října 2017
mrňavej a vopatrnej
31/10/17 05:51 zařazeno v kategorii: o zvířatech
MázvědaváHanička už nějakou dobu hlásí, že tu vídá nějakýho mrňavýho ptáčka. Jenomže, než si ho stačí prohlídnout, mrňous vždycky odletí. No bodejď ne, je to ptáček mrňavej a ostražitej. Nebude čekat, až si ho prohlídnem. A tak jsme to nechali být. Ostatně ptactva máme na zahradě habaděj, tak o jednoho víc nebo míň, však oni se nějak srovnají.
A tuhle koukám a vidím taky nějakýho mrňavýho ptáčka, jak posedává na kamenech o po trávníku. Než jsem si ho stačil prohlídnout, byl pryč. Mrňavej a vopatrnej. Nechal jsem to bejt. Až v pátek jsem ho zahlíd' znovu. Byl dobře vidět na mechu v zadní zahrádce. Vážně mrňavej, ne větší, než kovová padesátikoruna obalená peříčkama. Rozhlížel se, co by kde slupnul. Viděl jsem ho poprvé dost dlouho, abych si ho prohlíd'. To, co na něm bylo jiné, byl ocásek. Nosí ho podivně zalomenej nahoru. Jako anténku. A peříčka na konci křidélek má taková kropenatá.
Jen jsem pomyslel na foťák, už byl pryč. Jestli umí číst myšlenky a bojí se, že bych mu ukrad' duši, to nevím. Ale rozhodně neposedí, mrňous jeden.
Zalistoval jsem v příručním ptákozpytu, který mám pro tyhle příležitosti v knihovně. A jo, byl tam. Ještě jsem si potvrdil vzhled ptáčka na síti a to už bylo všechno jasné.
Ten mrňavej ptáček, co se pravděpodobně chystá usadit někde u nás na zahradě, je sřízlík. Podle popisu se zdá, že nás bude bavit celou zimu. To by bylo fajn. Nuže, přidávám tedy střízlíka do seznamu našeho ptactva a až se nechá, udělám mu portrét. Teda jestli chvilku posedí.
A tuhle koukám a vidím taky nějakýho mrňavýho ptáčka, jak posedává na kamenech o po trávníku. Než jsem si ho stačil prohlídnout, byl pryč. Mrňavej a vopatrnej. Nechal jsem to bejt. Až v pátek jsem ho zahlíd' znovu. Byl dobře vidět na mechu v zadní zahrádce. Vážně mrňavej, ne větší, než kovová padesátikoruna obalená peříčkama. Rozhlížel se, co by kde slupnul. Viděl jsem ho poprvé dost dlouho, abych si ho prohlíd'. To, co na něm bylo jiné, byl ocásek. Nosí ho podivně zalomenej nahoru. Jako anténku. A peříčka na konci křidélek má taková kropenatá.
Jen jsem pomyslel na foťák, už byl pryč. Jestli umí číst myšlenky a bojí se, že bych mu ukrad' duši, to nevím. Ale rozhodně neposedí, mrňous jeden.
Zalistoval jsem v příručním ptákozpytu, který mám pro tyhle příležitosti v knihovně. A jo, byl tam. Ještě jsem si potvrdil vzhled ptáčka na síti a to už bylo všechno jasné.
Ten mrňavej ptáček, co se pravděpodobně chystá usadit někde u nás na zahradě, je sřízlík. Podle popisu se zdá, že nás bude bavit celou zimu. To by bylo fajn. Nuže, přidávám tedy střízlíka do seznamu našeho ptactva a až se nechá, udělám mu portrét. Teda jestli chvilku posedí.
lítací trampolína
30/10/17 05:52 zařazeno v kategorii: o událostech
Taková skládací židle je složená raz dva. Stačí sklapnout a je složeno. Když potřebujete složit trampolínu, je to na půl dne. Pochopitelně přeháním, ale ne zas tolik. Než vymotáte ochrannou síť ze základny, pak vyháknout prstenec, vyvlíknout ho, celé to rozšroubovat … a to vlastní trampolína pořád stojí nedotčená. Z napsaného jistě laskavý čtenář pochopí, že uklízet trampolínu na zimu člověka nijak neláká. Dokud tu existuje byť jen hypotetická neděje, že si děti půjdou ještě zaskákat, říká si našinec, že je pořád ještě čas.
Nu a v pátek jsem si říkal, že je vlastně pořád ještě čas.
A v sobotu jsem si pochvaloval, že tramplína je dobře postavená, že jí vítr neodfoukne. Celé dopoledne jsem si to pochvaloval. Skoro celé dopoledne. K polednímu se přihnal ten největší vítr. Zafoukal a odfoukl trampolínu. Zrovna jsem vyhlédl z okna, abych viděl, jak se zvedá a kutálí se do pole. Vítr si s tím čyřapůlmetrovým kolem na nohách pohrával a hnal ho po poli jako když kluci za první republiky na vsi poháněli tyčkou obruč. Koulelo se to celé až do chvíle, kdy se ulomila jena noha, pak další a potom už se tramplína zkroutila a po poli se hnal chuchvalec, který pomalu ztrácel tvar. Nakonec se to rozpláclo na zem, hromádka zůstala ležet a koukaly z ní kusy trubek. Do toho pršelo.
Nu což. Za chvilku ten vichr mraky rozfoukal, já si obul holinky a šel uklízet z pole zbytky sportovního náčiní. Po celé cestě byly rozházené pružiny, pak kus trubky, pak ulomená noha, na konci dráhy hromada železa, sítí, odrazové plochy, zbylých pružin …
No jo. Rozmontoval jsem pokroucený prstenec, odpojil ještě zbylá připojení k nohám a první jsem odtáhl odrazovou plachtu a síť, pak jsem do tašek posbíral z pole pružiny, nakonec jsem odtahal pokroucené a polámané nohy a rám.
Za humny je z toho hromada šrotu.
A to bylo pořád, že má skládání trampolíny čas. Takhle to bylo za dvě hoďky hotový. Akorát, že znovu z toho složit trampolínu už asi moc nepude.
I poučení se mi dostalo: když má foukat vítr, varování nejsou marná a každej ví, že trampolína docela dobře lítá.
Příště si na to dám pozor.
Večer se nad tím vším rozklenula parádní duha. Takže to vlastně dopadlo dobře.
Nu a v pátek jsem si říkal, že je vlastně pořád ještě čas.
A v sobotu jsem si pochvaloval, že tramplína je dobře postavená, že jí vítr neodfoukne. Celé dopoledne jsem si to pochvaloval. Skoro celé dopoledne. K polednímu se přihnal ten největší vítr. Zafoukal a odfoukl trampolínu. Zrovna jsem vyhlédl z okna, abych viděl, jak se zvedá a kutálí se do pole. Vítr si s tím čyřapůlmetrovým kolem na nohách pohrával a hnal ho po poli jako když kluci za první republiky na vsi poháněli tyčkou obruč. Koulelo se to celé až do chvíle, kdy se ulomila jena noha, pak další a potom už se tramplína zkroutila a po poli se hnal chuchvalec, který pomalu ztrácel tvar. Nakonec se to rozpláclo na zem, hromádka zůstala ležet a koukaly z ní kusy trubek. Do toho pršelo.
Nu což. Za chvilku ten vichr mraky rozfoukal, já si obul holinky a šel uklízet z pole zbytky sportovního náčiní. Po celé cestě byly rozházené pružiny, pak kus trubky, pak ulomená noha, na konci dráhy hromada železa, sítí, odrazové plochy, zbylých pružin …
No jo. Rozmontoval jsem pokroucený prstenec, odpojil ještě zbylá připojení k nohám a první jsem odtáhl odrazovou plachtu a síť, pak jsem do tašek posbíral z pole pružiny, nakonec jsem odtahal pokroucené a polámané nohy a rám.
Za humny je z toho hromada šrotu.
A to bylo pořád, že má skládání trampolíny čas. Takhle to bylo za dvě hoďky hotový. Akorát, že znovu z toho složit trampolínu už asi moc nepude.
I poučení se mi dostalo: když má foukat vítr, varování nejsou marná a každej ví, že trampolína docela dobře lítá.
Příště si na to dám pozor.
Večer se nad tím vším rozklenula parádní duha. Takže to vlastně dopadlo dobře.
mňoukal na mě záchod
27/10/17 05:58 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Když je člověk na záchodě, slyší ledacos, takže zvukům nijak zvlášť velkou pozornost nevěnuje. Leda, že by …
Leda, že by z ničehož nic něco začalo mňoukat.
"To je divný," povídám si, "záchod na mě jakživo nemňoukal."
Ne, nezkoumal jsem, co je uvnitř, pod či za ním. Nic neobvyklého tam ostatně nebylo. Meju si ruce a kohoutek na mě taky mňouká. Tak otevřu dveře a za nimi nic není. Tedy nikdo není.
Hmmm …?
Otevírám okno. Mňouká na mě okno.
Čapnu za kliku a rychle otevřu dveře. Nic. Nikdo, prázdno. Kdo by taky vo půl šestý mňoukal za dveřma, že jo. Leda snad kočkeni. No jo, ale ti tu nejsou. Nejsou? A kde by teda byli? Aha támhle je Maxmilián. A kde je Cyria? Ta mě měla vítat nad schody a dneska nahoře chyběla a chybí i tady. Hraje se mnou nějakou novou hru?
"Maaaaaááááuuuúúúúúúú!"
"Cyrdo?"
"Maaaauuuu!"
"Cyrdo!"
"Mau!"
"Že ty jseš …. no jo …. ty ses v noci toulala venku? Kdo tě tam nechal? Ty jsi zase zdrhla viď, ty potvoro?"
"Mauuu … aua! Mau!"
Cyrda si vřitila otevřenými dveřmi dovnitř. Ani se nevohlídla a upalovala k misce a pak do světnice a do teplýho pelechu. A už neřekla ani slovo. Tohle byla po těch pěti letech její první a zatím jediná noc venku. A protože se tak hlasitě dožadovala vstupu do domu, nemyslím, že by se z ní stala kočka venkovní.
Ale voddech jsem si.
Nejsem blázen a neslyším nesmysly. A to, že na mě dneska mňoukal záchod, bylo úplně normální.
Leda, že by z ničehož nic něco začalo mňoukat.
"To je divný," povídám si, "záchod na mě jakživo nemňoukal."
Ne, nezkoumal jsem, co je uvnitř, pod či za ním. Nic neobvyklého tam ostatně nebylo. Meju si ruce a kohoutek na mě taky mňouká. Tak otevřu dveře a za nimi nic není. Tedy nikdo není.
Hmmm …?
Otevírám okno. Mňouká na mě okno.
Čapnu za kliku a rychle otevřu dveře. Nic. Nikdo, prázdno. Kdo by taky vo půl šestý mňoukal za dveřma, že jo. Leda snad kočkeni. No jo, ale ti tu nejsou. Nejsou? A kde by teda byli? Aha támhle je Maxmilián. A kde je Cyria? Ta mě měla vítat nad schody a dneska nahoře chyběla a chybí i tady. Hraje se mnou nějakou novou hru?
"Maaaaaááááuuuúúúúúúú!"
"Cyrdo?"
"Maaaauuuu!"
"Cyrdo!"
"Mau!"
"Že ty jseš …. no jo …. ty ses v noci toulala venku? Kdo tě tam nechal? Ty jsi zase zdrhla viď, ty potvoro?"
"Mauuu … aua! Mau!"
Cyrda si vřitila otevřenými dveřmi dovnitř. Ani se nevohlídla a upalovala k misce a pak do světnice a do teplýho pelechu. A už neřekla ani slovo. Tohle byla po těch pěti letech její první a zatím jediná noc venku. A protože se tak hlasitě dožadovala vstupu do domu, nemyslím, že by se z ní stala kočka venkovní.
Ale voddech jsem si.
Nejsem blázen a neslyším nesmysly. A to, že na mě dneska mňoukal záchod, bylo úplně normální.
cesta bude dlouhá
26/10/17 06:04 zařazeno v kategorii: pro pamětníky
Celá věc se zamotává. Ta věc s pátráním po předcích.
Zaznamenal jsem jeden úspěch. Totiž hledal jsem dle záznamu v běchovické matrice o sňatku, kde se píše datum a místo "Prosík". Prosík je však vodní nádrž položená jihozápadně od Kutné Hory. Počítám, že pokud vodní plocha tenkrát už existovala, jako že si myslím, že ne, určitě se v ní nekonaly církevní svatební obřady. Nuže kde a co vlastně je onen Prosík? Běchovicím nejbližší územní tvar s podobným jmémen je pražský Prosek. Na Proseku je kostel sv. Václava.
To by mohlo být ono.
Prosecká matrika je digitalizována a tudíž přístupná. A vida. Našel jsem pradědečka Jana, kterak se ženil s prababičkou na Proseku. A je tam potvrzeno, že jeho otec je skutečně opět Jan a nikoliv František, jak praví zřejmě chybný zápis v běchovické matrice, čímž se omlouvám matrikáři z Doubravy. Ten to tam má asi správně. Nicméně jméno sice správně má, ale s daty se neobtěžoval, takže jsme tam, kde jsme byli.
A teď k tomu zamotávání.
V Doubravě jsem tedy začal hledat list po listu, abych našel datum narození Jana. A nenašel jsem ho. Našel jsem spoustu sourozenců, ale Jan zatím žádný. Zato se objevil znovu František. Jenomže z jiného čísla domu a s jiným datem narození. A teď aby se v tom čert vyznal. V té Doubravě se to vážně zamotává. Zřejmě tam žilo víc (nejméně dvě) rodin s naším příjmením. Mohli to být i příbuzní. Každý v jiném čísle popisném. Ale každý se psal jinak. Jeden jako my, druhý s písmenem e navíc, což víc odpovídá pravděpodobnému původnímu německému znění jména. Navíc jsem v těch záznamech na jednom místě našel i "vysloužilý voják", což by zase mohl být příchozí odjinud …. a tak se to zamotává a zamotává …
Jelikož nejsem genealogem a neznám ty správný kličky a fígle, dá to fušku. Ale stopu jsem chytil, tak už jí nepustím, jen ta cesta bude dlouhá.
Zaznamenal jsem jeden úspěch. Totiž hledal jsem dle záznamu v běchovické matrice o sňatku, kde se píše datum a místo "Prosík". Prosík je však vodní nádrž položená jihozápadně od Kutné Hory. Počítám, že pokud vodní plocha tenkrát už existovala, jako že si myslím, že ne, určitě se v ní nekonaly církevní svatební obřady. Nuže kde a co vlastně je onen Prosík? Běchovicím nejbližší územní tvar s podobným jmémen je pražský Prosek. Na Proseku je kostel sv. Václava.
To by mohlo být ono.
Prosecká matrika je digitalizována a tudíž přístupná. A vida. Našel jsem pradědečka Jana, kterak se ženil s prababičkou na Proseku. A je tam potvrzeno, že jeho otec je skutečně opět Jan a nikoliv František, jak praví zřejmě chybný zápis v běchovické matrice, čímž se omlouvám matrikáři z Doubravy. Ten to tam má asi správně. Nicméně jméno sice správně má, ale s daty se neobtěžoval, takže jsme tam, kde jsme byli.
A teď k tomu zamotávání.
V Doubravě jsem tedy začal hledat list po listu, abych našel datum narození Jana. A nenašel jsem ho. Našel jsem spoustu sourozenců, ale Jan zatím žádný. Zato se objevil znovu František. Jenomže z jiného čísla domu a s jiným datem narození. A teď aby se v tom čert vyznal. V té Doubravě se to vážně zamotává. Zřejmě tam žilo víc (nejméně dvě) rodin s naším příjmením. Mohli to být i příbuzní. Každý v jiném čísle popisném. Ale každý se psal jinak. Jeden jako my, druhý s písmenem e navíc, což víc odpovídá pravděpodobnému původnímu německému znění jména. Navíc jsem v těch záznamech na jednom místě našel i "vysloužilý voják", což by zase mohl být příchozí odjinud …. a tak se to zamotává a zamotává …
Jelikož nejsem genealogem a neznám ty správný kličky a fígle, dá to fušku. Ale stopu jsem chytil, tak už jí nepustím, jen ta cesta bude dlouhá.
našel jsem prapradědečka
25/10/17 05:50 zařazeno v kategorii: pro pamětníky
Vida, stačil rok a jsme o krok dál. Zrovna před rokem jsem si tu psal o hledání v archivních matrikách. Tou dobou ještě nebyly k dispozici digitální kopie těch, které potřebuju.
Nyní už jsou.
Digitalizace tedy pokračuje a já jsem si mohl zkusit, jak se vyhledává v matrikách. Ano, ti, kteří tvrdí, že to není nic těžkého, měli pravdu. Stačí alespoň nějaký starší dokument a pokud takový člověk má, už je čeho se chytit. V mém případě stačil křestní list tatínkův. Tam je dědeček a podle něj jsem ho hledal. A našel. Kupodivu to opravdu nebylo nijak těžké. Ba dokonce i ten záznam z roku 1895 ve staré matrice byl dobře čitelný a já našel dědečka. Když to jde tak snadno, najdu si pradědečka a prapradědečka a … a vida, i pradědeček je tam, kam mě zápisy v matrikách vedou. Ovšem … copak to tu je? Rok 1864, první sloupce sedí, další nejsou podstatné, ale co je to tady?
Dědeček byl Ludvík a je v matrice v Běchovicích a tam se uvádí, že jeho tatínek byl Jan a měl by být v matrice v Doubravě. A tam je. Jenomže v běchovické matrice je zápis, že Jan měl otce Františka a v doubravské matrice je zapsáno, že Jan měl otce Jana a ten měl otce taky Jana a … a není tam uvedeno, kdy se narodil.
Zmatek.
Já si myslel, že je to všechno až do úsvitu věků jasné a nalinkované. Houbeles. Matrikáři byli taky jenom lidi a každej měl svůj zvyk. Ten, co zapisoval Jana zapsal jen něco a jinak, než ten, co zapisoval Ludvíka, poněvadž například u praprababičky Kateřiny (nebo Anny, jak uvádí ten běchovický matrikář?) je v Doubravě po letech tužkou a jiným písmem doplněno datum narození a přepsáno místo původu i rodné jméno její maminky. Prapradědeček je popletenej celej a těžko říct, jestli se splet jeden či druhej matrikář. A teď se v tom vyznejte.
Jednoduchá stopa tady končí. Jediným vodítkem je, že prapradědeček - Janův otec Jan (nebo František dle běchovické matriky?) má jako původ uvedenu taky Doubravu. Měl by tam být tedy záznam o křtu - jenomže v letech, která připadají v úvahu, psal do knihy matrikář, který škrábal tak, že se to nedá přečíst. A je po bádání. Alespoň po tom snadném. Teď to bude chtít za dlouhých zimních večerů detektivní práci.
Uvidíme, zda se za rok pohnu alespoň zas o ten krok. To pozitivní je, že už je v čem pátrat.
Nyní už jsou.
Digitalizace tedy pokračuje a já jsem si mohl zkusit, jak se vyhledává v matrikách. Ano, ti, kteří tvrdí, že to není nic těžkého, měli pravdu. Stačí alespoň nějaký starší dokument a pokud takový člověk má, už je čeho se chytit. V mém případě stačil křestní list tatínkův. Tam je dědeček a podle něj jsem ho hledal. A našel. Kupodivu to opravdu nebylo nijak těžké. Ba dokonce i ten záznam z roku 1895 ve staré matrice byl dobře čitelný a já našel dědečka. Když to jde tak snadno, najdu si pradědečka a prapradědečka a … a vida, i pradědeček je tam, kam mě zápisy v matrikách vedou. Ovšem … copak to tu je? Rok 1864, první sloupce sedí, další nejsou podstatné, ale co je to tady?
Dědeček byl Ludvík a je v matrice v Běchovicích a tam se uvádí, že jeho tatínek byl Jan a měl by být v matrice v Doubravě. A tam je. Jenomže v běchovické matrice je zápis, že Jan měl otce Františka a v doubravské matrice je zapsáno, že Jan měl otce Jana a ten měl otce taky Jana a … a není tam uvedeno, kdy se narodil.
Zmatek.
Já si myslel, že je to všechno až do úsvitu věků jasné a nalinkované. Houbeles. Matrikáři byli taky jenom lidi a každej měl svůj zvyk. Ten, co zapisoval Jana zapsal jen něco a jinak, než ten, co zapisoval Ludvíka, poněvadž například u praprababičky Kateřiny (nebo Anny, jak uvádí ten běchovický matrikář?) je v Doubravě po letech tužkou a jiným písmem doplněno datum narození a přepsáno místo původu i rodné jméno její maminky. Prapradědeček je popletenej celej a těžko říct, jestli se splet jeden či druhej matrikář. A teď se v tom vyznejte.
Jednoduchá stopa tady končí. Jediným vodítkem je, že prapradědeček - Janův otec Jan (nebo František dle běchovické matriky?) má jako původ uvedenu taky Doubravu. Měl by tam být tedy záznam o křtu - jenomže v letech, která připadají v úvahu, psal do knihy matrikář, který škrábal tak, že se to nedá přečíst. A je po bádání. Alespoň po tom snadném. Teď to bude chtít za dlouhých zimních večerů detektivní práci.
Uvidíme, zda se za rok pohnu alespoň zas o ten krok. To pozitivní je, že už je v čem pátrat.
odbahnění
24/10/17 05:46 zařazeno v kategorii: o Olešku
Tak už to začalo. Ne, podzim nemám na mysli. Mám na mysli rybník. Ten náš malej rybníček, co býval požární nádrží a co byl na Olešku vybudován před dvaapadesáti lety. Za tu dobu si prožil svou slávu, ale co si budeme povídat, teď už byl dávno, dávno za zenitem. A protože opravit rybník není jako opravit plot, chtělo to nápad, vůli a sehnat peníze. To všechno se našemu zastupitelstvu podařilo, ostatně jako spousta dalších věcí.
Nu a tak nejdřív byl rybníček vypuštěn, tedy přesněji řečeno za pomoci hasičských čerpadel vyčerpán, a teď začíná očista. Doslova odbahnění.
Bylo potřeba počkat, až hospodář sklidí úrodu. Teď, když je úroda sklizena, nastala chvíle, kdy je možno vyvážet bahno z rybníka na pole. Prospěje to poli i rybníku. Ten průběh ale vypadá děsivě. Bagry, zvlášť ten spodní se boří po břicho v tekutém bahně. Železní dinosauři si podávají lžícemi, co ze dna vyhrabou. Černá břečka je to. Inu, padesát let nánosů. Rozhodně to nevypadá jako místo pro hledače pokladů. Kromě nějaké té utopené pramice či pár škeblí tam žádnou truhlu nehledejte. Na druhou stranu sám rybník je tou vzácností.
Až bude vyčistěn, upraven a znovu napuštěn, stane se z něj třeba zase na padesát let hezké místo, kam určitě každý rád zajde.
Ale to bude až napřesrok. Teď probíhá to odbahnění.
A tuhle, pro srovnání, jsou obrázky z roku 1965, kdy to všechno začalo. Obrázky jsou ze soukromé sousedské kroniky, tedy děkuji za laskavé poskytnutí.
Nu a tak nejdřív byl rybníček vypuštěn, tedy přesněji řečeno za pomoci hasičských čerpadel vyčerpán, a teď začíná očista. Doslova odbahnění.
Bylo potřeba počkat, až hospodář sklidí úrodu. Teď, když je úroda sklizena, nastala chvíle, kdy je možno vyvážet bahno z rybníka na pole. Prospěje to poli i rybníku. Ten průběh ale vypadá děsivě. Bagry, zvlášť ten spodní se boří po břicho v tekutém bahně. Železní dinosauři si podávají lžícemi, co ze dna vyhrabou. Černá břečka je to. Inu, padesát let nánosů. Rozhodně to nevypadá jako místo pro hledače pokladů. Kromě nějaké té utopené pramice či pár škeblí tam žádnou truhlu nehledejte. Na druhou stranu sám rybník je tou vzácností.
Až bude vyčistěn, upraven a znovu napuštěn, stane se z něj třeba zase na padesát let hezké místo, kam určitě každý rád zajde.
Ale to bude až napřesrok. Teď probíhá to odbahnění.
A tuhle, pro srovnání, jsou obrázky z roku 1965, kdy to všechno začalo. Obrázky jsou ze soukromé sousedské kroniky, tedy děkuji za laskavé poskytnutí.
altán
23/10/17 05:47 zařazeno v kategorii: o Olešku
Dozvěděli jsme se s Matějem, že ty letošní byly druhé čarodějnice v tomhle vydání. To znamená, že jsme vlastně zažili všechna místní pálení čarodějnic tímto způsobem. Tedy s kapelou, točeným pivem a s buřty na tácku. Letos jsme přišli pozdě, hranice už hořela a baba na koštěti už to měla za sebou. Ale Matýsek hrdinně přikládal do ohně a pořád běhal kolem, jako by to měl všechno na starosti. Ke konci ho to nějak zmohlo a tak jsem zavelel k návratu. "Ale poběžíme, tatínku, ano?" "Ale jo, jestli chceš." "Chci, tak poběž." Běželi jsme. Matýsek mě držel za ruku a utíkal, co mu síly stačily. První úsek měl nastavenej k zastávce autobusu. "Tady si trošičku odpočineme, tatínku." Odpočali jsme si chůzí a hned zas pokračovali. Domů jsme dorazili indiánským během za chviličku a statečný Matýsek usnul spravedlivým spánkem indiánského běžce.
sytá byla
20/10/17 05:49 zařazeno v kategorii: o rodině
Ono s tím vařením to není nijak extra, ale dejme tomu, že čaj nepřipálím a sem tam něco i uvařit dokážu a když je to podle kuchařky, může být, že se to i sníst dá. Tím chci naznačit, že nemám strach, že bychom bídně zahynuli jenom proto, že například neudělám večeři.
Včera jsem dával svoji oblíbenou krupicovou kaši.
Patří mezi jídla, která dělám popaměti.
A to je ta potíž.
Jakživo si nepamatuju, kolik tam těch lžic krupice do toho mlíka nasypu. Včera jsem nasypal opět přiměřeně a protože Matěj měl z tréninku přijet až za čtvrt hodiny, nechal jsem krupici pěkně ve studeném mléce. Pak jsem to uvařil a najednou vám to nějak houstlo rychlejc, než obvykle. A tuhlo až … až to ztuhlo.
Byl vám z toho takovej trhanec. Kaši to nepřipomínalo.
Nijak jsem to nekomentoval, ale Kačka to snědla, ani nepípla a Matěj prohlásil, že tak dobrou kaši eště nejed. Že sice byla tužší, ale zato vydatná a sytá.
Tož to ja, sytá byla. Inu, někdy se holt daří.
Včera jsem dával svoji oblíbenou krupicovou kaši.
Patří mezi jídla, která dělám popaměti.
A to je ta potíž.
Jakživo si nepamatuju, kolik tam těch lžic krupice do toho mlíka nasypu. Včera jsem nasypal opět přiměřeně a protože Matěj měl z tréninku přijet až za čtvrt hodiny, nechal jsem krupici pěkně ve studeném mléce. Pak jsem to uvařil a najednou vám to nějak houstlo rychlejc, než obvykle. A tuhlo až … až to ztuhlo.
Byl vám z toho takovej trhanec. Kaši to nepřipomínalo.
Nijak jsem to nekomentoval, ale Kačka to snědla, ani nepípla a Matěj prohlásil, že tak dobrou kaši eště nejed. Že sice byla tužší, ale zato vydatná a sytá.
Tož to ja, sytá byla. Inu, někdy se holt daří.
o věku
19/10/17 05:52 zařazeno v kategorii: o lidech
Tedy o věku se tu nebudeme bavit, leda snad o stáří stromů. Jsou ovšem chvíle, kdy se alespoň nějakému srovnání člověk neubrání.
Včera přivezl pan tesař hotové díly altánu. Byla toho jedna dodávka, pár dřevíček. Ta věta o dřevíčkách se pánovi moc nelíbila.
"Jo, pár dřevíček, dyk je to celý auto," ohrazoval se.
"Ale jo, je," nechtěl jsem vyvolávat spor a nosil jsem trámy.
"Po schodech chodit nebudu, já špatně chodím a blbě vidím na levý voko. Budem to tuhle šoupat dolů po svahu," plánoval pan tesař.
"Kdepak, já to radši odnosím. Tuhle bysme mohli polámat ten ronďák."
"Nic se mu nestane, já dám pozor."
Nechal jsem ho při tom a radši nosil. Samozřejmě párkrát do keře drbnul. Že prý to nevadí, že prý má doma taky takovej.
A tak jsem nosil a on občas poponesl. Měli jsme ještě jednoho pomocníka a ten taky poctivě nosil. Pan tesař spíš vykládal z auta a říkal co a jak. Von ostatně furt něco řikal. Jako třeba:
"Teda za těch vosumadvacet let jsem eště nikdy tak daleko nic nenosil…"
Celková délka dráhy je nějakých pětadvacet metrů, dovolil bych si pro pořádek upřesnit.
"Já tam dycky nějak dojel … ale když u vás se už po poli dojet nedá a od souseda taky ne …"
Obě výše jmenované cesty by byly bývaly podstaně horší a náročnější, protože přes plot, dovolil bych si pro pořádek upřesnit.
A tak jsme dál nosil a pan tesař dál vykládal z vozu a vykládal, že:
"No to víte, mě už bude xxxxdesát a špatně chodím. Jó to když sem byl mladej jako vy …"
A teď jsem se chytnul za hubu, abych neřek' něco, co nechci slyšet. Já málem plácnul, že asi fakt špatně vidí, že jsem jenom vo štyry a půl roku mladší, než von a těch pár dřívek mi nedělá žádný potíže.
Tož jsem řek', že vo nic nejde, že je to takovej příjemnej tělocvik.
Nu, jak jsem napsal na začátku: vo věku se tu nebudeme bavit …
Včera přivezl pan tesař hotové díly altánu. Byla toho jedna dodávka, pár dřevíček. Ta věta o dřevíčkách se pánovi moc nelíbila.
"Jo, pár dřevíček, dyk je to celý auto," ohrazoval se.
"Ale jo, je," nechtěl jsem vyvolávat spor a nosil jsem trámy.
"Po schodech chodit nebudu, já špatně chodím a blbě vidím na levý voko. Budem to tuhle šoupat dolů po svahu," plánoval pan tesař.
"Kdepak, já to radši odnosím. Tuhle bysme mohli polámat ten ronďák."
"Nic se mu nestane, já dám pozor."
Nechal jsem ho při tom a radši nosil. Samozřejmě párkrát do keře drbnul. Že prý to nevadí, že prý má doma taky takovej.
A tak jsem nosil a on občas poponesl. Měli jsme ještě jednoho pomocníka a ten taky poctivě nosil. Pan tesař spíš vykládal z auta a říkal co a jak. Von ostatně furt něco řikal. Jako třeba:
"Teda za těch vosumadvacet let jsem eště nikdy tak daleko nic nenosil…"
Celková délka dráhy je nějakých pětadvacet metrů, dovolil bych si pro pořádek upřesnit.
"Já tam dycky nějak dojel … ale když u vás se už po poli dojet nedá a od souseda taky ne …"
Obě výše jmenované cesty by byly bývaly podstaně horší a náročnější, protože přes plot, dovolil bych si pro pořádek upřesnit.
A tak jsme dál nosil a pan tesař dál vykládal z vozu a vykládal, že:
"No to víte, mě už bude xxxxdesát a špatně chodím. Jó to když sem byl mladej jako vy …"
A teď jsem se chytnul za hubu, abych neřek' něco, co nechci slyšet. Já málem plácnul, že asi fakt špatně vidí, že jsem jenom vo štyry a půl roku mladší, než von a těch pár dřívek mi nedělá žádný potíže.
Tož jsem řek', že vo nic nejde, že je to takovej příjemnej tělocvik.
Nu, jak jsem napsal na začátku: vo věku se tu nebudeme bavit …
chlupatý tabu
18/10/17 06:15 zařazeno v kategorii: o zvířatech
A taky se Cyrda ráda courá. Jistě, courá. Už byla málem na poli za humny. Obchází si rajón, ale nijak jistá není. Nejradši má ležet na zápraží, hezky pod židlí, tak nějak nenápadně, aby co nejvíc viděla a co nejmíň byla vidět. To se jí daří taky pod keři u plotu. Tam je pěkně schovaná a vyválí se v kůře a listí. Na tej její černej srsti je to dost dobře vidět a tak potom provinile přichází domů, kde jí vyčiníme a vyčistíme.
Je tu ale tabu.
Chodit ven totiž může buď zadem nebo předem. Tedy dveřmi na terasu nebo dveřmi vchodovými. Ta terasa je jasná, tam je čisto, dlažba, židle, stůl, tam se bydlí, tam žádná nesrovnalost není. Ale před domem u vchodu je cosi.
"Lidi to používaj, lidi si to tam dali. No jo - lidi, mám já to ale lidi," brblá Cyria.
Brblá, frká a chodí okolo. Okolo rohožky. Rohožku nemá ráda, rohožku nesnáší, rohožce nemůže přijít na jméno.
Je to černý, chlupatý - stejně jako Cyrda. Jenomže ty naježený chlupy jsou tvrdší, než ty její. A zřejmě ji píchají do tlap. Tudíž je rohožka tabu a musí se obcházet. Máme jediný štěstí, že ta rohožka ja asi o pět centimetrů kratší, než je šířka dveří. Tou skulinou se Cyrda vždycky protahuje. Možná by bylo lépe to popsat tak, že protéká, či obtéká rohožku. Vlní se za strany tak, aby se ani chloupkem nedotkla toho chlupatého tabu. Aby ji to neukouslo.
Je to náročný cvik. Vždycky se pak ve dveřích zastaví a otočí:
"Zase jsem se tomu dokázala o chloupek vyhnout. Ale, pane, je to opravdu nutné, držet si tu takovou věc? Mně to dá vážně fušku vyhnout se tomu. To by nešlo dát pryč?"
"Nešlo, Cyrdo, nešlo. My si o to tvoje chlupatý tabu čistíme boty. Ty si ty svý tlápy prostě volížeš, ale co my, lidi? Přece si nemyslíš, že si budem kvůli tvýmu napjatýmu vztahu s rohožkou lízat podrážky?"
"UuuuMMMmmmrrrrrrr!" praví Cyria a jde cákat vodu.
To ji uklidňuje.
Je tu ale tabu.
Chodit ven totiž může buď zadem nebo předem. Tedy dveřmi na terasu nebo dveřmi vchodovými. Ta terasa je jasná, tam je čisto, dlažba, židle, stůl, tam se bydlí, tam žádná nesrovnalost není. Ale před domem u vchodu je cosi.
"Lidi to používaj, lidi si to tam dali. No jo - lidi, mám já to ale lidi," brblá Cyria.
Brblá, frká a chodí okolo. Okolo rohožky. Rohožku nemá ráda, rohožku nesnáší, rohožce nemůže přijít na jméno.
Je to černý, chlupatý - stejně jako Cyrda. Jenomže ty naježený chlupy jsou tvrdší, než ty její. A zřejmě ji píchají do tlap. Tudíž je rohožka tabu a musí se obcházet. Máme jediný štěstí, že ta rohožka ja asi o pět centimetrů kratší, než je šířka dveří. Tou skulinou se Cyrda vždycky protahuje. Možná by bylo lépe to popsat tak, že protéká, či obtéká rohožku. Vlní se za strany tak, aby se ani chloupkem nedotkla toho chlupatého tabu. Aby ji to neukouslo.
Je to náročný cvik. Vždycky se pak ve dveřích zastaví a otočí:
"Zase jsem se tomu dokázala o chloupek vyhnout. Ale, pane, je to opravdu nutné, držet si tu takovou věc? Mně to dá vážně fušku vyhnout se tomu. To by nešlo dát pryč?"
"Nešlo, Cyrdo, nešlo. My si o to tvoje chlupatý tabu čistíme boty. Ty si ty svý tlápy prostě volížeš, ale co my, lidi? Přece si nemyslíš, že si budem kvůli tvýmu napjatýmu vztahu s rohožkou lízat podrážky?"
"UuuuMMMmmmrrrrrrr!" praví Cyria a jde cákat vodu.
To ji uklidňuje.
nejčerstvější kouhoutková
17/10/17 05:37 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Ochutnávání je vpravdě libá činnost. To si jeden tu a tam uždibne, jazýček smočí, od každého trošku nebo kapku. Pochopitelně je z ochutnávání i profese a svět se hemží kdejakými ochutnávači kdečeho už od dob Kleopatřiných. Tenkrát ovšem nešlo ani tak o to, jak co chutná. Ale to byly jiné doby. Dneska se ochutnávání učí, jsou na to školy a kurzy. Ochutnávači musí umět nejen ochutnávat, ale i hodnotit a povídat pohádky o tom, co ochutnávají. Já ochutnávač nejsem, tudíž vystačím s binárním systémem. Tedy: chutná - nechutná.
Ovšem nejsem doma jedinej, čímž se dostáváme k tomu, že se u nás ochutnávač najde.
Cyrda.
Když jde jíst, pečlivě si packou v misce vybere, který kousek ji zajímá, způsobně ho v tlapce z misky vytáhne a teprve pak ho začne ochutnávat asi tak jako když člověk ukusuje kousky z čokoládového bonbónu.
Před chvílí jsem zaslechl šplouchání vody.
No, to zas kočkeni něco perou, říkám si. Šplouchání neustává, ba zesiluje. Otočím se. Ano, Cyrda sedí u misky s vodou a špoluchá. Kdyby jenom šplouchala. Packou nejdřív rozčeří hladinu jako by rozháněla žabinec (žádnej tam není, voda je v misce čerstvá od večera). Když se přesvědčí, že je voda čistá, začne šplouchat. Packou prostě cáká. Roztáhne tu svou tlapu a dělá placáky. Rychle za sebou. Voda cáká všude kolem. Když má pocit, že má ruku, totiž tlapu, už dost mokrou, vytáhne ji z vody. A jak ta voda crčí, začne jí Cyrda ochutnávat. Blemcákem pěkně chytá čůrek z packy odkapávající. Voda jí evidentně chutná nejvíc v pohybujícím se skupenství, jelikož hned, jak přestane voda odkapávat, Cyria se dá okamžitě do dalšího čeření, cákání a poté do ochutnávání. Je to jako v kině. Dívám se na to dobu.
"A že bys, Cyrdo, nejradši úplně nejčerstvější, viď?!"
Zvednu se a jdu jí vyměnit vodu. Dostane úplně nejčerstvější kohoutkovou.
Koukne na mě:
"Proč? Proč 's mi to, pane, udělal? Já si dělala čerstvou sama. Já to umím, já nepotřebuju jinou, já chtěla tamtu. Tahle je moc čerstvá, budu muset počkat …"
A s vyčítavým pohledem, že jsem jí vylil tu čerstvou večerní, která ji bavila a podal čerstvou ranní, o kterou nestojí, jde pryč.
Pryč k druhé misce.
Ochutnávat granule.
Ovšem nejsem doma jedinej, čímž se dostáváme k tomu, že se u nás ochutnávač najde.
Cyrda.
Když jde jíst, pečlivě si packou v misce vybere, který kousek ji zajímá, způsobně ho v tlapce z misky vytáhne a teprve pak ho začne ochutnávat asi tak jako když člověk ukusuje kousky z čokoládového bonbónu.
Před chvílí jsem zaslechl šplouchání vody.
No, to zas kočkeni něco perou, říkám si. Šplouchání neustává, ba zesiluje. Otočím se. Ano, Cyrda sedí u misky s vodou a špoluchá. Kdyby jenom šplouchala. Packou nejdřív rozčeří hladinu jako by rozháněla žabinec (žádnej tam není, voda je v misce čerstvá od večera). Když se přesvědčí, že je voda čistá, začne šplouchat. Packou prostě cáká. Roztáhne tu svou tlapu a dělá placáky. Rychle za sebou. Voda cáká všude kolem. Když má pocit, že má ruku, totiž tlapu, už dost mokrou, vytáhne ji z vody. A jak ta voda crčí, začne jí Cyrda ochutnávat. Blemcákem pěkně chytá čůrek z packy odkapávající. Voda jí evidentně chutná nejvíc v pohybujícím se skupenství, jelikož hned, jak přestane voda odkapávat, Cyria se dá okamžitě do dalšího čeření, cákání a poté do ochutnávání. Je to jako v kině. Dívám se na to dobu.
"A že bys, Cyrdo, nejradši úplně nejčerstvější, viď?!"
Zvednu se a jdu jí vyměnit vodu. Dostane úplně nejčerstvější kohoutkovou.
Koukne na mě:
"Proč? Proč 's mi to, pane, udělal? Já si dělala čerstvou sama. Já to umím, já nepotřebuju jinou, já chtěla tamtu. Tahle je moc čerstvá, budu muset počkat …"
A s vyčítavým pohledem, že jsem jí vylil tu čerstvou večerní, která ji bavila a podal čerstvou ranní, o kterou nestojí, jde pryč.
Pryč k druhé misce.
Ochutnávat granule.
probudili jsme ryby
16/10/17 05:48 zařazeno v kategorii: o Olešku
Vypadalo to, že jsme málem prošvihli to letošní teplé babí léto tím, že jsme si zařídili výlet do tepla. Ale neprošvihli. V sobotu už bylo zase krásně a v neděli to bylo vysloveně letní počasí. A proto jsem využil skvělý den k dlouhodobě naplánovanému posekání na podzimní délku, tedy na velmi krátko, dalo by se říct, že na ježka. Možná ten trávník budu sekat před zimou ještě jednou, ale už teď je to nachystané. Ukazuje se, že po dvou sezónách sekání vřetonovou sekačkou se trávník výrazně zlepšil a zhoustl a já jsem výrazně utahanější, jelikož tlačit sekačku vlastní silou ve vyšší trávě je vysloveně tělocvičná záležitost, čímž jeden prospěje i svému zdraví.
Prospívali jsme nejenom svému zdaví, ale i zdraví našich vodních děl. Především dolnímu rybníčku a potůčku. UV lampa totiž stačí mýtit řasy jen nahoře a tak nám spodní rybník zarůstá, což příští rok po letošní zkušenosti budu muset napravit instalací druhé lampy dolů. Bakterie, o kterých výrobce tvrdí, že řasy sežerou, nesežerou nic. Ba skoro se mi chce tvrdit, že růst řas podporují. Tudíž jsme probudili ryby, které se už ukládají k zimnímu spánku a čistili jim rybníček, což je přivedlo k líné kontrole teritoria. Prostě se vydaly na krátkou procházku v jezírku. Myslím, že můžou být rády, že jsme jim čistili rybník. Protože kdyby byly v Rožmberku, byl to to jinej mazec. Ale to naše ryby nevědí, takže na nás byly určitě naštvaný.
Chápu, já su taky dožranej, dyž mě někdo budí.
Prospívali jsme nejenom svému zdaví, ale i zdraví našich vodních děl. Především dolnímu rybníčku a potůčku. UV lampa totiž stačí mýtit řasy jen nahoře a tak nám spodní rybník zarůstá, což příští rok po letošní zkušenosti budu muset napravit instalací druhé lampy dolů. Bakterie, o kterých výrobce tvrdí, že řasy sežerou, nesežerou nic. Ba skoro se mi chce tvrdit, že růst řas podporují. Tudíž jsme probudili ryby, které se už ukládají k zimnímu spánku a čistili jim rybníček, což je přivedlo k líné kontrole teritoria. Prostě se vydaly na krátkou procházku v jezírku. Myslím, že můžou být rády, že jsme jim čistili rybník. Protože kdyby byly v Rožmberku, byl to to jinej mazec. Ale to naše ryby nevědí, takže na nás byly určitě naštvaný.
Chápu, já su taky dožranej, dyž mě někdo budí.
božskej bengál pro štěstí
13/10/17 05:36 zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Phuket není ostrov bohů, tudíž nemůžete čekat, že byste na nějakého narazili. Chrámů i klášterů je tam pomálu, zato turistů hromada. Je to ostrov turistický. Několik stánků pro bohy tu ale je, dokládají to obrázky v rubrice telegraficky. Ba dokonce jsou tu i malé soukromé oltáříky, které tu a tam najdete před větším domem. Ovšem s Bali se to srovnat nedá. Přesto mě u toho asi největšího a turisty nejnavštěvovanějšího chrámu v Šalongu zaujla jedna místní neobvyklost.
Když jsme tam přijeli, slyšel jsem takovej rámus. Jako ohňostroj nebo rány z petard. Rozhlížel jsem se, co by to tak za bílého dne v období dešťů mohlo být a našel jsem to okamžitě. Před jedním z chrámů tam stojí taková diravá cihlová stavba. Vypadá to jako pět metrů vysokej klas kukuřice nebo obrácená prožraná amfora. Má to vchod na výšku dospělého člověka, všude kolem dokola malé díry a nahoře díru velkou, jako komín. Uvnitř se odehrával ten rámus a šel z toho kouř.
Hned jsem se šel podívat, o co jde. Jen dozněl ten randál, místní mužík vzal z plné kárky další, dobře tři metry dlouhej pás petard, vešel do té cihlové kukuřice, rozvěsil pás po stěnách, zapálil to a odkráčel. Vzápětí to začalo nanovo.
Pekelnej rámus, kouř, blesky, to vše ještě zesílené šikovně provedenou stavbou pro tento účel důkladně a promyšleně vystavěnou.
Nu a jen to doznělo, panáček to celé zopakoval a činil tak pořád dokola, dokud tu kárku s těmi petardami nevyprázdnil. Byl to náramnej begál a já došel k závěru, že na tomhle ostrově nejde ani tak o to, kolik obětí a darů bohové dostanou, ale o to, jak jsou ty dary slyšet. Prostě čím větší cambus, tím větší oběť. Tahle tedy byla náramná, až se bohům v chrámu okna třásla.
Jak praví místní tradice - je to pro štěstí. Holt velkej rambajs, velký štěstí. Hlavně aby to bohové slyšeli.
Inu, byl to božskej bengál.
Tuhle jsem z toho pořídil video, proti všem pravidlům zdravého filmařského rozumu na výšku. Na svou omluvu uvádím jediný technický důvod: kdybych odstoupil a točil to na šířku, už by to muselo být menší, aby se mi tam ten cambus vešel pěkně celej. Takhle je to sice blbě na vejšku, ale zato z první ruky.
firecrackers for good luck
Když jsme tam přijeli, slyšel jsem takovej rámus. Jako ohňostroj nebo rány z petard. Rozhlížel jsem se, co by to tak za bílého dne v období dešťů mohlo být a našel jsem to okamžitě. Před jedním z chrámů tam stojí taková diravá cihlová stavba. Vypadá to jako pět metrů vysokej klas kukuřice nebo obrácená prožraná amfora. Má to vchod na výšku dospělého člověka, všude kolem dokola malé díry a nahoře díru velkou, jako komín. Uvnitř se odehrával ten rámus a šel z toho kouř.
Hned jsem se šel podívat, o co jde. Jen dozněl ten randál, místní mužík vzal z plné kárky další, dobře tři metry dlouhej pás petard, vešel do té cihlové kukuřice, rozvěsil pás po stěnách, zapálil to a odkráčel. Vzápětí to začalo nanovo.
Pekelnej rámus, kouř, blesky, to vše ještě zesílené šikovně provedenou stavbou pro tento účel důkladně a promyšleně vystavěnou.
Nu a jen to doznělo, panáček to celé zopakoval a činil tak pořád dokola, dokud tu kárku s těmi petardami nevyprázdnil. Byl to náramnej begál a já došel k závěru, že na tomhle ostrově nejde ani tak o to, kolik obětí a darů bohové dostanou, ale o to, jak jsou ty dary slyšet. Prostě čím větší cambus, tím větší oběť. Tahle tedy byla náramná, až se bohům v chrámu okna třásla.
Jak praví místní tradice - je to pro štěstí. Holt velkej rambajs, velký štěstí. Hlavně aby to bohové slyšeli.
Inu, byl to božskej bengál.
Tuhle jsem z toho pořídil video, proti všem pravidlům zdravého filmařského rozumu na výšku. Na svou omluvu uvádím jediný technický důvod: kdybych odstoupil a točil to na šířku, už by to muselo být menší, aby se mi tam ten cambus vešel pěkně celej. Takhle je to sice blbě na vejšku, ale zato z první ruky.
firecrackers for good luck
za zmrzlinu palec nahoru
12/10/17 05:45 zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Jen jednou se nám do plánů zamotal na Phuketu déšť. Už jsme tu psal, že jsme měli vždycky štěstí a to platí i o tomhle případu. Den už končil, šli jsme po setmění v Kamale z večeře a začalo krápat.
"To je akorát, dáme si támhle tu rolovanou zmrzlinu."
A jen jsme si to řekli a objednali si každý tu svou, začalo lejt. A v tom bylo to štěstí. Měli jsme objednanou zmrzlinu, měli jsme si kde sednout a ukrýt se před deštěm. Tož jsme si sedli a dávali si palačinky a zmrzlinu a dívali se na déšť. Tan za dvacet minut ustal a my se mohli v klidu a suchu vrátit do hotelu, čímž jsme spojili příjemné s užitečným. Užitečně jsme v suchu přečkali déšť a zmrzlina byla příjemná a vynikající.
A není to ledajaká zmrzlina. Já to viděl prvně právě v Kamale. Dělají ji před vámi. Vyberete si dva druhy čerstvého ovoce nebo jiných přísad jako třeba oříšky nebo kokos a podobně. To dají na kruhovou asi půl metru v průměru plotnu, která mrazí. Rozsekají to před vámi špachtličkami a přidají další přísady jako smetanu, sušené mléko, cukr a to všechno drtí, převracejí, míchají, přidávají, a všelijak otáčejí, aby výslednou pastu nakonec rozetřeli špachtlí v tenké vrstvě na té plotně. Pastový nátěr plotny rázem zmrzne. Je z toho tenoučká vrstva zmrzliny. Tu hned špachtlí seškrábou v pěti pruzích z plotny tak šikovně, že vznikne pět roliček. Je to jako pět roliček barevného papíru. To přijde do kelímku a když chcete, tak se to ještě něčím posype nebo poleje.
Náramný to je. Za ušima jsme se oblizovali.
A to už bylo po dešti a my mohli vyrazit domů, do hotelu na pláži.
Tak kdybyste byli někdy v Kamale, rozhodně nezapomeňte zajít na rolovanou zmrzlinu. Tuhle mají i odkaz na FaceBooku. Dal jsem jim tam zdviženej palec za tu zmrzlinu.
"To je akorát, dáme si támhle tu rolovanou zmrzlinu."
A jen jsme si to řekli a objednali si každý tu svou, začalo lejt. A v tom bylo to štěstí. Měli jsme objednanou zmrzlinu, měli jsme si kde sednout a ukrýt se před deštěm. Tož jsme si sedli a dávali si palačinky a zmrzlinu a dívali se na déšť. Tan za dvacet minut ustal a my se mohli v klidu a suchu vrátit do hotelu, čímž jsme spojili příjemné s užitečným. Užitečně jsme v suchu přečkali déšť a zmrzlina byla příjemná a vynikající.
A není to ledajaká zmrzlina. Já to viděl prvně právě v Kamale. Dělají ji před vámi. Vyberete si dva druhy čerstvého ovoce nebo jiných přísad jako třeba oříšky nebo kokos a podobně. To dají na kruhovou asi půl metru v průměru plotnu, která mrazí. Rozsekají to před vámi špachtličkami a přidají další přísady jako smetanu, sušené mléko, cukr a to všechno drtí, převracejí, míchají, přidávají, a všelijak otáčejí, aby výslednou pastu nakonec rozetřeli špachtlí v tenké vrstvě na té plotně. Pastový nátěr plotny rázem zmrzne. Je z toho tenoučká vrstva zmrzliny. Tu hned špachtlí seškrábou v pěti pruzích z plotny tak šikovně, že vznikne pět roliček. Je to jako pět roliček barevného papíru. To přijde do kelímku a když chcete, tak se to ještě něčím posype nebo poleje.
Náramný to je. Za ušima jsme se oblizovali.
A to už bylo po dešti a my mohli vyrazit domů, do hotelu na pláži.
Tak kdybyste byli někdy v Kamale, rozhodně nezapomeňte zajít na rolovanou zmrzlinu. Tuhle mají i odkaz na FaceBooku. Dal jsem jim tam zdviženej palec za tu zmrzlinu.
dva slony za tři tisíce pro čtyři
11/10/17 05:44 zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Smlouvání je nezbytnou součástí obchodu na Phuketu a neobejde se bez něj žádná vážná transakce.
Například vodotěsný pytel. Potřebovali jsme ho na loď. Mají ho všude. 600 bahtů. To je moc. A tak jsme obešli všechny krámky. Oni začínali na šesti stech, my na dvou stech. Nikde jsme se nedohodli. To byl záměr. Museli jsme si vybrat. Ten první slevil až na tři sta padesát. A tak jsme chodili dál. Že prý dvě stovky v žádném případě. Jeden prodavač za námi dokonce pokřikoval:
"450 … tak kolik dáte vy? Dobrá, já dám 400, ale to je poslední cena! No tak ne. Tak kolik? 350! Dám 350! …"
Bylo to náramný divadlo. Ale ten první, co neslevil na míň, jak na 350, se nám líbil nejvíc. Vraceli jsme se k němu.
"Já si vás pamatuju, já věděl, že se vrátíte, já mám nejlepší zboží, tohle je totiž značka. A že jste se vrátili, tak specielně pro vás za tři sta!"
"Tak to jo, to by šlo."
A dohodli jsme se.
Stejný to bylo u slonů. Tam nás chtěli vykoupat za 1.500 za každýho. To máme bratru hnedle šest tisícovek. To už je dost. Ale byli jsme tam jediný, kdo zrovna měl zájem po těch, co s koupelí končili.
"Ale to je moc. A navíc, my nechceme žádný oběd. Nám stačí jen ti sloni …"
"Tak kolik byste dali?"
Navrhl jsem ménedočkavéHaničce, že bychom mohli dát čtyři.
"My můžeme dát tři," pravila máspořiváHanička držíc se mého vzoru s vodotěsným vakem. Čekali jsme, že to vyroste na čtyři.
Paní od slonů změnila taktiku a odpověděla: "To nevím, to se musím zeptat obchodního partnera." A odešla.
Byli jsme zvědaví, s čím přijde.
"Tak on tedy souhlasí. Ale bude to bez oběda a bez procházky lesem."
"Jsme dohodnutí."
A bylo. O to nám šlo. Jízda na slonovi už proběhla na minulé zastávce a na oběd jsme neměli chuť. Chtěli jsme jen koupat a krmit slony. Bylo po našem. Měli jsme dva slony za tři tisíce pro čtyři.
Inu, smlouvání je nezbytnou součástí odbchodu na Phuketu.
Například vodotěsný pytel. Potřebovali jsme ho na loď. Mají ho všude. 600 bahtů. To je moc. A tak jsme obešli všechny krámky. Oni začínali na šesti stech, my na dvou stech. Nikde jsme se nedohodli. To byl záměr. Museli jsme si vybrat. Ten první slevil až na tři sta padesát. A tak jsme chodili dál. Že prý dvě stovky v žádném případě. Jeden prodavač za námi dokonce pokřikoval:
"450 … tak kolik dáte vy? Dobrá, já dám 400, ale to je poslední cena! No tak ne. Tak kolik? 350! Dám 350! …"
Bylo to náramný divadlo. Ale ten první, co neslevil na míň, jak na 350, se nám líbil nejvíc. Vraceli jsme se k němu.
"Já si vás pamatuju, já věděl, že se vrátíte, já mám nejlepší zboží, tohle je totiž značka. A že jste se vrátili, tak specielně pro vás za tři sta!"
"Tak to jo, to by šlo."
A dohodli jsme se.
Stejný to bylo u slonů. Tam nás chtěli vykoupat za 1.500 za každýho. To máme bratru hnedle šest tisícovek. To už je dost. Ale byli jsme tam jediný, kdo zrovna měl zájem po těch, co s koupelí končili.
"Ale to je moc. A navíc, my nechceme žádný oběd. Nám stačí jen ti sloni …"
"Tak kolik byste dali?"
Navrhl jsem ménedočkavéHaničce, že bychom mohli dát čtyři.
"My můžeme dát tři," pravila máspořiváHanička držíc se mého vzoru s vodotěsným vakem. Čekali jsme, že to vyroste na čtyři.
Paní od slonů změnila taktiku a odpověděla: "To nevím, to se musím zeptat obchodního partnera." A odešla.
Byli jsme zvědaví, s čím přijde.
"Tak on tedy souhlasí. Ale bude to bez oběda a bez procházky lesem."
"Jsme dohodnutí."
A bylo. O to nám šlo. Jízda na slonovi už proběhla na minulé zastávce a na oběd jsme neměli chuť. Chtěli jsme jen koupat a krmit slony. Bylo po našem. Měli jsme dva slony za tři tisíce pro čtyři.
Inu, smlouvání je nezbytnou součástí odbchodu na Phuketu.
číp číp
10/10/17 05:44 zařazeno v kategorii: o jiných krajích
"Číp, číp, …"
Tohle volání byste nejspíš přiřadili některému z druhů zpěvného ptactva. Kupříkladu takový budníček menší není od volání číp, číp, číp, … daleko. No jo, ale kde by se vzal takovej budníček na Phuketu, že ano. Tam se nejčastěji potkáte s majnou obecnou, teda spíš ona potká vás, když vám krade jídlo z talíře a při tom ještě nadává jak špaček.
Od koho tedy uslyšíte na thajském ostrově volání "číp, číp"?
Od taxikáře.
Taxikáři ovšem nezpívají, nýbrž hulákají. Výsledek je stejnej: vychvalují sami sebe, že právě oni jsou nejlevnější a službu vám nikdo jinej tak lacino nenabídne. Ten náš už od letiště sliboval hory doly. Hlavně, že bude číp, číp. No tak jo. Tak to s tebou teda zkusíme.
Potíž byla v tom, že ten zběhlej důlní inženýr moc neuměl anglicky. I přesto se nám podařilo mu po telefonu další den vysvětlit, že chceme převézt do jiného hotelu a cestou chceme navštívit slony a užít si s nimi nějakou kratochvíli. Panáček to pochopil a zavezl nás ke sloním taxikářům. Tam naložili děti a dobře půl hodiny s nimi jezdili po okolí. Taxikář měl jednu takovou zvláštní vlastnost. Když řídil, měl modrou košili. Když vystoupil a čekal, převlékl se do trička. Díky tomu ho mázmatenáHanička u slonů nepoznala a odmítla jaho další nabídku, že nás zaveze na sloní koupaliště.
"My máme svýho řidiče a ten nás tam zaveze," odpověděla tomu v tričku.
A ten v košili nás tam pak zavez.
"A víš, že to bude asi ten samej, já ho v tom tričku nepoznala," přiznala pak máveseláHanička, když se jí rozsvítilo v hlavě poté, co se smála, jak nás s Matějem jeden zvlášť vypečený slon na požádání svého pána házel do žluté bahnité vody. Byla vám to legrace. Slona jsem před tím ještě nikdy nekoupal a to, že slon koupal mě, to bylo vůbec unikum.
Jenomže sloní atrakce zřejmě vyčerpaly taxikářův číp, číp repertoár a po dalších dnech, kdy jsme si ho znovu objednali, už tak ochotnej a lacinej nebyl a nakonec jsme se rozešli v neshodě. On dostal míň, než chtěl a my měli výlet o pár hodin kratší, takže ve starém městě jsme moc nepobyli.
A zpátky na letiště už nás vezl taxík hotelový, který nakonec jel za stejnou cenu, jako ten číp číp.
Inu, je to s těma taxíma jako u nás. A možná eště krapet horší, jelikož na Phuketu Uber nefunguje.
Tohle volání byste nejspíš přiřadili některému z druhů zpěvného ptactva. Kupříkladu takový budníček menší není od volání číp, číp, číp, … daleko. No jo, ale kde by se vzal takovej budníček na Phuketu, že ano. Tam se nejčastěji potkáte s majnou obecnou, teda spíš ona potká vás, když vám krade jídlo z talíře a při tom ještě nadává jak špaček.
Od koho tedy uslyšíte na thajském ostrově volání "číp, číp"?
Od taxikáře.
Taxikáři ovšem nezpívají, nýbrž hulákají. Výsledek je stejnej: vychvalují sami sebe, že právě oni jsou nejlevnější a službu vám nikdo jinej tak lacino nenabídne. Ten náš už od letiště sliboval hory doly. Hlavně, že bude číp, číp. No tak jo. Tak to s tebou teda zkusíme.
Potíž byla v tom, že ten zběhlej důlní inženýr moc neuměl anglicky. I přesto se nám podařilo mu po telefonu další den vysvětlit, že chceme převézt do jiného hotelu a cestou chceme navštívit slony a užít si s nimi nějakou kratochvíli. Panáček to pochopil a zavezl nás ke sloním taxikářům. Tam naložili děti a dobře půl hodiny s nimi jezdili po okolí. Taxikář měl jednu takovou zvláštní vlastnost. Když řídil, měl modrou košili. Když vystoupil a čekal, převlékl se do trička. Díky tomu ho mázmatenáHanička u slonů nepoznala a odmítla jaho další nabídku, že nás zaveze na sloní koupaliště.
"My máme svýho řidiče a ten nás tam zaveze," odpověděla tomu v tričku.
A ten v košili nás tam pak zavez.
"A víš, že to bude asi ten samej, já ho v tom tričku nepoznala," přiznala pak máveseláHanička, když se jí rozsvítilo v hlavě poté, co se smála, jak nás s Matějem jeden zvlášť vypečený slon na požádání svého pána házel do žluté bahnité vody. Byla vám to legrace. Slona jsem před tím ještě nikdy nekoupal a to, že slon koupal mě, to bylo vůbec unikum.
Jenomže sloní atrakce zřejmě vyčerpaly taxikářův číp, číp repertoár a po dalších dnech, kdy jsme si ho znovu objednali, už tak ochotnej a lacinej nebyl a nakonec jsme se rozešli v neshodě. On dostal míň, než chtěl a my měli výlet o pár hodin kratší, takže ve starém městě jsme moc nepobyli.
A zpátky na letiště už nás vezl taxík hotelový, který nakonec jel za stejnou cenu, jako ten číp číp.
Inu, je to s těma taxíma jako u nás. A možná eště krapet horší, jelikož na Phuketu Uber nefunguje.
sršně na Phuketu
09/10/17 05:25 zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Na Phuket jsme přiletěli nedlouho před setměním, neboť tam slunce zapadá přibližně ve čtvrt na sedm. Takže z letiště jsme vyjížděli za soumraku, ale po cestě už padla tma a déšť. Je tam totiž končící období dešťů, což ovšem nijak nevadí, protože pochopitelně neleje furt a navíc my měli to štěstí, že pršelo buď v noci nebo když jsme se přesouvali. To pozitivní na období dešťů je, že není až tak děsný vedro, ale je docela příjemně.
A tak, když nás taxík vysadil u hotelu, už nepršelo a my mohli zjistit, kde budeme ten večer bydlet. Pan hoteliér pravil, že je sice ze Švédska, ale původem je z Chorvatska, takže dobar dan! Svět je malej. Hotýlek to byl vpravdě rodinnej a krapet ušmudlanej, ale dalo se.
Teda dalo by se.
Kdyby nebyly ty vosy.
Totiž sršni.
Nevím už, kdo první objevil v pokoji sršňě. Možná mácitliváHanička. Pokojíky jsme měli spojené, takže i děti měly sršně a já se je jal vybíjet. Podařilo se, ale po otevření dveří na balkon se objevili další. Balkon jich byl plnej. Pan hoteliér pravil, abychom si na ně dali pozor a že je klidně můžeme vystříkat nějakým sprejem, že ale tady nikdy nebyli a až dodneška je vlastně neviděl.
Poslal jsem Matěje k panu hoteliérovi pro ten sprej a když ho Matěj přines, pusil jsem se do boje. To už přišla i pokojská a začala mírně kníkat, že se bojí a že sem museli spadnout někdy odpoledne, když byl ten vítr. Pan hoteliér se držel svého názoru, že si musíme dát pozor a taky se držel stranou. Tož jsem vyrazil do bole sám ozbrojen sprejem. Podařilo se nepřítele potřít, tedy postříkat a bojiště bylo vyklizeno od padlých nepřátel a to tak, že jsem je prostě odmetl do kouta.
Ale ještě jsem šel zkontrolovat situaci ven před hotel. Tam v zahrádce na pláži stála ta pokojská a kníkala eště víc a ukazovala na lampu, která byla obalená sršni. Kousek dál pod lampou jsem pak objevil obrovské rozbité sršní hnízdo. Ta šiška mohla mít tak půl metru výšky, když byla celá. Teď byla rozbitá na plástve a kolem po zemi a na lampě roje sršňů. Nu, boj pokračoval, postříkal jsem i lampu i hnízdo i ten hemžící se roj na zemi. Bylo po boji. Vítězství a klidná noc byly naše.
Ráno jsem pak pro jistotu ještě kontroloval, jak na tom je nepřítel. Jeho vojska byla zdecimována a nahoře, na sromě asi patnáct metrů vysoko ve větvích, byl vidět zbytek hnízda s pozůstatkem roje. Mezitím mázvědaváHanička vygůglila, že se jedná o děsně nebezpečnej druh sršně asijské, která nepřestává v útoku, dokud nepřítele nedopadne. To jsem ovšem před tím nevěděl a tudíž jsem se do nich večer pustil s odvahou pitomce, který netuší, do čeho jde.
Proč sršni nezaútočili, nevím. Prostě jsme měli štěstí, ale pan domácí s pokojskou zřejmě věděli, proč se drží zpátky.
No, já to nevěděl, já trouba, a tak jsem jim ty sršně vymýtil.
A tak, když nás taxík vysadil u hotelu, už nepršelo a my mohli zjistit, kde budeme ten večer bydlet. Pan hoteliér pravil, že je sice ze Švédska, ale původem je z Chorvatska, takže dobar dan! Svět je malej. Hotýlek to byl vpravdě rodinnej a krapet ušmudlanej, ale dalo se.
Teda dalo by se.
Kdyby nebyly ty vosy.
Totiž sršni.
Nevím už, kdo první objevil v pokoji sršňě. Možná mácitliváHanička. Pokojíky jsme měli spojené, takže i děti měly sršně a já se je jal vybíjet. Podařilo se, ale po otevření dveří na balkon se objevili další. Balkon jich byl plnej. Pan hoteliér pravil, abychom si na ně dali pozor a že je klidně můžeme vystříkat nějakým sprejem, že ale tady nikdy nebyli a až dodneška je vlastně neviděl.
Poslal jsem Matěje k panu hoteliérovi pro ten sprej a když ho Matěj přines, pusil jsem se do boje. To už přišla i pokojská a začala mírně kníkat, že se bojí a že sem museli spadnout někdy odpoledne, když byl ten vítr. Pan hoteliér se držel svého názoru, že si musíme dát pozor a taky se držel stranou. Tož jsem vyrazil do bole sám ozbrojen sprejem. Podařilo se nepřítele potřít, tedy postříkat a bojiště bylo vyklizeno od padlých nepřátel a to tak, že jsem je prostě odmetl do kouta.
Ale ještě jsem šel zkontrolovat situaci ven před hotel. Tam v zahrádce na pláži stála ta pokojská a kníkala eště víc a ukazovala na lampu, která byla obalená sršni. Kousek dál pod lampou jsem pak objevil obrovské rozbité sršní hnízdo. Ta šiška mohla mít tak půl metru výšky, když byla celá. Teď byla rozbitá na plástve a kolem po zemi a na lampě roje sršňů. Nu, boj pokračoval, postříkal jsem i lampu i hnízdo i ten hemžící se roj na zemi. Bylo po boji. Vítězství a klidná noc byly naše.
Ráno jsem pak pro jistotu ještě kontroloval, jak na tom je nepřítel. Jeho vojska byla zdecimována a nahoře, na sromě asi patnáct metrů vysoko ve větvích, byl vidět zbytek hnízda s pozůstatkem roje. Mezitím mázvědaváHanička vygůglila, že se jedná o děsně nebezpečnej druh sršně asijské, která nepřestává v útoku, dokud nepřítele nedopadne. To jsem ovšem před tím nevěděl a tudíž jsem se do nich večer pustil s odvahou pitomce, který netuší, do čeho jde.
Proč sršni nezaútočili, nevím. Prostě jsme měli štěstí, ale pan domácí s pokojskou zřejmě věděli, proč se drží zpátky.
No, já to nevěděl, já trouba, a tak jsem jim ty sršně vymýtil.
2017
