o rodině
aby ho bylo dost
21/12/17 05:48
Pečete, že jo? No bodejď, že pečete cukroví a vánočky a kdovícoještě. U nás se na vánoce vždycky peče. Tedy ono se nepeče samo, to je samo sebou. Peče mávypečenáHanička. A Kačka jí pomáhá. O to víc mě tuhle překvapilo, že když jsem přišel domů, slyšel jsem pravý opak: "Dneska jsem nepekla."
"To je ale divný, dyť máš napečeno."
"No jo, napečeno. Ale málo. Dneska už to víc nešlo."
"Copak, Haničko, už jseš unavená, viď?"
"Ale ne, došlo máslo. Poslala jsem Kačku, ať koupí, a ona přinesla jen půlku. A tak už není z čeho."
"Aha, takže Kačka přinesla jen čtvrtku másla."
"Ale ne, osminku, dyť to říkám."
….?…. "Aha! Je ho prostě málo."
"Jo, bylo ho málo, jenom půlka. Ti to tu vysvětluju."
"Jo jo, pochopil, osminku čtvrtku půlky … já tomu rozumím … prostě ho nebylo dost."
"Nebylo, takže estli chceš eště napéct, tak zejtra přivez máslo, jo?"
"Přivezu … a nemám vzít rači celý? … Aby ho bylo dost."
"To je ale divný, dyť máš napečeno."
"No jo, napečeno. Ale málo. Dneska už to víc nešlo."
"Copak, Haničko, už jseš unavená, viď?"
"Ale ne, došlo máslo. Poslala jsem Kačku, ať koupí, a ona přinesla jen půlku. A tak už není z čeho."
"Aha, takže Kačka přinesla jen čtvrtku másla."
"Ale ne, osminku, dyť to říkám."
….?…. "Aha! Je ho prostě málo."
"Jo, bylo ho málo, jenom půlka. Ti to tu vysvětluju."
"Jo jo, pochopil, osminku čtvrtku půlky … já tomu rozumím … prostě ho nebylo dost."
"Nebylo, takže estli chceš eště napéct, tak zejtra přivez máslo, jo?"
"Přivezu … a nemám vzít rači celý? … Aby ho bylo dost."
v sobotu postavila metro
07/12/17 05:41
Kačenka obvykle poctivě hlásí důležité momenty z cestování nebo jiných vzdálených činností jako například třeba to, že včera v Pasově koupila Matějovi oranžovou antistresovou žížalu za jedno euro. To jsou momenty důležité, ale důležitější je, že víme, kde je a že je v pořádku. Sobotní hlášení z Brna bylo taky dokonalé. Dojeli tam včas a tím správným autobusem, ikdyž to původně vypadalo na to, že se jim ten autobus na poslední chvíli v pátek večer vysmekne, jak psáno předevčírem. Ale dobře to dopadlo a Kačka v soboutu ve čtvrt na osm hlásila, že už jedou do haly, kde budou závody. Vypadalo to asi takhle:
"Ahoj tatínku, tak jsme už zabalený, jsme v pořádku a dobře jsme se vyspali."
"No to je skvělý. A co teď?"
"No teď právě jdeme na nějakou tramvaj nebo na metro …"
"Na metro? Kačko jste v Brně?"
"Jo, jsme v Brně, jedeme do tělocvičny, tak musíme na metro … nebo na autobus, já nevím. Tomáš nás vede."
"To je v pořádku, ale jste v Brně, tam metro namají, tam jezdí šalina …"
"Aha, tak metro né, tak pojedeme tou šalinou, to je jedno. Ale už se těším."
"To mám radost, tak si to hezky užijte."
"Užijeme, ahoj, tatínku."
Tak, hlášení proběhlo a páni brněnští radní mají o starost míň. Ten jejich podzemní vlak, co o něm vášnivě diskutujou v radničním sklípku, nemusej stavit, jelikož Kačka jim to metro už postavila v sobotu.
"Ahoj tatínku, tak jsme už zabalený, jsme v pořádku a dobře jsme se vyspali."
"No to je skvělý. A co teď?"
"No teď právě jdeme na nějakou tramvaj nebo na metro …"
"Na metro? Kačko jste v Brně?"
"Jo, jsme v Brně, jedeme do tělocvičny, tak musíme na metro … nebo na autobus, já nevím. Tomáš nás vede."
"To je v pořádku, ale jste v Brně, tam metro namají, tam jezdí šalina …"
"Aha, tak metro né, tak pojedeme tou šalinou, to je jedno. Ale už se těším."
"To mám radost, tak si to hezky užijte."
"Užijeme, ahoj, tatínku."
Tak, hlášení proběhlo a páni brněnští radní mají o starost míň. Ten jejich podzemní vlak, co o něm vášnivě diskutujou v radničním sklípku, nemusej stavit, jelikož Kačka jim to metro už postavila v sobotu.
dopis za úplňku
04/12/17 05:52
Máme tu Advent plný obyčejů. MáveseláHanička v neděli zpívala se sborem na kůru v kostele, Kačka zpívala taky se sborem, ale na jarmarku ve Vraném. Večer jsme zapálili první svíčku na adventním věnci a poslali dopis Ježíškovi. Píšeme mu každý rok a máme vlastní zvyk: posíláme mu dopis přímo do nebe. Letos to bylo beze sněhu, ale zato nám k tomu svítil úplněk.
přiměřeně
24/11/17 05:56
Když dělali král Já I. a Atakdále na truc sladké lívance, dávali do nich kde co. Hlavně ne sůl. Místo soli koření. A mnoho-li? Přiměřeně!
Přiměřeně je míra relativní a proto to všechno dopadlo voláním o pomoc. Já na to pamatuji a také dávám přiměřeně. Když se Kačenka ptala, kolik stroužků česneku, pravil jsem že přiměřeně. Asi tak pět.
Nu, dali jsme sýr, kapku jogurtu a přiměřeně česneku. Kačenka míchala a když přišla mápracovitáHanička, česneková pomazánka už byla hotová.
"Kolik jste dali česneku?"
"Přiměřeně."
"No nazdar!"
Když jsem přivezl Matěje z tréninku, pustili jsme se do toho. Najednou Matěj zpomalil tempo, i když říkal, že má hlad. Děsnej hlad.
"Copak? Nejede ti to?"
"Ale jo, jenomže já teď narazil na nějakej kousek, kde to hrozně pálí," pravil Matěj se slzami v očích.
"Tak si k těm jednohubkám vem eště suchej rohlík, ať se to rozloží," poradila Matějovi málaskaváHanička.
Mně se mározumnáHanička tázala, zda-li mám rozum, dávat tam přiměřeně tolik česneku.
I nešť. Matěj to statečně snědl, ale další už nechtěl.
Že už má dost.
No … pro příště budu muset toho česneku přiměřeně ubrat.
Přiměřeně je míra relativní a proto to všechno dopadlo voláním o pomoc. Já na to pamatuji a také dávám přiměřeně. Když se Kačenka ptala, kolik stroužků česneku, pravil jsem že přiměřeně. Asi tak pět.
Nu, dali jsme sýr, kapku jogurtu a přiměřeně česneku. Kačenka míchala a když přišla mápracovitáHanička, česneková pomazánka už byla hotová.
"Kolik jste dali česneku?"
"Přiměřeně."
"No nazdar!"
Když jsem přivezl Matěje z tréninku, pustili jsme se do toho. Najednou Matěj zpomalil tempo, i když říkal, že má hlad. Děsnej hlad.
"Copak? Nejede ti to?"
"Ale jo, jenomže já teď narazil na nějakej kousek, kde to hrozně pálí," pravil Matěj se slzami v očích.
"Tak si k těm jednohubkám vem eště suchej rohlík, ať se to rozloží," poradila Matějovi málaskaváHanička.
Mně se mározumnáHanička tázala, zda-li mám rozum, dávat tam přiměřeně tolik česneku.
I nešť. Matěj to statečně snědl, ale další už nechtěl.
Že už má dost.
No … pro příště budu muset toho česneku přiměřeně ubrat.
na fyziku
09/11/17 05:55
Někde jsem ho tu měl …
Ale kde? Tady v šuplíku, v tý krabici… ne v týhle není …
Totiž Kačka se ptala, jestli nemám magnet, co má oba póly. Jasně, že mám magnet, co má oba póly. Taková tyčka to byla. Kde jenom může bejt?
V tomhle šuplíku není, v tomhle taky ne, tak kde by ten magnet moh', sakra …
Tak eště tady? Tady taky ne.
No co vám budu povídat, prohrabal jsem tři šuplíky, našel spoustu věcí, ale magnet ne. Bude někde dobře schovanej.
Rychle jsem přemýšlel, co s tím udělat, aby měla Kačka magnet.
A napadlo mě: "Kačko, ty's měla takovou tu stavebnici s tyčkama a kuličkama a to jsou magnety, to bys' mohla použít."
"Jo? A to jsou magnety?"
"Jo."
"Hmmm … tak to já se na ně podívám … někdy."
"Jak někdy? Copak jsi neříkala, že to máš na fyziku."
"No, mám."
"A vy dneska nemáte fyziku?"
"Počkej, já se podívám … nemáme …"
"Kateřino, tak proč jsi mě s tím tak honila?!"
"No, jestli nemáš tan magnet… na fyziku."
"A já se s tím hledám, že to potřebuješ dneska."
"Ne … to potřebuju až na fyziku."
Ufffff …!
Ale kde? Tady v šuplíku, v tý krabici… ne v týhle není …
Totiž Kačka se ptala, jestli nemám magnet, co má oba póly. Jasně, že mám magnet, co má oba póly. Taková tyčka to byla. Kde jenom může bejt?
V tomhle šuplíku není, v tomhle taky ne, tak kde by ten magnet moh', sakra …
Tak eště tady? Tady taky ne.
No co vám budu povídat, prohrabal jsem tři šuplíky, našel spoustu věcí, ale magnet ne. Bude někde dobře schovanej.
Rychle jsem přemýšlel, co s tím udělat, aby měla Kačka magnet.
A napadlo mě: "Kačko, ty's měla takovou tu stavebnici s tyčkama a kuličkama a to jsou magnety, to bys' mohla použít."
"Jo? A to jsou magnety?"
"Jo."
"Hmmm … tak to já se na ně podívám … někdy."
"Jak někdy? Copak jsi neříkala, že to máš na fyziku."
"No, mám."
"A vy dneska nemáte fyziku?"
"Počkej, já se podívám … nemáme …"
"Kateřino, tak proč jsi mě s tím tak honila?!"
"No, jestli nemáš tan magnet… na fyziku."
"A já se s tím hledám, že to potřebuješ dneska."
"Ne … to potřebuju až na fyziku."
Ufffff …!
sytá byla
20/10/17 05:49
Ono s tím vařením to není nijak extra, ale dejme tomu, že čaj nepřipálím a sem tam něco i uvařit dokážu a když je to podle kuchařky, může být, že se to i sníst dá. Tím chci naznačit, že nemám strach, že bychom bídně zahynuli jenom proto, že například neudělám večeři.
Včera jsem dával svoji oblíbenou krupicovou kaši.
Patří mezi jídla, která dělám popaměti.
A to je ta potíž.
Jakživo si nepamatuju, kolik tam těch lžic krupice do toho mlíka nasypu. Včera jsem nasypal opět přiměřeně a protože Matěj měl z tréninku přijet až za čtvrt hodiny, nechal jsem krupici pěkně ve studeném mléce. Pak jsem to uvařil a najednou vám to nějak houstlo rychlejc, než obvykle. A tuhlo až … až to ztuhlo.
Byl vám z toho takovej trhanec. Kaši to nepřipomínalo.
Nijak jsem to nekomentoval, ale Kačka to snědla, ani nepípla a Matěj prohlásil, že tak dobrou kaši eště nejed. Že sice byla tužší, ale zato vydatná a sytá.
Tož to ja, sytá byla. Inu, někdy se holt daří.
Včera jsem dával svoji oblíbenou krupicovou kaši.
Patří mezi jídla, která dělám popaměti.
A to je ta potíž.
Jakživo si nepamatuju, kolik tam těch lžic krupice do toho mlíka nasypu. Včera jsem nasypal opět přiměřeně a protože Matěj měl z tréninku přijet až za čtvrt hodiny, nechal jsem krupici pěkně ve studeném mléce. Pak jsem to uvařil a najednou vám to nějak houstlo rychlejc, než obvykle. A tuhlo až … až to ztuhlo.
Byl vám z toho takovej trhanec. Kaši to nepřipomínalo.
Nijak jsem to nekomentoval, ale Kačka to snědla, ani nepípla a Matěj prohlásil, že tak dobrou kaši eště nejed. Že sice byla tužší, ale zato vydatná a sytá.
Tož to ja, sytá byla. Inu, někdy se holt daří.
nechodí do školy nadarmo
21/09/17 06:04
Prázdniny už jsou dávno pryč, ale pořád se nám vracejí vzpomínky. Právě teď přišla várka fotografií z prázdninových dobrodružných her. Děti jezdí kromě jiných táborů i do Školy hrdinů. To je takový zvláštní svět, ve ketrém si hrají na dobrodružství. Je to hodně promyšlený a autoři se tomu s chutí věnují. Mám pocit, že si to i oni užívají.
Nu a letos jsme se dozvěděli, že Matěj při druhé návštěvě Školy hrdinů docela zamotal autorům hlavy. Nějak něco udělal jinak a navíc, protože byl zloděj, cosi kdesi uloupil a najednou se běh hry změnil a prý to zabralo nějaký ten čas, než strůjci vymysleli, jak to celé zase vrátit zpátky do příběhu.
Dobrodružství nechybělo a všichni si to i letos užívali.
A proč to píšu, když už je to za námi?
No protože přišly ty obrázky a na nich Matěj v masce. Letos to vzal vážně a pomaloval se vskutku vynalézavě. Inu, nechodí do té školy nadarmo.
Nu a letos jsme se dozvěděli, že Matěj při druhé návštěvě Školy hrdinů docela zamotal autorům hlavy. Nějak něco udělal jinak a navíc, protože byl zloděj, cosi kdesi uloupil a najednou se běh hry změnil a prý to zabralo nějaký ten čas, než strůjci vymysleli, jak to celé zase vrátit zpátky do příběhu.
Dobrodružství nechybělo a všichni si to i letos užívali.
A proč to píšu, když už je to za námi?
No protože přišly ty obrázky a na nich Matěj v masce. Letos to vzal vážně a pomaloval se vskutku vynalézavě. Inu, nechodí do té školy nadarmo.
rozladění fotbalisté
12/09/17 05:49
Jakživo jsem neměl nijak zvlášť kladný vztah k fotbalu, najmě pak tomu ligovému či světovému. Jakýmsi ideálem byla Klapzubova jedenáctka. Ovšem ideálem utopickým a nenaplnitelným. Jediný fotbal, kterému dokážu fandit je ten klukovskej na plácku s hadrákem místo míče. Vyšší úrovně soutěží už nejsou pro mě. Je tu ovšem jedna vyjímka. Existuje totiž ještě jedna soutěž, které se dokonce můžu i já účastnit. Dlouhá desetiletí byla zapomenuta, ba téměř ztracena. Ale při vyklízení se znovu vynořila z hlubin a po vytažení z potrhané krabice znovu ožila.
Ano, fotbálek.
Dostal jsem tu hru kdysi dávno zřejmě pod stromeček. A hrávali jsme jí doma na stole. Ano, ten fotbálek s hráči, kteří vyrůstají na pružinkách z plátěného trávníku lemovaného dřevěnou ohrádkou a dvěma plastovými brankami, které se dají z trávníku vytáhnout, aby bylo možné vyndat vstřelený míč. Tedy ocelovou kuličku.
Matěj s Kačkou se toho hned chytli a začali fotbálek hrát. Hra je zcela nepoškozená a víc jak čtyřicet let přežila bez úhony. Nu a v neděli jsem si večer dal s Kačkou po těch desítkách let pauzy zase fotbálek na stole. Vzpomínám si, že jsem se jakživo nemoh' trefit a vždycky jsem se vztekal, když tatínek vyhrál.
A vida. Kačka se né a né trefit a děsně se začala vztekat, když jsem vyhrál. A začala do fotbalistů brnkat úplně stejně jako já, když jsem prohrával. Oni totiž na těch pružinkách drnčí každej jinak a dohromady to vydává jakýsi velmi neladící zvuk, což velmi ladí s rozladěnou náladou prohrávajícího.
Inu historie se opakuje. Já vyhrál a Kačku čeká výhra a poslech rozladěných fotbalistů až za dalších čtyřicet let. Teda estli to ten fotbálek přežije.
Ano, fotbálek.
Dostal jsem tu hru kdysi dávno zřejmě pod stromeček. A hrávali jsme jí doma na stole. Ano, ten fotbálek s hráči, kteří vyrůstají na pružinkách z plátěného trávníku lemovaného dřevěnou ohrádkou a dvěma plastovými brankami, které se dají z trávníku vytáhnout, aby bylo možné vyndat vstřelený míč. Tedy ocelovou kuličku.
Matěj s Kačkou se toho hned chytli a začali fotbálek hrát. Hra je zcela nepoškozená a víc jak čtyřicet let přežila bez úhony. Nu a v neděli jsem si večer dal s Kačkou po těch desítkách let pauzy zase fotbálek na stole. Vzpomínám si, že jsem se jakživo nemoh' trefit a vždycky jsem se vztekal, když tatínek vyhrál.
A vida. Kačka se né a né trefit a děsně se začala vztekat, když jsem vyhrál. A začala do fotbalistů brnkat úplně stejně jako já, když jsem prohrával. Oni totiž na těch pružinkách drnčí každej jinak a dohromady to vydává jakýsi velmi neladící zvuk, což velmi ladí s rozladěnou náladou prohrávajícího.
Inu historie se opakuje. Já vyhrál a Kačku čeká výhra a poslech rozladěných fotbalistů až za dalších čtyřicet let. Teda estli to ten fotbálek přežije.
domino efekt
05/09/17 05:48
Při tom vyklízení se najdou poklady nejen neznámé a nečekané, ale i velmi známé, ale zapomenuté. Našli jsme v jednom šuplíku pytlík, v pytlíku šachy a domino. Na ty šachy si moc nevzpomínám, ale domino, to mi okamžitě naskočilo. To jsem hrával vždycky až do omrzení s babičkou.
Tož jsem ten pytlík doma vybalil, šachy postavil na šachovnici (kterou mám už léta na skříňce jako dekoraci, ale bez těch šachů) a domino rozložil na stole. Děti se toho hned chytly a Matěj, že si zahrajeme ty šachy. Pustili jsme se do toho, jenže mě za chvilku přestalo bavit tavit si mozek patnáct tahů dopředu a tak jsem místo přenechal Kačce, čímž jsem se jednak zbavil povinnosti přemýšlet a druhak zabavil Kačku i Matěje dohromady, pročež vznikla hádka, kdo měl jak táhnout, kdy se smí dělat rošáda a kdy je mat. Šlo to docela rychle a nakonec dostal mat Matěj. Inu, kdo čím zachází …
A pak se dostalo ke slovu domino. Nad tím nemusíte přemýšlet a tak jsme se do toho s Kačkou dali. A hráli jsme pořád dokola do omrzení a včera znovu, až už Kačka nemohla.
Teď je mi to teprv jasný: ona to měla babička se mnou stejný - mohli jsme hrát pořád dokola a bez nároku na vyčerpání mozkových kapacit, prostě jenom do omrzení.
Musím přiznat, že se mi ten trik líbí. Nezbývá, než doufat, že Kačka ten domino efekt moc brzo neprokoukne.
Tož jsem ten pytlík doma vybalil, šachy postavil na šachovnici (kterou mám už léta na skříňce jako dekoraci, ale bez těch šachů) a domino rozložil na stole. Děti se toho hned chytly a Matěj, že si zahrajeme ty šachy. Pustili jsme se do toho, jenže mě za chvilku přestalo bavit tavit si mozek patnáct tahů dopředu a tak jsem místo přenechal Kačce, čímž jsem se jednak zbavil povinnosti přemýšlet a druhak zabavil Kačku i Matěje dohromady, pročež vznikla hádka, kdo měl jak táhnout, kdy se smí dělat rošáda a kdy je mat. Šlo to docela rychle a nakonec dostal mat Matěj. Inu, kdo čím zachází …
A pak se dostalo ke slovu domino. Nad tím nemusíte přemýšlet a tak jsme se do toho s Kačkou dali. A hráli jsme pořád dokola do omrzení a včera znovu, až už Kačka nemohla.
Teď je mi to teprv jasný: ona to měla babička se mnou stejný - mohli jsme hrát pořád dokola a bez nároku na vyčerpání mozkových kapacit, prostě jenom do omrzení.
Musím přiznat, že se mi ten trik líbí. Nezbývá, než doufat, že Kačka ten domino efekt moc brzo neprokoukne.
tíha zodpovědnosti
30/08/17 05:54
"A co si mám vzít k obědu?", ptala se Kačka, když jsem po zubařském ránu odvážel Matěje na dopolední trénink.
"A uměla by sis uvařit třeba krupicovou kaši?"
"Nevím. Mohla bych to zkusit."
"Tak mi zavolej, dáme to dohromady."
A jeli jsme.
A po poledni volá Kačka: "A jak mám, tatínku udělat tu kaši?"
"Já teď nemůžu, ale zkus si najít recept v té naší kuchařce, jo?"
Kačka chvilku hledala: "Ka.. kachna…karbanátky …kaše bramborová … kaviár … Tatínku, krupicová tu není."
"Aha, tak to asi proto, že každej ví. A zkusíš si jí vygůglit?"
"Tak počkej …"
"Teď to nejde, já ti zavolám jo?"
Zavolal jsem za chvilku.
"Už jsi jí našla?"
"Ještě ne. A kolik mám dát toho mlíka?"
"Aha. Tak to zkusíme po telefonu. Mlíka půl litru. A šest lžic krupice."
"A kde najdu krupici?"
"V podledním šuplíku ve druhé řadě první zprava."
"Je to tahle?"
"Já to nevidím."
"Aha. A jak to chutná?"
"Jako hodně hrubá mouka."
"Tak to bude ono. Šest lžic?"
"Šest, Kačko. A jednu lžíci cukru."
A co dál?"
"Dej to do toho rendlíku s ručkou a musíš to pořád míchat, aby se ti to nepřipálilo."
"A no kolik mám pustit ten sporák?"
"Asi tak na šestku."
"Tak já to budu míchat."
"Míchej a pak mi dej vědět, jaký to bylo."
Za nějaký čas jsem byl zvědavej, jak to dopadlo. A tak jsem zavolal první.
"Jaká byla kaše, Kačko?"
"Dobrá. A už přijel Matěj a dal si taky."
"No to je skvělý! Tak už umíš uvařit kaši. Prima Kačko."
Tak to bysme měli.
Kačka poprvé vařila krupicovou kaši a já poprvé radil po telefonu, jak na to. Oba jsme to zvládli. Kačka líp. Na ní byla celá ta tíha zodpovědnosti.
"A uměla by sis uvařit třeba krupicovou kaši?"
"Nevím. Mohla bych to zkusit."
"Tak mi zavolej, dáme to dohromady."
A jeli jsme.
A po poledni volá Kačka: "A jak mám, tatínku udělat tu kaši?"
"Já teď nemůžu, ale zkus si najít recept v té naší kuchařce, jo?"
Kačka chvilku hledala: "Ka.. kachna…karbanátky …kaše bramborová … kaviár … Tatínku, krupicová tu není."
"Aha, tak to asi proto, že každej ví. A zkusíš si jí vygůglit?"
"Tak počkej …"
"Teď to nejde, já ti zavolám jo?"
Zavolal jsem za chvilku.
"Už jsi jí našla?"
"Ještě ne. A kolik mám dát toho mlíka?"
"Aha. Tak to zkusíme po telefonu. Mlíka půl litru. A šest lžic krupice."
"A kde najdu krupici?"
"V podledním šuplíku ve druhé řadě první zprava."
"Je to tahle?"
"Já to nevidím."
"Aha. A jak to chutná?"
"Jako hodně hrubá mouka."
"Tak to bude ono. Šest lžic?"
"Šest, Kačko. A jednu lžíci cukru."
A co dál?"
"Dej to do toho rendlíku s ručkou a musíš to pořád míchat, aby se ti to nepřipálilo."
"A no kolik mám pustit ten sporák?"
"Asi tak na šestku."
"Tak já to budu míchat."
"Míchej a pak mi dej vědět, jaký to bylo."
Za nějaký čas jsem byl zvědavej, jak to dopadlo. A tak jsem zavolal první.
"Jaká byla kaše, Kačko?"
"Dobrá. A už přijel Matěj a dal si taky."
"No to je skvělý! Tak už umíš uvařit kaši. Prima Kačko."
Tak to bysme měli.
Kačka poprvé vařila krupicovou kaši a já poprvé radil po telefonu, jak na to. Oba jsme to zvládli. Kačka líp. Na ní byla celá ta tíha zodpovědnosti.
šilhavá snídaně
28/08/17 06:01
Teda ona je Kačka hezká holčička, to se musí nechat. Když se zrovna netváří. Ona se umí tvářit. A šklebit.
To sedíte třeba takhle u snídaně, Kačka něco říká, vy jí na to něco řeknete. Jí se to nelíbí, tak se zatváří. Anebo se nezatváří a rovnou zašilhá.
"Kačko! Tohleto na mě nedělej, to je děsný."
"A co, tatínku?"
A udělá to zas.
To už se rozchechtám a Kačka taky.
"Hele, přece nechceš, abych se uchechtal. Tak na mě prostě nešilhej a je to."
"Já přece šilhat neumím."
"No, právě. To řikáš dycky, dyž šilháš. Víš co? Já ti udělám fotku a ty se podiváš, jak vypadáš."
Cvak a je to.
Tak teď se podívej.
"No tak šilhám, no. Ale jenom když chci."
"No právě. Tak chtěj míň. Ať vypadáš jako hezká holčička."
"No tak jo."
Tak to by bylo. Šilhavou snídani bysme měli za sebou. Kačka už zas vypadá k světu a né takhle:
To sedíte třeba takhle u snídaně, Kačka něco říká, vy jí na to něco řeknete. Jí se to nelíbí, tak se zatváří. Anebo se nezatváří a rovnou zašilhá.
"Kačko! Tohleto na mě nedělej, to je děsný."
"A co, tatínku?"
A udělá to zas.
To už se rozchechtám a Kačka taky.
"Hele, přece nechceš, abych se uchechtal. Tak na mě prostě nešilhej a je to."
"Já přece šilhat neumím."
"No, právě. To řikáš dycky, dyž šilháš. Víš co? Já ti udělám fotku a ty se podiváš, jak vypadáš."
Cvak a je to.
Tak teď se podívej.
"No tak šilhám, no. Ale jenom když chci."
"No právě. Tak chtěj míň. Ať vypadáš jako hezká holčička."
"No tak jo."
Tak to by bylo. Šilhavou snídani bysme měli za sebou. Kačka už zas vypadá k světu a né takhle:
moje drahá
25/08/17 05:48
To jsem si dal tuhle v sobotu v Březnici v cukrárně na náměstí kafe a sachr. Jel jsem totiž s prázdným autem zpátky z Dolu, kam jsem vezl Kačku a Matěje na soustředění. Tož proč bych si nedal kafe, že jo. Za ty roky, co občas přes Březnici jezdím, se březnickým povedlo náměstí skvěle zvelbit a tudíž se to posezení u kafíčka vysloveně nabízelo.
Cukrárnu Zlaté časy tam vedou pravděpodobně manželé, prima lidi. Veselí jsou. A protože jsem si řekl, že i méveseléHaničce něco dovezu, vybíral jsem. Shodli jsme se na upomínce s Franzem Josefem I.
"Pohlednici?"
"Ale ne. Pohlednice mám po dědovi. Čokoládu si vezmu."
"Tak to jo. A nechcetu radši tuhlectu? Ta je potažená zlatem."
"Zlatem? A není to škoda?"
"To je jedlý zlato."
"No já nevím, vezmu si radši tu bez."
Vzal jsem si kafe, sachr, Franze Josefa I. a šel si to vychutnat před krámek do křesíka. Jak tak ukrajuju ten sachr, nějak se mi to rozleželo a když jsem dojedl a dopil, zašel jsem ještě znovu k pultu:
"Prosímvás, mohl bych si připlatit a vyměnit si to za tu s tím zlatem?"
"To víte, že jo."
"Já si to totiž rozmylel. Tohle bude lepčí dárek. Až to žena sní, budu moct říkat, že je moje zlato."
"Vy jste ale vzornej manžel," povídá paní a s tím jsme se rozloučili.
Nu a doma jsem dárek předal.
"Tady jsem ti přivez' jedlý zlato."
"Jedlý?!"
"Jo, jedlý zlato na čokoládě."
"No já nevím. To se jí?"
"Jí se to. A až to sníš, budeš moje drahá."
"Aha … tak to já si to uložím."
A moje draháHanička si to zlato vážně uložila a celý týden to vydržela a nesnědla ho.
Ona je zlatá i tak. Bez zlata.
Cukrárnu Zlaté časy tam vedou pravděpodobně manželé, prima lidi. Veselí jsou. A protože jsem si řekl, že i méveseléHaničce něco dovezu, vybíral jsem. Shodli jsme se na upomínce s Franzem Josefem I.
"Pohlednici?"
"Ale ne. Pohlednice mám po dědovi. Čokoládu si vezmu."
"Tak to jo. A nechcetu radši tuhlectu? Ta je potažená zlatem."
"Zlatem? A není to škoda?"
"To je jedlý zlato."
"No já nevím, vezmu si radši tu bez."
Vzal jsem si kafe, sachr, Franze Josefa I. a šel si to vychutnat před krámek do křesíka. Jak tak ukrajuju ten sachr, nějak se mi to rozleželo a když jsem dojedl a dopil, zašel jsem ještě znovu k pultu:
"Prosímvás, mohl bych si připlatit a vyměnit si to za tu s tím zlatem?"
"To víte, že jo."
"Já si to totiž rozmylel. Tohle bude lepčí dárek. Až to žena sní, budu moct říkat, že je moje zlato."
"Vy jste ale vzornej manžel," povídá paní a s tím jsme se rozloučili.
Nu a doma jsem dárek předal.
"Tady jsem ti přivez' jedlý zlato."
"Jedlý?!"
"Jo, jedlý zlato na čokoládě."
"No já nevím. To se jí?"
"Jí se to. A až to sníš, budeš moje drahá."
"Aha … tak to já si to uložím."
A moje draháHanička si to zlato vážně uložila a celý týden to vydržela a nesnědla ho.
Ona je zlatá i tak. Bez zlata.
jen pro úplnost
23/06/17 05:53
Kačka si zpívá, protože má radost ze života. Je to báječné. Ba dokonce některý písničky i znám a když už opakuje jednu moc často, stačí říct, přehodí desku a začne s jinou. Tuhle zase poslouchám a co neslyším: "Zachovej nám Hospodine, …"
No jo, vona je to taková chytlavá melodie a když jsem se učil roli do Hymny, opravoval jsem kolegům němčinu a vyhledal i Císařskou hymnu, aby bylo z čeho v naší komédii hrát. Kačka se to naučila hrát a teď si to i zpívá.
"Ale Kačko, víš, že je to hymna?"
"No já vím, dyť jste to zpívali na divadle."
"Zpívala to vdova Mastílková, to jo. Ale už zase zkus jinou."
"Tak jo."
Chvilku jsem se v duchu smál myšlence, že Kačka, aby mi vyhověla, začne : "Gott erhalte, Gott beschütze …", ale nazačala. Vzala si k srdci moji žádost a spustila úplně jinou:
"Wo ist mein Heim, wo ist mein Heim, …" *)
Inu, to divadlo se Kačce náramně líbilo.
*)
pro neznalce našeho představení a němčiny uvádím, že se jedná o německý překlad naší hymny, který jsme na divadle taky několikrát zpívali,
ale to dodávám jen pro úplnost ….
No jo, vona je to taková chytlavá melodie a když jsem se učil roli do Hymny, opravoval jsem kolegům němčinu a vyhledal i Císařskou hymnu, aby bylo z čeho v naší komédii hrát. Kačka se to naučila hrát a teď si to i zpívá.
"Ale Kačko, víš, že je to hymna?"
"No já vím, dyť jste to zpívali na divadle."
"Zpívala to vdova Mastílková, to jo. Ale už zase zkus jinou."
"Tak jo."
Chvilku jsem se v duchu smál myšlence, že Kačka, aby mi vyhověla, začne : "Gott erhalte, Gott beschütze …", ale nazačala. Vzala si k srdci moji žádost a spustila úplně jinou:
"Wo ist mein Heim, wo ist mein Heim, …" *)
Inu, to divadlo se Kačce náramně líbilo.
*)
pro neznalce našeho představení a němčiny uvádím, že se jedná o německý překlad naší hymny, který jsme na divadle taky několikrát zpívali,
ale to dodávám jen pro úplnost ….
ať mu neutrhneš křídlo!
30/05/17 05:48
Summary only available when permalinks are enabled.trvalý odkaz
až do neděle
22/05/17 05:48
V sobotu jsme se s Matějem jeli projet na kolech. Má nové, jelikož to narozeninové mu ve čtvrtek ukradli, jak jsem v pátek psal. Tudíž bylo třeba ho projet. Nu ale kde mám helmu? Prolezl jsem celej barák a nikde nebyla.
"Vždyť jí máš v kůlně."
"Ale ta je maminky. Mně by byla malá, já mám větší,"
A tak jsem prolézal dál. Pracovnu, komoru, šatnu, kůlnu … všechno dvakrát a nic. Pořád jen ta jedna, co je mi malá, v kůlně. Žádná další.
"A nemáš jí v kůlně?", ptala se málaskaváHanička.
"Ne, ta je mi malá."
Jel jsem tedy bez přilby. Objeli jsme si kolečko do Břežan a zpátky přes Lhotu a v neděli navrhuju, abychom jeli všichni. MáveseláHanička souhlasila a tak jsme se odpoledne jali připravovat. A já znovu hledel ten cyklistickej klobouk.
"A vážně to není ta v kůlně?", ptala se dál mázvědaváHanička.
"Ne, ta je tvoje."
"Ta není moje, já mám svojí už na hlavě."
"Jak jí můžeš mít na hlavě, když je v kůlně?"
"Já jí neměla v kůlně, já jí měla ve svý šatně. A teď jí mám na hlavě."
"No jo, ale tahle je mi malá, dyť jsem si jí zkoušel!"
"Jenomže, tatínku, já jsem ti jí zmenšil, protože jsem si jí pučoval, dyž jsem jel na čarodějnice."
"…..!"
Jo, byla to moje hlema, ta v tý kůlně. Jenomže byla utažená a zmenšená, takže se mi na první pokus na hlavu nevešla. To se mi v sobotu neřeklo, ani to, že ta druhá, Haniččina, je jinde. Takový zásadní věci se přede mnou tutlaj až do neděle.
"Vždyť jí máš v kůlně."
"Ale ta je maminky. Mně by byla malá, já mám větší,"
A tak jsem prolézal dál. Pracovnu, komoru, šatnu, kůlnu … všechno dvakrát a nic. Pořád jen ta jedna, co je mi malá, v kůlně. Žádná další.
"A nemáš jí v kůlně?", ptala se málaskaváHanička.
"Ne, ta je mi malá."
Jel jsem tedy bez přilby. Objeli jsme si kolečko do Břežan a zpátky přes Lhotu a v neděli navrhuju, abychom jeli všichni. MáveseláHanička souhlasila a tak jsme se odpoledne jali připravovat. A já znovu hledel ten cyklistickej klobouk.
"A vážně to není ta v kůlně?", ptala se dál mázvědaváHanička.
"Ne, ta je tvoje."
"Ta není moje, já mám svojí už na hlavě."
"Jak jí můžeš mít na hlavě, když je v kůlně?"
"Já jí neměla v kůlně, já jí měla ve svý šatně. A teď jí mám na hlavě."
"No jo, ale tahle je mi malá, dyť jsem si jí zkoušel!"
"Jenomže, tatínku, já jsem ti jí zmenšil, protože jsem si jí pučoval, dyž jsem jel na čarodějnice."
"…..!"
Jo, byla to moje hlema, ta v tý kůlně. Jenomže byla utažená a zmenšená, takže se mi na první pokus na hlavu nevešla. To se mi v sobotu neřeklo, ani to, že ta druhá, Haniččina, je jinde. Takový zásadní věci se přede mnou tutlaj až do neděle.
byl za modela
03/05/17 05:44
Kyž jsem byl malej, jezdíval jsem s dědečkem k holiči do Sán, k Šamšovi. Šlo se tam po schůdkách nahoru a doleva, do oficíny. Tam měl Šamša vysokou židli a ruční mašinku, takový to cvakátko, co funguje jako nůžky, ale nejsou to nůžky, nýbrž mašinka. A jak Šamša hýbal prstama, mašinka střihala, jenže měl strojek tupej, nenabroušenej a tak to tahalo a měl děsně studený ruce a tou tupou mašinkou mě tu hlavu dycky vopižlal, čímž jsem měl účes za pět korun na léto hotovej.
Dneska si Matěj poroučí sám. Kdepak ruční mašinka. Pěkně elektrická a nůžky a nahoře mi to nechte delší a po stranách nakrátko a kolem uší ještě nevím, snad taky trochu dolů …
Inu, mladý pán si tvoří vzhled podle sebe. Ale tu hrůzu v očích má taky. Já se dycky bál, jak to dopadne přesto, že jsem si mohl být jistej, že dycky stejně. Matěj se bojí o to víc, jelikož výsledek dopředu nezná.
Včera se ten děs dal vážit na kuchyňský váze.
"Jak mi to začala stříhat, bylo to děsný. Hned na začátku mi to vzala nahoře a já myslel, že to bude na ježka. To jsem se bál nejvíc. Ale pak už to začalo bejt dobrý a nakonec to dopadlo hezky," hodnotil Matěj práci kadeřnice.
"Tentokrát to máš docela fajn," ocenila účes i mácitliváHanička.
Uff. Vyšel jsem z toho bez úhony a celkem slavně, což se pozná podle toho, že si doma všimli mého ostříhání jen jaksi mimoděk a až po Matějovi.
Včera holt byl za modela.
Dneska si Matěj poroučí sám. Kdepak ruční mašinka. Pěkně elektrická a nůžky a nahoře mi to nechte delší a po stranách nakrátko a kolem uší ještě nevím, snad taky trochu dolů …
Inu, mladý pán si tvoří vzhled podle sebe. Ale tu hrůzu v očích má taky. Já se dycky bál, jak to dopadne přesto, že jsem si mohl být jistej, že dycky stejně. Matěj se bojí o to víc, jelikož výsledek dopředu nezná.
Včera se ten děs dal vážit na kuchyňský váze.
"Jak mi to začala stříhat, bylo to děsný. Hned na začátku mi to vzala nahoře a já myslel, že to bude na ježka. To jsem se bál nejvíc. Ale pak už to začalo bejt dobrý a nakonec to dopadlo hezky," hodnotil Matěj práci kadeřnice.
"Tentokrát to máš docela fajn," ocenila účes i mácitliváHanička.
Uff. Vyšel jsem z toho bez úhony a celkem slavně, což se pozná podle toho, že si doma všimli mého ostříhání jen jaksi mimoděk a až po Matějovi.
Včera holt byl za modela.
velikonoční trávník
18/04/17 05:44
Letošní Velikonoce svou povahou patří nejspíš do rubriky "o počasí", jelikož takhle studený, deštivý, kroupový a nevlídný svátky tu už dlouho nebyly. Kdepak nějaké to koledování za slunného pondělního dopoledne. Koledníci skoro ani nevytáhli paty. A ti, kteří se odhodlali, přišli zmoklí. Inu aprílové počasí, jak má být. Ptáčkům jsme do krmítka nasypali, aby měli taky nějkakou koledu a ti, ktří přiletěli na tom byli stejně, jako ti koledníci. Celí zmoklí.
Já jsem o víkendu pod střechou přitesal v žulovém podstavci díru, ktrá byla příliš mělká a podařilo se mi opravit tak stojan lampy, kterou nám v zimě shodil mráz, přesněji řečeno led, který vytlačil sloupek lampy ze stojanu. Vše tedy opraveno, nohu jsem pro jistotu řádně ve stojanu ukotvil chemickou kotvou a teď to stojí, jak má.
MápracovitáHanička vyráběla kraslice a malovené perníčky a velikonoční trávník. Už minulý týden totiž pronásledovala pampelišky. To se dělá postřikem. Jenomže když si spletete postřik a místo speciálního výběrového použijete univerzální likvidační, zmizí nejen pampelišky, ale i tráva. A tak máme teď nejen malovaná vajíčka a perníčky, ale i puntíkatej trávník. Ono to časem zaroste, ale než se to znovu zazelená, budeme vědět, kde ty pampelišky byly.
No a děti si s Jurášem hrály a užívaly si nejstaršího bráchu, jelikož je to vzácná návštěva. Dokonce i chvilku, když bylo v sobotu ještě rozumné počasí, létali všichni venku na poli s vlaštovkami na motorek, což je děsná vymyšlenost. Kupodivu to i opravdu lítá.
Nu a tak to byly, jak je vidět, přeci jen veselé Velikonoce. A na počasí si nakonec nikdo nijak zvlášť nestěžoval.
Já jsem o víkendu pod střechou přitesal v žulovém podstavci díru, ktrá byla příliš mělká a podařilo se mi opravit tak stojan lampy, kterou nám v zimě shodil mráz, přesněji řečeno led, který vytlačil sloupek lampy ze stojanu. Vše tedy opraveno, nohu jsem pro jistotu řádně ve stojanu ukotvil chemickou kotvou a teď to stojí, jak má.
MápracovitáHanička vyráběla kraslice a malovené perníčky a velikonoční trávník. Už minulý týden totiž pronásledovala pampelišky. To se dělá postřikem. Jenomže když si spletete postřik a místo speciálního výběrového použijete univerzální likvidační, zmizí nejen pampelišky, ale i tráva. A tak máme teď nejen malovaná vajíčka a perníčky, ale i puntíkatej trávník. Ono to časem zaroste, ale než se to znovu zazelená, budeme vědět, kde ty pampelišky byly.
No a děti si s Jurášem hrály a užívaly si nejstaršího bráchu, jelikož je to vzácná návštěva. Dokonce i chvilku, když bylo v sobotu ještě rozumné počasí, létali všichni venku na poli s vlaštovkami na motorek, což je děsná vymyšlenost. Kupodivu to i opravdu lítá.
Nu a tak to byly, jak je vidět, přeci jen veselé Velikonoce. A na počasí si nakonec nikdo nijak zvlášť nestěžoval.
je krapet vyfouknutej
21/03/17 05:44
Máte nafukovací auto? Přiznejte, že už jste si někdy říkali, že by bylo potřeba. Třeba když jedete na lyže. My jsme si až do minulého týdne mysleli, že žádné takové auto není, natož abychom ho měli doma. A vida: fšecko je jinak.
Jeli jsme totiž Foresterem mélaskavéHaničky, poněvadž moje auto pořád čeká v servisu, až přijde ta správná součástka ku opravě. Nu a do toho autíčka jsme se bez problému vešli i s lyžema a prkny na střeše v boxu. Tedy zdánlivě nafukovací auto. A to jsme ještě ani netušili, že nafukovací je opravdu.
Vlastně ani ne tak nafukovací jako vyfukovací.
Komfortní svezení na hory a zpátky taky nic o žádném foukání nenaznačovalo. Jen každý den, když jsem pod lanovkou vystupovali, měl jsme takovej ten divnej pocit strojaře, že to auto je nějak moc čumákem nahoru. Že by tak bejt nemělo. Jenomže ono bylo a je jinak všechno v nejlepším pořádku. Autíčko jezdí tiše, pohodlně, nic mu nechybí … jen jaksi ta zadní náprava je nějak níž, než dycky. Nu což, třeba je něco, o čem nevím, koneckonců na podzim auto dostalo nové tlumiče.
Nuže dojeli jsme domů někdy v jedenáct v noci a couvám do garáže, když: škkkkrrrrrr.
Ježkovy voči! My dřeme něčím vespod vo přejezd!
Hned zpátky, mávyděšenáHanička vylezla z auta a naviguje a hned mě vrací: "Jo, zpátky, jseš moc nízko!"
Zaparkovali jsme před domem a 22cm světlé výšky Forestra jsem začal řešit až druhý den. Zajel jsem do servisu, kde tlumiče měnili a tam pánové auto pozvedli, prohlédli, podumali a pravili, že s tím nic není.
"No jo: není. Ale drhneme vo zem!"
Zavolal jsem tedy ke kováři, když kovaříček nepomohl. A v Subaru mi prozradili, že automatické vyrovnávání nivelity je svěřeno právě tlumičům, které jsou speciální a tudíž při výměně se nedají do Forestra instalovat jen tak ledajké, jelikož ty ledajaké auto neudrží a časem při zatížení se jaksi "vyfouknou" a už se zpátky "nenafouknou".
Tak a je to. Máme vyfukovací auto.
Vše reklamováno, v servisu teď zkoumají, které tlumiče nám v rámci reklamace vymění, aby se auto už nevyfukovalo a máveseláHanička dál s Forestrem jezdí. Koneckonců mu nic není. Jen je krapet vyfouknutej.
Jeli jsme totiž Foresterem mélaskavéHaničky, poněvadž moje auto pořád čeká v servisu, až přijde ta správná součástka ku opravě. Nu a do toho autíčka jsme se bez problému vešli i s lyžema a prkny na střeše v boxu. Tedy zdánlivě nafukovací auto. A to jsme ještě ani netušili, že nafukovací je opravdu.
Vlastně ani ne tak nafukovací jako vyfukovací.
Komfortní svezení na hory a zpátky taky nic o žádném foukání nenaznačovalo. Jen každý den, když jsem pod lanovkou vystupovali, měl jsme takovej ten divnej pocit strojaře, že to auto je nějak moc čumákem nahoru. Že by tak bejt nemělo. Jenomže ono bylo a je jinak všechno v nejlepším pořádku. Autíčko jezdí tiše, pohodlně, nic mu nechybí … jen jaksi ta zadní náprava je nějak níž, než dycky. Nu což, třeba je něco, o čem nevím, koneckonců na podzim auto dostalo nové tlumiče.
Nuže dojeli jsme domů někdy v jedenáct v noci a couvám do garáže, když: škkkkrrrrrr.
Ježkovy voči! My dřeme něčím vespod vo přejezd!
Hned zpátky, mávyděšenáHanička vylezla z auta a naviguje a hned mě vrací: "Jo, zpátky, jseš moc nízko!"
Zaparkovali jsme před domem a 22cm světlé výšky Forestra jsem začal řešit až druhý den. Zajel jsem do servisu, kde tlumiče měnili a tam pánové auto pozvedli, prohlédli, podumali a pravili, že s tím nic není.
"No jo: není. Ale drhneme vo zem!"
Zavolal jsem tedy ke kováři, když kovaříček nepomohl. A v Subaru mi prozradili, že automatické vyrovnávání nivelity je svěřeno právě tlumičům, které jsou speciální a tudíž při výměně se nedají do Forestra instalovat jen tak ledajké, jelikož ty ledajaké auto neudrží a časem při zatížení se jaksi "vyfouknou" a už se zpátky "nenafouknou".
Tak a je to. Máme vyfukovací auto.
Vše reklamováno, v servisu teď zkoumají, které tlumiče nám v rámci reklamace vymění, aby se auto už nevyfukovalo a máveseláHanička dál s Forestrem jezdí. Koneckonců mu nic není. Jen je krapet vyfouknutej.
bez zelenýho slizu
07/03/17 05:48
Kdo by neměl rád plastelínu, že. Děti si s tím hrajou, velký s tím tmelej kde co a filmaři s ní dělaj přímo zázraky, však taky máme v oblibě třeba naše chobotnice nebo ovečku Shaun (nechápu proč ovečka, když je to beránek) či Wallace & Gromita.
Je nasnadě, že pokud jde o plastelínu, jeví se tato jako vhodný dárek k narozeninám, čehož Kačka využila a Matějovi takovou extra speciální pořídila. A protože je to plastelína obzvlášť zajímavých vlastností, pořídila jí i sobě. Sobě zelenou, Matějovi oranžovou.
Matěj už je velkej kluk, tekže o něm a jeho plastelíně nevíme.
Kačka sice říká, že už je taky velká holka, ale o její plastelíně víme. Víme, že je obtisklá na prostěradle i na polštáři. Nu a včera jsme nemohli najít její telefon. Zavolal jsem na něj a nebyl slyšet. Matěj ho přinesl ze svého pokoje, že tam drnčí, ale nezvoní.
"Kačko! Tys balila telefon do plastelíny?!"
"Ale to byl takovej obal. Jako gumovej. A děsně ten telefon chránil. A …"
"A nacpala jsi plastelínu do reproduktoru."
"Ale hned jsem jí zase vyndala a …"
"A stejně tam zůstala v tý mřížce a teď to nezvoní ani nehraje."
"Ale já …"
"Ale já jsem ti říkal, že to tam nesmíš nacpat a stejně jsi to udělala."
"Já jsem, tatínku …"
"Jseš teď bez telefonu. Telefon, kterej nezvoní je k ničemu."
Bylo to vážný. Vážně ucpaný a Kačka šla nešťastná spát.
No a já vzal jejího ajfouna, nástroje, vibrační kartáček na zuby, líh, vatový tampóny a pustil jsem se do čistění. Naštěstí je reproduktor umístěn tak, že jde docela snadno vyndat a mřížka na těle telefonu je pak z obou stran dostupná. Trvalo to tak půl druhý hodiny. A po vyčistění a sestavení to zase zvonilo a hrálo. Ale drhnul jsem to dost dlouho. Ta plastelína má vopravdu neobyčejný vlastnosti.
Kačka byla překvapená, že jí telefon vzbudil.
"Tys mi ho, tatínku, opravil!"
"Jo, vyčistil vod plastelíny."
"Ty jseš tak hodnej!"
Inu, nezbejvá, než doufat, že se dostavilo poučení a už nebude znovu balit ajfoun do plastelíny.
Uvidíme. Pro tuto chvíli je telefon bez zelenýho slizu. Snad to nějakou dobu vydrží.
Je nasnadě, že pokud jde o plastelínu, jeví se tato jako vhodný dárek k narozeninám, čehož Kačka využila a Matějovi takovou extra speciální pořídila. A protože je to plastelína obzvlášť zajímavých vlastností, pořídila jí i sobě. Sobě zelenou, Matějovi oranžovou.
Matěj už je velkej kluk, tekže o něm a jeho plastelíně nevíme.
Kačka sice říká, že už je taky velká holka, ale o její plastelíně víme. Víme, že je obtisklá na prostěradle i na polštáři. Nu a včera jsme nemohli najít její telefon. Zavolal jsem na něj a nebyl slyšet. Matěj ho přinesl ze svého pokoje, že tam drnčí, ale nezvoní.
"Kačko! Tys balila telefon do plastelíny?!"
"Ale to byl takovej obal. Jako gumovej. A děsně ten telefon chránil. A …"
"A nacpala jsi plastelínu do reproduktoru."
"Ale hned jsem jí zase vyndala a …"
"A stejně tam zůstala v tý mřížce a teď to nezvoní ani nehraje."
"Ale já …"
"Ale já jsem ti říkal, že to tam nesmíš nacpat a stejně jsi to udělala."
"Já jsem, tatínku …"
"Jseš teď bez telefonu. Telefon, kterej nezvoní je k ničemu."
Bylo to vážný. Vážně ucpaný a Kačka šla nešťastná spát.
No a já vzal jejího ajfouna, nástroje, vibrační kartáček na zuby, líh, vatový tampóny a pustil jsem se do čistění. Naštěstí je reproduktor umístěn tak, že jde docela snadno vyndat a mřížka na těle telefonu je pak z obou stran dostupná. Trvalo to tak půl druhý hodiny. A po vyčistění a sestavení to zase zvonilo a hrálo. Ale drhnul jsem to dost dlouho. Ta plastelína má vopravdu neobyčejný vlastnosti.
Kačka byla překvapená, že jí telefon vzbudil.
"Tys mi ho, tatínku, opravil!"
"Jo, vyčistil vod plastelíny."
"Ty jseš tak hodnej!"
Inu, nezbejvá, než doufat, že se dostavilo poučení a už nebude znovu balit ajfoun do plastelíny.
Uvidíme. Pro tuto chvíli je telefon bez zelenýho slizu. Snad to nějakou dobu vydrží.
je to rámus, ale jinej
22/02/17 05:58
Jelikož se příliš neorientuju v paragrafech, nejsem si tak docela jistej, estli zanedbání povinné výchovy patří do slovníku sbírky zákonů. Ostatně to není tolik důležité, jako to, že jsem včera s překvapením zjistil, že jsem tu povinnou výchovu zásadně zanedbal. Trestem je mi kritika Matějova a to:
"Tatínku, to je hrozný, můžeš to už vypnout?! To je samý tadadada-tadadada-tadadada jaky ty pynkflojdi …"
"Ale Matěji, to přece jsou Tři sestry, to je punková kapela a Pink Floyd hrajou něco úplně jinýho, to je spíš psychedelickej rock."
"To je jedno, je to rámus a furt to samý dokola."
"To s tebou musím souhlasit, punk je takovej rámus, ale s Floydama to nemá vůbec nic společnýho."
"Ale má. To jak jsi mi minule pouštěl, byl taky děsnej rámus a …"
"Jistě, mohlo to být trochu víc nahlas, ale byl to úplně jinej rámus."
"No tak jsem to třeba trochu splet, ale to je jedno. Už ty Tři sestry nepouštěj, je to furt dokola …"
"To je schválně, oni si v těch písničkách dělají z věcí legraci a …"
"… a rámus!"
"Máš pravdu, je to rámus. Ale jinej."
Tak. A mám to.
Zanedbání povinné hudební výchovy má za následek, že Matěj nedělá rozdílu mezi Another Brick In The Wall a Alkohol je.
Jediný, co mě utěšuje je to, že jsem ho vzal na koncert Jethro Tull a Iana Andersona už pozná. Ovšem jen jeho. Fanánka ani Gilmoura zatím neviděl. A to je velká mezera.
Mám co napravovat.
"Tatínku, to je hrozný, můžeš to už vypnout?! To je samý tadadada-tadadada-tadadada jaky ty pynkflojdi …"
"Ale Matěji, to přece jsou Tři sestry, to je punková kapela a Pink Floyd hrajou něco úplně jinýho, to je spíš psychedelickej rock."
"To je jedno, je to rámus a furt to samý dokola."
"To s tebou musím souhlasit, punk je takovej rámus, ale s Floydama to nemá vůbec nic společnýho."
"Ale má. To jak jsi mi minule pouštěl, byl taky děsnej rámus a …"
"Jistě, mohlo to být trochu víc nahlas, ale byl to úplně jinej rámus."
"No tak jsem to třeba trochu splet, ale to je jedno. Už ty Tři sestry nepouštěj, je to furt dokola …"
"To je schválně, oni si v těch písničkách dělají z věcí legraci a …"
"… a rámus!"
"Máš pravdu, je to rámus. Ale jinej."
Tak. A mám to.
Zanedbání povinné hudební výchovy má za následek, že Matěj nedělá rozdílu mezi Another Brick In The Wall a Alkohol je.
Jediný, co mě utěšuje je to, že jsem ho vzal na koncert Jethro Tull a Iana Andersona už pozná. Ovšem jen jeho. Fanánka ani Gilmoura zatím neviděl. A to je velká mezera.
Mám co napravovat.
jsou sice bráchové, ale ...
17/02/17 05:49
Jsme ve věku opatření, zajištění, prověření … skoro už jsme tam, kde nás chtěl Velký bratr mít. Spějeme tam dobrovolně, v zájmu vlastní bezpečnosti, jak s oblibou papouškují všichni političtí korektníci. Nu a v takové době musí mít každý nějakou bumášku na to, že existuje. Nejčastěji občanku. Kdo ještě není občanem a nemůže jí mít, musí mít pas. Kdo nemá pas, je … je bez pasu.
Bez pasu se ocitli Kačka s Matějem právě teď, poněvadž už uběhlo pět let od vydání jejich pasu prvního, což znamená, že pozbývá platnosti a je třeba vystavit nový, opět na pět. Tedy na pět let.
Už z toho, jak probíhal ten akt žádání o pas je vidět, jak jsou každej jinej.
Matěj se deset minut před zrcadlem na dveřích žadatelny upravoval a pořád si nepřipadal dost umělecky rozcuchanej.
Kačka sundala čepici, a prohlásila, že si nevzala hřeben, jelikož jsem jí neřek', že se bude česat, pročež to takhle stačí. Uhrábla si vlasy na stranu a přistoupila k fotografování.
Matěj děl, že se neumí usmívat a fotku jsme aranžovali natřikrát. A pořád prej to není ono.
Kačka zasedla, usmála se a fotka byla na první dobrou.
Matěj pravil, že neumí dost čitelně psát a to, co vytvořil na podpisovou destičku, přesně odpovídalo tomu, co řekl. Teprve když už bylo pozdě, prohlásil, že netušil, že se má podepsat. Ale nakonec je to prý fuk.
Kačka si podpis nacvičila a pak jej krasopisně namalovala do příslušného rámečku.
Matěj se ptal, u jakého okénka si ten pas vyzvedneme a děsně se divil, že to nebude hned, ale až za čtrnáct dní.
Kačka se ptala, kam teď půjdeme a jestli to bude překvapení.
A takhle je to se vším.
Jsou to sice bráchové, ale každej jinej. Jako ty medvědi od Kolína.
Bez pasu se ocitli Kačka s Matějem právě teď, poněvadž už uběhlo pět let od vydání jejich pasu prvního, což znamená, že pozbývá platnosti a je třeba vystavit nový, opět na pět. Tedy na pět let.
Už z toho, jak probíhal ten akt žádání o pas je vidět, jak jsou každej jinej.
Matěj se deset minut před zrcadlem na dveřích žadatelny upravoval a pořád si nepřipadal dost umělecky rozcuchanej.
Kačka sundala čepici, a prohlásila, že si nevzala hřeben, jelikož jsem jí neřek', že se bude česat, pročež to takhle stačí. Uhrábla si vlasy na stranu a přistoupila k fotografování.
Matěj děl, že se neumí usmívat a fotku jsme aranžovali natřikrát. A pořád prej to není ono.
Kačka zasedla, usmála se a fotka byla na první dobrou.
Matěj pravil, že neumí dost čitelně psát a to, co vytvořil na podpisovou destičku, přesně odpovídalo tomu, co řekl. Teprve když už bylo pozdě, prohlásil, že netušil, že se má podepsat. Ale nakonec je to prý fuk.
Kačka si podpis nacvičila a pak jej krasopisně namalovala do příslušného rámečku.
Matěj se ptal, u jakého okénka si ten pas vyzvedneme a děsně se divil, že to nebude hned, ale až za čtrnáct dní.
Kačka se ptala, kam teď půjdeme a jestli to bude překvapení.
A takhle je to se vším.
Jsou to sice bráchové, ale každej jinej. Jako ty medvědi od Kolína.
ještě umí lítat
06/02/17 05:53
Zdá se, že největší mrazy polevily a čeká nás období teplot v okolí nuly. Nejvyšší čas zavzpomínat, jak to bylo, když opravdu mrzlo.
Totiž jak to viděla Kačka.
Tuhle mi volala, že se natáhla na ledě cestou domů. Prý v zatáčce uklouzla.
"A jsi v pořádku, Kačko?"
"Ano tatínku, jen mě bolí zadek."
"Tak to bude dobrý."
U toho by mohlo zůstat, kdyby Kačka nezačala s těma letadlama.
"Podívej, tatínku, kolik jich je dneska na obloze! Já jich napočítala jedenáct. To je krásný."
"No jo, jedenáct. A támhle je další."
"A, já je dycky počítám, když jdu domů."
"Aha?"
"No víš, jak je ta ulice z kopce, tak já se rozeběhnu a dívám se na nebe a přitom počítám, kolik je tam letadel."
"Aha."
"No. A tady v tý zatáčce, zrovna tuhle na tom ledu to děsně klouže," ukazovala mi Kačka," a jak jsem běžela a počítala ty letadla, tak mi to uklouzlo a …"
"A tvrdě jsi přistála a natloukla si podvozek."
"No. Natloukla. Ale bylo to krásný! Podívej, támhle zase letí a já ti ukážu, jak běhám a počítám …"
Tentokrát už Kačka neuklouzla a já jí závidím, že ještě pořád umí tak nádherně lítat.
Já už to zapomněl.
Totiž jak to viděla Kačka.
Tuhle mi volala, že se natáhla na ledě cestou domů. Prý v zatáčce uklouzla.
"A jsi v pořádku, Kačko?"
"Ano tatínku, jen mě bolí zadek."
"Tak to bude dobrý."
U toho by mohlo zůstat, kdyby Kačka nezačala s těma letadlama.
"Podívej, tatínku, kolik jich je dneska na obloze! Já jich napočítala jedenáct. To je krásný."
"No jo, jedenáct. A támhle je další."
"A, já je dycky počítám, když jdu domů."
"Aha?"
"No víš, jak je ta ulice z kopce, tak já se rozeběhnu a dívám se na nebe a přitom počítám, kolik je tam letadel."
"Aha."
"No. A tady v tý zatáčce, zrovna tuhle na tom ledu to děsně klouže," ukazovala mi Kačka," a jak jsem běžela a počítala ty letadla, tak mi to uklouzlo a …"
"A tvrdě jsi přistála a natloukla si podvozek."
"No. Natloukla. Ale bylo to krásný! Podívej, támhle zase letí a já ti ukážu, jak běhám a počítám …"
Tentokrát už Kačka neuklouzla a já jí závidím, že ještě pořád umí tak nádherně lítat.
Já už to zapomněl.
na každej styl jiný udělátko
01/02/17 06:01
Není nad vlastní zkušenost, ovšem vysvětlete to těm, kteří jí nemají.
Například zrovna včera jsem se přidal k zástupu poučených s vlastní zkušeností. Připouštím, že už nějakou tu osobní zkušenost jsem během let pochytal, ale tahle mi do sbírky stále chyběla. No bodejď ne, copak já běhám na běžkách? Z něčeho takového mě jistě nepodezíráte. Takže získaná zkušenost není tak úplně moje. Je Kaččina, ale jako by moje byla.
Odvezl jsem děti totiž, stejně jako minulé úterý, do Chuchle na běžecký ovál, aby mohly zimně trénovat. Matěj běžky nemá, jelikož jsme s tím nepočítali, takže za stovku půjčit, ale Kačka je má dlouhodobě pronajaté, takže … takže si nechala doma boty. To zjistila až v okamžiku, kdy si chtěla připnout lyže na pohorky a tak nějak to nešlo. Chtěl jsem jí vytrestat a nechat jí bez tréninku, ale nakonec jsem od trestu upustil a půjčil jí boty i běžky stejně jako Matějovi (samotné boty totiž půjčit sice šly, ale s jiným vázáním). Nu a tak běhali oba.
A teď přijde ta zkušenost.
Totiž Kačka měla objednané a půjčené běžky se šupinkami, tedy takové ty turistické choďky, co jsou určeny ke kochání se krajinou. Na nich to minule Kačce sice šlo, ale jezdila jak paní radová. Takovej ten rozvážnej styl co noha nohu sotva mine. O bruslení na sněhu nemohlo být ani řeči.
"Ono to na těchhle lyžích moc nejde," vysvětloval Tomáš.
No mně se tomu nechtělo moc věřit. Známe Kačku.
Jenomže právě včera díky zapomenutým botám jsem Kače půjčil lyže na bruslení. Bez šupinek, kratší, užší, lehčí. A ejhle! Okamžitě jí to šlo. Matěj jako už týden starej mazák na tom byl pochopitelně líp, ale Kačenka se nedala a s kamarádkou ladily styl a šlo jim to skoro jako Neumannové, taky Kateřině.
Takže je to prauda praudoucí: na šupinkových běžkách se fakt nedá bruslit, zatímco naopak ty bruslící vám při klasickém stylu budou podkluzovat. Kdesi jsem si přečetl, že to jinou konstrukcí, tuhostí a prohnutím. To už je ale pro mě vyšší dívčí.
Prostě je to tak, že holt na každej styl je jiný udělátko.
Jo a tuhlec je záznam, jak to šlo Matějovi. Půjčil jsem mu po pár zahřívacích kolech hodinky, aby to nahrál a tady to uvádím proto, aby bylo jasno, že tenhle záznam fakt není můj. To jen pro pořádek, kdyby k tomu někdo někde přišel a tvrdil mi, že běhám.
Matejuv_trenink_160131
Například zrovna včera jsem se přidal k zástupu poučených s vlastní zkušeností. Připouštím, že už nějakou tu osobní zkušenost jsem během let pochytal, ale tahle mi do sbírky stále chyběla. No bodejď ne, copak já běhám na běžkách? Z něčeho takového mě jistě nepodezíráte. Takže získaná zkušenost není tak úplně moje. Je Kaččina, ale jako by moje byla.
Odvezl jsem děti totiž, stejně jako minulé úterý, do Chuchle na běžecký ovál, aby mohly zimně trénovat. Matěj běžky nemá, jelikož jsme s tím nepočítali, takže za stovku půjčit, ale Kačka je má dlouhodobě pronajaté, takže … takže si nechala doma boty. To zjistila až v okamžiku, kdy si chtěla připnout lyže na pohorky a tak nějak to nešlo. Chtěl jsem jí vytrestat a nechat jí bez tréninku, ale nakonec jsem od trestu upustil a půjčil jí boty i běžky stejně jako Matějovi (samotné boty totiž půjčit sice šly, ale s jiným vázáním). Nu a tak běhali oba.
A teď přijde ta zkušenost.
Totiž Kačka měla objednané a půjčené běžky se šupinkami, tedy takové ty turistické choďky, co jsou určeny ke kochání se krajinou. Na nich to minule Kačce sice šlo, ale jezdila jak paní radová. Takovej ten rozvážnej styl co noha nohu sotva mine. O bruslení na sněhu nemohlo být ani řeči.
"Ono to na těchhle lyžích moc nejde," vysvětloval Tomáš.
No mně se tomu nechtělo moc věřit. Známe Kačku.
Jenomže právě včera díky zapomenutým botám jsem Kače půjčil lyže na bruslení. Bez šupinek, kratší, užší, lehčí. A ejhle! Okamžitě jí to šlo. Matěj jako už týden starej mazák na tom byl pochopitelně líp, ale Kačenka se nedala a s kamarádkou ladily styl a šlo jim to skoro jako Neumannové, taky Kateřině.
Takže je to prauda praudoucí: na šupinkových běžkách se fakt nedá bruslit, zatímco naopak ty bruslící vám při klasickém stylu budou podkluzovat. Kdesi jsem si přečetl, že to jinou konstrukcí, tuhostí a prohnutím. To už je ale pro mě vyšší dívčí.
Prostě je to tak, že holt na každej styl je jiný udělátko.
Jo a tuhlec je záznam, jak to šlo Matějovi. Půjčil jsem mu po pár zahřívacích kolech hodinky, aby to nahrál a tady to uvádím proto, aby bylo jasno, že tenhle záznam fakt není můj. To jen pro pořádek, kdyby k tomu někdo někde přišel a tvrdil mi, že běhám.
Matejuv_trenink_160131
elektronická pošta
18/01/17 05:49
Když člověk zapomene úkol, tak je … no tak je bez úkolu, to se nedá svítit
V dobách mé školní docházky to znamenalo nějaký postih jako třeba kuli nebo trest v podobě dalšího úkolu či jinou nepříjemnou pobídku pro vylepšení paměti. Dneska to není nijak odlišné. Dostanete kuli nebo N či jinou známku hodnotící vaši zapomnětlivost.
Ovšem forma je jiná.
Rodičové si to přečtou v elektronické žákovské knížce.
To je nepříjemné dvojnásob, poněvadž elektronickou žákovskou nemůžete ztratit nebo simulovat, že jí má zrovna pančelka ve sborovně. Proti tomu je třeba se bránit. Nejlepší obranou - a to už se ví pár tisíc let - je útok. Tedy úkol nezapomenout. A opět tu máme věk elektronické komunikace a tudíž obrana může být vedena různými směry. To, že si úkol napíšete a nezapomenete si ho dát do tašky, to by bylo moc snadné.
Takže například včera mi Matěj volá:
"Tatínku, ještě jste s Kačkou doma?"
"Právě odjíždíme. Copak?"
"Bych potřeboval pomoct."
"Povídej."
"No já jsem zapomněl doma úkol. Ten cos' mi ho včera podepisoval."
"Dovézt ti ho už nestihnu."
"To ani nechci. Ale já jsem teď na stanici tramvaje, tak kdybys mi ho vyfotil a poslal mailem, tak až přijedu do školy, tak bych si ho moh' stáhnout."
"To by šlo. A to bude pančelce stačit?"
"Jo. Asi jo."
"Tak jo."
"Děkuju."
Stalo se, jak Matěj naplánoval: Penčelka se prý zlobila, ale jako důkaz to stačilo a velké černé N v žákovský není.
Inu, jak jsem řek': ta forma už je dneska jiná.
Na druhou stranu dnešní žactvo rychle pochopilo důležitost elektronické komunikace, potažmo odesílání dokumentů elektronickou poštou.
V dobách mé školní docházky to znamenalo nějaký postih jako třeba kuli nebo trest v podobě dalšího úkolu či jinou nepříjemnou pobídku pro vylepšení paměti. Dneska to není nijak odlišné. Dostanete kuli nebo N či jinou známku hodnotící vaši zapomnětlivost.
Ovšem forma je jiná.
Rodičové si to přečtou v elektronické žákovské knížce.
To je nepříjemné dvojnásob, poněvadž elektronickou žákovskou nemůžete ztratit nebo simulovat, že jí má zrovna pančelka ve sborovně. Proti tomu je třeba se bránit. Nejlepší obranou - a to už se ví pár tisíc let - je útok. Tedy úkol nezapomenout. A opět tu máme věk elektronické komunikace a tudíž obrana může být vedena různými směry. To, že si úkol napíšete a nezapomenete si ho dát do tašky, to by bylo moc snadné.
Takže například včera mi Matěj volá:
"Tatínku, ještě jste s Kačkou doma?"
"Právě odjíždíme. Copak?"
"Bych potřeboval pomoct."
"Povídej."
"No já jsem zapomněl doma úkol. Ten cos' mi ho včera podepisoval."
"Dovézt ti ho už nestihnu."
"To ani nechci. Ale já jsem teď na stanici tramvaje, tak kdybys mi ho vyfotil a poslal mailem, tak až přijedu do školy, tak bych si ho moh' stáhnout."
"To by šlo. A to bude pančelce stačit?"
"Jo. Asi jo."
"Tak jo."
"Děkuju."
Stalo se, jak Matěj naplánoval: Penčelka se prý zlobila, ale jako důkaz to stačilo a velké černé N v žákovský není.
Inu, jak jsem řek': ta forma už je dneska jiná.
Na druhou stranu dnešní žactvo rychle pochopilo důležitost elektronické komunikace, potažmo odesílání dokumentů elektronickou poštou.
kdybych si na ní nesed'
12/01/17 06:07
Že prý si tu kartu musel určitě v tý peněžence někam založit. Že jí určitě někde má. Jenom si teď narychlo nemůže vzpomenout a tak musí jet do školy bez karty, jestli bych mu půjčil na autobus, když nemá tu kartu.
Asi taková byla řeč Matějova minulý týden.
Pak se nějak přišlo na to, že ta peněženka není k nalezení a že tedy bude asi ztracená a tudíž i ta karta, co v ní byla, takže bude třeba kartu novou. Naštěstí v peněžence byla jen ta karta. Prý.
Tak tedy do Škodova paláce do Jungmanky, vytáhnout číslo, u přepážky předložit Matěje, rodnej list a moji občanku, čímž bylo učiněno zákonu zadost a za půlkilo Matěj dostal kartu novou, zelenou, Lítačku. Ještě mu na ní nahráli jízdné z té staré karty. Že prej je stejně hezčí. Řikal.
Tak jsme to odbyli, nová Lítačka uložena, dosud neztracena, historka končí.
Končí opravdu?
Kdepak. Správně tušíte, že bude ještě přídavek.
Dneska vezu Matěje domů. Sedne si dozadu.
"Tatínku mě tu něco tlačí. Pod tou dekou na sedadle."
"Tak si sedni vedle."
Bylo ticho. Ovšem významné ticho. Krájet a v kornoutech po půlkoruně na trhu prodávat by se dalo.
"Tatínku, hádej co jsem našel."
Pochopitelně jsem nevěděl. Jak bych mohl vědět, co kde Matěj najde.
"To ztracenou peněženku s tou kartou!"
"Dyť jsi říkal, že's jí tu už hledal."
"Hledal, ale špatně. Já jí měl v tý dece zabalenou. Aby jí nikdo nenašel, víš?!"
"Já vim akorát to, že jsi jí nenašel ty. Ale je dobře, že jsi jí našel alespoň teď. Takhle je to lepší, viď?"
"No, je. Ale kdybych si na ní nesed', tak jsem jí nenašel. Vona byla fakt dobře schovaná."
Asi taková byla řeč Matějova minulý týden.
Pak se nějak přišlo na to, že ta peněženka není k nalezení a že tedy bude asi ztracená a tudíž i ta karta, co v ní byla, takže bude třeba kartu novou. Naštěstí v peněžence byla jen ta karta. Prý.
Tak tedy do Škodova paláce do Jungmanky, vytáhnout číslo, u přepážky předložit Matěje, rodnej list a moji občanku, čímž bylo učiněno zákonu zadost a za půlkilo Matěj dostal kartu novou, zelenou, Lítačku. Ještě mu na ní nahráli jízdné z té staré karty. Že prej je stejně hezčí. Řikal.
Tak jsme to odbyli, nová Lítačka uložena, dosud neztracena, historka končí.
Končí opravdu?
Kdepak. Správně tušíte, že bude ještě přídavek.
Dneska vezu Matěje domů. Sedne si dozadu.
"Tatínku mě tu něco tlačí. Pod tou dekou na sedadle."
"Tak si sedni vedle."
Bylo ticho. Ovšem významné ticho. Krájet a v kornoutech po půlkoruně na trhu prodávat by se dalo.
"Tatínku, hádej co jsem našel."
Pochopitelně jsem nevěděl. Jak bych mohl vědět, co kde Matěj najde.
"To ztracenou peněženku s tou kartou!"
"Dyť jsi říkal, že's jí tu už hledal."
"Hledal, ale špatně. Já jí měl v tý dece zabalenou. Aby jí nikdo nenašel, víš?!"
"Já vim akorát to, že jsi jí nenašel ty. Ale je dobře, že jsi jí našel alespoň teď. Takhle je to lepší, viď?"
"No, je. Ale kdybych si na ní nesed', tak jsem jí nenašel. Vona byla fakt dobře schovaná."
každá ženská na kosmetice
09/01/17 05:56
"To je takový příjemný teploučko, dřív to dělali jenom v lázních. Teď je to všude na kosmetice a …"
"Hmmm…"
"… a pak má člověk takový hebký ruce a …"
"A ňák to divně smrdí."
"No je to trochu parfémovaný, ale to snad nevadí."
"Hmmm …"
"A já jsem si to tuhle objednala, tak to zkusíme, to bude prima …"
"Hmmm…"
"Parafinovovou lázeň si dávám dycky, dyž jsem na tý kosmetice."
"A proč si jí mám dávat já, dyž na kosmetiku nechodím."
"Protože je to příjemný."
"Mně to bude taky příjemný?"
"Každýmu je to příjemný!"
"Hmmm …"
"Tak ty první."
"Proč já?"
"Protože já to znám. Potop tam ruku a …"
"Jááááuu! To pálí!"
"Prosimtě, ty nic nevydržíš."
"Dyť si řikala, že je to příjemně teploučký. Já si příjemný teploučko představuju jinak. Todle pálí!"
"Nedělej! Teď ven a ještě dvakrát, jako když děláš svíčku."
"No snad mi ta ruka nechytne."
"Teď to zabalíme a chvilku se to tak nechá. A druhou."
"No, mně se teď na tý levý ňák toho vosku chytilo víc."
"Tak to voloupej a dej tam tu ruku znova, ať se ti to pokreje v tenčí vrstvě."
"No dobrá, tak já to tam … Ááááááuuuuuu! To pálí!!!!"
Vyrval jsem levačku z parafínovýho kotle a voklepal pálácí hmotu do dřezu.
"Mám jí vopařenou!"
"Nedělej!"
"Tak se podívej. Hřbet je bílej a dlaň je červená. Tys určitě nečetla návod!"
"Proč? Dyť chodim na kosmetiku. Estli chceš, tak si ho přečti."
"… no nic tu vo tom nepíšou, ale to je přece jasný. Dyž se ti na ruce udělá první vrstva, tak už od toho horka izoluje, ale když si to hned voloupeš a dáš tam tu ruku nechráněnou znovu, tak už je horká a to teplo neabsorbuje, naopak se to sečte a …. a já jsem teď vopařenej."
"A nejsi …"
"Hmmm …"
"Podivej, i Matěj tam strčil vobě ruce a já taky a nic se nám nestalo."
"No, ale mě si to voloupala před druhým namočením a ta ruka je vopařená."
"Není."
"Hmmm…"
No, večerní parafinová lázeň skončila, mácitliváHanička má pacičky jemňoučký - teda jak ona říká. Matěj to nekomentuje a já mám teď při psaní tu levačku takovou drsnou, míň citlivou a trochu jako v napětí. Inu jako by byla vopařená.
Ale to né, to si jen tak namlouvám, to každá ženská na kosmetice …
"Hmmm…"
"… a pak má člověk takový hebký ruce a …"
"A ňák to divně smrdí."
"No je to trochu parfémovaný, ale to snad nevadí."
"Hmmm …"
"A já jsem si to tuhle objednala, tak to zkusíme, to bude prima …"
"Hmmm…"
"Parafinovovou lázeň si dávám dycky, dyž jsem na tý kosmetice."
"A proč si jí mám dávat já, dyž na kosmetiku nechodím."
"Protože je to příjemný."
"Mně to bude taky příjemný?"
"Každýmu je to příjemný!"
"Hmmm …"
"Tak ty první."
"Proč já?"
"Protože já to znám. Potop tam ruku a …"
"Jááááuu! To pálí!"
"Prosimtě, ty nic nevydržíš."
"Dyť si řikala, že je to příjemně teploučký. Já si příjemný teploučko představuju jinak. Todle pálí!"
"Nedělej! Teď ven a ještě dvakrát, jako když děláš svíčku."
"No snad mi ta ruka nechytne."
"Teď to zabalíme a chvilku se to tak nechá. A druhou."
"No, mně se teď na tý levý ňák toho vosku chytilo víc."
"Tak to voloupej a dej tam tu ruku znova, ať se ti to pokreje v tenčí vrstvě."
"No dobrá, tak já to tam … Ááááááuuuuuu! To pálí!!!!"
Vyrval jsem levačku z parafínovýho kotle a voklepal pálácí hmotu do dřezu.
"Mám jí vopařenou!"
"Nedělej!"
"Tak se podívej. Hřbet je bílej a dlaň je červená. Tys určitě nečetla návod!"
"Proč? Dyť chodim na kosmetiku. Estli chceš, tak si ho přečti."
"… no nic tu vo tom nepíšou, ale to je přece jasný. Dyž se ti na ruce udělá první vrstva, tak už od toho horka izoluje, ale když si to hned voloupeš a dáš tam tu ruku nechráněnou znovu, tak už je horká a to teplo neabsorbuje, naopak se to sečte a …. a já jsem teď vopařenej."
"A nejsi …"
"Hmmm …"
"Podivej, i Matěj tam strčil vobě ruce a já taky a nic se nám nestalo."
"No, ale mě si to voloupala před druhým namočením a ta ruka je vopařená."
"Není."
"Hmmm…"
No, večerní parafinová lázeň skončila, mácitliváHanička má pacičky jemňoučký - teda jak ona říká. Matěj to nekomentuje a já mám teď při psaní tu levačku takovou drsnou, míň citlivou a trochu jako v napětí. Inu jako by byla vopařená.
Ale to né, to si jen tak namlouvám, to každá ženská na kosmetice …
před pyramidou
03/01/17 05:45
To přijdu domů, odmetu sníh z terasy a z dlažby vůbec, aby nám to neklouzalo a Kačenka mi ješte ve dveřích říká, že se musím jít podívat na ty sněhuláky. No tak jdu, vidím a říkám: "Jo, Kačko, pěkný, takový malý a mají žluté čepičky."
"Ale tati, tys je neviděl pořádně."
"Ale viděl, jsou mrňaví."
"Neviděl!"
Necháme to tak a už za tmy přijede mápracovitáHanička.
"Mami, musíš se podívat na ty dva sněhuláky!"
"Jé, ty jsou krásný!"
"To jsou kočičky! A jedna má malý koťátka!"
To mi nedá a jdu se podívat ještě jednou. No jo, kočičky … ale jsou to kočičky?
Musím si to vyfotit. I za tmy.
Vyfotím a to a co vidím: to nejsou kočičky, to jsou sfingy! Kačka je postavila rovnou před pyramidou! Však se podívejte:
"Ale tati, tys je neviděl pořádně."
"Ale viděl, jsou mrňaví."
"Neviděl!"
Necháme to tak a už za tmy přijede mápracovitáHanička.
"Mami, musíš se podívat na ty dva sněhuláky!"
"Jé, ty jsou krásný!"
"To jsou kočičky! A jedna má malý koťátka!"
To mi nedá a jdu se podívat ještě jednou. No jo, kočičky … ale jsou to kočičky?
Musím si to vyfotit. I za tmy.
Vyfotím a to a co vidím: to nejsou kočičky, to jsou sfingy! Kačka je postavila rovnou před pyramidou! Však se podívejte:
2017
