pro pamětníky
cesta bude dlouhá
26/10/17 06:04
Celá věc se zamotává. Ta věc s pátráním po předcích.
Zaznamenal jsem jeden úspěch. Totiž hledal jsem dle záznamu v běchovické matrice o sňatku, kde se píše datum a místo "Prosík". Prosík je však vodní nádrž položená jihozápadně od Kutné Hory. Počítám, že pokud vodní plocha tenkrát už existovala, jako že si myslím, že ne, určitě se v ní nekonaly církevní svatební obřady. Nuže kde a co vlastně je onen Prosík? Běchovicím nejbližší územní tvar s podobným jmémen je pražský Prosek. Na Proseku je kostel sv. Václava.
To by mohlo být ono.
Prosecká matrika je digitalizována a tudíž přístupná. A vida. Našel jsem pradědečka Jana, kterak se ženil s prababičkou na Proseku. A je tam potvrzeno, že jeho otec je skutečně opět Jan a nikoliv František, jak praví zřejmě chybný zápis v běchovické matrice, čímž se omlouvám matrikáři z Doubravy. Ten to tam má asi správně. Nicméně jméno sice správně má, ale s daty se neobtěžoval, takže jsme tam, kde jsme byli.
A teď k tomu zamotávání.
V Doubravě jsem tedy začal hledat list po listu, abych našel datum narození Jana. A nenašel jsem ho. Našel jsem spoustu sourozenců, ale Jan zatím žádný. Zato se objevil znovu František. Jenomže z jiného čísla domu a s jiným datem narození. A teď aby se v tom čert vyznal. V té Doubravě se to vážně zamotává. Zřejmě tam žilo víc (nejméně dvě) rodin s naším příjmením. Mohli to být i příbuzní. Každý v jiném čísle popisném. Ale každý se psal jinak. Jeden jako my, druhý s písmenem e navíc, což víc odpovídá pravděpodobnému původnímu německému znění jména. Navíc jsem v těch záznamech na jednom místě našel i "vysloužilý voják", což by zase mohl být příchozí odjinud …. a tak se to zamotává a zamotává …
Jelikož nejsem genealogem a neznám ty správný kličky a fígle, dá to fušku. Ale stopu jsem chytil, tak už jí nepustím, jen ta cesta bude dlouhá.
Zaznamenal jsem jeden úspěch. Totiž hledal jsem dle záznamu v běchovické matrice o sňatku, kde se píše datum a místo "Prosík". Prosík je však vodní nádrž položená jihozápadně od Kutné Hory. Počítám, že pokud vodní plocha tenkrát už existovala, jako že si myslím, že ne, určitě se v ní nekonaly církevní svatební obřady. Nuže kde a co vlastně je onen Prosík? Běchovicím nejbližší územní tvar s podobným jmémen je pražský Prosek. Na Proseku je kostel sv. Václava.
To by mohlo být ono.
Prosecká matrika je digitalizována a tudíž přístupná. A vida. Našel jsem pradědečka Jana, kterak se ženil s prababičkou na Proseku. A je tam potvrzeno, že jeho otec je skutečně opět Jan a nikoliv František, jak praví zřejmě chybný zápis v běchovické matrice, čímž se omlouvám matrikáři z Doubravy. Ten to tam má asi správně. Nicméně jméno sice správně má, ale s daty se neobtěžoval, takže jsme tam, kde jsme byli.
A teď k tomu zamotávání.
V Doubravě jsem tedy začal hledat list po listu, abych našel datum narození Jana. A nenašel jsem ho. Našel jsem spoustu sourozenců, ale Jan zatím žádný. Zato se objevil znovu František. Jenomže z jiného čísla domu a s jiným datem narození. A teď aby se v tom čert vyznal. V té Doubravě se to vážně zamotává. Zřejmě tam žilo víc (nejméně dvě) rodin s naším příjmením. Mohli to být i příbuzní. Každý v jiném čísle popisném. Ale každý se psal jinak. Jeden jako my, druhý s písmenem e navíc, což víc odpovídá pravděpodobnému původnímu německému znění jména. Navíc jsem v těch záznamech na jednom místě našel i "vysloužilý voják", což by zase mohl být příchozí odjinud …. a tak se to zamotává a zamotává …
Jelikož nejsem genealogem a neznám ty správný kličky a fígle, dá to fušku. Ale stopu jsem chytil, tak už jí nepustím, jen ta cesta bude dlouhá.
našel jsem prapradědečka
25/10/17 05:50
Vida, stačil rok a jsme o krok dál. Zrovna před rokem jsem si tu psal o hledání v archivních matrikách. Tou dobou ještě nebyly k dispozici digitální kopie těch, které potřebuju.
Nyní už jsou.
Digitalizace tedy pokračuje a já jsem si mohl zkusit, jak se vyhledává v matrikách. Ano, ti, kteří tvrdí, že to není nic těžkého, měli pravdu. Stačí alespoň nějaký starší dokument a pokud takový člověk má, už je čeho se chytit. V mém případě stačil křestní list tatínkův. Tam je dědeček a podle něj jsem ho hledal. A našel. Kupodivu to opravdu nebylo nijak těžké. Ba dokonce i ten záznam z roku 1895 ve staré matrice byl dobře čitelný a já našel dědečka. Když to jde tak snadno, najdu si pradědečka a prapradědečka a … a vida, i pradědeček je tam, kam mě zápisy v matrikách vedou. Ovšem … copak to tu je? Rok 1864, první sloupce sedí, další nejsou podstatné, ale co je to tady?
Dědeček byl Ludvík a je v matrice v Běchovicích a tam se uvádí, že jeho tatínek byl Jan a měl by být v matrice v Doubravě. A tam je. Jenomže v běchovické matrice je zápis, že Jan měl otce Františka a v doubravské matrice je zapsáno, že Jan měl otce Jana a ten měl otce taky Jana a … a není tam uvedeno, kdy se narodil.
Zmatek.
Já si myslel, že je to všechno až do úsvitu věků jasné a nalinkované. Houbeles. Matrikáři byli taky jenom lidi a každej měl svůj zvyk. Ten, co zapisoval Jana zapsal jen něco a jinak, než ten, co zapisoval Ludvíka, poněvadž například u praprababičky Kateřiny (nebo Anny, jak uvádí ten běchovický matrikář?) je v Doubravě po letech tužkou a jiným písmem doplněno datum narození a přepsáno místo původu i rodné jméno její maminky. Prapradědeček je popletenej celej a těžko říct, jestli se splet jeden či druhej matrikář. A teď se v tom vyznejte.
Jednoduchá stopa tady končí. Jediným vodítkem je, že prapradědeček - Janův otec Jan (nebo František dle běchovické matriky?) má jako původ uvedenu taky Doubravu. Měl by tam být tedy záznam o křtu - jenomže v letech, která připadají v úvahu, psal do knihy matrikář, který škrábal tak, že se to nedá přečíst. A je po bádání. Alespoň po tom snadném. Teď to bude chtít za dlouhých zimních večerů detektivní práci.
Uvidíme, zda se za rok pohnu alespoň zas o ten krok. To pozitivní je, že už je v čem pátrat.
Nyní už jsou.
Digitalizace tedy pokračuje a já jsem si mohl zkusit, jak se vyhledává v matrikách. Ano, ti, kteří tvrdí, že to není nic těžkého, měli pravdu. Stačí alespoň nějaký starší dokument a pokud takový člověk má, už je čeho se chytit. V mém případě stačil křestní list tatínkův. Tam je dědeček a podle něj jsem ho hledal. A našel. Kupodivu to opravdu nebylo nijak těžké. Ba dokonce i ten záznam z roku 1895 ve staré matrice byl dobře čitelný a já našel dědečka. Když to jde tak snadno, najdu si pradědečka a prapradědečka a … a vida, i pradědeček je tam, kam mě zápisy v matrikách vedou. Ovšem … copak to tu je? Rok 1864, první sloupce sedí, další nejsou podstatné, ale co je to tady?
Dědeček byl Ludvík a je v matrice v Běchovicích a tam se uvádí, že jeho tatínek byl Jan a měl by být v matrice v Doubravě. A tam je. Jenomže v běchovické matrice je zápis, že Jan měl otce Františka a v doubravské matrice je zapsáno, že Jan měl otce Jana a ten měl otce taky Jana a … a není tam uvedeno, kdy se narodil.
Zmatek.
Já si myslel, že je to všechno až do úsvitu věků jasné a nalinkované. Houbeles. Matrikáři byli taky jenom lidi a každej měl svůj zvyk. Ten, co zapisoval Jana zapsal jen něco a jinak, než ten, co zapisoval Ludvíka, poněvadž například u praprababičky Kateřiny (nebo Anny, jak uvádí ten běchovický matrikář?) je v Doubravě po letech tužkou a jiným písmem doplněno datum narození a přepsáno místo původu i rodné jméno její maminky. Prapradědeček je popletenej celej a těžko říct, jestli se splet jeden či druhej matrikář. A teď se v tom vyznejte.
Jednoduchá stopa tady končí. Jediným vodítkem je, že prapradědeček - Janův otec Jan (nebo František dle běchovické matriky?) má jako původ uvedenu taky Doubravu. Měl by tam být tedy záznam o křtu - jenomže v letech, která připadají v úvahu, psal do knihy matrikář, který škrábal tak, že se to nedá přečíst. A je po bádání. Alespoň po tom snadném. Teď to bude chtít za dlouhých zimních večerů detektivní práci.
Uvidíme, zda se za rok pohnu alespoň zas o ten krok. To pozitivní je, že už je v čem pátrat.
Dyž šel Jirka z posvícení
26/09/17 05:36
Možná si někdo vzpomene na Žáky darebáky a kantora Barnabáše. Já měl tu smůlu, že jsem na ně nikdy do divadla nezašel. Teď bych to nazval spíš hloupostí. Ostatně jako ve spoustě dalších případů, kdy jsem mohl vidět ty, co mám rád a poslouchám. A v tom je zase to štěstí, že jsem je mohl poznat. Napravuju to alespoň tím posloucháním.
Žákovská představení byla představení pro radost. Oni si to tenkrát s panem Horníčkem užívali a dělali to právě z té čiré radosti, stejně jako muzicírování. Nu a pan Traxler Jiří je stále na scéně a pilně pracuje, což zase dělá radost ostatním. Já si tuhle přines' knížky, jejichž je spoluautorem (mimochodem jeho knižně vydané (prů)povídky taky doporučuju). Jde o vydání Lidových písní z Prahy ze sbírky Františka Homolky. Je to pečlivě provedené vědecké dílo a jistě se hodí ke studiu etnologům a muzikologům. Ani jedno však nejsem. Já to mám pro radost.
V knížkách (jsou dvě) najdete kdejakou pražskou a nejen pražskou odrhovačku z přelomu minulých století. Pečlivost a důslednost provedení mě zaujala. Ono vědecké dílo muselo dát spoustu badatelské a redaktorské práce. A to že je to dílo i s nefalšovanou vědeckou radostí připravené lze doložit právě jedním z textů (1912, Libeň) písniček pouličních zpěváků, které jsou vskutku poctivě v publikaci zachyceny. A to bez redakčních či cenzorských úprav včetně příslušné notové linky.
Však posuďte sami:
Dyž šel Jirka z posvícení
Dyž šel Jirka z posvícení,
dostal do břicha bolení,
juchej, kuchej!
Nebylo tu hned lékaře,
poslali mu pro pekaře.
Pekař dle starýho zvyku
válel Jirku po trávníku.
Jirka vysral velký hovno,
nebylo mu v světě rovno.
Šli tamtudy z magistrátu,
že to hovno patří státu.
Přišel tam pan barometr,
že to hovno měří metr.
Hovno váží patnáct liber,
morcecakra, ten měl prdel.
Dali hovno do škatuly,
by ho mouchy neposraly.
Za to naše zazpívání
vyližte nám prdel, páni.
Žákovská představení byla představení pro radost. Oni si to tenkrát s panem Horníčkem užívali a dělali to právě z té čiré radosti, stejně jako muzicírování. Nu a pan Traxler Jiří je stále na scéně a pilně pracuje, což zase dělá radost ostatním. Já si tuhle přines' knížky, jejichž je spoluautorem (mimochodem jeho knižně vydané (prů)povídky taky doporučuju). Jde o vydání Lidových písní z Prahy ze sbírky Františka Homolky. Je to pečlivě provedené vědecké dílo a jistě se hodí ke studiu etnologům a muzikologům. Ani jedno však nejsem. Já to mám pro radost.
V knížkách (jsou dvě) najdete kdejakou pražskou a nejen pražskou odrhovačku z přelomu minulých století. Pečlivost a důslednost provedení mě zaujala. Ono vědecké dílo muselo dát spoustu badatelské a redaktorské práce. A to že je to dílo i s nefalšovanou vědeckou radostí připravené lze doložit právě jedním z textů (1912, Libeň) písniček pouličních zpěváků, které jsou vskutku poctivě v publikaci zachyceny. A to bez redakčních či cenzorských úprav včetně příslušné notové linky.
Však posuďte sami:
Dyž šel Jirka z posvícení
Dyž šel Jirka z posvícení,
dostal do břicha bolení,
juchej, kuchej!
Nebylo tu hned lékaře,
poslali mu pro pekaře.
Pekař dle starýho zvyku
válel Jirku po trávníku.
Jirka vysral velký hovno,
nebylo mu v světě rovno.
Šli tamtudy z magistrátu,
že to hovno patří státu.
Přišel tam pan barometr,
že to hovno měří metr.
Hovno váží patnáct liber,
morcecakra, ten měl prdel.
Dali hovno do škatuly,
by ho mouchy neposraly.
Za to naše zazpívání
vyližte nám prdel, páni.
Basilej 197x
22/09/17 05:46
Zvědavost člověku nedá a tak jsem zase složil ten skener na nožičkách a prohlížel staré negativy. Dlužno říct, že jsem na nich vlastně nic extra zatím nenašel. Jen tu a tam nějakou vzpomínku, jako že třeba na zahradu v Radešovicích se chodilo hromadně opalovat, což jsem jako kratochvíli nemohl pochopit obzvlášť v takovým vedru a bez vody. Jediná voda na zahradě byla ze studny a ta moc na koupání nebyla. Přesto se tam všechny tety chodily v létě slunit. Vlastně se v tom suchém vedru jen tak opékat na slunci. Když si na to vzpomenu, není mi to jasné ani teď. Ale tetám do hlavy člověk nevidí.
Nu a pak jsem objevil strejdu Fandu se synem Alešem, jak se nechali vyfotit kdesi ve Švýcarsku u Chevroletu. A pak i jeden most přes řeku v nějakém městě. Zaujalo mě to a trochu jsem zavzpomínal. Myslím, že jezdili tenkrát do Basileje, kam zdrhnul starší syn. Jak se tam dostali a koho měli kde známýho, aby dostali povolení, to už si nevzpomenu, ale nějak to dokázali a párkrát za ním ve Švýcarsku autem byli. No a tak jsem se popídil po nových fotkách Basileje. Jestli teda mě jako paměť neklame. A vono jo. Někdo v současnosti udělal orázek skoro ze stejného místa jako oni tenkrát v sedmdesátých létech. Skoro se to tam nezměnilo. Jen vyrostl obzvlášť velký komín, jiné naopak zmizely a v dálce vyrostly vysoké domy. Ale ten most s věžičkou tam stojí dál a Rýn teče furt.
Však to porovnejte sami.
Nu a pak jsem objevil strejdu Fandu se synem Alešem, jak se nechali vyfotit kdesi ve Švýcarsku u Chevroletu. A pak i jeden most přes řeku v nějakém městě. Zaujalo mě to a trochu jsem zavzpomínal. Myslím, že jezdili tenkrát do Basileje, kam zdrhnul starší syn. Jak se tam dostali a koho měli kde známýho, aby dostali povolení, to už si nevzpomenu, ale nějak to dokázali a párkrát za ním ve Švýcarsku autem byli. No a tak jsem se popídil po nových fotkách Basileje. Jestli teda mě jako paměť neklame. A vono jo. Někdo v současnosti udělal orázek skoro ze stejného místa jako oni tenkrát v sedmdesátých létech. Skoro se to tam nezměnilo. Jen vyrostl obzvlášť velký komín, jiné naopak zmizely a v dálce vyrostly vysoké domy. Ale ten most s věžičkou tam stojí dál a Rýn teče furt.
Však to porovnejte sami.
poslouchejte
11/07/17 05:59
Já to měl vždycky spojený s prázdninama a pokračuje to pořád. A myslím, že právě o prázdninách vznikl můj zájem o tenkrát ještě téměř výhradně rozhlasové hry.
To jsme sedávali s tatínkem na záhrobci před chalupou a, myslím, že to bylo v sobotu odpoledne, poslouchali pokračování za pět minut. Tak nějak se to jmenovalo. V rádiu totiž hrávali delší hry najednou. Ale aby to posluchač vydržel a mohl si i odskočit, byly do vysílání vřazeny pauzy právě těch nějakých pět minut se zprávami nebo hudbou.
Z té doby mi utkvěly v paměti napínavé detektivky, které jsem později zase pozapomínal. Nezapomněl jsem ale všechny a tak jsem si po letech vzpomněl a v rozhlase za strašlivě drahé peníze koupil téměř horrorovou hru Zvony smrti a pak ještě krátký horůrek Vyzvánění. To první pak vyšlo v nějaké rozhlasové edici za nepatrný zlomek ceny, kterou jsem původně za vytažení z archivu zaplatil já. A to druhé prý nevyjde kvůli zvukové kvalitě. Nešť. Mně to stačí. Připomíná mi to, jak jsem se bál a prázdninách. A to mi vydrželo dodnes.
Jelikož jsou prázdniny v plném proudu, poslouchám. Dneska už je toho daleko víc k poslouchání a člověk si může vybírat. Jednak ze svého archivu a taky z novinek. Užívám si to. Zrovna teď mám rozposlouchán Vaterland. Tu knížku mám, ale dlužno přiznat, že hra je o mnoho lepší. A vynikající je třeba Fehrenheit 451 a spousta dalších.
Tuhle kratochvíli můžu jen doporučit. Však si to představte: prázdninové odpoledne, zrovna už máte všechno hotový, už jste se koupali, číst se vám nechce a tak si pustíte něco podle svého gusta a třeba se začnete tak trochu i bát.
No není to báječné?
Je, viďte.
Tož poslouchejte.
To jsme sedávali s tatínkem na záhrobci před chalupou a, myslím, že to bylo v sobotu odpoledne, poslouchali pokračování za pět minut. Tak nějak se to jmenovalo. V rádiu totiž hrávali delší hry najednou. Ale aby to posluchač vydržel a mohl si i odskočit, byly do vysílání vřazeny pauzy právě těch nějakých pět minut se zprávami nebo hudbou.
Z té doby mi utkvěly v paměti napínavé detektivky, které jsem později zase pozapomínal. Nezapomněl jsem ale všechny a tak jsem si po letech vzpomněl a v rozhlase za strašlivě drahé peníze koupil téměř horrorovou hru Zvony smrti a pak ještě krátký horůrek Vyzvánění. To první pak vyšlo v nějaké rozhlasové edici za nepatrný zlomek ceny, kterou jsem původně za vytažení z archivu zaplatil já. A to druhé prý nevyjde kvůli zvukové kvalitě. Nešť. Mně to stačí. Připomíná mi to, jak jsem se bál a prázdninách. A to mi vydrželo dodnes.
Jelikož jsou prázdniny v plném proudu, poslouchám. Dneska už je toho daleko víc k poslouchání a člověk si může vybírat. Jednak ze svého archivu a taky z novinek. Užívám si to. Zrovna teď mám rozposlouchán Vaterland. Tu knížku mám, ale dlužno přiznat, že hra je o mnoho lepší. A vynikající je třeba Fehrenheit 451 a spousta dalších.
Tuhle kratochvíli můžu jen doporučit. Však si to představte: prázdninové odpoledne, zrovna už máte všechno hotový, už jste se koupali, číst se vám nechce a tak si pustíte něco podle svého gusta a třeba se začnete tak trochu i bát.
No není to báječné?
Je, viďte.
Tož poslouchejte.
Vinnetou a Jack Sparrow
07/02/17 05:40
Myslím, že kdybych začal pořádně hledat, určitě bych ve svých historických zápisech našel zmínku o Vinnetouovi, případně o tom, jak jsme si na něj hráli a jak ještě mám schovanou stříbrem (tedy napínáčky) pobitou pušku z překližky, co mi dělal tatínek, aby bylo čím střílet po banditech.
Nebudu tady rozebírat nového televizního Apače, na kterého se hrát nedá. Naopak. Zajímají mě hrdinové, na která se hrát dá.
Náhodou jsem totiž objevil jednu novou fotku a hned k ní přidal jednu starou fotku. A je to jasný: nová generace má nový hrdiny. Jsou to vlastně staří hrdinové, ale protože by ve srovnání s idoly současnosti neobstáli, musí se krapet jinak přiodít, nasadit jinou masku, naučit se žargón současné mládeže, ale to je všechno. Prožívají stejná dobrodružství, překonávají stejné nástrahy, zrady a nebezpečenství a malé i velké holčičky je milují. Stejně jako ta slečna, co na jedmom promítání v Ponrepu tenkrát v první řadě na balkoně málem umačkala plyšového medvídka ve chvíli, kdy na plátně Old Shatterhand odřezával potají Vinnetoua od kůlu.
Nu a po čtyřiapadesáti letech to tu máme zas. Ovšem v nové podobě. Kačka miluje Jacka Sparrowa, ten je připoután ke kůlu a Kačenka bude strachy bez sebe, až na to v květnu půjdeme do kina.
Já tak mám svýho Vinnetoua, Kačka Jacka, Matěj se tváří zarputile jako Han Solo, Hanička si připadá jako stará bába, když vzhlíží ke Gregory Peckovi a Audrey v Římě a všichni dohromady máme svý hrdiny.
A všichni jsou stejný, přesto, že jenom někteří stáli u kůlu. No není to nádhera?
Však se na to podívejte:
Nebudu tady rozebírat nového televizního Apače, na kterého se hrát nedá. Naopak. Zajímají mě hrdinové, na která se hrát dá.
Náhodou jsem totiž objevil jednu novou fotku a hned k ní přidal jednu starou fotku. A je to jasný: nová generace má nový hrdiny. Jsou to vlastně staří hrdinové, ale protože by ve srovnání s idoly současnosti neobstáli, musí se krapet jinak přiodít, nasadit jinou masku, naučit se žargón současné mládeže, ale to je všechno. Prožívají stejná dobrodružství, překonávají stejné nástrahy, zrady a nebezpečenství a malé i velké holčičky je milují. Stejně jako ta slečna, co na jedmom promítání v Ponrepu tenkrát v první řadě na balkoně málem umačkala plyšového medvídka ve chvíli, kdy na plátně Old Shatterhand odřezával potají Vinnetoua od kůlu.
Nu a po čtyřiapadesáti letech to tu máme zas. Ovšem v nové podobě. Kačka miluje Jacka Sparrowa, ten je připoután ke kůlu a Kačenka bude strachy bez sebe, až na to v květnu půjdeme do kina.
Já tak mám svýho Vinnetoua, Kačka Jacka, Matěj se tváří zarputile jako Han Solo, Hanička si připadá jako stará bába, když vzhlíží ke Gregory Peckovi a Audrey v Římě a všichni dohromady máme svý hrdiny.
A všichni jsou stejný, přesto, že jenom někteří stáli u kůlu. No není to nádhera?
Však se na to podívejte:
2017
