WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

neuměj číst

Létáte letadlem a víte, že v přihrádce na opěradle sedadla před vámi je hromada materiálu. Jsou tam časopisy, jsou tam informace o letadle, někdy sluchátka a hlavně je tam blicí pytlík. Tedy oficiálně sáček na odpad, ale tak se to jen píše. Je to prostě blicí pytlík.
Naši kočkeni letadlem nelétají a tudíž takový vynález jako je sáček na odpad logicky nemůžou znát. Nevědí tedy, že v civilizované společnosti existují určité vymoženosti, které v případech nouze umožňují člověku jakž takž si zachovat důstojnost. Osatně kdo by se o takové zbytečnosti staral. Blicí pytlík nepotřebují. Už proto, že mají blicí koberec. Ten plní svou funkci stejně jako sáček na odpad, akorát je to mnohem pohodlnější. Von to po nich totiž dycky někdo, nejčastěji já, uklidí. To že máme koberec už kolikátej, že ho čistíme, luxujeme, drhneme, to je nezajímá. Fantasticky se na něm totiž leží. Nu a když se člověk, totiž kočken, tak pohodlně rozvaluje, proč by se nějak excitoval, dyž je mu kápku šoufl, že.
No a tak máme blicí koberec. Zrovna před chvílí jsem ho drhnul, jelikož Max měl zas pravidelnou potřebu vyčistit si žaludek.
Už jsem přemejšlel o tom, že po baráku rozvěsím ty sáčky s výrazným červeným nápisem "na odpad". Ale bylo by to marný.
Kočkeni neuměj číst.

Maxmiliáne, on loudí!

"Tak už mu to dej," pobídla mě málaskaváHanička.
"Dyť sem eště nedojed," bránil jsem si svou misku s jogurtem.
"Dyž von kouká, jako by měsíc nejed."
"Ale je to moje jídlo."
"Jo, ale jak sis ho naučil, tak se kouká. Podivej se na ty voči."
"No, korunu bych mu dal."
"Koruna neni k jídlu, dej mu ten jogurt."
Během dialogu jsem dojedl a misku dal na zem.
"Maxmiliáne, on loudí! Tak tu má."
Max se nedočkavě vrhl na misku a jal se jí vylizovat.
Inu, jak jsem si ho naučil …

nerozbila, votočila

"Co to bylo za ránu?"
"Kačko, jsi v pořádku?"
"Já si tady uklízím, tatínku," ozvalo se z Kaččina pokojíčku.
Inu, asi se někde něco … usoudili jsme a nechali to být.
"Tak už vím, co to bylo za ránu. To byla Cyrda," volala večer z koupelny máopatrnáHanička.
"Co zas rozbila?"
"Nerozbila. Votočila."
"Co to?"
"Cyrda votočila vokno. Půjde to spravit?"
Šel jsem se na to podívat. Střešní okno bylo sice ve správné poloze, ale úplně naruby. Tedy přetočené o sto osmdesát stupňů.
"Jak tohle mohla dokázat? Dyť je to těžký a váží to pětkrát víc, jak Cyrda."
Mudroval a kroutill jsem nad tím hlavou. Otáčím okno opatrně zpátky do běžné služební polohy a už to vidím: Na skle zvenčí jsou otisky tlap a pak šmouhy. A je to jasný. Vona si Cyrda udělala ze střešního okna houpačku. A jak na něj skočila, zhouplo se to s ní a jak se odrážela, aby seskočila, ještě tomu při rotaci udělila ten správný impuls a okno málem vykloubila z pantů. Ještě že je tam ta bezpečnostní pojistka proti vypadnutí.
A máme to tu zas.
Na sloupku u vrátek k nám visí cedulka "Pozor padá kočka". To bylo kvůli Ferdovi, který skutečně právě z toho samého okna několikrát spadl a pak kňoural u dveří, ať ho pustíme domů. Cyrda zatím trénuje na okně a podle všeho zkouší, jestli se dá použít jako katapult. Až to vyzkoumá, mějte se na pozoru, poněvadž jestli se jí to povede, to okno jí vystřelí rovnou za ty vrátka.
Takže pro pořádek ještě jednou: Pozor, padá kočka!

kdo se meje, nesmrdí

Mejete se? Ale jo, určitě jste se někdy museli mejt. Mytí je dokonce teď mediálně zajímavý, dočet' jsem se to v novinách. Že prej kolikrát denně se kerý národové mejou. Hlavně prej aby voněli a nesmrděli druhejm, že prej by byli jinak společensky úplně vodepsaný.
By mě teda zajímalo, estli umí Cyrda číst a estli jo, kde se k těm novinám dostala.
Kočkeni - Cyrda k tomuto druhu patří - se totiž mejou furt. A ne dosti na tom: když uznají, že je to potřeba, mejou i ty ostatní, co patřej do jejich smečky. A poněvadž například já do její smečky patřím (totiž ve skutečnosti je to tak, že vlastnictví si přisuzuje Cyrda a ve své velkomyslnosti mě přijala pod svou ochranu), vobčas mě musí umejt. Zřejmě jí smrdím, což je vždycky relativní. Takovej Ital by byl společensky mrtvej, dyby na sebe nevylil kyblík šanelu. Cyrda by mu vysvětlila, že takový smrady do přírody nepatřej a pokud by to nepovažovala za marnost, umyla by ho, čímž by ovšem takovej Ital došel ke společenskýmu znemožnění, jelikož by smrděl. Teda lidem. Kočkenům by voněl.
No a tak to jde pořád dokola i u nás.
Sice na sebe nelejeme kyblíky voňavek, ale Cyrdě je to pořád málo. Mytím začne ráno nad schodama, pak pokračuje ve světnici a teď mi meje nohy, jelikož jima nehejbu, poněvadž píšu woleschko. Odpoledne pak, když se zase vidíme, přijde, plácne mě packou a povidá: "Seš nějak cejtit, pane. Ale nic si z toho nedělej, já tě z toho dostanu." A pokud nezdrhnu, Cyrda mě začne drhnout tim svym blemcákem, co ho má jak šmirgl. No a pak se du umejt, čímž jí zkazim celou práci a aby začla zas znova.
"Hele, Cyrdo, tak už dost. Už jsem se dneska myl dvakrát, tak až zas zejtra."
"mmmmmrrrrrrr …!"
A voblízne mě alespoň eště jednou. Jako foršus napříště.

velký prádlo

"Tak šup, Cyrdo. Kde jsi? No pohni se!"
A Cyria nic. Leží, kouká, sleduje mě. Ani o píď se nepohne ke schodům.
Co jsem jí zas proved? Dyť jsem jí nic neproved. Něco jí muselo přelítnout přes nos.
Jdu dolů po schodech a přemejšlím o myšlenkách kočkenů, tedy konkrétně Cyrdy, která porušila svůj zvyk a nepřišla se muckat hned nad schodama. Sejdu dolů a už je mi to jasný. Ze zdi schozenej luk, tětiva namočená v misce s vodou hned pod čerstvým a netknutým balíčkem kapesníků už pěkně nacucaným vodou.
Ta potvora dobře ví, co se nemá.
Včera navečer jsem se s ní honil, když popadla Kaččinu půlpiškotu (to je taková kožená špička, která se navléká na nohu při cvičení, když mají holky gymnastiku). Nejdřív bafla jednu. To jsem jí rozmluvil. Pak sebrala druhou a tu už nepustila. Když jsem jí ponásledoval k misce s vodou, kde jí chtěla vyprat, prudce zatočila pod schody těsně před tím, než jsem jí chytil. Půlpiškotu nechala schovanou půl metru od misky s vodou pod schody tak, abych já jí neviděl a ona jí měla co nejvíc po ruce, až jí bude chtít vyprat. Pak si sedla u paty schodů jako nevinný koťátko (měří jen necelej metr bez ocasu) a předstírala, že se diví, proč jí honím takhle před spaním.
Nu a teď ráno tohle.
Zase měla velký prádlo a tuší, že já zrovna prát nechtěl. Tak dělá, jako že si mě nevšimla, jelikož tuší, že by dostala jednu za ucho.

poslední výsadkář

Stih' jsem ho na poslední chvíli.
Už měl nakročeno přes práh a protože něvěřil, že by ho při jeho prvním kroku nikdo nevyfotil, čekal, jestli si to třeba ještě někdo nerozmyslí.
Rozmyslel jsem si to.
Hned jak jsem vstal, šel jsem se podívat, co kosi v hnízdě. Ono totiž přes noc napršelo nějakých 16 mm, tak jsem byl zvědavej, jestli jsou už po tý sprše usušený.
No jak píšu: stih' jsem to jen tak tak. Poslední kos už měl nakročeno z hnízda a čekal, až ho při tom výsadku vyfotím. Fotka se zdařila a třetí z bratří se vydal do světa.
Tož ať vám to lítá, kluci!

A tuhlec pro laskavé čtenáře je ta poslední dnešní fotka kosího výsadkáře

P5240142


a ještě pár obrázků ze soboty jako přívažek, abyste viděli, jak vypadá tříhlavá kosí saň:

P5210030

P5210062

P5210068

P5210228

P5210252

P5210272

P5210297

P5210380

P5210535

druhý týden bez skořápky

Kosi za sebou mají další (nestihl jsem to přesně odpozorovat, ale myslím že necelý druhý) týden bez skořápky. Vypadá to, že nakonec zůstali jenom tři, protože ten čtvrtej z vajíčka už asi nevyleze. Ovšem mají se k světu a rostou jako z vody. Před týdnem ještě neviděli a dneska už koukají a natahují zobáky. Tož tady jsou:

kosi_160518

3 + 1

Chvíli jsem si hrál s myšlenkou, že sem ten obrázek umístím jako hádanku, ale pak jsem myšlenku odehnal. Tohle hádat nebudeme, to je jasný. Jak už jsem totiž předevčírem předpovídal, tak se stalo. Z vajíček na hnízdě se pomalu klubou kosi. Právě před dvěma dny večer tam byl jeden mrňavej a včera večer už byli tři. A jedno vajíčko.
Takže tu máme je 3+1:

3+1

týden na hnízdě

Po týdnu je třeba podat zprávu, jak je to s tou naší kosicí.
Inu jak by bylo. Pořád sedí na hnízdě a pořád sveřepě kouká a ani se nehne i kdyby jste jí civěli z půl metru přímo do obličeje. Musí si uhájit to svoje a zatím to vypadá, že jí to vychází.
Kosi sedí na vajíčkách asi tak dva týdny, takže se dá očekávat, že koncem tohohle týdne, pokud půjde všechno podle zaběhnutého přírodního jízdního řádu, budou v hnízdu malí kosové. Uvidíme. Podám průběžně zprávu. Dnes obrázek přísné kosice:

kosice160507

Plácnem si?

"Plácnem si?"
"A to víš, že jo, Cyrdo, a co vlastně chceš?"
"Co bych asi tak chtěla? Podrbat za ušima přece!"
"Dyť zrovna večeřím."
"No a co? Vod tý doby, cos' přišel domů, sis mě všimnul jenom jednou. To je nějakej pořádek?!"
"Ale prosimtě, tebe přece nejde přehlídnout, válíš se mezi dveřma a každej tě musí překročit."
"Já se neválím!"
"A co teda děláš, dyž se neválíš?"
"Já dohlížím na to, jestli jste všichni doma."
"No to jsme, jak vidíš."
"Vidím. A taky vidím, že mě nikdo nemucká. Tak si plácnem?"
A Cyria pořád stojí na zadních, levou tlapu položenou na desce stolu a pravou napřaženou a rozataženou jako hokejovou lapačku.
"No jo, plácnem si."
Plácnu si s Cyrdou a začnu jí drbat za ušima.
Dosáhla cíle, nechá se pomuchlat, umeje mi ruku a pak si lehne do kouta za mojí židlí, ze kterého má přehled, jestli dojídáme, co máme na talíři.
Protože jinak by to nebyl žádnej pořádek.

na kočičí stezce

Týdenní výpadek deníku jsem si naordinoval spolu s paní doktorkou z pohotovosti, která mi potvrdila, že je potřeba brát penicilín a bejt v klidu. Když v klidu, tak úplně a tudíž nebylo o čem psát.
Ale o víkendu jsem s tím seknul a to především proto, že mi došel ten penicilín no a taky bylo docela hezky, takže drobná činnost na zahradě nezaškodí.
A jak tak mápracovitáHanička cosi činí, přijde na to, že máme v jednom keři zase hnízdo.
Jo, je tam, kosice sedí na vajíčkách. Kouká krz větvičky a nehne se, ani když jste metr od ní. Druhé hnízdo jsem našel v dalším stromě, jenomže to se zdá být opuštěné. Takže co teď s tím kosem? Nechat ho být, řeknete si. No jo, to máte pravdu, jenže ona si ta kosice postavila bejvák zrovna pod místem, který od nepaměti používají kočky k přelejzání našeho plotu. Sára tu stezku tenkrát založila a dokud byla na živu, hlídala si jí se vší kočičí vážností. Teď běhá po věčných lovištích a tuhle pozemskou stezku přenechala k užívání jinejm chlupatcům. Což ovšem ta kosice zřejmě netuší.
Co s tím?
Přenášet hnízdo je nesmysl. Zkusil jsem tedy udělat překážku.
Ono je to v takovém místě, kde se plot zdvihá o úroveň výš a dá se právě po té vyšší podezdívce přejít a skočit dovnitř do zahrady. Zalátal jsem tedy to nebezpečné místo takovým trojúhelníkem spleteným z plotového drátu. Třeba to kočky nepřelezou a odradí je to. Alespoň na tu dobu, než se kosi vylíhnou a odletí.
A příště si snad ti ptáci vyberou lepší místo.
Co je to taky za nápad, dělat si hnízdo přímo na kočičí stezce.

máme novýho ptáka

"Máme novýho ptáka," pravila máčipernáHanička v sobotu po ránu.
Není divu, že mě ta věta krapet překvapila svojí nahotou, jelikož jsem na tom nebyl s oblečením o nic líp, protože bylo právě to ráno a v sobotu ráno nebývám zrovna ve fraku.
Tázal jsem se tedy, co že tím máveseláHanička myslí.
Je to duše čistá a pravila, že je červenej a že ho eště neviděla, což mě nijak neuklidnilo.
Uklidňující bylo to, že při tom pohlížela z okna.
"Teď jsem ho viděla na krmítku."
"Aha," děl jsem významně, "toho jsem zahlíd' včera u sousedů."
"Jo, teď tam je, podívej!"
Podíval jsem se a viděl. Ano, tenhle ptáček tu ještě nebyl. Nuže honem pro foťák, fotit jen přes okno, aby neulít', jde pouze o dokument, nemusí to bej čistý. Stihl jsem ho blejsknout a hned jsem šel do knihovny pro knížku s obrázky od Svolinského. Stačilo zalistovat, porovnat a měli jsme i jeho jméno. Hýl obecný.
Takže teď už můžeme dětem vysvětlit jak to vypadá, když se řekne, že má člověk hýla na nose.
Nu, šel jsem se umýt a obléknout, abych nepohoršoval. Určování ptáků jsme měli ten den už za sebou.
Dlužno ještě podotknout, že v neděli k nám zavítal další host, Zvonohlík. Ale tomu už nebyla věnována taková pozornost, neboť je podtatně menší než Hýl a objevil jsem ho já, což význam jeho návštěvy podstatně snížilo.

koncert vrcholí

Já se ještě jednou vrátím k tomu letošnímu jarnímu zpěvu, který mě budí a každý rok se na něj těším. A to je právě to. V zimě je ticho a v létě už to nění tak mohutná zvuková vlna a pomalu to utichá. Prostě ten jarní ptačí chorál je každoročně očekávaná událost. A protože je člověk nedočkavej, furt poslouchá, kdy to začne.
Pochopitelně, letos už to začalo, ostatně předchozí dva zápisy o ptačím zpěvu vypovídaly. Jenomže ta nedočkavost celout u akustickou událost ještě umocňuje, protože vždycky před tím, než ještě o půl šesté vstanu, stražím uši a poslouchám, kolik zpěváků už je vzhůru a koncertuje.
Ono se to startuje pomalu,
podle pořadníku a podle toho, jak přilétají. Když už jsou všichni, koncert je opravdu hlasitý. No a toho se právě nemůžu dočkat. To vám je takovej báječnej budíček, že se budím ještě před tím, než spustí, abych ho nepropás'.
Pochopitelně, že trošku přeháním, v pět určitě nevstávám jen proto, abych slyšel, jak si ti naši zpěváci vytahují tričko, kdo zahuláká hlasitěji. Pravdou je, že každé ráno se snažím porovnávat hlasitost a mohutnost toho zpěvu s tím, co si pamatuju z minulých ročníků tohohle jarního festivalu, a dávám pozor, kdy asi tak by mohl být nejvelkolepější. To je pak ta pravá symfonie.
Nu a myslím, že v těchto dnech koncert právě vrcholí. Zrovna asi tak před hodinou jsem si to užíval. Nejmíň jako sami ti zpěváci všude kolem.
Tož dobré ráno!

než tam vletí jak splašenej

Hemží se nám to tu čtyřnožci i dvojnožci rozmanitých druhů. Před lety někdy na začátku deníku jsem si tu psával o srnci Bedřichovi, kterého bylo poznat už na dálu a bydlel tu s námi. Další záznamy jsou o mlocích v lese, o žabách u rybníka, o opeřencích v čele s kosem, který tu je trvale, o muflonech a kancích u Vraného, o kanci u nás v ulici, o zajících na zahradě a sousedovic ovcích ani nemluvě. Inu je to tady jak v zoologický zahradě. Těší nás, že se občas s nějakým tím živočichem potkáme, i když například před kanci máme respekt. Ten respekt je vzájemný. Tedy většinou.
Například včera jsem byl svědkem toho, jak jsme - tedy my, lidi za volantem - respektovali jednoho srnce. Ovšem on nás naopak nerespektoval.
Totiž silnice mezi Černíky a Zvolí je dost frekventovaná a člověk by čekal, že to zvěř z okolí bere jako samozřejmost a zvykla si. Ono to tak možná i bude. Jen nevím přesně, na jakou samozřejmost si zvykl tenhle srnec. V tom úseku mezi Šmoulovem a hřbitovem je z obou stran pole. A po tom poli směrem od bývalého zvolského prasečáku klusal srnec. Kolmo k silnici. Bylo jasné, že nemá v úmyslu se jít jen tak podívat, kdy jede autobus. Měl v úmyslu přeběhnout cestu a vydat se dál směrem k Okrouhlu. A jak si usmyslel, tak udělal. Bez zastávky pokračoval v klusu. Viděli jsme ho. Já i kolega řidič v protisměru. Zastavili jsme nějakých třicet metrů od sebe. Za námi další auta, utvořila se mírná kolona z obou stran. Srnec se ani nerozhlíd', sebevědomě překlusal silnici a zamířil, kam ho nohy nesly.
Zpoza volantů jsme na sebe mávli jako že dobrý, že cesta je volná a jeli jsme si taky po svých.
Jen ten respekt zůstal tentokrát pouze na naší straně, protože srnec si ani nevšim, že přebíhá frekventovanou silnici třetí třídy a měl by se aspoň rozhlídnout, než tam vletí jak splašenej.

kos je kámoš

Slunečný víkend byl v předpovědích jednoznačným trhákem, ovšem až do pátečního odpoledne to nevypadalo. Doslova na poslední chvíli se počasí rozhodlo následovat, co bylo předpovězeno a vytáhlo v sobotu i v neděli zahrádkáře na zahrádky a výletníky na výlety. My se tentokrát zařadili k těm prvním, poněvadž bylo třeba zahrádku upravit. Ne snad, že bychom teprv teď začali, ale pořád je co dělat. Já si na víkend naplánoval opravu plotu, což je v našem podání jakési záplatování. Zalíbill se nám totiž přírodní vzhled opršelého dřeva jako pozadí pro rostliny na zahradě a tudíž je plot obložen bambusovou rohoží, která ovšem není věčná. A protože je to rohož, dá se opravit, dalo by se říct: záplatovat. Už jsem vyzkoušel několik metod a nejlepší je novou rohož v celé její délce připevnit vodorovnými pásy bambusu. Jednak to vypadá docela dobře a druhak to dýl vydrží.
Nuže tedy opravoval jsem, co v zimě potrhal vítr, záplatoval, co chybělo a zas to vypadá k světu.
MáveseláHnička cosi stříhala a stříkala, děti dělaly psí kusy a Cyrda přihlížela.
Ona totiž Cyria doma nevydrží a když jsme na zahradě, musí jít za námi. Jednak jsme tam všichi a druhak je zahrada plná ptactva. Uvnitř za oknem se zdá, že to není ono, takže je třeba jít to zkontrolovat ven. Ovšem venku Cyrda na ptáky zubama necvaká, jako za oknem. Kouká po nich, že si hlavu může ukroutit. Nemám tušení, jestli si bere k srdci mé důkladné upozornění, že kos je kámoš a ostatní taky a že kámoši se nežerou. Pravdou je, že na nikoho z nich neútočí. Zatím. Možná je to tím, že jsme pořád kolem a tudíž je neustále pod dohledem. Za nějakou chvíli, když se důkladně přesvědčí o tom, co a kdo všechno je venku na zahradě, už je zase u dveří a domáhá se jejich otevření. Nu a pak si vyskočí na tu její rozhlednu u okna a omrkne skrz sklo, jestli je to pořád stejný zvenku i zevnitř. Usoudí, že se nic nezměnilo, stočí se do klubíčka, zívne a usne.
Byla to šichta s těma ptákama. Tak mě mějte rádi a nerušit.

další do seznamu

"Koho tam, Cyrdo, zase máš?"
Cyrda klape zubama a nevnímá otázku.
"Tak Cyrdo, koho tentokrát?"
Zase jen to klapání. Jdu se podívat. Pochopitelně, opeřenec. Cyrda po svém zvyku klape zubama (
popsáno zde), ovšem během let už rozšířila okruh svého zájmu z původní úzké specializace na vlaštovky. Náš kos se prochází po trávníku a Cyrda to komentuje cvakáním čelistí.
"Hele, Cyrdo, na ptáky nemůžeš cvakat, ty máme rádi," snažím se jí marně vysvětlit, "a na toho kosa už vůbec ne, ten je náš. To je kámoš."
Klape dál. Marná snaha přivést jí k rozumu. Tedy k rozumu lidskýmu. Podle kočkeního je kos kořist a proto je na něj třeba klapat zubama.
Koukám, na koho to pořád klape, když kos už odběhl za dům a nic nevidím. Á - támhle je něco. Takový zrzavý. Že by už rehek? Ale ne, ten má oranžovej ocásek. Musím se podívat, kdo to k nám přilít'. A vida, máme tu novýho hosta a Cyrda o něm věděla první.
"Je to červenka, Cyrdo, další kamarád, na kterýho se necvaká zubama, viš?!"
Tak to máme dalšího strávníka do seznamu. V neděli jsem už taky viděl konipáska a rehka, takže za pár dní už budem zase kompletní.
Budu muset zajít pro slunečnicová semínka, už docházejí.

drozd na cedru

Je to čtrnáct dní a dva roky, co jsem se tu opět jako každoročně zmiňoval o ptactvu nebeském, najmě pak o našem kosovi, který každé jaro zpívá touhle dobou svojí písničku. Laskavý pan čtenář Ilja Vietor, se kterým si občas dopisujeme, mi však oponoval, že je to drozd zpěvný a že ho dobře zná, neboť koncertuje i u nich v Innsbrucku.
Zde si dovolím citát z jeho dopisu:
…on sa ten Váš kos volá umeleckým menom "Drozd zpěvný"
a preto asi každé ráno solíruje. Ja ich mám v Innsbrucku, v meste, vo
dvore obytného bloku, v záhradách a je to neuveritľné ako koncertujú
ešte predtým než vyjde slnko - o šiestej ráno, keď robím kávu tak
nepotrebujem rádio ...
Před těmi dvěma lety jsem
vedl důkazní řízení i s fotodokumentací, abych mohl doložit, že u nás je to kos, tedy náš kos s oranžovým zobákem, co huláká už od božího rána. Drozd přiletěl koncertovat až po něm.
A stejně je to letos.
Náš kos začal ladit formu hned po sýkorkách a
podle pořadníku už dorazil i drozd. Teď už zase koncertují všichni společně a abych učinil zadost vědecky objektivnímu pohledu na věc, přikládám tentokrát doklad o tom, že i ten drozd nám zpívá. Na tom cedru, co je vidět na meteokameře.
Tož hezké jaro do Innsbrucku i dál do světa!

Drozd_na_cedru

moh' pobejt dýl

Vloni byly Velikonoce o týden později a sněžilo. Ostatně se můžete podívat sem do archivu, že nekecám. Ovšem sníh není tou pravou příčinou, proč jsem si vzpomněl na loňské svátky. Tím pravým důvodem je stehlík. Ano, ten barevný ptáček.
Totiž vloni jsme ho tu poprvé zahlédli. On je k nepřehlédnutí, takže se není co divit, že vzbuzuje pozornost. Nu a letos přilétl znovu. Tentokrát sám a zase na Velikonoce. To zajímavé na tom je, že ani vloni ani letos se nezdržel. Byl tu jenom na den.
Začínám mít podezření, že si nás našel jenom jako stanici na mezipřistání a doplnění paliva, aby mohl pokračovat někam dál. Kam dál, to pochopitelně nevím, zprávu nám tu nenechal. Ale ať je to jak chce, zdá se, že tenhle velikonoční ptáček to má nalajnovaný dost jasně. Přiletí si pro pomlázku, zazpívá a pokračuje si po svých. Je na něj hezkej pohled, ale příště by klidně moh' pobejt dýl. Takhle ho člověk sotva stihne vyfotit.

stehlik_2016

necukej, ať tě nekousnu

Protože jsou každej jinej, mají pochopitelně naši kočkeni i jinej přístup k muckání. Takovej Max zdrhá, jen vidí něco velkýho. Největší jsem u nás doma zatím já, takže nejčastěji zdrhá přede mnou. Ovšem večer pak přijde, když sedím na kanapi, a dožaduje se muckání, což mu někdy dovolím, někdy ne. To podle toho, jak moc ten den přede mnou zdrhal.
To Cyrda, ta to má jinak. Ta má řízený muckání jako součást celodenního programu. Důsledně dodržuje muckání ranní, odpolení i večerní. Při příchodu i při odchodu z domu asistuje, dělá, že dohlíží a čeká na pomuckání.
Ovšem včera jsem zřejmě nějak nedodržel program či co a o něco jí ošidil, takže si přišla pro nášup.
Tedy to je tak: Cyria to chápe jaksi recipročně, totiž tak, že když vy jí muckáte, musí ona umejt vás. Tim svým blemcákem drsným jak šmirgl. Takže si například někam sednete, ona přijde, vy jí pohladíte a ona vám za to začne drhnout rašplí lejtko. A musíte to vydržet, protože jinak byste se dopustili urážky a neúcty k její péči.
Já jsem se právě té neúcty dopustil sedě na židli a drbaje jí za ušima. Drbání logicky vyvolalo potřebu umejt mi ruku, což jsem chvíli strpěl a pak jsem potřeboval ruku zase na stole. Takže: "Dost už, Cyrdo."
Ale kdepak!
Jen jsem naznačil, že už se nenechám voblizovat, Cyrda mi popadla zubama prst a přitáhla si ho zpátky, že prej eště není dost umytej. Samozřejmě, že nekousla, to ne, ale přitáhla si mě jako například malý kotě tak, aby mu neublížila. Citlivě, ale neústupně. Chtěl jsem znovu ruku odtáhnout a znovu si jí podržela.
Koukla na mě: "No tak, pane! Co to je?! To se tady budem přetahovat? Já ti tady meju ruku, tak to prostě vydrž, než s tím budu hotová. Dyť je to jenom chvilka."
Držel jsem, co se do mě vešlo. Jinýho mi nezbejvalo.
"Tak už to je a příště tak necukej, ať tě nekousnu," zavrněla a skončila drhnutí.
Ještě zkontrolovala, jestli mám ruku dost umytou a jala se čistit vlastní kožich.
Zřejmě nebyl dost umytej.

podle pořadníku

Pořadník, to je zaklínadlo dosud platné. Když jdete na ouřad, dostanete pořadové číslo. Když číslo nemáte, jste … bez čísla.
Pořadník býval na kdeco, svého času i na auta v Mototechně. Ostatně, pokud to nepletu, na některý nový Škodovky je tu pořadník zas. Nějak je prej o ně zájem či co.
Ovšem není mi moc jasný, jakej zájem a pořadník by moh bejt tady na těch pár bidýlek u nás. Nu ano, je tu několik míst, ze kterých se to nejlíp rozléhá po okolí. Například u sousedů na štítě nebo na vrbě, u nás na štítě, na plotě nebo na jerlínu, vedle na novém štítě u nových sousedů, no prostě dost místa k hulákání na lesy. Všude je rozhled, všude se dá zpívat, místa je tu dost.
Tak k čemu ten pořadník?
Už dobře čtrnáct dní tu zpívají sýkorky. Nebo spíš sýkorové. Kos jenom přihlíží. Přilétli už zvonci a ti taky nic, jenom se cpou v krmítku. Jenomže já dobře vím, že největší rámus dělá vždycky právě ten náš kos a tomu sekundují sborem všichni ostatní. A on nic, on mlčí. Asi bude na něj ještě brzy.
Zpěv se ozývá, to ano, ale jenom ten sýkorčí. Ostatní ještě ani neladí hlasy. Že by nakonec přeci jen měli taky nějakej ten pořadník? Nejspíš jo. Budou mít někde zaznamenáno, že sýkorky jsou tu doma, tak můžou hulákat na jaře jako první, pak ti ostatní. Jako druhý zřejmě přijde domácí pan kos. Dává si na čas, protože dobře ví, že ho rozhodně nepřeslechneme. A po něm asi drozd, až se uráčí přiletět. To už bude znamení, že to letos zase začalo, to jaro.
Ovšem zatím je to jenom piánko. Zatím jen ty sýkorky - hezky podle pořadníku.

dopněk: od pátku už zpívá i náš kos - zřejmě se to jaro vážně blíží

Keko

"Slyšelas' to v noci?"
"Co?"
"No ten rámus."
"Jakej rámus?"
"Ty zvuky. To klapání a kňourání."
"Já nic neslyšela, já si vzala prášek. A nahráls' to?"
Tím byla výpověď o podivných zvucích obrácena vniveč, neboť jsem to nenahrál.
Jenomže koho by taky napadlo nahrávat někdy v půl třetí ráno takovej rámus. Navíc ještě v půl třetí o sedm hodin dopředu posunutejch. To snad ani neumím spočítat. Tak jsem to jenom poslouchal.
První dvě noci jsme totiž spali v Ubudu v takovém příjemném zařízení, o kterém jsme ovšem netušili, že v noci kňourá a klape. Pak jsme přejeli do hotelu mezi rýžovými poli a tam nic nekňouralo. Tam jenom po schodech skákala žába velká jako bábovka. Když jsem jí chtěl dát pusu, jestli třeba není zakletá, utekla dřív, než mě máopatrnáHanička okřikla, abych se necicmal s tou havětí.
Nu a v další vile zase nic, až v tom posledním hotelu jsem to v noci zase slyšel. To už mi nedalo a v místní hospůdce nad útesem s výhledem na Tanah Lot (viz poslední záznam v rubrice
Telegraficky) jsem se zeptal. A paní hned věděla. A že prý je to Keko.
Už jsme od našich průvodců věděli, že na Bali se dávají tvorům jména podle zvuků. A tohle docela sedělo. Domysleli jsme si, že je to gekon. A protože jsem ho nenahrál sám, musel jsem ho vygůglit. A je to von!
Dělá rámus dvojhlasně úplně stejně jako ten náš.
Tuhle si ho poslechněte.
Ale doporučuju v nějakej lepší čas, než vo půl třetí ráno.

do krmítka

S tím sypáním do zobáku to není jen tak. Slunečnicová semínka mám v zásobě, o to nejde. Jde o strávníky.
Totiž mírný průběh počasí mě přiměl k tomu, abych nechal naše tradiční strávníky hledat si potravu přirozenou cestou. Tudíž se tu na začátku podzimu několikrát stavily naše sýkorky v krmítku, ale když zjistily, že pan domácí skrblí na těch pár semínkách za slunečnice, zřejmě se poohlédly jinde. Kos, ten je tu místní, ten si to denně kontroluje, takže má přehled o tom, kdy sypu do krmítka a včera to zrovna odpoledne sledoval a hlasitě komentoval. Sýkorky holt mají no to krmítko jinej pohled a pokud není plný, neukážou se. Takže teď, když máme nasněženo a začaly mrazy, sýkorky jsou na stravu asi už někde jinde.
Jsem zvědavej, jestli přiletí jako každou zimu, když začnu plnit krmítko. Zatím to vypadá, že hlavní strávníci jsou jen ti kosi. Ovšem není mi úplně jasný, kterej z těch čtyřech, co jsem tu o víkendu napočítal, je ten náš. Minulé roky to bylo jasný, byl tu jen on s kosicí, ale letos si zřejmě pozval příbuzenstvo, jelikož má zřejmě pocit, že u nás hlady nezůstane. No, má pravdu.
Uvidíme, jak brzy to přiláká i další ke stolu. Totiž do krmítka.

vegáč

Kočkeni jsou sice domácí, ba přímo domácí mazlíčkové, ven chodí málokdy a povolenky na toulání nedostávají, ale přeci jen nějaké ty zvyky od pradávných předků zdědili, což se projevuje například tím, že když vám vlezou na klín, tak vás nejdřív pošlapou, aby si urovnali pelíšek.
A taky škrábáním.
Máme naštěstí kočkeny vychované, takže škrábání je povoleno a provozováno výhradně na škrábadle. Kdo kočkeny nemá, budiž mu na vědomí dáno, že škrábadlo je v principu nějaký papírový tubus omotaný sisalovým provazem. Tubus nebývá jeden, bývá jich víc, jsou na podstavci a je z nich sestavena konstrukce s různými plošinami a odpočívadly a pelíšky. Velikost a výška je čistě na libovůli páníčků.
No a tahle libovůle je u nás už nějaký čas sporem. Totiž: škrábadlo je užitkový a spotřební předmět, za nějaký čas se oškrábe, čouhají z něj cáry, je třeba ho vyhodit a nahradit novým. A tady se ty názory na věc různí.
Já dávám přednost laciné verzi a složení jednoho užitkového monumentu z více celků. MálaskaváHanička na to hledí jako na estetickou záležitost a preferuje vzhledařsky vytříbený a vkusný kočičí palác. Jenomže mezi užitkovým a esteticky vytříbeným škrábadlem je rozdíl dvoj až čtyřnásobku ceny a já tam pořád vidím, jak ty naši kočkeni vytrvale drásají jednu tisícovku po druhé až z nich nic nezbyde. Teda z těch tisícovek.
Domácí situce kolem škrábadla se však v posledních týdnech stala neudržitelnou, neboť sisal je už všude, tekže výměna je nutností. Po dlohých argumentacích se mi nakonec podařilo dosáhnout jakéhosi kompromisu a reletivně nedrahé škrabadlo už je na cestě. Ale i tak je dražší, než kdybch ho jako minule složil ze dvou menších, ovšem méně hezkých.
Pro tentokrát jsem to teda jakž takž ustál, ale příště nevím nevím: pokud bych prohrál, budou mít kočkeni luxusnější prolejzačku, než já kanape.
Jó, bejt u nás zaměstnanej jako kočken, to je holt vegáč. *)


*) … pozn. překl.: vegáč - hovorový výraz pro snadné živobytí, tedy snadnou vegetaci, veget … vegáč