o zvířatech
odklon doprava
08/12/17 05:46
Pochopitelně veřejnou dopravou necestuju sám, ale kromě spolucestujících v mhd se pořád sem a tam dopravují i další účastníci vesmírného pohybu. Zajména ptactvo.
Zrovna tuhle v Modřanech čekám na vlak a sleduju běžnej provoz. Po silnici auta, po kolejích vlak a tramvaj, po řece parník a nad řekou proti proudu Vltavy letí skupina labutí. A tak se dívám, kam mají namířeno. Obvykle létají nad vodou, to je dobré vodítko a ukazatel směru. Většinou. Letka labutí se totiž najednou rozdělila. Větší část letěla dál proti proudu Vltavy a několik jich odbočilo vpravo ve směru letu. Kam to letí? Bylo mi to divný. Tam žádná řeka není, až o hodný kus dál přitéká do Vltavy Berounka. Ale tady v Modřanech? Tady žádná další řeka nenteče. Odpadlíci si prosazovali svůj odklon doprava, ale vzápětí se od hlavní skupiny oddělil jeden labuť a přeletěl k oddělené letce a hned převzal místo v jejím čele. Chvilku zůstali v odkloněném směru. Opravdu jen pár mávnutí křídly pokračovali v odklonu, aby se s novým vůdcem na špici po opravě směru vrátili zpátky do hlavní skupiny. Společně pak skupina přeletěla i soutok s Berounkou a pokračovala dál kolem Lahovic směrem na Zbraslav.
Celou sitiuaci jsem si vyložil tak, že mladé labutě si chtěly letět svou cestou a přes sádky a Lahovickou nádrž to chtěly střihnout na Berounku, jenomže starej zkušenej labuť jim vysvětlil, že tam neletěj, že dneska trénujou přelet nad Vltavou a cílem že je například přehrada ve Vraném. Inu, zřejmě i v takovém labutím hejně se musí poslouchat.
Zrovna tuhle v Modřanech čekám na vlak a sleduju běžnej provoz. Po silnici auta, po kolejích vlak a tramvaj, po řece parník a nad řekou proti proudu Vltavy letí skupina labutí. A tak se dívám, kam mají namířeno. Obvykle létají nad vodou, to je dobré vodítko a ukazatel směru. Většinou. Letka labutí se totiž najednou rozdělila. Větší část letěla dál proti proudu Vltavy a několik jich odbočilo vpravo ve směru letu. Kam to letí? Bylo mi to divný. Tam žádná řeka není, až o hodný kus dál přitéká do Vltavy Berounka. Ale tady v Modřanech? Tady žádná další řeka nenteče. Odpadlíci si prosazovali svůj odklon doprava, ale vzápětí se od hlavní skupiny oddělil jeden labuť a přeletěl k oddělené letce a hned převzal místo v jejím čele. Chvilku zůstali v odkloněném směru. Opravdu jen pár mávnutí křídly pokračovali v odklonu, aby se s novým vůdcem na špici po opravě směru vrátili zpátky do hlavní skupiny. Společně pak skupina přeletěla i soutok s Berounkou a pokračovala dál kolem Lahovic směrem na Zbraslav.
Celou sitiuaci jsem si vyložil tak, že mladé labutě si chtěly letět svou cestou a přes sádky a Lahovickou nádrž to chtěly střihnout na Berounku, jenomže starej zkušenej labuť jim vysvětlil, že tam neletěj, že dneska trénujou přelet nad Vltavou a cílem že je například přehrada ve Vraném. Inu, zřejmě i v takovém labutím hejně se musí poslouchat.
nejsprávnější volba
06/12/17 05:44
Rozhodování je metla. A nejenom lidstva. Když má člověk víc, jak jednu možnost, obvykle se zasekne a čím víc možností, tím delšímu rozhodování musí čelit. Nejlíp je, když žádné možnosti nejsou. To se téměř nestává Život je plný rozhodování.
Tak například když jdu ráno se schodů, nemá Cyrda žádnou jinou možnost, než jít se mnou. Pokud nechce zůstat nahoře. Čímž má rozhodování ušetřeno. Já na ní počkám, ona mně strčí hlavu do ruky, já ji podrbu za ušima a jde se. Krokem společným. No jo, ale co dělat, když Kačka brzo vstává, protože jede na mikulášký výlet do Pasova a já otevřu dveře a Kačku jdu vzbudit. Je to dilema, tahleta volba. Cyrda volí mezi ranní příležitostí vplížit se do pokoje, tam něco popadnout a běžet to vyparat pod schody do misky a každodenním drbacím rituálem nad schody. Už má čumák ve dveřích, už tam má i tlapu.
"Cyrdo!!"
"Co jako?"
"Cyrdo!"
"No co je pořád?"
"Cyrdo!?"
"A dyť jo, dyť du," Cyrda vycouvá ze dveří a nastaví ucho k drbání. Ale pravý, aby mohla levým okem pokukovat po těch lákavě otevřených dveřích. Nechá se podrbat a zdráhavě jde dolů za mnou. Volba je to těžká. Aby zahnala hořkou pachuť špatné volby, začne na záchodě cupovat igelitový obal od toaletních papírů. Teď zvolila správně. Teď se nenechá jen tak vyhodit od igelitové hostiny.
"Už toho nech," odstrkuju ji od rozjedeného obalu. Odběhne ke dveřím světnice a čeká.
"Jedeš od toho batohu! Okamžitě přestaň žižlat ty šňůrky!"
"Vo co de? Jsem je jenom vochutnala," směje se Cyria a jde si lehnout k oknu, aby nezaujatě sledovala svítání.
To je taky dobrá volba. Z mého pohledu volba nejsprávnější.
Tak například když jdu ráno se schodů, nemá Cyrda žádnou jinou možnost, než jít se mnou. Pokud nechce zůstat nahoře. Čímž má rozhodování ušetřeno. Já na ní počkám, ona mně strčí hlavu do ruky, já ji podrbu za ušima a jde se. Krokem společným. No jo, ale co dělat, když Kačka brzo vstává, protože jede na mikulášký výlet do Pasova a já otevřu dveře a Kačku jdu vzbudit. Je to dilema, tahleta volba. Cyrda volí mezi ranní příležitostí vplížit se do pokoje, tam něco popadnout a běžet to vyparat pod schody do misky a každodenním drbacím rituálem nad schody. Už má čumák ve dveřích, už tam má i tlapu.
"Cyrdo!!"
"Co jako?"
"Cyrdo!"
"No co je pořád?"
"Cyrdo!?"
"A dyť jo, dyť du," Cyrda vycouvá ze dveří a nastaví ucho k drbání. Ale pravý, aby mohla levým okem pokukovat po těch lákavě otevřených dveřích. Nechá se podrbat a zdráhavě jde dolů za mnou. Volba je to těžká. Aby zahnala hořkou pachuť špatné volby, začne na záchodě cupovat igelitový obal od toaletních papírů. Teď zvolila správně. Teď se nenechá jen tak vyhodit od igelitové hostiny.
"Už toho nech," odstrkuju ji od rozjedeného obalu. Odběhne ke dveřím světnice a čeká.
"Jedeš od toho batohu! Okamžitě přestaň žižlat ty šňůrky!"
"Vo co de? Jsem je jenom vochutnala," směje se Cyria a jde si lehnout k oknu, aby nezaujatě sledovala svítání.
To je taky dobrá volba. Z mého pohledu volba nejsprávnější.
ten druhej byl záložní
22/11/17 06:00
Je čas zkontrolovat zásoby na zimu. Kdekdo si je dělá. I naši kočkeni.
Zásoby na zimu by normální člověk očekával jako zásoby například potravy nebo něčeho pro zahřátí, což se dá taky vykládat různě. Ovšem kočkeni a to především Cyria to vidí jinak. Zásoby být musí, ale hlavně něčeho vhodného k praní, neboť prát je třeba. To, že se u nás pere v pračce, pochopitelně Cyrdu nezajímá. Ona pere v misce. To už ví každý. Ale že si dělá zásoby, aby bylo furt co prát, to je tedy dnešní novinka.
Načapal jsem totiž Cyrdu, jak si chystá další balíček kapesníků na vyprání.
"Ty potvoro, to se dělá?! Kdes' to zase čmajzla? Eště, že jsem tě chyt' včas!"
Láteřil jsem a sebral Cyrdě balíček s kapesníky. Ani brvou nehnula. Jen koukala. Nějak moc klidně koukala. Tak jdu k misce. A ono už bylo vypráno! Další balíček s kapesníky už byl pěkně namočenej ve vodě. Ten, co jsem čapnul, byl do zásoby, aby bylo co prát, až jí ten mokrej z misky seberu.
Ona s tím počítala předem, že o ten první přijde. Ten druhej byl záložní.
Zásoby na zimu by normální člověk očekával jako zásoby například potravy nebo něčeho pro zahřátí, což se dá taky vykládat různě. Ovšem kočkeni a to především Cyria to vidí jinak. Zásoby být musí, ale hlavně něčeho vhodného k praní, neboť prát je třeba. To, že se u nás pere v pračce, pochopitelně Cyrdu nezajímá. Ona pere v misce. To už ví každý. Ale že si dělá zásoby, aby bylo furt co prát, to je tedy dnešní novinka.
Načapal jsem totiž Cyrdu, jak si chystá další balíček kapesníků na vyprání.
"Ty potvoro, to se dělá?! Kdes' to zase čmajzla? Eště, že jsem tě chyt' včas!"
Láteřil jsem a sebral Cyrdě balíček s kapesníky. Ani brvou nehnula. Jen koukala. Nějak moc klidně koukala. Tak jdu k misce. A ono už bylo vypráno! Další balíček s kapesníky už byl pěkně namočenej ve vodě. Ten, co jsem čapnul, byl do zásoby, aby bylo co prát, až jí ten mokrej z misky seberu.
Ona s tím počítala předem, že o ten první přijde. Ten druhej byl záložní.
mrňavej a vopatrnej
31/10/17 05:51
MázvědaváHanička už nějakou dobu hlásí, že tu vídá nějakýho mrňavýho ptáčka. Jenomže, než si ho stačí prohlídnout, mrňous vždycky odletí. No bodejď ne, je to ptáček mrňavej a ostražitej. Nebude čekat, až si ho prohlídnem. A tak jsme to nechali být. Ostatně ptactva máme na zahradě habaděj, tak o jednoho víc nebo míň, však oni se nějak srovnají.
A tuhle koukám a vidím taky nějakýho mrňavýho ptáčka, jak posedává na kamenech o po trávníku. Než jsem si ho stačil prohlídnout, byl pryč. Mrňavej a vopatrnej. Nechal jsem to bejt. Až v pátek jsem ho zahlíd' znovu. Byl dobře vidět na mechu v zadní zahrádce. Vážně mrňavej, ne větší, než kovová padesátikoruna obalená peříčkama. Rozhlížel se, co by kde slupnul. Viděl jsem ho poprvé dost dlouho, abych si ho prohlíd'. To, co na něm bylo jiné, byl ocásek. Nosí ho podivně zalomenej nahoru. Jako anténku. A peříčka na konci křidélek má taková kropenatá.
Jen jsem pomyslel na foťák, už byl pryč. Jestli umí číst myšlenky a bojí se, že bych mu ukrad' duši, to nevím. Ale rozhodně neposedí, mrňous jeden.
Zalistoval jsem v příručním ptákozpytu, který mám pro tyhle příležitosti v knihovně. A jo, byl tam. Ještě jsem si potvrdil vzhled ptáčka na síti a to už bylo všechno jasné.
Ten mrňavej ptáček, co se pravděpodobně chystá usadit někde u nás na zahradě, je sřízlík. Podle popisu se zdá, že nás bude bavit celou zimu. To by bylo fajn. Nuže, přidávám tedy střízlíka do seznamu našeho ptactva a až se nechá, udělám mu portrét. Teda jestli chvilku posedí.
A tuhle koukám a vidím taky nějakýho mrňavýho ptáčka, jak posedává na kamenech o po trávníku. Než jsem si ho stačil prohlídnout, byl pryč. Mrňavej a vopatrnej. Nechal jsem to bejt. Až v pátek jsem ho zahlíd' znovu. Byl dobře vidět na mechu v zadní zahrádce. Vážně mrňavej, ne větší, než kovová padesátikoruna obalená peříčkama. Rozhlížel se, co by kde slupnul. Viděl jsem ho poprvé dost dlouho, abych si ho prohlíd'. To, co na něm bylo jiné, byl ocásek. Nosí ho podivně zalomenej nahoru. Jako anténku. A peříčka na konci křidélek má taková kropenatá.
Jen jsem pomyslel na foťák, už byl pryč. Jestli umí číst myšlenky a bojí se, že bych mu ukrad' duši, to nevím. Ale rozhodně neposedí, mrňous jeden.
Zalistoval jsem v příručním ptákozpytu, který mám pro tyhle příležitosti v knihovně. A jo, byl tam. Ještě jsem si potvrdil vzhled ptáčka na síti a to už bylo všechno jasné.
Ten mrňavej ptáček, co se pravděpodobně chystá usadit někde u nás na zahradě, je sřízlík. Podle popisu se zdá, že nás bude bavit celou zimu. To by bylo fajn. Nuže, přidávám tedy střízlíka do seznamu našeho ptactva a až se nechá, udělám mu portrét. Teda jestli chvilku posedí.
mňoukal na mě záchod
27/10/17 05:58
Když je člověk na záchodě, slyší ledacos, takže zvukům nijak zvlášť velkou pozornost nevěnuje. Leda, že by …
Leda, že by z ničehož nic něco začalo mňoukat.
"To je divný," povídám si, "záchod na mě jakživo nemňoukal."
Ne, nezkoumal jsem, co je uvnitř, pod či za ním. Nic neobvyklého tam ostatně nebylo. Meju si ruce a kohoutek na mě taky mňouká. Tak otevřu dveře a za nimi nic není. Tedy nikdo není.
Hmmm …?
Otevírám okno. Mňouká na mě okno.
Čapnu za kliku a rychle otevřu dveře. Nic. Nikdo, prázdno. Kdo by taky vo půl šestý mňoukal za dveřma, že jo. Leda snad kočkeni. No jo, ale ti tu nejsou. Nejsou? A kde by teda byli? Aha támhle je Maxmilián. A kde je Cyria? Ta mě měla vítat nad schody a dneska nahoře chyběla a chybí i tady. Hraje se mnou nějakou novou hru?
"Maaaaaááááuuuúúúúúúú!"
"Cyrdo?"
"Maaaauuuu!"
"Cyrdo!"
"Mau!"
"Že ty jseš …. no jo …. ty ses v noci toulala venku? Kdo tě tam nechal? Ty jsi zase zdrhla viď, ty potvoro?"
"Mauuu … aua! Mau!"
Cyrda si vřitila otevřenými dveřmi dovnitř. Ani se nevohlídla a upalovala k misce a pak do světnice a do teplýho pelechu. A už neřekla ani slovo. Tohle byla po těch pěti letech její první a zatím jediná noc venku. A protože se tak hlasitě dožadovala vstupu do domu, nemyslím, že by se z ní stala kočka venkovní.
Ale voddech jsem si.
Nejsem blázen a neslyším nesmysly. A to, že na mě dneska mňoukal záchod, bylo úplně normální.
Leda, že by z ničehož nic něco začalo mňoukat.
"To je divný," povídám si, "záchod na mě jakživo nemňoukal."
Ne, nezkoumal jsem, co je uvnitř, pod či za ním. Nic neobvyklého tam ostatně nebylo. Meju si ruce a kohoutek na mě taky mňouká. Tak otevřu dveře a za nimi nic není. Tedy nikdo není.
Hmmm …?
Otevírám okno. Mňouká na mě okno.
Čapnu za kliku a rychle otevřu dveře. Nic. Nikdo, prázdno. Kdo by taky vo půl šestý mňoukal za dveřma, že jo. Leda snad kočkeni. No jo, ale ti tu nejsou. Nejsou? A kde by teda byli? Aha támhle je Maxmilián. A kde je Cyria? Ta mě měla vítat nad schody a dneska nahoře chyběla a chybí i tady. Hraje se mnou nějakou novou hru?
"Maaaaaááááuuuúúúúúúú!"
"Cyrdo?"
"Maaaauuuu!"
"Cyrdo!"
"Mau!"
"Že ty jseš …. no jo …. ty ses v noci toulala venku? Kdo tě tam nechal? Ty jsi zase zdrhla viď, ty potvoro?"
"Mauuu … aua! Mau!"
Cyrda si vřitila otevřenými dveřmi dovnitř. Ani se nevohlídla a upalovala k misce a pak do světnice a do teplýho pelechu. A už neřekla ani slovo. Tohle byla po těch pěti letech její první a zatím jediná noc venku. A protože se tak hlasitě dožadovala vstupu do domu, nemyslím, že by se z ní stala kočka venkovní.
Ale voddech jsem si.
Nejsem blázen a neslyším nesmysly. A to, že na mě dneska mňoukal záchod, bylo úplně normální.
chlupatý tabu
18/10/17 06:15
A taky se Cyrda ráda courá. Jistě, courá. Už byla málem na poli za humny. Obchází si rajón, ale nijak jistá není. Nejradši má ležet na zápraží, hezky pod židlí, tak nějak nenápadně, aby co nejvíc viděla a co nejmíň byla vidět. To se jí daří taky pod keři u plotu. Tam je pěkně schovaná a vyválí se v kůře a listí. Na tej její černej srsti je to dost dobře vidět a tak potom provinile přichází domů, kde jí vyčiníme a vyčistíme.
Je tu ale tabu.
Chodit ven totiž může buď zadem nebo předem. Tedy dveřmi na terasu nebo dveřmi vchodovými. Ta terasa je jasná, tam je čisto, dlažba, židle, stůl, tam se bydlí, tam žádná nesrovnalost není. Ale před domem u vchodu je cosi.
"Lidi to používaj, lidi si to tam dali. No jo - lidi, mám já to ale lidi," brblá Cyria.
Brblá, frká a chodí okolo. Okolo rohožky. Rohožku nemá ráda, rohožku nesnáší, rohožce nemůže přijít na jméno.
Je to černý, chlupatý - stejně jako Cyrda. Jenomže ty naježený chlupy jsou tvrdší, než ty její. A zřejmě ji píchají do tlap. Tudíž je rohožka tabu a musí se obcházet. Máme jediný štěstí, že ta rohožka ja asi o pět centimetrů kratší, než je šířka dveří. Tou skulinou se Cyrda vždycky protahuje. Možná by bylo lépe to popsat tak, že protéká, či obtéká rohožku. Vlní se za strany tak, aby se ani chloupkem nedotkla toho chlupatého tabu. Aby ji to neukouslo.
Je to náročný cvik. Vždycky se pak ve dveřích zastaví a otočí:
"Zase jsem se tomu dokázala o chloupek vyhnout. Ale, pane, je to opravdu nutné, držet si tu takovou věc? Mně to dá vážně fušku vyhnout se tomu. To by nešlo dát pryč?"
"Nešlo, Cyrdo, nešlo. My si o to tvoje chlupatý tabu čistíme boty. Ty si ty svý tlápy prostě volížeš, ale co my, lidi? Přece si nemyslíš, že si budem kvůli tvýmu napjatýmu vztahu s rohožkou lízat podrážky?"
"UuuuMMMmmmrrrrrrr!" praví Cyria a jde cákat vodu.
To ji uklidňuje.
Je tu ale tabu.
Chodit ven totiž může buď zadem nebo předem. Tedy dveřmi na terasu nebo dveřmi vchodovými. Ta terasa je jasná, tam je čisto, dlažba, židle, stůl, tam se bydlí, tam žádná nesrovnalost není. Ale před domem u vchodu je cosi.
"Lidi to používaj, lidi si to tam dali. No jo - lidi, mám já to ale lidi," brblá Cyria.
Brblá, frká a chodí okolo. Okolo rohožky. Rohožku nemá ráda, rohožku nesnáší, rohožce nemůže přijít na jméno.
Je to černý, chlupatý - stejně jako Cyrda. Jenomže ty naježený chlupy jsou tvrdší, než ty její. A zřejmě ji píchají do tlap. Tudíž je rohožka tabu a musí se obcházet. Máme jediný štěstí, že ta rohožka ja asi o pět centimetrů kratší, než je šířka dveří. Tou skulinou se Cyrda vždycky protahuje. Možná by bylo lépe to popsat tak, že protéká, či obtéká rohožku. Vlní se za strany tak, aby se ani chloupkem nedotkla toho chlupatého tabu. Aby ji to neukouslo.
Je to náročný cvik. Vždycky se pak ve dveřích zastaví a otočí:
"Zase jsem se tomu dokázala o chloupek vyhnout. Ale, pane, je to opravdu nutné, držet si tu takovou věc? Mně to dá vážně fušku vyhnout se tomu. To by nešlo dát pryč?"
"Nešlo, Cyrdo, nešlo. My si o to tvoje chlupatý tabu čistíme boty. Ty si ty svý tlápy prostě volížeš, ale co my, lidi? Přece si nemyslíš, že si budem kvůli tvýmu napjatýmu vztahu s rohožkou lízat podrážky?"
"UuuuMMMmmmrrrrrrr!" praví Cyria a jde cákat vodu.
To ji uklidňuje.
nejčerstvější kouhoutková
17/10/17 05:37
Ochutnávání je vpravdě libá činnost. To si jeden tu a tam uždibne, jazýček smočí, od každého trošku nebo kapku. Pochopitelně je z ochutnávání i profese a svět se hemží kdejakými ochutnávači kdečeho už od dob Kleopatřiných. Tenkrát ovšem nešlo ani tak o to, jak co chutná. Ale to byly jiné doby. Dneska se ochutnávání učí, jsou na to školy a kurzy. Ochutnávači musí umět nejen ochutnávat, ale i hodnotit a povídat pohádky o tom, co ochutnávají. Já ochutnávač nejsem, tudíž vystačím s binárním systémem. Tedy: chutná - nechutná.
Ovšem nejsem doma jedinej, čímž se dostáváme k tomu, že se u nás ochutnávač najde.
Cyrda.
Když jde jíst, pečlivě si packou v misce vybere, který kousek ji zajímá, způsobně ho v tlapce z misky vytáhne a teprve pak ho začne ochutnávat asi tak jako když člověk ukusuje kousky z čokoládového bonbónu.
Před chvílí jsem zaslechl šplouchání vody.
No, to zas kočkeni něco perou, říkám si. Šplouchání neustává, ba zesiluje. Otočím se. Ano, Cyrda sedí u misky s vodou a špoluchá. Kdyby jenom šplouchala. Packou nejdřív rozčeří hladinu jako by rozháněla žabinec (žádnej tam není, voda je v misce čerstvá od večera). Když se přesvědčí, že je voda čistá, začne šplouchat. Packou prostě cáká. Roztáhne tu svou tlapu a dělá placáky. Rychle za sebou. Voda cáká všude kolem. Když má pocit, že má ruku, totiž tlapu, už dost mokrou, vytáhne ji z vody. A jak ta voda crčí, začne jí Cyrda ochutnávat. Blemcákem pěkně chytá čůrek z packy odkapávající. Voda jí evidentně chutná nejvíc v pohybujícím se skupenství, jelikož hned, jak přestane voda odkapávat, Cyria se dá okamžitě do dalšího čeření, cákání a poté do ochutnávání. Je to jako v kině. Dívám se na to dobu.
"A že bys, Cyrdo, nejradši úplně nejčerstvější, viď?!"
Zvednu se a jdu jí vyměnit vodu. Dostane úplně nejčerstvější kohoutkovou.
Koukne na mě:
"Proč? Proč 's mi to, pane, udělal? Já si dělala čerstvou sama. Já to umím, já nepotřebuju jinou, já chtěla tamtu. Tahle je moc čerstvá, budu muset počkat …"
A s vyčítavým pohledem, že jsem jí vylil tu čerstvou večerní, která ji bavila a podal čerstvou ranní, o kterou nestojí, jde pryč.
Pryč k druhé misce.
Ochutnávat granule.
Ovšem nejsem doma jedinej, čímž se dostáváme k tomu, že se u nás ochutnávač najde.
Cyrda.
Když jde jíst, pečlivě si packou v misce vybere, který kousek ji zajímá, způsobně ho v tlapce z misky vytáhne a teprve pak ho začne ochutnávat asi tak jako když člověk ukusuje kousky z čokoládového bonbónu.
Před chvílí jsem zaslechl šplouchání vody.
No, to zas kočkeni něco perou, říkám si. Šplouchání neustává, ba zesiluje. Otočím se. Ano, Cyrda sedí u misky s vodou a špoluchá. Kdyby jenom šplouchala. Packou nejdřív rozčeří hladinu jako by rozháněla žabinec (žádnej tam není, voda je v misce čerstvá od večera). Když se přesvědčí, že je voda čistá, začne šplouchat. Packou prostě cáká. Roztáhne tu svou tlapu a dělá placáky. Rychle za sebou. Voda cáká všude kolem. Když má pocit, že má ruku, totiž tlapu, už dost mokrou, vytáhne ji z vody. A jak ta voda crčí, začne jí Cyrda ochutnávat. Blemcákem pěkně chytá čůrek z packy odkapávající. Voda jí evidentně chutná nejvíc v pohybujícím se skupenství, jelikož hned, jak přestane voda odkapávat, Cyria se dá okamžitě do dalšího čeření, cákání a poté do ochutnávání. Je to jako v kině. Dívám se na to dobu.
"A že bys, Cyrdo, nejradši úplně nejčerstvější, viď?!"
Zvednu se a jdu jí vyměnit vodu. Dostane úplně nejčerstvější kohoutkovou.
Koukne na mě:
"Proč? Proč 's mi to, pane, udělal? Já si dělala čerstvou sama. Já to umím, já nepotřebuju jinou, já chtěla tamtu. Tahle je moc čerstvá, budu muset počkat …"
A s vyčítavým pohledem, že jsem jí vylil tu čerstvou večerní, která ji bavila a podal čerstvou ranní, o kterou nestojí, jde pryč.
Pryč k druhé misce.
Ochutnávat granule.
jako z filmu
24/08/17 05:53
S těmi vlaštovkami se letos roztrh' pytel. Trénují si tu u nás denně letové dovednosti. Bodejď ne, čeká je dlouhá cesta a je potřeba se na ní připravit. Je dobře, že jich letos přibylo. Jen holt jak na ně člověk nejni zvyklej, přijde mu to najednou krapet přes moc. Takovejch ptáků. Posedají si po střechách u sousedů a u nás. Srovnají si péřička a pak někdo zavelí. Na povel se všechny vlaštovky zvednou a to je právě ta chvíle, kdy si toho jeden nemůže nevšimnout. Je to jako mrak. Hemžící se a převalující se mračno. Za minutku si zase posedají na střechy, rozeberou co, kdo a jak, natřepou si zas ta péřička a znovu na povel vzletí. Takhle se to nějakou dobu opakuje.
Musel jsem si to vyfotit a mousečtělouHaničku nenapadlo nic lepšího, než to přirovnat k jednomu známému filmu. Jistě ho taky znáte. Nebyl ani tak o oblíbených vlaštovkách ani o nácviku odletu do Afriky. Spíš o příletu. Když se tak na tu fotku podívám, něco z té atmosféry Hitchcockova filmu v tom obrázku je.
Inu - ptáci.
Musel jsem si to vyfotit a mousečtělouHaničku nenapadlo nic lepšího, než to přirovnat k jednomu známému filmu. Jistě ho taky znáte. Nebyl ani tak o oblíbených vlaštovkách ani o nácviku odletu do Afriky. Spíš o příletu. Když se tak na tu fotku podívám, něco z té atmosféry Hitchcockova filmu v tom obrázku je.
Inu - ptáci.
v potočních lázních
21/08/17 05:52
Včera se nám v našich potočních lázních sešlo ptactvo z celého okolí. Byli tu kos, drozd, strnadů hejno, dva stehlící, rehek a další. Vlaštovky se u nás v potoce nekoupou, jenom se řadí na střeše a trénují dálkové lety. Je vám to podívaná, jak se to všechno koupe a čistí. Zvláštní je, že si právě teď oblíbili zrovna jeden úsek potůčku a stojí ve frontě, až se na ně dostane řada. Nebo to mají jako společenskou záležitost a zatím, co s někdo koupe, ostatní klábosí a probírají, jak to dneska lítá.
U potůčku jsem je vyfotografovat nestih' jelikož jsem neměl nachystané sklo. Nu a pak už se rozletěli, jen ten Rehek se ještě vrátil a poctvivě si čistil péřička na kameni.
Takhle:
U potůčku jsem je vyfotografovat nestih' jelikož jsem neměl nachystané sklo. Nu a pak už se rozletěli, jen ten Rehek se ještě vrátil a poctvivě si čistil péřička na kameni.
Takhle:
zátiší bez ní
15/08/17 05:57
Cyria se tu a tam pouští na průzkum zahrady a Max za ní. Ostatně se tady o tom už psalo. Nejlepší průzkum je ovšem průzkum tajnej. Pochopitelně. Co by to taky bylo za průzkum, kdyby vo něm všichni věděli, že ano.
Tudíž za naší přítomnosti Cyrda spíš pozoruje, co se kde šustne a občas se projde do míst mírně vzdálených od terasy. Ovšem pokud nejsme na dohled, vydá se do hlubin zahrady. Tuhle jsem ji zahlíd' na vodě. Ne snad, že by plavala, kdepak. Prostě šla na průzkum přes jezírko po cestičce z čedičových pilířů. Odvážné, pomyslel jsem si a hned běžel pro aparát, abych jí udělal obrázek. Ale co myslíte? Samozřejmě: počkala, až si ho přinesu a jen jsem zkoušel kompozici, odkráčela zpátky na terasu.
Ono je to takové hezké místo, tam by se to dobře fotilo, říkal jsem si i včera odpoledne a pokusil se Cyrdu dostat na plac. Ani náhodou. Jen začla tušit, že po ní něco chci, vzala do zaječích. Tedy do kočičích.
I máveseláHanička uznala, že by to byl hezkej obrázek. A tak jsme společně Cyrdu lapli a mástatečnáHanička jí nesla na místo. Ani vteřinu neposeděla. Jen se dostala z náručí na pevnou zem, tedy přesněji řečeno na pilíř, přeběhla přes jezírko dřív, než jsem se stačil podívat do hledáčku.
No, holt zátiší nebude.
Tedy zátiší s Cyrdou nebude. Jinak je samozřemě k dispozici bez ní.
Tudíž za naší přítomnosti Cyrda spíš pozoruje, co se kde šustne a občas se projde do míst mírně vzdálených od terasy. Ovšem pokud nejsme na dohled, vydá se do hlubin zahrady. Tuhle jsem ji zahlíd' na vodě. Ne snad, že by plavala, kdepak. Prostě šla na průzkum přes jezírko po cestičce z čedičových pilířů. Odvážné, pomyslel jsem si a hned běžel pro aparát, abych jí udělal obrázek. Ale co myslíte? Samozřejmě: počkala, až si ho přinesu a jen jsem zkoušel kompozici, odkráčela zpátky na terasu.
Ono je to takové hezké místo, tam by se to dobře fotilo, říkal jsem si i včera odpoledne a pokusil se Cyrdu dostat na plac. Ani náhodou. Jen začla tušit, že po ní něco chci, vzala do zaječích. Tedy do kočičích.
I máveseláHanička uznala, že by to byl hezkej obrázek. A tak jsme společně Cyrdu lapli a mástatečnáHanička jí nesla na místo. Ani vteřinu neposeděla. Jen se dostala z náručí na pevnou zem, tedy přesněji řečeno na pilíř, přeběhla přes jezírko dřív, než jsem se stačil podívat do hledáčku.
No, holt zátiší nebude.
Tedy zátiší s Cyrdou nebude. Jinak je samozřemě k dispozici bez ní.
Max v pozadí
07/08/17 06:52
A když už jsme tu u těch kočkenů, co se honěj po světnici, mohl by vzniknout názor, že Maxmilián je tak trochu v pozadí, jelikož je strašpytel. Ano, to je. Tedy strašpytel. Nikoliv však v pozadí. A i kdyby byl, takhle se tomu směje:
každý z jiné strany
04/08/17 05:48
"Kočka! Je tu černá kočka!" zvolal jsem včera sedě na zápraží s mouveslouHaničkou.
"Kde by se tu vzala černá kočka? Je tu Cyrilka, ta je černá. A to je všechno."
"Za rohem byla. Cyrda šla za ní, já to viděl."
"Ale kdo ví, cos' viděl."
"Černou kočku jem viděl!"
Šli jsme se podívat za roh. Za rohem kočka nebyla.
"Tak vidíš."
"Nevidím. Třeba už utekla. Ale byla tady."
"Kdo ví, kde co bylo."
"Kočka tu byla."
Šli jsme za další roh.
"Vidíš! Támhle je! Co je to za … "
"Maxi, ty ….!"
"Já to říkal, kočka to byla!"
"Ne kocour to byl, Max, náš Max a ty jsi plašil: černá kočka."
"No tak jsem se přehlíd, no."
"Takovýho křiku … nevídáno."
Měli jsme o zábavu postráno.
A Max s Cyrdou se poťouchle chechtali, jelikož přišli na novou hru - na honěnou kolem domu. Každý z jiné strany.
"Kde by se tu vzala černá kočka? Je tu Cyrilka, ta je černá. A to je všechno."
"Za rohem byla. Cyrda šla za ní, já to viděl."
"Ale kdo ví, cos' viděl."
"Černou kočku jem viděl!"
Šli jsme se podívat za roh. Za rohem kočka nebyla.
"Tak vidíš."
"Nevidím. Třeba už utekla. Ale byla tady."
"Kdo ví, kde co bylo."
"Kočka tu byla."
Šli jsme za další roh.
"Vidíš! Támhle je! Co je to za … "
"Maxi, ty ….!"
"Já to říkal, kočka to byla!"
"Ne kocour to byl, Max, náš Max a ty jsi plašil: černá kočka."
"No tak jsem se přehlíd, no."
"Takovýho křiku … nevídáno."
Měli jsme o zábavu postráno.
A Max s Cyrdou se poťouchle chechtali, jelikož přišli na novou hru - na honěnou kolem domu. Každý z jiné strany.
splašenej
28/07/17 05:42
Kdepak na stůl! Na stůl kočkeni nesmějí, stůl je lidskej. My jim na jejich kočkení škrábadlo taky nelezem. Takové a spoustu podobných názorů má člověk spolu s hromadou zásad a pouček.
Všechno bejvá ale nakonec úplně jinak, pochopitelně.
Například včera ráno.
Píšu si woleschko, hledám pranostiky, koukám na teploměr a na dešťoměr. Poklidné ráno. Poklidné do té doby, než uslyším šramot.
Šramot přechází v šustění.
Šustění přejde v rámus.
Rámus v dusot.
Dusot se blíží, zatímco rámus v dálce doznívá.
Dveřmi ze světnice do síně prchá Maxmilián. Prchá na místě, jelikož mu tu jako obvykle klouže a než zabere, působí dojmem kočkena běžícího na páse. Běží, ale nehejbe se.
Konečně zadní zaberou, přední se chytnou a vyděšenej Max letí ozlomkrk nahoru do schodů.
Jdu se podívat, co mi ve světnici nachystal.
Tentokrát nic extra.
Jenom vylez' na stůl, vochomejtlal se kolem mísy se sušenými květy a zřejmě do ní šláp’. Tím jí převrh', vysypal sušenou hmotu, způsobil rámus, příšerně se vyděsil, jedním skokem se v té hrůze přenesl ze stolu až na práh místnosti (asi tak čtyři metry) a jak dopadl, chvilku trvalo, než zabral. A dál už to znáte.
Tatrman jeden praštěnej, splašenej.
Všechno bejvá ale nakonec úplně jinak, pochopitelně.
Například včera ráno.
Píšu si woleschko, hledám pranostiky, koukám na teploměr a na dešťoměr. Poklidné ráno. Poklidné do té doby, než uslyším šramot.
Šramot přechází v šustění.
Šustění přejde v rámus.
Rámus v dusot.
Dusot se blíží, zatímco rámus v dálce doznívá.
Dveřmi ze světnice do síně prchá Maxmilián. Prchá na místě, jelikož mu tu jako obvykle klouže a než zabere, působí dojmem kočkena běžícího na páse. Běží, ale nehejbe se.
Konečně zadní zaberou, přední se chytnou a vyděšenej Max letí ozlomkrk nahoru do schodů.
Jdu se podívat, co mi ve světnici nachystal.
Tentokrát nic extra.
Jenom vylez' na stůl, vochomejtlal se kolem mísy se sušenými květy a zřejmě do ní šláp’. Tím jí převrh', vysypal sušenou hmotu, způsobil rámus, příšerně se vyděsil, jedním skokem se v té hrůze přenesl ze stolu až na práh místnosti (asi tak čtyři metry) a jak dopadl, chvilku trvalo, než zabral. A dál už to znáte.
Tatrman jeden praštěnej, splašenej.
důležitější, než žrádlo
26/07/17 05:48
O Cyrdě a Maxovi si tu píšu docela často. Třeba o tom, jak jsou každej jinej. Jo, jsou. Třeba už to, že Cyrda je černá a Max mourovatej. Cyrda je kliďas, Max poděs. I takovej vztah k jídlu. Jeden by řek, že stačí klepnout miskou a už jsou oba v pozoru. Jo, jsou. Má to ale vyjímky.
Ráno, když jdu dolů, Cyria čeká na schodech, abysme se krátce muckli. Maxmilián zdrhá dolů.
Cyrda jde za mnou pomalu po schodech, Max čeká pod schodama.
Cyrda se mi točí kolem nohou a jde tam, kam jdu já, Max jde k misce.
Cyrda se jde muckat a Max se jde ládovat.
A teď dochází na lámání chleba: co když je miska prázdná?
To je situace! Teď se ukáže pravá povaha kočkenů, viď, Cyrdo.
Jdu k misce, Max už nedočkavostí hejbe miskou, jakoby to drcání nějak urychlilo její naplnění. A ty voči! Dělá voči. Kočkení voči. Velký, upřímný, nenažraný.
Cyria stojí důstojně opodál.
Nasypu misku. Max se k ní vrhne a začne se futrovat. Cyrda to jde omrknout:
"Jako dycky, pane. Žrádlo, normální žrádlo. Já nevim, co ten Max na tom žrádle furt vidí. To my máme spolu vztah, viď, pane. Na to nemá žádný žrádlo vliv. Ať se chlapec nacpe, já s tim nespěchám, já vim, co se patří. Žrádlo počká. Tak už poď, pane."
No a já du.
Muckat Cyrdu.
Vztahy sou totiž důležitější než žrádlo, viď Cyrdo.
Ráno, když jdu dolů, Cyria čeká na schodech, abysme se krátce muckli. Maxmilián zdrhá dolů.
Cyrda jde za mnou pomalu po schodech, Max čeká pod schodama.
Cyrda se mi točí kolem nohou a jde tam, kam jdu já, Max jde k misce.
Cyrda se jde muckat a Max se jde ládovat.
A teď dochází na lámání chleba: co když je miska prázdná?
To je situace! Teď se ukáže pravá povaha kočkenů, viď, Cyrdo.
Jdu k misce, Max už nedočkavostí hejbe miskou, jakoby to drcání nějak urychlilo její naplnění. A ty voči! Dělá voči. Kočkení voči. Velký, upřímný, nenažraný.
Cyria stojí důstojně opodál.
Nasypu misku. Max se k ní vrhne a začne se futrovat. Cyrda to jde omrknout:
"Jako dycky, pane. Žrádlo, normální žrádlo. Já nevim, co ten Max na tom žrádle furt vidí. To my máme spolu vztah, viď, pane. Na to nemá žádný žrádlo vliv. Ať se chlapec nacpe, já s tim nespěchám, já vim, co se patří. Žrádlo počká. Tak už poď, pane."
No a já du.
Muckat Cyrdu.
Vztahy sou totiž důležitější než žrádlo, viď Cyrdo.
já mám čurdu
20/07/17 05:58
Aby v tom Max nebyl sám, na Cyrdu tu taky něco mám.
Je to kočka poslušná, to jo. Většinou … někdy …
Tedy většinou poslouchá a někdy tak trošku neslyší, že má poslouchat. Tedy ona slyší dycky dobře, jen holt někdy má na věc jinej názor. Například včera večer.
"Cyrdo, ven, jde se spát," velí pán a jde zavřít dveře do světnice.
Jenomže jak jdu zavřít ty dveře, Cyrda jimi znovu proklouzne dovnitř a ještě se jí nechce ven.
"Tak povídám, Cyrdo, ven!"
Ani náhodou. Přidá do kroku a už je za sedačkou.
"Teda mně to nikdy nedělá, vona si z tebe dělá srandu," slyším z obecenstva. Cyrda má ráda obecenstvo. Hraje pro něj. MáveseláHanička to jistě ocení.
"Cyrdo!"
Cyria se otočí a jeden krok počká, až se vydám za ní a pak v náležitém odstupu svižným krokem odchází dál do světnice.
"No doprkýnka, ven jsem řek!"
Cyria už odbočuje doleva pod židle a pod stůl a pečlivě si hlídá, aby opsala celý obrys místnosti.
"Kruci, tak pudeš ven?!"
Cyria vykráčí zpod stolu a zamíří dál do kuchyně.
"Híml! Ty prostě nedáš a musíš si udělat to kolečko celý, to by se ti jinak špatně spalo, co?!"
Cyria se ohlédne: "Pochopitelně, pane, tohle je přece obvyklá večerní procházka. Tou já chodím denně. Nikdo tě přece nenutí chodit za mnou. Já bych to bezevšeho obešla celý sama. Však už jsme na konci. Tak já pudu a ty, pane, můžeš jít za mnou."
"No a máme to tvoje povinný kolečko za sebou, Cyrdo. Stálo ti to za to?"
"Přirozeně, že stálo, pane. Večerní procházka nemůže být nikdy na škodu."
"Teda vás dva sledovat, to je k pokukání," zní z obecenstva a má rozesmátáHanička hladí ústřední postavu. Čtyřnohou, pochopitelně.
Já nám v tomhle kuse vodjakživa jenom takovou čurdu.
Je to kočka poslušná, to jo. Většinou … někdy …
Tedy většinou poslouchá a někdy tak trošku neslyší, že má poslouchat. Tedy ona slyší dycky dobře, jen holt někdy má na věc jinej názor. Například včera večer.
"Cyrdo, ven, jde se spát," velí pán a jde zavřít dveře do světnice.
Jenomže jak jdu zavřít ty dveře, Cyrda jimi znovu proklouzne dovnitř a ještě se jí nechce ven.
"Tak povídám, Cyrdo, ven!"
Ani náhodou. Přidá do kroku a už je za sedačkou.
"Teda mně to nikdy nedělá, vona si z tebe dělá srandu," slyším z obecenstva. Cyrda má ráda obecenstvo. Hraje pro něj. MáveseláHanička to jistě ocení.
"Cyrdo!"
Cyria se otočí a jeden krok počká, až se vydám za ní a pak v náležitém odstupu svižným krokem odchází dál do světnice.
"No doprkýnka, ven jsem řek!"
Cyria už odbočuje doleva pod židle a pod stůl a pečlivě si hlídá, aby opsala celý obrys místnosti.
"Kruci, tak pudeš ven?!"
Cyria vykráčí zpod stolu a zamíří dál do kuchyně.
"Híml! Ty prostě nedáš a musíš si udělat to kolečko celý, to by se ti jinak špatně spalo, co?!"
Cyria se ohlédne: "Pochopitelně, pane, tohle je přece obvyklá večerní procházka. Tou já chodím denně. Nikdo tě přece nenutí chodit za mnou. Já bych to bezevšeho obešla celý sama. Však už jsme na konci. Tak já pudu a ty, pane, můžeš jít za mnou."
"No a máme to tvoje povinný kolečko za sebou, Cyrdo. Stálo ti to za to?"
"Přirozeně, že stálo, pane. Večerní procházka nemůže být nikdy na škodu."
"Teda vás dva sledovat, to je k pokukání," zní z obecenstva a má rozesmátáHanička hladí ústřední postavu. Čtyřnohou, pochopitelně.
Já nám v tomhle kuse vodjakživa jenom takovou čurdu.
pravil Maxmilián
19/07/17 05:47
Max je poděs, to není metafora, to je prachobyčejná pravda. Děsí se všeho a všude. Jak je v dohledu něco velkého nebo hlučného, zdrhá, kudy může. Nejčastějc jsem velkej a hlučnej já, čímž uděluji Maxmiliánovi zrychlení nikoliv nepodobné zrychlujícím kocourům v kreslených groteskách. Max chvilku běží na místě a když konečně zabere, vystřelí jak dělová koule někam do bezpečí. Bezpečí je vždycky tam, kde není nic velkého.
Téhle vlastnosti kocourovy jsem včera zneužil. Totiž: vešel jsem do světnice a Max jako obvykle vyrazil pryč. Jenomže jak stál utíkaje chvilku na místě, využil jsem příležitosti a postavil se do cesty v očekávaném směru úniku. Max konečně zabral, rozeběhl se a hned zas brzdil. A rozebíhal se opačným směrem se stejným efektem, tedy se zpožděním. A znovu jsem se mu postavil do cesty a znovu brzdil a opět se rozbíhal.
Tom a Jerry by to nezahráli líp.
Takhle jsme se chvilku kočkovali, až jsem ho nechal doběhnout ke dveřím a tam jsem ho lapnul. Pěkně jsem ho za odměnu muckal. Nechal se hladit, krk nastavoval, předl, ale furt byl ve střehu, kdy povolím. Dočkal se a jen jsem uvolnil jednu ruku z jeho kožichu, vystřelil na schody do patra. Tam se ovšem dole zastavil a ohlédl se:
"A to je všechno? Dál už se se mnou, pane, nebudeš honit? No to jsou tedy poměry. Tak já du teda nahoru. Ale jenom pro pořádek, abys věděl. Konečně já už mám toho lítání taky dost," pravil kocour Maxmilián a odkráčel po schodech nahoru.
Ani nepospíchal. Proč taky. Tu honičku si užil.
Téhle vlastnosti kocourovy jsem včera zneužil. Totiž: vešel jsem do světnice a Max jako obvykle vyrazil pryč. Jenomže jak stál utíkaje chvilku na místě, využil jsem příležitosti a postavil se do cesty v očekávaném směru úniku. Max konečně zabral, rozeběhl se a hned zas brzdil. A rozebíhal se opačným směrem se stejným efektem, tedy se zpožděním. A znovu jsem se mu postavil do cesty a znovu brzdil a opět se rozbíhal.
Tom a Jerry by to nezahráli líp.
Takhle jsme se chvilku kočkovali, až jsem ho nechal doběhnout ke dveřím a tam jsem ho lapnul. Pěkně jsem ho za odměnu muckal. Nechal se hladit, krk nastavoval, předl, ale furt byl ve střehu, kdy povolím. Dočkal se a jen jsem uvolnil jednu ruku z jeho kožichu, vystřelil na schody do patra. Tam se ovšem dole zastavil a ohlédl se:
"A to je všechno? Dál už se se mnou, pane, nebudeš honit? No to jsou tedy poměry. Tak já du teda nahoru. Ale jenom pro pořádek, abys věděl. Konečně já už mám toho lítání taky dost," pravil kocour Maxmilián a odkráčel po schodech nahoru.
Ani nepospíchal. Proč taky. Tu honičku si užil.
sou furt splašený
14/07/17 05:43
Vlastně jsem se jakživo nepokoušel naučit němou tvář nějakým kouskům. To citýrování se mi příčí, tudíž se dá říct, že pokud naši kočkeni reagují na nějaké podněty, vyplynulo te z běžných civilizačních stereotypů, jako třeba když slyšej sypat jídlo do misky, pohnou se směrem k misce, což ovšem popsal již před dávnými časy nějakej Pavlov. Nu a pak taky poslechnou, když je volám. To tak nějak přišlo. Tím to hasne. Určitě by ty dovednosti šly rozšířit, ale nejsme v cirkuse a tak si vystačíme s tím, že se tu v naší smečce máme rádi a vyhovíme si.
Nu a jsme u toho. Ta naše smečka se rozrostla na jaře o ryby. A s těma je potíž.
Kamarádi, co ryby mají, můžou doložit, že se ryby okamžitě objevěj, hned, jak zmerčej někoho na břehu. Očekávaj žrádlo. To je stejný, jako u kočkenů. Jenomže ty naše ryby furt zdrhaj. Jen někoho viděj, už se dekujou. A to jim pravidelně nosíme jídlo. Vony se schovaj a vyplavou, jen co odejdeme. To se pak můžou přetrhnout, jak se honěj za potravou. Ale jak se znovu objevíme, už zase zmizej.
Tak já nevim. Že by byly blbý? No možná ryby jsou. Ale že by jenom u nás? To spíš děláme nějakou chybu nebo to obecně trvá dlouho, než si na nás zvyknou.
Ať už je to jak chce, zatim sou furt splašený.
Nu a jsme u toho. Ta naše smečka se rozrostla na jaře o ryby. A s těma je potíž.
Kamarádi, co ryby mají, můžou doložit, že se ryby okamžitě objevěj, hned, jak zmerčej někoho na břehu. Očekávaj žrádlo. To je stejný, jako u kočkenů. Jenomže ty naše ryby furt zdrhaj. Jen někoho viděj, už se dekujou. A to jim pravidelně nosíme jídlo. Vony se schovaj a vyplavou, jen co odejdeme. To se pak můžou přetrhnout, jak se honěj za potravou. Ale jak se znovu objevíme, už zase zmizej.
Tak já nevim. Že by byly blbý? No možná ryby jsou. Ale že by jenom u nás? To spíš děláme nějakou chybu nebo to obecně trvá dlouho, než si na nás zvyknou.
Ať už je to jak chce, zatim sou furt splašený.
paf z páva
13/07/17 05:54
Když už jsme u té zvěře a u prázdnin: víte, kde se v Praze nejsnadněji fotografují pávi? Když ne, určitě na to přijdete sami při procházkách po Malé Straně. Sami pávi vá k sobě navedou, poněvadž paví pokřik si nemůžete s ničím splést. Stejně jako když jsme šli před týdnem na procházku s Kačkou a včera s Matějem.
Oni jsou pávi pěkní řvouni a jsou slyšet i přes zeď parku. Nu a potom už stačí jít jen po hlase. Jsou zvyklí na lidi a nechají se fotit ze všech stran. Kačka s nimi vydržela dlouhou chvíli a celou tu dobu zkoumala, jestli jim nevypadne to krásný paví pero. Nevypadlo. Tak si alespoň nasbírala pera menší, ale i tak dobře třicet centimetrů dlouhá. Inu je to velkej pták. Matěj nic nesbíral, jen zkoumal, jak ten páv vypadá ze všech stran.
Nu a tuhlec je obrázek, abyste o toho páva nepřišli, dyž z něj Kačka byla tolik paf:
Oni jsou pávi pěkní řvouni a jsou slyšet i přes zeď parku. Nu a potom už stačí jít jen po hlase. Jsou zvyklí na lidi a nechají se fotit ze všech stran. Kačka s nimi vydržela dlouhou chvíli a celou tu dobu zkoumala, jestli jim nevypadne to krásný paví pero. Nevypadlo. Tak si alespoň nasbírala pera menší, ale i tak dobře třicet centimetrů dlouhá. Inu je to velkej pták. Matěj nic nesbíral, jen zkoumal, jak ten páv vypadá ze všech stran.
Nu a tuhlec je obrázek, abyste o toho páva nepřišli, dyž z něj Kačka byla tolik paf:
že by jim nechutnali?
12/07/17 06:04
Na svatou Markétu je pranostik až až, ale na dnešek, tedy o den dříve, nějak pranostiky zapomínají. Přesto jsem jednu našel a nedá mi to, abych si jí tu nezapsal. Totiž píše se, že:
Dělají-li mravenci obydlí své v červenci a kupí je stále výš, přijde tuhá zima spíš.
Tedy jestli to měli předkové odkoukané z přírody, bude letos mrznout až bude praštět, poněvadž u nás na zahradě to vypadá jako jedno velký mraveniště. Možná je to i tak, že pod celou zahradou je mravenčí metropole a když jim zničím jeden výstup, okamžitě si vybudují druhý. Není mi jasný, co se ausgerechnet na tej naší zahradě mravencům líbí. Ať je to jak chce, všude jsou kopečky.
Říkám si, jestli se ti naši ptáci, co jich tu máme plno, nějak neflákají. Nebo že by jim mravenci nechutnali?
No vážně nevím. A taky nějak nevím, k čemu že jsou ti mravenci užiteční. Zatím mám jen ten pocit, že nám na zahradě dělají neplechu a že s nima budu muset pořádně zatočit.
Dělají-li mravenci obydlí své v červenci a kupí je stále výš, přijde tuhá zima spíš.
Tedy jestli to měli předkové odkoukané z přírody, bude letos mrznout až bude praštět, poněvadž u nás na zahradě to vypadá jako jedno velký mraveniště. Možná je to i tak, že pod celou zahradou je mravenčí metropole a když jim zničím jeden výstup, okamžitě si vybudují druhý. Není mi jasný, co se ausgerechnet na tej naší zahradě mravencům líbí. Ať je to jak chce, všude jsou kopečky.
Říkám si, jestli se ti naši ptáci, co jich tu máme plno, nějak neflákají. Nebo že by jim mravenci nechutnali?
No vážně nevím. A taky nějak nevím, k čemu že jsou ti mravenci užiteční. Zatím mám jen ten pocit, že nám na zahradě dělají neplechu a že s nima budu muset pořádně zatočit.
dvojplošník
22/06/17 05:42
Zase se to povedlo a včera nastalo léto. Osobně jsem ho viděl na zahrádce. Přiletěl nám ho oznámit takovej modrej dvojplošník - Šídlo rákosní (Aeshna affinis).
Tenhle:
Tenhle:
užovka obojková
20/06/17 05:45
Je to tu jak v zoologickej zahradě. Srnec za plotem byla poslední registrovaná návštěva. Jí ovšem předcházely všechny ty žaby, ježkové, kanci, ptactvo všeho druhu a vůbec kde co se tu kolem hejbe. Jenom ta užovka, co u nás vždycky byla, není k nalezení. Normálně jsme jí vždycky vídali pod prkny podesty u bazénu nebo někde ve štěrku nahoře u jezírka. A letos nic. Měl jsem dojem, že někam zmizela. Že na nás z nějakých svých důvodů zanevřela. Ale to jsem jí zbytečně křivdil.
Je to had věrný, ale nijak společenský. Prostě jí stačí tady s námi žít a nemusí se nutně producírovat na trávníku jako to dělají ti mladí kosi a drozdi. Má ráda svůj klid. A zřejmě i proto se ukazuje jen občas. Takže jsem jí letos objevil až včera, jak se koupe v jezírku s rybičkama.
Kačka si jí pochopitelně hned chtěla pomuckat, jelikož prý je roztomilá. Co může bejt na užovce roztomilýho? No, naštěstí to nedopadlo a užovka usoudila, že bude lepší se zase odklidit někam do jalovcového houští, aby byl klid. Tedy klid její i klid náš.
Tedy se uklidila. Ba dokonce mi téměř nedal šanci jí udělat portrét. Jednu jedinou fotku jsem stihl. Není nic moc, ale pro ilustraci, že užovka je had plavací, postačí:
Je to had věrný, ale nijak společenský. Prostě jí stačí tady s námi žít a nemusí se nutně producírovat na trávníku jako to dělají ti mladí kosi a drozdi. Má ráda svůj klid. A zřejmě i proto se ukazuje jen občas. Takže jsem jí letos objevil až včera, jak se koupe v jezírku s rybičkama.
Kačka si jí pochopitelně hned chtěla pomuckat, jelikož prý je roztomilá. Co může bejt na užovce roztomilýho? No, naštěstí to nedopadlo a užovka usoudila, že bude lepší se zase odklidit někam do jalovcového houští, aby byl klid. Tedy klid její i klid náš.
Tedy se uklidila. Ba dokonce mi téměř nedal šanci jí udělat portrét. Jednu jedinou fotku jsem stihl. Není nic moc, ale pro ilustraci, že užovka je had plavací, postačí:
něco černýho
09/06/17 05:47
S přibývajícími chodci (rozuměj chodícími ptáky) po naší zahradě neutuchá aktivita jejich rodičů. Mladí se učí lítat, chodit a hledat žížaly, staří už usoudili, že je můžou nechat samotný a mohou se věnovat dalšímu rozšiřování rodu. Jistě, proč ne, vždyť je vlastně pořád ještě jaro.
Já je při tom načapal.
Ne, nemyslete si, že jsem číhal za kryptomerií, abych pořizoval snímky kosího sexuálního života. Naopak, nikde jsem nečíhal, vařil jsem si kafe. Tu koukám z okna kuchyně, jak kosice (kosici poznáte tak, že není tolik černá a nemá kolem očí ten oranžovej oční kroužek) zuřivě klove do kamínků pod jerlínem. To mě zaujalo. Že by tam měla žížalu? Počkal jsem, co z toho bude. Opravdu, zobla dvakrát, třikrát a už táhla. Táhla něco černýho, dlouhýho a vůbec jí to nešlo. Co to může bejt? Černý žížaly nejsou.
Není to žížala. Je to vlákno. Vlákno z podkladové zahradnické plachty, kterou jsme dali pod kamínky, aby jimi neprorůstal plevel.
Kosice zobla znovu a ještě jednou a už měla v zobáku tři vlákna. Vypadala s tím jak profous. Pyšně si ta vlákna nesla a šup s tím pod horní kryptomerii. Tam staví hnízdo.
Budou další vajíčka, budou další kosi.
Inu jak říkám: jaro ještě nekončí a kosi mají napilno. Když to pude takhle dál, budeme tu mít kosí farmu.
Já je při tom načapal.
Ne, nemyslete si, že jsem číhal za kryptomerií, abych pořizoval snímky kosího sexuálního života. Naopak, nikde jsem nečíhal, vařil jsem si kafe. Tu koukám z okna kuchyně, jak kosice (kosici poznáte tak, že není tolik černá a nemá kolem očí ten oranžovej oční kroužek) zuřivě klove do kamínků pod jerlínem. To mě zaujalo. Že by tam měla žížalu? Počkal jsem, co z toho bude. Opravdu, zobla dvakrát, třikrát a už táhla. Táhla něco černýho, dlouhýho a vůbec jí to nešlo. Co to může bejt? Černý žížaly nejsou.
Není to žížala. Je to vlákno. Vlákno z podkladové zahradnické plachty, kterou jsme dali pod kamínky, aby jimi neprorůstal plevel.
Kosice zobla znovu a ještě jednou a už měla v zobáku tři vlákna. Vypadala s tím jak profous. Pyšně si ta vlákna nesla a šup s tím pod horní kryptomerii. Tam staví hnízdo.
Budou další vajíčka, budou další kosi.
Inu jak říkám: jaro ještě nekončí a kosi mají napilno. Když to pude takhle dál, budeme tu mít kosí farmu.
koukal na mě Bedřich
08/06/17 05:57
Pamatujete na Bedřicha? To byl náš srnec. Nebo obráceně: my byli Bedřichovi lidi. Přistěhovali jsme se totiž do jeho panství a postavili jsme si tu dům, zatímco on na to dohlížel. Chodíval nám doslova pod okny. Myslím, že nejstarší záznamy o něm najdete v deset let starém archivu z roku 2007 v rubrice o zvířatech. Míval tu celej harém. Když jsme kolem domu udělali plot, ještě jsme ho tu a tam vídali na poli, nu a pak se nám ztratil z očí a možná teď běhá v nějakých věčných lovištích.
Dnešní ranní pohled z kuchyňského okna byl, co se srnců týče, po letech znovu radostný.
Koukal na mě totiž Bedřich!
Na druhý pohled už to samozřejmě Bedřich nebyl, protože ten měl přes oko takovou pásku z tmavší srsti, která byla dobře vidět. Tohle byl někdo jinej, ale taky dost odvážnej a zvědavej na to, aby nám koukal přes plot a sumíroval si, co by se u nás dalo slupnout.
Běžel jsem pro foťák, ale než jsem vyměnil sklo, srnec zmizel ve vysoké trávě mezi kopečky na sousedovic pozemku. Ještě jsem vyšel za humna. Tam v ječmeni byla cestička jasně vyznačená oklepanou rosou. Táhla se samotná od lesa. Takže tu musí ještě někde být! Ano, za chvilku vykráčel z úkrytu a svižným krokem se vracel zpátky z průzkumu. Ještě se ohlíd' a to byla chvíle, kdy jsem ho stihl blejsknout.
Je to fešák a určitě taky pěknej rváč. Chybí mu kus levýho parůžku. Inu, máme tu vybranou společnost. Však posuďte sami:
Dnešní ranní pohled z kuchyňského okna byl, co se srnců týče, po letech znovu radostný.
Koukal na mě totiž Bedřich!
Na druhý pohled už to samozřejmě Bedřich nebyl, protože ten měl přes oko takovou pásku z tmavší srsti, která byla dobře vidět. Tohle byl někdo jinej, ale taky dost odvážnej a zvědavej na to, aby nám koukal přes plot a sumíroval si, co by se u nás dalo slupnout.
Běžel jsem pro foťák, ale než jsem vyměnil sklo, srnec zmizel ve vysoké trávě mezi kopečky na sousedovic pozemku. Ještě jsem vyšel za humna. Tam v ječmeni byla cestička jasně vyznačená oklepanou rosou. Táhla se samotná od lesa. Takže tu musí ještě někde být! Ano, za chvilku vykráčel z úkrytu a svižným krokem se vracel zpátky z průzkumu. Ještě se ohlíd' a to byla chvíle, kdy jsem ho stihl blejsknout.
Je to fešák a určitě taky pěknej rváč. Chybí mu kus levýho parůžku. Inu, máme tu vybranou společnost. Však posuďte sami:
de vo žížalu
07/06/17 05:38
Tak, tak, z těch drozdů, co ještě nedávno byli vajíčky, se stali průzkumníci. Stejně jako z kosů.
Chodí to tu po zahradě a slídí, co by to kde sezoblo. A děsně se rozčilujou, když jim na tu zahradu lezem, jelikož teď tam jsou oni (teď rozuměj furt). Tváří se při tom velmi bojovně a zarputile. No aby né, dyť de vo žížalu, vo tu jejich žížalu, kterou nám v žádném případě nehodlají přenechat. Byť by byla z naší zahrádky. Totiž z jejich zahrádky.
Tuhle je jeden spravedlivě dožranej mladej zobák:
Chodí to tu po zahradě a slídí, co by to kde sezoblo. A děsně se rozčilujou, když jim na tu zahradu lezem, jelikož teď tam jsou oni (teď rozuměj furt). Tváří se při tom velmi bojovně a zarputile. No aby né, dyť de vo žížalu, vo tu jejich žížalu, kterou nám v žádném případě nehodlají přenechat. Byť by byla z naší zahrádky. Totiž z jejich zahrádky.
Tuhle je jeden spravedlivě dožranej mladej zobák:
kočkeni jsou suchý
06/06/17 05:50
Do začátku léta zbývá ještě čtrnáct dní, ale teplo už je dost na to, abychom se mohli koupat. Letos jsme začali ještě poslední dny v květnu, protože nám sluníčko ohřálo vodu na nějakých dvacet čtyři stupňů, což je náramná teplota na koupání. Ovšem do síně nám sluníčko nesvítí a voda v misce je denně čerstvá, tudíž vzniká otázka, jak kočkeni vědí, že se blíží léto.
Totiž ještě donedávna bylo všechno při starém, domovní řád trval ve své podobě nijak nenarušován. To se týkalo i misek s jídlem a pitím pro kočkeny. Denně čersvý obsah, misky na svém místě, kočkeni taky. Před časem se to začalo měnit a teď jsme ve stavu, jehož příčinu zatím neznám.
To, že kočkeni jsou mývalí a proto všechno mejou, to je známý fakt. Po takovém mytí najdete umytý předmět v misce a Cyrda dělá, jako že zrovna sleduje mouchu na stropě. Teď je tu situace nová. Cyrda nedělá nic, žádné předměty v misce nejsou a kolem misky je voda rozcamraná na půl metru. Rozuměl bych tomu, kdyby byli kočkeni taky mokrý. Znamenalo by to, že jim je vedro a že se koupali. Jenomže kočkeni jsou suchý, mokrý jsou jen dlaždice kolem.
Tož je tu záhada.
Nabízí se vysvětlení například v tom, že Max nebo Cyrda předmětný objekt nejdřív vykoupou, přičemž nacákají, a pak sežerou. Nebo si choděj máčet jídlo do vody jako rohlík do kafe. Možná po sobě jen tak stříkaj vodu a uschnou dřív, než jim na to přijdu. Z toho, že by nám pomáhali mejt podlahu, je nepodezírám, i když jsou mývalí.
Nuže, vlhko kolem misky trvá a domovní žád nenabude klidu, dokud tomu někdo nepřijde na kloub.
Totiž ještě donedávna bylo všechno při starém, domovní řád trval ve své podobě nijak nenarušován. To se týkalo i misek s jídlem a pitím pro kočkeny. Denně čersvý obsah, misky na svém místě, kočkeni taky. Před časem se to začalo měnit a teď jsme ve stavu, jehož příčinu zatím neznám.
To, že kočkeni jsou mývalí a proto všechno mejou, to je známý fakt. Po takovém mytí najdete umytý předmět v misce a Cyrda dělá, jako že zrovna sleduje mouchu na stropě. Teď je tu situace nová. Cyrda nedělá nic, žádné předměty v misce nejsou a kolem misky je voda rozcamraná na půl metru. Rozuměl bych tomu, kdyby byli kočkeni taky mokrý. Znamenalo by to, že jim je vedro a že se koupali. Jenomže kočkeni jsou suchý, mokrý jsou jen dlaždice kolem.
Tož je tu záhada.
Nabízí se vysvětlení například v tom, že Max nebo Cyrda předmětný objekt nejdřív vykoupou, přičemž nacákají, a pak sežerou. Nebo si choděj máčet jídlo do vody jako rohlík do kafe. Možná po sobě jen tak stříkaj vodu a uschnou dřív, než jim na to přijdu. Z toho, že by nám pomáhali mejt podlahu, je nepodezírám, i když jsou mývalí.
Nuže, vlhko kolem misky trvá a domovní žád nenabude klidu, dokud tomu někdo nepřijde na kloub.
neohrožená obrana
12/05/17 05:49
Naše zahrada se pomalu stává hnízdištěm. O houstnoucím provozu ptáků jsem tu psal v zápise o ptákodromu.
Příčin zvětšující se hustoty opeřenců na jeden metr krychlový (ano, krychlový, neboť ptactvo se vyskytuje v prostoru, nikoliv jen v ploše) bude víc. Jistě je to houstnoucí porost a tedy dostatek bezpečných skrýší, potom to bude krmítko, ve kterém se v období nedostatku najde vždycky dostatek semínek, pak ještě mnoho různých vodních ploch, potůčků, vodopádů i mělčin včetně žulového pítka, kde se dá koupat, ochladit, umýt, napít a chytat vodní hmyz. Je tu trávník, po kterém, když ho posekám, se skvěle vykračuje a sběr žížal je mimořádně snadný. V zimě pak červené a černé bobulky na skalníku, bobkovišni, tisech a popínavých rostlinách, které zpestřují nabídku semínek v krmítku. Suma sumárum - něco jako rajská zahrada.
Takže se není co divit, že máme ze zahrady hnízdiště. Loňské květnové obrázky z hnízda kosů si jistě pamatujete. Letos přibyla hnízda další a jsou zase obsazená, o budce pro sýkorky a hnízdě konopek ani nemluvě.
Nu a právě to drozdí hnízdo v pajehličníku je obzvlášť chráněno statečnou drozdicí. Když jsem vysekával kolem trávu, držela statečně pozici a teprve, když jsem asi podesáté nešikovně sekačkou drcnul do stromu, dožrala se a poodlétla, aby se, když jsem skončil, zase vrátila. Brání ta svá vajíčka neohroženě a pořád po mě pokukuje, jestli náhodou nechci zase třást stromem. Naštvanej zobák obrací mým směrem a dává jasně najevo, že si nepřeje žádné další zásahy do soukromí. Respektujeme ho, chodíme daleko kolem a sledujeme, jak jí to sezení jde. Až budou z vajíček malí drozdi, pokusím se zase udělat nějaké obrázky. Jen tentokrát nevím, jestli dosáhnu. Už jsou na ten můj stativ moc vysoko.
Příčin zvětšující se hustoty opeřenců na jeden metr krychlový (ano, krychlový, neboť ptactvo se vyskytuje v prostoru, nikoliv jen v ploše) bude víc. Jistě je to houstnoucí porost a tedy dostatek bezpečných skrýší, potom to bude krmítko, ve kterém se v období nedostatku najde vždycky dostatek semínek, pak ještě mnoho různých vodních ploch, potůčků, vodopádů i mělčin včetně žulového pítka, kde se dá koupat, ochladit, umýt, napít a chytat vodní hmyz. Je tu trávník, po kterém, když ho posekám, se skvěle vykračuje a sběr žížal je mimořádně snadný. V zimě pak červené a černé bobulky na skalníku, bobkovišni, tisech a popínavých rostlinách, které zpestřují nabídku semínek v krmítku. Suma sumárum - něco jako rajská zahrada.
Takže se není co divit, že máme ze zahrady hnízdiště. Loňské květnové obrázky z hnízda kosů si jistě pamatujete. Letos přibyla hnízda další a jsou zase obsazená, o budce pro sýkorky a hnízdě konopek ani nemluvě.
Nu a právě to drozdí hnízdo v pajehličníku je obzvlášť chráněno statečnou drozdicí. Když jsem vysekával kolem trávu, držela statečně pozici a teprve, když jsem asi podesáté nešikovně sekačkou drcnul do stromu, dožrala se a poodlétla, aby se, když jsem skončil, zase vrátila. Brání ta svá vajíčka neohroženě a pořád po mě pokukuje, jestli náhodou nechci zase třást stromem. Naštvanej zobák obrací mým směrem a dává jasně najevo, že si nepřeje žádné další zásahy do soukromí. Respektujeme ho, chodíme daleko kolem a sledujeme, jak jí to sezení jde. Až budou z vajíček malí drozdi, pokusím se zase udělat nějaké obrázky. Jen tentokrát nevím, jestli dosáhnu. Už jsou na ten můj stativ moc vysoko.
na ptákodromu
09/05/17 06:02
Naši ptáci budíci začali chodit. Drozdi mají v pajehličníku už možná druhé hnízdo, konopky asi v zakrslé borovici a kosové - o jejich hnízdě nevím, ale zato je spolu s drozdy vídáme na pěších tůrách kolem zahrady. Oni totiž ti mladí tomu lítání zatím moc nedají a víc toho nachodí, než nalétají. A to je vám švanda.
Právě ti kosi jsou vidět nejvíc.
Vepředu běží starej kos či kosice a za ním mladej, ještě ne moc černej se šedivým zobákem a huláká. Huláká furt.
"Počkej na mě, já ti nestačím!"
"Poběž, stačíš."
"Nestačím. A zabloudím. Kde jseš?"
"Tady, tak už pojď."
"Nemůžu, mám tu žížalu."
"Tak dělej. Já se zatím vykoupu tady v potůčku."
"Ve vodě?"
"Ve vodě. V čem jiným by ses chtěl koupat?"
"Ale dyť je to mokrý!"
"No bodejď, že je to mokrý. V suchým se koupat nedá."
Mladej vyskočí na zábradlí můstku a hlasitě komentuje starého, jak se cachtá ve vodě. Pak seskočí dolů, namočí si jednu nohu, zatřepe s ní a omočí si už jenom zobák.
"Brrrr …. studený to je."
"Padavko!"
Starej vylítne na plot, protřepává křídla a otírá si zobák.
"Tak už pojď dolů!"
"Kdepak, proletím se, poleť se mnou."
"A mně se nechce, já mám támhle eště něco k snědku."
Nu a tak se rozejdou, totiž rozletí, ale na dálku na sebe hulákají pořád. A do toho se přidávají drozdi zpod keřů. Je to tu jak na ptákodromu.
Inu, jarní sezóna je v plném proudu.
Právě ti kosi jsou vidět nejvíc.
Vepředu běží starej kos či kosice a za ním mladej, ještě ne moc černej se šedivým zobákem a huláká. Huláká furt.
"Počkej na mě, já ti nestačím!"
"Poběž, stačíš."
"Nestačím. A zabloudím. Kde jseš?"
"Tady, tak už pojď."
"Nemůžu, mám tu žížalu."
"Tak dělej. Já se zatím vykoupu tady v potůčku."
"Ve vodě?"
"Ve vodě. V čem jiným by ses chtěl koupat?"
"Ale dyť je to mokrý!"
"No bodejď, že je to mokrý. V suchým se koupat nedá."
Mladej vyskočí na zábradlí můstku a hlasitě komentuje starého, jak se cachtá ve vodě. Pak seskočí dolů, namočí si jednu nohu, zatřepe s ní a omočí si už jenom zobák.
"Brrrr …. studený to je."
"Padavko!"
Starej vylítne na plot, protřepává křídla a otírá si zobák.
"Tak už pojď dolů!"
"Kdepak, proletím se, poleť se mnou."
"A mně se nechce, já mám támhle eště něco k snědku."
Nu a tak se rozejdou, totiž rozletí, ale na dálku na sebe hulákají pořád. A do toho se přidávají drozdi zpod keřů. Je to tu jak na ptákodromu.
Inu, jarní sezóna je v plném proudu.
přidal ještě jednu
04/05/17 05:52
Tak jsem ho načapal. Toho budíka. Ptáka budíka.
Všechno totiž probíhá už roky, jak jsem popsal naposledy před týdnem. Ráno je tu halas, probudíte se, halas ustane, je slyšet odjinud a po chvíli se vrátí na svůj původní hlásný post. Jenomže kde to stanoviště je? Přes ulici u sousedů - to už je dál a není to tak slyšet. Na štítě domu přes plot by to bylo ideální, ale tam kosa ani drozda nevidět. Tak kde uvšechvšudy ten pták sedá? Musí to být někde na naší střeše. Na střechu zpod střechy vidět není, tak jsem nad tím mávl rukou a smířil se s tím, že mi ten zpěvák huláká do postele odněkud od nás.
Odkud přesně jsem objevil včera. Načapal jsem ho na komíně.
Máme totiž na komíně takovou tu pokličku, aby do něj nepršelo. A na ní se zřejmě obzvášť dobře zpívá. Možná to i nějak ten nerezovej plech zesiluje, co já vím. Ráno jsem to ještě ověřil pohledem z odklopeného střešního okna, čímž jsem toho kosa (ano, byl to tentokrát kos) vyvedl natolik z míry, že na chvilku zapomněl ty svý noty. Protože je to profesionál, hned se vzpamatoval a pro nečekané publikum přidal ještě jednu, než odletěl k sousedům, aby pokračoval v šíření svého repertoáru mezi lid.
Inu, karty jsou rozdaný.
On na komíně, já pod střechou.
Všechno totiž probíhá už roky, jak jsem popsal naposledy před týdnem. Ráno je tu halas, probudíte se, halas ustane, je slyšet odjinud a po chvíli se vrátí na svůj původní hlásný post. Jenomže kde to stanoviště je? Přes ulici u sousedů - to už je dál a není to tak slyšet. Na štítě domu přes plot by to bylo ideální, ale tam kosa ani drozda nevidět. Tak kde uvšechvšudy ten pták sedá? Musí to být někde na naší střeše. Na střechu zpod střechy vidět není, tak jsem nad tím mávl rukou a smířil se s tím, že mi ten zpěvák huláká do postele odněkud od nás.
Odkud přesně jsem objevil včera. Načapal jsem ho na komíně.
Máme totiž na komíně takovou tu pokličku, aby do něj nepršelo. A na ní se zřejmě obzvášť dobře zpívá. Možná to i nějak ten nerezovej plech zesiluje, co já vím. Ráno jsem to ještě ověřil pohledem z odklopeného střešního okna, čímž jsem toho kosa (ano, byl to tentokrát kos) vyvedl natolik z míry, že na chvilku zapomněl ty svý noty. Protože je to profesionál, hned se vzpamatoval a pro nečekané publikum přidal ještě jednu, než odletěl k sousedům, aby pokračoval v šíření svého repertoáru mezi lid.
Inu, karty jsou rozdaný.
On na komíně, já pod střechou.
ptáci budíci
25/04/17 05:46
Tak jsem přemejšlel, jestli náhodou nemají ti naši ptáci zmáknutý, kdy a kdo a kde vstává. Fungujou totiž jako budík, jenomže ne jenom u nás doma. Všude. To že zpívají už před rozbřeskem, to je známý. To se nese celou krajinou (když se podíváte na kameru, můžete mít představu, jak to u nás vypadá) a je to jako taková zvuková peřina, která se nad ránem pomalu zvedá.
Jenže pak to vezmou do ruky (tedy do zobáku) sólisté a začnou po svém.
A tady právě vznikla ta myšlenka, jestli náhodou to nejsou ptáci budíci. Sbor vás totiž nemusí nutně vzbudit. Když ale začne kos nebo drozd, to už je slyšet dost na to, aby vás to protrhlo ze sna. No a když vás takhle v pět probudí (ve čtyři se ani jemu moc nechce a zpívá spolu se sborem), chvilku ještě huláká, aby se ujistil, že oko už nezamhouříte. Pak odletí na jiný post a zpívá zase tam. Takhle vystřídá tři, čtyři střechy v okolí a ve čtvrt na šest je zase zpátky a ujišťuje se, že jsem už vstal a že může letět budit dál.
Ono to zřejmě bude vědecky vysvětlitelné jako teritoriální chování a hlídání si svého revíru. Jenomže znáte to: vědci. To je samá racionální příčina, vědecky podložená teorie, články v odborným tisku, a vůbec všechny ty seriózní postupy. Ono to třeba tak i je.
Jenomže já mám za oknem ty ptáky budíky, co jsou u nás doma.
Já to vidím tak, že maj se mnou starost, abych nezaspal a stih' včas napsat woleschko. A když mě probuděj, letěj k sousedům, aby dohlídli i na ně.
Inu musej se vo ten svůj revír pořádně starat, když jim to tu patří.
Jenže pak to vezmou do ruky (tedy do zobáku) sólisté a začnou po svém.
A tady právě vznikla ta myšlenka, jestli náhodou to nejsou ptáci budíci. Sbor vás totiž nemusí nutně vzbudit. Když ale začne kos nebo drozd, to už je slyšet dost na to, aby vás to protrhlo ze sna. No a když vás takhle v pět probudí (ve čtyři se ani jemu moc nechce a zpívá spolu se sborem), chvilku ještě huláká, aby se ujistil, že oko už nezamhouříte. Pak odletí na jiný post a zpívá zase tam. Takhle vystřídá tři, čtyři střechy v okolí a ve čtvrt na šest je zase zpátky a ujišťuje se, že jsem už vstal a že může letět budit dál.
Ono to zřejmě bude vědecky vysvětlitelné jako teritoriální chování a hlídání si svého revíru. Jenomže znáte to: vědci. To je samá racionální příčina, vědecky podložená teorie, články v odborným tisku, a vůbec všechny ty seriózní postupy. Ono to třeba tak i je.
Jenomže já mám za oknem ty ptáky budíky, co jsou u nás doma.
Já to vidím tak, že maj se mnou starost, abych nezaspal a stih' včas napsat woleschko. A když mě probuděj, letěj k sousedům, aby dohlídli i na ně.
Inu musej se vo ten svůj revír pořádně starat, když jim to tu patří.
studený a mokrý
21/04/17 05:54
Nakonec jsem přestal protestovat, že to nemá cenu, a spolu s mouveselouHaničkou jsem ty ryby vybral a dovezl. Totiž už od podzima se s dětma furt přu, že do rybníčka dávat ryby nebudeme, že přes zimu stejně nepřežijou a že s nima bude akorát starost a starat s o ně taky nikdo nebude.
No a dopadlo to jako dycky.
Takže jsme ty karásky (co jsou prej nejotužilejší) a kapříky (co jsou zase roztomilý - jak může bejt ryba roztomilá, když je studená a mokrá?) dali do horního jezírka. Aby nerušily dole v rybníčku naše ropuchy. Ani ne za dvacet minut byly ryby v potůčku, protože kamenná hráz pro ně není žádnou překážkou. Některé přeplavaly, jiné jsem vylovil a přenesl. No a tak máme dole v rybníčku ryby. Máme a nemáme. Schovávaj se. Furt.
Tuhle jsem myslel, že se aspoň jedna vodvážila vylézt. Vezmu krmení jdu dolů k vodě a co nevidím. Ryba nikde, jenom list z magnolie.
Včera taky: je to ryba? Není to ryba? Není to ryba! Je to zas list.
Listy já krmit nebudu.
To jsem vážně zvědavej, jestli ty ryby budou aspoň trochu zvědavý a budou někdy sledovat, co je na břehu. Zatím to vypadá, že ne, že budou zalezlý, v noci sežerou, co na dně najdou a přes den se budou schovávat.
Jak jsem řikal: nemá to cenu.
No a dopadlo to jako dycky.
Takže jsme ty karásky (co jsou prej nejotužilejší) a kapříky (co jsou zase roztomilý - jak může bejt ryba roztomilá, když je studená a mokrá?) dali do horního jezírka. Aby nerušily dole v rybníčku naše ropuchy. Ani ne za dvacet minut byly ryby v potůčku, protože kamenná hráz pro ně není žádnou překážkou. Některé přeplavaly, jiné jsem vylovil a přenesl. No a tak máme dole v rybníčku ryby. Máme a nemáme. Schovávaj se. Furt.
Tuhle jsem myslel, že se aspoň jedna vodvážila vylézt. Vezmu krmení jdu dolů k vodě a co nevidím. Ryba nikde, jenom list z magnolie.
Včera taky: je to ryba? Není to ryba? Není to ryba! Je to zas list.
Listy já krmit nebudu.
To jsem vážně zvědavej, jestli ty ryby budou aspoň trochu zvědavý a budou někdy sledovat, co je na břehu. Zatím to vypadá, že ne, že budou zalezlý, v noci sežerou, co na dně najdou a přes den se budou schovávat.
Jak jsem řikal: nemá to cenu.
bojej se vo dušičku
27/03/17 05:50
Děsně neradi se fotěj.
Jo, je to tak. Nějak mají zjištěno, že jak se v blízkosti ocitne divnej černej předmět s takovým válečkem, co má vepředu sklíčko, už jsou ostražití. Držej se dál a ani to jídlo je nepřiláká. Trvá to dobu, než se alespoň jeden odváží.
Myslíte, že píšu o lidech? Kdepak. Je to o těch našich strávnících na krmítku a o ptactvu obecně. Oni tedy ani naši kočkeni nemají ten aparát v lásce a když jim chci udělat portrét, raděj někam zmiznou.
Zřejmě se nikomu z nich eště nedoneslo, že jim ta fotka nevezme duši, což je velice silně vžitá pověra nejen u ptáků a zvířat.
Takže to sobotní focení, na které jsem měl objednáno ranní slunce, modrou oblohu a spoustu modelů, se nakonec téměř nekonalo, poněvadž modelové a modelky posedávali kolem na větvích a do krmítka nechtěli, přesto, že ho celý týden luxovali jako o život. Inu - napadá mě jen cosi o tom nevděku. A to jsem to měl nachystaný v domě za pootevřeným oknem, sám jsem se schovával tak, aby mě bylo vidět co nejmíň a expozici jsem spouštěl dálkově z telefonu přes wifi. A stejně nic. Nemají to lehké, tihleti ptačí fotografové.
Nakonec se mi podařilo udělat jen jednu sekvenci deseti obrázků, ze kterých šlo vybrat jedinou fotku. Tenhleten zvonek byl buď nejodvážnější nebo nejhladovější. V každém případě však přilétl opravdu jen na pár sekund. Ostatní čekali, až zavřu okno, schovám aparát i se stativem a pustím se sám do snídaně. Hned, jak jsem to udělal, vrhli se k prostřenému stolu, tedy ke krmítku, a začali se dohadovat, kdo byl první a čí ta snídaně je.
Ale furt koukali přes rameno, jestli náhodou ten aparát znovu nevyndám.
Holt se bojej vo tu svou dušičku.
Jo, je to tak. Nějak mají zjištěno, že jak se v blízkosti ocitne divnej černej předmět s takovým válečkem, co má vepředu sklíčko, už jsou ostražití. Držej se dál a ani to jídlo je nepřiláká. Trvá to dobu, než se alespoň jeden odváží.
Myslíte, že píšu o lidech? Kdepak. Je to o těch našich strávnících na krmítku a o ptactvu obecně. Oni tedy ani naši kočkeni nemají ten aparát v lásce a když jim chci udělat portrét, raděj někam zmiznou.
Zřejmě se nikomu z nich eště nedoneslo, že jim ta fotka nevezme duši, což je velice silně vžitá pověra nejen u ptáků a zvířat.
Takže to sobotní focení, na které jsem měl objednáno ranní slunce, modrou oblohu a spoustu modelů, se nakonec téměř nekonalo, poněvadž modelové a modelky posedávali kolem na větvích a do krmítka nechtěli, přesto, že ho celý týden luxovali jako o život. Inu - napadá mě jen cosi o tom nevděku. A to jsem to měl nachystaný v domě za pootevřeným oknem, sám jsem se schovával tak, aby mě bylo vidět co nejmíň a expozici jsem spouštěl dálkově z telefonu přes wifi. A stejně nic. Nemají to lehké, tihleti ptačí fotografové.
Nakonec se mi podařilo udělat jen jednu sekvenci deseti obrázků, ze kterých šlo vybrat jedinou fotku. Tenhleten zvonek byl buď nejodvážnější nebo nejhladovější. V každém případě však přilétl opravdu jen na pár sekund. Ostatní čekali, až zavřu okno, schovám aparát i se stativem a pustím se sám do snídaně. Hned, jak jsem to udělal, vrhli se k prostřenému stolu, tedy ke krmítku, a začali se dohadovat, kdo byl první a čí ta snídaně je.
Ale furt koukali přes rameno, jestli náhodou ten aparát znovu nevyndám.
Holt se bojej vo tu svou dušičku.
sexuální život ptactva
24/03/17 05:58
Ještě k tomu krmítku.
Tedy k obsahu krmítka.
Četl jsem, že to je s tím krmením ptactva tak půl na půl. Část odborné veřejnosti se totiž domnívá, že přikrmování ptáčků během hnízdění prý způsobuje opožedění začátku ranního vítání úsvitu, čímž prý ti nažraní ztrácí před nenežranými výhodu ve výběru samičky.
No, mohlo by to mít logiku například v tom, že se říká, že nejlepší herec je hladovej herec. Možná to platí i u zpěváků. Jenomže naše krmítko je poctivě netknuté právě ráno, kdy všichni zpívají a jdou, totiž letí, se nadlábnout až když si odzpívají své. Strávníků naopak přibývá a zpívá se skutečně už od rozbřesku.
Jo, když je čas na snídani, to se pak sletí všichni a vypadá to, jak jsem včera popisoval.
Tak já teda nevím. Že by u nás byli ptáčci zpěváčci zvlášť rozumný a chtěli dokázat, že studie ptákologů u nás neplatí?
Těžko říct.
V každém případě jim do krmítka pořád sypu. Jednak proto, že je komu sypat a taky ještě není konec března. A to prý se podle vědeckých studií ještě sypat může. V dubnu uvidíme.
Ovšem já mám spíš dojem, že čím víc ty naše pěvce krmím, tím víc jich tu je. A víc si jich na naší zahradě staví hnízda. Což je ovšem v přímém rozporu s tou vědeckou teorií, že přikrmování má vliv na sexuální život ptactva.
Tedy k obsahu krmítka.
Četl jsem, že to je s tím krmením ptactva tak půl na půl. Část odborné veřejnosti se totiž domnívá, že přikrmování ptáčků během hnízdění prý způsobuje opožedění začátku ranního vítání úsvitu, čímž prý ti nažraní ztrácí před nenežranými výhodu ve výběru samičky.
No, mohlo by to mít logiku například v tom, že se říká, že nejlepší herec je hladovej herec. Možná to platí i u zpěváků. Jenomže naše krmítko je poctivě netknuté právě ráno, kdy všichni zpívají a jdou, totiž letí, se nadlábnout až když si odzpívají své. Strávníků naopak přibývá a zpívá se skutečně už od rozbřesku.
Jo, když je čas na snídani, to se pak sletí všichni a vypadá to, jak jsem včera popisoval.
Tak já teda nevím. Že by u nás byli ptáčci zpěváčci zvlášť rozumný a chtěli dokázat, že studie ptákologů u nás neplatí?
Těžko říct.
V každém případě jim do krmítka pořád sypu. Jednak proto, že je komu sypat a taky ještě není konec března. A to prý se podle vědeckých studií ještě sypat může. V dubnu uvidíme.
Ovšem já mám spíš dojem, že čím víc ty naše pěvce krmím, tím víc jich tu je. A víc si jich na naší zahradě staví hnízda. Což je ovšem v přímém rozporu s tou vědeckou teorií, že přikrmování má vliv na sexuální život ptactva.
boj o zrno
23/03/17 05:55
Krmítko teď musím doplňovat denně. Srávníků je habaděj a než se člověk otočí, půlka semínek je v trapu, tedy v zobáčcích. Teď ráno je ovšem krmítko prázdné, protože příroda káže vítat rozbřesk zpěvem. Všichni strávníci tedy pějí, každý po svém, a předhánějí se, kdo bude vítat nejhlasitěji. Vede drozd, který je nejen nejvíc slyšet, ale i repertoár má nejbohatší. Přezpívá i toho našeho kosa (či jeho potomky, kteří tu bydlí). Malí ptáčkové jako třeba sýkorky se hlasitostí s těmi velkými křiklouny nemůžou měřit, takže když zpívají, je to proti drozdovi jen takové tiché pípání.
Když skončí hodina zpěvu, je na řadě snídaně. A to pak nastane mazec.
Velcí samozřejmě vyhánějí ty menší, jenomže těch malých je zase taková spousta, že to kos nakonec vzdá, jde si najít něco dolů, pod krmítko a nechá prostor mrňousům. Tím však boj o zrno nekončí. Včera jsem třeba viděl dva zvonky, jak se perou o jedno obzvášť chutné zrníčko a to tak vážně, že se drželi zobáčkama a kroutili hlavičkama, až jeden druhému, zřejmě ten šikovnější, to semínko ze zobáku vykroutil a slavně spolkl vítězné sousto.
Naše ptačí kuchyně je už tak pověstná, že původně dva stehlíci, kteří sem v předchozích letech přilétali jen ve dvou a na krátkou zastávku, už tu letos hodují celý týden a vzali s sebou další dva, takže i stehliččí rodina se nám rozrůstá. A taky se perou. Jeden stehlík obsadí krmítko a pak huláká na dlaší tři a pokud se někdo z nich odváží dovnitř, hned ho zažene alespoň na sousedící větvičku sakury. Jenomže pak přiletí zvonek - ti jsou větší, než stehlíci - a vyžene stehlíka. Nakonec se přestanou vyhánět a začnou se konečně věnovat tomu, proč přiletěli. Inu i takovej zpěvák potřebuje něco pořádnýho do zobáku, s tím se nedá hejbat.
Když skončí hodina zpěvu, je na řadě snídaně. A to pak nastane mazec.
Velcí samozřejmě vyhánějí ty menší, jenomže těch malých je zase taková spousta, že to kos nakonec vzdá, jde si najít něco dolů, pod krmítko a nechá prostor mrňousům. Tím však boj o zrno nekončí. Včera jsem třeba viděl dva zvonky, jak se perou o jedno obzvášť chutné zrníčko a to tak vážně, že se drželi zobáčkama a kroutili hlavičkama, až jeden druhému, zřejmě ten šikovnější, to semínko ze zobáku vykroutil a slavně spolkl vítězné sousto.
Naše ptačí kuchyně je už tak pověstná, že původně dva stehlíci, kteří sem v předchozích letech přilétali jen ve dvou a na krátkou zastávku, už tu letos hodují celý týden a vzali s sebou další dva, takže i stehliččí rodina se nám rozrůstá. A taky se perou. Jeden stehlík obsadí krmítko a pak huláká na dlaší tři a pokud se někdo z nich odváží dovnitř, hned ho zažene alespoň na sousedící větvičku sakury. Jenomže pak přiletí zvonek - ti jsou větší, než stehlíci - a vyžene stehlíka. Nakonec se přestanou vyhánět a začnou se konečně věnovat tomu, proč přiletěli. Inu i takovej zpěvák potřebuje něco pořádnýho do zobáku, s tím se nedá hejbat.
dneska v 11:28
20/03/17 05:10
Laskavý čtenář si jistě všiml, že ani do rubriky Telegraficky nebylo moc co posílat, jelikož jsme lyžovali a to je z pohledu čtenářstva činnost poněkud jednotvárná.
Ovšem, jen jsme se vrátili ze Stubaie, tak to začalo. Pochopitelně bylo vidět, že se to chystá už když jsme odjížděli, ale za ten týden přestalo chystání a začalo zpívání.
Ano, jako každé jaro, už jsou tady.
A nejen ten náš kos, ale i drozd (zdravím do Insbrucku!), konopka, stehlíci, zvonkové, pěnkava, sýkorky modřinka a koňadra a ještě před odjezdem jsme zahlédli i žlunu. Tak, tak. Kolem krmítka se to hemží ptactvem a ráno se ladí a zpívá, aby bylo jasno, že jaro je tady. Dneska 20. března v 11:28.
Otevřte si taky okno a poslouchejte. Dneska to u nás zpívá už od čtyř od rána!
Ovšem, jen jsme se vrátili ze Stubaie, tak to začalo. Pochopitelně bylo vidět, že se to chystá už když jsme odjížděli, ale za ten týden přestalo chystání a začalo zpívání.
Ano, jako každé jaro, už jsou tady.
A nejen ten náš kos, ale i drozd (zdravím do Insbrucku!), konopka, stehlíci, zvonkové, pěnkava, sýkorky modřinka a koňadra a ještě před odjezdem jsme zahlédli i žlunu. Tak, tak. Kolem krmítka se to hemží ptactvem a ráno se ladí a zpívá, aby bylo jasno, že jaro je tady. Dneska 20. března v 11:28.
Otevřte si taky okno a poslouchejte. Dneska to u nás zpívá už od čtyř od rána!
paradoxon felis
09/03/17 05:56
Cyria je černá a Maxmilián je mourovatej, z čehož se dá odvodit, že naši kočkeni jsou každej jinej. Ovšem nejen barevně. Jsou každej jinej i povahou. Tedy zejména povahou.
Cyrda všude vleze, všude překáží, pere ponožky a špinavý prachy v misce, meje vám ve tři ráno hlavu a chová se vůbec jako vzorná kočka mývalí. Max je ustrašenej poděs, schovává se a když má pocit, že mu nic nehrozí, vleze si k vám na klín a dožaduje se intenzivního muckání tak vehementně, že vám vyrazí knihu z ruky. Kniha spadne, Max se vyděsí, vyskočí, podrápe vás a uteče.
Jak říkám: každej je jinej.
Max se mnou hraje celej svůj kočkení život naprosto nepochopitelnou hru. Hru na jednoho. To spočívá v tom, že v daném prostoru může bejt jenom jeden z nás. Jsou tedy vyjímky, když se přijde muckat nebo nadlábnout, ale to je v čase klidovém. Ve stavu pohybu, tedy ve chvíli, kdy jdu od někud někam, jde Max také, ovšem opačným směrem. Cožpak o to, kdyby šel, bylo by to eště dobrý, ale von prchá, pádí, zdrhá, uniká, kličkuje a všemožně se snaží naznačit, že tady nemůže bejt, než jen jeden z nás a von, když je ten menší a moudřejší, raděj ustoupí. Ústup provádí způsobem výše popsaným a zásadně překotným. Nejobvyklejší je úprk po chodech a není rozhodující, zda dolů nebo nahoru. Rohodující je bejt jen jeden.
Takže ráno například vypadá tak, že Cyrda se se mnou mucká nahoře nad schody, zatím co Max se valí dolů po schodech. Když jsem dole, Max vystřelí nahoru (tedy hned, jak zkontroluje, jestli jsem mu nasypal do misky) a když jdu zase zpátky z pracovny do koupelny, Max se s velkým rámusem opět zřítí dolů ze schodů.
Tenhle sport provádí neúnavně každý den a kdykoliv zjistí, že by mohl být jeho prostor narušen vetřelcem, tedy mnou (a nejen mnou). Večer se přijde muckat, ale když vstanu z kanape a jdu nahoru, nejdřív mě předběhne, číhá nahoře a pak se zase s rámusem svalí dolů, aby se v noci přikradl nahoru a tam čekal na ráno, kdy se opět bude moct řítit ozlomkrk dolů.
Kde se to v tom kočkenovi vzalo, to vážně nevím. Zřejmě musel jako kotě zažít něco, co ho naučilo utíkat před velkými dvounohými tvory. Ostatně když jsme si ho byli vybrat, říkal jsem ménedočkavéHaničce, že by to bylo potřeba ještě zvážit, že se bojí a je zalezlej, jenomže vysvětlujte jí to, když von byl tak krásnej …
Tož máme praštěnýho kočkena, co by se muckal až do úplnýho umuckání, ale nesnese bejt v jednom prostoru ve dvou, což je rozpor přímo učebnicový a příklad úkazu, který by bylo možno vědecky popsat jako paradoxon felis.
Cyrda všude vleze, všude překáží, pere ponožky a špinavý prachy v misce, meje vám ve tři ráno hlavu a chová se vůbec jako vzorná kočka mývalí. Max je ustrašenej poděs, schovává se a když má pocit, že mu nic nehrozí, vleze si k vám na klín a dožaduje se intenzivního muckání tak vehementně, že vám vyrazí knihu z ruky. Kniha spadne, Max se vyděsí, vyskočí, podrápe vás a uteče.
Jak říkám: každej je jinej.
Max se mnou hraje celej svůj kočkení život naprosto nepochopitelnou hru. Hru na jednoho. To spočívá v tom, že v daném prostoru může bejt jenom jeden z nás. Jsou tedy vyjímky, když se přijde muckat nebo nadlábnout, ale to je v čase klidovém. Ve stavu pohybu, tedy ve chvíli, kdy jdu od někud někam, jde Max také, ovšem opačným směrem. Cožpak o to, kdyby šel, bylo by to eště dobrý, ale von prchá, pádí, zdrhá, uniká, kličkuje a všemožně se snaží naznačit, že tady nemůže bejt, než jen jeden z nás a von, když je ten menší a moudřejší, raděj ustoupí. Ústup provádí způsobem výše popsaným a zásadně překotným. Nejobvyklejší je úprk po chodech a není rozhodující, zda dolů nebo nahoru. Rohodující je bejt jen jeden.
Takže ráno například vypadá tak, že Cyrda se se mnou mucká nahoře nad schody, zatím co Max se valí dolů po schodech. Když jsem dole, Max vystřelí nahoru (tedy hned, jak zkontroluje, jestli jsem mu nasypal do misky) a když jdu zase zpátky z pracovny do koupelny, Max se s velkým rámusem opět zřítí dolů ze schodů.
Tenhle sport provádí neúnavně každý den a kdykoliv zjistí, že by mohl být jeho prostor narušen vetřelcem, tedy mnou (a nejen mnou). Večer se přijde muckat, ale když vstanu z kanape a jdu nahoru, nejdřív mě předběhne, číhá nahoře a pak se zase s rámusem svalí dolů, aby se v noci přikradl nahoru a tam čekal na ráno, kdy se opět bude moct řítit ozlomkrk dolů.
Kde se to v tom kočkenovi vzalo, to vážně nevím. Zřejmě musel jako kotě zažít něco, co ho naučilo utíkat před velkými dvounohými tvory. Ostatně když jsme si ho byli vybrat, říkal jsem ménedočkavéHaničce, že by to bylo potřeba ještě zvážit, že se bojí a je zalezlej, jenomže vysvětlujte jí to, když von byl tak krásnej …
Tož máme praštěnýho kočkena, co by se muckal až do úplnýho umuckání, ale nesnese bejt v jednom prostoru ve dvou, což je rozpor přímo učebnicový a příklad úkazu, který by bylo možno vědecky popsat jako paradoxon felis.
pád na mostě Legií
10/02/17 05:55
I ty nejkrkolomější pády mohou dopadnout relativně dobře. Ne všechny, pochopitelně. Jak se kdesi praví, politikové padají s největším rámusem, dámy padají nejhlouběji a pánové prý nejraději - inu jak je komu libo. Já viděl včera pád velmi ošklivý.
Z tramvaje, jeda směrem k Národnímu divadlu, jsem za Střeleckým ostrovem viděl přistávat dvě labutě. Nevím, co je vedlo k tomu, aby si to střihly jen kousek za tramvají a chtěly nad mostem Legií podletět dráty. Jedné se to povedlo, ale ta druhá zachytila něčím o jedno z těch lanek, které drží trolejové vedení. Otočilo jí to ve vzduchu a v přemetech spadla na chodník u zábradlí mostu. Víc, než překvapené chodce jsem už neviděl. Mrzutá nehoda.
Během čtyřiceti minut jsem jel tou samou cestou zpátky a z dvaadvacítky jsem sledoval, jak to s tou labutí je. Už tam nebyla. Vystoupil jsem na Újezdě a šel se podívat k mostu, jelikož to mám po cestě. A ejhle. Na malostranské straně mostu stáli policisti, auto s nápisem Záchrana zvířat a - nakládali tu labuť.
"Dobrý den, prosímvás, zachránili jste jí?"
"No asi jó. Bude mít pohmožděný křídlo, snad ho nemá zlomený. Vy jste to viděl?"
"Jo, já jel tramvají. Letěly dvě. Tahle zachytla za dráty."
"No jo, dráty. Snad bude v pořádku."
"Tak to vám děkuju. To je dobře."
Všichni ti pánové se usmívali a já měl pocit, že mají pocit, že je dobře, že mohli udělat takovou zdánlivou zbytečnost - zachránit velkýho bílýho ptáka, co si natlouk zobák, když nedával pozor při přistání. Nu snad i tenhle pád dopadl dobře.
Ale vypadalo to všelijak.
Z tramvaje, jeda směrem k Národnímu divadlu, jsem za Střeleckým ostrovem viděl přistávat dvě labutě. Nevím, co je vedlo k tomu, aby si to střihly jen kousek za tramvají a chtěly nad mostem Legií podletět dráty. Jedné se to povedlo, ale ta druhá zachytila něčím o jedno z těch lanek, které drží trolejové vedení. Otočilo jí to ve vzduchu a v přemetech spadla na chodník u zábradlí mostu. Víc, než překvapené chodce jsem už neviděl. Mrzutá nehoda.
Během čtyřiceti minut jsem jel tou samou cestou zpátky a z dvaadvacítky jsem sledoval, jak to s tou labutí je. Už tam nebyla. Vystoupil jsem na Újezdě a šel se podívat k mostu, jelikož to mám po cestě. A ejhle. Na malostranské straně mostu stáli policisti, auto s nápisem Záchrana zvířat a - nakládali tu labuť.
"Dobrý den, prosímvás, zachránili jste jí?"
"No asi jó. Bude mít pohmožděný křídlo, snad ho nemá zlomený. Vy jste to viděl?"
"Jo, já jel tramvají. Letěly dvě. Tahle zachytla za dráty."
"No jo, dráty. Snad bude v pořádku."
"Tak to vám děkuju. To je dobře."
Všichni ti pánové se usmívali a já měl pocit, že mají pocit, že je dobře, že mohli udělat takovou zdánlivou zbytečnost - zachránit velkýho bílýho ptáka, co si natlouk zobák, když nedával pozor při přistání. Nu snad i tenhle pád dopadl dobře.
Ale vypadalo to všelijak.
do krmítka se mu nechce
30/01/17 05:47
Už patnáct dní nevystoupily teploty nad nulu, což znamená, že letos je po pár letech zase jednou normální zima. Taky to znamená, že nám právě po těch letech zamrzla studánka i potůček, čímž ze zahrady zmizela tekoucí voda. A to je ta potíž.
Totiž ti naši ptáci v čele s kosem, kterému to tu celé patří, potřebují kromě slunečnicových semínek v krmítku i vodu. Dokud tekla studánka, bylo hej. Jak přestala, nastaly zlé časy a ptactvo si musí rozpouštět sníh, což sice dovedou, ale stojí je to spoustu energie. Kos tu býval čím dál tím míň a minulý týden už ho nebylo vidět. Dokonce i hromádky semínek v krmítku jsou nerozhrabané. Jsou úplně netknuté. To není dobrá podívaná. Občas jsem tu zahlédl i naše sýkorky, ale ani ty už nevidět.
Strachovali jsme se, jestli našeho kosa neulovila nějaká kočka či jiná šelma, které tu jsou a stopy na sněhu jsou vidět. Ale vždycky dost daleko od stop kosích.
"Není blbej, přece se nenechá jen tak chytit," utěšujeme se.
V sobotu ho Matěj uviděl. Je načepejřenej, vypadá dvakrát větší, než je, a udržuje si teplo, jak to jen jde. A do krmítka se mu lítat nechce. Jen polétává nízko nad zemí a vyzobává, co si z krmítka poschazoval, když mu bylo ještě teplo. Inu, taková zima není pro každého.
Předpověď počasí zatím není nijak příznivá stran mrazu. Mělo by se snad trochu oteplovat, ale nijak výrazné to asi nebude. Rozhodně nečekám, že by nám studánka nějak rychle rozmrzla. Holt to spolu s kosem a dalšími opeřenci budeme muset ještě nějakou dobu vydržet.
Totiž ti naši ptáci v čele s kosem, kterému to tu celé patří, potřebují kromě slunečnicových semínek v krmítku i vodu. Dokud tekla studánka, bylo hej. Jak přestala, nastaly zlé časy a ptactvo si musí rozpouštět sníh, což sice dovedou, ale stojí je to spoustu energie. Kos tu býval čím dál tím míň a minulý týden už ho nebylo vidět. Dokonce i hromádky semínek v krmítku jsou nerozhrabané. Jsou úplně netknuté. To není dobrá podívaná. Občas jsem tu zahlédl i naše sýkorky, ale ani ty už nevidět.
Strachovali jsme se, jestli našeho kosa neulovila nějaká kočka či jiná šelma, které tu jsou a stopy na sněhu jsou vidět. Ale vždycky dost daleko od stop kosích.
"Není blbej, přece se nenechá jen tak chytit," utěšujeme se.
V sobotu ho Matěj uviděl. Je načepejřenej, vypadá dvakrát větší, než je, a udržuje si teplo, jak to jen jde. A do krmítka se mu lítat nechce. Jen polétává nízko nad zemí a vyzobává, co si z krmítka poschazoval, když mu bylo ještě teplo. Inu, taková zima není pro každého.
Předpověď počasí zatím není nijak příznivá stran mrazu. Mělo by se snad trochu oteplovat, ale nijak výrazné to asi nebude. Rozhodně nečekám, že by nám studánka nějak rychle rozmrzla. Holt to spolu s kosem a dalšími opeřenci budeme muset ještě nějakou dobu vydržet.
jeho lidi
10/01/17 05:30
Zviřátkům je potřeba pomáhat, zvlášť teď v zimě, o tom se nedá pochybovat. Platí ale i poučka, že není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. V tomto případě nikoliv lidem, ale ptákům všem.
Totiž: máme před domem už roky krmítko. Udělal jsem ho z prkýnek a je hojně navštěvováno, zvlášť, když v něm něco je. Ostatně obrázky z krmítka či jeho okolí tu občas jsou vidět. A teď nastala ta pravá krmítková situace. Mrzne, teplota kolísá od mínus osmi po nulu, ba dokonce je ohlášena teplota i mínus sedmnáct, sněhu je nějakých deset centimetrů - no prostě přesně ten čas, kdy je potřeba tomu ptactvu nebeskýmu přisypat něco na přilepšenou.
No jo, ale sypte ptactvu, když tu máte kosa, toho našeho, co nám na jaře zpívá, a ten odežene všechny ostatní opeřence a svoje krmítko si brání vlastním tělem a to doslova. Je načepejřenej, že vzbuzuje dojem velkosti srovnatelné se slepicí a zrovna tak se chová. Jen přiletí jinej kos, už jde po něm. Sýkorky, které tu také mají domovské právo, posedávají na okolních stromech a snaží se proniknout kosí obranu, což se jim občas podaří, ale je to spíš vyjímka.
Kos už se do krmítka sotva vejde a čekám, že ho co nevidět rozšlápne. Na příští rok se budu muset zamyslet nad přistavením dalšího patra nebo dokonce dalšího krmítka.
Takhle to totiž vypadá, že si vykrmujem jen toho kosa, o kterém jsme si donedávna mysleli, že je to náš kos. Ale kdepak je to jinak. My jsme jeho lidi.
Totiž: máme před domem už roky krmítko. Udělal jsem ho z prkýnek a je hojně navštěvováno, zvlášť, když v něm něco je. Ostatně obrázky z krmítka či jeho okolí tu občas jsou vidět. A teď nastala ta pravá krmítková situace. Mrzne, teplota kolísá od mínus osmi po nulu, ba dokonce je ohlášena teplota i mínus sedmnáct, sněhu je nějakých deset centimetrů - no prostě přesně ten čas, kdy je potřeba tomu ptactvu nebeskýmu přisypat něco na přilepšenou.
No jo, ale sypte ptactvu, když tu máte kosa, toho našeho, co nám na jaře zpívá, a ten odežene všechny ostatní opeřence a svoje krmítko si brání vlastním tělem a to doslova. Je načepejřenej, že vzbuzuje dojem velkosti srovnatelné se slepicí a zrovna tak se chová. Jen přiletí jinej kos, už jde po něm. Sýkorky, které tu také mají domovské právo, posedávají na okolních stromech a snaží se proniknout kosí obranu, což se jim občas podaří, ale je to spíš vyjímka.
Kos už se do krmítka sotva vejde a čekám, že ho co nevidět rozšlápne. Na příští rok se budu muset zamyslet nad přistavením dalšího patra nebo dokonce dalšího krmítka.
Takhle to totiž vypadá, že si vykrmujem jen toho kosa, o kterém jsme si donedávna mysleli, že je to náš kos. Ale kdepak je to jinak. My jsme jeho lidi.
2017
