdepak, to vrčí jinak. Něco v motoru? To taky ne, to z motoru nejde. Něco s převodama a diferenciálem? Kdepak, zespodu to vážně nejde.
Jak jsem se zamyslel, zpomaloval jsem a tomu červenému autu, co jsem před chvílí předjel, se to nelíbilo. Začalo nás předjíždět.
A zvuk se zesiloval. Vrčelo to víc. Divný, ale už nás to přivedlo na stopu.
Přidal jsem a červené auto jsem znovu předjel a nechal za sebou. Zvuk pomalu mizel se vzdáleností od něj.
Ha! To vrčelo to červený auto! Dělalo takovej rámus, že se to prorámusilo až k nám dovnitř.
Ta úleva!
Nic nemám rozbitý.
To jenom jakýsi nadšenec motorů má ten svůj poštelovanej i s vejfukem tak, aby byl pořádně slyšet.
A to tedy byl.
2019
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: