července 2017
blesková akce
31/07/17 06:00 zařazeno v kategorii: o počasí
Už kolikrát jsem si chtěl udělat obrázek blesků v bouřce. Každou chvíli to tu bouří, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Až včera. Jenomže je to jako se vším: když exponujete, neblejská se. Když zrovna nemáte zmáčknutou spoušť, je to jak na střelnici.
Zachytit blesk není žádná blesková akce. Chce to trpělivost. Včera to téměř nevyšlo. Z těch několika obrázků se nakonec jen jakýmsi nedopatřením pouze na jednom nechal vyfotit jeden takovej malej blesk v dálce. Není to nic moc, ale pro začátek to musí stačit.
Zachytit blesk není žádná blesková akce. Chce to trpělivost. Včera to téměř nevyšlo. Z těch několika obrázků se nakonec jen jakýmsi nedopatřením pouze na jednom nechal vyfotit jeden takovej malej blesk v dálce. Není to nic moc, ale pro začátek to musí stačit.
splašenej
28/07/17 05:42 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Kdepak na stůl! Na stůl kočkeni nesmějí, stůl je lidskej. My jim na jejich kočkení škrábadlo taky nelezem. Takové a spoustu podobných názorů má člověk spolu s hromadou zásad a pouček.
Všechno bejvá ale nakonec úplně jinak, pochopitelně.
Například včera ráno.
Píšu si woleschko, hledám pranostiky, koukám na teploměr a na dešťoměr. Poklidné ráno. Poklidné do té doby, než uslyším šramot.
Šramot přechází v šustění.
Šustění přejde v rámus.
Rámus v dusot.
Dusot se blíží, zatímco rámus v dálce doznívá.
Dveřmi ze světnice do síně prchá Maxmilián. Prchá na místě, jelikož mu tu jako obvykle klouže a než zabere, působí dojmem kočkena běžícího na páse. Běží, ale nehejbe se.
Konečně zadní zaberou, přední se chytnou a vyděšenej Max letí ozlomkrk nahoru do schodů.
Jdu se podívat, co mi ve světnici nachystal.
Tentokrát nic extra.
Jenom vylez' na stůl, vochomejtlal se kolem mísy se sušenými květy a zřejmě do ní šláp’. Tím jí převrh', vysypal sušenou hmotu, způsobil rámus, příšerně se vyděsil, jedním skokem se v té hrůze přenesl ze stolu až na práh místnosti (asi tak čtyři metry) a jak dopadl, chvilku trvalo, než zabral. A dál už to znáte.
Tatrman jeden praštěnej, splašenej.
Všechno bejvá ale nakonec úplně jinak, pochopitelně.
Například včera ráno.
Píšu si woleschko, hledám pranostiky, koukám na teploměr a na dešťoměr. Poklidné ráno. Poklidné do té doby, než uslyším šramot.
Šramot přechází v šustění.
Šustění přejde v rámus.
Rámus v dusot.
Dusot se blíží, zatímco rámus v dálce doznívá.
Dveřmi ze světnice do síně prchá Maxmilián. Prchá na místě, jelikož mu tu jako obvykle klouže a než zabere, působí dojmem kočkena běžícího na páse. Běží, ale nehejbe se.
Konečně zadní zaberou, přední se chytnou a vyděšenej Max letí ozlomkrk nahoru do schodů.
Jdu se podívat, co mi ve světnici nachystal.
Tentokrát nic extra.
Jenom vylez' na stůl, vochomejtlal se kolem mísy se sušenými květy a zřejmě do ní šláp’. Tím jí převrh', vysypal sušenou hmotu, způsobil rámus, příšerně se vyděsil, jedním skokem se v té hrůze přenesl ze stolu až na práh místnosti (asi tak čtyři metry) a jak dopadl, chvilku trvalo, než zabral. A dál už to znáte.
Tatrman jeden praštěnej, splašenej.
Okolo svaté Anky chladné poránky
27/07/17 05:51 zařazeno v kategorii: o počasí
Prošel jsem to, abych věděl, jak na tuhle dnešní zimu hleděli naši předkové. O svaté Anně mají docela jasno, zvlášť pak o tom, že už bývají chladná rána. Ale jsou tu i další pranostiky přinášející připomenutí, že počasí, ktré teď zrovna probíhá, může znamenat tuhou zimu. O dešti se pranostiky nezmiňují. Letos by se to hodilo, protože na sucho si opravdu stěžovat nemůžeme. Od neděle napršelo s přestávkami 30mm. A to je dobrá zpráva, protože máme zalito a voda se stačí vsakovat.
Tož ty pranostiky:
Zvětšují-li na svatou Annu mravenci své hromady, lze očekávati tuhou zimu - na naší zahrádce staví mravenci podzemní pevnost, takže se blíží doba ledová.
Je-li svatá Anna prokřehlá, přijde zima studená - 14°C není nic moc na červenec, tedy zkřehlí jsme.
Annenské chladné rosy ohlašují pěkné časy - tak to se dá očekávat nádherný zbytek léta, jelkož rosy je po kolena a studená je až až.
Úhrnem lze tedy říci, že nás čeká hezký, ale chladný počasí. Tak až pudete ven, vemte si něco teplýho na sebe.
Tož ty pranostiky:
Zvětšují-li na svatou Annu mravenci své hromady, lze očekávati tuhou zimu - na naší zahrádce staví mravenci podzemní pevnost, takže se blíží doba ledová.
Je-li svatá Anna prokřehlá, přijde zima studená - 14°C není nic moc na červenec, tedy zkřehlí jsme.
Annenské chladné rosy ohlašují pěkné časy - tak to se dá očekávat nádherný zbytek léta, jelkož rosy je po kolena a studená je až až.
Úhrnem lze tedy říci, že nás čeká hezký, ale chladný počasí. Tak až pudete ven, vemte si něco teplýho na sebe.
důležitější, než žrádlo
26/07/17 05:48 zařazeno v kategorii: o zvířatech
O Cyrdě a Maxovi si tu píšu docela často. Třeba o tom, jak jsou každej jinej. Jo, jsou. Třeba už to, že Cyrda je černá a Max mourovatej. Cyrda je kliďas, Max poděs. I takovej vztah k jídlu. Jeden by řek, že stačí klepnout miskou a už jsou oba v pozoru. Jo, jsou. Má to ale vyjímky.
Ráno, když jdu dolů, Cyria čeká na schodech, abysme se krátce muckli. Maxmilián zdrhá dolů.
Cyrda jde za mnou pomalu po schodech, Max čeká pod schodama.
Cyrda se mi točí kolem nohou a jde tam, kam jdu já, Max jde k misce.
Cyrda se jde muckat a Max se jde ládovat.
A teď dochází na lámání chleba: co když je miska prázdná?
To je situace! Teď se ukáže pravá povaha kočkenů, viď, Cyrdo.
Jdu k misce, Max už nedočkavostí hejbe miskou, jakoby to drcání nějak urychlilo její naplnění. A ty voči! Dělá voči. Kočkení voči. Velký, upřímný, nenažraný.
Cyria stojí důstojně opodál.
Nasypu misku. Max se k ní vrhne a začne se futrovat. Cyrda to jde omrknout:
"Jako dycky, pane. Žrádlo, normální žrádlo. Já nevim, co ten Max na tom žrádle furt vidí. To my máme spolu vztah, viď, pane. Na to nemá žádný žrádlo vliv. Ať se chlapec nacpe, já s tim nespěchám, já vim, co se patří. Žrádlo počká. Tak už poď, pane."
No a já du.
Muckat Cyrdu.
Vztahy sou totiž důležitější než žrádlo, viď Cyrdo.
Ráno, když jdu dolů, Cyria čeká na schodech, abysme se krátce muckli. Maxmilián zdrhá dolů.
Cyrda jde za mnou pomalu po schodech, Max čeká pod schodama.
Cyrda se mi točí kolem nohou a jde tam, kam jdu já, Max jde k misce.
Cyrda se jde muckat a Max se jde ládovat.
A teď dochází na lámání chleba: co když je miska prázdná?
To je situace! Teď se ukáže pravá povaha kočkenů, viď, Cyrdo.
Jdu k misce, Max už nedočkavostí hejbe miskou, jakoby to drcání nějak urychlilo její naplnění. A ty voči! Dělá voči. Kočkení voči. Velký, upřímný, nenažraný.
Cyria stojí důstojně opodál.
Nasypu misku. Max se k ní vrhne a začne se futrovat. Cyrda to jde omrknout:
"Jako dycky, pane. Žrádlo, normální žrádlo. Já nevim, co ten Max na tom žrádle furt vidí. To my máme spolu vztah, viď, pane. Na to nemá žádný žrádlo vliv. Ať se chlapec nacpe, já s tim nespěchám, já vim, co se patří. Žrádlo počká. Tak už poď, pane."
No a já du.
Muckat Cyrdu.
Vztahy sou totiž důležitější než žrádlo, viď Cyrdo.
ale ty návody
25/07/17 05:46 zařazeno v kategorii: o událostech
Lovit v kalných vodách je dycky potíž. Když máte v rybníku na zahradě kalnou vodu, je to potíž dvojnásobná, jelikož jednak nevidíte, co kde plave a potom máte práci z té kalné vody udělat vodu čirou. Na to je víc metod, jedna z nich je UV lampa. Mám ji. Tedy přesněji řečeno: mám je. Kalnou vodu i UV lampu. Zdánlivě to k sobě nejde, poněvadž máte buď jeno nebo druhé.
V mém případě to jde.
Totiž ta UV lampa ve filtru od začátku zlobí. Celé dva měsíce vyhazuje jistič. Už mi to nedalo a řekl jsem si, že teda bude špatná zářivka a koupím novou. Po rozebrání lampy bylo najednou všechno jinak. Ona v té lampě byla voda tam, kde být nesmí. Tedy uvnitř trubice, v elektroinstalaci a vůbec zateklo to všude. Z montáže byl špatně nasazený těsnící O kroužek a přes něj se to kolem šroubení a pod přírubou dostalo, kam nemělo.
Zařízení je od května nové, tedy reklamace.
Musím říct, že se můj oblíbený a dlouholetý dodavatel věcí kolem potůčků a rybníčků zachoval statečně a slíbil pomoc a vyřešení problému.
Ale.
Vždycky je nějaký ale.
"Ale my máme přeci v návodu, že ještě před instalací to máte zkontrolovat."
"Jsem to zkontroloval."
"A rozebral jste trubici a těsnění a zkontroloval, jestli je všechno správně smontovaný a jsou tam těsnění a neteče to?"
"Ježkovy voči! Copak mám u novýho zařízení dělat zkoušku těsnosti a součástek?"
"Máte, je to v návodu."
"No to snad ne. Dyť to je stejný jako bych měl u novýho auta celý auto rozebrat a mrknout se, estli jsou písty ve válcích."
"Jak je to u auta, to nevím, ale my to máme v návodu …"
…!
Nestačil jsem zírat. Chvilku jsme si ještě povídali a protože druhá strana byla kromě této absurdní myšlenky vstřícná, dál jsem do toho nešťoural. Ostatně laskavost dodavatele se projevila i tím, že sice sprásknul ruce nad tím, že jsem uříz' vidlici na elektrické šňůře a nahradil ji vlastní, novou, nepoškozenou, ale pak řekl, že tohle neslyšel a že se ozve, až bude mít k dispozici náhradní trafo s paticí zářivky. Tedy jak říkám: jsou to lidé laskaví a vstřícní … ale …
… ale ty návody, to teda vážně nevim.
V mém případě to jde.
Totiž ta UV lampa ve filtru od začátku zlobí. Celé dva měsíce vyhazuje jistič. Už mi to nedalo a řekl jsem si, že teda bude špatná zářivka a koupím novou. Po rozebrání lampy bylo najednou všechno jinak. Ona v té lampě byla voda tam, kde být nesmí. Tedy uvnitř trubice, v elektroinstalaci a vůbec zateklo to všude. Z montáže byl špatně nasazený těsnící O kroužek a přes něj se to kolem šroubení a pod přírubou dostalo, kam nemělo.
Zařízení je od května nové, tedy reklamace.
Musím říct, že se můj oblíbený a dlouholetý dodavatel věcí kolem potůčků a rybníčků zachoval statečně a slíbil pomoc a vyřešení problému.
Ale.
Vždycky je nějaký ale.
"Ale my máme přeci v návodu, že ještě před instalací to máte zkontrolovat."
"Jsem to zkontroloval."
"A rozebral jste trubici a těsnění a zkontroloval, jestli je všechno správně smontovaný a jsou tam těsnění a neteče to?"
"Ježkovy voči! Copak mám u novýho zařízení dělat zkoušku těsnosti a součástek?"
"Máte, je to v návodu."
"No to snad ne. Dyť to je stejný jako bych měl u novýho auta celý auto rozebrat a mrknout se, estli jsou písty ve válcích."
"Jak je to u auta, to nevím, ale my to máme v návodu …"
…!
Nestačil jsem zírat. Chvilku jsme si ještě povídali a protože druhá strana byla kromě této absurdní myšlenky vstřícná, dál jsem do toho nešťoural. Ostatně laskavost dodavatele se projevila i tím, že sice sprásknul ruce nad tím, že jsem uříz' vidlici na elektrické šňůře a nahradil ji vlastní, novou, nepoškozenou, ale pak řekl, že tohle neslyšel a že se ozve, až bude mít k dispozici náhradní trafo s paticí zářivky. Tedy jak říkám: jsou to lidé laskaví a vstřícní … ale …
… ale ty návody, to teda vážně nevim.
38 minut
24/07/17 06:18 zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Zvykl jsem si sledovat dopravní informace před jízdou i během jízdy. Ono se to vyplatí. Jako včera. To jsem se vracel z Vysočiny přes Jihlavu, když mi to hned na začátku cesty ukázalo lakonické: čas dojezdu prodloužen o 38 mimut. Pátral jsem, o co jde a dopátral se jakési hromadné nehody na dálnici.
Nu což. Mám se péct v autě nebo si dát kafe v Jihlavě? Pochopitelně zvítězilo kafe. Zaparkoval jsem na náměstí a těšil se na něco ke čtení, něco sladkého k snídani a kafe. Jenomže já byl v Jihlavě.
"No a co má bejt?", ptáte se.
"Nic", pravím.
A vo to de: vůbec nic.
V deset ráno bych v takovým městě s historickým centrem (a odpornou bolševickou zrůdou uprostřed náměstí) čekal turisty s baťúžkama, rodinky v čele s tatínkem a mapou, zmrzlinu, nějakou tu kavárničku se slunečníkem … prostě prázdniny v plném proudu. Jenomže tady nic. Vůbec nic. Vydal jsem se na průzkum kolem náměstí. Z jedné uličky vycházelo víc lidí, tedy přesněji řečeno, v jedné uličce byli lidi. Jinde ne. Vydal jsem se proti proudu. Šli z kostela. Jediní živí jihlavští byli tou dobou v kostele.
Pátral jsem dál a vrátil se prázdnými uličkami nahoru na náměstí. Muzeum … nikde nikdo. Vedle: Kavárna muzeum. Otevřeno? Otevřeno! Vešel jsem. Byl jsem jedinej kromě slečny, která právě otevřela.
"Dobrý den, hledám, kde bych si moh' dát kafe, dort a něco ke čtení."
"Tak to jste tu správně."
Jo, byl jsem tam správně. Vlevo od vchodu byla knihovna. Kavárenská knihovna. Na kavárnu hodně velká. Potkal jsem takovou i v Nymburce.
Vybral jsem si dort, dva zmrzlé chlebíčky ( … a nebude vám vydit, že je na nich led? … nebude… ) a knížku od pana Horníčka.
Dostal jsem k tomu hrnek kafe a bylo mi fajn.
Něco jsem snědl, něco vypil, pár stránek přečetl a když jsem odcházel, nebylo v Jihlavě na náměstí opět téměř nikoho. Usoudil jsem tedy, že Jihlava v neděli o prázdninách spí minimálně do jedenácti. Mně se spát nechtělo a tak jsem jel domů. Dálnice už byla volná.
Nu což. Mám se péct v autě nebo si dát kafe v Jihlavě? Pochopitelně zvítězilo kafe. Zaparkoval jsem na náměstí a těšil se na něco ke čtení, něco sladkého k snídani a kafe. Jenomže já byl v Jihlavě.
"No a co má bejt?", ptáte se.
"Nic", pravím.
A vo to de: vůbec nic.
V deset ráno bych v takovým městě s historickým centrem (a odpornou bolševickou zrůdou uprostřed náměstí) čekal turisty s baťúžkama, rodinky v čele s tatínkem a mapou, zmrzlinu, nějakou tu kavárničku se slunečníkem … prostě prázdniny v plném proudu. Jenomže tady nic. Vůbec nic. Vydal jsem se na průzkum kolem náměstí. Z jedné uličky vycházelo víc lidí, tedy přesněji řečeno, v jedné uličce byli lidi. Jinde ne. Vydal jsem se proti proudu. Šli z kostela. Jediní živí jihlavští byli tou dobou v kostele.
Pátral jsem dál a vrátil se prázdnými uličkami nahoru na náměstí. Muzeum … nikde nikdo. Vedle: Kavárna muzeum. Otevřeno? Otevřeno! Vešel jsem. Byl jsem jedinej kromě slečny, která právě otevřela.
"Dobrý den, hledám, kde bych si moh' dát kafe, dort a něco ke čtení."
"Tak to jste tu správně."
Jo, byl jsem tam správně. Vlevo od vchodu byla knihovna. Kavárenská knihovna. Na kavárnu hodně velká. Potkal jsem takovou i v Nymburce.
Vybral jsem si dort, dva zmrzlé chlebíčky ( … a nebude vám vydit, že je na nich led? … nebude… ) a knížku od pana Horníčka.
Dostal jsem k tomu hrnek kafe a bylo mi fajn.
Něco jsem snědl, něco vypil, pár stránek přečetl a když jsem odcházel, nebylo v Jihlavě na náměstí opět téměř nikoho. Usoudil jsem tedy, že Jihlava v neděli o prázdninách spí minimálně do jedenácti. Mně se spát nechtělo a tak jsem jel domů. Dálnice už byla volná.
jak zlomit čerpadlo
21/07/17 06:56 zařazeno v kategorii: o událostech
Ponorné čerpadlo se, jak už z názvu lze usoudit, ponoří a čerpá. Někdy. Jindy se ponoří a nečerpá, což znamená, že je třeba přidat další přívlastek k názvu čepadla. Rozbité.
Chvilku jsem se to moje staré čerpadlo snažil opravit, ale bylo složité do něj proniknout, tedy jsem koupil to samé po deseti letech znovu. Ono je fakt spolehlivý. Takovou dobu sloužilo a jestliže se vyrábí i teď, po letech, znamená to, že ho lidi kupujou a tudíž se neosvědčilo jenom mně.
Jenomže to starý má motor v pořádku, akorát někdy běží a jindy neběží.
Zavolal jsem výrobci, jestli nemá nějakej grif, jak se dostat dovnitř. Ony jsou tam na tom krytu takové zvláštní šrouby s trojramennou drážkou. To jsem překonal. Koupil jsem si tuhle ve Zvoli správné nástavce ke šroubováku a kryt šel snadno dolů. Pak ovšem nastal ten problém. Dál to rozdělat nešlo. Popsal jsem tenhle problém panu technikovi od výrobce a on mi vysvětli, že:
"To musíte ten gumovej kroužek kolem krytu potřít volejem, ale takovým, co na něm doma děláte hranolky, ostaní tu gumu rozleptaj…"
"Aha, já myslel, že je to gumou zalitý, a von je tam kroužek…"
"Ano, kroužek je tam. A až to bude namazaný, tak se to čerpadlo pokusíte zlomit."
"Zlomit? Čerpadlo?"
"Joko zlomit. Ono se doopravdy nezlomí. Jen se vám podaří uvolnit ten těsnící kroužek a motor je venku. Pak už uvidíte sám."
"A to je jednoduchý. Děkuju za návod!"
Tak jsem to včera zkusil. Namazal jsem kroužek a zlomil čerpadlo. A vono jo! Vono to šlo!
Rozmontoval jsem to, opravil spínač, vyčistil kontakty, vyzkoušel jsem to - a motor se točil. Celé jsem to složil zpátky a - čerpadlo se netočilo!
Tak. Zlomený to mám, rozmontovaný to funguje a složený to zas chvilku de a chvilku ne. Bude v tom jinej háček. Budu to muset eště jednou zlomit a podívat se, kde je chyba. Ale to až zas někdy.
Teď už to bude snadný, teď už vím, jak to čerpadlo zlomit.
Chvilku jsem se to moje staré čerpadlo snažil opravit, ale bylo složité do něj proniknout, tedy jsem koupil to samé po deseti letech znovu. Ono je fakt spolehlivý. Takovou dobu sloužilo a jestliže se vyrábí i teď, po letech, znamená to, že ho lidi kupujou a tudíž se neosvědčilo jenom mně.
Jenomže to starý má motor v pořádku, akorát někdy běží a jindy neběží.
Zavolal jsem výrobci, jestli nemá nějakej grif, jak se dostat dovnitř. Ony jsou tam na tom krytu takové zvláštní šrouby s trojramennou drážkou. To jsem překonal. Koupil jsem si tuhle ve Zvoli správné nástavce ke šroubováku a kryt šel snadno dolů. Pak ovšem nastal ten problém. Dál to rozdělat nešlo. Popsal jsem tenhle problém panu technikovi od výrobce a on mi vysvětli, že:
"To musíte ten gumovej kroužek kolem krytu potřít volejem, ale takovým, co na něm doma děláte hranolky, ostaní tu gumu rozleptaj…"
"Aha, já myslel, že je to gumou zalitý, a von je tam kroužek…"
"Ano, kroužek je tam. A až to bude namazaný, tak se to čerpadlo pokusíte zlomit."
"Zlomit? Čerpadlo?"
"Joko zlomit. Ono se doopravdy nezlomí. Jen se vám podaří uvolnit ten těsnící kroužek a motor je venku. Pak už uvidíte sám."
"A to je jednoduchý. Děkuju za návod!"
Tak jsem to včera zkusil. Namazal jsem kroužek a zlomil čerpadlo. A vono jo! Vono to šlo!
Rozmontoval jsem to, opravil spínač, vyčistil kontakty, vyzkoušel jsem to - a motor se točil. Celé jsem to složil zpátky a - čerpadlo se netočilo!
Tak. Zlomený to mám, rozmontovaný to funguje a složený to zas chvilku de a chvilku ne. Bude v tom jinej háček. Budu to muset eště jednou zlomit a podívat se, kde je chyba. Ale to až zas někdy.
Teď už to bude snadný, teď už vím, jak to čerpadlo zlomit.
já mám čurdu
20/07/17 05:58 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Aby v tom Max nebyl sám, na Cyrdu tu taky něco mám.
Je to kočka poslušná, to jo. Většinou … někdy …
Tedy většinou poslouchá a někdy tak trošku neslyší, že má poslouchat. Tedy ona slyší dycky dobře, jen holt někdy má na věc jinej názor. Například včera večer.
"Cyrdo, ven, jde se spát," velí pán a jde zavřít dveře do světnice.
Jenomže jak jdu zavřít ty dveře, Cyrda jimi znovu proklouzne dovnitř a ještě se jí nechce ven.
"Tak povídám, Cyrdo, ven!"
Ani náhodou. Přidá do kroku a už je za sedačkou.
"Teda mně to nikdy nedělá, vona si z tebe dělá srandu," slyším z obecenstva. Cyrda má ráda obecenstvo. Hraje pro něj. MáveseláHanička to jistě ocení.
"Cyrdo!"
Cyria se otočí a jeden krok počká, až se vydám za ní a pak v náležitém odstupu svižným krokem odchází dál do světnice.
"No doprkýnka, ven jsem řek!"
Cyria už odbočuje doleva pod židle a pod stůl a pečlivě si hlídá, aby opsala celý obrys místnosti.
"Kruci, tak pudeš ven?!"
Cyria vykráčí zpod stolu a zamíří dál do kuchyně.
"Híml! Ty prostě nedáš a musíš si udělat to kolečko celý, to by se ti jinak špatně spalo, co?!"
Cyria se ohlédne: "Pochopitelně, pane, tohle je přece obvyklá večerní procházka. Tou já chodím denně. Nikdo tě přece nenutí chodit za mnou. Já bych to bezevšeho obešla celý sama. Však už jsme na konci. Tak já pudu a ty, pane, můžeš jít za mnou."
"No a máme to tvoje povinný kolečko za sebou, Cyrdo. Stálo ti to za to?"
"Přirozeně, že stálo, pane. Večerní procházka nemůže být nikdy na škodu."
"Teda vás dva sledovat, to je k pokukání," zní z obecenstva a má rozesmátáHanička hladí ústřední postavu. Čtyřnohou, pochopitelně.
Já nám v tomhle kuse vodjakživa jenom takovou čurdu.
Je to kočka poslušná, to jo. Většinou … někdy …
Tedy většinou poslouchá a někdy tak trošku neslyší, že má poslouchat. Tedy ona slyší dycky dobře, jen holt někdy má na věc jinej názor. Například včera večer.
"Cyrdo, ven, jde se spát," velí pán a jde zavřít dveře do světnice.
Jenomže jak jdu zavřít ty dveře, Cyrda jimi znovu proklouzne dovnitř a ještě se jí nechce ven.
"Tak povídám, Cyrdo, ven!"
Ani náhodou. Přidá do kroku a už je za sedačkou.
"Teda mně to nikdy nedělá, vona si z tebe dělá srandu," slyším z obecenstva. Cyrda má ráda obecenstvo. Hraje pro něj. MáveseláHanička to jistě ocení.
"Cyrdo!"
Cyria se otočí a jeden krok počká, až se vydám za ní a pak v náležitém odstupu svižným krokem odchází dál do světnice.
"No doprkýnka, ven jsem řek!"
Cyria už odbočuje doleva pod židle a pod stůl a pečlivě si hlídá, aby opsala celý obrys místnosti.
"Kruci, tak pudeš ven?!"
Cyria vykráčí zpod stolu a zamíří dál do kuchyně.
"Híml! Ty prostě nedáš a musíš si udělat to kolečko celý, to by se ti jinak špatně spalo, co?!"
Cyria se ohlédne: "Pochopitelně, pane, tohle je přece obvyklá večerní procházka. Tou já chodím denně. Nikdo tě přece nenutí chodit za mnou. Já bych to bezevšeho obešla celý sama. Však už jsme na konci. Tak já pudu a ty, pane, můžeš jít za mnou."
"No a máme to tvoje povinný kolečko za sebou, Cyrdo. Stálo ti to za to?"
"Přirozeně, že stálo, pane. Večerní procházka nemůže být nikdy na škodu."
"Teda vás dva sledovat, to je k pokukání," zní z obecenstva a má rozesmátáHanička hladí ústřední postavu. Čtyřnohou, pochopitelně.
Já nám v tomhle kuse vodjakživa jenom takovou čurdu.
pravil Maxmilián
19/07/17 05:47 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Max je poděs, to není metafora, to je prachobyčejná pravda. Děsí se všeho a všude. Jak je v dohledu něco velkého nebo hlučného, zdrhá, kudy může. Nejčastějc jsem velkej a hlučnej já, čímž uděluji Maxmiliánovi zrychlení nikoliv nepodobné zrychlujícím kocourům v kreslených groteskách. Max chvilku běží na místě a když konečně zabere, vystřelí jak dělová koule někam do bezpečí. Bezpečí je vždycky tam, kde není nic velkého.
Téhle vlastnosti kocourovy jsem včera zneužil. Totiž: vešel jsem do světnice a Max jako obvykle vyrazil pryč. Jenomže jak stál utíkaje chvilku na místě, využil jsem příležitosti a postavil se do cesty v očekávaném směru úniku. Max konečně zabral, rozeběhl se a hned zas brzdil. A rozebíhal se opačným směrem se stejným efektem, tedy se zpožděním. A znovu jsem se mu postavil do cesty a znovu brzdil a opět se rozbíhal.
Tom a Jerry by to nezahráli líp.
Takhle jsme se chvilku kočkovali, až jsem ho nechal doběhnout ke dveřím a tam jsem ho lapnul. Pěkně jsem ho za odměnu muckal. Nechal se hladit, krk nastavoval, předl, ale furt byl ve střehu, kdy povolím. Dočkal se a jen jsem uvolnil jednu ruku z jeho kožichu, vystřelil na schody do patra. Tam se ovšem dole zastavil a ohlédl se:
"A to je všechno? Dál už se se mnou, pane, nebudeš honit? No to jsou tedy poměry. Tak já du teda nahoru. Ale jenom pro pořádek, abys věděl. Konečně já už mám toho lítání taky dost," pravil kocour Maxmilián a odkráčel po schodech nahoru.
Ani nepospíchal. Proč taky. Tu honičku si užil.
Téhle vlastnosti kocourovy jsem včera zneužil. Totiž: vešel jsem do světnice a Max jako obvykle vyrazil pryč. Jenomže jak stál utíkaje chvilku na místě, využil jsem příležitosti a postavil se do cesty v očekávaném směru úniku. Max konečně zabral, rozeběhl se a hned zas brzdil. A rozebíhal se opačným směrem se stejným efektem, tedy se zpožděním. A znovu jsem se mu postavil do cesty a znovu brzdil a opět se rozbíhal.
Tom a Jerry by to nezahráli líp.
Takhle jsme se chvilku kočkovali, až jsem ho nechal doběhnout ke dveřím a tam jsem ho lapnul. Pěkně jsem ho za odměnu muckal. Nechal se hladit, krk nastavoval, předl, ale furt byl ve střehu, kdy povolím. Dočkal se a jen jsem uvolnil jednu ruku z jeho kožichu, vystřelil na schody do patra. Tam se ovšem dole zastavil a ohlédl se:
"A to je všechno? Dál už se se mnou, pane, nebudeš honit? No to jsou tedy poměry. Tak já du teda nahoru. Ale jenom pro pořádek, abys věděl. Konečně já už mám toho lítání taky dost," pravil kocour Maxmilián a odkráčel po schodech nahoru.
Ani nepospíchal. Proč taky. Tu honičku si užil.
chvíli to tvrdit budu
18/07/17 05:55 zařazeno v kategorii: o Olešku
Zásah pod čárou ponoru bývá zmiňován ve spojení s neodvratným potopením plavidla. Když ovšem objevíte díru nad čárou ponoru, zdálo by se, že to zas tak velká katastrofa nebude. A není. Byť by nešlo o loď, nýbrž o rybník. O rybník, kterej furt teče, jak jsem si tu tuhle zapsal.
V neděli jsem se pustil do opravy trupu, tedy podkladové folie. A hleďme. V jednom kritickém velmi složitém místě jsem našel díru. Díru jsem zavařil, opět velmi složitě, poněvadž záplatovat záplatu není jen tak, to by moh' lecjakej krejčí vyprávět. Nakonec se to nějak povedlo a nastala zkouška vodou.
Na první pohled se zdálo, že už to neteče. To se ovšem jenom zdálo, neboť to teklo míň, ale teklo. Hladina pomaličku klesala, ale ne tolik, jeko před tím vařením (vařením fólie). A pak se to zastavilo. Včera odpoledne a dneska ráno je hladina stejná. Přibližně pět centimetrů pod maximem, tedy úrovní, kdy už voda přetéká přes okraj.
To je dobrý. To bych moh' říkat, že přesně takhle jsem to chtěl. Nu, dobrá, chvíli to tvrdit budu, ale časem se na to musím znovu podívat a tu snad poslední dírku ještě najít. Taková malá dírka, to se může časem vymstít. Nebudu jí tedy podceňovat a ještě se k té opravě vrátím.
Zatím to vypadá dobře, jelikož se zdá, že už druhej den to neteče.
V neděli jsem se pustil do opravy trupu, tedy podkladové folie. A hleďme. V jednom kritickém velmi složitém místě jsem našel díru. Díru jsem zavařil, opět velmi složitě, poněvadž záplatovat záplatu není jen tak, to by moh' lecjakej krejčí vyprávět. Nakonec se to nějak povedlo a nastala zkouška vodou.
Na první pohled se zdálo, že už to neteče. To se ovšem jenom zdálo, neboť to teklo míň, ale teklo. Hladina pomaličku klesala, ale ne tolik, jeko před tím vařením (vařením fólie). A pak se to zastavilo. Včera odpoledne a dneska ráno je hladina stejná. Přibližně pět centimetrů pod maximem, tedy úrovní, kdy už voda přetéká přes okraj.
To je dobrý. To bych moh' říkat, že přesně takhle jsem to chtěl. Nu, dobrá, chvíli to tvrdit budu, ale časem se na to musím znovu podívat a tu snad poslední dírku ještě najít. Taková malá dírka, to se může časem vymstít. Nebudu jí tedy podceňovat a ještě se k té opravě vrátím.
Zatím to vypadá dobře, jelikož se zdá, že už druhej den to neteče.
na pouti
17/07/17 05:44 zařazeno v kategorii: o událostech
Ono teda v sobotu opět lilo jako z konve, ale nám to nevadilo, jelikož jsme zrovna dopoledne a pak navečer mezi šestou a devátou byli pod střechou. Ovšem odpoledne nepršelo a to jsme pod střechou nebyli. Naopak. Chvíli jsme jezdili, pak jsme lítali a točili se, ba i stříleli a i sudy jsme váleli. Kde? No na pouti ve Zvoli přece.
Tuhle je k tomu dokumentace:
Tuhle je k tomu dokumentace:
sou furt splašený
14/07/17 05:43 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Vlastně jsem se jakživo nepokoušel naučit němou tvář nějakým kouskům. To citýrování se mi příčí, tudíž se dá říct, že pokud naši kočkeni reagují na nějaké podněty, vyplynulo te z běžných civilizačních stereotypů, jako třeba když slyšej sypat jídlo do misky, pohnou se směrem k misce, což ovšem popsal již před dávnými časy nějakej Pavlov. Nu a pak taky poslechnou, když je volám. To tak nějak přišlo. Tím to hasne. Určitě by ty dovednosti šly rozšířit, ale nejsme v cirkuse a tak si vystačíme s tím, že se tu v naší smečce máme rádi a vyhovíme si.
Nu a jsme u toho. Ta naše smečka se rozrostla na jaře o ryby. A s těma je potíž.
Kamarádi, co ryby mají, můžou doložit, že se ryby okamžitě objevěj, hned, jak zmerčej někoho na břehu. Očekávaj žrádlo. To je stejný, jako u kočkenů. Jenomže ty naše ryby furt zdrhaj. Jen někoho viděj, už se dekujou. A to jim pravidelně nosíme jídlo. Vony se schovaj a vyplavou, jen co odejdeme. To se pak můžou přetrhnout, jak se honěj za potravou. Ale jak se znovu objevíme, už zase zmizej.
Tak já nevim. Že by byly blbý? No možná ryby jsou. Ale že by jenom u nás? To spíš děláme nějakou chybu nebo to obecně trvá dlouho, než si na nás zvyknou.
Ať už je to jak chce, zatim sou furt splašený.
Nu a jsme u toho. Ta naše smečka se rozrostla na jaře o ryby. A s těma je potíž.
Kamarádi, co ryby mají, můžou doložit, že se ryby okamžitě objevěj, hned, jak zmerčej někoho na břehu. Očekávaj žrádlo. To je stejný, jako u kočkenů. Jenomže ty naše ryby furt zdrhaj. Jen někoho viděj, už se dekujou. A to jim pravidelně nosíme jídlo. Vony se schovaj a vyplavou, jen co odejdeme. To se pak můžou přetrhnout, jak se honěj za potravou. Ale jak se znovu objevíme, už zase zmizej.
Tak já nevim. Že by byly blbý? No možná ryby jsou. Ale že by jenom u nás? To spíš děláme nějakou chybu nebo to obecně trvá dlouho, než si na nás zvyknou.
Ať už je to jak chce, zatim sou furt splašený.
paf z páva
13/07/17 05:54 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Když už jsme u té zvěře a u prázdnin: víte, kde se v Praze nejsnadněji fotografují pávi? Když ne, určitě na to přijdete sami při procházkách po Malé Straně. Sami pávi vá k sobě navedou, poněvadž paví pokřik si nemůžete s ničím splést. Stejně jako když jsme šli před týdnem na procházku s Kačkou a včera s Matějem.
Oni jsou pávi pěkní řvouni a jsou slyšet i přes zeď parku. Nu a potom už stačí jít jen po hlase. Jsou zvyklí na lidi a nechají se fotit ze všech stran. Kačka s nimi vydržela dlouhou chvíli a celou tu dobu zkoumala, jestli jim nevypadne to krásný paví pero. Nevypadlo. Tak si alespoň nasbírala pera menší, ale i tak dobře třicet centimetrů dlouhá. Inu je to velkej pták. Matěj nic nesbíral, jen zkoumal, jak ten páv vypadá ze všech stran.
Nu a tuhlec je obrázek, abyste o toho páva nepřišli, dyž z něj Kačka byla tolik paf:
Oni jsou pávi pěkní řvouni a jsou slyšet i přes zeď parku. Nu a potom už stačí jít jen po hlase. Jsou zvyklí na lidi a nechají se fotit ze všech stran. Kačka s nimi vydržela dlouhou chvíli a celou tu dobu zkoumala, jestli jim nevypadne to krásný paví pero. Nevypadlo. Tak si alespoň nasbírala pera menší, ale i tak dobře třicet centimetrů dlouhá. Inu je to velkej pták. Matěj nic nesbíral, jen zkoumal, jak ten páv vypadá ze všech stran.
Nu a tuhlec je obrázek, abyste o toho páva nepřišli, dyž z něj Kačka byla tolik paf:
že by jim nechutnali?
12/07/17 06:04 zařazeno v kategorii: o zvířatech
Na svatou Markétu je pranostik až až, ale na dnešek, tedy o den dříve, nějak pranostiky zapomínají. Přesto jsem jednu našel a nedá mi to, abych si jí tu nezapsal. Totiž píše se, že:
Dělají-li mravenci obydlí své v červenci a kupí je stále výš, přijde tuhá zima spíš.
Tedy jestli to měli předkové odkoukané z přírody, bude letos mrznout až bude praštět, poněvadž u nás na zahradě to vypadá jako jedno velký mraveniště. Možná je to i tak, že pod celou zahradou je mravenčí metropole a když jim zničím jeden výstup, okamžitě si vybudují druhý. Není mi jasný, co se ausgerechnet na tej naší zahradě mravencům líbí. Ať je to jak chce, všude jsou kopečky.
Říkám si, jestli se ti naši ptáci, co jich tu máme plno, nějak neflákají. Nebo že by jim mravenci nechutnali?
No vážně nevím. A taky nějak nevím, k čemu že jsou ti mravenci užiteční. Zatím mám jen ten pocit, že nám na zahradě dělají neplechu a že s nima budu muset pořádně zatočit.
Dělají-li mravenci obydlí své v červenci a kupí je stále výš, přijde tuhá zima spíš.
Tedy jestli to měli předkové odkoukané z přírody, bude letos mrznout až bude praštět, poněvadž u nás na zahradě to vypadá jako jedno velký mraveniště. Možná je to i tak, že pod celou zahradou je mravenčí metropole a když jim zničím jeden výstup, okamžitě si vybudují druhý. Není mi jasný, co se ausgerechnet na tej naší zahradě mravencům líbí. Ať je to jak chce, všude jsou kopečky.
Říkám si, jestli se ti naši ptáci, co jich tu máme plno, nějak neflákají. Nebo že by jim mravenci nechutnali?
No vážně nevím. A taky nějak nevím, k čemu že jsou ti mravenci užiteční. Zatím mám jen ten pocit, že nám na zahradě dělají neplechu a že s nima budu muset pořádně zatočit.
poslouchejte
11/07/17 05:59 zařazeno v kategorii: pro pamětníky
Já to měl vždycky spojený s prázdninama a pokračuje to pořád. A myslím, že právě o prázdninách vznikl můj zájem o tenkrát ještě téměř výhradně rozhlasové hry.
To jsme sedávali s tatínkem na záhrobci před chalupou a, myslím, že to bylo v sobotu odpoledne, poslouchali pokračování za pět minut. Tak nějak se to jmenovalo. V rádiu totiž hrávali delší hry najednou. Ale aby to posluchač vydržel a mohl si i odskočit, byly do vysílání vřazeny pauzy právě těch nějakých pět minut se zprávami nebo hudbou.
Z té doby mi utkvěly v paměti napínavé detektivky, které jsem později zase pozapomínal. Nezapomněl jsem ale všechny a tak jsem si po letech vzpomněl a v rozhlase za strašlivě drahé peníze koupil téměř horrorovou hru Zvony smrti a pak ještě krátký horůrek Vyzvánění. To první pak vyšlo v nějaké rozhlasové edici za nepatrný zlomek ceny, kterou jsem původně za vytažení z archivu zaplatil já. A to druhé prý nevyjde kvůli zvukové kvalitě. Nešť. Mně to stačí. Připomíná mi to, jak jsem se bál a prázdninách. A to mi vydrželo dodnes.
Jelikož jsou prázdniny v plném proudu, poslouchám. Dneska už je toho daleko víc k poslouchání a člověk si může vybírat. Jednak ze svého archivu a taky z novinek. Užívám si to. Zrovna teď mám rozposlouchán Vaterland. Tu knížku mám, ale dlužno přiznat, že hra je o mnoho lepší. A vynikající je třeba Fehrenheit 451 a spousta dalších.
Tuhle kratochvíli můžu jen doporučit. Však si to představte: prázdninové odpoledne, zrovna už máte všechno hotový, už jste se koupali, číst se vám nechce a tak si pustíte něco podle svého gusta a třeba se začnete tak trochu i bát.
No není to báječné?
Je, viďte.
Tož poslouchejte.
To jsme sedávali s tatínkem na záhrobci před chalupou a, myslím, že to bylo v sobotu odpoledne, poslouchali pokračování za pět minut. Tak nějak se to jmenovalo. V rádiu totiž hrávali delší hry najednou. Ale aby to posluchač vydržel a mohl si i odskočit, byly do vysílání vřazeny pauzy právě těch nějakých pět minut se zprávami nebo hudbou.
Z té doby mi utkvěly v paměti napínavé detektivky, které jsem později zase pozapomínal. Nezapomněl jsem ale všechny a tak jsem si po letech vzpomněl a v rozhlase za strašlivě drahé peníze koupil téměř horrorovou hru Zvony smrti a pak ještě krátký horůrek Vyzvánění. To první pak vyšlo v nějaké rozhlasové edici za nepatrný zlomek ceny, kterou jsem původně za vytažení z archivu zaplatil já. A to druhé prý nevyjde kvůli zvukové kvalitě. Nešť. Mně to stačí. Připomíná mi to, jak jsem se bál a prázdninách. A to mi vydrželo dodnes.
Jelikož jsou prázdniny v plném proudu, poslouchám. Dneska už je toho daleko víc k poslouchání a člověk si může vybírat. Jednak ze svého archivu a taky z novinek. Užívám si to. Zrovna teď mám rozposlouchán Vaterland. Tu knížku mám, ale dlužno přiznat, že hra je o mnoho lepší. A vynikající je třeba Fehrenheit 451 a spousta dalších.
Tuhle kratochvíli můžu jen doporučit. Však si to představte: prázdninové odpoledne, zrovna už máte všechno hotový, už jste se koupali, číst se vám nechce a tak si pustíte něco podle svého gusta a třeba se začnete tak trochu i bát.
No není to báječné?
Je, viďte.
Tož poslouchejte.
furt to teče
10/07/17 05:42 zařazeno v kategorii: o Olešku
Hodně se teď mluví o tom, že je sucho. To je pravda. Mohlo by být víc mokro. Někdy. Teď zrovna máme mokro dost a při poslední průtrži mračen jsme měli dokonce mokro až až. Ale v průměru je tak nějak sucho.
Jenomže jsou místa, kde bych to sucho uvítal s radostí. A to na našem malém vodním díle.
Ne není to překlep. Bylo by fajn, kdyby na těch našich jezerech a potocích bylo sucho. Teda přesněji řečeno pod nimi. Od jedné chvíle, někdy na podzim to bylo, nám totiž ta naše vodní soustava netěsní. Někde to utíká. Prostě vysychá. Jenomže na blbý straně fólie, která má držet vodu na správným místě. Někde pod fólií je totiž furt mokro a když to opravím, svařím a znovu zahrnu kačírkem, teče to znovu, někde jinde a já nevím kde.
Minulou středu jsme upravovali břeh dolního rybníka a skalnatý potůček s vodopádem. Vyvařil jsem velké kusy fólie, utěsnil, kameny jsme přenesli a umístili a … teče to dál. Teď přes víkend jsme s Jurášem opravovali luční potok, opět jsem navařoval fólii, opět jsme zvedali a opravovali břeh … a furt to teče.
Je to taková nekonečná práce a hledání. Tuhle se vám zdá, že už to máte a vono to začna týct jinde. Ucpete to tam - a hladina stejně klesne a jste v koncích, protože nemůže najít, kudy to vlastně utíká. Takže máte vodní dílo rozvrtaný, nic není hotový a jenom chodíte kolem a všude šťouráte s nadějí, že právě tady najdete to místo, kde se voda ztrácí.
Jo, holt budování vodního díla je na hodně dlouho. Prostě ať děláte, co děláte, furt to teče.
Jenomže jsou místa, kde bych to sucho uvítal s radostí. A to na našem malém vodním díle.
Ne není to překlep. Bylo by fajn, kdyby na těch našich jezerech a potocích bylo sucho. Teda přesněji řečeno pod nimi. Od jedné chvíle, někdy na podzim to bylo, nám totiž ta naše vodní soustava netěsní. Někde to utíká. Prostě vysychá. Jenomže na blbý straně fólie, která má držet vodu na správným místě. Někde pod fólií je totiž furt mokro a když to opravím, svařím a znovu zahrnu kačírkem, teče to znovu, někde jinde a já nevím kde.
Minulou středu jsme upravovali břeh dolního rybníka a skalnatý potůček s vodopádem. Vyvařil jsem velké kusy fólie, utěsnil, kameny jsme přenesli a umístili a … teče to dál. Teď přes víkend jsme s Jurášem opravovali luční potok, opět jsem navařoval fólii, opět jsme zvedali a opravovali břeh … a furt to teče.
Je to taková nekonečná práce a hledání. Tuhle se vám zdá, že už to máte a vono to začna týct jinde. Ucpete to tam - a hladina stejně klesne a jste v koncích, protože nemůže najít, kudy to vlastně utíká. Takže máte vodní dílo rozvrtaný, nic není hotový a jenom chodíte kolem a všude šťouráte s nadějí, že právě tady najdete to místo, kde se voda ztrácí.
Jo, holt budování vodního díla je na hodně dlouho. Prostě ať děláte, co děláte, furt to teče.
jak je to s mříží
07/07/17 05:48 zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Kačka si poctivě píše deníček a to i na táboře, což mě těší, poněvadž deníček se hodí. Těší mě to pochopitelně i proto, že to má Kačka ode mě. Nu a tak píšeme deník oba. Teď mi ho v autě četla, když jsem jí včera vezl z koňského tábora. Nezapomněla tam poznamenat, že jsem byli cestou tam na zámku na obědě a že se těší, že až pojedeme zpátky, zase se na zámku stavíme. Jenomže nenapsala na jakým zámku.
Tož já to musím napravit.
Měl jsem naplánovanou časovou rezervu, kdyby na dálnici jely kolony pomaleji, než je zdrávo. Rychlost byla přijatelná a tudíž jsme stihli náhradní plán, který zahrnoval právě ten oběd na zámku. Tedy ve Slavkově na zámku. A to si Kačka ne a ne nějak zapamatovat. Natož pak Austerlitz. To už vůbec ne. Nu a tak jsme jeli i zpátky na ten zámek a už ve dveřích jsme slečně hlásili, že jak jsme jí minulý pátek slíbili, že se ve čtvrtek stavíme zas, tak jsme tady. Slečna si nás pamatovala a vyslovila profesionální potěšení, což i nás potěšilo.
Sděli jsme u stejného stolu a stejně jako před týdnemjsem přemýšlel, proč je ta těžká kovaná mříž na jednom místě přerušená. Přeříznutá? Nedodělaná? Když nevím, tak se zeptám. No jo, ale ani slečna nevěděla a tak jsem jí to dal za úkol. Až zase příště pojedeme kolem Slavkova, stavíme se na zámku na oběd a pak nám to řekne. Nebude to nijak brzy, takže by měla mít dost času na to, zjistit nám, jak je to s tou mříží. Nu a my se k tomu výtečnému obědu třeba i něco dozvíme o zámku.
Tož příště zase někdy na Slavkově a kdybyste náhodou někdo věděl, proč je v té mříži vzadu v restauraci na okně u krbu ta mezera, co tam nemá být, napište. Mně to vrtá hlavou.
Tož já to musím napravit.
Měl jsem naplánovanou časovou rezervu, kdyby na dálnici jely kolony pomaleji, než je zdrávo. Rychlost byla přijatelná a tudíž jsme stihli náhradní plán, který zahrnoval právě ten oběd na zámku. Tedy ve Slavkově na zámku. A to si Kačka ne a ne nějak zapamatovat. Natož pak Austerlitz. To už vůbec ne. Nu a tak jsme jeli i zpátky na ten zámek a už ve dveřích jsme slečně hlásili, že jak jsme jí minulý pátek slíbili, že se ve čtvrtek stavíme zas, tak jsme tady. Slečna si nás pamatovala a vyslovila profesionální potěšení, což i nás potěšilo.
Sděli jsme u stejného stolu a stejně jako před týdnemjsem přemýšlel, proč je ta těžká kovaná mříž na jednom místě přerušená. Přeříznutá? Nedodělaná? Když nevím, tak se zeptám. No jo, ale ani slečna nevěděla a tak jsem jí to dal za úkol. Až zase příště pojedeme kolem Slavkova, stavíme se na zámku na oběd a pak nám to řekne. Nebude to nijak brzy, takže by měla mít dost času na to, zjistit nám, jak je to s tou mříží. Nu a my se k tomu výtečnému obědu třeba i něco dozvíme o zámku.
Tož příště zase někdy na Slavkově a kdybyste náhodou někdo věděl, proč je v té mříži vzadu v restauraci na okně u krbu ta mezera, co tam nemá být, napište. Mně to vrtá hlavou.
dostal jsem se do novin
04/07/17 05:48 zařazeno v kategorii: o lidech
Před pár lety se mě jedna laskavá paní čtenářka až z Texasu ptala, zdali jsemť novinářem. Pochopitelně jsem popravdě odvětil, že ani náhodou, že si jen tak píšu deník pro radost.
A to je pravda.
Ba dokonce ani teď, když je pár textů či obrázků někde uveřejněných třeba na obecním webu nebo v obecní ročence, nemůže být ani řeči o tom, že bych měl se psaním či novinami něco společného.
No jo, jenomže ono to není tak docela pravda. Já totiž rád dělám obrázky a jak se ukázalo, dělá mi potěšení i blbnout na jevišti s podobně postiženými kolegy. Nu a díky těmto zálibám už nemůžu říct, že nemám s výše zmíněnými médii nic společného, jelikož aktuální vydání Zvolských novin je osazeno mými obrázky ve fotogalerii a i já sám tam jsem zvěčněn v roli, kterou jsem si v té divadelní taškařici docela užil.
Takže, paní Marcelo, pořád platí, že jsem původně strojař, nyní strojař již před čvrt stoletím od řemesla zběhlý, ale už nemůžu tvrdit, že s novinami nemám nic společného. Byť by to byly jen noviny obecní. Holt to člověka nějak dostihne. Ani pořádně neví, jak k tomu přišel, že se dostal do novin.
A to je pravda.
Ba dokonce ani teď, když je pár textů či obrázků někde uveřejněných třeba na obecním webu nebo v obecní ročence, nemůže být ani řeči o tom, že bych měl se psaním či novinami něco společného.
No jo, jenomže ono to není tak docela pravda. Já totiž rád dělám obrázky a jak se ukázalo, dělá mi potěšení i blbnout na jevišti s podobně postiženými kolegy. Nu a díky těmto zálibám už nemůžu říct, že nemám s výše zmíněnými médii nic společného, jelikož aktuální vydání Zvolských novin je osazeno mými obrázky ve fotogalerii a i já sám tam jsem zvěčněn v roli, kterou jsem si v té divadelní taškařici docela užil.
Takže, paní Marcelo, pořád platí, že jsem původně strojař, nyní strojař již před čvrt stoletím od řemesla zběhlý, ale už nemůžu tvrdit, že s novinami nemám nic společného. Byť by to byly jen noviny obecní. Holt to člověka nějak dostihne. Ani pořádně neví, jak k tomu přišel, že se dostal do novin.
kačer bez tužky
03/07/17 05:48 zařazeno v kategorii: o lidech
Kačeři, jak známo, jsou ti, co vědí, kde keška je. Mudlové to nevědí a proto jsou to mudlové. Aby se z Ondřeje kačera nestal mudla, přijel se včera odpoledne s Dodo k nám zeptat, proč mu ta aplikace nejde. Už někdy před časem mi volal a já mu tedy řekl, že asi nemá zaplacenej příspěvek. Jenomže teď už ho zaplacenej měl. Takže jsme se prihlásili na jeho účet a nešlo to. No tak jsem provedl standardní operace. Restart aplikace, restart telefonu, připojení k jíiné síti …. a pořád to nešlo. Že prej síť je nedostupná. Jenže vona byla dostupná. Tak jsme to vzali přes prohlížeč a ejhle: "získat" aplikaci nám to ukazovalo.
A tak jsme jí stáhli, i když už jsme jí měli. Mělo to háček: měli jsme oba v telefonu starou. Mně to totiž taky nešlo. Nová aplikace medle navlas stejná najednou běžela, kešky zobrazeny. Heuréka!
"A teď mi ještě řekni, která keška je nejblíž."
"No buď támhleta nahoře v tom zapomenutým domě a nebo tuhleta dóle u Zlatýho potoka."
"Tak my půjdem do zlaťáku."
A šli.
A za chvíli zvoní telefon:
"Tak jsme to místo našli. Ale kešku ne."
"Je tam, děti jí našli dvakrát."
"Ale my ne."
"Jako kačeři musíte hledat pořádně. Je tam pod pařezem."
"Ale von je ten pařez ve stráni a mě se tam nechce hrabat a Dodo to nenašla."
"Tak to se tam musíš hrabat. Bez toho jí nenajdeš. Je tam."
"Ale vono je to do kopce … no tak jo, tak já se tam vyšplhám."
"Tak dobrej lov!"
Kačeři lovili kešku a my s Jurášem jsme kramařili coci v kůlně na půdě. Najednou slyším na půdě halas zvenku:
"Tak jsme jí našli! Byla pod pařezem!"
"Báječný!"
"Ale …"
"Ale co?"
"Ale my si zapomněli tužku."
"Takže jste se nazalogovali do notýsku?"
"Ne. Jenom po síti."
"To neva, teď už máte poučení, že pořádnej kačer s sebou tužku nosí."
"No jo, my si jí příště vezmem."
"Fajn. Tak hezkou neděli!"
"No jo, taky hezkou. My teď jdem na piráty."
Šli na piráty a my dál vrtali v kůlně. A prázdninové poučení z toho plyne: kačer, kterej nemá tužku, je … bez tužky.
A tak jsme jí stáhli, i když už jsme jí měli. Mělo to háček: měli jsme oba v telefonu starou. Mně to totiž taky nešlo. Nová aplikace medle navlas stejná najednou běžela, kešky zobrazeny. Heuréka!
"A teď mi ještě řekni, která keška je nejblíž."
"No buď támhleta nahoře v tom zapomenutým domě a nebo tuhleta dóle u Zlatýho potoka."
"Tak my půjdem do zlaťáku."
A šli.
A za chvíli zvoní telefon:
"Tak jsme to místo našli. Ale kešku ne."
"Je tam, děti jí našli dvakrát."
"Ale my ne."
"Jako kačeři musíte hledat pořádně. Je tam pod pařezem."
"Ale von je ten pařez ve stráni a mě se tam nechce hrabat a Dodo to nenašla."
"Tak to se tam musíš hrabat. Bez toho jí nenajdeš. Je tam."
"Ale vono je to do kopce … no tak jo, tak já se tam vyšplhám."
"Tak dobrej lov!"
Kačeři lovili kešku a my s Jurášem jsme kramařili coci v kůlně na půdě. Najednou slyším na půdě halas zvenku:
"Tak jsme jí našli! Byla pod pařezem!"
"Báječný!"
"Ale …"
"Ale co?"
"Ale my si zapomněli tužku."
"Takže jste se nazalogovali do notýsku?"
"Ne. Jenom po síti."
"To neva, teď už máte poučení, že pořádnej kačer s sebou tužku nosí."
"No jo, my si jí příště vezmem."
"Fajn. Tak hezkou neděli!"
"No jo, taky hezkou. My teď jdem na piráty."
Šli na piráty a my dál vrtali v kůlně. A prázdninové poučení z toho plyne: kačer, kterej nemá tužku, je … bez tužky.
2017
