je pošetilé kroutit hlavou
20/12/17 05:53 zařazeno v kategorii: o Olešku
Byl by pošetilé kroutit hlavou nad skutečností, že svět se mění. Možná je lepší se ptát, jestli ta neustálá proměna vede k lepšímu. Nu, to záleží na tom, co má být cílem.
Mně tu a tam mojeveseláHanička předhazuje trifidí farmu jako naprosto ujetej ideál samostatnosti. Pro ty, kteří nečetli Den Trifidů, jen krátce uvádím, že se jedná o sci-fi román, kde svět ovládnou životu nebezpečné rostliny a přežívající zbytky lidstva se uchylují k obraně na uzavřených a chráněných usedlostech - farmách, které jsou ve všem všudy soběstačné. A to byl původně můj cíl: mít domeček co nejvíc soběstačný. No, z ideálu jsem pochopitelně slevil, ale tu nálepku už mi nikdo nevodpáře. Ovšem, pokud jde o soběstačnost, pořád trvá - tedy pokud jde o to, že bych měl v čemkoliv čekat pomoc odjinud. Nečekám, pochopitelně. Včera mi to připomněla jedna situace u nás ve vsi.
Je to tak deset, možná víc let, co jsme tu jednak byli skoro sami, domy v okolí ještě nestály, a padávalo víc sněhu. I třicet centimetrů najednou. V pozdějších letech jsou tu někde na woleschku i fotky, jak si s dětmi stavíme iglů. A nešlo jen o stavbu iglů, ale i o to, jestli se z domu dostaneme do města. Mám v živé paměti, jak jsem dvě zimy prohazoval já sám hrablem cestu od nás až k hlavní cestě. Ano, byl jsem se ptát na obecním úřadě, jestli se dá objednat pluh, ale dostalo se mi jen udiveného pohledu s jakousi poznámkou, že tady si to přeci dycky každej sám …
Inu, tak jsem se chopil toho hrabla sám. Po letech jsem tu pak potkal traktor s radlicí, pak nějaký pronajatý uklízeč sněhu - tedy pokud ho bylo víc, tak dvacet centimetrů, jinak ne. Nu a teď se začala celkem pravidelně objevovat obecní multikára s radlicí. Svět se mění. Ale ta samostatnost mi zůstala. Jen, když na to dojde, protahuju - opět sám! - to, co protažené není. Ale už jen po hranice naší ne-trifidí farmy. Ostatním "farmářům" to asi nepříjde důležité a tak to nechávají na obci.
Nu a za téhle situace čtu na obecní diskuzi téměř výkřiky o pomoc asi v tomto duchu: …" napadl sníh (asi tři centimetry!), naše ulice je neprůjezdná, mám malé děti, teď jsem se přistěhovala, nedostane se k nám ani pojízdná prodejna, a co kdybych třeba potřebovala sanitku!!! - kdy přijede obecní pluh?"…
Chápu, člověk, který se přistěhoval z města a nikdy neviděl hrablo, natož sníh, může propadnout panice, když je cesta trošku pocukrovaná. Chápu i ty obavy co by, kdyby. Ale už vůbec nechápu tu nepřipravenost. Nerozumím tomu. Je to podobné, jako by se našinec nechal zapsat do závodů na divoké vodě, protože je to dneska in, a když se octne na startu, zjistí, že nemá pádlo, vestu ani helmu a čeká, že ho někdo v té jeho nafukovací skořápce potáhne vodou na špagátu. Jak říkám: nerozumím tomu. Kdyby šlo o přímého souseda, asi bych mu odpověděl že mu přijdu pomoct a stál bych u vrátek s hrablem. Ale že je to soused, který je od nás přes dva kilometry a má jiné přímé sousedy, jen to sleduju.
A kroutím hlavou, jak se ten svět mění. Je to k lepšímu?
Mně tu a tam mojeveseláHanička předhazuje trifidí farmu jako naprosto ujetej ideál samostatnosti. Pro ty, kteří nečetli Den Trifidů, jen krátce uvádím, že se jedná o sci-fi román, kde svět ovládnou životu nebezpečné rostliny a přežívající zbytky lidstva se uchylují k obraně na uzavřených a chráněných usedlostech - farmách, které jsou ve všem všudy soběstačné. A to byl původně můj cíl: mít domeček co nejvíc soběstačný. No, z ideálu jsem pochopitelně slevil, ale tu nálepku už mi nikdo nevodpáře. Ovšem, pokud jde o soběstačnost, pořád trvá - tedy pokud jde o to, že bych měl v čemkoliv čekat pomoc odjinud. Nečekám, pochopitelně. Včera mi to připomněla jedna situace u nás ve vsi.
Je to tak deset, možná víc let, co jsme tu jednak byli skoro sami, domy v okolí ještě nestály, a padávalo víc sněhu. I třicet centimetrů najednou. V pozdějších letech jsou tu někde na woleschku i fotky, jak si s dětmi stavíme iglů. A nešlo jen o stavbu iglů, ale i o to, jestli se z domu dostaneme do města. Mám v živé paměti, jak jsem dvě zimy prohazoval já sám hrablem cestu od nás až k hlavní cestě. Ano, byl jsem se ptát na obecním úřadě, jestli se dá objednat pluh, ale dostalo se mi jen udiveného pohledu s jakousi poznámkou, že tady si to přeci dycky každej sám …
Inu, tak jsem se chopil toho hrabla sám. Po letech jsem tu pak potkal traktor s radlicí, pak nějaký pronajatý uklízeč sněhu - tedy pokud ho bylo víc, tak dvacet centimetrů, jinak ne. Nu a teď se začala celkem pravidelně objevovat obecní multikára s radlicí. Svět se mění. Ale ta samostatnost mi zůstala. Jen, když na to dojde, protahuju - opět sám! - to, co protažené není. Ale už jen po hranice naší ne-trifidí farmy. Ostatním "farmářům" to asi nepříjde důležité a tak to nechávají na obci.
Nu a za téhle situace čtu na obecní diskuzi téměř výkřiky o pomoc asi v tomto duchu: …" napadl sníh (asi tři centimetry!), naše ulice je neprůjezdná, mám malé děti, teď jsem se přistěhovala, nedostane se k nám ani pojízdná prodejna, a co kdybych třeba potřebovala sanitku!!! - kdy přijede obecní pluh?"…
Chápu, člověk, který se přistěhoval z města a nikdy neviděl hrablo, natož sníh, může propadnout panice, když je cesta trošku pocukrovaná. Chápu i ty obavy co by, kdyby. Ale už vůbec nechápu tu nepřipravenost. Nerozumím tomu. Je to podobné, jako by se našinec nechal zapsat do závodů na divoké vodě, protože je to dneska in, a když se octne na startu, zjistí, že nemá pádlo, vestu ani helmu a čeká, že ho někdo v té jeho nafukovací skořápce potáhne vodou na špagátu. Jak říkám: nerozumím tomu. Kdyby šlo o přímého souseda, asi bych mu odpověděl že mu přijdu pomoct a stál bych u vrátek s hrablem. Ale že je to soused, který je od nás přes dva kilometry a má jiné přímé sousedy, jen to sleduju.
A kroutím hlavou, jak se ten svět mění. Je to k lepšímu?
2017
