prosince 2017
aby ho bylo dost
21/12/17 05:48 zařazeno v kategorii: o rodině
Pečete, že jo? No bodejď, že pečete cukroví a vánočky a kdovícoještě. U nás se na vánoce vždycky peče. Tedy ono se nepeče samo, to je samo sebou. Peče mávypečenáHanička. A Kačka jí pomáhá. O to víc mě tuhle překvapilo, že když jsem přišel domů, slyšel jsem pravý opak: "Dneska jsem nepekla."
"To je ale divný, dyť máš napečeno."
"No jo, napečeno. Ale málo. Dneska už to víc nešlo."
"Copak, Haničko, už jseš unavená, viď?"
"Ale ne, došlo máslo. Poslala jsem Kačku, ať koupí, a ona přinesla jen půlku. A tak už není z čeho."
"Aha, takže Kačka přinesla jen čtvrtku másla."
"Ale ne, osminku, dyť to říkám."
….?…. "Aha! Je ho prostě málo."
"Jo, bylo ho málo, jenom půlka. Ti to tu vysvětluju."
"Jo jo, pochopil, osminku čtvrtku půlky … já tomu rozumím … prostě ho nebylo dost."
"Nebylo, takže estli chceš eště napéct, tak zejtra přivez máslo, jo?"
"Přivezu … a nemám vzít rači celý? … Aby ho bylo dost."
"To je ale divný, dyť máš napečeno."
"No jo, napečeno. Ale málo. Dneska už to víc nešlo."
"Copak, Haničko, už jseš unavená, viď?"
"Ale ne, došlo máslo. Poslala jsem Kačku, ať koupí, a ona přinesla jen půlku. A tak už není z čeho."
"Aha, takže Kačka přinesla jen čtvrtku másla."
"Ale ne, osminku, dyť to říkám."
….?…. "Aha! Je ho prostě málo."
"Jo, bylo ho málo, jenom půlka. Ti to tu vysvětluju."
"Jo jo, pochopil, osminku čtvrtku půlky … já tomu rozumím … prostě ho nebylo dost."
"Nebylo, takže estli chceš eště napéct, tak zejtra přivez máslo, jo?"
"Přivezu … a nemám vzít rači celý? … Aby ho bylo dost."
je pošetilé kroutit hlavou
20/12/17 05:53 zařazeno v kategorii: o Olešku
Byl by pošetilé kroutit hlavou nad skutečností, že svět se mění. Možná je lepší se ptát, jestli ta neustálá proměna vede k lepšímu. Nu, to záleží na tom, co má být cílem.
Mně tu a tam mojeveseláHanička předhazuje trifidí farmu jako naprosto ujetej ideál samostatnosti. Pro ty, kteří nečetli Den Trifidů, jen krátce uvádím, že se jedná o sci-fi román, kde svět ovládnou životu nebezpečné rostliny a přežívající zbytky lidstva se uchylují k obraně na uzavřených a chráněných usedlostech - farmách, které jsou ve všem všudy soběstačné. A to byl původně můj cíl: mít domeček co nejvíc soběstačný. No, z ideálu jsem pochopitelně slevil, ale tu nálepku už mi nikdo nevodpáře. Ovšem, pokud jde o soběstačnost, pořád trvá - tedy pokud jde o to, že bych měl v čemkoliv čekat pomoc odjinud. Nečekám, pochopitelně. Včera mi to připomněla jedna situace u nás ve vsi.
Je to tak deset, možná víc let, co jsme tu jednak byli skoro sami, domy v okolí ještě nestály, a padávalo víc sněhu. I třicet centimetrů najednou. V pozdějších letech jsou tu někde na woleschku i fotky, jak si s dětmi stavíme iglů. A nešlo jen o stavbu iglů, ale i o to, jestli se z domu dostaneme do města. Mám v živé paměti, jak jsem dvě zimy prohazoval já sám hrablem cestu od nás až k hlavní cestě. Ano, byl jsem se ptát na obecním úřadě, jestli se dá objednat pluh, ale dostalo se mi jen udiveného pohledu s jakousi poznámkou, že tady si to přeci dycky každej sám …
Inu, tak jsem se chopil toho hrabla sám. Po letech jsem tu pak potkal traktor s radlicí, pak nějaký pronajatý uklízeč sněhu - tedy pokud ho bylo víc, tak dvacet centimetrů, jinak ne. Nu a teď se začala celkem pravidelně objevovat obecní multikára s radlicí. Svět se mění. Ale ta samostatnost mi zůstala. Jen, když na to dojde, protahuju - opět sám! - to, co protažené není. Ale už jen po hranice naší ne-trifidí farmy. Ostatním "farmářům" to asi nepříjde důležité a tak to nechávají na obci.
Nu a za téhle situace čtu na obecní diskuzi téměř výkřiky o pomoc asi v tomto duchu: …" napadl sníh (asi tři centimetry!), naše ulice je neprůjezdná, mám malé děti, teď jsem se přistěhovala, nedostane se k nám ani pojízdná prodejna, a co kdybych třeba potřebovala sanitku!!! - kdy přijede obecní pluh?"…
Chápu, člověk, který se přistěhoval z města a nikdy neviděl hrablo, natož sníh, může propadnout panice, když je cesta trošku pocukrovaná. Chápu i ty obavy co by, kdyby. Ale už vůbec nechápu tu nepřipravenost. Nerozumím tomu. Je to podobné, jako by se našinec nechal zapsat do závodů na divoké vodě, protože je to dneska in, a když se octne na startu, zjistí, že nemá pádlo, vestu ani helmu a čeká, že ho někdo v té jeho nafukovací skořápce potáhne vodou na špagátu. Jak říkám: nerozumím tomu. Kdyby šlo o přímého souseda, asi bych mu odpověděl že mu přijdu pomoct a stál bych u vrátek s hrablem. Ale že je to soused, který je od nás přes dva kilometry a má jiné přímé sousedy, jen to sleduju.
A kroutím hlavou, jak se ten svět mění. Je to k lepšímu?
Mně tu a tam mojeveseláHanička předhazuje trifidí farmu jako naprosto ujetej ideál samostatnosti. Pro ty, kteří nečetli Den Trifidů, jen krátce uvádím, že se jedná o sci-fi román, kde svět ovládnou životu nebezpečné rostliny a přežívající zbytky lidstva se uchylují k obraně na uzavřených a chráněných usedlostech - farmách, které jsou ve všem všudy soběstačné. A to byl původně můj cíl: mít domeček co nejvíc soběstačný. No, z ideálu jsem pochopitelně slevil, ale tu nálepku už mi nikdo nevodpáře. Ovšem, pokud jde o soběstačnost, pořád trvá - tedy pokud jde o to, že bych měl v čemkoliv čekat pomoc odjinud. Nečekám, pochopitelně. Včera mi to připomněla jedna situace u nás ve vsi.
Je to tak deset, možná víc let, co jsme tu jednak byli skoro sami, domy v okolí ještě nestály, a padávalo víc sněhu. I třicet centimetrů najednou. V pozdějších letech jsou tu někde na woleschku i fotky, jak si s dětmi stavíme iglů. A nešlo jen o stavbu iglů, ale i o to, jestli se z domu dostaneme do města. Mám v živé paměti, jak jsem dvě zimy prohazoval já sám hrablem cestu od nás až k hlavní cestě. Ano, byl jsem se ptát na obecním úřadě, jestli se dá objednat pluh, ale dostalo se mi jen udiveného pohledu s jakousi poznámkou, že tady si to přeci dycky každej sám …
Inu, tak jsem se chopil toho hrabla sám. Po letech jsem tu pak potkal traktor s radlicí, pak nějaký pronajatý uklízeč sněhu - tedy pokud ho bylo víc, tak dvacet centimetrů, jinak ne. Nu a teď se začala celkem pravidelně objevovat obecní multikára s radlicí. Svět se mění. Ale ta samostatnost mi zůstala. Jen, když na to dojde, protahuju - opět sám! - to, co protažené není. Ale už jen po hranice naší ne-trifidí farmy. Ostatním "farmářům" to asi nepříjde důležité a tak to nechávají na obci.
Nu a za téhle situace čtu na obecní diskuzi téměř výkřiky o pomoc asi v tomto duchu: …" napadl sníh (asi tři centimetry!), naše ulice je neprůjezdná, mám malé děti, teď jsem se přistěhovala, nedostane se k nám ani pojízdná prodejna, a co kdybych třeba potřebovala sanitku!!! - kdy přijede obecní pluh?"…
Chápu, člověk, který se přistěhoval z města a nikdy neviděl hrablo, natož sníh, může propadnout panice, když je cesta trošku pocukrovaná. Chápu i ty obavy co by, kdyby. Ale už vůbec nechápu tu nepřipravenost. Nerozumím tomu. Je to podobné, jako by se našinec nechal zapsat do závodů na divoké vodě, protože je to dneska in, a když se octne na startu, zjistí, že nemá pádlo, vestu ani helmu a čeká, že ho někdo v té jeho nafukovací skořápce potáhne vodou na špagátu. Jak říkám: nerozumím tomu. Kdyby šlo o přímého souseda, asi bych mu odpověděl že mu přijdu pomoct a stál bych u vrátek s hrablem. Ale že je to soused, který je od nás přes dva kilometry a má jiné přímé sousedy, jen to sleduju.
A kroutím hlavou, jak se ten svět mění. Je to k lepšímu?
jde o paměť
19/12/17 05:15 zařazeno v kategorii: o událostech
Já se tedy ze zásady do politických poznámek nepouštím, ostatně je to tady deník rodinný, nikoliv politický, nicméně si přeci jen jeden exkurz do politiky dovolím.
Jde o paměť.
Zrovna v neděli se mě Matěj ptal, proč se liské vědění tak vyvíjí, proč jsou na světě čím dál vynalézavější vynálezy a tolik věcí, které dřív nebyly. Jestli se ta moudrost nějak předává v genech nebo jak to vlastně je. I pokusil jsem se mu vysvětlit, že lidi sami o sobě o moc chytřejší než dřív nejsou. Že je to všechno způsobené zapsanou pamětí. Že si člověk začal předávat svoje poznatky a vědění tím, že se naučil psát. Do té doby se vědomosti zapomínaly, ale hned, jak bylo jak je zaznamenat, šlo to s lidstvem k lepšímu. Teď, že je z čeho studovat a navazuje se pořád dál na to již objevené. Znalosti se množí čím dál rychleji se vzdělaností a tak pořád dokola. To Matěj pochopil a měli jsme to vyřešené už proto, že má sám dobrou zkušenost s tím, jak to vypadá s jeho vědomostmi, když se učí, i v případě opačném.
Nu a v souvislosti s tímhle mudrováním jsem si vzpomněl, jak téměř až živočišně proti srsti mi vždycky bylo jednání i projev Zemanův. Vzpomněl jsem si i na to, jak jsem skřípal zubama, když ho jeho voliči zvolili prezidentem. A pořád mi nebylo jasný, kdo ho, u všech všudy, zvolil a bude volit v lednu znovu, když já žádného jeho voliče neznám. Nu a pak mě právě to výše zmíněné čtení dovedlo až k záznamu z jeho projevu ve Federálním shromáždění z roku 1992. (máte-li zájem osvěžit svou paměť, zde si klikněte na úplný zápis)
Tam doslova říká, že: …"Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."… "- je to tedy polovina národa -" …
No a mám jasno: Zeman sám velmi výstižně popsal své voliče, kterých, k mému velkému smutku, zřejmě neubylo.
Díky paměti a vynálezu písma si tuto i jiné skutečnosti můžu snadno připomenout a se mnou i ti, kteří o poučení z historie stojí.
Jde o paměť.
Zrovna v neděli se mě Matěj ptal, proč se liské vědění tak vyvíjí, proč jsou na světě čím dál vynalézavější vynálezy a tolik věcí, které dřív nebyly. Jestli se ta moudrost nějak předává v genech nebo jak to vlastně je. I pokusil jsem se mu vysvětlit, že lidi sami o sobě o moc chytřejší než dřív nejsou. Že je to všechno způsobené zapsanou pamětí. Že si člověk začal předávat svoje poznatky a vědění tím, že se naučil psát. Do té doby se vědomosti zapomínaly, ale hned, jak bylo jak je zaznamenat, šlo to s lidstvem k lepšímu. Teď, že je z čeho studovat a navazuje se pořád dál na to již objevené. Znalosti se množí čím dál rychleji se vzdělaností a tak pořád dokola. To Matěj pochopil a měli jsme to vyřešené už proto, že má sám dobrou zkušenost s tím, jak to vypadá s jeho vědomostmi, když se učí, i v případě opačném.
Nu a v souvislosti s tímhle mudrováním jsem si vzpomněl, jak téměř až živočišně proti srsti mi vždycky bylo jednání i projev Zemanův. Vzpomněl jsem si i na to, jak jsem skřípal zubama, když ho jeho voliči zvolili prezidentem. A pořád mi nebylo jasný, kdo ho, u všech všudy, zvolil a bude volit v lednu znovu, když já žádného jeho voliče neznám. Nu a pak mě právě to výše zmíněné čtení dovedlo až k záznamu z jeho projevu ve Federálním shromáždění z roku 1992. (máte-li zájem osvěžit svou paměť, zde si klikněte na úplný zápis)
Tam doslova říká, že: …"Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."… "- je to tedy polovina národa -" …
No a mám jasno: Zeman sám velmi výstižně popsal své voliče, kterých, k mému velkému smutku, zřejmě neubylo.
Díky paměti a vynálezu písma si tuto i jiné skutečnosti můžu snadno připomenout a se mnou i ti, kteří o poučení z historie stojí.
nemá cenu pospíchat
18/12/17 05:55 zařazeno v kategorii: o událostech
S tím sněhem to letos přichází po kapkách. Před týdnem byl první, ale hned roztál, včera byl druhý a už neroztál. Důkazem toho je dnešní pohled do meteokamery. Všude je bílo. V pátek ještě nebylo, v pátek bylo docela hezky, ale jenom u nás.
Ve středohoří, tam kolem Milešovky, byla pěkná vánice. Vjel jsem do ní někdy před osmou hodinou ranní. A stejně jako to počasí letos, i tam to začínalo po kapkách. Tedy po velkých kapkách. Pršelo už od Prahy a postupně to byl déšť se sněhem a cestou od Lovosic do kopce už sněžilo. Takový ty veký kusy. Říká se, že padají sedláci nebo trakaře. To jak kde. Záleží na kraji. Nu a tady, na dálnici přes kopce, jich bylo až až.
Sice jsem pospíchal, ale protože už to znám, zanechal jsem předjíždění a pomalu, bez náhlých pohybů se zařadil hezky poslušně do pravého stoupacího pruhu. Mezi řadícími se jsem byl hned někde na začátku. Za mnou se stejným pomalým a plynulým způsobem ještě přihrnulo pár řidičů, ale i ti nejotrlejší se zařadili pár desítek metrů přede mnou a poslušně jsme jeli do té vánice. Jen jeden ne.
Co ho v té oktávce nutilo za každou cenu předjíždět, to nevím. Zato vím, co ho donutilo zastavit našikmo v levém pruhu před náklaďákem, kterej to sotva ubrzdil.
Koukám totiž levým okem jak se ta oktávka vlevo šine pomalu před nás dopředu, ale pak se šine našikmo, pak na druhou stranu našikmo, tak pěkně plavně a úplně neřízeně. Naštěstí měl ten řidič dost fištrónu na to, aby nezabrzdil, ale jen dal nohu z plynu a vyšláp spojku. Cesta do kopce ho sama zpomalila a on pak zůstal vyjukanej stát našikmo v tom svým levým pruhu.
Nu, snad se nic nestalo, ti za ním to snad viděli a ubrzdili včas a já jel dá na Ústí.
Ale bylo mi jasný, že do osmi to nestihnu a nemá cenu pospíchat. Tahle malá ukázka mi to připomněla.
Ve středohoří, tam kolem Milešovky, byla pěkná vánice. Vjel jsem do ní někdy před osmou hodinou ranní. A stejně jako to počasí letos, i tam to začínalo po kapkách. Tedy po velkých kapkách. Pršelo už od Prahy a postupně to byl déšť se sněhem a cestou od Lovosic do kopce už sněžilo. Takový ty veký kusy. Říká se, že padají sedláci nebo trakaře. To jak kde. Záleží na kraji. Nu a tady, na dálnici přes kopce, jich bylo až až.
Sice jsem pospíchal, ale protože už to znám, zanechal jsem předjíždění a pomalu, bez náhlých pohybů se zařadil hezky poslušně do pravého stoupacího pruhu. Mezi řadícími se jsem byl hned někde na začátku. Za mnou se stejným pomalým a plynulým způsobem ještě přihrnulo pár řidičů, ale i ti nejotrlejší se zařadili pár desítek metrů přede mnou a poslušně jsme jeli do té vánice. Jen jeden ne.
Co ho v té oktávce nutilo za každou cenu předjíždět, to nevím. Zato vím, co ho donutilo zastavit našikmo v levém pruhu před náklaďákem, kterej to sotva ubrzdil.
Koukám totiž levým okem jak se ta oktávka vlevo šine pomalu před nás dopředu, ale pak se šine našikmo, pak na druhou stranu našikmo, tak pěkně plavně a úplně neřízeně. Naštěstí měl ten řidič dost fištrónu na to, aby nezabrzdil, ale jen dal nohu z plynu a vyšláp spojku. Cesta do kopce ho sama zpomalila a on pak zůstal vyjukanej stát našikmo v tom svým levým pruhu.
Nu, snad se nic nestalo, ti za ním to snad viděli a ubrzdili včas a já jel dá na Ústí.
Ale bylo mi jasný, že do osmi to nestihnu a nemá cenu pospíchat. Tahle malá ukázka mi to připomněla.
do pošty člověk nevidí
15/12/17 05:21 zařazeno v kategorii: o událostech
Tu a tam si objednávám nějaké drobnůstky z Číny. On to stojí pár šestáků a když člověk nepospíchá, je to dobrá cesta, jak ten samej udělátor koupit v násobcích laciněji. Nu a teď zrovna je na cestě asi šest balíčků. Se sklíčky na sklo telefonu, nějaký brejle na čtení, kabílky, držáček a sluchátka k telefonu. Nic neobvyklého. Každej to zná.
To, co je neobvyklé, je rychlost dodání. Vzhledem k tomu, že termíny jednotlivých objednávek jsou v rozmezí kapku přesahující jeden měsíc, čekal bych, že ty balíčky budou chodit v pořadí tak, jak jsem je objednával, případně v nějaké společné dodávce, pokud je přijala pošta za sebou. Ale to ne. To, co už tu mělo dávno být, se pořád někde toulá a, světe, div se, poslední objednávka stará sotva měsíc, přišla včera.
Chápu, že se to posílá různými cestami, že odesílatel to může všelijak zdržovat nebo urychlovat a podávat pomalejší nebo rychlejší poštou. Ale i tak. Předběhnout staré objednávky o měsíc, to je možná i na čínskou poštu neobvyklé. Nebo že by za to snad mohla pošta česká?
Kdo ví, do pošty člověk prostě nevidí.
To, co je neobvyklé, je rychlost dodání. Vzhledem k tomu, že termíny jednotlivých objednávek jsou v rozmezí kapku přesahující jeden měsíc, čekal bych, že ty balíčky budou chodit v pořadí tak, jak jsem je objednával, případně v nějaké společné dodávce, pokud je přijala pošta za sebou. Ale to ne. To, co už tu mělo dávno být, se pořád někde toulá a, světe, div se, poslední objednávka stará sotva měsíc, přišla včera.
Chápu, že se to posílá různými cestami, že odesílatel to může všelijak zdržovat nebo urychlovat a podávat pomalejší nebo rychlejší poštou. Ale i tak. Předběhnout staré objednávky o měsíc, to je možná i na čínskou poštu neobvyklé. Nebo že by za to snad mohla pošta česká?
Kdo ví, do pošty člověk prostě nevidí.
ty mraky
14/12/17 05:43 zařazeno v kategorii: o událostech
To musí bejt nějakej zákon vesmírnýho svinstva, jak nám vysvětloval pan profesor Červený blahé paměti na průmyslovce v Betlémské.
Určitě něco takovýho existuje, poněvadž včerejší ráno bylo k pozorování padajících hvězd vysloveně jako udělaný. Jasno bylo, akorát že nic nepadalo. Dneska by měl vrcholit onen pravidelnej jev, shodují se astronomové, takže by mohla být naděje na ulovení nějakého toho obrázku. Jenomže je zataženo a hvězdy vykouknou mezi mraky vždycky jen na kratičkou chvilku a nejvejš tak jednou za čtvrthodinu. Čučím na to od pěti a nechce se to roztáhnout. Ty mraky.
Tak jdu čučet dál, třeba se vesmírnej parlament sejde a ten zákon o tom svinstvu zruší … no, moc na to nevsázim, ale zkusit to jdu. Kdybych něco viděl, určitě si to zapíšu.
Určitě něco takovýho existuje, poněvadž včerejší ráno bylo k pozorování padajících hvězd vysloveně jako udělaný. Jasno bylo, akorát že nic nepadalo. Dneska by měl vrcholit onen pravidelnej jev, shodují se astronomové, takže by mohla být naděje na ulovení nějakého toho obrázku. Jenomže je zataženo a hvězdy vykouknou mezi mraky vždycky jen na kratičkou chvilku a nejvejš tak jednou za čtvrthodinu. Čučím na to od pěti a nechce se to roztáhnout. Ty mraky.
Tak jdu čučet dál, třeba se vesmírnej parlament sejde a ten zákon o tom svinstvu zruší … no, moc na to nevsázim, ale zkusit to jdu. Kdybych něco viděl, určitě si to zapíšu.
blíženci v pracovně
13/12/17 05:51 zařazeno v kategorii: o událostech
Připomněla mi to aplikace v telefonu, prozkoumal jsem to, astronomické servery se vyjadřují nadšeně. Tož jsem vstal v pět, abych si ty Geminidy vyfotil. No jo, vstal jsem včas, ale nic dalšího jsem pro to neudělal. Nenastavil ani nevyzkoušel jsem si ostření ve tmě, nevyzkoušel jsem si správnou expozici, ani další nastavení aparátu. A tak jsem čučel na Blížence a hledal, kde jsou sakra ty meteoritický reje. Je jasno. Už od pěti od rána je jasno. V půl sedmý univerzílního času má bejt maximum, tedy v půl osmý našeho středoevropskýho. Takže času mám dost. Zkouším to, koukám, oči si můžu vykoukat a nic. Buď koukám špatně nebo na jiný souhvězdí nebo ve špatnej čas. Každopádně nic nevidět. Musím přiznat, že jsem měl pocit, že se cosi oblohou mihlo, ale byl to jen pocit, žádnej rej čárek a světýlek. Jediný, co na tý fotce je vidět, je čára vlevo směřující mírně dolů. A to je blikající letadlo. Meteorickej rej žádnej.
No nic, tak se to musím naučit a snad příště.
Ale pozorovatelnu mám skvělou. Blížence vidím přímo z okna pracovny.
No nic, tak se to musím naučit a snad příště.
Ale pozorovatelnu mám skvělou. Blížence vidím přímo z okna pracovny.
poslech' matičku
12/12/17 05:44 zařazeno v kategorii: o událostech
V čase adventním se zpívá a činí dobro, což jsou činnosti, jimž se včera věnovala i Kačka. Byli se sborem zpívat společně s dalšími hudebníky v Břevnovském klášteře. V Tereziánském sále jsem byl už podruhé a pořád je to tam krásné. Krásně se zpívalo a hrálo a byl to moc povedený večer. A mě tak napadlo, jak to tenkrát bylo, když Josef II. rušil kláštery.
Měl jsem takovej pocit, že to bral šmahem, klášter neklášter, zrušte to - inu tak nějak to popisuje i pan Jirásek ve svém F.L. Věkovi. Napadlo mě to právě v souvislosti s tím, že ten nádherný sál je sálem Tereziánským a na velkém obraze nad krbem je právě Marie Terezie, tedy matička Josefova. Jeden by čekal spíš nějakou svatou Terezu, když je to sál klášterní. A tak jsem si o tom při tom muzicírování dumal.
A tu se v naší poslední řadě, kde jsme s mouveselouHaničkou poslouchali, objevil jeden z mnichů Benediktínů. O přestávce jsem mu to pochválil, že to mají krásné. Byl to člověk laskavý a pravil, že je to tu pro nás pro všechny. A tak mi to nedalo i tázal jsem se, jak to tenkrát přišlo, že právě jejich klášter Josef II. nezrušil. Nu a on, zřejmě po pravdě, odtušil, že to Marie Terezie nad nimi držela ochrannou ruku. A lehce pokynul k obrazu nad krbem.
"Já jsem si to říkal, že to nebude jen tak. Ono nic není zadarmo, viďte?"
Benediktýn se usmál, naklonil hlavu a mírně poroztáhl pokrčené ruce v gestu, které jsem si vyložil tak, že ne vždycky je všechno v rukou Božích. Někdy je tomu holt třeba kápku pomoct.
Byl to milej pán a krásnej koncert v krásným sále … vážně štěstí, že tekrát Josef II. svou matičku poslech'.
Měl jsem takovej pocit, že to bral šmahem, klášter neklášter, zrušte to - inu tak nějak to popisuje i pan Jirásek ve svém F.L. Věkovi. Napadlo mě to právě v souvislosti s tím, že ten nádherný sál je sálem Tereziánským a na velkém obraze nad krbem je právě Marie Terezie, tedy matička Josefova. Jeden by čekal spíš nějakou svatou Terezu, když je to sál klášterní. A tak jsem si o tom při tom muzicírování dumal.
A tu se v naší poslední řadě, kde jsme s mouveselouHaničkou poslouchali, objevil jeden z mnichů Benediktínů. O přestávce jsem mu to pochválil, že to mají krásné. Byl to člověk laskavý a pravil, že je to tu pro nás pro všechny. A tak mi to nedalo i tázal jsem se, jak to tenkrát přišlo, že právě jejich klášter Josef II. nezrušil. Nu a on, zřejmě po pravdě, odtušil, že to Marie Terezie nad nimi držela ochrannou ruku. A lehce pokynul k obrazu nad krbem.
"Já jsem si to říkal, že to nebude jen tak. Ono nic není zadarmo, viďte?"
Benediktýn se usmál, naklonil hlavu a mírně poroztáhl pokrčené ruce v gestu, které jsem si vyložil tak, že ne vždycky je všechno v rukou Božích. Někdy je tomu holt třeba kápku pomoct.
Byl to milej pán a krásnej koncert v krásným sále … vážně štěstí, že tekrát Josef II. svou matičku poslech'.
první sníh
11/12/17 05:39 zařazeno v kategorii: o počasí
Tak letos to začalo včera odpoledne po čtvrté. Ano, první sníh. Od roku 2005 si dělám záznamy, kdy se nám na zahradě usadí první sníh, který hned při dopadu na zem neroztaje a letos to vyšlo na druhou adventní neděli. Celý den jel tlak vzduchu dolů jako po skluzavce, v pozdním odpoledni se výrazně ochladilo, začalo nepříjemně foukat a navečer už bylo nasněženo. Žádný extra sněhový polštář to nebyl, ale už se dá mluvit o souvislé sněhové pokrývce. Pravda, v řádu asi tak jednoho centimetru a nijak trvalé. Do rána se teplota zvedla a teploměr před šestou hodinou ukazuje skoro čtyři nad nulou a všechno to roztálo.
Ovšem jedna pamětihodnost tu přeci jenom je. Protože jsem větral v pokojíčku a odpoledne jsem si řekl, že jsem to okno dozajista zavřel, ani jsem to nešel zkontrolovat. Čímž měla Kačka v devět večer nezapomenutelnej zážitek: včera večer mě poprvé viděla, jak z postele luxuju sníh.
Nu a zde je obvyklá statistika z Oleška z let předcházejících:
?.12.2005, 2.11. 2006, 12.11.2007, 12.2.2009, 17.12.2009, 28.11.2010, 17.1.2012, 27.10.2012, 26.11.2013, 2.12.2014, 4.1.2016, 10.11.2016 a 10.12. 2017
Tuhle jsou meteografy z neděle ze šesté hodiny odpolední:
a tady je fotka z kamery přesně o týden později, protože 17.12.2017 po čtvrté napadly už tak tři centimetry a vypadá to, že možná i do pondělka vydrží:
(nicméně ten opravdu první sníh byl 10.12.2017)
Ovšem jedna pamětihodnost tu přeci jenom je. Protože jsem větral v pokojíčku a odpoledne jsem si řekl, že jsem to okno dozajista zavřel, ani jsem to nešel zkontrolovat. Čímž měla Kačka v devět večer nezapomenutelnej zážitek: včera večer mě poprvé viděla, jak z postele luxuju sníh.
Nu a zde je obvyklá statistika z Oleška z let předcházejících:
?.12.2005, 2.11. 2006, 12.11.2007, 12.2.2009, 17.12.2009, 28.11.2010, 17.1.2012, 27.10.2012, 26.11.2013, 2.12.2014, 4.1.2016, 10.11.2016 a 10.12. 2017
Tuhle jsou meteografy z neděle ze šesté hodiny odpolední:
a tady je fotka z kamery přesně o týden později, protože 17.12.2017 po čtvrté napadly už tak tři centimetry a vypadá to, že možná i do pondělka vydrží:
(nicméně ten opravdu první sníh byl 10.12.2017)
odklon doprava
08/12/17 05:46 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Pochopitelně veřejnou dopravou necestuju sám, ale kromě spolucestujících v mhd se pořád sem a tam dopravují i další účastníci vesmírného pohybu. Zajména ptactvo.
Zrovna tuhle v Modřanech čekám na vlak a sleduju běžnej provoz. Po silnici auta, po kolejích vlak a tramvaj, po řece parník a nad řekou proti proudu Vltavy letí skupina labutí. A tak se dívám, kam mají namířeno. Obvykle létají nad vodou, to je dobré vodítko a ukazatel směru. Většinou. Letka labutí se totiž najednou rozdělila. Větší část letěla dál proti proudu Vltavy a několik jich odbočilo vpravo ve směru letu. Kam to letí? Bylo mi to divný. Tam žádná řeka není, až o hodný kus dál přitéká do Vltavy Berounka. Ale tady v Modřanech? Tady žádná další řeka nenteče. Odpadlíci si prosazovali svůj odklon doprava, ale vzápětí se od hlavní skupiny oddělil jeden labuť a přeletěl k oddělené letce a hned převzal místo v jejím čele. Chvilku zůstali v odkloněném směru. Opravdu jen pár mávnutí křídly pokračovali v odklonu, aby se s novým vůdcem na špici po opravě směru vrátili zpátky do hlavní skupiny. Společně pak skupina přeletěla i soutok s Berounkou a pokračovala dál kolem Lahovic směrem na Zbraslav.
Celou sitiuaci jsem si vyložil tak, že mladé labutě si chtěly letět svou cestou a přes sádky a Lahovickou nádrž to chtěly střihnout na Berounku, jenomže starej zkušenej labuť jim vysvětlil, že tam neletěj, že dneska trénujou přelet nad Vltavou a cílem že je například přehrada ve Vraném. Inu, zřejmě i v takovém labutím hejně se musí poslouchat.
Zrovna tuhle v Modřanech čekám na vlak a sleduju běžnej provoz. Po silnici auta, po kolejích vlak a tramvaj, po řece parník a nad řekou proti proudu Vltavy letí skupina labutí. A tak se dívám, kam mají namířeno. Obvykle létají nad vodou, to je dobré vodítko a ukazatel směru. Většinou. Letka labutí se totiž najednou rozdělila. Větší část letěla dál proti proudu Vltavy a několik jich odbočilo vpravo ve směru letu. Kam to letí? Bylo mi to divný. Tam žádná řeka není, až o hodný kus dál přitéká do Vltavy Berounka. Ale tady v Modřanech? Tady žádná další řeka nenteče. Odpadlíci si prosazovali svůj odklon doprava, ale vzápětí se od hlavní skupiny oddělil jeden labuť a přeletěl k oddělené letce a hned převzal místo v jejím čele. Chvilku zůstali v odkloněném směru. Opravdu jen pár mávnutí křídly pokračovali v odklonu, aby se s novým vůdcem na špici po opravě směru vrátili zpátky do hlavní skupiny. Společně pak skupina přeletěla i soutok s Berounkou a pokračovala dál kolem Lahovic směrem na Zbraslav.
Celou sitiuaci jsem si vyložil tak, že mladé labutě si chtěly letět svou cestou a přes sádky a Lahovickou nádrž to chtěly střihnout na Berounku, jenomže starej zkušenej labuť jim vysvětlil, že tam neletěj, že dneska trénujou přelet nad Vltavou a cílem že je například přehrada ve Vraném. Inu, zřejmě i v takovém labutím hejně se musí poslouchat.
v sobotu postavila metro
07/12/17 05:41 zařazeno v kategorii: o rodině
Kačenka obvykle poctivě hlásí důležité momenty z cestování nebo jiných vzdálených činností jako například třeba to, že včera v Pasově koupila Matějovi oranžovou antistresovou žížalu za jedno euro. To jsou momenty důležité, ale důležitější je, že víme, kde je a že je v pořádku. Sobotní hlášení z Brna bylo taky dokonalé. Dojeli tam včas a tím správným autobusem, ikdyž to původně vypadalo na to, že se jim ten autobus na poslední chvíli v pátek večer vysmekne, jak psáno předevčírem. Ale dobře to dopadlo a Kačka v soboutu ve čtvrt na osm hlásila, že už jedou do haly, kde budou závody. Vypadalo to asi takhle:
"Ahoj tatínku, tak jsme už zabalený, jsme v pořádku a dobře jsme se vyspali."
"No to je skvělý. A co teď?"
"No teď právě jdeme na nějakou tramvaj nebo na metro …"
"Na metro? Kačko jste v Brně?"
"Jo, jsme v Brně, jedeme do tělocvičny, tak musíme na metro … nebo na autobus, já nevím. Tomáš nás vede."
"To je v pořádku, ale jste v Brně, tam metro namají, tam jezdí šalina …"
"Aha, tak metro né, tak pojedeme tou šalinou, to je jedno. Ale už se těším."
"To mám radost, tak si to hezky užijte."
"Užijeme, ahoj, tatínku."
Tak, hlášení proběhlo a páni brněnští radní mají o starost míň. Ten jejich podzemní vlak, co o něm vášnivě diskutujou v radničním sklípku, nemusej stavit, jelikož Kačka jim to metro už postavila v sobotu.
"Ahoj tatínku, tak jsme už zabalený, jsme v pořádku a dobře jsme se vyspali."
"No to je skvělý. A co teď?"
"No teď právě jdeme na nějakou tramvaj nebo na metro …"
"Na metro? Kačko jste v Brně?"
"Jo, jsme v Brně, jedeme do tělocvičny, tak musíme na metro … nebo na autobus, já nevím. Tomáš nás vede."
"To je v pořádku, ale jste v Brně, tam metro namají, tam jezdí šalina …"
"Aha, tak metro né, tak pojedeme tou šalinou, to je jedno. Ale už se těším."
"To mám radost, tak si to hezky užijte."
"Užijeme, ahoj, tatínku."
Tak, hlášení proběhlo a páni brněnští radní mají o starost míň. Ten jejich podzemní vlak, co o něm vášnivě diskutujou v radničním sklípku, nemusej stavit, jelikož Kačka jim to metro už postavila v sobotu.
nejsprávnější volba
06/12/17 05:44 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Rozhodování je metla. A nejenom lidstva. Když má člověk víc, jak jednu možnost, obvykle se zasekne a čím víc možností, tím delšímu rozhodování musí čelit. Nejlíp je, když žádné možnosti nejsou. To se téměř nestává Život je plný rozhodování.
Tak například když jdu ráno se schodů, nemá Cyrda žádnou jinou možnost, než jít se mnou. Pokud nechce zůstat nahoře. Čímž má rozhodování ušetřeno. Já na ní počkám, ona mně strčí hlavu do ruky, já ji podrbu za ušima a jde se. Krokem společným. No jo, ale co dělat, když Kačka brzo vstává, protože jede na mikulášký výlet do Pasova a já otevřu dveře a Kačku jdu vzbudit. Je to dilema, tahleta volba. Cyrda volí mezi ranní příležitostí vplížit se do pokoje, tam něco popadnout a běžet to vyparat pod schody do misky a každodenním drbacím rituálem nad schody. Už má čumák ve dveřích, už tam má i tlapu.
"Cyrdo!!"
"Co jako?"
"Cyrdo!"
"No co je pořád?"
"Cyrdo!?"
"A dyť jo, dyť du," Cyrda vycouvá ze dveří a nastaví ucho k drbání. Ale pravý, aby mohla levým okem pokukovat po těch lákavě otevřených dveřích. Nechá se podrbat a zdráhavě jde dolů za mnou. Volba je to těžká. Aby zahnala hořkou pachuť špatné volby, začne na záchodě cupovat igelitový obal od toaletních papírů. Teď zvolila správně. Teď se nenechá jen tak vyhodit od igelitové hostiny.
"Už toho nech," odstrkuju ji od rozjedeného obalu. Odběhne ke dveřím světnice a čeká.
"Jedeš od toho batohu! Okamžitě přestaň žižlat ty šňůrky!"
"Vo co de? Jsem je jenom vochutnala," směje se Cyria a jde si lehnout k oknu, aby nezaujatě sledovala svítání.
To je taky dobrá volba. Z mého pohledu volba nejsprávnější.
Tak například když jdu ráno se schodů, nemá Cyrda žádnou jinou možnost, než jít se mnou. Pokud nechce zůstat nahoře. Čímž má rozhodování ušetřeno. Já na ní počkám, ona mně strčí hlavu do ruky, já ji podrbu za ušima a jde se. Krokem společným. No jo, ale co dělat, když Kačka brzo vstává, protože jede na mikulášký výlet do Pasova a já otevřu dveře a Kačku jdu vzbudit. Je to dilema, tahleta volba. Cyrda volí mezi ranní příležitostí vplížit se do pokoje, tam něco popadnout a běžet to vyparat pod schody do misky a každodenním drbacím rituálem nad schody. Už má čumák ve dveřích, už tam má i tlapu.
"Cyrdo!!"
"Co jako?"
"Cyrdo!"
"No co je pořád?"
"Cyrdo!?"
"A dyť jo, dyť du," Cyrda vycouvá ze dveří a nastaví ucho k drbání. Ale pravý, aby mohla levým okem pokukovat po těch lákavě otevřených dveřích. Nechá se podrbat a zdráhavě jde dolů za mnou. Volba je to těžká. Aby zahnala hořkou pachuť špatné volby, začne na záchodě cupovat igelitový obal od toaletních papírů. Teď zvolila správně. Teď se nenechá jen tak vyhodit od igelitové hostiny.
"Už toho nech," odstrkuju ji od rozjedeného obalu. Odběhne ke dveřím světnice a čeká.
"Jedeš od toho batohu! Okamžitě přestaň žižlat ty šňůrky!"
"Vo co de? Jsem je jenom vochutnala," směje se Cyria a jde si lehnout k oknu, aby nezaujatě sledovala svítání.
To je taky dobrá volba. Z mého pohledu volba nejsprávnější.
aby to kluci stihli
05/12/17 05:44 zařazeno v kategorii: o událostech
Někdy se situace kapku komplikuje. Například když jedou děti na soutěž do Brna. Jedou oba a komplikace nastane už ve chvíli, kdy Kačka nejede na plavecký trénink, protože má rýmu, zatím co Matěj rýmu nemá a plavat jde. Logistika je totiž složitá. Na závody odjíždějí přímo z plavání. Matěj se nestíhá stavit doma, takže jezdí do bazénu rovnou ze školy. Ale do školy nemůže táhnout školní tašku a krosnu do Brna zároveň. Takže musím vzít Kačku s její krosnou, krosnu pro Matěje a jet vyzvednout Matějovu školní tašku k bazénu, kde mu předám jeho krosnu a současně Kačku i s krosnou a posadím je s ostatními do autobusu. Až sem je to sice spletitý, ale dá se to ukočírovat.
Zajímavý to v pátek v podvečer začalo bejt ve chvíli, kdy jsem dorazil s Kačkou ke škole, kde je bazén, a nikde nikdo. Tedy kromě těch, kteří taky čekali na plavce, že společně půjdeme na autobus. Volám Matějovi:
"Kde jste?"
Matěj udýchanej zvedl telefon: "Právě jsme vylezli z bazénu."
"No to je fajn. Za deset minut vám jede autobus."
"Tak mě nezdržuj telefonováním," odtušil zcela logicky Matěj.
Nezdržoval jsem a šli jsme ze školy do auta pro krosny a na autobusovou zastávku, abychom nemuseli utíkat. Stále nikdo z plavců nikde.
"Je to natěsno," pravím k ostatním patře na on-line jízdní řád v telefonu, "autobus už vyjíždí ze Lhoty. Tuhle ta tečka na trase, to je on."
"Co budeme dělat?" zněl dotaz.
"No co, vodvezeme je autama," zazněla jedna odpověď.
"Nebo zastavíme autobus," odpověděl jsem já, "támhle někdo jde … ale to je jenom Matěj. Kdy jsou ostatní, Matěji?"
"Někde za mnou, já pospíchal, abych to stih'"
"Jseš vzornej, ukaž tašku, tady máš krosnu, akorát že támhle v zatáčce už je autobus a jsi tu z nich jedinej. Budeme muset zastavit autobus. Holky, Matěji, zdržujte to!" nakázal jsem a rozloučil se s Kačkou.
"Je to dobrý, támhle jsou!" zahlédl jsem Tomáše, jak vede svou družinu přes cestu.
"Člověče, kde jste, dyť vám to málem ujelo!?"
"Na pohodu, dyť je to akorát tady. Tak my jedem a zejtra nás čekejte na Kačerově," pravil klidně Tomáš, báječný vedoucí, co má všechno pod kontrolou.
To jenom já furt plašim a zastavuju autobusy, aby to kluci stihli.
Zajímavý to v pátek v podvečer začalo bejt ve chvíli, kdy jsem dorazil s Kačkou ke škole, kde je bazén, a nikde nikdo. Tedy kromě těch, kteří taky čekali na plavce, že společně půjdeme na autobus. Volám Matějovi:
"Kde jste?"
Matěj udýchanej zvedl telefon: "Právě jsme vylezli z bazénu."
"No to je fajn. Za deset minut vám jede autobus."
"Tak mě nezdržuj telefonováním," odtušil zcela logicky Matěj.
Nezdržoval jsem a šli jsme ze školy do auta pro krosny a na autobusovou zastávku, abychom nemuseli utíkat. Stále nikdo z plavců nikde.
"Je to natěsno," pravím k ostatním patře na on-line jízdní řád v telefonu, "autobus už vyjíždí ze Lhoty. Tuhle ta tečka na trase, to je on."
"Co budeme dělat?" zněl dotaz.
"No co, vodvezeme je autama," zazněla jedna odpověď.
"Nebo zastavíme autobus," odpověděl jsem já, "támhle někdo jde … ale to je jenom Matěj. Kdy jsou ostatní, Matěji?"
"Někde za mnou, já pospíchal, abych to stih'"
"Jseš vzornej, ukaž tašku, tady máš krosnu, akorát že támhle v zatáčce už je autobus a jsi tu z nich jedinej. Budeme muset zastavit autobus. Holky, Matěji, zdržujte to!" nakázal jsem a rozloučil se s Kačkou.
"Je to dobrý, támhle jsou!" zahlédl jsem Tomáše, jak vede svou družinu přes cestu.
"Člověče, kde jste, dyť vám to málem ujelo!?"
"Na pohodu, dyť je to akorát tady. Tak my jedem a zejtra nás čekejte na Kačerově," pravil klidně Tomáš, báječný vedoucí, co má všechno pod kontrolou.
To jenom já furt plašim a zastavuju autobusy, aby to kluci stihli.
dopis za úplňku
04/12/17 05:52 zařazeno v kategorii: o rodině
Máme tu Advent plný obyčejů. MáveseláHanička v neděli zpívala se sborem na kůru v kostele, Kačka zpívala taky se sborem, ale na jarmarku ve Vraném. Večer jsme zapálili první svíčku na adventním věnci a poslali dopis Ježíškovi. Píšeme mu každý rok a máme vlastní zvyk: posíláme mu dopis přímo do nebe. Letos to bylo beze sněhu, ale zato nám k tomu svítil úplněk.
nejrychlejší spojení
01/12/17 05:53 zařazeno v kategorii: o událostech
V hromadné městské dopravě nejsem nižádným odborníkem. Zatím nejvyššího stupně odbornosti jsem dosáhl občasnou aktualizací jízdního řádu v telefonu, čímž si udružuju jakýs-takýs přehled o tom, kdy co a kam jede. Když to potřebuju. Teď zrovna to potřebuju a konzultace s jízdním řádem jsou častější. Takže když jsem včera dojel sedmnáctkou na Nádraží Modřany včas, říkal jsem si, jak pěkně mám to cestování vyladěný. No jo, ale nějak jsem nepočítal se zpožděním vlaku. Alžběta z nádražního rozhlasu mi celou tu konstrukci rozbourala. Že prý vlak z Hlavního Nádrží bude asi patnáct minut opožděn a doba zpoždění není konečná.
Safra. Zkusil jsem tedy znovu ten jízdní řád. A vida: autobus jede v :53 a domů se dostanu, pokud stihnu přípoj v Břežanech, stejně jako náš autobus z Vraného, ale to se neví, kdy pojede, protože vlak je opožděnej a kdo ví, jestli na něj počká. Vzhůru tedy zapátky z nádraží na autobus.
Jo, ale ten vyjel z konečné o tři minuty pozdějc, jelikož řidičem byl protivnej hádavej dědek, bůhví proč se opozdil a pak zpoždění hádáním s cestujícími pořád prodlužoval. V Břeženech jsme byli v :16 a to právě těsně za třistatřicettrojkou, která už vyjížděla ze stanice. Tedy přijeli jsme pozdě a mně ten spoj před nosem ujížděl. Hádavej dědek na něj ještě stihnul zatroubit a řidič našeho autobusu na nás počkal, takže jsem se omluvil té paní s kočárkem, co potřebovala pomoct ven z autobusu a utíkal jsem na ten, co na nás čekal. Paní to s úsměvem pochopila a požádala o pomoc zřejmě hádavýho dědka, zatím co já a asi další dva cestující jsme naskakovali do odjíždějící harmoniky.
Nu, tohle klaplo a autobus 333 byl doma včas. Akorát, abych viděl, že naše čtyřistačtyřicetpětka dojela těsně před námi a stihl Kačku, která z něj právě vystoupila. Domů už jsme šli spolu, což byla výhoda hlavně pro Kačku, protože ten pes, co sousedům zase utek' a co ho Kačka zná, je skoro tak velkej jako ona a když jí skočí na ramena, Kačka za nám není vidět. Tak jsme ho pohladili a zazvonili u domu, jenomže nikdo nebyl doma a tak ten Azor (já nevím, jak se jmenuje) zůstal dál na ulici a my šli sami domů.
Jak je vidět, hromadná doprava je dobrodružství, každej den se něco děje a nejrychlejší spojení menusí být vždycky nejrychlejší.
Safra. Zkusil jsem tedy znovu ten jízdní řád. A vida: autobus jede v :53 a domů se dostanu, pokud stihnu přípoj v Břežanech, stejně jako náš autobus z Vraného, ale to se neví, kdy pojede, protože vlak je opožděnej a kdo ví, jestli na něj počká. Vzhůru tedy zapátky z nádraží na autobus.
Jo, ale ten vyjel z konečné o tři minuty pozdějc, jelikož řidičem byl protivnej hádavej dědek, bůhví proč se opozdil a pak zpoždění hádáním s cestujícími pořád prodlužoval. V Břeženech jsme byli v :16 a to právě těsně za třistatřicettrojkou, která už vyjížděla ze stanice. Tedy přijeli jsme pozdě a mně ten spoj před nosem ujížděl. Hádavej dědek na něj ještě stihnul zatroubit a řidič našeho autobusu na nás počkal, takže jsem se omluvil té paní s kočárkem, co potřebovala pomoct ven z autobusu a utíkal jsem na ten, co na nás čekal. Paní to s úsměvem pochopila a požádala o pomoc zřejmě hádavýho dědka, zatím co já a asi další dva cestující jsme naskakovali do odjíždějící harmoniky.
Nu, tohle klaplo a autobus 333 byl doma včas. Akorát, abych viděl, že naše čtyřistačtyřicetpětka dojela těsně před námi a stihl Kačku, která z něj právě vystoupila. Domů už jsme šli spolu, což byla výhoda hlavně pro Kačku, protože ten pes, co sousedům zase utek' a co ho Kačka zná, je skoro tak velkej jako ona a když jí skočí na ramena, Kačka za nám není vidět. Tak jsme ho pohladili a zazvonili u domu, jenomže nikdo nebyl doma a tak ten Azor (já nevím, jak se jmenuje) zůstal dál na ulici a my šli sami domů.
Jak je vidět, hromadná doprava je dobrodružství, každej den se něco děje a nejrychlejší spojení menusí být vždycky nejrychlejší.
2017
