o jiných krajích
božskej bengál pro štěstí
13/10/17 05:36
Phuket není ostrov bohů, tudíž nemůžete čekat, že byste na nějakého narazili. Chrámů i klášterů je tam pomálu, zato turistů hromada. Je to ostrov turistický. Několik stánků pro bohy tu ale je, dokládají to obrázky v rubrice telegraficky. Ba dokonce jsou tu i malé soukromé oltáříky, které tu a tam najdete před větším domem. Ovšem s Bali se to srovnat nedá. Přesto mě u toho asi největšího a turisty nejnavštěvovanějšího chrámu v Šalongu zaujla jedna místní neobvyklost.
Když jsme tam přijeli, slyšel jsem takovej rámus. Jako ohňostroj nebo rány z petard. Rozhlížel jsem se, co by to tak za bílého dne v období dešťů mohlo být a našel jsem to okamžitě. Před jedním z chrámů tam stojí taková diravá cihlová stavba. Vypadá to jako pět metrů vysokej klas kukuřice nebo obrácená prožraná amfora. Má to vchod na výšku dospělého člověka, všude kolem dokola malé díry a nahoře díru velkou, jako komín. Uvnitř se odehrával ten rámus a šel z toho kouř.
Hned jsem se šel podívat, o co jde. Jen dozněl ten randál, místní mužík vzal z plné kárky další, dobře tři metry dlouhej pás petard, vešel do té cihlové kukuřice, rozvěsil pás po stěnách, zapálil to a odkráčel. Vzápětí to začalo nanovo.
Pekelnej rámus, kouř, blesky, to vše ještě zesílené šikovně provedenou stavbou pro tento účel důkladně a promyšleně vystavěnou.
Nu a jen to doznělo, panáček to celé zopakoval a činil tak pořád dokola, dokud tu kárku s těmi petardami nevyprázdnil. Byl to náramnej begál a já došel k závěru, že na tomhle ostrově nejde ani tak o to, kolik obětí a darů bohové dostanou, ale o to, jak jsou ty dary slyšet. Prostě čím větší cambus, tím větší oběť. Tahle tedy byla náramná, až se bohům v chrámu okna třásla.
Jak praví místní tradice - je to pro štěstí. Holt velkej rambajs, velký štěstí. Hlavně aby to bohové slyšeli.
Inu, byl to božskej bengál.
Tuhle jsem z toho pořídil video, proti všem pravidlům zdravého filmařského rozumu na výšku. Na svou omluvu uvádím jediný technický důvod: kdybych odstoupil a točil to na šířku, už by to muselo být menší, aby se mi tam ten cambus vešel pěkně celej. Takhle je to sice blbě na vejšku, ale zato z první ruky.
firecrackers for good luck
Když jsme tam přijeli, slyšel jsem takovej rámus. Jako ohňostroj nebo rány z petard. Rozhlížel jsem se, co by to tak za bílého dne v období dešťů mohlo být a našel jsem to okamžitě. Před jedním z chrámů tam stojí taková diravá cihlová stavba. Vypadá to jako pět metrů vysokej klas kukuřice nebo obrácená prožraná amfora. Má to vchod na výšku dospělého člověka, všude kolem dokola malé díry a nahoře díru velkou, jako komín. Uvnitř se odehrával ten rámus a šel z toho kouř.
Hned jsem se šel podívat, o co jde. Jen dozněl ten randál, místní mužík vzal z plné kárky další, dobře tři metry dlouhej pás petard, vešel do té cihlové kukuřice, rozvěsil pás po stěnách, zapálil to a odkráčel. Vzápětí to začalo nanovo.
Pekelnej rámus, kouř, blesky, to vše ještě zesílené šikovně provedenou stavbou pro tento účel důkladně a promyšleně vystavěnou.
Nu a jen to doznělo, panáček to celé zopakoval a činil tak pořád dokola, dokud tu kárku s těmi petardami nevyprázdnil. Byl to náramnej begál a já došel k závěru, že na tomhle ostrově nejde ani tak o to, kolik obětí a darů bohové dostanou, ale o to, jak jsou ty dary slyšet. Prostě čím větší cambus, tím větší oběť. Tahle tedy byla náramná, až se bohům v chrámu okna třásla.
Jak praví místní tradice - je to pro štěstí. Holt velkej rambajs, velký štěstí. Hlavně aby to bohové slyšeli.
Inu, byl to božskej bengál.
Tuhle jsem z toho pořídil video, proti všem pravidlům zdravého filmařského rozumu na výšku. Na svou omluvu uvádím jediný technický důvod: kdybych odstoupil a točil to na šířku, už by to muselo být menší, aby se mi tam ten cambus vešel pěkně celej. Takhle je to sice blbě na vejšku, ale zato z první ruky.
firecrackers for good luck
za zmrzlinu palec nahoru
12/10/17 05:45
Jen jednou se nám do plánů zamotal na Phuketu déšť. Už jsme tu psal, že jsme měli vždycky štěstí a to platí i o tomhle případu. Den už končil, šli jsme po setmění v Kamale z večeře a začalo krápat.
"To je akorát, dáme si támhle tu rolovanou zmrzlinu."
A jen jsme si to řekli a objednali si každý tu svou, začalo lejt. A v tom bylo to štěstí. Měli jsme objednanou zmrzlinu, měli jsme si kde sednout a ukrýt se před deštěm. Tož jsme si sedli a dávali si palačinky a zmrzlinu a dívali se na déšť. Tan za dvacet minut ustal a my se mohli v klidu a suchu vrátit do hotelu, čímž jsme spojili příjemné s užitečným. Užitečně jsme v suchu přečkali déšť a zmrzlina byla příjemná a vynikající.
A není to ledajaká zmrzlina. Já to viděl prvně právě v Kamale. Dělají ji před vámi. Vyberete si dva druhy čerstvého ovoce nebo jiných přísad jako třeba oříšky nebo kokos a podobně. To dají na kruhovou asi půl metru v průměru plotnu, která mrazí. Rozsekají to před vámi špachtličkami a přidají další přísady jako smetanu, sušené mléko, cukr a to všechno drtí, převracejí, míchají, přidávají, a všelijak otáčejí, aby výslednou pastu nakonec rozetřeli špachtlí v tenké vrstvě na té plotně. Pastový nátěr plotny rázem zmrzne. Je z toho tenoučká vrstva zmrzliny. Tu hned špachtlí seškrábou v pěti pruzích z plotny tak šikovně, že vznikne pět roliček. Je to jako pět roliček barevného papíru. To přijde do kelímku a když chcete, tak se to ještě něčím posype nebo poleje.
Náramný to je. Za ušima jsme se oblizovali.
A to už bylo po dešti a my mohli vyrazit domů, do hotelu na pláži.
Tak kdybyste byli někdy v Kamale, rozhodně nezapomeňte zajít na rolovanou zmrzlinu. Tuhle mají i odkaz na FaceBooku. Dal jsem jim tam zdviženej palec za tu zmrzlinu.
"To je akorát, dáme si támhle tu rolovanou zmrzlinu."
A jen jsme si to řekli a objednali si každý tu svou, začalo lejt. A v tom bylo to štěstí. Měli jsme objednanou zmrzlinu, měli jsme si kde sednout a ukrýt se před deštěm. Tož jsme si sedli a dávali si palačinky a zmrzlinu a dívali se na déšť. Tan za dvacet minut ustal a my se mohli v klidu a suchu vrátit do hotelu, čímž jsme spojili příjemné s užitečným. Užitečně jsme v suchu přečkali déšť a zmrzlina byla příjemná a vynikající.
A není to ledajaká zmrzlina. Já to viděl prvně právě v Kamale. Dělají ji před vámi. Vyberete si dva druhy čerstvého ovoce nebo jiných přísad jako třeba oříšky nebo kokos a podobně. To dají na kruhovou asi půl metru v průměru plotnu, která mrazí. Rozsekají to před vámi špachtličkami a přidají další přísady jako smetanu, sušené mléko, cukr a to všechno drtí, převracejí, míchají, přidávají, a všelijak otáčejí, aby výslednou pastu nakonec rozetřeli špachtlí v tenké vrstvě na té plotně. Pastový nátěr plotny rázem zmrzne. Je z toho tenoučká vrstva zmrzliny. Tu hned špachtlí seškrábou v pěti pruzích z plotny tak šikovně, že vznikne pět roliček. Je to jako pět roliček barevného papíru. To přijde do kelímku a když chcete, tak se to ještě něčím posype nebo poleje.
Náramný to je. Za ušima jsme se oblizovali.
A to už bylo po dešti a my mohli vyrazit domů, do hotelu na pláži.
Tak kdybyste byli někdy v Kamale, rozhodně nezapomeňte zajít na rolovanou zmrzlinu. Tuhle mají i odkaz na FaceBooku. Dal jsem jim tam zdviženej palec za tu zmrzlinu.
dva slony za tři tisíce pro čtyři
11/10/17 05:44
Smlouvání je nezbytnou součástí obchodu na Phuketu a neobejde se bez něj žádná vážná transakce.
Například vodotěsný pytel. Potřebovali jsme ho na loď. Mají ho všude. 600 bahtů. To je moc. A tak jsme obešli všechny krámky. Oni začínali na šesti stech, my na dvou stech. Nikde jsme se nedohodli. To byl záměr. Museli jsme si vybrat. Ten první slevil až na tři sta padesát. A tak jsme chodili dál. Že prý dvě stovky v žádném případě. Jeden prodavač za námi dokonce pokřikoval:
"450 … tak kolik dáte vy? Dobrá, já dám 400, ale to je poslední cena! No tak ne. Tak kolik? 350! Dám 350! …"
Bylo to náramný divadlo. Ale ten první, co neslevil na míň, jak na 350, se nám líbil nejvíc. Vraceli jsme se k němu.
"Já si vás pamatuju, já věděl, že se vrátíte, já mám nejlepší zboží, tohle je totiž značka. A že jste se vrátili, tak specielně pro vás za tři sta!"
"Tak to jo, to by šlo."
A dohodli jsme se.
Stejný to bylo u slonů. Tam nás chtěli vykoupat za 1.500 za každýho. To máme bratru hnedle šest tisícovek. To už je dost. Ale byli jsme tam jediný, kdo zrovna měl zájem po těch, co s koupelí končili.
"Ale to je moc. A navíc, my nechceme žádný oběd. Nám stačí jen ti sloni …"
"Tak kolik byste dali?"
Navrhl jsem ménedočkavéHaničce, že bychom mohli dát čtyři.
"My můžeme dát tři," pravila máspořiváHanička držíc se mého vzoru s vodotěsným vakem. Čekali jsme, že to vyroste na čtyři.
Paní od slonů změnila taktiku a odpověděla: "To nevím, to se musím zeptat obchodního partnera." A odešla.
Byli jsme zvědaví, s čím přijde.
"Tak on tedy souhlasí. Ale bude to bez oběda a bez procházky lesem."
"Jsme dohodnutí."
A bylo. O to nám šlo. Jízda na slonovi už proběhla na minulé zastávce a na oběd jsme neměli chuť. Chtěli jsme jen koupat a krmit slony. Bylo po našem. Měli jsme dva slony za tři tisíce pro čtyři.
Inu, smlouvání je nezbytnou součástí odbchodu na Phuketu.
Například vodotěsný pytel. Potřebovali jsme ho na loď. Mají ho všude. 600 bahtů. To je moc. A tak jsme obešli všechny krámky. Oni začínali na šesti stech, my na dvou stech. Nikde jsme se nedohodli. To byl záměr. Museli jsme si vybrat. Ten první slevil až na tři sta padesát. A tak jsme chodili dál. Že prý dvě stovky v žádném případě. Jeden prodavač za námi dokonce pokřikoval:
"450 … tak kolik dáte vy? Dobrá, já dám 400, ale to je poslední cena! No tak ne. Tak kolik? 350! Dám 350! …"
Bylo to náramný divadlo. Ale ten první, co neslevil na míň, jak na 350, se nám líbil nejvíc. Vraceli jsme se k němu.
"Já si vás pamatuju, já věděl, že se vrátíte, já mám nejlepší zboží, tohle je totiž značka. A že jste se vrátili, tak specielně pro vás za tři sta!"
"Tak to jo, to by šlo."
A dohodli jsme se.
Stejný to bylo u slonů. Tam nás chtěli vykoupat za 1.500 za každýho. To máme bratru hnedle šest tisícovek. To už je dost. Ale byli jsme tam jediný, kdo zrovna měl zájem po těch, co s koupelí končili.
"Ale to je moc. A navíc, my nechceme žádný oběd. Nám stačí jen ti sloni …"
"Tak kolik byste dali?"
Navrhl jsem ménedočkavéHaničce, že bychom mohli dát čtyři.
"My můžeme dát tři," pravila máspořiváHanička držíc se mého vzoru s vodotěsným vakem. Čekali jsme, že to vyroste na čtyři.
Paní od slonů změnila taktiku a odpověděla: "To nevím, to se musím zeptat obchodního partnera." A odešla.
Byli jsme zvědaví, s čím přijde.
"Tak on tedy souhlasí. Ale bude to bez oběda a bez procházky lesem."
"Jsme dohodnutí."
A bylo. O to nám šlo. Jízda na slonovi už proběhla na minulé zastávce a na oběd jsme neměli chuť. Chtěli jsme jen koupat a krmit slony. Bylo po našem. Měli jsme dva slony za tři tisíce pro čtyři.
Inu, smlouvání je nezbytnou součástí odbchodu na Phuketu.
číp číp
10/10/17 05:44
"Číp, číp, …"
Tohle volání byste nejspíš přiřadili některému z druhů zpěvného ptactva. Kupříkladu takový budníček menší není od volání číp, číp, číp, … daleko. No jo, ale kde by se vzal takovej budníček na Phuketu, že ano. Tam se nejčastěji potkáte s majnou obecnou, teda spíš ona potká vás, když vám krade jídlo z talíře a při tom ještě nadává jak špaček.
Od koho tedy uslyšíte na thajském ostrově volání "číp, číp"?
Od taxikáře.
Taxikáři ovšem nezpívají, nýbrž hulákají. Výsledek je stejnej: vychvalují sami sebe, že právě oni jsou nejlevnější a službu vám nikdo jinej tak lacino nenabídne. Ten náš už od letiště sliboval hory doly. Hlavně, že bude číp, číp. No tak jo. Tak to s tebou teda zkusíme.
Potíž byla v tom, že ten zběhlej důlní inženýr moc neuměl anglicky. I přesto se nám podařilo mu po telefonu další den vysvětlit, že chceme převézt do jiného hotelu a cestou chceme navštívit slony a užít si s nimi nějakou kratochvíli. Panáček to pochopil a zavezl nás ke sloním taxikářům. Tam naložili děti a dobře půl hodiny s nimi jezdili po okolí. Taxikář měl jednu takovou zvláštní vlastnost. Když řídil, měl modrou košili. Když vystoupil a čekal, převlékl se do trička. Díky tomu ho mázmatenáHanička u slonů nepoznala a odmítla jaho další nabídku, že nás zaveze na sloní koupaliště.
"My máme svýho řidiče a ten nás tam zaveze," odpověděla tomu v tričku.
A ten v košili nás tam pak zavez.
"A víš, že to bude asi ten samej, já ho v tom tričku nepoznala," přiznala pak máveseláHanička, když se jí rozsvítilo v hlavě poté, co se smála, jak nás s Matějem jeden zvlášť vypečený slon na požádání svého pána házel do žluté bahnité vody. Byla vám to legrace. Slona jsem před tím ještě nikdy nekoupal a to, že slon koupal mě, to bylo vůbec unikum.
Jenomže sloní atrakce zřejmě vyčerpaly taxikářův číp, číp repertoár a po dalších dnech, kdy jsme si ho znovu objednali, už tak ochotnej a lacinej nebyl a nakonec jsme se rozešli v neshodě. On dostal míň, než chtěl a my měli výlet o pár hodin kratší, takže ve starém městě jsme moc nepobyli.
A zpátky na letiště už nás vezl taxík hotelový, který nakonec jel za stejnou cenu, jako ten číp číp.
Inu, je to s těma taxíma jako u nás. A možná eště krapet horší, jelikož na Phuketu Uber nefunguje.
Tohle volání byste nejspíš přiřadili některému z druhů zpěvného ptactva. Kupříkladu takový budníček menší není od volání číp, číp, číp, … daleko. No jo, ale kde by se vzal takovej budníček na Phuketu, že ano. Tam se nejčastěji potkáte s majnou obecnou, teda spíš ona potká vás, když vám krade jídlo z talíře a při tom ještě nadává jak špaček.
Od koho tedy uslyšíte na thajském ostrově volání "číp, číp"?
Od taxikáře.
Taxikáři ovšem nezpívají, nýbrž hulákají. Výsledek je stejnej: vychvalují sami sebe, že právě oni jsou nejlevnější a službu vám nikdo jinej tak lacino nenabídne. Ten náš už od letiště sliboval hory doly. Hlavně, že bude číp, číp. No tak jo. Tak to s tebou teda zkusíme.
Potíž byla v tom, že ten zběhlej důlní inženýr moc neuměl anglicky. I přesto se nám podařilo mu po telefonu další den vysvětlit, že chceme převézt do jiného hotelu a cestou chceme navštívit slony a užít si s nimi nějakou kratochvíli. Panáček to pochopil a zavezl nás ke sloním taxikářům. Tam naložili děti a dobře půl hodiny s nimi jezdili po okolí. Taxikář měl jednu takovou zvláštní vlastnost. Když řídil, měl modrou košili. Když vystoupil a čekal, převlékl se do trička. Díky tomu ho mázmatenáHanička u slonů nepoznala a odmítla jaho další nabídku, že nás zaveze na sloní koupaliště.
"My máme svýho řidiče a ten nás tam zaveze," odpověděla tomu v tričku.
A ten v košili nás tam pak zavez.
"A víš, že to bude asi ten samej, já ho v tom tričku nepoznala," přiznala pak máveseláHanička, když se jí rozsvítilo v hlavě poté, co se smála, jak nás s Matějem jeden zvlášť vypečený slon na požádání svého pána házel do žluté bahnité vody. Byla vám to legrace. Slona jsem před tím ještě nikdy nekoupal a to, že slon koupal mě, to bylo vůbec unikum.
Jenomže sloní atrakce zřejmě vyčerpaly taxikářův číp, číp repertoár a po dalších dnech, kdy jsme si ho znovu objednali, už tak ochotnej a lacinej nebyl a nakonec jsme se rozešli v neshodě. On dostal míň, než chtěl a my měli výlet o pár hodin kratší, takže ve starém městě jsme moc nepobyli.
A zpátky na letiště už nás vezl taxík hotelový, který nakonec jel za stejnou cenu, jako ten číp číp.
Inu, je to s těma taxíma jako u nás. A možná eště krapet horší, jelikož na Phuketu Uber nefunguje.
sršně na Phuketu
09/10/17 05:25
Na Phuket jsme přiletěli nedlouho před setměním, neboť tam slunce zapadá přibližně ve čtvrt na sedm. Takže z letiště jsme vyjížděli za soumraku, ale po cestě už padla tma a déšť. Je tam totiž končící období dešťů, což ovšem nijak nevadí, protože pochopitelně neleje furt a navíc my měli to štěstí, že pršelo buď v noci nebo když jsme se přesouvali. To pozitivní na období dešťů je, že není až tak děsný vedro, ale je docela příjemně.
A tak, když nás taxík vysadil u hotelu, už nepršelo a my mohli zjistit, kde budeme ten večer bydlet. Pan hoteliér pravil, že je sice ze Švédska, ale původem je z Chorvatska, takže dobar dan! Svět je malej. Hotýlek to byl vpravdě rodinnej a krapet ušmudlanej, ale dalo se.
Teda dalo by se.
Kdyby nebyly ty vosy.
Totiž sršni.
Nevím už, kdo první objevil v pokoji sršňě. Možná mácitliváHanička. Pokojíky jsme měli spojené, takže i děti měly sršně a já se je jal vybíjet. Podařilo se, ale po otevření dveří na balkon se objevili další. Balkon jich byl plnej. Pan hoteliér pravil, abychom si na ně dali pozor a že je klidně můžeme vystříkat nějakým sprejem, že ale tady nikdy nebyli a až dodneška je vlastně neviděl.
Poslal jsem Matěje k panu hoteliérovi pro ten sprej a když ho Matěj přines, pusil jsem se do boje. To už přišla i pokojská a začala mírně kníkat, že se bojí a že sem museli spadnout někdy odpoledne, když byl ten vítr. Pan hoteliér se držel svého názoru, že si musíme dát pozor a taky se držel stranou. Tož jsem vyrazil do bole sám ozbrojen sprejem. Podařilo se nepřítele potřít, tedy postříkat a bojiště bylo vyklizeno od padlých nepřátel a to tak, že jsem je prostě odmetl do kouta.
Ale ještě jsem šel zkontrolovat situaci ven před hotel. Tam v zahrádce na pláži stála ta pokojská a kníkala eště víc a ukazovala na lampu, která byla obalená sršni. Kousek dál pod lampou jsem pak objevil obrovské rozbité sršní hnízdo. Ta šiška mohla mít tak půl metru výšky, když byla celá. Teď byla rozbitá na plástve a kolem po zemi a na lampě roje sršňů. Nu, boj pokračoval, postříkal jsem i lampu i hnízdo i ten hemžící se roj na zemi. Bylo po boji. Vítězství a klidná noc byly naše.
Ráno jsem pak pro jistotu ještě kontroloval, jak na tom je nepřítel. Jeho vojska byla zdecimována a nahoře, na sromě asi patnáct metrů vysoko ve větvích, byl vidět zbytek hnízda s pozůstatkem roje. Mezitím mázvědaváHanička vygůglila, že se jedná o děsně nebezpečnej druh sršně asijské, která nepřestává v útoku, dokud nepřítele nedopadne. To jsem ovšem před tím nevěděl a tudíž jsem se do nich večer pustil s odvahou pitomce, který netuší, do čeho jde.
Proč sršni nezaútočili, nevím. Prostě jsme měli štěstí, ale pan domácí s pokojskou zřejmě věděli, proč se drží zpátky.
No, já to nevěděl, já trouba, a tak jsem jim ty sršně vymýtil.
A tak, když nás taxík vysadil u hotelu, už nepršelo a my mohli zjistit, kde budeme ten večer bydlet. Pan hoteliér pravil, že je sice ze Švédska, ale původem je z Chorvatska, takže dobar dan! Svět je malej. Hotýlek to byl vpravdě rodinnej a krapet ušmudlanej, ale dalo se.
Teda dalo by se.
Kdyby nebyly ty vosy.
Totiž sršni.
Nevím už, kdo první objevil v pokoji sršňě. Možná mácitliváHanička. Pokojíky jsme měli spojené, takže i děti měly sršně a já se je jal vybíjet. Podařilo se, ale po otevření dveří na balkon se objevili další. Balkon jich byl plnej. Pan hoteliér pravil, abychom si na ně dali pozor a že je klidně můžeme vystříkat nějakým sprejem, že ale tady nikdy nebyli a až dodneška je vlastně neviděl.
Poslal jsem Matěje k panu hoteliérovi pro ten sprej a když ho Matěj přines, pusil jsem se do boje. To už přišla i pokojská a začala mírně kníkat, že se bojí a že sem museli spadnout někdy odpoledne, když byl ten vítr. Pan hoteliér se držel svého názoru, že si musíme dát pozor a taky se držel stranou. Tož jsem vyrazil do bole sám ozbrojen sprejem. Podařilo se nepřítele potřít, tedy postříkat a bojiště bylo vyklizeno od padlých nepřátel a to tak, že jsem je prostě odmetl do kouta.
Ale ještě jsem šel zkontrolovat situaci ven před hotel. Tam v zahrádce na pláži stála ta pokojská a kníkala eště víc a ukazovala na lampu, která byla obalená sršni. Kousek dál pod lampou jsem pak objevil obrovské rozbité sršní hnízdo. Ta šiška mohla mít tak půl metru výšky, když byla celá. Teď byla rozbitá na plástve a kolem po zemi a na lampě roje sršňů. Nu, boj pokračoval, postříkal jsem i lampu i hnízdo i ten hemžící se roj na zemi. Bylo po boji. Vítězství a klidná noc byly naše.
Ráno jsem pak pro jistotu ještě kontroloval, jak na tom je nepřítel. Jeho vojska byla zdecimována a nahoře, na sromě asi patnáct metrů vysoko ve větvích, byl vidět zbytek hnízda s pozůstatkem roje. Mezitím mázvědaváHanička vygůglila, že se jedná o děsně nebezpečnej druh sršně asijské, která nepřestává v útoku, dokud nepřítele nedopadne. To jsem ovšem před tím nevěděl a tudíž jsem se do nich večer pustil s odvahou pitomce, který netuší, do čeho jde.
Proč sršni nezaútočili, nevím. Prostě jsme měli štěstí, ale pan domácí s pokojskou zřejmě věděli, proč se drží zpátky.
No, já to nevěděl, já trouba, a tak jsem jim ty sršně vymýtil.
dneska nic
08/09/17 05:50
Tak já teda běžim, teda jedu. Pendolino čeká a tudíž zápis dneska nebude, až zas v pondělí.
38 minut
24/07/17 06:18
Zvykl jsem si sledovat dopravní informace před jízdou i během jízdy. Ono se to vyplatí. Jako včera. To jsem se vracel z Vysočiny přes Jihlavu, když mi to hned na začátku cesty ukázalo lakonické: čas dojezdu prodloužen o 38 mimut. Pátral jsem, o co jde a dopátral se jakési hromadné nehody na dálnici.
Nu což. Mám se péct v autě nebo si dát kafe v Jihlavě? Pochopitelně zvítězilo kafe. Zaparkoval jsem na náměstí a těšil se na něco ke čtení, něco sladkého k snídani a kafe. Jenomže já byl v Jihlavě.
"No a co má bejt?", ptáte se.
"Nic", pravím.
A vo to de: vůbec nic.
V deset ráno bych v takovým městě s historickým centrem (a odpornou bolševickou zrůdou uprostřed náměstí) čekal turisty s baťúžkama, rodinky v čele s tatínkem a mapou, zmrzlinu, nějakou tu kavárničku se slunečníkem … prostě prázdniny v plném proudu. Jenomže tady nic. Vůbec nic. Vydal jsem se na průzkum kolem náměstí. Z jedné uličky vycházelo víc lidí, tedy přesněji řečeno, v jedné uličce byli lidi. Jinde ne. Vydal jsem se proti proudu. Šli z kostela. Jediní živí jihlavští byli tou dobou v kostele.
Pátral jsem dál a vrátil se prázdnými uličkami nahoru na náměstí. Muzeum … nikde nikdo. Vedle: Kavárna muzeum. Otevřeno? Otevřeno! Vešel jsem. Byl jsem jedinej kromě slečny, která právě otevřela.
"Dobrý den, hledám, kde bych si moh' dát kafe, dort a něco ke čtení."
"Tak to jste tu správně."
Jo, byl jsem tam správně. Vlevo od vchodu byla knihovna. Kavárenská knihovna. Na kavárnu hodně velká. Potkal jsem takovou i v Nymburce.
Vybral jsem si dort, dva zmrzlé chlebíčky ( … a nebude vám vydit, že je na nich led? … nebude… ) a knížku od pana Horníčka.
Dostal jsem k tomu hrnek kafe a bylo mi fajn.
Něco jsem snědl, něco vypil, pár stránek přečetl a když jsem odcházel, nebylo v Jihlavě na náměstí opět téměř nikoho. Usoudil jsem tedy, že Jihlava v neděli o prázdninách spí minimálně do jedenácti. Mně se spát nechtělo a tak jsem jel domů. Dálnice už byla volná.
Nu což. Mám se péct v autě nebo si dát kafe v Jihlavě? Pochopitelně zvítězilo kafe. Zaparkoval jsem na náměstí a těšil se na něco ke čtení, něco sladkého k snídani a kafe. Jenomže já byl v Jihlavě.
"No a co má bejt?", ptáte se.
"Nic", pravím.
A vo to de: vůbec nic.
V deset ráno bych v takovým městě s historickým centrem (a odpornou bolševickou zrůdou uprostřed náměstí) čekal turisty s baťúžkama, rodinky v čele s tatínkem a mapou, zmrzlinu, nějakou tu kavárničku se slunečníkem … prostě prázdniny v plném proudu. Jenomže tady nic. Vůbec nic. Vydal jsem se na průzkum kolem náměstí. Z jedné uličky vycházelo víc lidí, tedy přesněji řečeno, v jedné uličce byli lidi. Jinde ne. Vydal jsem se proti proudu. Šli z kostela. Jediní živí jihlavští byli tou dobou v kostele.
Pátral jsem dál a vrátil se prázdnými uličkami nahoru na náměstí. Muzeum … nikde nikdo. Vedle: Kavárna muzeum. Otevřeno? Otevřeno! Vešel jsem. Byl jsem jedinej kromě slečny, která právě otevřela.
"Dobrý den, hledám, kde bych si moh' dát kafe, dort a něco ke čtení."
"Tak to jste tu správně."
Jo, byl jsem tam správně. Vlevo od vchodu byla knihovna. Kavárenská knihovna. Na kavárnu hodně velká. Potkal jsem takovou i v Nymburce.
Vybral jsem si dort, dva zmrzlé chlebíčky ( … a nebude vám vydit, že je na nich led? … nebude… ) a knížku od pana Horníčka.
Dostal jsem k tomu hrnek kafe a bylo mi fajn.
Něco jsem snědl, něco vypil, pár stránek přečetl a když jsem odcházel, nebylo v Jihlavě na náměstí opět téměř nikoho. Usoudil jsem tedy, že Jihlava v neděli o prázdninách spí minimálně do jedenácti. Mně se spát nechtělo a tak jsem jel domů. Dálnice už byla volná.
jak je to s mříží
07/07/17 05:48
Kačka si poctivě píše deníček a to i na táboře, což mě těší, poněvadž deníček se hodí. Těší mě to pochopitelně i proto, že to má Kačka ode mě. Nu a tak píšeme deník oba. Teď mi ho v autě četla, když jsem jí včera vezl z koňského tábora. Nezapomněla tam poznamenat, že jsem byli cestou tam na zámku na obědě a že se těší, že až pojedeme zpátky, zase se na zámku stavíme. Jenomže nenapsala na jakým zámku.
Tož já to musím napravit.
Měl jsem naplánovanou časovou rezervu, kdyby na dálnici jely kolony pomaleji, než je zdrávo. Rychlost byla přijatelná a tudíž jsme stihli náhradní plán, který zahrnoval právě ten oběd na zámku. Tedy ve Slavkově na zámku. A to si Kačka ne a ne nějak zapamatovat. Natož pak Austerlitz. To už vůbec ne. Nu a tak jsme jeli i zpátky na ten zámek a už ve dveřích jsme slečně hlásili, že jak jsme jí minulý pátek slíbili, že se ve čtvrtek stavíme zas, tak jsme tady. Slečna si nás pamatovala a vyslovila profesionální potěšení, což i nás potěšilo.
Sděli jsme u stejného stolu a stejně jako před týdnemjsem přemýšlel, proč je ta těžká kovaná mříž na jednom místě přerušená. Přeříznutá? Nedodělaná? Když nevím, tak se zeptám. No jo, ale ani slečna nevěděla a tak jsem jí to dal za úkol. Až zase příště pojedeme kolem Slavkova, stavíme se na zámku na oběd a pak nám to řekne. Nebude to nijak brzy, takže by měla mít dost času na to, zjistit nám, jak je to s tou mříží. Nu a my se k tomu výtečnému obědu třeba i něco dozvíme o zámku.
Tož příště zase někdy na Slavkově a kdybyste náhodou někdo věděl, proč je v té mříži vzadu v restauraci na okně u krbu ta mezera, co tam nemá být, napište. Mně to vrtá hlavou.
Tož já to musím napravit.
Měl jsem naplánovanou časovou rezervu, kdyby na dálnici jely kolony pomaleji, než je zdrávo. Rychlost byla přijatelná a tudíž jsme stihli náhradní plán, který zahrnoval právě ten oběd na zámku. Tedy ve Slavkově na zámku. A to si Kačka ne a ne nějak zapamatovat. Natož pak Austerlitz. To už vůbec ne. Nu a tak jsme jeli i zpátky na ten zámek a už ve dveřích jsme slečně hlásili, že jak jsme jí minulý pátek slíbili, že se ve čtvrtek stavíme zas, tak jsme tady. Slečna si nás pamatovala a vyslovila profesionální potěšení, což i nás potěšilo.
Sděli jsme u stejného stolu a stejně jako před týdnemjsem přemýšlel, proč je ta těžká kovaná mříž na jednom místě přerušená. Přeříznutá? Nedodělaná? Když nevím, tak se zeptám. No jo, ale ani slečna nevěděla a tak jsem jí to dal za úkol. Až zase příště pojedeme kolem Slavkova, stavíme se na zámku na oběd a pak nám to řekne. Nebude to nijak brzy, takže by měla mít dost času na to, zjistit nám, jak je to s tou mříží. Nu a my se k tomu výtečnému obědu třeba i něco dozvíme o zámku.
Tož příště zase někdy na Slavkově a kdybyste náhodou někdo věděl, proč je v té mříži vzadu v restauraci na okně u krbu ta mezera, co tam nemá být, napište. Mně to vrtá hlavou.
2017
