listopadu 2017
pan řidič
30/11/17 05:40 zařazeno v kategorii: o lidech
Dopravní spojení vždycky přinášelo kraji, kam bylo zavedeno, nějaký zisk. Ani u nás, kde jsme si náš obecní autobus před dvěma lety zavedli, tomu není jinak. Občas jím jezdím a myslím, že jsem si tu o něm už i psal. Teď zrovna jezdí nový pan řidič.
Ten školní autobus, který jezdí ráno po sedmý, praská ve švech a pan řidič se snaží stíhat ten vlak, co se těžko stíhá, jelikož je to moc napřesno. Zdá se, že to stíhá, alespoň tenhle týden to vyšlo. U školy vystupují skoro všichni i s Kačkou. Je děsně fajn, jak se u nás na vsi i v autobuse zdravíme. Zrovna před tou školou je to úsměvné, jelikož já jedu až k nádraží a tak všechny děti, co se známe, zdraví a nashledanou zní celou dobu, co vystupují.
Zpátky to není jinak. Včera jsem zrovna chyt' ten spoj, co jím jezdí Kačka z odpolední školy domů. A pan řidič vychovával jakousi malou holčičku, kterou tedy zrovna neznám. Měla spoustu věcí v ruce a ještě deštník. Nesla to nešikovně.
"Dej pozor, ať s tím někoho nepíchneš do oka," upozorňoval pan řidič.
Holčička si sedla za něj a deštník pořád ťukal do kabiny řidiče.
"Povídal jsem, ať to držíš pořádně, nebo tě vysadím," hudroval pan řidič.
Moc to nepomohlo. Holčička toho měla moc a děštník pořád šramotil.
"Vyřiď doma, ať ti to nepučujou, nebo tě příště nevzmu," zlobil se pan řidič znovu, když holčička vystupovala.
Nu a v Březové zas u rybníka povídá pan řidič tomu klukovi, co chtěl zavést až nahoru do zatáčky:
"Ty bys měl běhat domů pěšky, tobě by to prospělo!"
Ale samozřejmě nahoře zastavil. U nás se zastavuje, když si řeknete. Kluk s Kačkou na sebe zamávali, jelikož jsou ze stejné školy a jelo se dál.
"Tady je to vostrý, tady se musí poslouchat," pronesl jsem k panu řidiči.
Myslím, že se kapku zakřenil a pokrčil ramenama. Inu, někdo ten pořádek udržovat musí.
Ten školní autobus, který jezdí ráno po sedmý, praská ve švech a pan řidič se snaží stíhat ten vlak, co se těžko stíhá, jelikož je to moc napřesno. Zdá se, že to stíhá, alespoň tenhle týden to vyšlo. U školy vystupují skoro všichni i s Kačkou. Je děsně fajn, jak se u nás na vsi i v autobuse zdravíme. Zrovna před tou školou je to úsměvné, jelikož já jedu až k nádraží a tak všechny děti, co se známe, zdraví a nashledanou zní celou dobu, co vystupují.
Zpátky to není jinak. Včera jsem zrovna chyt' ten spoj, co jím jezdí Kačka z odpolední školy domů. A pan řidič vychovával jakousi malou holčičku, kterou tedy zrovna neznám. Měla spoustu věcí v ruce a ještě deštník. Nesla to nešikovně.
"Dej pozor, ať s tím někoho nepíchneš do oka," upozorňoval pan řidič.
Holčička si sedla za něj a deštník pořád ťukal do kabiny řidiče.
"Povídal jsem, ať to držíš pořádně, nebo tě vysadím," hudroval pan řidič.
Moc to nepomohlo. Holčička toho měla moc a děštník pořád šramotil.
"Vyřiď doma, ať ti to nepučujou, nebo tě příště nevzmu," zlobil se pan řidič znovu, když holčička vystupovala.
Nu a v Březové zas u rybníka povídá pan řidič tomu klukovi, co chtěl zavést až nahoru do zatáčky:
"Ty bys měl běhat domů pěšky, tobě by to prospělo!"
Ale samozřejmě nahoře zastavil. U nás se zastavuje, když si řeknete. Kluk s Kačkou na sebe zamávali, jelikož jsou ze stejné školy a jelo se dál.
"Tady je to vostrý, tady se musí poslouchat," pronesl jsem k panu řidiči.
Myslím, že se kapku zakřenil a pokrčil ramenama. Inu, někdo ten pořádek udržovat musí.
obrácenej hřbet
29/11/17 05:47 zařazeno v kategorii: o lidech
Volal mi Vašek. Jestli prý jsem doma.
"Jsem doma, samozřejmě, že jsem doma, kde bych taky byl v půl devátý večer," odvětil jsem po pravdě.
"A máš po ruce Černou palici?" tázal se Vašek dál.
"Mám po ruce Černou palici," pravil jsem a též jsem se ptal, k čemu potřebuje Vašek v půl devátý večer Černou palici.
"My jí totiž doma namáme," upřesnil Vašek situaci.
To se mi zdálo pochopitelné už proto, že přes den má určitě Černých palic dost při práci a doma chce mít klid.
"On se mi totiž ozval čtenář, že máme obráceně hřbet. Můžeš se mi na to podívat?"
"Je to stejný, jako u všech ostatních vašich knížek. Když jí položíš obálkou čitelně nahoru, je čitelnej i hřbet. Všechny jsou tak."
"No jo, tak to máme správně. My to děláme po způsobu americkejch knížek. Tady u nás je zvykem to dělat obráceně a tak to přišlo tomu čtenářovi, že je to špatně."
"Maj teda starosti, takhle v půl devátý večer, co?"
"No jo, budu mu to muset vysvětlit," děl Vašek.
"Ale citlivě. A laskavě mu poděkuj za tu starost."
"No dyť jo, dyť je to náš čtenář."
Tím jsme hovor uzavřeli. Čtenářská pozornost vždycky potěší, to vím i já.
"Jsem doma, samozřejmě, že jsem doma, kde bych taky byl v půl devátý večer," odvětil jsem po pravdě.
"A máš po ruce Černou palici?" tázal se Vašek dál.
"Mám po ruce Černou palici," pravil jsem a též jsem se ptal, k čemu potřebuje Vašek v půl devátý večer Černou palici.
"My jí totiž doma namáme," upřesnil Vašek situaci.
To se mi zdálo pochopitelné už proto, že přes den má určitě Černých palic dost při práci a doma chce mít klid.
"On se mi totiž ozval čtenář, že máme obráceně hřbet. Můžeš se mi na to podívat?"
"Je to stejný, jako u všech ostatních vašich knížek. Když jí položíš obálkou čitelně nahoru, je čitelnej i hřbet. Všechny jsou tak."
"No jo, tak to máme správně. My to děláme po způsobu americkejch knížek. Tady u nás je zvykem to dělat obráceně a tak to přišlo tomu čtenářovi, že je to špatně."
"Maj teda starosti, takhle v půl devátý večer, co?"
"No jo, budu mu to muset vysvětlit," děl Vašek.
"Ale citlivě. A laskavě mu poděkuj za tu starost."
"No dyť jo, dyť je to náš čtenář."
Tím jsme hovor uzavřeli. Čtenářská pozornost vždycky potěší, to vím i já.
vohnul jsem koleje
28/11/17 05:51 zařazeno v kategorii: o událostech
To, že mám auto zase v servisu tady nebudeme rozebírat. Nicméně je tu, během opravy polámaného kola, opět příležitost k výletům městskou hromadnou a integovanou dopravou. Teda řeknu vám, že cestovat ze smluvního servisu k nám domů je skoro jako jet do Opavy. Jistě, trvá to jenom asi tak polovinu času, ale toho přesedání. Na druhou stranu zase člověk vidí třeba věci, o kterejch čet' v novinách. Tak například na Pobřežní cestě (to je zastávka tramvaje a autobusu u Vltavy) je položenej speciální gumovej jehlanovej koberec proti chodcům. Aby nechodili přes koleje. Jsem čet' v novinách. A vono jo. Je tam. Přes koleje se tam jít nedá. Musel jsem to obejít přes ty koleje o kus dál.
Na Modřanským nádraží žádnej koberec není, tak se tam přes koleje dá jí snadno. Pochopitelně by se mělo chodit podchodem, ale znáte to, kdo by se trmácel takovou oklikou. Nu a ten čas, co jsem ušetřil zkratkou přes koleje, jsem využil k pořízení panoramatického obrázku, neboť bylo sice extra větrno a chladno, ale krásně slunečno. Když se koukám na to, co jsem to vyfotil, vidím, že to není s tím panaromatem jen tak. No to dá rozum. Jak se tan vobrázek vohejbá podle toho, jak se otáčíte, musí se taky vohnout i něco, co jste fotili. Tntokrát to odnesl traťovej svršek. No posuďte sami. Já včera v Modřenech vohnul koleje:
Na Modřanským nádraží žádnej koberec není, tak se tam přes koleje dá jí snadno. Pochopitelně by se mělo chodit podchodem, ale znáte to, kdo by se trmácel takovou oklikou. Nu a ten čas, co jsem ušetřil zkratkou přes koleje, jsem využil k pořízení panoramatického obrázku, neboť bylo sice extra větrno a chladno, ale krásně slunečno. Když se koukám na to, co jsem to vyfotil, vidím, že to není s tím panaromatem jen tak. No to dá rozum. Jak se tan vobrázek vohejbá podle toho, jak se otáčíte, musí se taky vohnout i něco, co jste fotili. Tntokrát to odnesl traťovej svršek. No posuďte sami. Já včera v Modřenech vohnul koleje:
Černá palice na černý pátek
27/11/17 05:51 zařazeno v kategorii: o událostech
Ano, využili jsem černý pátek k nákupu. K nákupu knížky u přátel. No, knížky. Komiksu. Mám komiksy rád a rád je u nich kupuju, protože se věnují oblasti, která je mi blízká. Nu a protože jsem se na ten komiks děsně těšil, hned v pátek jsem ho přečet' a Vašek mě požádal, jestli bych jim do Comicscentra neposlal něco jako recenzi. Inu, proč ne. Napsal jsem. A tuhle je. Dost možná, že tady na woleschku bude dřív, než na jejich stránkách.
Myslím, že nejlíp bude, když vám povím pár prvních pocitů po přečtení první publikace Černé palice. Málem mi to vyšlo se samými “p”. Jen to Č mi tam kapku hapruje. I tak je to dost. Ta knížka má víc jak pět pé sama o sobě. Nečekejte však od ní nic super. Hlavně ne Superhrdiny. Totiž čekejte, ale jiný, nic fantastickýho. A v tom je Černá palice právě fantastická.
Nuže co je to za knížku o Superhrdinech bez Superhrdinů?
Je to o obyčejnejch lidech. Ano, byli to původně extra-super-maníci, ale něco se zvrtlo a rázem mají obyčejný starosti. Musejí chodit do školy a kurevsky se jim nechce, musejí si najít někoho, kdo by jim byl blízkej, jenomže: vyklopte flanďákovi na rovinu, že jste z Marsu. To prostě nejde. Stejně jako je dost složitý vykládat kyprý paničce, kolem který kroužíte, proč nemůže jen tak přijít na večeři do rodiny. Je to prostě … no složitý, no. A když jste robot a musíte se věčně schovávat, aby vás někdo neviděl, zatímco plukovník je vlastně schovanej furt a to v paravesmíru, to už je vážně na palici. A to nemluvím o tý čarodějnici z chýše v močálech.
Sami vidíte, že žít obyčejnej život, když jste bejvalej zachránce světa, je pořádná štrapáce. Zvlášť, když by se to neměl nikdo dozvědět. A tak se snažíte dělat, že jste normální. Nejde to tak snadno. Dá to spoustu přemáhání a je jenom otázkou času, kdy to praskne.
A tak jste jako čtenář napnutý, co bude dál, jak se tohle vyřeší, kde to všechno začalo a proč to tak je. Hromada otázek, každá generuje další a zadělává na pěkně spletitej příběh.
Příběhy mám rád a když je do nich ještě s autorským i překladatelským důmyslem a znalostí oboru vložena spousta odkazů na příbuzné z rodiny komiksových hrdinů, vysloveně si lebedím. Když čtu třeba “Nebuď tak naivní, Mark Marsi! Měli bychom zmobilizovat naši válečnou flotilu …” nemůžu nevzpomenout na Tars Tarkase, skvostné město Helium či zrádnou Zodangu. Úžasné reminiscence!
Jednu chybu ta knížka má. Vůbec se od ní neodtrhnete a pak najednou skončí a … a další bude až za rok.
Holt těchhle věcí je jak šafránu. Na druhou stranu je to dobře. I s šafránem je potřeba šetřit.
Myslím, že nejlíp bude, když vám povím pár prvních pocitů po přečtení první publikace Černé palice. Málem mi to vyšlo se samými “p”. Jen to Č mi tam kapku hapruje. I tak je to dost. Ta knížka má víc jak pět pé sama o sobě. Nečekejte však od ní nic super. Hlavně ne Superhrdiny. Totiž čekejte, ale jiný, nic fantastickýho. A v tom je Černá palice právě fantastická.
Nuže co je to za knížku o Superhrdinech bez Superhrdinů?
Je to o obyčejnejch lidech. Ano, byli to původně extra-super-maníci, ale něco se zvrtlo a rázem mají obyčejný starosti. Musejí chodit do školy a kurevsky se jim nechce, musejí si najít někoho, kdo by jim byl blízkej, jenomže: vyklopte flanďákovi na rovinu, že jste z Marsu. To prostě nejde. Stejně jako je dost složitý vykládat kyprý paničce, kolem který kroužíte, proč nemůže jen tak přijít na večeři do rodiny. Je to prostě … no složitý, no. A když jste robot a musíte se věčně schovávat, aby vás někdo neviděl, zatímco plukovník je vlastně schovanej furt a to v paravesmíru, to už je vážně na palici. A to nemluvím o tý čarodějnici z chýše v močálech.
Sami vidíte, že žít obyčejnej život, když jste bejvalej zachránce světa, je pořádná štrapáce. Zvlášť, když by se to neměl nikdo dozvědět. A tak se snažíte dělat, že jste normální. Nejde to tak snadno. Dá to spoustu přemáhání a je jenom otázkou času, kdy to praskne.
A tak jste jako čtenář napnutý, co bude dál, jak se tohle vyřeší, kde to všechno začalo a proč to tak je. Hromada otázek, každá generuje další a zadělává na pěkně spletitej příběh.
Příběhy mám rád a když je do nich ještě s autorským i překladatelským důmyslem a znalostí oboru vložena spousta odkazů na příbuzné z rodiny komiksových hrdinů, vysloveně si lebedím. Když čtu třeba “Nebuď tak naivní, Mark Marsi! Měli bychom zmobilizovat naši válečnou flotilu …” nemůžu nevzpomenout na Tars Tarkase, skvostné město Helium či zrádnou Zodangu. Úžasné reminiscence!
Jednu chybu ta knížka má. Vůbec se od ní neodtrhnete a pak najednou skončí a … a další bude až za rok.
Holt těchhle věcí je jak šafránu. Na druhou stranu je to dobře. I s šafránem je potřeba šetřit.
přiměřeně
24/11/17 05:56 zařazeno v kategorii: o rodině
Když dělali král Já I. a Atakdále na truc sladké lívance, dávali do nich kde co. Hlavně ne sůl. Místo soli koření. A mnoho-li? Přiměřeně!
Přiměřeně je míra relativní a proto to všechno dopadlo voláním o pomoc. Já na to pamatuji a také dávám přiměřeně. Když se Kačenka ptala, kolik stroužků česneku, pravil jsem že přiměřeně. Asi tak pět.
Nu, dali jsme sýr, kapku jogurtu a přiměřeně česneku. Kačenka míchala a když přišla mápracovitáHanička, česneková pomazánka už byla hotová.
"Kolik jste dali česneku?"
"Přiměřeně."
"No nazdar!"
Když jsem přivezl Matěje z tréninku, pustili jsme se do toho. Najednou Matěj zpomalil tempo, i když říkal, že má hlad. Děsnej hlad.
"Copak? Nejede ti to?"
"Ale jo, jenomže já teď narazil na nějakej kousek, kde to hrozně pálí," pravil Matěj se slzami v očích.
"Tak si k těm jednohubkám vem eště suchej rohlík, ať se to rozloží," poradila Matějovi málaskaváHanička.
Mně se mározumnáHanička tázala, zda-li mám rozum, dávat tam přiměřeně tolik česneku.
I nešť. Matěj to statečně snědl, ale další už nechtěl.
Že už má dost.
No … pro příště budu muset toho česneku přiměřeně ubrat.
Přiměřeně je míra relativní a proto to všechno dopadlo voláním o pomoc. Já na to pamatuji a také dávám přiměřeně. Když se Kačenka ptala, kolik stroužků česneku, pravil jsem že přiměřeně. Asi tak pět.
Nu, dali jsme sýr, kapku jogurtu a přiměřeně česneku. Kačenka míchala a když přišla mápracovitáHanička, česneková pomazánka už byla hotová.
"Kolik jste dali česneku?"
"Přiměřeně."
"No nazdar!"
Když jsem přivezl Matěje z tréninku, pustili jsme se do toho. Najednou Matěj zpomalil tempo, i když říkal, že má hlad. Děsnej hlad.
"Copak? Nejede ti to?"
"Ale jo, jenomže já teď narazil na nějakej kousek, kde to hrozně pálí," pravil Matěj se slzami v očích.
"Tak si k těm jednohubkám vem eště suchej rohlík, ať se to rozloží," poradila Matějovi málaskaváHanička.
Mně se mározumnáHanička tázala, zda-li mám rozum, dávat tam přiměřeně tolik česneku.
I nešť. Matěj to statečně snědl, ale další už nechtěl.
Že už má dost.
No … pro příště budu muset toho česneku přiměřeně ubrat.
rosný bod v přímém přenosu
23/11/17 05:50 zařazeno v kategorii: o počasí
Výška, tlak, teplota, rosný bod. 321, 1009, -0,2, -3,6.
Jste z toho chytrý?
Pamětníci a cimrmanologové se možná chytnou. Ale praktického použití se asi tato čísla už nedočkají. Hlášení o počasí je dnes mnohem srozumitelnější a kreslit synoptické mapy z rozhlasového hlášení už nikdo nemusí. Tedy ani nemůže, jelkož hlášení tohoto typu se v rádiu objevovalo naposled někdy před třiceti lety.
A proč jsem si na to vzpomněl a napsal zrovna to, co je v úvodu dnešního článku? No protože ještě před chvílí kamera ukazovala ranní krajinu a počínající rozbřesk, zatím co vzápětí se sklíčko chránící kameru potáhlo námrazou a nebylo vidět nic. To má na starosti právě ten krátkodobý pokles teploty a rosný bod zapsaný na začátku. Mlha se srazila na filtru kamery, ranní mrazík ji tam pěkně přilepil a kamera nic neviděla. Stačilo pár minut, teplota stoupla o dvě desetinky stupně a kamera zas vidí, jak se rozednívá.
Nu a kdo kameru dnes ráno sledoval, mohl vidět tuhle praktickou ukázku změny rosného bodu v přímém přenosu. Pochopitelně nepočítám s tím, že by se takovej blázen našel, takže si to tu zapíšu, aby to nezapadlo.
Jste z toho chytrý?
Pamětníci a cimrmanologové se možná chytnou. Ale praktického použití se asi tato čísla už nedočkají. Hlášení o počasí je dnes mnohem srozumitelnější a kreslit synoptické mapy z rozhlasového hlášení už nikdo nemusí. Tedy ani nemůže, jelkož hlášení tohoto typu se v rádiu objevovalo naposled někdy před třiceti lety.
A proč jsem si na to vzpomněl a napsal zrovna to, co je v úvodu dnešního článku? No protože ještě před chvílí kamera ukazovala ranní krajinu a počínající rozbřesk, zatím co vzápětí se sklíčko chránící kameru potáhlo námrazou a nebylo vidět nic. To má na starosti právě ten krátkodobý pokles teploty a rosný bod zapsaný na začátku. Mlha se srazila na filtru kamery, ranní mrazík ji tam pěkně přilepil a kamera nic neviděla. Stačilo pár minut, teplota stoupla o dvě desetinky stupně a kamera zas vidí, jak se rozednívá.
Nu a kdo kameru dnes ráno sledoval, mohl vidět tuhle praktickou ukázku změny rosného bodu v přímém přenosu. Pochopitelně nepočítám s tím, že by se takovej blázen našel, takže si to tu zapíšu, aby to nezapadlo.
ten druhej byl záložní
22/11/17 06:00 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Je čas zkontrolovat zásoby na zimu. Kdekdo si je dělá. I naši kočkeni.
Zásoby na zimu by normální člověk očekával jako zásoby například potravy nebo něčeho pro zahřátí, což se dá taky vykládat různě. Ovšem kočkeni a to především Cyria to vidí jinak. Zásoby být musí, ale hlavně něčeho vhodného k praní, neboť prát je třeba. To, že se u nás pere v pračce, pochopitelně Cyrdu nezajímá. Ona pere v misce. To už ví každý. Ale že si dělá zásoby, aby bylo furt co prát, to je tedy dnešní novinka.
Načapal jsem totiž Cyrdu, jak si chystá další balíček kapesníků na vyprání.
"Ty potvoro, to se dělá?! Kdes' to zase čmajzla? Eště, že jsem tě chyt' včas!"
Láteřil jsem a sebral Cyrdě balíček s kapesníky. Ani brvou nehnula. Jen koukala. Nějak moc klidně koukala. Tak jdu k misce. A ono už bylo vypráno! Další balíček s kapesníky už byl pěkně namočenej ve vodě. Ten, co jsem čapnul, byl do zásoby, aby bylo co prát, až jí ten mokrej z misky seberu.
Ona s tím počítala předem, že o ten první přijde. Ten druhej byl záložní.
Zásoby na zimu by normální člověk očekával jako zásoby například potravy nebo něčeho pro zahřátí, což se dá taky vykládat různě. Ovšem kočkeni a to především Cyria to vidí jinak. Zásoby být musí, ale hlavně něčeho vhodného k praní, neboť prát je třeba. To, že se u nás pere v pračce, pochopitelně Cyrdu nezajímá. Ona pere v misce. To už ví každý. Ale že si dělá zásoby, aby bylo furt co prát, to je tedy dnešní novinka.
Načapal jsem totiž Cyrdu, jak si chystá další balíček kapesníků na vyprání.
"Ty potvoro, to se dělá?! Kdes' to zase čmajzla? Eště, že jsem tě chyt' včas!"
Láteřil jsem a sebral Cyrdě balíček s kapesníky. Ani brvou nehnula. Jen koukala. Nějak moc klidně koukala. Tak jdu k misce. A ono už bylo vypráno! Další balíček s kapesníky už byl pěkně namočenej ve vodě. Ten, co jsem čapnul, byl do zásoby, aby bylo co prát, až jí ten mokrej z misky seberu.
Ona s tím počítala předem, že o ten první přijde. Ten druhej byl záložní.
účet
21/11/17 05:41 zařazeno v kategorii: o událostech
"Úcet, prosimvás," voláte na vrchního, když chcete zaplatit v hospodě. Když chcete zaplatit v krámě, účet dostanete rovnou a když chcete zaplatit něco na síti, účet si musíte založit sami. Ovšem když chcete s ostatními na síti komunikovat, musíte si taky založit účet. A tak má kdekdo kdejakej účet. Já mám taky spostu účtů. Jeden nemám. Ten na gůglu. Nějak mi vadí, že je takovej všeobjímající, univerzální … tudíž kdyby na to přišlo snadno prokouknutelnej. Prostě jsem si ho nezaložil a nehodlám to měnit. Dost mám jinejch účtů.
No jo, ale pan učitel má účet na gůglu. A pan učitel poslal tabulku, abysme si do ní vyplnili termín, kdy chceme přijít na konzultaci. A je to. Nemám účet, nemůžu vyplnit tabulku, nemůžu jít na konzultaci. Diktát médií.
Naštěstí mám účet například na woleschku, takže můžu panu učiteli napsat, že nemám účet na gůglu a že by bylo fajn, kdyby mi rezervoval příslušnej termín a sám mi ho vepsal do tabulky. Pan učitel je normální a termín mi ve své tabulce rezervoval. Takže dneska s Matějem na tu konzultaci jdeme.
Kdybych neměl ten jinej účet, ze kterýho bych moh' napsat, že nemám účet, to vážně nevim. Už ani Kačka nemá vobyčejnou žákovskou. Všude je všechno elektronický, všude jsou účty. Účtů je habaděj … ale nějak se mi z toho vytrácej ty lidi. Já například mám svý žákovský schovaný v šuplíku a vobčas si v nich čtu. V čem si budou číst naše děti? …a budou číst vůbec?
Ale jo, ty naše jo. Čtou už teď a baví je to. Ale účty už taky maj.
No jo, ale pan učitel má účet na gůglu. A pan učitel poslal tabulku, abysme si do ní vyplnili termín, kdy chceme přijít na konzultaci. A je to. Nemám účet, nemůžu vyplnit tabulku, nemůžu jít na konzultaci. Diktát médií.
Naštěstí mám účet například na woleschku, takže můžu panu učiteli napsat, že nemám účet na gůglu a že by bylo fajn, kdyby mi rezervoval příslušnej termín a sám mi ho vepsal do tabulky. Pan učitel je normální a termín mi ve své tabulce rezervoval. Takže dneska s Matějem na tu konzultaci jdeme.
Kdybych neměl ten jinej účet, ze kterýho bych moh' napsat, že nemám účet, to vážně nevim. Už ani Kačka nemá vobyčejnou žákovskou. Všude je všechno elektronický, všude jsou účty. Účtů je habaděj … ale nějak se mi z toho vytrácej ty lidi. Já například mám svý žákovský schovaný v šuplíku a vobčas si v nich čtu. V čem si budou číst naše děti? …a budou číst vůbec?
Ale jo, ty naše jo. Čtou už teď a baví je to. Ale účty už taky maj.
je vynikající
20/11/17 05:46 zařazeno v kategorii: o událostech
To jsem jel takhle v pátek ve svátek kolem rybníčka domů k nám a co nevidím, dole u hospůdky visí prase. Houf sousedů, kouřilo se z kotle - no zabijačka. Kde jinde taky, než na vsi. Že ano. O té naší olešské jsem nějak nevěděl a tudíž mě mile překvapila. Podívat jsem se ale nešel. Jednak jsem nebyl mezi zvanými a druhak jsem byl mezi zvanými na tu sobotní. Ke kamarádům do Ohrobce. Zrovna se to sešlo takhle po sobě.
Pan řezník už byl dávno na místě, když jsme v sobotu po ránu v půl deváté přijeli. No a začalo se. Ten úplnej začátek se odbyl den před tím a prase porazili přímo na statku. Na místo činu pak už dorazily jenom části již nachystané. A tak začal pan řezník porcovat. Maso ke skladování zvlášť, ostatní do velikého hrnce. Kotel jsme neměli, ale i tak to šlo rychle. Pan řezník se zkušeně otáčel a ostatní pomáhali, jak dovedli. Někdo pomáhal míchat, jiný přidával, já třeba špejloval střívka, další je pak pomáhali plnit tím, co pan řezník vyrobil. Nejdřív jitrnice, pak jelítka. Kupodivu se ani nikdo nepomazal krvavým prejtem, jako paní správcová nejdřív toho fintila podomka a pak i pana doktora. Ale veselo bylo.
Já například chytil dvakrát tu samou sklenici piva, co jednou letěla ze stolu, protože z lavice letěl soused, co si nešikovně sed' a tím svým pádem převrh' stůl, a podruhý letěla z jinýho stolu, co jsem jí tam postavil, aby už nesletěla, ale stejně jí druhej soused zase převrh'. V obou případech v ní kapku piva ještě zůstalo. Tak rychle jsem jí dycky chyt' - piva by bylo škoda.
No a mohlo bejt tak k osmý hodině večerní, když už zbejvalo jen míchat prdelačku k vystydnutí, aby nezkysla. To nám pan řezník prozradil, že se musí míchat, dokud nebude studená. Jinak prý zkysne.
Co vám budu povídat. Nezkysla. Je vynikající!
Pan řezník už byl dávno na místě, když jsme v sobotu po ránu v půl deváté přijeli. No a začalo se. Ten úplnej začátek se odbyl den před tím a prase porazili přímo na statku. Na místo činu pak už dorazily jenom části již nachystané. A tak začal pan řezník porcovat. Maso ke skladování zvlášť, ostatní do velikého hrnce. Kotel jsme neměli, ale i tak to šlo rychle. Pan řezník se zkušeně otáčel a ostatní pomáhali, jak dovedli. Někdo pomáhal míchat, jiný přidával, já třeba špejloval střívka, další je pak pomáhali plnit tím, co pan řezník vyrobil. Nejdřív jitrnice, pak jelítka. Kupodivu se ani nikdo nepomazal krvavým prejtem, jako paní správcová nejdřív toho fintila podomka a pak i pana doktora. Ale veselo bylo.
Já například chytil dvakrát tu samou sklenici piva, co jednou letěla ze stolu, protože z lavice letěl soused, co si nešikovně sed' a tím svým pádem převrh' stůl, a podruhý letěla z jinýho stolu, co jsem jí tam postavil, aby už nesletěla, ale stejně jí druhej soused zase převrh'. V obou případech v ní kapku piva ještě zůstalo. Tak rychle jsem jí dycky chyt' - piva by bylo škoda.
No a mohlo bejt tak k osmý hodině večerní, když už zbejvalo jen míchat prdelačku k vystydnutí, aby nezkysla. To nám pan řezník prozradil, že se musí míchat, dokud nebude studená. Jinak prý zkysne.
Co vám budu povídat. Nezkysla. Je vynikající!
až na jádro
16/11/17 05:50 zařazeno v kategorii: o událostech
Až se vás zima zeptá … no však to znáte … snad aby se radši ani neptala, že ano. Ale kdyby náhodou na nějaký ty otázky došlo, zajel jsem si včera nechat spravit tu díru.
Ne, nemáme ve střeše díru, ostatně ta by se do servisu vozila dost těžko, ba ani v podlaze auta díru nemám. Zato ve skluznici ano.
Letos v březnu jsem si ji vyrobil na horách při poslední jízdě. Napsalo mi sice rakouské vedení sjezdovky, že je jim to líto, ale že mám smůlu. Že prej se na jejich sjezdovce na Stubaiským ledovci žádný armovací dráty, co koukaj ven ze země, nevyskytujou. Já to vidím jinak, já vod něčeho, co koukalo vprostřed sjezdovky a málem mi to utrhlo nohu, jaká to byla rána, mám díru v lyži. Až na jádro, jak pravila slečna včera v servisu. Ale že prý to dokážou opravit.
"Tak mi to prosímvás, opravte, ať jsou lyže zase jako nový."
"Uděláme velkej servis," pravila slečna a přijala zakázku a moje lyže.
Čímž mám na zimu vystaráno. Tedy co se lyží týče.
Ne, nemáme ve střeše díru, ostatně ta by se do servisu vozila dost těžko, ba ani v podlaze auta díru nemám. Zato ve skluznici ano.
Letos v březnu jsem si ji vyrobil na horách při poslední jízdě. Napsalo mi sice rakouské vedení sjezdovky, že je jim to líto, ale že mám smůlu. Že prej se na jejich sjezdovce na Stubaiským ledovci žádný armovací dráty, co koukaj ven ze země, nevyskytujou. Já to vidím jinak, já vod něčeho, co koukalo vprostřed sjezdovky a málem mi to utrhlo nohu, jaká to byla rána, mám díru v lyži. Až na jádro, jak pravila slečna včera v servisu. Ale že prý to dokážou opravit.
"Tak mi to prosímvás, opravte, ať jsou lyže zase jako nový."
"Uděláme velkej servis," pravila slečna a přijala zakázku a moje lyže.
Čímž mám na zimu vystaráno. Tedy co se lyží týče.
kukačka na knoflík
15/11/17 06:13 zařazeno v kategorii: o událostech
Vony ty novoty stojej za starou belu, říkávála teta. Ona to říkávala i jinak, ale mně se víc líbí ta bela. Kdo nebo co byla ta bela jsem se pochopitelně nikdy nedozvěděl, ale tak nějak vnitřně tuším, že ta bela stojí za prd. A některý novoty taky. Jako s tím novým telefonem. Pracuje na něm novej systém. Rychlejší, výkonější a je v něm víc starejch bel, co stojej za prd.
Je to takový mrmlání věčnýho nespokojence, to přiznávám. Jenomže dyž mě to šoupání víc vyhovovalo.
Totiž: když mi ráno zazvonil budík (tedy zakukala kukačka z telefonu, jelikož budík už mi dlouhý léta nezvoní, poněvadž mi ten rámus ráno způsoboval pokaždé šok z leknutí), takže když mi ráno normálně kukala kukačka, otočil jsem se na posteli a po paměti šoupnul prstem po displeji telefonu. Dycky jsem se nějak trefil a kukačka sklapla zobák.
Teď je tu ta novota.
Už se nešoupe, už se ťuká. Tedy stačí úspornější pohyb. Je to rychlejší, snažší, je to stejný, jako když jste zamačkávali knoflík toho starýho budíku, co na vás zvonil, jak na lesy.
A v tom je jádro pudla.
Ten budík jsem taky dycky těžko nahmatal a knoflík už vůbec ne, takže budík většinou spadl a zvonil dál na podlaze, já musel z postele, najít budík a umlčet ho. Ranní horror. A teď mě softvérový ynženýři zase nutěj hledat ten čudlík, co ho musím zmáčknout, abych zatrh' kukačce tipec. Knoflík na budíku se hledá těžko. Tlačítko na telefonu se se zavřenejma vočima nedá najít vůbec. Takže se musím podívat, kde to na mě svítí a v rozespalosti se trefit. To mě tak vyčerpá, že se svalím zpátky na postel a spím dál. Čímž se novej systém stává systémem, co mě nevzbudí a tudíž stojí za starou belu.
No a konečně tu je vysvětlení, proč jsem se k počítači dostal dneska až ve čtvrt na sedm. Protože jsem zaspal kvůli tej kukačce na knoflík.
Je to takový mrmlání věčnýho nespokojence, to přiznávám. Jenomže dyž mě to šoupání víc vyhovovalo.
Totiž: když mi ráno zazvonil budík (tedy zakukala kukačka z telefonu, jelikož budík už mi dlouhý léta nezvoní, poněvadž mi ten rámus ráno způsoboval pokaždé šok z leknutí), takže když mi ráno normálně kukala kukačka, otočil jsem se na posteli a po paměti šoupnul prstem po displeji telefonu. Dycky jsem se nějak trefil a kukačka sklapla zobák.
Teď je tu ta novota.
Už se nešoupe, už se ťuká. Tedy stačí úspornější pohyb. Je to rychlejší, snažší, je to stejný, jako když jste zamačkávali knoflík toho starýho budíku, co na vás zvonil, jak na lesy.
A v tom je jádro pudla.
Ten budík jsem taky dycky těžko nahmatal a knoflík už vůbec ne, takže budík většinou spadl a zvonil dál na podlaze, já musel z postele, najít budík a umlčet ho. Ranní horror. A teď mě softvérový ynženýři zase nutěj hledat ten čudlík, co ho musím zmáčknout, abych zatrh' kukačce tipec. Knoflík na budíku se hledá těžko. Tlačítko na telefonu se se zavřenejma vočima nedá najít vůbec. Takže se musím podívat, kde to na mě svítí a v rozespalosti se trefit. To mě tak vyčerpá, že se svalím zpátky na postel a spím dál. Čímž se novej systém stává systémem, co mě nevzbudí a tudíž stojí za starou belu.
No a konečně tu je vysvětlení, proč jsem se k počítači dostal dneska až ve čtvrt na sedm. Protože jsem zaspal kvůli tej kukačce na knoflík.
nečekaně
14/11/17 05:42 zařazeno v kategorii: o událostech
Houdini byl kabrňák na všelijaká zmizení a úniky, ovšem nevím, jestli měl sluchátka. Možná sluchátka měl, ale nejvejš u telefonu, jelikož na přelomu minulých století byla sluchátka nejčastěji u radiostanic či v telefonních ústřednách nebo přivázaná na drátě ke zdi u telefonu. Z vlastnictví sluchátka utrženého ho už vůbec nepodezírám.
Tudíž se nedá předpokládat, že by ty moje sluchátka byla nějak příbuzná s proslulým iluzionistou. O to větší je to záhada. Kam ty zatracený sluchátka mohly zmizet?
Vozím je furt v autě, kdyby bylo potřeba. Občas potřeba je, tož je vyndám z přihrádky a použiju. Zrovna jsem je chtěl použít a nic. Sluchátka zmizela. Jako Houdini. Na rozdíl od něj se však sluchátka nikde neobjevila. Nejsou. Na žádném známém ani obvyklém místě se nevyskytují. Nejsou v žádné tašce, v šuplíku, v kape, nikde.
Zřejmě zmizela dokonale. A protože Houdini navždy zmizel před bezmála sto lety, není se ani koho zeptat, kam se tak obvykle sluchátka schovávají.
Jo, holt budu muset vzít jiný a počkat, estli se ty starý někde samy objevěj. Nečekaně. Jako ten Houdini.
Tudíž se nedá předpokládat, že by ty moje sluchátka byla nějak příbuzná s proslulým iluzionistou. O to větší je to záhada. Kam ty zatracený sluchátka mohly zmizet?
Vozím je furt v autě, kdyby bylo potřeba. Občas potřeba je, tož je vyndám z přihrádky a použiju. Zrovna jsem je chtěl použít a nic. Sluchátka zmizela. Jako Houdini. Na rozdíl od něj se však sluchátka nikde neobjevila. Nejsou. Na žádném známém ani obvyklém místě se nevyskytují. Nejsou v žádné tašce, v šuplíku, v kape, nikde.
Zřejmě zmizela dokonale. A protože Houdini navždy zmizel před bezmála sto lety, není se ani koho zeptat, kam se tak obvykle sluchátka schovávají.
Jo, holt budu muset vzít jiný a počkat, estli se ty starý někde samy objevěj. Nečekaně. Jako ten Houdini.
sedm let starej ufoun
13/11/17 05:51 zařazeno v kategorii: o událostech
Sedm let jsme spolu vydrželi a furt to bylo dobrý. Jenomže sofvérový inženýři musejí taky z něčeho žít a tudíž pracují a vymýšlejí a na to jsme dojeli. Tedy já a můj sedm let starej telefon. Je pravda, že jsem ho ještě před dvěma lety mírně obnovil na o rok mladší model, ale pořád to byl ten krásnej starej nerezovej hranatej telefon. S příchodem nových systémů, které už na něj nejdou nainstalovat a vylepšených aplikací, které už na něm buď nechodí nebo pracují tak pomalu, že volat můžu až tak po minutě, kdy telefon rozdejchá souběh několika operací najednou, mi nezbylo nic jiného, než si koupit nový.
Pro skalní fandy to jistě není nic světaborného, už proto, že po důkladné analýze toho, co potřebuju, jsem zvolil rok starý základní model. Pro mě je to ovšem horká novinka. Překvapivě ten aparátek i telefonuje. A rychle, což byl pravý důvod, proč jsem si ho objednal. To ale nic nemění na tom, že z toho nákupu mám takový smíšený pocity. Jednak jsem rád, že všechno funguje rychlejc a líp, než na mém starém telefonu. Ba dokonce na ty písmenka líp vidím, protože je aparátek větší, což je ale právě ta potíž. Mně se tyhlety velký placky nelíběj. Jenže menší se nedělaj.
No jo, no, nic holt nejni, jak bejvalo.
Nezbejvá, než zavzpomínat na to, jak jsem hned první týden (zápis ze 17.9.2010 - nejdete ho v archivu) před sedmi lety zapomněl svůj zbrusu novej telefon v hospodě a když jsem se tam po pěti minutách s jazykem na vestě přihnal zpátky, už tam nebyl. Hledal jsem s panikou v duši a nic jsem nenašel. Načež přišel pan vrchní a ptá se, jestli nehledám nějakýho ufouna.
Vůbec mi to nedošlo: "Jakýho ufouna?"
"No jestli nehledáte telefon."
"Hledám, já tu nechal ajfoun."
"No dyť se ptám, estli nehledáte ufouna," smál se pan vrchní.
"Ježiš no bodejď, že hledám. Nechal jsem hu tuhle na stole."
"Tak to já jednoho mám. Jsem vám ho schoval ve výčepu."
"Jéééé …. moc vám děkuju. To ste mě zachránil!"
"Ale to nestojí za to."
"Ale stojí," děkoval jsem a obratem jsem skočil vedle do obchodu a donesl panu vrchnímu do hospody flašku. Sice to bylo jako nosit sovy do Athén, ale líp jsem tak narychlo vděčnost vyjádřit nedokázal.
Nu a od té doby jsme žili sedm let spolu.
Až do čvrtka.
Ve čtvrtek šel muj sedm let starej ufoun na vodpočinek. Jsem zvědavej, co veselýho zažiju s tim novym.
Pro skalní fandy to jistě není nic světaborného, už proto, že po důkladné analýze toho, co potřebuju, jsem zvolil rok starý základní model. Pro mě je to ovšem horká novinka. Překvapivě ten aparátek i telefonuje. A rychle, což byl pravý důvod, proč jsem si ho objednal. To ale nic nemění na tom, že z toho nákupu mám takový smíšený pocity. Jednak jsem rád, že všechno funguje rychlejc a líp, než na mém starém telefonu. Ba dokonce na ty písmenka líp vidím, protože je aparátek větší, což je ale právě ta potíž. Mně se tyhlety velký placky nelíběj. Jenže menší se nedělaj.
No jo, no, nic holt nejni, jak bejvalo.
Nezbejvá, než zavzpomínat na to, jak jsem hned první týden (zápis ze 17.9.2010 - nejdete ho v archivu) před sedmi lety zapomněl svůj zbrusu novej telefon v hospodě a když jsem se tam po pěti minutách s jazykem na vestě přihnal zpátky, už tam nebyl. Hledal jsem s panikou v duši a nic jsem nenašel. Načež přišel pan vrchní a ptá se, jestli nehledám nějakýho ufouna.
Vůbec mi to nedošlo: "Jakýho ufouna?"
"No jestli nehledáte telefon."
"Hledám, já tu nechal ajfoun."
"No dyť se ptám, estli nehledáte ufouna," smál se pan vrchní.
"Ježiš no bodejď, že hledám. Nechal jsem hu tuhle na stole."
"Tak to já jednoho mám. Jsem vám ho schoval ve výčepu."
"Jéééé …. moc vám děkuju. To ste mě zachránil!"
"Ale to nestojí za to."
"Ale stojí," děkoval jsem a obratem jsem skočil vedle do obchodu a donesl panu vrchnímu do hospody flašku. Sice to bylo jako nosit sovy do Athén, ale líp jsem tak narychlo vděčnost vyjádřit nedokázal.
Nu a od té doby jsme žili sedm let spolu.
Až do čvrtka.
Ve čtvrtek šel muj sedm let starej ufoun na vodpočinek. Jsem zvědavej, co veselýho zažiju s tim novym.
na fyziku
09/11/17 05:55 zařazeno v kategorii: o rodině
Někde jsem ho tu měl …
Ale kde? Tady v šuplíku, v tý krabici… ne v týhle není …
Totiž Kačka se ptala, jestli nemám magnet, co má oba póly. Jasně, že mám magnet, co má oba póly. Taková tyčka to byla. Kde jenom může bejt?
V tomhle šuplíku není, v tomhle taky ne, tak kde by ten magnet moh', sakra …
Tak eště tady? Tady taky ne.
No co vám budu povídat, prohrabal jsem tři šuplíky, našel spoustu věcí, ale magnet ne. Bude někde dobře schovanej.
Rychle jsem přemýšlel, co s tím udělat, aby měla Kačka magnet.
A napadlo mě: "Kačko, ty's měla takovou tu stavebnici s tyčkama a kuličkama a to jsou magnety, to bys' mohla použít."
"Jo? A to jsou magnety?"
"Jo."
"Hmmm … tak to já se na ně podívám … někdy."
"Jak někdy? Copak jsi neříkala, že to máš na fyziku."
"No, mám."
"A vy dneska nemáte fyziku?"
"Počkej, já se podívám … nemáme …"
"Kateřino, tak proč jsi mě s tím tak honila?!"
"No, jestli nemáš tan magnet… na fyziku."
"A já se s tím hledám, že to potřebuješ dneska."
"Ne … to potřebuju až na fyziku."
Ufffff …!
Ale kde? Tady v šuplíku, v tý krabici… ne v týhle není …
Totiž Kačka se ptala, jestli nemám magnet, co má oba póly. Jasně, že mám magnet, co má oba póly. Taková tyčka to byla. Kde jenom může bejt?
V tomhle šuplíku není, v tomhle taky ne, tak kde by ten magnet moh', sakra …
Tak eště tady? Tady taky ne.
No co vám budu povídat, prohrabal jsem tři šuplíky, našel spoustu věcí, ale magnet ne. Bude někde dobře schovanej.
Rychle jsem přemýšlel, co s tím udělat, aby měla Kačka magnet.
A napadlo mě: "Kačko, ty's měla takovou tu stavebnici s tyčkama a kuličkama a to jsou magnety, to bys' mohla použít."
"Jo? A to jsou magnety?"
"Jo."
"Hmmm … tak to já se na ně podívám … někdy."
"Jak někdy? Copak jsi neříkala, že to máš na fyziku."
"No, mám."
"A vy dneska nemáte fyziku?"
"Počkej, já se podívám … nemáme …"
"Kateřino, tak proč jsi mě s tím tak honila?!"
"No, jestli nemáš tan magnet… na fyziku."
"A já se s tím hledám, že to potřebuješ dneska."
"Ne … to potřebuju až na fyziku."
Ufffff …!
ve ztrátách a nálezech
08/11/17 06:06 zařazeno v kategorii: o událostech
Ve ztrátách a nálezech jsem jakživo nic nenalezl. Nutno dodat, že ani neztratil. Tedy v oné instituci za tím účelem zřízené. Ovšem na jiných ke ztrátám vysloveně neurčených místech ano. Tam se to ztrácí snadno a nalézá těžko. Nejsem v tom sám, pochopitelně.
Včera mi volá Kačka. S pláčem. Že už jí asi ujel autobus a že pan školník musel přeštípnout zámek u skříňky a to všechno proto, že ztratila klíče.
Co dělat. Kačka na mě počkala ve škole a já jí jel zachránit. Šli jsme do školy a tam to vzali pěkně popořádku pozpátku tak, jak Kačka odcházela ze školy až ke chvíli, kdy věděla, že klíče ještě měla. To bylo při zeměpise, říkala. Pak byla informatika a pa se šlo do šatny a pak nebyly ty klíče k nalezení. Říkala Kačka.
Samozřejmě že ve škole jsou ztráty a nálezy. A samozřejmě tam ty klíče nebyly. Dal jsem Kačce nový zámek ke skříňce, zamkli jsme ji a šli hledat. A tak jsem prolezl podlahu zaměpisné třídy, počítačové třídy, prohledal koše s odpadky, kontejnery na třídění, šatnu, v šatně podlahu, mezery mezi skříňkami, tan nepořádek nahoře na skříňkách, kam nikdo nevidí, prohlédl a prolezl jsem kdeco. Všechno, kam Kačka mohla ze zeměpisu jít a kde ty klíče mohla ztratit. Nic. Už mě napadala jenom nějaká zlomyslnost se schováním klíčů. Ani v žádné schovce nebyly.
Pomalu jsme se vraceli k zamčené skříňce s tím, že teda jdeme domů, že jsme klíče nenašli a že se budeme muset podle toho zařídit. Kačka odemkla skříňku novým klíčem a brala si věci. Jen tak pro pořádek jsem ještě nahlédl nahoru do poličky ve skříňce. Byl tam pytlík s věcmi na tělocvik. Za pytlíkem na tělocvik ležely klíče. Ty ztracené Kaččiny klíče. Celou dobu, co jsme je hledali, byly pěkně v bezpečí zamčené skříňky. A byly tam i před tím. Zřejmě i ve chvíli, kdy Kačka zjistila, že je nemá a nechala si přeštípnout zámek, jelikož ten klíč od toho zámku byl v té zamčené skříňce.
Inu tak. Klíče nalezeny, sláva veliká, Kačka zachráněna a ve ztrátách a nálezech se opět nenašlo vůbec nic.
Včera mi volá Kačka. S pláčem. Že už jí asi ujel autobus a že pan školník musel přeštípnout zámek u skříňky a to všechno proto, že ztratila klíče.
Co dělat. Kačka na mě počkala ve škole a já jí jel zachránit. Šli jsme do školy a tam to vzali pěkně popořádku pozpátku tak, jak Kačka odcházela ze školy až ke chvíli, kdy věděla, že klíče ještě měla. To bylo při zeměpise, říkala. Pak byla informatika a pa se šlo do šatny a pak nebyly ty klíče k nalezení. Říkala Kačka.
Samozřejmě že ve škole jsou ztráty a nálezy. A samozřejmě tam ty klíče nebyly. Dal jsem Kačce nový zámek ke skříňce, zamkli jsme ji a šli hledat. A tak jsem prolezl podlahu zaměpisné třídy, počítačové třídy, prohledal koše s odpadky, kontejnery na třídění, šatnu, v šatně podlahu, mezery mezi skříňkami, tan nepořádek nahoře na skříňkách, kam nikdo nevidí, prohlédl a prolezl jsem kdeco. Všechno, kam Kačka mohla ze zeměpisu jít a kde ty klíče mohla ztratit. Nic. Už mě napadala jenom nějaká zlomyslnost se schováním klíčů. Ani v žádné schovce nebyly.
Pomalu jsme se vraceli k zamčené skříňce s tím, že teda jdeme domů, že jsme klíče nenašli a že se budeme muset podle toho zařídit. Kačka odemkla skříňku novým klíčem a brala si věci. Jen tak pro pořádek jsem ještě nahlédl nahoru do poličky ve skříňce. Byl tam pytlík s věcmi na tělocvik. Za pytlíkem na tělocvik ležely klíče. Ty ztracené Kaččiny klíče. Celou dobu, co jsme je hledali, byly pěkně v bezpečí zamčené skříňky. A byly tam i před tím. Zřejmě i ve chvíli, kdy Kačka zjistila, že je nemá a nechala si přeštípnout zámek, jelikož ten klíč od toho zámku byl v té zamčené skříňce.
Inu tak. Klíče nalezeny, sláva veliká, Kačka zachráněna a ve ztrátách a nálezech se opět nenašlo vůbec nic.
Štefánikova 38
07/11/17 05:49 zařazeno v kategorii: o událostech
To jdu takhle ve středu přes Arbesovo náměstí a koukám, že je tu nějaké srocení lidí. Prošel jsem parkem a pokračoval dál k Andělu, kde jsme měl co dělat. A při cestě zpátky tam to srocení bylo pořád. Lidí přibylo a dokonce jsem zaslechl slova staropražské odrhovačky. A tak jsem se šel podívat blíž.
Byla to nějaká sláva. Cosi na zdi domu se odhalovalo, řečnilo se a zpívalo. A kolem se pohybovaly postavy v prvorepublikových kostýmech, páni v buřinkách, policisté v helmách - no jako z Hříšnejch lidí města Pražského.
"To bude asi nějaká legrační akce spolku za starou Prahu nebo tak něco," napadlo mě a pustil jsem tu událost z hlavy.
A co neslyším v rádiu (v sobptu to, myslím, bylo): že prý na Smíchově na domě ve Štefánikově ulici číslo 38 odhalili pamětní desku pana rady Vaňáska, takto předobrazu pana rady Vacátka, mé oblíbené filmové postavy z oněch jmenovanýchj hříšníků.
A bylo jasno.
Já tu slávu viděl, ale protože jsem pospíchal, ani jsem se nezastavil. Moh' jsem si to taky užít. No nic, až zas půjdu kolem, musím se na tu pamětní desku podívat. On pan rada byl přísnej, ale spravedlivej a pan Marvan ho zahrál náramně. No jo, ale to bylo tenkrát, když páni inšpektóři chodili v buřinkách a na čtyřku se jezdilo v Pragovce s plátěnou střechou. To bejvaly časy.
Byla to nějaká sláva. Cosi na zdi domu se odhalovalo, řečnilo se a zpívalo. A kolem se pohybovaly postavy v prvorepublikových kostýmech, páni v buřinkách, policisté v helmách - no jako z Hříšnejch lidí města Pražského.
"To bude asi nějaká legrační akce spolku za starou Prahu nebo tak něco," napadlo mě a pustil jsem tu událost z hlavy.
A co neslyším v rádiu (v sobptu to, myslím, bylo): že prý na Smíchově na domě ve Štefánikově ulici číslo 38 odhalili pamětní desku pana rady Vaňáska, takto předobrazu pana rady Vacátka, mé oblíbené filmové postavy z oněch jmenovanýchj hříšníků.
A bylo jasno.
Já tu slávu viděl, ale protože jsem pospíchal, ani jsem se nezastavil. Moh' jsem si to taky užít. No nic, až zas půjdu kolem, musím se na tu pamětní desku podívat. On pan rada byl přísnej, ale spravedlivej a pan Marvan ho zahrál náramně. No jo, ale to bylo tenkrát, když páni inšpektóři chodili v buřinkách a na čtyřku se jezdilo v Pragovce s plátěnou střechou. To bejvaly časy.
digitální střecha
06/11/17 05:55 zařazeno v kategorii: o Olešku
To, že se na nás o víkendu díval úplněk znamenalo, že v pátek v noci bylo jasno a v sobotu nad ránem se tím pádem dostavil první letošní mrazík. Nebyl to žádnej samec, teplota jen nepatrně o nějakou tu desetinku na chvilku sklouzla pod nulu, ale stačilo to, aby už byla na trávníku jinovatka, tedy šedivka, jak říkal dědeček. A nejen na trávníku. Nová střecha altánku, který je od pátku dokončen, už byla celá šedivá.
A tím se dostáváme k novému meteorologickému zařízení.
Tím je ta střecha.
Na první pohled totiž do dálky signalizuje zásadní změnou barvy, že je mráz. Když je teplo, je barva střecha černá, když se na ní usadí jinovatka, je bílá. Dalo by se říct, že nám pan tesař vyrobil dvojbarevnou střechu. Binární. Pokud bychom si to označili číslicemi, už můžeme mluvit o digitální střeše.
Jistě, každá střecha pokrytá jinovatkou nebo sněhem, je bílá. Jenomže my před okny máme, tedy donedávna jsme měli, jen zahradu. Žádnou střechu. Od pátku to je jinak a k objektům pozorovaným při ledabylém pohledu z okna se přidala další plocha, kterou shora uvedené důvody pasují do role zbrusu nového binárního ukazatele počasí, konkrétně jinovatky. A protože tu plochu zčásti zabírá i meteokamera, lze podle barvy střechy odhadovat, jestli to bude klouzat na cestách.
Inu, pořídili jsme si digitální střechu.
A tím se dostáváme k novému meteorologickému zařízení.
Tím je ta střecha.
Na první pohled totiž do dálky signalizuje zásadní změnou barvy, že je mráz. Když je teplo, je barva střecha černá, když se na ní usadí jinovatka, je bílá. Dalo by se říct, že nám pan tesař vyrobil dvojbarevnou střechu. Binární. Pokud bychom si to označili číslicemi, už můžeme mluvit o digitální střeše.
Jistě, každá střecha pokrytá jinovatkou nebo sněhem, je bílá. Jenomže my před okny máme, tedy donedávna jsme měli, jen zahradu. Žádnou střechu. Od pátku to je jinak a k objektům pozorovaným při ledabylém pohledu z okna se přidala další plocha, kterou shora uvedené důvody pasují do role zbrusu nového binárního ukazatele počasí, konkrétně jinovatky. A protože tu plochu zčásti zabírá i meteokamera, lze podle barvy střechy odhadovat, jestli to bude klouzat na cestách.
Inu, pořídili jsme si digitální střechu.
jedinej sport u nás na vsi
03/11/17 05:38 zařazeno v kategorii: o událostech
Tyhlety slavnostní premiéry …
Měli jsme jít včera všichni na jednu takovou. Jenomže Matěj a mápracovitáHanička nemohli, jelikož šli oba ležet. Jeden s nachlazením a druhej s migrenou. Zbyli jsme na tu slávu s Kačkou jen dva. A tak jsme přišli do promítacího sálu Na Perštýně a hned nás vyhodili ze třetí řady, že prý to je rezervované pro čínskou delegaci. Dobrá. Sedl jsem si dozadu, Kačka někam s holkama a ta třetí řada i další zůstaly nakonec volný. Delegace byli asi tak dva tři lidi.
Jeden z čínských delegátů a ředitelů čehokoliv si na úvod vzal slovo. A že prý je Čína ta tisíciletá říše a on že má Čechy rád a že je sečtělej a čet ty český světoznámý autory jako jsou Fučík a Kundera … To, myslím, netřeba komentovat.
Pak přišlo očekávané poděkování producentům a tvůrcům a nakonec že se teda mužem taky podívat, dyž už v tom dokumentu o čínským bojovým umění taky účinkujou ty naše děti.
A tak jsme se dívali. Dokument o rodině naší mistryně Zhai Hua, kterou spolu s jejími sourozenci učil její tatínek, kterého taky známe. O rodinných klanech a předávání jejich umění, o žácích u nás a o tom, jak se to naše děti učí. Jako pocta tatínkovi, který stále ještě cvičí wushu, to jistě bylo hezký. Hodnocení dokumentu mi nepřísluší a tak jen prohlásím, že ten kratičkej pětiminutovej štěk, kterým popsali v dokumentu činnost Tomášova oddílu byl nejlepší. A Matěj rozesmál kluky svým projevem na kameru, neboť prohlásil, že to wushu byl jedinej sport u nás na vsi a tak to zkusil a nakonec se mu to po sedmi letech líbí.
Hned potom byl konec a titulky, ve kterých naši taky byli, čímž bylo po tej velkej slávě. Jen škoda, že ten dokument asi neuvidíte. Prý ho prodávat na žádných nosičích nebudou, snad se prý bude vysílat příští rok na jakési kabelové stanici Kino Svět. Když jsem si ho chtěl koupit, oháněli se autorskými právy (což jsem nepochopil, protože právě ta by měla sloužit k legálnímu šíření díla, zejména jeho prodeji) a tím, že až to někdy někde někdo bude vysílat, tak si to prej můžu nahrát.
Tož tak.
Měli jsme jít včera všichni na jednu takovou. Jenomže Matěj a mápracovitáHanička nemohli, jelikož šli oba ležet. Jeden s nachlazením a druhej s migrenou. Zbyli jsme na tu slávu s Kačkou jen dva. A tak jsme přišli do promítacího sálu Na Perštýně a hned nás vyhodili ze třetí řady, že prý to je rezervované pro čínskou delegaci. Dobrá. Sedl jsem si dozadu, Kačka někam s holkama a ta třetí řada i další zůstaly nakonec volný. Delegace byli asi tak dva tři lidi.
Jeden z čínských delegátů a ředitelů čehokoliv si na úvod vzal slovo. A že prý je Čína ta tisíciletá říše a on že má Čechy rád a že je sečtělej a čet ty český světoznámý autory jako jsou Fučík a Kundera … To, myslím, netřeba komentovat.
Pak přišlo očekávané poděkování producentům a tvůrcům a nakonec že se teda mužem taky podívat, dyž už v tom dokumentu o čínským bojovým umění taky účinkujou ty naše děti.
A tak jsme se dívali. Dokument o rodině naší mistryně Zhai Hua, kterou spolu s jejími sourozenci učil její tatínek, kterého taky známe. O rodinných klanech a předávání jejich umění, o žácích u nás a o tom, jak se to naše děti učí. Jako pocta tatínkovi, který stále ještě cvičí wushu, to jistě bylo hezký. Hodnocení dokumentu mi nepřísluší a tak jen prohlásím, že ten kratičkej pětiminutovej štěk, kterým popsali v dokumentu činnost Tomášova oddílu byl nejlepší. A Matěj rozesmál kluky svým projevem na kameru, neboť prohlásil, že to wushu byl jedinej sport u nás na vsi a tak to zkusil a nakonec se mu to po sedmi letech líbí.
Hned potom byl konec a titulky, ve kterých naši taky byli, čímž bylo po tej velkej slávě. Jen škoda, že ten dokument asi neuvidíte. Prý ho prodávat na žádných nosičích nebudou, snad se prý bude vysílat příští rok na jakési kabelové stanici Kino Svět. Když jsem si ho chtěl koupit, oháněli se autorskými právy (což jsem nepochopil, protože právě ta by měla sloužit k legálnímu šíření díla, zejména jeho prodeji) a tím, že až to někdy někde někdo bude vysílat, tak si to prej můžu nahrát.
Tož tak.
za den postavený
02/11/17 05:53 zařazeno v kategorii: o Olešku
"To máme za den postavený," děl údajně pan tesař, když sliboval hory doly médůvěřivéHaničce. Totiž když plánoval postavení altánku. Měl pravdu. Měli to postavený za den. Za onu předmětnou sobotu, kdy jsem pořídil první časosběrný snímek. Od té doby už v potůčku proteklo pár kubíků vody a já těch snímků pořídil bratru nějakých dalších pět a pořád to není postavený. A že mi ty údaje nějak neseděj? I seděj.
Postavený to totiž vopravdu měli za den. Ale jen hrubou stavbu. Pak se s tím courali, přišla jim do toho vichřice a odnesla nejen trampolínu, ale i půlku nehotové střešní krytiny, a museli tu půlku střechy pokrývat znova. Museli dodatečně betonovat patky pod sloupky, o kterých jsem jim předem říkal, že to je potřeba, a o kterých pan tesař prohlašoval, že to potřeba není, poněvadž on na to má ty patky, co se zatlučou do země a stačí to … no, nestačilo to. Patky zatlouk' a jak na ně ten altán postavil, zabořily se mu víc do země a kdyby to tak nechal, jezdili by se k nám turisti dívat na šikmej altán jako do Pisy na věž. Tak to musel zvednout a dodatečně obrýt a zabetonovat. A proto nemohli dodělat podlahu, jelikož by to nemohli obrejt. Kdyby tam už ta podlaha byla.
A tak to pokračuje ke zdárnému konci, avšak oklikami, které si pan tesař přidává z vlastní vůle a skoro se mi chce říct, že pro své potěšení.
Ale tenhle týden chce být jistojistě hotovej. Říká. Snad prý i dneska. Říká.
No uvidíme. Až bude hotovej, tak si to řeknem.
Postavený to totiž vopravdu měli za den. Ale jen hrubou stavbu. Pak se s tím courali, přišla jim do toho vichřice a odnesla nejen trampolínu, ale i půlku nehotové střešní krytiny, a museli tu půlku střechy pokrývat znova. Museli dodatečně betonovat patky pod sloupky, o kterých jsem jim předem říkal, že to je potřeba, a o kterých pan tesař prohlašoval, že to potřeba není, poněvadž on na to má ty patky, co se zatlučou do země a stačí to … no, nestačilo to. Patky zatlouk' a jak na ně ten altán postavil, zabořily se mu víc do země a kdyby to tak nechal, jezdili by se k nám turisti dívat na šikmej altán jako do Pisy na věž. Tak to musel zvednout a dodatečně obrýt a zabetonovat. A proto nemohli dodělat podlahu, jelikož by to nemohli obrejt. Kdyby tam už ta podlaha byla.
A tak to pokračuje ke zdárnému konci, avšak oklikami, které si pan tesař přidává z vlastní vůle a skoro se mi chce říct, že pro své potěšení.
Ale tenhle týden chce být jistojistě hotovej. Říká. Snad prý i dneska. Říká.
No uvidíme. Až bude hotovej, tak si to řeknem.
jsem pěknej hrubec
01/11/17 05:48 zařazeno v kategorii: o událostech
Tak dlouho jsem si o to koledoval, až jsem se dočkal.
Tedy ne snad, že bych netušil, že překlad z německého Knebel znamená roubík, to pochopitelně vím, ale zajímalo mě, zda existují ještě nějaké další výklady. A protože rád poslouchám Prahu (to je původní, historický a daleko lepší název rozhlasové stanice, než politicky korektní probrněnská Dvojka), napsal jsem si před rokem o laskavé zařazení do pořadu, v němž se příjmení a jejich původ vysvětlují. Pochopitelně to nebylo hned. Takových zvědavců jako já je hromada a kdekdo by rád věděl, kde se vzal. Tedy kde se to jeho jméno vzalo. Musel jsem se ještě jednou připomenout, aby to nezapadlo.
A po roce se mi dostalo laskavého slyšení. A to doslova. Letos 13. září se na mě konečně dostalo. Spojil jsem to i s dědečkem, čehož moderátoři využili, spojili to s dalšími příjmeními a na mě nezapomněli.
Nu a tady je černý na bílým, že jsem pěknej hrubec:
Příjmení Knébl se vykládá z německého apelativa Knebel, tj. „roubík“. Máme i české příjmení Roubík. Přeneseně to znamenalo také „hrubec“. Josef Beneš pak uvádí i motivaci z nářečního označení pro česnek (ve střední horní němčině knobelouch). Podle evidence obyvatelstva, kterou spravuje Ministerstvo vnitra, dnes u nás žije 86 osob s příjmením ve formě Knébl.
Tož tak.
Tedy ne snad, že bych netušil, že překlad z německého Knebel znamená roubík, to pochopitelně vím, ale zajímalo mě, zda existují ještě nějaké další výklady. A protože rád poslouchám Prahu (to je původní, historický a daleko lepší název rozhlasové stanice, než politicky korektní probrněnská Dvojka), napsal jsem si před rokem o laskavé zařazení do pořadu, v němž se příjmení a jejich původ vysvětlují. Pochopitelně to nebylo hned. Takových zvědavců jako já je hromada a kdekdo by rád věděl, kde se vzal. Tedy kde se to jeho jméno vzalo. Musel jsem se ještě jednou připomenout, aby to nezapadlo.
A po roce se mi dostalo laskavého slyšení. A to doslova. Letos 13. září se na mě konečně dostalo. Spojil jsem to i s dědečkem, čehož moderátoři využili, spojili to s dalšími příjmeními a na mě nezapomněli.
Nu a tady je černý na bílým, že jsem pěknej hrubec:
Příjmení Knébl se vykládá z německého apelativa Knebel, tj. „roubík“. Máme i české příjmení Roubík. Přeneseně to znamenalo také „hrubec“. Josef Beneš pak uvádí i motivaci z nářečního označení pro česnek (ve střední horní němčině knobelouch). Podle evidence obyvatelstva, kterou spravuje Ministerstvo vnitra, dnes u nás žije 86 osob s příjmením ve formě Knébl.
Tož tak.
2017
