WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pro pamětníky

Sidol

Zajímalo mě, jestli ještě existuje Sidol. A vono vám jo. Čistli jsme s ním před dávnými léty například mosazný kliky u dveří. A ty se pak blejskaly jako … no jako mosazný kliky u dveří. Ten Sidol zřejmě vstal z popela a znovu ožil, protože jsem na síti našel obrázky nových plastových balení. Ale našel jsem i tu starou skleničku s papírovou nálepkou a nápisem Sidol, cídidlo na kovy. Určitě ještě někde na chalupě bude na půdě nebo v garáži. Měli jsme doma Sidol pořád a pokud bylo potřeba něco vycídit, lepšího prostředku nad Sidol nebylo.
Vzpomněl jsem si na něj včera večer. Potřeboval jsem totiž vycídit světla.
Ne, nepoužívám mysliveckou hantýrku a nemám nic s očima. Jenom mám teď, když se brzy setmí, pocit, že ta světla, co u auta mají svítit do té tmy, svítí nějak míň, než v minulosti. V létě to člověku tolik nepřijde a to, že jsou skla (tedy vlastně plasty, protože skla už nikdo nepoužívá) světel taková matná, vám zas tolik nevadí. Jenomže teď jo. Takže mě napadlo, že bych na to moh' vzít Sidol. No jo, Sidol ale doma nemáme. Takže jsem zkusil cídidlo na sklokeramickou varnou desku. Tu máme a cídidlo na ní taky. Napatlal jsem to na ubrousek, rozetřel, rozleštil, omyl - a hleďme, hned to svítilo víc. Moh' jsem to porovnat, protože jsem cídění provedl mezi jízdami do Zvole pro děti na trénink.
No vida, tak ten Sidol funguje pořád. Pochopitelně, Sidol to nebyl, ale nějaká jemu podobná tekutá hmota to byla. Leští to náramně a tudíž vám to můžu jenom doporučit. Stačí ten Sidol, jemný klůcek, chvíle leštění a máte světla jako nový.
Jen jsem si ten návod na tom starým Sidolu nepamatoval až do konce. Píše se tam, že Sidol může podráždit pokožku. Tak to je taky pravda. Nic sice podrážděnýho nemám, ale pravou ruku mám o nějakej ten odstín zelenější. Tak pozor! Kdybyste to po mně zkoušeli, radši si vemte gumovou rukavici.

Sidol

nádhernej škvár

"Ach ten můj proklatý koníček. …", nechal se slyšet ve svém dopise hrdina Cimrmanova kriminalistického období. Nejsem na tom úplně stejně jako sklenář Zeithammel, ale nějaký ty trable moji zálibu rozhodně provázejí.
To si například umanete, že ne zas až tak moc starej film American Hot Wax, u nás promítaný pod názvem V zajetí rytmu, si chcete po letech pustit v nějakém koukatelném formátu. Tak se začnete pídit a zjistíte, že to na dvd nevyšlo nikde, než v Americe a tam je to vyprodaný, nanejvejš se to dá sehnat jako sběratelskej kousek za nekřesťanský peníze. Leda snad - tady v tom výprodeji. Z druhý ruky, mezi seznamem obzvlášť archaických počinů zábavního průmyslu. No jo, tak jo, těch pár doláčů za to dám, von se mi ten film fakt líbil. No a abych měl poštovný zadarmo, ještě k tomu přidám Vzpomínky na budoucnost, kompletní seriál Flash Gordon z třicátých let a cosi o Alanu Freedovi, kde vystupuje on sám, ale to neznám, to bude překvapení. Tak, to by bylo, poštovné zdarma, teď už jen počkat, až mi přijde avízo z celnice, abych šel zaplatit DPH a pak mi to vydají bez cla.
Jo, je to skoro tak, jak píšu. Akorát to DPH je najednou dvakrát takový, než jsem si zpočítal.
"Já tady asi nějak špatně počítám," povídám mládenci u vokýnka na celnici, "nemá to DPH bejt menší?"
"Nemá, vono se to počítá i z dopravy."
"Jak to? Dyť já mám dopravu zadarmo!"
"To je takový nařízení."
"Aha, takže stát mě tady vokrádá vo prachy, kerý mi jinej nabídne jako bonus."
"Já za to nemůžu, to je nařízení EU."
"Ach jo, to je pakárna," povzdechl jsem si a zaplatil DPH i z neplacené dopravy plus stovku poště za to, že existuje (nic jinýho neudělala) a dostal balíček s plackama z Ameriky.
Mám takovej dojem, že jsem si tu na to už jednou stěžoval, ale je to tak doočíbijící okrádání vobyčejnýho člověka, že si to musím zapsat znova. Pochopitelně, že nejde o ty moje tři stovky, ale o ten princip.
No, stěžování bylo dost. Film o rock'n'rollu jsem si užil a když se po kouskách dívám na Flashe Gordona z roku 1936, musím přiznat, že to stálo za to. Nemá to chybu. Tak nádhernej škvár jsem už leta neviděl.

do kanálů nejen ve Stínadlech

Pamatujete, jak Rychlé šípy hledaly v kanále ztracený míček? Nebo na jejich dobrodružství v chodbách a stokách pod Svatým Jakubem ve Stínadlech? Možná si na to vzpomenete, pokud jste to četli. Já si to připomněl nedávno, ovšem s Rychlými šípy to nemělo nic společného.
Zaslechl jsem totiž vyprávění z dob před dávnými léty, z dob, kdy jsme my byli přibližně v tom věku Rychlých šípů.
Bylo to vyprávění o tom, jak se kluci vydávali do kanálů a stok ústících do pražského Botiče. Dobrodružné výpravy do nitra podzemí byly podnikány z čiré klukovské zvědavosti. Nebylo to žádné nakukování přes okraj. Byly to dlouhé výlety do podzemí přes křižovatky a dómy s rozcestími, kolem přepadových jímek až na konec chodeb, do nichž tam vyúsťují kanály s malým průměrem, kam se už nedá prolézt.
Dnes už budou vstupy do kanálů pravděpodobně dobře chráněné proti vstupu a mřížemi nepůjde prolézt, jako tenkrát. Ale to nevadí. Vzpomínky vypravěče jsou dodnes dost živé na to, aby si vzpomněl, jak je tenkrát ani nenapadlo, že by mohli nepříjemně doplatit na neznalost prostředí a na to, že nikdy neměli zjištěno, zda a kdy by mohla kanály začít téci voda. Pokud by do kanálů voda vnikla, zřejmě by neměli šanci na únik. Ale to klukům tenkrát nedošlo nebo to považovali za málo pravděpodobné. Důležité bylo to dobrodružství a tajemství, která v kanálech objevovali.
Ovšem konec těch výprav byl jen zčásti podobný příběhům pana Foglara. Policista je sice nenašel, ale jedna z maminek, které se jeden z kluků nešikovně zmínil, se hned domluvila s druhou a už byl průšvih na světě. A mám dojem, že i nějaká ta policejní asistence u toho snad i byla. Skončilo to neslavně, ale to zažité dobrodružství, to klukům zůstalo dodnes.

brejle jsme potřebovali všichni

Tyhlety schůzky po letech jsou něco jako kvíz. To prostě přijdete a hádáte, kdo ještě přijde a pak, když už přijde, hádáte, kdo to vlastně přišel.
Velice dobře si vzpomínám na setkání po letech se spolužáky ze střední školy. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se osmělil a zeptal se "… hele a kerej ty vlastně seš?". Spolužák měl fousy, což ve škole neměl a tudíž mi připravil hádanku, kterou jsem nerozluštil bez nápovědy.
Tenhle pátek to bylo o fous lepší. Ty fousy už jsem znal, ale zmátly mě vlasy. Tedy spolužák měl fousy v době, kdy jsme se viděli naposled a má fousy dodnes. Ovšem spolužačka má naopak vlasy krátké, což v deváté třídě, kdy jsem jí viděl naposledy, neměla. A kdo se v tom má vyznat, že ano?
To například zrovna už v té základní škole jsem dostal poznámku, že jsem nepozdravil paní učitelku na chodbě. No jo. Nepozdravil. To je pravda. Jenomže to nebyla paní učitelka, ale nějaká úplně cizí ženská. Tedy já to tak viděl. Paní učitelka to viděla jinak, jelkož si ten den pořídila a nasadila paruku s úplně jinejma vlasama a já jí prostě nepoznal, čímž jsem se dopustil hned dvou trestných činů najednou. Jednak jsem jí, jak již psáno, nepoznal a druhak jsem jí nepochválil, že jí to děsně sluší, což byl prohřešek z těch dvou ten větší.
V pátek to nebylo v žádném případě o paruce, ale o tom ostříhání a barvě, žímž se spolužačka natolik změnila, že jsem málem zase dostal poznámku. Naštěstí jsme nebyli ve škole a ona není paní učitelkou, ovšem měl jsem namále.
Nu a tak jsem se sešli v počtu hojném a kupodivu jsem všechny ostatní poznal hned. Takže kvíz se vlastně nekonal, jen jsem měl chvilku pocit jakési osobní nedostatečnosti, jelikož nemám nic plechovýho místo kloubů a nic mi neschází, což se už přestalo nosit, poněvadž zajímavej je ten, kdo má aspoň provrtaný koleno.
No, alespoň v jednom jsem držel krok: brejle jsme potřebovali všichni.

milujte se a množte se

Včera se mi přihodila jedna knížka, kterou jsem už léta sháněl.
Možná znáte ten kreslenej film Stvoření světa. Je to už krapet pro pamětníky, jelikož ho pánové Effel a Hofman natočili v roce 1957. Vídal jsem ho občas v černobílé televizi, dokonce nám ho přivezli ukázat před dávnými léty i do Hořesedel na chmelovou brigádu.
(Mohlo se stát, že tam tenkrát byl místo komentáře pana Wericha jiný komentář a to pana Horníčka? …. je mi to dodnes záhadou, jasně si pamatuju, že komentář byl na tu dobu hodně odvážný a slova "rudá je barva naše" mi utkvěla, ale dohledat to nemůžu.)
Teď ten film máme v archivu a občas ho dětem pustím. Trochu mě trápí ta rudá agitace, bez které by v té době film asi neprošel, ale například taneční scéna ďábla s vodním obrazem Evy, do které se i v roce 57 podařilo vpašovat rock'n'roll, je úžasná.
Nu a já dobře vím, že k tomu filmu vyšla v té době i knížka. Byla zvláštní, oboustranná typu "převrať a čti dál". Vídal jsem jí na návštěvách u jedné tety, které jsem pak po dlouhých letech o knížku řekl. Ale kdepak. Ani prodat jí nechtěla a tak knížka zmizela ze světa i s tetou.
Chodívám do antikvariátu a nikdy se nezapomenu zeptat, jestli Stvoření světa mají. Někteří antikváři si vzpomenou, ale nemají. Jiní si ani nevzpomenou. Až včera jsem na síti na aukčním portálu naprostou náhodou našel Stvoření světa hodinu před ukončením aukce.
Nikdo to nechtěl. Já ano.
Klaplo to a odpoledne jsem si pro knížku zajel. No je báječná. Jako si jí pamatuju. Hned jsme si večer po tréninku s dětmi dali i ten film a Kačka si pak po schodech, když šla do koupelny, zpívala :"… milujte se a množte se …"
Inu, je to vážně roztomilej film.
Jen ten komentář z chmelovýho promítání mi pořád vrtá hlavou. Nevíte o něm náhodou taky?
Rád bych ho někde našel … kdyby byl … teda jestli vůbec je …

Stvoreni_sveta

Brsecowi a Olsek

Z hlediska historie jsou dva roky položkou zanedbatelnou a čím jdeme dál do minulosti, tím na nějakém tom roku nezáleží. Ovšem pro moje zápisy tady na woleschku jsou dva roky značnou porcí článků a docela dobře zmapovanou dvouletou historií. Nu a tedy před těmi dávnými dvěma léty jsem si tu zapsal poznámku o rodokmenech, které jsme díky Matějovu školnímu úkolu začali sestavovat a o Janu Jeníkovi, kterýžto snad býval kolem roku 1802 čilým rychtářem, snad ve stavení v Koutech č.8, které stojí dodnes a najdete ho dokonce i na mapách. Toho starého zápisu si všiml jeden náhodný čtenář právě kvůli Janu Jeníkovi, který je i jeho předkem, jelikož se k němu v rodokmenu taky propátral a našel i ony informace o stavení v Koutech a barokní selské bráně. Svět je prostě malej a o náhody v něm není nouze. A tak mi současný pan Jeník trochu napověděl, jak se v těch archivech vyhledává, ale zas to k ničemu objevnému nevedlo, poněvadž to, co jsem v minulosti hledal a zkusil jsem vyhladat i teď, to ještě v digitálních archivech není, takže to opět budu muset odložit.
Jenomže při takovém bádání se člověk dobádá nejen toho, po čem bádá, ale obvykle i něčeho dalšího.
To je i můj případ.
Při prohrabování se elektronickými archivy jsem přišel i na archivy listin jiných, než matričních, týkajících se rodokmenů. Ony jsou už digitalizovány i lecjaké listiny z archivů vládců a potentátů, což mě přimělo mrknout se, zda-li nenajdu i tu písemnou památku, kterou jsem zmiňoval
v úvodníku pro naší obec. Tenkrát jsem to prostě po křížové kontrole pouze opsal z dostupných pramenů, které ovšem citovaly jeden druhý, ale listinu jsem nenašel. Nu a hleďme: teď jo.
Takže pro ty, kteří chtějí vidět, jak vypadá listina vydaná v Avignonu 13. prosince 1310 papežem Klimentem V., ve které přijímá klášter ostrovský do ochrany papežského stolce a potvrzuje jeho statky včetně obcí Brsecowi a Olsek, mám dobrou zprávu. Jednak se můžou podívat na podrobné kopie listiny
tady na odkazu a jednak tuhlec přikládám její obrázek, na kterém v červeném rámečku jsou vedle sebe jména našich vesnic.
Nuže je to tak, už je nám nejmíň 706 let.

Kliment_1310

dva filmy v jednom

Tak, máme tu pátek a případy tohoto týdne se uzavírají. Některé ovšem pokračují.
Pokračování má Matějův zámek. Ten novej, co jsem mu donesl, byl malej, načež mu ho někdo čórnul, čímž vznikla potřeba dalšího zámku, takže dostal druhej novej, kterej je už snad dost velkej a snad mu do konce školního roku vydrží.
Naopak ku konci se blíží kinopůst a já si dnes večer budu moci přestat hrát na asketu, který si klidně celý týden dokáže odepřít Star Wars, a budu moct' konečně pustit poslední pokračování, které jsem donesl už v pondělí, což mi bylo prd platný, jak jsem si posteskl už v minulém zápise.
Nu a na úplném konci je filmová hádanka. Je rozluštěna! Ba dokonce je rozluštěna víc, než jsem čekal. Poradil mi totiž přítel ze
Zóny a ozval se mi i jeden laskavý velmi moudrý čtenář. V obou případech se trefili přesně. A díky té trefě jsem přišel i na další film, na který jsem si vzpomínal jen opravdu velice matně. Vím jen to, že v něm důležitou roli hrála loutka s klapavou čelistí a groteskním vzhledem. A vono je to všecko jinak. Ony jsou to dva filmy v jednom. Ten povídkový film, na který jsem si nemohl vzpomenout, obsahuje jak povídku s vozkou pohřebního vozu, tak i tu s loutkou, se kterou vystupuje břichomluvec. Tedy jde o opravdu dost starý film z roku 1945. Přízraky noci se to jmenuje a pokud si o něm chcete zjistit víc, je třeba tuhle na ČSFD nebo i na Wikipedii. A dá se i koupit za pár liber v bazaru. Jen jsem si prohlédl obrázky, hned mi začaly běhat po zádech "príjemné zimomriavky", což je parafráze na jeden výbor ze strašidelných povídek ve slovenčině, který jsem si v době, kdy jsem chodíval do Klubu, taky pořídil.
Inu, pokud se rádi bojíte, máte tu hned dva náměty, jak se do toho pustit hezky z gruntu.
Tož hezké strašidelné večery. Ostatně čarodějnice už jsou tu za pár dnů.

ps
oběma pánům vřele děkuji, takovýho pamatováka jako oni nemám

filmová hádanka pro pamětníky

Když už jsme u těch filmů, mám tu jednu hádanku. Není to sice ona dřívější fotografická hádanka, které jsem přestal publikovat, ale hádanka pro pamětníky. A to včetně mě, protože já taky nevím.
Totiž: už dlouho si nemohu vzpomenout na název filmu, na kterém jsem byl někdy kolem roku 1979 v Klimentské ulici v kině Klub. Možná jste tam taky chodívali. Ono ani tak nejde o ten název filmu, ale o to, že bych ho rád znovu viděl a ne a ne si vzpomenout, co to bylo za film. Na ostaní filmy z Klubu si vzpomínám. Třeba na Stalkera, na Onibabu, Šepoty a výkřiky, … to všechno mám v paměti pořád (a taky většinou ve vlastním archivu), ale tenhle film jsem prostě zapomněl.
Byl to černobílý povídkový film s jakýmsi vyprávěním hrůzostrašných historek, mám pocit, že to navíc byly sny. Začíná to příjezdem přátel do nějakého typického odlehlého sídla, kde si ti pánové u krbu vyprávějí neobvyklé sny ... dál nevím. Pak si vzpomínám, že jeden z vyprávěných snů byl o tom, jak se komusi zdálo, že ho volá vozka na kozlík pohřebního vozu větou "ještě je tu jedno místo volné" a když se pak probudil a šel do práce, stalo se mu totéž, co ve snu. Průvodčí v autobusu na zastávce ho zval na stupátko, že je tu ještě jedno místo volné. On nenastoupil a to dobře udělal, protože ten autobus měl nehodu ... a dál to zase nevím, jen mám tušení, že ten film končí opět u toho krbu snad jako pokračování jiného snu a stane se tam cosi neblahého.
Mám pořád pocit, že ten film byl zajímavej, že jsem se u něj i trošku bál a přesto, že horrory nemám rád, se mi líbil. Jenomže teď ho ne a ne objevit. A vážně jsem hledal. Docela důkladně. Ale nenašel. Je to tedy pořád hádanka. Tentokrát filmová.
Věděli byste, co to bylo za film?