WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

přeju barevné babí léto

Ve škole mají ředitelské volno a, ruku na srdce, volno si udělá hodně z nás. Ostatně proč by jinak takové svátky byly, že ano. Koneckonců začíná babí léto, které na sebe nechalo letos docela dlouho čekat, takže bude jistě hromada příležitostí, jak s tím volnem naložit.
Pročež tímto omlouvám svoji nepřítomnost zde na stránkách deníku. Pro pořádek si budu psát, bude-li co, papírové poznámky a když budou stát za to, něco z nich sem pak přepíšu. Nu a pro toho, kdo by měl zájem mít i přes to denně něco nového, se pokusím poslat nějaký ten obrázek
do telegrafické rubriky.
Tož veselé zážitky a barevné babí léto přeju.

Dyž šel Jirka z posvícení

Možná si někdo vzpomene na Žáky darebáky a kantora Barnabáše. Já měl tu smůlu, že jsem na ně nikdy do divadla nezašel. Teď bych to nazval spíš hloupostí. Ostatně jako ve spoustě dalších případů, kdy jsem mohl vidět ty, co mám rád a poslouchám. A v tom je zase to štěstí, že jsem je mohl poznat. Napravuju to alespoň tím posloucháním.
Žákovská představení byla představení pro radost. Oni si to tenkrát s panem Horníčkem užívali a dělali to právě z té čiré radosti, stejně jako muzicírování. Nu a pan Traxler Jiří je stále na scéně a pilně pracuje, což zase dělá radost ostatním. Já si tuhle přines' knížky, jejichž je spoluautorem (mimochodem jeho knižně vydané (prů)povídky taky doporučuju). Jde o vydání Lidových písní z Prahy ze sbírky Františka Homolky. Je to pečlivě provedené vědecké dílo a jistě se hodí ke studiu etnologům a muzikologům. Ani jedno však nejsem. Já to mám pro radost.
V knížkách (jsou dvě) najdete kdejakou pražskou a nejen pražskou odrhovačku z přelomu minulých století. Pečlivost a důslednost provedení mě zaujala. Ono vědecké dílo muselo dát spoustu badatelské a redaktorské práce. A to že je to dílo i s nefalšovanou vědeckou radostí připravené lze doložit právě jedním z textů (1912, Libeň) písniček pouličních zpěváků, které jsou vskutku poctivě v publikaci zachyceny. A to bez redakčních či cenzorských úprav včetně příslušné notové linky.
Však posuďte sami:


Dyž šel Jirka z posvícení


Dyž šel Jirka z posvícení,
dostal do břicha bolení,
juchej, kuchej!

Nebylo tu hned lékaře,
poslali mu pro pekaře.

Pekař dle starýho zvyku
válel Jirku po trávníku.

Jirka vysral velký hovno,
nebylo mu v světě rovno.

Šli tamtudy z magistrátu,
že to hovno patří státu.

Přišel tam pan barometr,
že to hovno měří metr.

Hovno váží patnáct liber,
morcecakra, ten měl prdel.

Dali hovno do škatuly,
by ho mouchy neposraly.

Za to naše zazpívání
vyližte nám prdel, páni.

... bez aut

Přišla v pátek kolegyně, že je ve Štefánikově ulici nějaká sláva nebo tak něco. Samej stánek, spousta lidí.
"To budou asi nějaký trhy," pravil jsem a byl zvědavej, co pěknýho se to na Smíchově bude dít.
Zvědavost pak přerušilo pracovní úsilí, ale ne na dlouho. Šel jsem si pro cosi na Újezd a vzal jsem to zpátky přes Kinských náměstí. No jo, vopravdu. Strážník tam stál před zábranou na křižovatce, u zastávky tramvaje nějaká stánky. Jdu tedy blíž. Vida: Den bez aut.
Stánky nejsou stánky, ale je to barikáda. Trh není trh, ale blokáda. Blokáda všech, kteří netuší, že zrovna tady bude dneska zavřeno. V parčíku u
pokutované sochy Tarase Ševčenka, který, na rozdíl od Járy Cimrmana, v Čechách nikdy nebyl, sedělo v začínajícím deštíku pod keři několik dětí zřejmě školkou povinných. Pěkně na křižovatce v dopoledním provozu odkloněném ze Štefánikovy ulice. V uličce na náměstí právě parkovala dvě auta a pan řidič z jednoho a paní řidička z druhého auta vystoupili a spěchali ke svým stánkům o pár metrů dál před Švanďákem, aby nabízeli ideu města bez aut.
Odpoledne jsem pak šel cosi zařídit k Andělu. Před Portheimkou stála řada nablejskanejch elektroaut, na pódiu kdosi řečnil o výhodách elektřiny, najmě pak elektřiny v bateriích skládacích elektrokol, co se vejdou do kufrů elektroaut.
... takovej normální den bez aut.
Panenkoskákavá!
Co je tohleto za potěmkiádu? Jak by se všichni ti strážníci, prodavači ideí, mobilní opraváři a dětičky dostali na místo jinak, než právě těma autama, proti kterejm teď tak sveřepě bojujou? Na kolech? V týhle zimě (13°C)? Nedělejte si ze mě srandu. Možná pěšky, pokud jsou místní. Většina autem, autobusem, v nejlepším případě tramvají. A jak asi dovezli ty stánky, plakáty, transparenty, zátarasy, ideje? Na kolech sotva. To možná tak ty ideje. Ale nedokážu si představit, jak Pražák veze vlastníma silama na tříkolový rikše stánek a zboží. To už ani v tý Číně nedělaj a maj na to nějaký vozítka, v tom nejlepším případě elektrický. A když už jsme u tej elektriky, jak laděj elektroauta s ulicema bez aut?
Tedy kdyby to celé bylo jen normální například "týden Smíchovské zábavy" vůbec by mi to nevadilo. Naopak bych uvítal Štefánikovu ulici hezky přeměněnou na pěší a zábavní zónu. Jenomže tyhlety akce proti něčemu, ale hlavně za propagaci vlastních výrobků pod praporem světového sjednocení, v tomto případě proti autům ve městech s propagací elektroaut, mi lezou krkem.
Tedy soudruzi dobroserové, já jsem zásadně a bez výhrad pro svět s autama. A samozřejmě i s kolama a s rikšama a s koňma a taky i s lidma. S normálně uvažujícíma lidma, co aspoň vobčas myslej.
Ti, kteří nemyslej, se můžou úplně klidně vrátit k pěšímu způsobu života, dyž se mi nebudou courat po zahradě.
… a takovej to moh' bejt hezkej potlach.

Basilej 197x

Zvědavost člověku nedá a tak jsem zase složil ten skener na nožičkách a prohlížel staré negativy. Dlužno říct, že jsem na nich vlastně nic extra zatím nenašel. Jen tu a tam nějakou vzpomínku, jako že třeba na zahradu v Radešovicích se chodilo hromadně opalovat, což jsem jako kratochvíli nemohl pochopit obzvlášť v takovým vedru a bez vody. Jediná voda na zahradě byla ze studny a ta moc na koupání nebyla. Přesto se tam všechny tety chodily v létě slunit. Vlastně se v tom suchém vedru jen tak opékat na slunci. Když si na to vzpomenu, není mi to jasné ani teď. Ale tetám do hlavy člověk nevidí.
Nu a pak jsem objevil strejdu Fandu se synem Alešem, jak se nechali vyfotit kdesi ve Švýcarsku u Chevroletu. A pak i jeden most přes řeku v nějakém městě. Zaujalo mě to a trochu jsem zavzpomínal. Myslím, že jezdili tenkrát do Basileje, kam zdrhnul starší syn. Jak se tam dostali a koho měli kde známýho, aby dostali povolení, to už si nevzpomenu, ale nějak to dokázali a párkrát za ním ve Švýcarsku autem byli. No a tak jsem se popídil po nových fotkách Basileje. Jestli teda mě jako paměť neklame. A vono jo. Někdo v současnosti udělal orázek skoro ze stejného místa jako oni tenkrát v sedmdesátých létech. Skoro se to tam nezměnilo. Jen vyrostl obzvlášť velký komín, jiné naopak zmizely a v dálce vyrostly vysoké domy. Ale ten most s věžičkou tam stojí dál a Rýn teče furt.
Však to porovnejte sami.

Basilej_197x

Basilej_dnes

nechodí do školy nadarmo

Prázdniny už jsou dávno pryč, ale pořád se nám vracejí vzpomínky. Právě teď přišla várka fotografií z prázdninových dobrodružných her. Děti jezdí kromě jiných táborů i do Školy hrdinů. To je takový zvláštní svět, ve ketrém si hrají na dobrodružství. Je to hodně promyšlený a autoři se tomu s chutí věnují. Mám pocit, že si to i oni užívají.
Nu a letos jsme se dozvěděli, že Matěj při druhé návštěvě Školy hrdinů docela zamotal autorům hlavy. Nějak něco udělal jinak a navíc, protože byl zloděj, cosi kdesi uloupil a najednou se běh hry změnil a prý to zabralo nějaký ten čas, než strůjci vymysleli, jak to celé zase vrátit zpátky do příběhu.
Dobrodružství nechybělo a všichni si to i letos užívali.
A proč to píšu, když už je to za námi?
No protože přišly ty obrázky a na nich Matěj v masce. Letos to vzal vážně a pomaloval se vskutku vynalézavě. Inu, nechodí do té školy nadarmo.

hrrdina

českej poštovní trojúhelník

V bermudským trojúhelníku se ztrácí kdeco už dlouhý desítky let. No jo, to je holt Amerika, tam se může stát všechno, řeknete si. U nás nejsme na senzace zařízený, přidáte. Jo, něco na tom bude, jenomže to není úplně přesný.
Mně se totiž ztácejí filmy.
Kdepak, v šuplíku jsou furt ty samý a žádnej nechybí, ale po cestě mi mizej. Objednávám si je totiž často odněkud ze zahraničí a choděj poštou. A teď už je to třetí film, co mi dodavatel musel poslat podruhý, protože napoprvé se ztratil. Jako v tom bermudským trojúhelníku.
Tady to bude ovšem jinak.
Volal jsem hned po druhém případu na poštu a dopátral se už na třetím odkaze na paní, která má na starosti naše doručovatele. S tou jsem si hezky popovídal a dozvěděl se, že naši doručovatelé, lépe řečeno doručovatelky, jsou pořád ty samé a většinou se nespletou, zvlášť u objemnějších zásilek. Jenže zásilka prochází přes mnoho překladišť, třídíren a vůbec mnoha lidskýma rukama.
"No a, víte, pošta bere na tyhle práce hodně brigádníků a … jak bych to jenom řekla …," hledala správný výraz paní vrchní pošťačka.
"Vono se to ztrácí, že jo?"
"Jo, ale neměla bych vám to řikat."
A tak jsme společně objevili náš českej poštovní bermudskej trojúhelník.
Akorát, že tady to není žádná záhada, tady nepůsoběj žádný neznámý síly.
Tady prostě na poště někerý lumpové sprostě kradou.

20MPx skener

Ve starejch šuplících člověk najde ledacos. Je ovšem ledacos a ledacos. Tedy staré mince a průkazky, případně rozbité hodinky, to je jedna věc. A druhá věc, to jsou staré negativy. Ve svitcích, pochopitelně. Je tu i pár diáků a dokonce i negativy nepoužité, tedy jen filmy. S těmi filmy už nic nenadělám - není je jaksi do čeho vložit. Ale ty exponované a vyvolané negativy, ty člověka lákají. Co je na nich? Jistě to nebude žádnej návod, jak přijít k pokladu, ale nějaká rodinná fotka, která byla zapomenuta a může udělat jednomu radost, by se najít mohla. Tedy vzniká otázka: jak ty negativy prohlédnout a případně i digitalizovat.
Co je na tom těžkýho, řeknete si. Máte pravdu. Nic. Ale všechno to stojí nějaké peníze a to se mi nějak nechce vynakládat už jenom proto, že nevím, co na těch negativech je. Samozřejmě je umím někam odnést a vyzvednout si buď kontaktní kopie nebo skeny, ale tak nějak mi přijde cena poněkud vyšší u zatím neprobádaného materiálu. Obzvlášť u tohohohle, který evidentně pochází z tatínkova kompaktního (tenkrát se tomu říkalo jistě jinak) foťáku. Jsou to doslova mizerné obrázky velikosti poloviny formátu kinofilmu. Tak co tedy s tím? Přeci si nebudu kupovat skener.
Pročetl jsem si pár diskuzí a návrhú podobně postižených majitelů starých negativů. A řešení se ukázalo býti snadné. Všechno to doma mám, jen to vhodně poskládat. I začal jsem skládat a za chvíli jsem měl amatérský skener libovolného formátu negativu s rozlišením 20MPx.
Návod je jako z kuchařky: vezmete stativ, fotoaparát, iPad, sklo z knihovny, něco na podložení a šikovně to sestavíte tak, aby rozsvícená obrazovka iPadu podsvěcovala skleněnou tabulku, na které máte druhým sklíčkem zatíženej negativ. Foťák vám visí hlavou dolů na stativu. Teď už stačí jen srovnat roviny, vyladit expozici, zaostřit a dálkovou spouští exponovat. A zázrak pusté amatérštiny je na světě! Ono to jde!
Nedělám si iluze, že výsledky budou srovnatelné s profesionálním skenerem, ale troufám si tvrdit, že skenovací šidítka do ceny tak pět, sedm tisíc tohle podivný monstrum na třech nohách netrumfnou.
Však posuďte sami. Tuhlec je ten můj skener mizerně vyfocenej třesoucí se rukou s telefonem:

skener

a tady je výsledek (tedy jeden z mála negativů velkosti 4x5 - to tatínkovi jistě někdo fotil na přání větším aparátem):

u-Olmru

příště rád a znovu

Měli jsme z toho takovej divnej pocit. Přeci jen Matěj běžel deset kilometrů poprvé. Nu a když se pořadatelé kápku nechali splést tím, že při malém běhu pro malé Matěj doprovázel na posledních metrech Kačku a nějak mu pípnul startovní čip a zařadil ho na poslední místo skupiny, bylo to to obzvlášť divné. I proto, že opravu sice pořadatelé provedli, ale tak nějak jemně naznačili, že deset kilometrů smí běžet jen závodníci starší patnácti let. A v tomto příadě to tedy jako neviděli, ale že by to bejt nemělo. Tak oba kluci - Jenda s Matějem běželi tak trochu na zapřenou, jelikož jim těch patnáct pořád ještě není. Ale běželi. Pan starosta slavnostně vystřelil ze startovní pistole a vyrazilo všech stotřiapadesát běžců a běžkyň.
Vydali jsme se za nimi, abychom jim trochu zafandili v klíčových místech trati. Stihli jsme je ve Lhotě a pak v Ohrobci. Kluci běželi náramně. Lehce, jako když běhají na tréninku kolem rybníka. A do cíle doběhli společně ještě v půlce roztaženého startovního pole. Jenom Matěj strčil přes cílovou čáru nohu dřív a tak má o sekundu lepší čas, než Jenda. Ani nevypadali nějak vyčerpaně. Prostě si jen poprvé zaběhli závod na deset kilometrů.
Máme z toho radost. Jakési předstartovní obavy se ukázaly jako zcela liché a Matěj pravil, že to bylo skvělý a že se těší na další závod a příště už rovnou a rád poběží tu desítku zas. Inu užil si to.
Tuhle je výsledková listina.

Brezanska10_170917

desítka

Tada na běhání mě jakživo nikdo neužil, to mi prostě nedělá dobře a doktor mi to zakázal - jak zní moje obvyklá výmluva. Pochopitelně mi nikdo nic nezakázal, ale běhat mě to stejně nepřinutí. Ostatní sporty občas vyzkouším a některé si i užiju. Ale běhat? Kdepak!
Kačka na to má stejnej názor. Ovšem Matěj, ten se nezalekne žádné výzvy. Teď se s klukama dohodli, že poběží Břežanskou desítku a to ne žádnej dětskej běh, kam jsem přihlásil i proti jejímu mrmlání Kačku. Matěj rovnou těch deset km. Že prej to zkusí. No to jsem vážně zvědavej. Desek kiláků už je docela dost, vloni běžel nějakou dorosteneckou kategorii, ve který ho předběh' akorát o několik let starší a několik hlav vyšší soupeř. Letos tedy zkusí projít opravdovým závodem. Držím mu palce a těším se už na to, jak bude vykládat, co všechno se při běhu přihodilo a co musí vylepšit a jak si to prožil.
Tož kdybyste se s Matějem chtěli poměřit, v neděli máte příležitost.
Tuhle je odkaz.

Velmi mě mrzí, že je Jiří drzý ...

Eště je mám schovaný, říkával vodník Čochtan. Já toho mám schovanýho taky spoustu.
Například žákovský knížky. A v nich poznámky.
Jednu poznámku mám od paní učitelky Richtrové dokonce ve verších: "Velmi mě mrzí, že je Jiří drzý … "
Člověk si v těch papírových sešitkách počte a zavzpomíná na ze současného pohledu idylické doby školní docházky. Idylka to tenkrát ovšem nebyla. To teprve teď mají děti tu skutečnou ideální školu, o které se promovaní pedagogové vyjadřují jako o zařízení, které musí děti bavit. Tenkrát ten názor zastávalo jen pár učitelů a ty jsme měli rádi nejvíc.
Dosti však nostalgie.
Žijeme ve věku bleskurychlých elektronických informací, které dojdou dřív, než je někdo napíše (což je opět parafráze jedné předscény pánů Wericha a Horníčka).
A elektronice padly za oběť i ty žákovský knížky. Včera jsme dostali další přístupové kódy, tentokrát do Kaččiny žákovský. Matějovu už používáme dva roky.
A je po legraci a po krásných veršovaných poznámkách. Za padesát let si naše děti už nebudou číst v krásných starých papírových sešitech krásné poznámky. Nanejvejš si budou z disku přehrávat skeny dokumentů s přístupovejma kódama. Jo, je to rychlejší, šetří to naše lesy, ale není na tom pranic hezkýho.

iPhone X vs. Auril

No jo, no, večer plný dárků je za náma a nastala doba nekonečných diskuzí a recenzí nadšených či odmítavých.
Pochopitelně. Včera večer našeho času totiž představila ta ovocnářská společnost svojí novou nabídku z vlastní zahrádky. Zvláště pak jedno superjabko bylo očekáváno tak intenzivně, že se o něm už dopředu všechno vědělo a marné byly naděje těch, kteří si v koutku duše přáli, aby to bylo krapet jinak. Patřil jsem mezi ně i já.
Každej ví, že v těch jabkách jedu už dlouhý roky a nedám na ně dopustit a současně každýho varuju, ať si je nekupuje, protože bude zklamanej, jak svázanej všema možnejma pravidlama ten systém je. Bylo to tak a bude to tak i dál. Výhody bezstarostného uživatelství jsou vykoupeny omezeními, která jsou pro svět vně jablečné slupky nepřijatelná. Je to na každým, ať si vybere.
Nu a já tu žehrám proto, že se už sedm let těším na stejnej hranatej telefon, co byl jedinej, kterej se mi doopravdy líbil a to i proto, že se dá postavit na hranu. Tahle vlastnost se od jeho následovníků už čekat nedá. Tož si budu ještě dlouho rozmejšlet, jestli to vydržím s tím pomalým, ale krásným staříkem nebo se budu honit za výkonem a nechám se každý ráno zdravit svým telefonem, jelikož mě pozná podle xichtu.
Zatím z toho mám smíšený pocity. Jistě, Tim Cook včera pravil, že je to budoucnost telefonu, ale mě tím nijak neoslnil. Já už před deseti lety pomáhal s odstraňováním chyb v Aurilu - opravdovém telefonu budoucnosti z Ondřejova románu Tušení podrazu. Mimochodem: doporučuju si knížku přečíst. Zjistíte, že při porovnání iPhone X versus Auril má nejnovější telefon budoucnosti k té budoucnosti ještě hodně daleko.

rozladění fotbalisté

Jakživo jsem neměl nijak zvlášť kladný vztah k fotbalu, najmě pak tomu ligovému či světovému. Jakýmsi ideálem byla Klapzubova jedenáctka. Ovšem ideálem utopickým a nenaplnitelným. Jediný fotbal, kterému dokážu fandit je ten klukovskej na plácku s hadrákem místo míče. Vyšší úrovně soutěží už nejsou pro mě. Je tu ovšem jedna vyjímka. Existuje totiž ještě jedna soutěž, které se dokonce můžu i já účastnit. Dlouhá desetiletí byla zapomenuta, ba téměř ztracena. Ale při vyklízení se znovu vynořila z hlubin a po vytažení z potrhané krabice znovu ožila.
Ano, fotbálek.
Dostal jsem tu hru kdysi dávno zřejmě pod stromeček. A hrávali jsme jí doma na stole. Ano, ten fotbálek s hráči, kteří vyrůstají na pružinkách z plátěného trávníku lemovaného dřevěnou ohrádkou a dvěma plastovými brankami, které se dají z trávníku vytáhnout, aby bylo možné vyndat vstřelený míč. Tedy ocelovou kuličku.
Matěj s Kačkou se toho hned chytli a začali fotbálek hrát. Hra je zcela nepoškozená a víc jak čtyřicet let přežila bez úhony. Nu a v neděli jsem si večer dal s Kačkou po těch desítkách let pauzy zase fotbálek na stole. Vzpomínám si, že jsem se jakživo nemoh' trefit a vždycky jsem se vztekal, když tatínek vyhrál.
A vida. Kačka se né a né trefit a děsně se začala vztekat, když jsem vyhrál. A začala do fotbalistů brnkat úplně stejně jako já, když jsem prohrával. Oni totiž na těch pružinkách drnčí každej jinak a dohromady to vydává jakýsi velmi neladící zvuk, což velmi ladí s rozladěnou náladou prohrávajícího.
Inu historie se opakuje. Já vyhrál a Kačku čeká výhra a poslech rozladěných fotbalistů až za dalších čtyřicet let. Teda estli to ten fotbálek přežije.

fotbalista

Stahl Stadt

Ano, v pátek nebyl zápis a zápis o tom, že zápis nebude, taky nebyl, poněvadž jsem ho sice napsal, ale nějak se ho nepodařilo protlačit drátama na server. Tudíž až dneska je to zapsáno všechno v jednom a hned jako výletní hádanka:
Hádejte, hádačové, kde jsem to v pátek byl a kde můžete vidět tohle Ocelové město?

StahlStadt_170908_1

StahlStadt_170908_2

StahlStadt_170908_3

StahlStadt_170908_4

StahlStadt_170908_5

dneska nic

Tak já teda běžim, teda jedu. Pendolino čeká a tudíž zápis dneska nebude, až zas v pondělí.

železná lejdy

"Ale já si klidně vezmu nějakej jinej i s krabičkou, tenhle tady máte určitě jako vzorek," navrhoval jsem slečně, která děla, že mi ho vodmontuje.
Může to znít divně, ale bylo to doopravdy tak. Byl jsem v železářství kousek od Anděla a kupoval jsem Kačce zámeček na skříňku do šatny. Vybral jsem jeden takovej kytičkovanej, kterej tam visel mezi ostatními a zdál se mi pro Kačku nejveselejší. Jenomže on tam nejenom visel, ale byl tam i festovně přidělanej na šroubovací sponě k tažnému lanu. To prý všechny vzorky, jak pravila ta slečna, aby se jim neztratily.
"Jenže von je už poslední. Ten v tý krabičce jsme prodali včera."
Aha, zřejmě je na světě ještě jedna skříňka bez zámku a ta ho dostala o den dřív. Tu Kaččinu to teprve čeká. A tak slečna vzala kleště a páčila a šroubovala a vytahovala a funěla a … a nic. Nic nevyšroubovala. Nešlo to.
Přišla paní. Výrazně starší a výrazně mohutnější. Nedalo by se o ní tvrdit, že má zápasnickou postavu, ale žádnej střízlík taky nebyla. Zkušeně vzala do ruky kleštičky.
"Heleďte, a nebylo by snažší ten zámek prostě jenom vodemknout?" tázal jsem se nesměle, neboť mi to přišlo jako nejsnažší řešení.
"To bych musela sundat ty klíčky z toho kroužku a než je sundám, tak to mám vodšroubovaný," opáčila silná žena.
A tak páčila a šroubovala a funěla i ta silná paní, ale protože byla silná, po chvíli se jí podařilo šroub oka povolit, vytáhnout a zámek i s klíčky byl na svobodě.
"Eště něco budete chtít?" tázala se s kleštičkami v ruce.
Pamětliv jejího silného stisku raděj jsem rychle odvětil, že už né a šel i se zámkem k pokladně. Tam jsem si pro jistotu sundal ty klíčky z kroužku, abych se přesvědčil, jestli zámek zamyká a hlavně i odemyká. To předchozí páčení nevzbudilo mojí zcela stoprocentní důvěru.
"To nemusíte zkušet, ten je v pořádku," signalizovala od pokladny slečna, co jí nešel povolit ten šroub.
"No já jen pro jistotu."
Jo, zámek odemykal a zamykal bez problému a okamžitě. Takže sundat ho z oka pomocí klíčků by bylo bývalo jistě rychlejší a snažší, ale to by bylo na tohle železářství moc jednoduché a železná lejdy by nemohla předvést svou sílu a železné svaly. Každej si holt cení toho svýho a rád se tím pochlubí.
Ovšem nejdůležitější je, že Kačce se ten zámek móc líbí. A vo to šlo.

aspoň na ten klavír

Protože jsme s dětmi chodili na hudební hodiny až dosud jen k paní profesorce Bachtíkové, nemáme zkušenost z hudební školy. Návštěva této byla pro nás s Kačkou novinka. Už to, že v květnu Kačka dělala přijímačky bylo neobvyklé. Ovšem obvykle je udělala a v pondělí jsme se dostavili k zápisu, což, jak jsme zjistili, je licitování o tom, kdo má kdy čas a kdy vyjde hodina klavíru nebo zpěvu. Inu, je třeba vyhovět všem a to není žádná legrace.
Nu a u toho klavíru nám paní učitelka povídá, ať si sedneme.
"Ty si, Kačko, sedni třeba tady a dědeček může třeba sem…"
"??!!!!"
Pátravě jsem se na ní zadíval.
"Aha…. Nebo tatínek …"
"Tatínek!"
"To se nesmíte zlobit … oni dědečkové vypadají někdy hrozně mladě …"
"!!!!!?"
"Nebo vlastně tatínkové můžou vypadat … starší? …"
"!!!!!!!!!!"
"On tatínek vypadá mladší! Tak na třicet," zachraňovala situaci Kačka.
"Tak se nezlobte, já …"
"No, už budeme radši zapisovat, viďte," odvedl jsem řeč od zpropadeného tématu věku. Paní asi špatně viděla.
Snad aspoň na ten klavír umí …

domino efekt

Při tom vyklízení se najdou poklady nejen neznámé a nečekané, ale i velmi známé, ale zapomenuté. Našli jsme v jednom šuplíku pytlík, v pytlíku šachy a domino. Na ty šachy si moc nevzpomínám, ale domino, to mi okamžitě naskočilo. To jsem hrával vždycky až do omrzení s babičkou.
Tož jsem ten pytlík doma vybalil, šachy postavil na šachovnici (kterou mám už léta na skříňce jako dekoraci, ale bez těch šachů) a domino rozložil na stole. Děti se toho hned chytly a Matěj, že si zahrajeme ty šachy. Pustili jsme se do toho, jenže mě za chvilku přestalo bavit tavit si mozek patnáct tahů dopředu a tak jsem místo přenechal Kačce, čímž jsem se jednak zbavil povinnosti přemýšlet a druhak zabavil Kačku i Matěje dohromady, pročež vznikla hádka, kdo měl jak táhnout, kdy se smí dělat rošáda a kdy je mat. Šlo to docela rychle a nakonec dostal mat Matěj. Inu, kdo čím zachází …
A pak se dostalo ke slovu domino. Nad tím nemusíte přemýšlet a tak jsme se do toho s Kačkou dali. A hráli jsme pořád dokola do omrzení a včera znovu, až už Kačka nemohla.
Teď je mi to teprv jasný: ona to měla babička se mnou stejný - mohli jsme hrát pořád dokola a bez nároku na vyčerpání mozkových kapacit, prostě jenom do omrzení.
Musím přiznat, že se mi ten trik líbí. Nezbývá, než doufat, že Kačka ten domino efekt moc brzo neprokoukne.

tyčka se kýve

Hádanka zabrala a laskaví pánové hnedle odepsali. Není vyloučené, že to budou kolegové, strojaři. Ovšem původ a účel strojku z páteční hádanky není ještě pořád docela beze zbytku objasněn. Takový úchylkoměr, což je odpověď laskavých čtenářů, má krapet jiný tvar, velikost a systém měření. Ostatně ho mám v šuplíku.
Tenhle aparátek je podstatně menší - velikost ciferníku je přibližně ve velikosti desetikoruny - a ta tyčka s kuličkou na konci se při měření nezasouvá dovnitř, ale měří úchylku vykyvováním ve směru kolmém na osu ručky ciferníku (která ovšem chybí). A to je mi právě nejasné. Navíc se asi čtyřmilimetrová tyčinka s kuličkou na konci dá vyklápět až o devadesát stupňů v obou směrech.
Mělo to celé určitě jeden velmi specializovaný měřící úkol. Ale vážně nevím jakou, v čem nebo čeho nerovnost či úchylku to měřilo.
Mohlo by to být, jak píše pan Jaroslav, na měření házivosti díry vrtané na soustruhu. Jenomže i to se řeší větším přístrojem nebo nástavcem na ten běžný. Tohle je prostě něco specializovaného.
Inu, tyčka se kýve a pátrání pokračuje.
A laskavým pánům čtenářům děkuji za zprávy. Třeba ještě nějaké přibudou.

hádanka zářijová

Ufff… není to žádnej med, vyklízet byt. Jednou se to ale udělat musí a to jednou začalo právě včera. Vůbec tady nebudu líčit, co všechno s dětmi - ano, pracujeme s Jurášem a pomáhají Kačka i Matěj - tedy co všechno s dětmi vyklízíme. Ale to holt patří k věci.
Nicméně se tu a tam najde nějakej poklad, jako třeba stará letecká buzola z druhý světový války nebo i věci, o kterých nevím, co jsou.
Takže po dlouhé, tři čtvrti roku trvající pauze tu mám jednu hádanku, ale spíš dotaz.
Víte, co to je a jak se to dá rozebrat? Evidentně tomu chybí ručička, ale protože je to zavřené, bude někde uvnitř, jenonomže nevím, jak to otevřít a jak to opravit.
Nápověda: bude to nějakej měřící přístrojek pravděpodobně na měření drobné výchylky v setinách milimetru … jenomže nevím co to je přesně a k čemu to sloužilo…
Tuhlec to je:

hadanka_170901