WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pan řidič

Dopravní spojení vždycky přinášelo kraji, kam bylo zavedeno, nějaký zisk. Ani u nás, kde jsme si náš obecní autobus před dvěma lety zavedli, tomu není jinak. Občas jím jezdím a myslím, že jsem si tu o něm už i psal. Teď zrovna jezdí nový pan řidič.
Ten školní autobus, který jezdí ráno po sedmý, praská ve švech a pan řidič se snaží stíhat ten vlak, co se těžko stíhá, jelikož je to moc napřesno. Zdá se, že to stíhá, alespoň tenhle týden to vyšlo. U školy vystupují skoro všichni i s Kačkou. Je děsně fajn, jak se u nás na vsi i v autobuse zdravíme. Zrovna před tou školou je to úsměvné, jelikož já jedu až k nádraží a tak všechny děti, co se známe, zdraví a nashledanou zní celou dobu, co vystupují.
Zpátky to není jinak. Včera jsem zrovna chyt' ten spoj, co jím jezdí Kačka z odpolední školy domů. A pan řidič vychovával jakousi malou holčičku, kterou tedy zrovna neznám. Měla spoustu věcí v ruce a ještě deštník. Nesla to nešikovně.
"Dej pozor, ať s tím někoho nepíchneš do oka," upozorňoval pan řidič.
Holčička si sedla za něj a deštník pořád ťukal do kabiny řidiče.
"Povídal jsem, ať to držíš pořádně, nebo tě vysadím," hudroval pan řidič.
Moc to nepomohlo. Holčička toho měla moc a děštník pořád šramotil.
"Vyřiď doma, ať ti to nepučujou, nebo tě příště nevzmu," zlobil se pan řidič znovu, když holčička vystupovala.
Nu a v Březové zas u rybníka povídá pan řidič tomu klukovi, co chtěl zavést až nahoru do zatáčky:
"Ty bys měl běhat domů pěšky, tobě by to prospělo!"
Ale samozřejmě nahoře zastavil. U nás se zastavuje, když si řeknete. Kluk s Kačkou na sebe zamávali, jelikož jsou ze stejné školy a jelo se dál.
"Tady je to vostrý, tady se musí poslouchat," pronesl jsem k panu řidiči.
Myslím, že se kapku zakřenil a pokrčil ramenama. Inu, někdo ten pořádek udržovat musí.

obrácenej hřbet

Volal mi Vašek. Jestli prý jsem doma.
"Jsem doma, samozřejmě, že jsem doma, kde bych taky byl v půl devátý večer," odvětil jsem po pravdě.
"A máš po ruce Černou palici?" tázal se Vašek dál.
"Mám po ruce Černou palici," pravil jsem a též jsem se ptal, k čemu potřebuje Vašek v půl devátý večer Černou palici.
"My jí totiž doma namáme," upřesnil Vašek situaci.
To se mi zdálo pochopitelné už proto, že přes den má určitě Černých palic dost při práci a doma chce mít klid.
"On se mi totiž ozval čtenář, že máme obráceně hřbet. Můžeš se mi na to podívat?"
"Je to stejný, jako u všech ostatních vašich knížek. Když jí položíš obálkou čitelně nahoru, je čitelnej i hřbet. Všechny jsou tak."
"No jo, tak to máme správně. My to děláme po způsobu americkejch knížek. Tady u nás je zvykem to dělat obráceně a tak to přišlo tomu čtenářovi, že je to špatně."
"Maj teda starosti, takhle v půl devátý večer, co?"
"No jo, budu mu to muset vysvětlit," děl Vašek.
"Ale citlivě. A laskavě mu poděkuj za tu starost."
"No dyť jo, dyť je to náš čtenář."
Tím jsme hovor uzavřeli. Čtenářská pozornost vždycky potěší, to vím i já.

o věku

Tedy o věku se tu nebudeme bavit, leda snad o stáří stromů. Jsou ovšem chvíle, kdy se alespoň nějakému srovnání člověk neubrání.
Včera přivezl pan tesař hotové díly altánu. Byla toho jedna dodávka, pár dřevíček. Ta věta o dřevíčkách se pánovi moc nelíbila.
"Jo, pár dřevíček, dyk je to celý auto," ohrazoval se.
"Ale jo, je," nechtěl jsem vyvolávat spor a nosil jsem trámy.
"Po schodech chodit nebudu, já špatně chodím a blbě vidím na levý voko. Budem to tuhle šoupat dolů po svahu," plánoval pan tesař.
"Kdepak, já to radši odnosím. Tuhle bysme mohli polámat ten ronďák."
"Nic se mu nestane, já dám pozor."
Nechal jsem ho při tom a radši nosil. Samozřejmě párkrát do keře drbnul. Že prý to nevadí, že prý má doma taky takovej.
A tak jsem nosil a on občas poponesl. Měli jsme ještě jednoho pomocníka a ten taky poctivě nosil. Pan tesař spíš vykládal z auta a říkal co a jak. Von ostatně furt něco řikal. Jako třeba:
"Teda za těch vosumadvacet let jsem eště nikdy tak daleko nic nenosil…"
Celková délka dráhy je nějakých pětadvacet metrů, dovolil bych si pro pořádek upřesnit.
"Já tam dycky nějak dojel … ale když u vás se už po poli dojet nedá a od souseda taky ne …"
Obě výše jmenované cesty by byly bývaly podstaně horší a náročnější, protože přes plot, dovolil bych si pro pořádek upřesnit.
A tak jsme dál nosil a pan tesař dál vykládal z vozu a vykládal, že:
"No to víte, mě už bude xxxxdesát a špatně chodím. Jó to když sem byl mladej jako vy …"
A teď jsem se chytnul za hubu, abych neřek' něco, co nechci slyšet. Já málem plácnul, že asi fakt špatně vidí, že jsem jenom vo štyry a půl roku mladší, než von a těch pár dřívek mi nedělá žádný potíže.
Tož jsem řek', že vo nic nejde, že je to takovej příjemnej tělocvik.
Nu, jak jsem napsal na začátku: vo věku se tu nebudeme bavit …

českej poštovní trojúhelník

V bermudským trojúhelníku se ztrácí kdeco už dlouhý desítky let. No jo, to je holt Amerika, tam se může stát všechno, řeknete si. U nás nejsme na senzace zařízený, přidáte. Jo, něco na tom bude, jenomže to není úplně přesný.
Mně se totiž ztácejí filmy.
Kdepak, v šuplíku jsou furt ty samý a žádnej nechybí, ale po cestě mi mizej. Objednávám si je totiž často odněkud ze zahraničí a choděj poštou. A teď už je to třetí film, co mi dodavatel musel poslat podruhý, protože napoprvé se ztratil. Jako v tom bermudským trojúhelníku.
Tady to bude ovšem jinak.
Volal jsem hned po druhém případu na poštu a dopátral se už na třetím odkaze na paní, která má na starosti naše doručovatele. S tou jsem si hezky popovídal a dozvěděl se, že naši doručovatelé, lépe řečeno doručovatelky, jsou pořád ty samé a většinou se nespletou, zvlášť u objemnějších zásilek. Jenže zásilka prochází přes mnoho překladišť, třídíren a vůbec mnoha lidskýma rukama.
"No a, víte, pošta bere na tyhle práce hodně brigádníků a … jak bych to jenom řekla …," hledala správný výraz paní vrchní pošťačka.
"Vono se to ztrácí, že jo?"
"Jo, ale neměla bych vám to řikat."
A tak jsme společně objevili náš českej poštovní bermudskej trojúhelník.
Akorát, že tady to není žádná záhada, tady nepůsoběj žádný neznámý síly.
Tady prostě na poště někerý lumpové sprostě kradou.

železná lejdy

"Ale já si klidně vezmu nějakej jinej i s krabičkou, tenhle tady máte určitě jako vzorek," navrhoval jsem slečně, která děla, že mi ho vodmontuje.
Může to znít divně, ale bylo to doopravdy tak. Byl jsem v železářství kousek od Anděla a kupoval jsem Kačce zámeček na skříňku do šatny. Vybral jsem jeden takovej kytičkovanej, kterej tam visel mezi ostatními a zdál se mi pro Kačku nejveselejší. Jenomže on tam nejenom visel, ale byl tam i festovně přidělanej na šroubovací sponě k tažnému lanu. To prý všechny vzorky, jak pravila ta slečna, aby se jim neztratily.
"Jenže von je už poslední. Ten v tý krabičce jsme prodali včera."
Aha, zřejmě je na světě ještě jedna skříňka bez zámku a ta ho dostala o den dřív. Tu Kaččinu to teprve čeká. A tak slečna vzala kleště a páčila a šroubovala a vytahovala a funěla a … a nic. Nic nevyšroubovala. Nešlo to.
Přišla paní. Výrazně starší a výrazně mohutnější. Nedalo by se o ní tvrdit, že má zápasnickou postavu, ale žádnej střízlík taky nebyla. Zkušeně vzala do ruky kleštičky.
"Heleďte, a nebylo by snažší ten zámek prostě jenom vodemknout?" tázal jsem se nesměle, neboť mi to přišlo jako nejsnažší řešení.
"To bych musela sundat ty klíčky z toho kroužku a než je sundám, tak to mám vodšroubovaný," opáčila silná žena.
A tak páčila a šroubovala a funěla i ta silná paní, ale protože byla silná, po chvíli se jí podařilo šroub oka povolit, vytáhnout a zámek i s klíčky byl na svobodě.
"Eště něco budete chtít?" tázala se s kleštičkami v ruce.
Pamětliv jejího silného stisku raděj jsem rychle odvětil, že už né a šel i se zámkem k pokladně. Tam jsem si pro jistotu sundal ty klíčky z kroužku, abych se přesvědčil, jestli zámek zamyká a hlavně i odemyká. To předchozí páčení nevzbudilo mojí zcela stoprocentní důvěru.
"To nemusíte zkušet, ten je v pořádku," signalizovala od pokladny slečna, co jí nešel povolit ten šroub.
"No já jen pro jistotu."
Jo, zámek odemykal a zamykal bez problému a okamžitě. Takže sundat ho z oka pomocí klíčků by bylo bývalo jistě rychlejší a snažší, ale to by bylo na tohle železářství moc jednoduché a železná lejdy by nemohla předvést svou sílu a železné svaly. Každej si holt cení toho svýho a rád se tím pochlubí.
Ovšem nejdůležitější je, že Kačce se ten zámek móc líbí. A vo to šlo.

aspoň na ten klavír

Protože jsme s dětmi chodili na hudební hodiny až dosud jen k paní profesorce Bachtíkové, nemáme zkušenost z hudební školy. Návštěva této byla pro nás s Kačkou novinka. Už to, že v květnu Kačka dělala přijímačky bylo neobvyklé. Ovšem obvykle je udělala a v pondělí jsme se dostavili k zápisu, což, jak jsme zjistili, je licitování o tom, kdo má kdy čas a kdy vyjde hodina klavíru nebo zpěvu. Inu, je třeba vyhovět všem a to není žádná legrace.
Nu a u toho klavíru nám paní učitelka povídá, ať si sedneme.
"Ty si, Kačko, sedni třeba tady a dědeček může třeba sem…"
"??!!!!"
Pátravě jsem se na ní zadíval.
"Aha…. Nebo tatínek …"
"Tatínek!"
"To se nesmíte zlobit … oni dědečkové vypadají někdy hrozně mladě …"
"!!!!!?"
"Nebo vlastně tatínkové můžou vypadat … starší? …"
"!!!!!!!!!!"
"On tatínek vypadá mladší! Tak na třicet," zachraňovala situaci Kačka.
"Tak se nezlobte, já …"
"No, už budeme radši zapisovat, viďte," odvedl jsem řeč od zpropadeného tématu věku. Paní asi špatně viděla.
Snad aspoň na ten klavír umí …

pustý cyniku

Vyloženě nejsem kavárenský typ. Musím ovšem přiznat, že co jsem zavítal v Jihlavě do muzejně-literární kavárny, občas do podobného podniku nakouknu. Ono to má své kouzlo zvlášť teď, co se v žádné kavarně (nejen kavárně) nekouří.
Včera jsem měl cestu na Staré Město. Zpátky jsem šel Řetězovou, abych se vyhnul turistickým řekám v okolí Královské cesty. A co nevidím - Literární kavárna v Řetězové. To nešlo minout. V kavárně jen dva studenti a já. Dal jsem si kafe a hledal knížku. Vybral jsem si tentokrát společné texty bratří Čapků. Musím přiznat, že mě při čtení krapet rozptylovala mimořádně krátká sukýnka slečny v kavárně obsluhující. Délka látky byla natolik kritická, že jsem nemohl jinak, než zkoumat, zda pod touhle látkou je ještě jiná látka. Vzhledem k svému vrozenému ostychu jsem však nic kloudnýho nevyzkoumal, zato jsem si přečetl pár páně Čapkových aforismů.
Bylo to báječné posezení. Kafe jsem v klidu dopil, rozptýlení třepotovým kouskem látky si užil a ještě před valící se řekou tentokrát německých turistů jsem stihnul zaplatit a vyklouznout z kavárny těsně před průvodcem.
Nu a pan Čapek? Ten mi poslal ve své knížce aforismus přesně do téhle kavárny zapadající:
"Žena jest jen tělo." Pustý cyniku, jak můžete zapomenout na její toaletu?

merci beaucoup!

Pro ty lístky na 70mm film jsem jel pochopitelně tramvají. Vyšla na mě ta nová, s klimatizací. Je to úplně jinej zážitek, než stát na plošině a koukat na průvodčího, až zatáhne za koženej řemínek a zazvoní, že můžeme jet. Kožený řemínek a zvonek je historie, klimatizace je přítomnost.
Tramval tiše zabrala a já se málem zřítil na sedící cestující na té zadní plošině, co na ní pořád jezdím nejraději. Dneska už ovšem na plošině není litinový stojan se čtvercově osazenou osou reostatu, ke které si pan řidič přinášel vlastní kliku. Dneska je na zadní plošině panoramatické okno a nejlepší sedadla s úžasným výhledem.
Tedy na sedadlo jsem dosedl a cestujícím se při záběru tramvaje vyhnul. Jen jsme se na sebe usmáli a já se kochal pohledem na Prahu jako dycky. Kochali se i cestující - zjevně turisté. Paní ukazovala pánovi staroměstskou mosteckou věž a jala se vyndavat z baťůžku foťáček, aby si to vyfotila. Cosi se jí vyfotit povedlo a já ještě ukazuju o kousek vedle, aby si ten Karlům most vyfotila z mostu Legií i s Hradčanama, že jako je to turistickej vobrázek. To už paní nějak nestihla, páč nebyla nachystaná. A tak se pán oval, že to je s ní těžký. Že je to žencká a navíc francouzská Italka. Odvětil jsem, že by to snad neměl bejt problém a paní se usmála.
Načež se pán rozhovořil, estli prej jsem z Prahy. Já na to že jo. Což je pravda. S Oleškem jsem nechtěl zatěžovat, to by bylo zbytečně komplikující. A pán, že je to hezký město, ta Praha.
Jo? Vám se Praha líbí?
Je to nejhezčí město.
No to mě těší.
My se sem vracíme už po pátý.
Vážně?
No jo. My už popátý vobjíždíme svět vod Londýna přes Paříž, Prahu a Benátky (asi myslel jen západní část Evropy) a Praha se nám líbí nejvíc. Ty mosty a ta řeka. Jsou prej i jinde, ale tady jsou nejhezčí.
Pravil jsem, že z toho mám radost a když u Máje vystupovali (asi šli obdivovat Kafkovu hlavu), popřál jsem jim "bon voyage!", pán překvapeně ve svém jazyce poděkoval "merci beaucoup!" a šli na toho Kafku.
Inu, je léto a město je plný turistů. Tak to má bejt.

dostal jsem se do novin

Před pár lety se mě jedna laskavá paní čtenářka až z Texasu ptala, zdali jsemť novinářem. Pochopitelně jsem popravdě odvětil, že ani náhodou, že si jen tak píšu deník pro radost.
A to je pravda.
Ba dokonce ani teď, když je pár textů či obrázků někde uveřejněných třeba na obecním webu nebo v obecní ročence, nemůže být ani řeči o tom, že bych měl se psaním či novinami něco společného.
No jo, jenomže ono to není tak docela pravda. Já totiž rád dělám obrázky a jak se ukázalo, dělá mi potěšení i
blbnout na jevišti s podobně postiženými kolegy. Nu a díky těmto zálibám už nemůžu říct, že nemám s výše zmíněnými médii nic společného, jelikož aktuální vydání Zvolských novin je osazeno mými obrázky ve fotogalerii a i já sám tam jsem zvěčněn v roli, kterou jsem si v té divadelní taškařici docela užil.
Takže, paní Marcelo, pořád platí, že jsem původně strojař, nyní strojař již před čvrt stoletím od řemesla zběhlý, ale už nemůžu tvrdit, že s novinami nemám nic společného. Byť by to byly jen noviny obecní. Holt to člověka nějak dostihne. Ani pořádně neví, jak k tomu přišel, že se dostal do novin.

kačer bez tužky

Kačeři, jak známo, jsou ti, co vědí, kde keška je. Mudlové to nevědí a proto jsou to mudlové. Aby se z Ondřeje kačera nestal mudla, přijel se včera odpoledne s Dodo k nám zeptat, proč mu ta aplikace nejde. Už někdy před časem mi volal a já mu tedy řekl, že asi nemá zaplacenej příspěvek. Jenomže teď už ho zaplacenej měl. Takže jsme se prihlásili na jeho účet a nešlo to. No tak jsem provedl standardní operace. Restart aplikace, restart telefonu, připojení k jíiné síti …. a pořád to nešlo. Že prej síť je nedostupná. Jenže vona byla dostupná. Tak jsme to vzali přes prohlížeč a ejhle: "získat" aplikaci nám to ukazovalo.
A tak jsme jí stáhli, i když už jsme jí měli. Mělo to háček: měli jsme oba v telefonu starou. Mně to totiž taky nešlo. Nová aplikace medle navlas stejná najednou běžela, kešky zobrazeny. Heuréka!
"A teď mi ještě řekni, která keška je nejblíž."
"No buď támhleta nahoře v tom zapomenutým domě a nebo tuhleta dóle u Zlatýho potoka."
"Tak my půjdem do zlaťáku."
A šli.
A za chvíli zvoní telefon:
"Tak jsme to místo našli. Ale kešku ne."
"Je tam, děti jí našli dvakrát."
"Ale my ne."
"Jako kačeři musíte hledat pořádně. Je tam pod pařezem."
"Ale von je ten pařez ve stráni a mě se tam nechce hrabat a Dodo to nenašla."
"Tak to se tam musíš hrabat. Bez toho jí nenajdeš. Je tam."
"Ale vono je to do kopce … no tak jo, tak já se tam vyšplhám."
"Tak dobrej lov!"
Kačeři lovili kešku a my s Jurášem jsme kramařili coci v kůlně na půdě. Najednou slyším na půdě halas zvenku:
"Tak jsme jí našli! Byla pod pařezem!"
"Báječný!"
"Ale …"
"Ale co?"
"Ale my si zapomněli tužku."
"Takže jste se nazalogovali do notýsku?"
"Ne. Jenom po síti."
"To neva, teď už máte poučení, že pořádnej kačer s sebou tužku nosí."
"No jo, my si jí příště vezmem."
"Fajn. Tak hezkou neděli!"
"No jo, taky hezkou. My teď jdem na piráty."
Šli na piráty a my dál vrtali v kůlně. A prázdninové poučení z toho plyne: kačer, kterej nemá tužku, je … bez tužky.

relativně vzato

Pokud to nepletu, má rychlost světla co dělat s jakousi teorií pana Einsteina. To je ovšem oblast teoretické fyziky a relativní vztah energie, rychlosti a hmoty na některé události nemá ani ten teoretický vliv.
Když se vám totiž začne ucpávat vodní filtr na přívodu ze studny, nic relativního na tom není. Je to jen naprosto konkrétně potřeba vyčistit. Takže sháníte někoho, kdo to umí a tady už ta relativita znát je, jelikož je to relativně jednoduchá záležitost. Vyšploucháte ze studny ten písek a jíl a je to. Jenomže ono záleží na tom, jak to šploucháte, takže buď máte plnou zahradu sajrajtu anebo ten kal odvedete například na pole, čímž jednak zalejete ječmen a jednak nemáte jíl na zahradě.
No a pak je tu ještě ta rychlost.
Když jsem se spirálovitým vyhledávacím způsobem vrátil zpátky až k tomu pánovi, co jsem na něj zapomněl a co nám tu osazoval studnu čerpadlem, pán pravil, že to umí šetrně a že mi odpoví na mail. To jsem ale netušil, že mi odpoví o půlnoci a že tam napíše, že může začít hned dneska. To je takovej fofr, že by s tím měl i pan profesor Einstein honičku.
Tak teď to mám. Sehnal jsem rychlou službu, ale zas tak rychlou, že to je pěknej mazec.
Tedy relativně vzato, poněvadž například z pohledu délky trvání jepičího života si pán dal docela na čas.

hned a super

Potřeboval jsem rychle přezout kola, abych mohl rychle na technickou, jelikož bylo obojí už hodně po sezóně. Tedy u auta. Já sám mám obutí dost a teď zrovna chodím v sandálech. O té technické tu nebudeme mluvit.
Volám do servisu a že bych potřeboval přezout. Ale hned.
"Jo, hned, to teď slyším pořád."
"A šlo by to?"
"Jistě, že šlo. A teď od vás uslyším, že je to super. To taky slyším často."
"No, já to zas tak často nepoužívám."
"To je dobře. Daleko lepší je přeci říkat, že to je báječný nebo skvělý," povídá pán na druhém konci drátu v servisu.
"Máte pravdu, je to leší. Ale co s těma pneumatikama. Kdy mám přijet?"
"Řekněme, že ve 12:30."
"No to je super, tak to se stavím!"
"Vidíte, já vám říkal, že to uslyším!"
"Ježkovy voči! No jo! Vy jste mě načapal. Tak teda to je skvělý a já v půl jedný přijedu."
"Přijeďte a pracujte na tom. Báječný je přeci daleko lepší, že ano."
"Je. Tak v půl jedný nashle."
Pán ze servisu byl zřejmě v dobrém rozmaru. Všechno v půl jedný dopadlo, jak mělo.
A bylo to super.
Totiž: bylo to báječný. Dávejte si na to taky pozor.

kluci leží a spí

Nemůžu tady uvádět jméno hlavní postavy, abych hrdinu nekompromitoval, tudíž se budeme muset smířit s tím, že třeba například Matouš jel na na výlet se školou. Nu a takovej vejlet, to je hromada všelijakých návštěv, atrakcí a tak. Jenomže hlavní dobrodružství začíná až po večerce. Vědí to žáci, vědí to i učitelé. Jedni dělají cambus, druzí vartují. Cambus je většinou provozován úspěšně, vartování zhusta marně.
Tož jedna partička se rvala na pokoji. Pak tam pod nima snad křupla i postel, kterou používali jako kolbiště. Matouš a Franta ovšem pěkně po anglicku hned na začátku zmizeli a byli za vzorný. Tedy byli by, kdyby šli do postele.
Oni teda do postele šli, ale k holkám, což, pochopitelně, není stěžejní náplní školních výletů, tudíž je to klasifikováno jako nepovolené.
Kluci se s holkama pěkně potichu bavili, ale buď to nebylo úplně potichu anebo pedagog kontroloval počty na klučičím pokoji a nemoh' se dopočítat. Ať tak či onak, kontrola přišla i k holkám. A vyhmátli Frantu. Za ucho ho potupně vytáhli z peleše lotrovské, ovšem malej a šikovnej Matouš se schoval v hromadě peřin a polštářů tak, že ho dozor neobjevil.
Jenomže při počítání kusů na palandách tím pádem furt jeden chyběl. A tak vyrazila pátračka znova.
Spravedlivý strážce školního řádu znovu lustroval holčičí bydlení. Nic nenašel. Akorát jedna slečna se sprchovala. Do sprchy se za holkama nesmí, to zákon zapovídá. Tudíž byl pokoj prohlášen za čistej a po uprchlíkovi se šlo se pátrat dál.
Bylo to zbytečný. Nebyl k nalezení. On totiž byl v tý sprše. Jako ve správným filmu ho zachránila Barbarella. Zamkli se ve sprše, pustili vodu a klábosili o detektivní neschopnosti pedagogického sboru. Když se pohroma přehnala, řetěz holek prověřil situaci na chodbě a Matouš pohodlně opustil horkou půdu holčičího pokoje a nepozorovaně vlítnul do klučičího. Ještě stačil skočit pod peřinu a zhasnout.
"Spíme, pánové!", syknul právě ve chvílí, kdy se otevřely dveře a kontrola mohla konstatovat, že na tomhle pokoji je všechno v pořádku, počty sedí a kluci leží a spí.
Tedy pánové, klobouk dolů.

jak může bejt zakletá, když je pečená?

Šel jsem udělat pár obrázků do školy, jelikož byl přijímací den a Kačka byla princezna. Tedy ve škole byl zápis, děti s ním ve třech třídách pomáhaly a hrály pohádkové postavy, aby to měli ti budoucí prvňáci veselejší. Ostatně jako každý rok. Nu a paní učitelky měly spoustu práce a zapisování, aby měly jasno, kolik budou mít nových žáků.
A jak byla Kačka ta princezna, napadla mě taková věta a hned jsem se dal do zkoušení paní učitelek:
"… princezna. Ale jak může bejt zakletá, když je pečená?"
To je citát z jedné pohádky a dával jsem paním učitelkám uhádnout, ve které pohádce ho mohly slyšet.
A to byste nevěřili, dopadlo to pět ku třem. Pět nevědělo a tři uhodly. Ba dokonce jedna ze tří okamžitě věděla, že k Princeznám se nečuchá. Druhá se musela zamyslet a z paměti vylovila, že se potkali u Kolína a třetí paní učitelka to vzala dedukcí podle toho, kdo by asi tak mohl takovou větu říct. A trefila se: medvědi od Kolína.
Nu, alespoň část pedagogického sboru se pořád ještě kouká na pohádky, to je móc dobře.
Mimochodem: vy byste to věděli?

rajská

Po staré poděbradské silnici nejezdím moc často. V dobách dávno minulých jsme tam jezdívali každý týden, ale to ještě nebyla dálnice a chalupaření bylo v kurzu. Když jsem tedy měl včera co činit v Nymburce, vzpomněl jsem si cestou zpátky, že kousek za Sadskou je Kersko a v Kersku Hájenka a tam že mívali toho kance se šípkovou nebo se zelím … No, je to dávno, ale zkusil jsem to. Třeba budou mít zrovna toho kance.
Jenomže jsem tam nedojel. V Kersku je kousíček před odbočkou k Hájence ještě i motorest, který upadl v zapomnění ve chvíli, kdy se provoz přesunul na dálnici. V tom motorestu jsem nikdy nebyl, tož jsem ho vyzkoušel.
"A mám si dát květák nebo rajskou?" ptal jsem se paní, která byla ihned po ruce a nabízela výběr hotovek.
"Květák jsem před chvilkou taky podávala a támhleten pán má rajskou. Jaká je?" zavolal paní na pána.
"Dobrá."
"Tak mi přineste tu rajskou."
"Kdyby nebyla dobrá, tak byste mu moh' klidně rozbít hubu," pravila ta dobrá žena.
V motorestu se mi začalo líbit.
Rajská byla vynikající, maso čerstvý, knedlíky domácí, moc mi to chutnalo. Kofola nebyla kyselá, o trubky se tu starají.
"Bylo to dobrý."
"Takže mu tu hubu nerozbijete?"
"Kdepak, to bych si nedovolil."
Na požádání paní donesla účet. Vážně mi to vyjímečně chutnalo, takže jsem přitlačil na spropitné:
"Tak tady jednu oranžovou a do smrti dobrý."
"Vážně? Jo? No to moc děkuju!"
"Mě to chutnalo, tak vyřiďte pozdrav do kuchyně."
"Ty jo, viděls to?", volala paní na toho pána, "já dostala pajsku dýško."
"A pozdrav do kuchyně!" volal jsem já.
Paní se bujaře smála, pán taky a já se rozloučil a jel dál po svých.
Ten motorest vám můžu doporučit. Je sice krapet ušmudlanej, paní tam chodí v takovejch teplácích, ale rajskou mají tak dobrou, že nemusíte nikomu dávat přes hubu.

složenkama to jen začíná

Míval jsem dojem, že dospělej je člověk v osmnácti, jelikož na to dostane bumášku, že už je plnoletej.
To byl pochopitelně hluboký omyl. Po nějaké době jsem definici dospělosti přehodnotil na stav, kdy člověk je dospělej v okamžiku, kdy mu začnou do schránky chodit složenky, který musí sám zaplatit. To už je definice krapet přesnější, ale chce to ještě trochu doplnit, uvědomil jsem si právě teď, když vidím, co přede mnou leží na stole, co mám v počítači a co je potřeba vyřešit.
Papíry.
Totiž z ničehož nic se odkudsi začaly vynořovat papíry k vyřízení. Žádosti, formuláře, blankety, prohlášení, potvrzení, oprávnění, souhlasy, povolení, … papíry.
Právě teď mi Matěj předal k podpisu Souhlas s nominací na reprezentaci školy ve šplhu (před tím bylo v běhu, před tím už si nepamatuju). Na stole leží Prohlášení o seřízení vázání, Žádost o poskytnutí příspěvku na popelnici, Souhlas se stavební úpravou, Žádost o vydání pasu. Nedávno jsem řešil Žádost o vydání Občanského průkazu, žádost o vydání Lítačky, Žádost o žákovský kupón na MHD (to naštěstí stačilo ústně u okýnka prohlásit, že máme všechno potvrzený, orazítkovaný, ale nechali jsme to doma), …
Tuhle jsem si tu pochvaloval, jak je fajn, že byl vynalezenej papír právě v souvislosti s tím kupónem. Teď si tak říkám, že každej vynález je zneužitelnej a to i papír. Civilizace holt stojí na papírech a čím je člověk dospělejší, tím větší horou papírů se musí prohrabat.
Těma složenkama to jen začíná.

v knížce to bylo jinak

"Ale končí to smutně," připravoval jsem na veselé divadlo Kačku, jelikož jeli se školou včera na Línou babičku, což jsme už jednou viděli, ale je to fajn.
"To nevadí, já se stejně těším. To je přeci to divadlo, jak tam jako jede v autě, ale doopravdy nejede, jen za ní jede ten obraz."
"Jo, to je ono, Kačko. Tak si to hezky užij."
Těšila se a odpoledne vyprávěla, jak se jí to děsně líbilo. Večer jsem pak vezl Kačku a její spolužačku domů z tréninku a holky se začaly přít.
"To ale vážně nevim, jak umřela."
"No šla do moře a to si jí vzalo."
"A jako jak vzalo?"
"No vzalo."
"To jako že se rozpustilo to maso a kosti a celá se pak v tom moři rozpustila!?"
"No to ne," protestovala Kačka.
"Tak jak?" trvala na vysvětlení Andy.
"Ale holky, to bylo přeci takové přirovnání. Vy to pořád řešíte fyzicky. To tak být nemělo. To byl takovej symbol, jako že ta babička splynula s mořem a odplula někam, kde je jí dobře."
"Hmmmm…," mudrovala dál Andy, "ale v knížce to bylo stejně jinak."
"No to asi bylo, já jí nečet'," připustil jsem a taky jsem mudroval. V duchu.
Tyhlety konce, co vedou k nějakýmu zamyšlení či vybízejí k zapojení fantazie, ty byly přece dycky fajn. Že by některé dnešní děti musely mít doslovné vysvětlení, jak se člověk v prach obrací? No nevím. Já dávám pořád přednost tý metafyzice.

bourá se

Málokdy se staví nové na zelené louce. Častěji se zbourá staré a nové postaví nebo dostaví. Zvláště pak ve městě není místa nazbyt a tak se přestavuje, bourá, dostavuje. Tuhle ve Zborovské ulici se zrovna začalo přestavovat. Jeden dům si o to říkal a zřejmě si řekl i o nového majitele a ten si řekl, že je čas na změnu. Změna nastala někdy minulý týden. Začalo se kolem domu hemžit dělnictvo. Zatím tu přestavbu začínají tím, čím začít musejí. Tedy bouráním. Tu okno, tu vchod, prostě je třeba předělat dům k obrazu svému. Onehdá jdu kolem a slyším z domu pracovat bourací kladivo. Nahlédnu dovnitř a opravdu: bourací dělník drží bourací kladivo a bourá tím … no to jsem eště neviděl!
V těchhle starých domech bývají klenuté stropy sklepů. Je to z cihel, klenba je pevná a vydržela století. Tahle novému majiteli překáží, tedy je jí třeba zbourat. A tak bourací dělník stojí na té klenbě, v ruce bourací kladivo a ničí tu klenbu pod sebou. Skutečně: je to ten samej případ, jako kdyby si poťouchlej lesník řezal pod sebou větev, na které sedí.
Nesledoval jsem to dál. Bylo mi líto víc té klenby, než toho mamlase, kterej si boural pod nohama podlahu. Další den už tam nebyl. Tedy ten moula. Z té klenby ubyla třetina. A další den už to bylo zakryté prkny, aby jim tam čumilové nečuměli.
Nu a já si říkám, že zbourat poctivou cihlovou klenbu je lumpárna. Zbourat to dokáže každej. Ale dokázali by to ti tatrmani taky postavit? Ono to bude chtít dost fortel a zrovna ten bourač budil dojem, že to bourací kladivo je vrchol jeho kariéry. Nu což. Třeba tam většina té klenby zůstane a vznikne jen vchod do sklípku, kde bude příjemné posezení … ale to příliš předbíhám. Teď se bourá.

kdo jim ho pozlatí

Ono s těmi řemeslníky to vůbec není snadné. Kde přesně je chyba, těžko říct, ale když chcete něco pořádně udělat, dá dost práce najít někoho, kdo by se toho chtěl ujmout. A zdá se, že to není o penězích. Příhodu s myčkou už mám za sebou a to úspěšně, čímž vůbec nechci říct, že se stanu řemeslníkem. Nanejvýš tak z nouze sám sobě. Mám tu ale hned další čerstvý příklad.
Jde o regulační úlohu spojenou s topením. Není to nic akutního. Jen se tak trochu poohlížíme, jestli není čas na revizi topného systému, shodou okolností máme pocit, že ne všechny trubky v podlaze topí, jak by měly, ale jak říkám: není to nic akutního a je to spíš plán na období teplého počasí. Nu a s tím by se mohla spojit úprava regulace. Je to tu sice celkem jednoduché, ale nějak je to složitě zapojeno, takže připojení výměníku v krbu napojeného na teplovodní topení jako doplněk musím ručně obvládat, protože regulační automatika nereaguje dostatečně (ani v čase ani v množství) a pokud bych se tomu nevěnoval, teplá voda by šla do odpadu. To je po letech zkušeností třeba změnit. Nic extra, spíš zajímavá úloha k řešení v klidu a pohodě až bude teplo.
Nu, našel jsem si místního topenáře odvedle ze vsi. Má firmu, internetovej obchod, zastupuje výrobce technologie, kterou máme. První telefonát se poved. Tedy: trefil jsem se mu rovnou do talíře s koprovkou nebo co to zrovna obědval. Prej ať zavolám později. Později už to nevzal. A zpátky nezavolal. Zřejmě toho má moc.
Našel jsem si dalšího. Z daleka, ale má na stránkách působnost i u nás. A ten že přijede, ale až v únoru, protože toho má moc. Alespoň si vzal kontakt.
No to jsem vážně zvědavej.
Řemeslo má zřejmě dneska tak zlatý dno, že si řemeslníci vybíraj, kdo jim ho pozlatí.
Že bych oprášil své zkoužky z regulace a pustil se do toho sám? Uvidíme, počkáme do února.