WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pf 2017

pf2017

šťastné a veselé!

potucek_161222

dřív, než sklapnou čelisti

V dílech s, řekněme, fantastickým či pohádkovým námětem se objevují lecjaké předměty, které mají tendenci se do vás pustit. Už třeba ten vzteklý svrchník barona Prášila, který rozcupoval celý šatník na kousky. Nebo ten bagr z filmu Svět patří nám (připouštím, to není pohádka), kterej vypadá jako drak a chce sežrat .. teď zrovna nevím koho. V nebo W? Příkladů oživlých strojů je spousta. To jsou ovšem pohádky.
Denně potkávám jednu současnou potvoru, která se mě snaží sežrat. Vrata. Vrata do garáže.
V domě s našimi kancelářemi totiž máme vjezd s dálkově ovládanými vraty. A ta si žijou vlastním životem. Tedy měla by fungovat jako normální vrata. Zmáčknete knoflík, vyjedou, zmáčknete druhý knoflík, sjedou. Ale to ne. Kdepak.
Začíná to tím, že mačkáte jako diví. Pak jedna vrata vyjíždějí nahoru. Vjedete a chcete otevřít vrata druhá. A to už sjíždějí vrata první. Jentaktak se vysmeknete zpod jedněch vrat a málem narazíte do druhých, která se zastaví, jelikož jste vjeli do ochranné zóny. Pak vyjedete na dvůr a zase mačkáte a napotřetí se to konečně začne celý zavírat. Když odjíždíte, ta tlama vás při určitém pořadí zmáčknutí knoflíků málem schramstne a chová se velmi umíněně s jasným záměrem nepustit vás dřív,dokud si alespň žďabec neukousne.
Doteď jsem nepřišel na to, jak hladce projet. Zatím to ale vždycky skončilo mým vítězstvím a stačil jsem prchnout dřív, než čelisti sklaply.
Doufám, že mi to vydrží.

svítí mi stromeček

Už vám svítí stromeček? Ne? Tož mně jo.
Nesvítí mi jen tak ledajakej stromeček. Svítí, bliká, až zrak přechází. Palubní deska auta.
V neděli odpoledne jsem otočil klíčkem a to jsem zřejmě neměl dělat. Buď jsem otočil špatně nebo ve špatnej čas, v každým případě jsem kromě nastartování motoru spustil i barevnou hudbu. Kromě té zábavy se světýlky ještě funguje i další kratochvíle. Auto jede jenom na jedničku. Vyšší rychlost odmítá zařadit. To vám najednou je všechno jinak. Jedete třicet, čtyřicet, všichni vás předjíždějí a kupodivu na vás nikdo netroubí ani nebliká. Zřejmě chápou, že máte jiný starosti, než se honit za nějakým cílem.
A tak jedete do servisu. Cesta, která normálně trvá tak dvacet minut, vám zabere hodinu. Nu a tam se dozvíte, že jste přijeli nevhod, jelikož mají nasmlouváno víc práce, než vůbec do konce roku stihnou. Ale že se na to podívají. Co vám zbejvá. Necháte tu pojízdnou světelnou šou u nich a doufáte, že to nějak dopadne.
Nu a v tom doufání jsem i teď, poněvadž mi včera pan technik volal, že by to mohlo bejt starým olejem v převodovce a že to zkusej vypláchnout a vyměnit a že mi zejtra (tedy dneska) zavolá. Ale když to tím nebude, že mi to vopravěj až příští rok.
Tož tak. Dneska se uvidí.

… a vidělo se.
Opravdu stačilo vyměnit ten automatickej olej a automatická převodovka automaticky naskočila a už zase funguje, pročež nic nesvítí a stromeček bude zas až na vánoce, jak má bejt.

čistění výměnou

Počítám, že se asi mejete. Určitě párkrát za sezónu nebo alespoň před svátky. Člověk musí bejt čistotnej, jinak nevobstojí, jelikož by nad ním ty čistotný vohrnovali nos. Pročež jsem taky čistotnej a to se mi tuhle zase vymstilo.
Totiž čistotu nelze omezovat jen na čistotu těla či duše. Je třeba udržovat v čistotě i své okolí. A to je ta potíž.
Taková klávesnice od počítače. Denně je používána, mnohdy současně s jinou činností, kupříkladu se snídaní či pitím kávy. O polité klávesnici kofolou jsem tu možná už psal a pokud ne, není to nic neobvyklého. Pokud se vyvarujeme všech nástrah výše jmenovaných, za čas se stejně nevyhneme pohledu na klávesnici mírně umolousanou. Obzvlášť je-li bílá. Moje klávesnice jsou bílé. Tedy je potřeba je občas vyčistit.
Ano, správně tušíte blížící se pohromu.
Klávesnici lze čistit mnhoha způsoby a všechny jsou destruktivní. Ta moje klávesnice je děsně dobrá a děsně nesnášenlivá. Vydrží totiž téměř všechno, ale nesnáší čistění. Na sucho jí to nevadí, ale jak na ní vezmete vlhkej klůcek, je zle. Jenomže bez navlhčení to moc čistit nejde.
Nu tak jsem to tentokrát vzal téměř laboratorně opatrně. Navhčenej ubrousek, klávesnice vzhůru nohama, teda dolů klávesama, vyklepanej prach a smetí, jemné potírání pouze povrchu kláves nepatrně navlhčeným ubrouskem. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Jen eště tuhle cosi vyfoukneme. Je ne to sprej se stlačeným vzduchem … tak ještě tady a … a kruci! Von je ten stlačenej vzduch tekutej a … a zatek do klávesnice a … a je to v prdely!
Tak to bysme měli. Mám už třetí krásně čistou klávesnici. A můžu si je všechny provrtat, pověsit na krk a nosit je s nálepkou "Takhle strýc Podger pravidelně čistí klávesnice".
Inu tak, eště, že se to dá dost rychle koupit. Oni s tím v tom obchodě zřejmě už dopředu počítají.
S tím čistěním výměnou.

mně taky jednu

Na každýho jednou dojde.
Došlo i na mě, potažmo na mojí starou občanskou legitimaci. Pomalu se začala jaksi ztenčovat, jelikož jí odpadávaly věkem jedna vrstva za druhou. Zřejmě ta původní laminace nebyla nijak extra fortelná, čímž soudržnost jednotlivých vrstev nevykazovala ani zdaleka pevnost hráze někdejšího socialistického tábora. Jednoduše řečeno věkem se z té mé občanky oloupalo několik vrstev až se z ní stala, jak děl jeden policista, co jí zkoumal, výrazně odlehčená verze.
Nu a při snaze jednoho velmi ochotného bankovního úředníka napravit stav věci se z mého občanského průkazu stal občanský cár a mě nezbylo, než se dostavit na příslušný úřad, přiznat se ke všemu a nechat si vystavit občanku novou, tentokrát už velikosti i pevnosti kreditní karty.
Dostavil jsem se a pravím, čeho je mi zapotřebí. Paní byla obzvlášť milá, měla pochopení, ale přesto mi tu starou prostě sebrala se slovy, že tohle mi vážně nemůže nechat. Inu, když nemůže, tak nemůže.
Jsa poučen z internetových vyhledávačů tázal jsem se, zda má smysl si objednávat průkaz s čipem. A ta upřímná paní mi velmi upřímně odpověděla, že v žádném případě. Že ten čip je úplně k ničemu a že byla na školení a tam nějaký náměstek někoho, kdo to má na starosti, vyjevil svou vizi, že snad v roce 2018 bude mít smysl něco podobného uvést do života, ale že to bude něco úplně jinýho a kdyby to náhodou dovopravdy bylo, tak to stejně bude zadarmo a hlavně případná výměna mě nebude nic stát.
Suma sumárum, v poslední době prý nevydávají jiné občanky, než ty bez čipu.
Tož mně taky jednu, pravil jsem a nechal se vyfotit.
Paní děla, že takhle se jí na fotce líbím a že to tak můžeme nechat, pokud s tím budu souhlasit. Souhlasil jsem a jednadvacátého si prý mám přijít a mít vymyšlený PIN, jelikož bez něho se dneska vobčanky nevydávaj.
Nuže tedy občané: pokud to potřebujete, ničeho se nebojte a klidně si nechte vyměnit občanku za novou bez čipu. Bude vás to stát stovku, ale pozor! Bez PINu to už nejde.

EET na tři papírky

"No to je přece jasný," slyším argumentaci stran zdražení v hospodách.
"Mně to jasný není," pravím já.
"No přece ty hospodský budou teď muset všechnu tržbu přiznat."
"A to vadí? Jsem myslel že je to normální."
"A z čeho si myslíš, že platěj zaměstnance?"
"Normálně ne?"
"Normálně by za ně museli eště platit daně a pojištění. Takhle je platěj bokem z toho, co nepřiznaj, aby nemuseli ty dávky vodvádět."
"Aha … tak to sem teda blbej, to sem nevěděl."
"No, to seš."
Takže jsem byl poučen a o něco míň blbej jsem šel do hospody na oběd i první den zákonem zavedené elektronické evidence tržeb.
"Dobrý poledne, tak co EET? Jak vám to funguje?"
"Nefunguje. Nejde nám kasa. Tak abysme to mohli hlásit, píšeme si to všechno na papírky. Na tři papírky. Jeden na stůl, jeden pro mě a jeden na kasu. Pakárna."
"Dyť dycky stačilo hlásit, kde jsem seděl a zaplatit…"
"Jo, ale to fungovala kasa. Teď nefunguje. Teď píšem papírky."
"Ale jídlo je furt dobrý."
"To je, ale ta pakárna."
Tož tak.
První den používání elektronického biče na šedou ekonomiku proběhl na různých úrovních různě.
Pan ministr si pochvaluje, jak mu bič pěkně práská, já se dozvěděl, co jsem nevěděl a v hospodě píšou papírky.

čeká nás čekání

Už jen čtyři neděle a zase to vypukne. Tak, tak, advent začal a jeho první neděle je za námi. U nás se to celé odehrávalo ve znamení událostí dlouho do předu plánovaných.
Předně v sobotu byl, jak v pátek oznámeno, Národní pohár ve wushu, což zabere vždycky celý den. Naši wušáci i Matěj zase pobrali nějakou tu placku, Kačka se zase o fousek zlepšila a tak to celé bylo pro radost. Jen na vyhlašování jsme nikdo nečekali, takže rozdílení cen proběhlo až včera, kdy dětem Tomáš přinesl příslušné metály a poháry, které si vybojovaly.
Ovšem radost pokračovala nikoliv kvůli těm medailím, ale proto, že večer jsme byli za odměnu zase v gymnastické tělocvičně. Děti už si dokáží poradit se skoky a přemety, takže to včera bylo jako v cirkuse. A to byla teprve ta pravá radost. Salta a přemety ze všech možných situací byly na pořadu večera a především Matěj ještě s jedním kamarádem skákali jako v bleším cirkuse. Nu, vyřádili se dosytosti. A to jsme do tělocvičny jeli rovnou z kostela, kde bylo žehnání adventních věnců a Kačka spolu s mouveselouHaničkou zpívaly ve sboru, aby byla ta správná nálada. Celý měsíc na to zkoušely a stálo to za to. Kostel byl plnej a to nejhezčí na tom bylo asi to, že si nikdo na nic extra nehrál. Prostě se sousedi sešli jako obvykle, pan farář (tedy u nás je to jáhen) připomněl advent, věnce požehnal, inu jako v kostele. Akorát, že u nás je to v džínách a tak nějak po sousedsku, protože se většinou všichni známe.
Nu a tak máme za sebou první neděli a teď nás čeká to čekání, jak říkal pan farář, tedy Vláďa, když povídal dětem o adventu.
Čekat se dá různě, tož vám přeju, ať je to čekání alespoň tak fajn, jako bylo celý tenhle víkend.

advent

hop

lev v kufru

Tak už mám zase lva v kufru. Zní to divně, ale je to tak. Není to lev ledajakej, ale čínskej a vždycky, když je nějaká sláva, vyrazí mezi lidi.
Kdepak, není to žádná kůže nebo vycpanina. Prostě kostým čínskýho lva. Zítra je totiž Český národní pohár wushu. No a na tom obvykle lvi vystupují. Ten náš žlutej je už takovej léty ošoupanej, ale rozhodně je nachystanej zase zatancovat. Tomáš s Vojtou si ho zase oblíknou a na té slávě předvedou lví tanec. Nu a pokud byste se chtěli podívat na čínské lvy a na soutěž ve wusu, přijďte zítra ráno. Tuhle jsou
informace o místě a čase konání.

zásadní změna

"Vy jste jistě jistě přijel autem," pravil jeden vlídný pán, se kterým jsem měl schůzku na Vinohradech.
"Kdepak, já jsem teď objevil lepší cestování. Tramvají."
"Tramvají?"
"No jo. Já totiž objevil perfektní místo."
"V tramvaji?"
"Jo, v tej novej. Tam vzadu na těch místech úplně na konci vozu."
"Aha?…"
Nevypadalo to, že by se mnou pán souhlasil. Ono je to autem jistě pohodlnější. To ano, to je. Jenomže tou tranvají to má taky svý kouzlo. Když totiž máte to štěstí a přistaví vám ten nový vůz s těmi obrovskými okny vepředu u řidiče a vzadu, můžete si, pokud je volno, sednout až úplně dozadu zády ke směru jízdy. A to dělám já. Změnil jsem původně upřednostňované sezení ve směru jízdy a koukání dovnitř do vozu.
Ta změna je naprosto zásadní.
Sedíte před obrovským panoramatickým oknem a máte fantastický rozhled. Já si to užívám a pozoruju, co všechno člověk nevidí, když jede autem nebo jde pěšky. Takhle máte čas, nic vás nerozptyluje a může vidět věci, které normálně přehlédnete.
Budete-li mít k takové cestě příležitost, můžu jen doporučit, což jsem učinil i na té schůzce.
"Víte, já si sednu tam dozadu zády ke směru jízdy a během té cesty se vysloveně kochám."

předjel jsem letadlo

Jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl si tu zapsat …
… takovejch zapomenutí je spousta. Ale tohle jsem pro případ výpadku paměti zdokumentoval telefonem ještě v průběhu události. Totiž: to takhle jedu do kanceláře, normálně si poslouchám ranní zprávy, kolem jede auto, auto, náklaďák, auto, dodávka, skůtr, auto, letadlo, auto …
Počkat! Letadlo! Co tu dělá letadlo?!
No, co by dělalo, vezou ho někam do dílny. A protože je to letadlo malý, vejde se na kamion a může jet po silnici. Na tom přece nic není.
Není, pravda, ale každej den ho taky nepotkáte.
Tak jsem si to radši natočil, aby se mi pak věřilo, že jsem předjel letadlo.

OK-EAA

podzimní běh

To, že jsme jeli s Tomášem o prázdninách daleko na východ a byli třeba v Šaolinu ještě neznamená, že děti cvičí jenom wushu. Tomáš už minulý školní rok začal s atletikou a gymnastikou, která ostatně k wushu patří. Nu a v té atletice teď pokračujou vážně, což znamená, že tréninky jsou i atletické, tedy zvláště pak běžecké. Tady u nás je příležitostí k přespolnímu běhu habaděj a tudíž je z čeho vybírat. Děti občas přijdou z lesa poněkud zablácený a navlhlý, jelikož trasa vedla, dejme tomu, složitým terénem.
A to by nebyl Tomáš, aby děti neodměnil účastí na závodech. Jedny byly hnedle minulou sobotu v Kunratickém lese. Běhalo se ve spoustě kategorií za účasti běžeckých nadějí z celé Prahy a přilehlého okolí. Nechyběla zvučná jména atletických klubů a mezi nimi i Wushu Zvole. Byl to pamětihodný závod. Ono se totiž ukázalo, že Tomáš je skvělej trenér a děti mají hezky natrénováno. Dopadlo to totiž tak, že ani ti nejpomaleší od nás se rozhodně mezi trénovanými běžci neztratili a ti nejrychlejší byli v závěsu hned za medailovými místy těch nejrychlejších, kteří trénují právě jen ten běh. Zatím ještě na stránkách pořadatele nejsou umístěny výsledky, ale při zběžném pohledu do cíle na tom náš oddíl nebyl vůbec špatně a běžci z oddílů jako třeba Dukla, Sparta, Slavia a podobně naše děti nepředběhli zase o tolik, aby se dalo říct, že jsou v jiné kategorii. Kdepak. Ti nejlepší z nich běhají jen o trochu rychleji a v cíli jsou jen o pár metrů dřív.
Inu, je to radost, když to s těmi našimi dětmi Tomáš tak pěkně umí.
Takhle třeba vypadal start v Matějově kategorii:
(a Matěj doběhl pátej nebo šestej!)

podzimni_behani_2016_CB

dvakrát do měsíce

Tuhle jsem si tu popsal nadšení z hodinek, jejichž jednu funkci jsem objevil až teď. Pochopitelně si s tou hračkou nehraju celej den, ale skoro celej den jí nosím. No dyť jsou to hodinky na nošení. Takže se mi každou chvíli připomínají. A to je důvod, proč si to zapisuju i dneska.
Totiž ony se nepřipomínají jen hodinky, ale i jejich výrobce. Je to ovšem připomínání takový neobvyklý. Kdyby se tak choval výrobce jiného zařízení, nevím, nevím, jestli by dostal šanci přežít. Tihleti koumáci na tu strategii zřejmě vsadili a kromě léty prověřené spolehlivosti poskytují uživateli tohoto typu strojku i další potěšení ve formě neustálého napínání, co bude dál. A právě tohle by mohlo v jiných případech způsobit bouři nevole majitelů a odmítnutí si takovou věc vůbec poříídit. Tady je to obráceně.
Dostanete do ruky, vlastně na ruku, sice pěknej aparátek, kterej funguje, ale funguje málo. Má v sobě počítač a ten toho umí daleko, daleko víc. To, co umí, vědí jenom jeho výrobci a vám to dávkují po kapkách. Dávkování se odehrává podle zveřejněného scénáře, kterej se navíc ještě trochu zpožďuje, jak nestíhají vyvíjet a odzkoušet příslušný software. A tak jsou v komunitách kolem hodinek rozvášněné diskuze. Jedni to zatracují a vychvalují konkurenci, jiní jsou nadšení a vítají každou novou dovednost aparátku. Já patřím mezi ty druhé, jelikož jsem hračička.
Já se vlastně těším na to, že mám skoro každejch čtrnáct dní v hodinkách novej dárek, nějaký překvapení, který můžu zkoumat a se kterým si můžu hrát. A právě možná na takovejch pošetilcích staví prodejní oddělení výrobců těchhle hodinek.
Ať už je to jak chce, vypadá to, že tahle hračka mi vydrží. Ostatně řekněte sami: není to fajn, mít za jedny peníze dvakrát do měsíce nový hodinky na hraní?

Měsíc za měsíc

Už za měsíc bude pořádnej Měsíc. Tedy úplněk. Včera byl taky pěknej, ale za měsíc, 14. listopadu by se měl Měsíc přiblížit Zemi nejtěsněji, jak umí. V tomto století to nebude zas tak časté a příští podobné přiblížení má být až 25. listopadu 2034. Ale to je daleko.
Takže za měsíc neprošvihněte, až Měsíc pofičí kolem. Tuhlec je závdavek.
Totiž tem včerejší Měsíc:

moon_161016

o pětadvacet hodin

Předpokládám, že hodiny znáte. Tedy časomíru, kterou jsme se učili někdy v první či druhý třídě. A jistě máte hodiny na zdi či hodinky na ruce a budíka na nočním stolku. Dalo by se tedy říct, že čas máte v malíčku. Myslel jsme si to i já už proto, že hodin i hodinek máme všude plno a na dodržování dohodnutých časů si potrpíme.
Takže vypravit Matěje na soustředění o tomto víkendu by neměla být žádná potíž. Včera jsem mu tedy připomněl, že si má sbalit a že to zavezeme ke škole, kde to předáme k odvozu na soustředění, jelikož na místo samotné pojedou na kolech. Matěj je kluk poslušnej, všechno si sbalil a jeli jsme. Přišlo mi krapet divný, že máme být u školy půl hodiny před začátkem druhého čtvrtečního tréninku, ale dovodil jsem si, že to bude bezpečná časová rezerva kvůli scházení se a včasnému odjezdu … Ale nikdo tam nebyl. Dovození tedy nebylo úplně správně.
Šel jsem tedy do tělocvičny, kde probíhala první hodina tréninku. Matěj má až tu druhou. Všechno bylo normální, všechno běželo podle zavedených pořádků … jen nikdo neměl s sebou zabalené věci na soustředění. Přišla i Věrka, která měla věci naložit do auta. A jak se tak vesele bavíme, začlo mi být jasné, jak to bylo skutečně dohodnuto. Že jsme měli být před školou, to souhlasilo. Ovšem nikoliv v 17:30, ale v 18:30 a rozhodně ne ve čtvrtek, ale až v pátek, kdy se na soustředění odjíždí. Takže popletení z mé strany bylo téměř dokonalé.
Jenom mi není jasné, proč jsem se spletl o pětadvacet hodin.
Zřejmě to bude něco znamenat.
Ale co?
Do výkladu se pouštět nebudu, ešte bych to poplet.

Hurricane

Když má člověk všechno, co potřebuje, neznamená to, že by mu patřil celej vesmír. Ovšem může to bejt potíž. Když totiž máte, co potřebujete, je těžký vám něčím udělat radost, protože když dostanete něco, co nepotřebujete, nevíte si s tím rady.
Abychom se u nás doma vyvarovali podobným situacím, vymýšlíme si dárky, které když už třeba nepotřebujete, tak alespoň o nich třeba dlouho mluvíte jako například: jé, to bych chtěl … ale co bych s tím dělal.
MápovedenáHanička tu hru na dárky vylepšuje ještě tím, že vám žádnej dárek nedá. Teda: žádnej dárek, kterej byste si mohli vodnýst a postavit do kouta nebo pověsit na zeď.
Tudíž jsem dostal to samý, co jsem vloni dal Ondřejovi, jelikož jsem si říkal, že Pán vzduchu by si to měl v tom vzduchu vyzkoušet na vlastní kůži. Tedy oba jsme dostali možnost zalítat si. Kdepak, žádnej vyhlídkovej let nad Račanama. Pěkně jen tak, ve vzduchu. V tunelu. On tu už asi pět let existuje takovej vzdušnej tunel a kdo se přihlásí, může to sám zkusit. A protože se Ondřej celý rok nějak ostýchal se přihlásit, přihlásil jsem nás všechny najednou na tuhle neděli. A včera ráno jsme si zalítali.
To vám je bálečný!
Šupnou vás do takovýho skleněnýho tunelu, pustěj pod váma větrák a vy se tam začnete vznášet. Pochopitelně je tam s váma instruktor, kterej vám předem vysvětlí základní věci, uvnitř tunelu vám pak ukazuje co a jak a v případě potřeby vás usměrňuje, abyste tam nelítali jako nudle v bandě. Což se vám i tak tu a tam podaří. Užili jsme si to všichni.
Největší překvapení zažila mášikovnáHanička, protože ona byla první, kterou instruktor vynesl v tom vzduchovém sloupci až někam nahoru, kam nebylo vidět. Trochu jí to vylekalo, že se snad něco pokazilo a ona tím komínem vylítne ven, ale když se z té výšky vrátili a dali si to ještě dvakrát, smála se a užívala si to jako z nás první letec průzkumník.
Pokud tedy k létání máte někdo alespoň troch hkladnej vztah, tohle si nenechte ujít.
Nu a pro ty, co by do toho tunelu nevlezli, mám tuhlec alespoň obrázek, ze kterýho je jasně vidět, jak vám ten Hurricane fofruje xichtem:

Hurricane_J

stojí!

Tak tedy napršelo dvakrát a i uschlo dvakrát, pročež jsem musel z připraveného vodního díla vyčerpat vodu, jelikož voda se do vodního díla napouští až je hotové, což nebylo. Tedy do včerejška nebylo. Předpověď počasí vyšla naprosto přesně a to bylo naše jediné štěstí. Dvacet milimetrů spadlo v sobotu a do včera to stačilo uschnout, takže když přijeli pánové s jeřábem, už nehrozilo zaboření a zablácení. Jen tu vodu jsem musel vyčerpat. Nu a začala závěrečná fáze těžkých prací na vodním díle.
Pánové dopravili na zahradu části portálového jeřábu, složili ho a začali stěhovat. Šlo to bez problému, všehno hladce, dalo by se říct, že i zvesela. A tak do spodního jezírka přišel nejdřív podstavec pro menhir, pak kámen samotný i druhý kámen a portál byl přesunut k hornímu jezírku, aby pomohl uložit čedičové sloupky. Suma sumárum to trvalo pět hodin. A bylo to.
MénedočkavéHaničce jsem mohl konečně napsat lakonickou zprávu:
"Stojí!"
":) :) :) huraaaaaaaaaaa", cituji doslova odpověď méveseléHaničky.
Nevzpomínám si, kdy naposled, zda-li vůbec, projevila takovou míru nadšení nad podobným stavem věcí. Ovšem nadšení to bylo nepředstírané a když večer dorazila z Brna domů, nemohla se na to z velké části již hotové dílo vynadívat. Ještě jsme stihli napustit zkušební dávku vody, abychom se přesvědčili, že to všechno funguje. Fungovalo to. Teď už jen musíme z inženýrského pohledu nastavit správně výšku hladin, osadit břehy rostlinami a kameny - nu a nové vodní dílo bude hotovo. Potrvá to pochopitelně ještě nějaká čas, ale to nejhorší máme za sebou.
Tuhlec je to stěhování na obrázku:

menhir_160920

Happy End

Nějak mi unikl takovej zajímavej film. Starej, pochopitelně.
Ale abychom začali od začátku, totiž od konce. Happy End se to jmenuje. Takovej černohumornej experiment pana Oldřicha Lipského. Pozpátku se to vypráví a tedy to začíná koncem. Můžu jenom doporučit. Ovšem jak ho sehnat? Utekl mi, jak jsem už psal a tudíž ke koupení moc není. Ale jo, je. Nakonec jsem ho objevil v jednom velmi zapadlém velmi výprodejovém obchodě, kde stál třikrát míň, než poštovné, což mi připadlo úsměvné.
Úsměv ale z tváře zmizel, když jsem otevřel obálku. Místo Vladimíra Menšíka na mě z obalu koukala Audrey Tautou.
"Co jste mi to poslali?" tázal jsem se v internetovém obchodě.
"Co jste si objednal," odvětili.
"Jo, vobjednal jsem si Happy End, na faktuře je Happy End a z vobalu na mě kouká Navždy Šťastná Tatou."
"No to je v překladu Happy End," praví pán brněnským přízvukem.
"No to teda neni," pravím já pražským přízvukem.
"Ale jmenuje se to tak."
"Možná jmenuje, ale místo Menšíka je tam Tautou."
"Jo ták, vy jste si objednal tenhleten film."
"Jo tenhleten a dostal jsem tamten."
"Tak to je v pořádku."
"Tak to není v pořádku, já tam toho Menšíka furt nevidím."
"Tak to vložte do přehrávače a uvidíte."
"Co uvidim?"
"Oni udělali chybu, je to celé špatně natištěné, ale obsah je v pořádku. Proto je to tak levný."
"Aha …? Tak já to tedy doma zkusím a kdyby něco, tak se ozvu."
Zkusil jsem to a je to vážně tak. Film je v pořádku, ale potisk patří filmu jinému. Inu zřejmě se i to stává. Ale já to viděl poprvé.
Naštěstí to mělo ten správnej Happy End.

Ben Hur à la française

Občas si tu postesknu na obchodní praktiky nepraktických obchodníků. Dneska se mi zase naskytla příležitost trochu se dožrat nad … nad čím vlastně?
Je to konec konců úplná zbytečnost. Starej film. Pětapadesát let starej film. Koho zajímá? Předně ty, kteří na něm tím či oním způsobem vydělají i při jeho (kolikáté už ?) recyklaci, nu a pak těch několik pomatenců, kteří si ten film chtějí pořídit. Nu a těm - pokud vůbec ještě existují - nabízí distributor opět "nové" vydání.
A tím mě dožral.
Tedy jedná se o film Ben Hur, ve kterém je ona neustále vyzdvihovaná scéna se závody čtyřspřeží, která se natáčela měsíc a dodnes je vynikající a snese bez ztráty kytičky srovnání s počítačovými honičkami ve filmech zbrusu nových. Ba troufám si tvrdit, že závody natočené bez digitálních triků a klíčování na zelené pozadí jsou uvěřitelnější, než počítačem vyšroubované scény zbavené vazby na fyzikální zákony. Ty závody se ostatně staly inspirací pro hromadu dalších filmů a to včetně závodů Anakina Skywalkera v prvním díle Star Wars. Beh Hur je pochopitelně úplně o něčem jiném, než o závodech, ale to není teď důležité. To, co mě dožralo je, že náš slavný umisťovatel filmů na trh dělá hrozné cavyky se znovuuvedením filmu na trh. A že prý je to limitované vydání v plechové krabičce a kupujte, dokud je, za dlouho nebude, předobjednávejte, jste v pořadníku …. řeči, řeči, řeči … Jenomže v té krabičce dostanete jen dva disky a tím to hasne.
A proč se tu rozčiluju?
Protože v lepší a větší plechové krabičce dostanete ve Francii disků šest, zabalených v krásné skládačce a k tomu ještě malou brožurku s fotografiemi z filmu. To celé za cenu jen o třetinu vyšší včetně poštovného, celé provedeno s českým dabingem i s českými titulky. A tohle mě dožírá. Krucinál, copak to nemůže ten náš šoupač krabicema jednoduše přešoupnout z Francie k nám? Těch pár bláznů, co to ještě chtěj koupit, by určitě radši vzalo tu bohatou, pěkně nadívanou krabičku místo té chudé, vyzáblé, která právě vychází. Nic by to ty slavný přeprodavače nestálo navíc. Ale to by holt musel někdo dohodnout a udělat. A to by bylo moc práce a jednání o právech a ….
A tak mám, náležíc mezi ty blázny, to francouzské vydání.
A doporučuju ho všem, kteří ve své pošetilosti stejně jako já ten film chtějí v nějakém důstojném vydání. Počítám, že důstojnější už nebude. U nás teda rozhodně ne.

obrázky z Číny

Dovolím si dnes jednu sebereklamu, tedy především pro ty sousedy, kteří by rádi za týden přišli mrknout na obrázky z Číny. Dvě dámy mě totiž ukecaly, abych pár obrázků z našeho výletu promítl a něco k nim spolu s Tomášem i řekl. Takže bude-li se vám chtít, přijďte. Tuhlec je pozvánka:

pozvanka_na_Cinu

fakt fšecko

Baterky jsou všelijaký, zvlášť, když jde o akumulátory. Máte baterku v šuplíku, máte jí v autě, v telefonu, někdo třeba i za uchem nebo na klíčích či na kole. Nu a každý ten akumulátor má jinej způsob připojení k přístroji, kterej napájí. Je to stejný jako s těma kabelama a nabíječkama, jak jsem o tom tuhle psal.
Tentokrát ale šlo o konektory. Říká se jim autokonektory.
U jednej baterky, tedy akumulátoru jsou potřeba. Baterku jsem musel vyměnit, protože už to měla za sebou a teď to přijde. Ano. Ta stará měla konektory užší, ta nová širší. Navzájem nepoužitelné.
Běžný konektor, řeknete si. Ale to se pletete. Tenhle konektor sice najdete na hodně spojích, ale v málo obchodech. Zkusil jsem tedy ten nejodbornější obchod s elektroinstalačním materiálem. Ano, konektory měli. Ale musel bych si jich koupit třistapadesát. Krabička jich totiž tolik obsahuje. A nejmenší prodejní balení je právě ta krabička.
"Zkuste to v servisu.," radil mi pan prodavač.
"Nebo u pumpy", radil přihlížející zákazník.
Zkusil jsem to.
V autoservisu autokonektory nemají. U pumpy nevědí, co to je a vždycky mě odkázali k "támhletomu stojanu", abych se podíval, jestli to tam najdu. Pomalu jsem se blížil k naší vsi zatím bez úspěchu. A tu jsem si vzpomněl na železářství ve Zvoli. Svitla mi naděje: tam mají hodně věcí. Třeba by mohli mít i tyhle konektory.
"Dobrý den, vy tu máte uplně všecko. Nemáte náhodou i tyhlety konektory?"
Mládenec, který už mě zná, začal dělat divadýlko, že teda neví, ale tohleto tu prý ještě neviděl. Ale že se podívá …
No bodejď, že je měl!
"Tak kolik jich potřebujete?"
"Stačí deset."
Stálo to patnáct korun a já měl kromě konektorů u blaženej pocit, že ve Zvoli mají fakt fšecko.

odpoledne v Jílovém

Normálně jezdíme do Jílového za magistrem Kellym nebo za panem kovářem. Tentokrát jsme tam nepotkali ani jednoho. Pan kovář tam sice byl, ale jinej a Kelly do té doby nepatří, neboť se jednalo o dobu Karla IV. a to byl ten šizuňk Kelly ještě ne houbách. Ovšem zábava to byla příjemná, zvlášť když kamarádka s kapelou vyhrávala skoro celé odpoledne. Bylo i divadlo, Matěj se učill kejkle, Kačka koukala, co by kde slupla a mně se podařilo všechny přemluvit, abychom zůstali až do setmění, jelikož se čekalo ohňové představení a nakonec i ohňostroj. Dočkali jsme se obojího. Polykač ohně zblajznul všechno, co si navařil a ohněstrůjci se vytáhli náramným představením nad rybníčkem.
Inu, takové klidné sobotní odpolede to bylo. Tuhlec je pár obrázků:

P9100023

P9100044

P9100050

P9100240

P9110315

P9110479

teorie o brejlích

Tu teorii o brejlích jsem tady už určitě zmiňoval. Nebo ne? Pro jistotu je to takhle: Brejle se bez brejlí špatně hledají a proto je třeba prostor kolem sebe nasytit dostatečným množstvím brýlí. Čímž vznikne jednak onen prostor nasycený brýlemi a potom především nemůže nastat situace, kdy byste neměli po ruce brejle. Mám to tak doma zařízený a tím pádem brejle nehledám. Vždycky jsou nějaké po ruce. Tedy vždycky až na vyjímky. Těmi je pobyt mimo domov. Nasytit pustý vesmír brejlema je poněkud obtížnější, než to udělat doma mezi čtyřma stěnama. Tudíž ven nosím pro případ čtení brýle skládací. Mám jich taky několik, ovšem po kapsách nosím vždy jen jedny (teď nevím, jestli právě to není ta zásadní chyba).
Nu a včera to konečně přišlo.
Měl jsem s sebou ty nejskladnější, mé oblíbené. Dokumenty jsem četl, brýle rozkládal, skládal, ba dokonce jsem jimi zaujal ostatní obrýlence, kteří neměli brýle skládací. Probírali jsme možnosti výměny optiky, poměr cena/výkon a další parametry této pro část lidstva nepostradatelné pomůcky. Pak jsme šli cosi vyřizovat na úřad a to byl ten moment, kdy si ty brejle pamatuju naposled. Od chvíle, kdy jsem opustil kancelář už jsem je neviděl. Podotýkám, že vidím i bez brejlí, poněvadž je potřebuju jen na čtení, takže kdyby někde kolem mě byly, byl bych je viděl. Jenže brejle nikde nebyly. Pod stolem, pod křeslem, vedle v kanceláři, ani na toaletě, kam mě někteří vtipálkové odkazovali, čemuž jsem se bránil odpovědí, že zrovna tam brejle vopravdu nepotřebuju.
Ať jsem hledal, jak jsem hledal, brejle jsem nenašel. Ani na ouřadě, kam jsem se vrátil s dotazem, zda jsem si je tam nenechal. Takže jsem bez brejlí - tedy bez těch parádních, hodobóžovejch.
Pamětliv teorie o nasycenosti prostoru brejlema jsem sedl k počítači a protože, jak se zdá, se ztrácejí i brýle pro ztrácení vysloveně neurčené, obratem jsem objednal patery skládací brejle včetně jednoho cvikru.
Brejlí totiž není nikdy dost.

metoda slepých uliček

Nedá mi to a musím si tu poznamenat něco o jabkách. Pochopitelně, včera od sedmi večer našeho času běžel přímý přenos z uvádění novinek týhletý ovocnářský firmy. Vůbec nemám v úmyslu komentovat, jestli prezentace byla taková či maková. Prostě byla, jako každý rok touhle dobou a nějaké ty novinky jsme se dozvěděli a stejně si letos novej telefon kupovat nebudu.
Proč si tu tedy dělám poznámku?
Protože jsem zas viděl něco, co jsem ještě neviděl. Tedy ten přenos samotnej.
Totiž: nijak nevyhledávám ani nesleduju žádný ty vysílací kanály na síti. Proto ani pořádně nevím, jak kvalitní obraz a zvuk nabízejí. Jenom k nám domů teče jedna ze služeb, které jsou dostupné i u nás v republice. A už ta mě svou kvalitou obrazu i zvuku trochu udivuje. Nemáme totiž doma žádný extra síťový připojení. Data tečou na nějaké snesitelné úrovni a stačí to. Proto bych nečekal, že přenášené video bude nějak extra dobré. A opak je pravdou. Je lepší, než digitální vysílání televize. Odborníci mi teď jistě budou argumentovat mým nedostatečným vzděláním v oboru kódování a přenosu videa. Připouštím. Ovšem kvůli čemu jsou tedy všechny ty velký řeči o vylepšování kvality, když například celým světem sledované (a tedy jistě dobře zaplacené) přenosy z olympiády vypadaly skoro jako by to byly kopie ze staré dobré (tedy velmi špatné) VéHáeSky?
A jsem tu u té včerejší jablečné slavnosti.
Technické vybavení: starej iPad, nic moc připojení k síti, hodně stará televize (jen 1080i), v podstatě všechno muzeální kousky navíc ještě propojený tím nejobyčejnějším způsobem přes wifi a hdmi bez pozlacených konektorů. A výsledek? Prostorový zvuk, obraz bez výpadků v kvalitě srovnatelné s obrazem z modrého disku (zřejmě bylo vysíláno ve 4K rozlišení).
Tak a teď mi někdo prozraďte, proč to někdo může takhle vysílat a přenášet v reálném čase do celého světa a jiný ne. Jistě, technologie a vybavení pro snímání a vysílání stojí spoustu peněz. No jo, ale o spoustě peněz se mluví i při debatách o přechodu na novou vysílací normu pro pozemní televize, která nás všechny bude stát právě ty peníze.
Suma sumárum to vidím takhle: když někdo chce, může nabídnout vysokou kvalitu hned, bez keců, prostě jako součást svojí technologické nabídky s již existujícími metodami snímání videa a cestami přenosu. Ti ostatní se jen baví o tom, jak by to šlo udělat. A než to udělat vůbec dokážou, budou ti, co to už dneska umí, zase o míle jinde, čímž vzniká neustálý pohyb.
Ovšem je to pohyb kupředu? No asi jo. Ale trochu to připomíná slavnou Cimrmanovu metodu slepých uliček.

ten přetéká

Žijeme v době kabelů a baterií, všimli jste si toho? Co přístroj, to jinej kabel. Co zařízení, to jiná baterka. Někde musí existovat nějaká kabelářská a baterková lobby, která z toho žije.
Mám v šuplíku změť kabelů. Je to jako klubko hadů. Furt se to kroutí, zamotává, přibejvá to a já jen čekám, kdy to na mě začne syčet. Čas na hledání správného konektoru k přístroji se prodlužuje.
Bezmála totéž platí o baterkách.
Vědci a výzkumníci pořád zdokonalují technolgie a daří se jim nacpat větší objem energie do menších krabiček a válečků. Jenomže ty starý neubejvaj, poněvadž je máme furt v těch šuplících a pořád jdou do něčeho použít. Tím pádem se mi množí i nabíječky.
Zrovna tuhle jsem si musel jednu vobjednat, protože ten akumlátor, co byl použitej v tej jednej svítilně, jsem ještě neměl a tudíž ani nabíječku k němu. Teď jí mám. A vygeneroval jsem tím potřebu dalšího cajku. Redukce. Ona ta nabíječka totiž má sice evropský kolíčky do zásuvky, ale krátký a nedošáhnou dovnitř zásuvky. Musím si tedy koupit redukci, kterou strčím do zásuvky a teprv do té redukce můžu strčit tu nabíječku.
Mám o krám víc a až koupím tu redukci bude to celkem o dva víc. A lobby jásá. Můj šuplík s kabely a nabíječkami ne. Ten přetéká.

program na celej večer

Až tak někdy od začátku šestnáctého století si může člověk nosit čas v kapse. Do té doby to bylo s časem na pováženou. Nebyl přenosný a často se jen tak sypal, případně záleželo na tom, jestli není pod mrakem či jestli ponocný nezaspal. Nu ale časy bez času jsou ty tam a lidstvo k jeho určování používá hodinky. Taky jedny mám a nejen schovaný.
Po léta dlouhé přestávce jsem se naučil hodinky znovu nosit. A protože mám rád všelijaké přístrojky, obzvlášť ty, co umí kde co, jsou ty moje hodinky na baterku. Musejí se nabíjet. Jinak jim dojde šťáva. Nu a to je ten kámen ourazu. Je k tomu takovej konektor zubatej, musí se to přiložit k zadní straně pouzdra hodinek, ono se to přisaje na místo a začne se to nabíjet. No jo: na místo. Není to tak snadný. Totiž jsou tam takový dvě drážky a jedna řada kolíčků. Konektor k tomu přiskočí a měl by zapadnout tam, kam patří.
To jsem si do včera myslel.
Jenomže najednou to nešlo nabíjet. Nekomunikovalo to s počítačem, žádná známka života nebo připojení se neobjevovala. Pomalu jsem se začal s hodinkami loučit. Ještě před tím, než jsem se s nimi rozžehnal, jsem zkoušel totéž na jiném typu počítače se stejným výsledkem.
Nic. Furt nic.
No to báječný: jednorázový hodinky. Dojde jim baterka, tak je vyhodíte a koupíte si nový. Ideál spotřební společnosti. Nikoliv však můj ideál.
Nechtěl jsem se smířit s tímto stavem věci. Připojuji tedy hodinky k obyčejné nabíječce. A hleďme: ani v ní to nereaguje. Bude teda špatnej kabel, měním diagnózu. Kroutím s tím a hledám, kde je nějak přecvaklej nebo utrženej. Ani přecvaklej, ani přetrženej. Je v pořádku. Ale hodinky stejně nenabíjí. No doprkýnkadubovýho. Copak je tohleto možný? Všecko dělám správně a přesto …
Moment.
Vopravdu dělám všechno správně? Tak znova: přicvaknout konektor do drážek a - a hleďme vono to žije! Konstruktér připojení nepočítal s tím, že by někdo mohl ten konektor přicvaknout o řadu vedle.
Tedy nepočítal se mnou.
A to se přepočítal.
Skoro jsem na ty hodinky zanevřel. A stačilo tak málo. Správně zasunout. Taková maličkost a měl jsem program na celej večer.

doprava zdarma

Tak ty kamínky máme doma. A aby bylo jasno, včera jsme je nakládali ve třech a je jich plnej šestikubíkovej kontejner. Položili jsme tam jen jednu vrstvu, aby se to nepotlouklo moc o sebe. Takže suma sumárum, nějaký čtyři metry krychlový to budou. A to zmizela z tý hromady slabá polovina. Tolik k odhadu velikosti hromady. Dneska a zítra mě čeká to celé vyložit, což bude jistě pěkný počin. V kamenolomu jsem ještě nedělal. Inu, vyzkouším si, jaký to měl Jean Valjean nebo takovej Rambo. Včera to byla jen rozcvička a dneska nezbývá jen doufat, že mi s tím někdo přijde pomoct (moje starostliváHanička už někoho zjednala, jen jde o to, aby měli čas).
Ovšem k tomu vodnímu dílku je potřeba ještě další materiál a čerpadlo a … a tak jsem to objednal a sleduju zakázku. Teď na to koukám a vrtím hlavou. Firma sídlí na Kladně. Objednali přepravce, ten má obvyklé stránky pro trasování balíku. Já to teď čtu a nestačím se divit.
Dobírková a přepravní data přijata, píšou. Pak tam mají Beroun - vyzvednuto. To je nějakejch 40 km z Kladna. A další zápis je Jihlava - příjem balíku. Z Berouna do Jihlavy je to bratru 160 km. Poslední dvě zprávy jsou: příchod na depo Kunratice a sdělení do telefonu, že mi to budou dnes doručovat. Z Jihlavy k nám do Oleška přes Kunratice je to 140. Dohromady, jestli dobře počítám, 340 km. Přitom z Kladna k nám dojedete s rezervou za 50 kilometrů. Vlastně mám štěstí, že to nevzali přes Aljašku.
To by mě teda vážně zajímalo, kdo a jak plánuje u těchhle přepravců ty cesty. Jestli je to skutečně tak, jak píšou na té trasovací stránce, nechtěl bych to platit. Eště, že mám dopravu zdarma.

hromádka kamení

Začalo to všechno tím, že jsem před časem vyslovil návrh stran vodního díla. Tedy malého vodního díla před velkým časem. Nějak se to ujalo a nové vodní dílo na naší zahrádce se stalo předětem horlivých diskuzí za dlouhých zimních večerů. Nezůstalo u toho a mátrpěliváHanička vzala myšlenku za svou a tím pádem se z ní stal realizační plán, který se mi zatím daří různými protinávrhy stále oddalovat. Ba dokonce navrhuju a vymýšlím tvary a možnosti a kreslím návrhy. Nic z toho jí neodrazuje a na mě se pomaličku valí jakási zodpovědnost za to, co jsem si vymyslel.
První hromada té zodpovědnosti mě málem zavalila minulou středu.
Totiž k vodnímu dílu je třeba materiálu. V našem případě kamenů ze staré zvětralé žuly, což je prvek, který na naší zahrádce již existujícím vodním dílkům dominuje. A má starostliváHanička objevila kdesi jakýsi inzerát a pak chlapíka, který nabízí hromadu předmětného kamení.
"To odvezeš v kufru auta. Dyť na co máme auto?!"
"Haničko, to se nemůže vejít, to auto nepobere."
"No tak nějaký zařiď. Já se tam byla podívat. Jsou to kameny asi tak jako jedna, maximálně dvě krabice od bot velký. Tuhle máš fotku tý hromádky kamení."
"Tak až přijedeme z tej Číny. Teď na to není čas."
Bláhově jsem si myslel, že se na to nějak zapomene. Pochopitelně se na to nezapomnělo. A tak jsem požádal o velké skříňové auto na dvě a půl tuny. V autě byly dva kontejnery s objemem dohromady dva kubíky. To by mohlo podle popisu mépečlivéHaničky stačit, domníval jsem se.
Dojeli jsme na místo a všechno bylo jinak. Ta hromada má kubíky nejmíň čtyři a ty kamínky, co jsou velký jak krabice vod bot jsou ty nejmenší. Většina jich má třicet a víc kilo, běžně padesát a jsou tam jistě i stokilový. To jsme ve dvou nemohli naložit. Odjeli jsme s nepořízenou.
A situace je rázem vážná. Ty kameny se mi zalíbily a k tomu vodnímu dílku se budou hodit. Jenomže teď abych sháněl pětitunku, jeřáb a partu svalovců. Jinak to totiž k nám nedostaneme.
To má člověk z toho, že má nápady.

zázrak jemné mechaniky

Bez brejlí se brejle špatně hledaj, to je všeobecně známá pravda. Totéž platí i o opravě brejlí. Zkuste si opravit brejle bez brejlí - pude to těžko.
Naštěstí mám prostor kolem sebe nasycen dostatečným počtem exemplářů. To jednak slouží pro případ, že bych nějaký brejle ztratil a druhak to poslouží v situaci, kdy si potřebuju brejle opravit. Tedy je to jakási zbytečnost, či malichernost, pochopitelně. Když mám tolik brejlí, stačí prostě ty rozbité zahodit a vzít si jiné. No jo, ale zrovny ty, co s nima koukám na monitor, když třeba píšu woleschko, jsou jenom jedny. Protože jiný toho druhu už se rozpadly. Takže po nich zůstaly jen náhradní součástky, čímž je možné ty přeživší opravit, bude-li třeba.
Bylo třeba.
Upadla mi nožička, tedy brejlím upadla nožička. Ono je to takové celé na jakési pružince uvnitř té nožky a je to titěrné, takže se dá čekat, že to časem upadne. I stalo se.
Protože je to oprava složitá, požádal jsem moulaskavouHaničku o další dvě ruce. Dvě mi totiž byly málo. Bylo potřeba to podržet, sevřít tu pružinku, sesadit očka tak, aby jimi prošel ten šroubek, co jsem ho z těch rozbitých brýlí vymontoval a celé to sešroubovat s náhradní nožkou.
Provedli jsme několik pokusů, ale marně. Nešlo to prostrčit a poněvadž očka šlo špatně sesadit k sobě, šroubek se do oček nesoukal a jak ho tam máopatrnáHanička několikrát vkládala, při posledním pokusu jí z pinzety vypadl a tím to bylo vyřešeno. Takhle mrňavej šroubek se nedá najít ani s brejlema.
"No tak jo, tak to opravím nejuniverzálnějším nástrojem na světě!", pravil jsem po ztrátě šroubku.
A jak jsem pravil, tak jsem opravil. Vzal jsem kancelářskou sponku a před zraky mézvědavéHaničky jsem během půlminuty vyrobil kolíček, ohnul, prostrčil, ohnul na druhé straně a ucvakl. A bylo to. Řešení elegantní a okamžité.
Ovšem bez brejlí a bez té kancelářské sponky by se mi ten zázrak jemné mechaniky nepodařil.

pane inženýre, tuhle jste to zprasil

Dyž vám kape kouhoutek, vyměníte gumičku a je to. Dyž ulomíte u kouhoutku rukojeť, dáte tam novou a taky to je v pořádku. Gumička stojí dvacet halířů, rukojeť deset korun. Taky vám to přijde jako pohádka vo perníkový chaloupce? No, bejvávaly doby, kdy to tak bylo, čímž netvrdím, že to byly doby vzpomínání hodné. Teď gumička stojí dvacku, rukojeť stovku. To taky jde. Tedy jde to u kohoutku. Jenomže my kohoutky nemáme. My máme baterie. Pákový. Abysme ušetřili. A aby to bylo krásný. A to stojí nejvíc, to krásný.
Mizerná páčka vod baterie. Takovej cajk je to. Vypadá to jako konec kvrdlačky a taky se s tím tak kvrdlá, pokud chcete, aby z toho tekla voda. A už podruhý to upadlo. Vono je to blbě udělaný. Říká se tomu konstrukční vada. Je to na takovej přírubě chycený k ose baterie, jenomže ta příruba je slaboučká jak papír a nevydrží běžný zacházení. A upadne. To by až tak nevadilo, to se vopraví, teda vymění se to, o to by nebylo. Ale ta cena! Za ten klumpr si v krámě počítaj sedum stovek! Za tak blbě vymyšlenej kus blbě vodlitýho kusu nějaký pochromovaný slitiny, co ani nejde vopravit, jelikož se to drolí jako tvaroh.
No hímlfixkrucityrtl.
To by jednoho čert vzal. Dybych to tenkrát, když jsem eště byl konstruktérem, takhle blbě vymyslel, tak by mě v tý fabrice, co by to vyráběli, vzal mistr za ucho a řek by: pane inženýre, tuhle jste to zprasil, tak si to v tom výkrese předělejte, my už to tady na place vopravili.
Jenomže to taky bejvalo. Teď se to nenosí, teď se nosej páčky za sedum stovek.

po kočičím způsobu

Kočkeny máme doma dva, to ovšem neznamená, že bychom už měli kočkenů dost. Když jde o to, podívat se do kočičí kavárny, rozhodně tu příležitost nevynecháme. Včera jsme jí s dětmi nevynechali. V Karlíně zrovna jedna je a protože jsme tam měli něco k vyřizování a zrovna byl ten podnik vedle, zašli jsme tam.
Pokud se to dá srovnat, je to o poznání čistší kavárna, než ta smíchovská. Ovšem to kočkám nijak nebrání vyskočit si na stůl a očichávat vám jídlo z talíře. Pochopitelně jsou všude nápisy nekrmit, ale kočky číst neumí, takže si z nápisů nic nedělají. Jen si prostě počkají, až vám přinesou talíř s něčím dobrým, očichají si to a když mají pocit, že by jim to chutnalo a vy je necháte, olíznou si to, co si vybraly.
No nenechal jsem je, aby mi to snědly, ale o zábavu bylo postaráno i tak. Protože jsme na kočičí chování zvyklí, nijak nám to nevadillo. A to ani kousky, které naši kočkeni nesmějí, což je třeba právě to lezení na stůl. Doma za to Cyrda dostane vždycky vycinkáno, tady si kočanda naopak přišla pro koláč. Ale směla si jen čuchnout, protože nekrmit!, jak je všede psáno.
Inu, mají to tam hezký a pro ty, kteří mají kočky rádi, lze tenhle podnik jenom doporučit. A to o jednu až dvě hvězdičky víc, než ten smíchovský, ale i tam je hezky, i když o trochu víc po kočičím způsobu.

stavělo se Ontario

Často se staví něco nového, když se před tím zbouralo to staré. Tohle ovšem není tak docela náš případ. Dalo by se spíš říct, že se stavělo na zelené louce, i když ani to není přesné. Bylo to vlastně od každého trochu.
V sobotu se totiž stavělo Ontario.
Ono se pochopitelně nestavělo samo, stavěli ho táborníci minulí, současní i budoucí. Ontario je tábor turistického oddílu téhož jména a protože pázdniny vypuknou už doslova za pár dní, bylo potřeba tábor postavit. A samozřejmě na té louce u rybníka, kde stává už od nepaměti a kde je každý rok zbourán, aby byl napřesrok postaven znovu. A na louce, kterou hospodář vždycky před stavbou poseká. Tedy jak jsem psal: od každého trochu.
Nu a letos jsem měl čas přispět trochu k tomu dílu. Onehdá jsem ho pomáhal bourat, tentokrát jsme byli s Matějem pomáhat stavět. Dostali jsme se k tomu - jak jinak - opět přes Tomáše, který k oddílu patří od nejmenších let. Kačka s Matějem na Ontariu taky byli, ale jen jako hosté. Pravidelně však pod Tomášovým vedením užívají tábor pod názvem Šaolin, k čemuž jim právě oddíl Ontario tábor zapůjčuje. Nu a to je ten pravý důvod, proč jsme byli pomáhat stavět. I když letos budeme mít šaolin skutečný a jinde. Ale to bych zbytečně předbíhal.
Nuže tedy v sobotu jsme pomáhali s nakládáním i vyhládáním materiálu - byly toho obvyklé dva valníky za traktor. Kopali jsme i latríny a pak bylo i koupání a jízda na kanoi, se kterou si Matěj s Vojtou objeli rybník a zavzpomínali na loňský Šaolin.
Nu a když jsem se díval na zprávy z Ontaria, kupodivu jsem už včera našel obrázky ze stavby a s překvapením jsem na nich objevil Matěje i sebe. A to v plném pracovním nasazení. Zřejmě jsme se neflákali a pan fotograf to zaznamenal.
Inu tak: prázdniny jsou tu a kdo se na ně připravil, ten si je jistě o to víc užije.
Tož hurá na tábor!

rádio v úplně přirozeným stavu

Kdo byl v sobotu na divadle, nemohl si to neužít. Jak pravil pan principál na úvod představení: za celou historii to je představení, jehož se účastní největší počet žen a to žen pochybné pověsti. A není tedy divu, že si to dámy na jevišti patřičně užívaly. Jistě znáte Světáky, ten film, takže si dovedete představit, jak asi mohly ony pochybné ženštiny vyvádět. Na scénu se tak dostaly výroky o apendixu, zhoubné chorobě lidstva, o tom Hynajsovi, co ho madam znala osobně a i o té Curí, která z toho jáchymovskýho smolince vydolovala rádio v úplně přirozeným stavu. Panu profesorovi tance a společenské výchovy byl utržen rukáv, aby pak tento (rozuměj pan profesor) mohl tři fasádníky dovést až do tenat oněch dam s nevalnou pověstí.
Inu, taškařice to byla a konec byl nečekaně efektní.
Totiž několik minut před závěrečnou scénou a děkovačkou začal foukat vítr, strhl krycí igelit z osvětlovací rampy a když se pan osvětlovač snažil cár odstranit, podařilo se mu odstranit světlo, čímž se scéna ocitla ve tmě.
Vzápětí začal slejvák, takže ještě pořád jakš takš na suchu, byť ve tmě, probíhající děkovačka se zvrhla v úprk před průtrží mračen.
Kdo si pamatuje poslední záběry filmu Trhák, udělá si představu, jak to asi mohlo vypadat. Tu vřavu už jsem vyfotit nemoh', jelikož nemám vodotěsnej foťák. Takže musí stačit jenom tenhle popis.
Ovšem obrázky z celého představení jsou a je na nich zřetelně patrné, jak si to naši přátelé ochotníci ze Strejcova Hrobu řádně užívali.
Tuhlec je ukázka:

svetaci

masožravou zubatou hladovou

Shoda okolností a jakýchsi technických problémů způsobila, že Matějova škola končí už dnes a tudíž mají děti o týden delší prázdniny. Což má několik efektů, jako například ten, že jsem měl včera problém.
Totiž: Matěj mi volal, jestli nemůžu koupit kytku. Na zejtra (tedy na dnešek). Inu proč bych nemoh', že ano. Pro paní učitelky se kytky kupujou. Jenomže kupujte kytku pro pana učitele. To je prostě takový divný. Tomu by slušela spíš butylka s kápkou něčeho dobrýho. Ale posílat do školy flašku šňapsu, to se taky nesluší. Tož jak?
V oblíbeném krámě s kytkama jsme procházel od stojanu ke stojanu a tu mě to napadlo: No jasně, pan učitel dostane nějakou ježatou kytku. Třeba kaktus nebo sukulent nebo … ano!Masožravku!
Vybral jsem pro jistotu kytky dvě a jeden květináč, aby si Matěj mohl vybrat. Vybral si mucholapku podivnou, pochopitelně.
A pan učitel bude mít dnes možná spustu kytek, ale masožravou zubatou hladovou možná jenom jednu.
Snad ho nekousne.

Světáci

No jo, von už je zase čtvrtek a já to sem úplně zapomněl napsat:
Divadlo bude!
Totiž jako každý rok nacvičujou ochotníci z Ohrobce nějakou taškařici. Tu letošní taky určitě všichni znáte. Tož se přijďte podívat, určitě se zasmějete.

SVETACI_pozvanka

pod širákem

Kdo nevěří, že už začaly prázdniny, bude na tom stejně jako já. To jest tak, že mu utekla ta podstatná skutečnost, že už je dvacátýho června a ve školách se jezdí na výlety, chodí na hrad, plave na dračích lodích, navštěvujou se elektrárny, jezdí se na kole na Karlštejn a na školu v přírodě a vůbec se dělá všecko, jen ne škola. Pochopitelně. Už toho mají obě strany za ten rok dost a s blížícím se létem stoupají nejen teploty, ale i úroveň prázdninové nálady.
A tak není divu, že jsme se byli na konec sportovního roku rozloučit i s oddílem wushu před prázdninami, abychom se během nich pak ještě dvakrát setkali.
Ovšem to teprve přijde.
Teď bylo to přespání v přírodě, což bylo pro děti to nejlepší rozloučení. Tomáš si našel čas a vzal partu do přírody pod širák. Šli jsme s nimi, ale s tím přespáním, s tím už jsme jaksi měli předem jasno. "V žadnem připadku," jak pravila máveseláHanička.
Přespání pod širákem bylo pro děti báječným zážitkem už jenom proto, že si před spaním vyprávěly horrory - tedy chovaly se plně stejně, jako my, když jsme byli v tom věku někde sami bez rodičů a bylo potřeba ukázat, kdo se nejmíň bojí. Nakonec se asi trochu báli všichni, ale usnuli hezky pod širákem. S mouospalouHaničkou jsme pak lesem před půlnocí odešli pod střechu, abychom si neotlačili ty naše starý kosti.
Ráno jsme se pak od Matěje dozvěděli, že nejmíň dva lidi tam pod stromy v trávě viděli záhadnou bílou krabici, která tam chvíli byla, ale pak tam nebyla. Kačka, která spala o kus dál zase slyšela nějaké kroky, ale neví, kdo to tam mohl chodit. Inu - spát pod širákem, to chce odvahu.
Nu a pro ty, kteří s námi nebyli, jsou tuhlec dva obrázky. Máme to tu hezký, co říkáte?

homol160618a

homol160618b

sto let starej zámek

Když vám do domu vleze nezvaný vetřelec, obvykle ho nevítáte chlebem a solí. Nanejvejš tak solí a štětinama, tedy pokud jste nimrod a příslušné komponenty máte právě nasypané v patronách. No a pokud to je navíc domeček, kterej je daleko od vás a nebýváte tam moc často, je to s tím vítáním tím či oním způsobem vůbec na levačku.
Měl jsem o víkendu příležitost jednu takovou návštěvu řešit. Tedy řešili jí četníci, já jen říkal co a jak se mohlo ztratit. Něco si ten lump odnesl, ale zcela upřímně, nebyly to věci, na kterých by člověku nějak extra záleželo. A ty dvě, tři drobnůstky, o který člověk stojí, poněvadž se k nim vážou nějaké vzpomínky, ty nezajímaly ani toho zloděje.
To, co mě zaujalo bylo z oboru, řekněme, ochrany majetku.
Tedy okno bylo rozbité, sklo vchodových dveří taky, ale dveře otevřené nebyly. Ale proč si neotevřel, když už byl vevnitř? Došlo mi to až za chvíli, když jsem si po kriminalistech dveře prohlížel. Zámek. Ten starej, kovanej zámek, co k němu je jenom jeden klíč, kterej se nevejde do kapsy. Ten toho troubu zastavil, když chtěl jít ven. Dovnitř se dostal oknem a oknem pak taky musel vylézt, jelikož na ten zámek nestačil. To se holt už dneska neumí, otevřít vobyčejnej starej zámek šperhákem. Na to holt musel bejt poctivej zloděj, kterej se vyznal i v zámečnickým řemesle. Jo, kde jsou ty časy. Teď tak leda rozbít okno a vyvrátit dveře. Jenomže vyvrátit nešly a na zámečníka se vyučit, to je moc práce.
Kdo by to byl řek', že víc jak sto let starej zámek bude v takovej kondici, že na něj dnešní poberta nebude mít. Jo, vony ty starý, poctivý věci mají ještě pořád něco do sebe.

přichomejtnul jsem se

Někdy má člověk štěstí a přichomejtne se k něčemu, co by ani nečekal. Například k výletu na hrad.
Totiž my jsme ze vsi a to, že máme Prahu za humny nemění nic na tom, že mezi čistokrevné pražáky nepatříme. Rozhodně ne naše děti, které mají Prahu jako velké město, kam se jezdí například do školy nebo do práce. A taky na ten výlet.
Nu a včera si udělali čtvrťáci spolu s třeťáky výlet do Prahy a to právě na ten hrad. Nějak mě napadlo, že se tam za nimi podívám a udělám jim pár obrázků. Tož jsem se tam s nimi setkal.
A ejhle, on to byl ten výlet, co je na pozvání Hradní stráže. A tak děti prošly muzeum Hradní střáže i katedrálu a to včetně kaple sv. Václava. A protože šlo o pozvání strážců hradu, měly děti i příležitost vidět polední střídání stráží - to parádní i s muzikou. Ovšem ne jen tak někde za plotem, jako ty tisíce turistů, co se tlačily před bránou. Naopak. Pan voják je zavedl pěkně do kouta nádvoří, kde měli školáci dost prostoru k obdivování ceremoniálu střídání stráží. Musím, přiznat, že ani já jsem nikdy v minulosti neměl takouvou příležitost podívat se na to takhle z blízka.
Inu, má to člověk někdy štěstí a přichomejtne se.

Prazsky_hrad_160609

pohádkový les

V lese člověk najde ledacos. Ve zvolském lese se párkrát do roka dá najít i pohádka. Ne snad, že by se někde pod mraveništěm daly vyhrabat sebrané spisy bratří Grimmů, naopak, je to pohádka živá.
Právě na začátku června se taková příležitost naskýtá a v neděli se Kačka stala skřítkem.
Ano, konal se obvyklý pohádkový les, kterého se děti s chutí účastní. Matěj holt už je ze školy pryč, ale právě Kačka měla ještě předposlední šanci si to užít mezi hejkaly, vodníky, divoženkami, loupežníky a vůbec vší tou havětí pohádkovou. Jen drak tam chyběl, jelikož nikdo z dětí holt nemá tři hlavy ani tak velkou tlamu. Ovšem princezna byla a to jednak šíleně smutná a druhak spící, kteroužto bylo třeba probudit, což zas nebylo tak snadný, poněvadž tahle na nějaký vocicmávání nereagovala. Byla totiž důkladně zakletá a jenom živá voda jí mohla probrat. To však věděl málokdo a tak jsem nakonec trochu napovídal.
Povedlo se a princezna byla probuzena a to mnohokrát, až hrozilo, že jí z toho ustavičného vstávání začnou bolet záda.
Ale nebolela.
Nu, pohádkový les se tentokrát zase vydařil.


pohadkovy_les

sedmkrát v Sázavě

Počítám, že ani nepočítáte, kolikrát jste jeli Sázavu. Je to takovej pěknej výlet na jeden den a máme to za humny, takže ani my jsme tuto kratochvíli neopomněli. Tentokrát pořádal Tomáš výlet pro oddíl wushu a to jsme nemohli s Matějem vynechat. Kačka to naopak vynechat musela, protože měla závody v gymnastice, takže jsme neděli strávili v kánoii jenom my, kluci. Ovšem Matěj jel s jedním z kamarádů a mě odkázal na jiného kamaráda, že prý estli nám to nevadí. Nevadilo.
Jen jsme radši neroztruboval, že na kánoi budu sedět poprvé. Vždycky jsme totiž tyhle legrácky podnikali na raftu, což je mnohem stabilnější plavidlo. Ukázalo se, že tomu tak skutečně je. Všechny jezy jsme sice sjeli v pohodě, ale cvakli jsme se vždycky až dole. Nebudu tady zastírat, že vina byla jistě na mé straně, jelikož s tím nemám tu zkušenost. Takže jsme se votočili celkem sedmkrát a z roho jednou jaksi plánovitě, protože jme šli zachraňovat Matěje, poněvadž se taky cvaknul a nějak mu uplavala loď a on sám to nedokázal zastavit, už jenom proto, že utopil boty, které neměl na nohou, ale v lodi, což byla zásadní chyba.
Nu, lodí jsem vytáh v neděli celkem devět. Sedm "našich" a dvě cizí, když už jsme se naučili, jak se správně žbluňká do vody.
Báječnej vejlet to byl. Jen možná víc koupací, než jsme původně plánovali, ale koneckonců, proč se takhle v květnu nekoupat i v Sázavě, když doma v bazénu už jsme se před týdnem taky koupali.

ps
a proč to píšu v něděli večer?
Abych to nemusel odložit o týden. O ten týden, co budu mimo woleschko.

když se vám ztratí díra

Důl, to je díra v zemi, tu vám můžou zatopit, zasypat, ale vzít …? Tolik vážený pan kolega Cimrman, co se děr týče. Moje zkušenost s touto problematikou až dosud nebyla nijak bohatá. Teprve včera jsem pochopil, že i díra se může ztratit.
Totiž je tu taková záležitost s kabelama.
Už při stavbě domu jsem věděl, že do něj kromě nábytku a rodiny přijdou i kabely. Stěny jsou prolezlé stovkami kabelů. A to není všechno. Některé, na něž na začátku nebyl čas a vlastně ještě neexistovaly, přicházejí postupně. A tak vznikají klubka propletených kabelů, prodlužovaček, napájení, sítě, vodičů k reproduktorům … Zkrátka kabely se množí exponenciálně. Nu a na jedny kabely jsem měl políčeno už na začátku. Věděl jsem, že tady někde bude zdroj zvuku a asi támhle někam přijdou umístit reproduktory. Takže jsem pánům od kabelů zadal úkol, aby mi tuhlec odtud až támhle natáhli ve stěnách husí krk a ten zaslepili a vytvořili tak přípravu pro budoucí vodiče. Celé ty roky o tom vím a záslepka je na svém místě. Včera jsem se rozhodl tuto utajenou cestu stěnami konečně využít pro ty kabely. Sejmul jsem krytku, povytáhl husí krk a šel odstavit skříň, za kterou měla být ta druhá záslepka. A co myslíte? Nebyla! Ztratila se. Ta díra do zdi, kterou jsem tam chtěl udělat a o které jsem byl až dovčera přesvědčen, že tam je, tam nebyla. Prohlédl jsem leza po čtyřech celou stěnu u podlahy, proklepal, odstavil jsem botník podél té samé stěny, ale z druhé strany, opět prolezl, prohlédl … nic.
Díra se ztratila.
Konec toho husího krku mám. Výstup, tedy jednu díru taky mám, ale začátek a ta vstupní díra se prostě ztratily. Kam se mohly ztratit a jestli vůbec se díra může ztratit, to nevím. Teď přemejšlím nad metodou, jak jí objevit. Napadá mě cvičená myš, která by prolezla od konce na začátek a tam by vyslala signál, podle kterého bych jí i s tím začátkem našel. Ale kde jí vzít? Nebo pouštět do toho konce kouř a hledat, kam půjde. No jo, ale jak tam tan kouř nafoukat, když to nemá tah a ten začátek je kdoví kde zaslepenej.
Taky bych moh' do toho konce hulákat a někdo jinej by chodil po domě a poslouchal, odkud ze stěny ten zvuk tou trubkou půjde.
No fakt nevim, jak ten začátek najít. Teda jestli tu vůbec někde je. No musí bejt, když konec mám. Jenomže kde?
No prostě je to lapálie, když se vám ztratí díra.

stopy mizí v pátek třináctého

Detektivní příběhy mívají pokračování a to zvlášť v případech, kdy záhada zamčeného pokoje není objasněna hned v prvním díle. Nuže tedy ta moje záhada s deskami vyřešena nebyla a proto pokračuje. Podle některých indicií by se totiž mohlo začít jevit jako pravděpodobné, že viníkem zmizení není tajemné místo uprostřed našeho domu, kde mizí předměty, ale že viníkem jsem já. Ovšem důkazy na to zatím nejsou a desky s potvrzeními jsou stále v jiném vesmíru.
Totiž: podrobil jsem paměť zevrubné prohlídce a při úklidu vzpomínek jsem si vzpomněl, že v pátek, to jest den po záhadném zmizení dokladů, jsem v kanceláři cosi kopíroval. Ale nebyl jsem si jist, zda to byl v pátek. Ke vzpomínce se pojil ještě krátký rozhovor s kolegou o rozpasovanosti barevného obrazu, který ovšem pro kopii dokumentu neměl význam. Zeptal jsem se tedy kolegy bez návodných otázek, zda si na tu situaci taky vzpomíná. Děl, že to mohlo být v úterý nebo v pátek. A dál že si vzpomíná, že měl na stole opravovaný počítač.
"Jo, a říkal jsi mi, že jsi právě musel vyměnit teplotní čidlo …", vzpoměl jsem si já.
"Tak to bylo v pátek, protože čidlo jsem vyměnil až v pátek."
"V pátek třináctýho!"
"Jo."
Takže jeden fragment příběhu bychom tu měli. S největší pravděpodobnosstí jsem ty desky s dokumenty měl den po jejich zdánlivém zmizení a dělal jsem záložní kopie těch potvrzení. V kopírce nezůstaly a ani jinde jsem je zatím nenalezl.
Příběh záhadného zmizení tedy pokračuje, ovšem máme tu další přitěžující okolnost: stopy mizí v pátek třináctého.

už to nevrčí

Když na vás vrčí pes, obvykle to vezmete jako upozornění, že tohle není vhodná chvíle na hraní, a jdete si raději po svých. Pokud na vás vrčí ložisko, většinou se rozhodnete si s tím nějak pohrát, abyste nemuseli chodit po svých. Tedy přesněji řečeno: když máte pocit, že na vás vrčí ložisko kola vašeho auta, zajedete s tím do opravny, aby si s tím pan mechanik pohrál a vrčet to přestalo.
Nuže já už mám skoro rok pocit, že na mě to ložisko vrčí. Jenomže tak nějak málo. Nejistě a slabě. Ale pořád se to mírně zesiluje. V servisu jsem s tím byl už třikrát a vždycky to dopadlo tak, že si s tím pan mechanik pohrál a na nic nepřišel. Až ta poslední, třetí návštěva měla za výsledek odborné pokývání hlavou a diagnózu, že by to snad mohlo bejt pravý přední, tak abych přijel až budu mít čas a že si s tím pohrajou.
Včera se to hodilo. Přistavil jsem vůz do servisu v této věci počtvrté a že tedy uviděj, co to tam vrčí. No a viděli. Totiž slyšeli. Nebylo to prvavý přední ložisko, ale levý zadní. Proto to vrčelo tak slabě. Ovšem když mi to pan technik předával, nechal si otevřená vrátka, jelikož mě zná. Děsně mu do toho totiž mluvím.
"Tak to nakonec bylo levý zadní ložisko," povídá, "ale jak jsem to projížděl, tak jsem tam zaslech zase něco dalšího, ale možná to nic nebude. Však uvidíte, až s tím budete dýl jezdit."
No, měl pravdu.
Vrčení zmizelo a teď poslouchám, co by tam tak bylo ještě slyšet.
Ale možná tam opravdu už nic není. Jenom jsem se nechal nachytat na vlastní udičku. Inu jak říkám: už mě má pan technik prokouknutýho.
Ale co, důležitý je, že to nevrčí.

Steam Computer

Alespoň nějakou krabici od bot měl v ruce každý. Krabice jsou totiž potřeba jako základní přepravní a skladovací nástroj. Krabice jsou druhu i účelu rozmanitého a jsou i krabice zvlášť umně vyvedené sloužící ku okrase.
Ovšem aby se v krabici skrýval parní počítač, to tu ještě nebylo.
Tedy vlastně bylo.
Totiž v sobotu bylo na výstavišti malé pozdvižení kolem křtu předmětné krabice. Nakladatelství Albatros, které vydává Ondřejovy knihy, přijalo nápad hodný geniálního šílence a připravilo souborné vydání trilogie Tajemství pěti světadílů vetknuté do útrob parního počítače. Ondřej mi udělal radost a pozval mě na tu trachtaci, čímž se přihodilo, že mě vytáhli i na pódium a nechali zakoktat pár vět o setrvačnících, což je důležité téma našeho literárního sporu ve steampunkovém světě vzducholodí vznášejících se nad pěti světadíly.
Nu a pak bouchla zátka od šampaňského a křtili jsme. Ale jen tak šetrně, abychom ten počítač neubryndali.
Pokud byste byli zvědaví, jak takový parní počítač od malíře Martina Zhoufa vypadá, vydejte se do knihklupectví nebo přímo do Albatrosu. Tam ho jistě najdete. Nedá se přehlédnout.
A nebojte, pára z něj nejde, ovšem nedá se vyloučit, že při čtení budete napnutý až k prasknutí.
Tuhlec je malá návnada:

SteamComputer

neovlivnitelné vlivy

Cesta tam byla rozhodně lepší, než autem. Tedy mám na mysli tu cestu do Opavy.
Ono autem to není žádnej děsuplnej zážitek, ale v podstatě jste při cestě tam a zpátky ten den řidičem něco přes osm hodin. Tři a půl je to čistého času jízdy a nějaká půl až třičtvrtěhodina na jednu cestu navíc je tankování a zastávka na kafe a sendvič, kterej si stejně vezmete s sebou, protože jinak byste se zdrželi ještě dýl. Nu a vlakem je to podle jízdního řádu i s čekáním na přípoj hodin pět. Čistý čas jízdy je kolem čtyř hodin. Když to porovnáme a připočteme zádrhele na dálnici, které tam teď jsou, vede jasně vlak. A to téměř od "domu k domu", protože mi to jede z Vraného až k cíli v Opavě. Chce to ale tři přestupy a to zdržuje. A v tom je taky ten zakopanej pes.
Totiž tam to jelo jako po másle. Pendolino se zpozdilo jen o dvě minuty, navazující dva spoje navázaly a byl jsem na místě na vteřinu přesně a to jsem si ještě užil zakázané přecházení kolejí na zastávce místní lokálky, jelikož je tam nachystanej schůdek z betonového pražce a pěšinka vedoucí přes trať přímo k mému cíli, což je nějakých dvě stě metrů od zastávky.
No jo, ale zpátky to bylo jinak. Pendolino jelo stejně rychle a nezpozdilo se ani o minutu. Jenomže startovalo o patnáct minut později, což odůvodňovali otáčením soupravy. To jsem jim nevěřil, ale něco si holt vymyslet museli. Těch patnáct minut dokonce stáhl strojvedoucí cestou o pět minut, ale v Praze to bylo málo, protože přesně v minutu příjezdu mi odjel Posázavskej pacifik, kterej nečekal. No a ten druhej jel až za půl hodiny a byl navíc zpožděnej o dvacet minut, protože museli přistavit jinej, jelikož tomu správnýmu se cosi přihodilo a nepustili ho na trať. Suma sumárum, cesta zpátky trvala šest hodin.
Má to ovšem nečekanej konec. MojepracovitáHanička byla včera taky na cestách a měl jsem on-line přenos z dálnice. Tam nabrala skoro dvě hodiny zpoždění, když čekala na kolegu, kterej se zasekl v zácpě před nějakou nehodou. Takže vlastně se dá říct, že to nakonec bylo rychlejší vlakem a to i s tím dvojitým zpožděním.
Inu, cestování holt ovlivňuje spousta vlivů, který člověk neovlivní. V tom aby se čert vyznal.

Pendolinem do Opavy

Při podrobné analýze jsem vypátral, že do Opavy dojedu jen asi o tři čtvrtě hodiny pomaleji vlakem, než autem. Pokud by se počítala jen čistá doba jízdy, pak je to na stejno.
Tedy dneska jdu zkusit, jak fungují České dráhy. V Pendolinu už mám nachystanou židli, tak mi držte palce, ať při těch přestupech nezabloudím.

přechod Merkuru

Přechod pro chodce v nikom nevzbuzuje zájem. Ovšem když přechází Merkur a to nikoliv přes silnici, ale přes Slunce, je z toho celosvětová astronomická událost. Ta slovy doktora Choholouška nastává maximálně třináctkrát za století. Nu a protože je to taková událost, chystá se na ní celý astronomický svět. Bude se pozorovat a filmovat a fotografovat. Ale pozor! Bez očouzeného sklíčka v žádném případě!
Pro ty, kteří v pondělí 9. května odpoledne nebudou mít sklíčko nebo čas či podmínky ke sledování té malinké tečky posouvající se přes sluneční kotouč, je tu samozřejmě i hodně jiných způsobů, jak se na přechod Merkuru podívat. Například plánovaný živý přenos, který můžete
sledovat tady. Spoustu dalších informací včetně simulace, jak to bude vypadat, naleznete na stránkách Astro cz tady a tady a jistě ještě na dalších místech.
Tak na to v pondělí mrkněte, ať se nemůže říct, že jste se netrefili na přechod.

gravitační vlny v ložnici

Určitě jste četli něco od Dänikena, od Součka či od jiného záhadologa. Tyhle věci lidstvo neomrzej, ostatně knížky právě zmíněných pánů mám pochopitelně v knihovně. A teď se mi cpou i do postele. Tedy ty záhady, nikoliv Souček s Dänikenem.
Určitě znáte ty putující kameny v Údolí smrti v Kalifornii. Nechávají za sebou cestičky a nikdo zatím úplně přesně neví, jak se pohybují. Jsou tu teorie o ledu sloužícím jako sáňky, ale to prý neplatí úplně pro všechny kameny a tak se zkoumá dál.
Já v posteli kameny nemám. Zato tam mám polštáře. Pochopitelně, co by taky v posteli dělaly kameny, že. No jo, ale ony se ty polštáře začaly pohybovat. Samozřejmě takovej ten běžnej pohyb, kdy si s polštářem děláte ve spaní, co potřebujete a posouváte ho tam či onam, tak ten pohyb tu neřeším. Je tu jiný případ. Už pár nocí se jeden z polštářů v noci potají vytratí z postele a ráno ho najdu někde na zemi. Nejčastěji v nohách. Jenomže si vůbec nejsem vědom toho, že bych ho tím směrem odstrkoval. Ráno polštář hledám a zatím ho vždycky najdu, ale úplně mimo očekávané hranice pohybu dobře vychovaných polštářů.
Takže je tu záhada. Že by působení mocných gravitačních vln
nově objeveného vysoce hmotného tělesa za dráhou Saturnu mělo vliv nejen na bouře na Uranu, ale i na moje polštáře? Inu, kdo ví. Chtělo by to prozkoumat podrobněji. Ovšem na to já nemám myšlenky. Já totiž tou dobou, co se ten polštář pohybuje, spím. A to mi přijde daleko příjemnější činnost, než luštit vliv gravitačních vln v ložnici na pohyb polštářů.

stát a doprava

Na začátku pohádky Byl jednou jeden král je celník. U závory. Vybírá mýto nebo clo, prostě ztělesňuje podstatu celnictva jako instituce. Já to s celníkama neumím jako ta babička a tak musím zaplatit, aby se ouřadu a státu dostalo, co mu patří. Takže jsem se dostavil včera na celnici, vyzvedl si průvodku, předal účty a čekal na verdikt.
"No jo, vy tu máte dopravu zdarma," děl pan celník za okýnkem.
"Jo, mám."
"Ale vono je vod prvního května nový nařízení, že tam tu dopravu musím připočítat."
"Heleďte, já nechci vypadat jako kverulant, ale když za dopravu nechce zaplatit ani dodavatel, ani dopravce, tak komu teda mám tu dopravu zaplatit? To mi není jasný."
"To né, za dopravu né, ale k celkový ceně pro výpočet musím tu dopravu přidat."
"Aha. A jakou, když tam žádná cena není?"
"No to už já nějak zpracuju, támhle si sedněte."
Sednul jsem si a přemejšlel, jak dlouho státu vydrží tenhle podvod.
Je jasný, že doprava zdarma není zdarma. Prodejce má s dopravcem dohodu, že se ty peníze za dopravu k tomu špeditérovi nějak dostanou a jsou už obsažený v ceně zboží. To ovšem náš stát nevidí a tak si vymyslí průměrnou cenu dopravy a tu zdaní, aby bylo na platy daňových ouřeníků.
Mě je jasný, že státní aparát potřebuje čím dál víc peněz a že je někde vzít musí. Ale tahle konstrukce už mi přijde vážně hodně ujetá.
Já jsem vlastně potrestanej za to, že šetřím svoje vlastní náklady. Kdybych si nechal dát plnou cenou za dopravu k té ceně balíčku, tak by byl stát spokojenej a nemusel by mě pronásledovat za to, že jsem držgrešle a hledám firmu, co mi pošle zboží na své náklady.
Inu, když tak vidím ten stát, někdy mi nad tím zůstává rozum stát.

DD versus DE

Tak už mám vaky čtyři. Nákup, o kterém jsem včera psal, proběhl nečekaně rychle a nečekaně zmateně.
Bylo jasné, že potřebuju tlakovou nádobu stejných paremetrů jako původní. Tu jsem vyhledal, ověřil dostupnost a zajel koupit. Ještě pánovi v krámě ukazuju ten štítek, co jsem ho ofotil z té bandasky staré.
"Jo, to je vona," povídá pán a já si naložil krabici s nádobou a odjel pln nadějí na úspěšnou opravu domácího vodního zdroje.
Jenže ještě pro jistotu jsem si potom u počítače kontroloval všechno s tou fotkou a tumáščertekropáč! Všechno sedělo, jen dvě písmenka ne. Původní označení bylo DD a nové koupené DE.
Tak znovu.
Telefonát, konzultace, dohodnutá výměna, ale až bude DD na krámě, protože teď není. Provededeno, oprava odložena.
Dojel jsem domů a prohlížím starou DD nádobu. Podle návodu k montáži měla mít pod sebou ještě "jetflow" ventil. Jenomže ten tam není.
Nuže potřetí tedy telefonát, dotaz, konzultace. Situace je taková, že DD a DE mají stejnou funkci a DD nádoba má navíc ještě jednu, ale ta funguje pouze s "jetflow" ventilem. A pokud tam ventil není, pak je zbytečné montovat DD, protože funkce navíc stejně nebude využita. Tedy jsem odvolal, co jsem odvolal, a nechal si nádobu DE.
Nu a tu jsem namontoval v pořadí tlakový spínač, pak nádoba, pak elektro. Cvaknutí vypínačem - a voda teče. A to podle plánu trubkami, spínačem, nádobou a kohoutkem.
Heuréka!
Na závěr už stačilo jen přetěsnit závit u tlakové nádoby, neboť se ukázalo, že teflonový pásek je pro tenhle typ šroubení nevhodný, a pak už bylo vše v nejlepším pořádku - tedy jako před výměnou. Ovšem místo DD máme teď DE, což, jak se zdá, je úplně fuk.
A ještě jednu malou poznámku: ta mrcha stará nádoba byla prorezavělá a to byl kromě ventilku ten druhý důvod, proč to celé nefungovalo, jak mělo. Jenomže ta dírka byla o velikosti poloviny špendlíkové hlavičky a na straně u stěny, čímž byla skryta zrakům člověčenstva, ale stačilo to.
Nuže teď máme zase na deset let pokoj.

vak v piksle

Vy nemáte doma vak? To máte štěstí. Já mám tři, ale stejně je mi to prd platný.
Totiž jeden je v truhle a je to vak na záda, kterej jsem dostal od kamaráda a občas ho nosím, pokud potřebuju hadrovej pestrej vak místo batohu. Ten druhej obsahuje tenisové, badmintonové a speedmintové rakety, visí v komoře a vydává svůj obsah, pokud si jdeme zahrát. A v té komoře je i třetí, kterej je tou pravou příčinou mého postesknutí. Je to vak gumovej. A je schovanej v tlakový nádobě vodárny. A tam je taky zakopanej ten pes.
O domácí vodárně jsem
psal předevčírem a včera jsem měl naplánovánu montáž nového tlakového spínače. Vše probíhalo podle plánu až do chvíle, kdy jsem si řekl, že je třeba přifouknout na správný tlak vak v té tlakové nádobě. To je nejlíp dělat při vypuštěný vodě a to je právě teď. A tak jsem přines kompresor a foukal a foukal a výsledek byl stejnej jako když ten vlk chtěl sfouknout ten cihlovej domek tomu třetímu prasátku. Slovy žádnej.
Tak rozdělat kryt, zkontrolovat ventilek … no a jsme u toho. Ventilek uhnilej, nejde povolit, netěsní, tlaková nádoba netlakuje (tak proto už je nejmíň rok blbej tlak vody ve vodárně i když jsem jí už přifukoval), vak bude v háji.
V háji je mi vak na prd a tudíž potřebuju novej. Jenže tahle tlaková nádoba ho nemá vyměnitelnej, takže je třeba koupit novou celou bandasku. Tak já holt nějakou vobjednám. Už jsem stačil projít informace na webech, už mám vzorec pro výpočet, už vím, kde se dají koupit, takže jsem téměř odborníkem na tlakový nádoby. Jen tu nádobu nemám.
No jo, oprava se odkládá do chvíle, než mi přijde novej vak v piksle. Tedy v tlakové nádobě.
Do tý doby musí zahrádka vydržet bez vody.

oba jsou domácí

"Je tam pěkná povodeň," konstatovala suše mápořádnáHanička, která má proti povodním oprávněné námitky, zvláště pak, vyskytují-li se u nás doma. Doma v tomto případě znamenalo v komoře, kde je hromada předmětů, drátů, trubek, praček, kouhoutů, vypínačů, jističů, nářadí, bot a to jsem zdaleka nevyjmenoval všechno. Jediný štěstí bylo, že pro výraz povodeň máme s moucitlivouHaničkou každý jinou definici. V mé představě je povodeň apokalyptický příval vodního živlu beroucí s sebou vše, co mu stojí v cestě. To nebyl náš případ. Na kachlíkové podlaze byla louže, která se roztékala ještě pod kontejner s kočičími granulemi a lísku s botami.
Povodeň způsoboval tlakový ventil domácí vodárny, který má za úkol spínat čerpadlo, když tlak v zásobníku poklesne pod danou hodnotu. Nu a ten ventil už nějakou dobu kape. Ano, máopatrnáHanička už mi to dvakrát říkala. Ale kapání bylo zatím nepatrné a tudíž odsunuto napříště.
Příště nastalo včera, kdy nastala ona povodeň. On ten ventil byl buď deset let špatně utěsněný nebo holt z mizernýho materiálu a po těch rocích služby prostě urezavěl, kteroužto skutečnost jsem objevil v okamžiku, kdy jsem ho chtěl dotáhnout, aby nekapal, což se projevilo tím, že upad'.
Ne, nečekejte gejzíry vody, pokřik na členy rodiny, aby přinesli hadry a kýble a pomohli zachránit majetek a holé životy před tou vodní spoustou. Nic takového se neodehrálo, neboť jsem předem vypnul jistič i vypínač vodárny a vypustil všechnu vodu z tlakové nádoby. Takže jen pár litrů zbylé vody vyteklo do kyblíku, který mi podala málaskaváHanička.
Banální instalatérská oprava. Dnes musím někde koupit ten ventil a zítra ho namontuju.
To zajímavé na tom je, že návštěva, která navečer již po výkonu zvonila u vrátek, zjistila, že zvonek nezvoní. Napadl mě jediný důvod: jistič od čerpadla. Nahodil jsem ho a vida: zvonek ožil. Ne, opět nečekejte zapojení vodárny a vodní smršť za jekotu domácího zvonku. Vodárna má pochopitelně ještě svůj vlastní vypínač, který zůstal vypnutý.
Ovšem důvod, proč elektrikáři připojili domácí zvonek přes jistič u domácí vodárny, ten mi zatím zůstává utajen. Že by proto, že zvonek i vodárna jsou oba domácí?

i tohle jde

Dnes už jen krátký dovětek ke včerejšímu povídání o Šaolinu.
Ano, pořád mi vrtalo hlavou, jak se to dělá. Že je to nějakej trik, to mi bylo jasný. Ale jakej?
Tady prosím laskavého čtenáře o správné pochopení výrazu trik. Mám tím od začátku na mysli nějakou méně známou technickou či fyzikální skutečnost, kterou využívá právě ten, kdo neobvyklou věc předvádí.
Nuže s tím chozením po ostří jsem si zatím neporadil, ale princip nebude nijak vzdálený od chození po střepech, které, jak psáno, mám vlastnonožně odzkoušené. Lámání holí i ocelových pásů je taky jasné. Jde to, stejně jako jde ohnout kopí opřené hrotem o krční jamku nebo se dokonce na tom kopí točit či po fakírském způsobu poležet na mečích a na jehlách a nechat na sobě rozbít dlaždici. To všechno jde a čím je ten trik působivější, tím musí být pochopitelně předvádějící více zkušený a trénovaný, ale v principu to dá každý odvážný a dostatečně připravený člověk.
Jen s tou jehlou jsem pořád nevěděl. Až jsem to našel v jednom z pořadů, které demýtizují mýty. Jde o to, že tu jehlu musíte hodit naprosto přesně tak, aby v nějaké vyšší rychlosti narazila špičkou kolmo na sklo. Pak už, pokud ta tabulka skla je přiměřené tenká, nastupuje pouze fyzika, mechanika, pružnost a pevnost. Jde o krátkodobý ráz na nepatrné ploše špičky jehly. To stačí, aby sklo v tom nepatrném místě prasklo a jehla může proletět skrz. V podstatě to opět dokáže každej, ale má to pochopitelně háček. Prostě jehlu proti sklu musíte hodit rychle a musíte se trefit kolmo. Pokud ne, nic se nestane. Nu a aby to vyšlo vždycky, když hodíte jehlou, musíte na to léta trénovat. Je to cvik. A ten šaolinští mniši mají.
Nic víc v tom není.

Šaolin

Pochopitelně, že jsme byli na Šaolinu, to dá přece rozum. Pro kluky a holky z Tomášova oddílu to je něco jako výchovný koncert pro školní mládež. V tomto případě se ovšem jedná o školní mládež, ze které jde občas strach, tedy v tom smyslu, že když se člověk dívá na jejich cvičení, říká si, že by nerad dostal tou tyčí, šavlí nebo i obyčejným vějířem.
Nuže dalo by se říct, že Tomášovi žáci necvičí o moc hůř, než shaolinští mniši. Alespoň to, co předváděli v první polovině představení nebylo nijak zásadně odlišné od sportovních sestav, se kterými děti chodí na soutěže. Samozřejmě, že šaolinští žáci mají daleko širší škálu cvičení, ale to, co cvičili, řekněme společně, to naši neumí o moc hůř.
Ovšem v druhé polovině představení nastalo předvádění se, tedy šou, čínsky show. Pokud by snad laskavý čtenář měl pocit, že k tomu předvedení, jak lze popřít fyzikální zákony, nemám tu správnou ouctu, nebude daleko od pravdy.
Ani v nejmenším nepopírám, že všichni, co cvičili, mají nacvičeno, natrénováno a naučeno tolik, že se o tom nikomu z nás ani nesní. Jsou na nejlepší cestě stát se mistry v bojových uměních, učiteli téhož, či filmovými hvězdami nebo osobními strážci. Efekty, které předváděli, beze sporu potřebují cvik, trénink nebo ten správnej grif. Ovšem jde právě o to překvapení diváka, že něco takovýho přece není možný. Ale je. Už před pěti lety jsem si tu o tom udělal zápis. Sami jsme s moustatečnouHaničkou absolvovali
něco, byť jen vzdáleně, podobného. Jde o odvahu zkusit něco zdánlivě nemožného. Samozřejmě poučen a důkladně připraven.
Mně včera zaujaly dvě z těchto ukázek. Ta první proto, že mám takovej nějakej možná až přehnanej respekt k ostrým předmětům. Proto mě přechod po nožích tak nějak mrazil v zádech, zvláště pak se zátěží. Ten klouček byl rozhodně statečnej a i pyšnej na to, že to dokáže.
Ta druhá ukázka mi doteď vrtá hlavou.
Tedy jak to udělali, že to vypadalo, jako že ta jehla doopravdy prošla tou skleněnou tabulkou? Všechno by na první pohled mělo vypadat, jako že mnich prostě jehlu tím sklem prohodil. Ovšem fyzika se ošidit nedá a i fotka, kterou se mi podařilo udělat, zachycuje dvě věci, které by se neměly stát. Jednak to, že stojan je při triku v pohybu, tedy nakloněn směrem k házejícímu mnichovi a druhak to, že pravá ruka mnicha, která drží za sklem již prasklý balonek, se dotýká rámu skla. Inu, na tenhle trik jsem ještě nepřišel. (PS: mýlil jsem se, jde to a pohyb stojanu a ruka mnicha s tím nemají nic společného. Vysvětlení je v dalším zápise.)
Ať už přijdu nebo ne, bylo to hezké představení a mohu ho doporučit diváku poučenému i nepoučenému. Oba se budou bavit, když uvidí, jak asi začínali třeba Jet Li nebo Jackie Chan.

Tuhlec je pár obrázků s těmi nevídanými efekty:

P4041979


P4041985


P4042017


P4042021


P4042025


P4042026

záhada v Brdech

Letošní zpřístupnění Vojenského újezdu Brdy není jen tak. Trampům a táborníkům není třeba vysvětlovat, kudy se mají dát a kam je lépe nechodit. Znají to tam důkladněji, než kdejaký ochranář přírody. Ostatně i trampská noha přispěla k tomu, aby se chodníčky v téhle lokalitě pomalu začaly otevírat i pro normální lidi. To se ovšem neodehrává bez určitého napětí a rozhodně ne tak rychle, jak by si například Klub českých turistů přál. Pořád ještě v Brdech zůstávají oblasti uzavřené a označené jako posádkové cvičiště vojenského útvaru. To by samozřejmě až tak nevadilo, kdyby právě v těch stále nepřístupných oblastech nebyla lákadla pro lovce záhad. Ostatně i to je možná jeden z důvodů, proč se Brdy neotevírají tak úplně a proč se tu před lety tak vehementně bojovalo o přítomnost či nepřítomnost americké základny.
Podařilo se mi získat jeden obrázek, který napovídá, že jde možná o něco víc, než jen o Vojenský újezd či americkou základnu. Stavbu na obrázku určitě nemá na svědomí ani jedna z armád. Ovšem co přesně to je a jaký je původ objektu ve skále, to se mi vypátrat zatím nepodařilo. Stáří objektu se evidentně počítá né na desítky či stovky, ale na tisícovky let. Zvláštní je kontrast objektu v levé dolní části s okolím. Navíc jeho spodní díl je zakrytý jakousi plachtou. Vojenskou? Nevím. Vypadá to jako hlaveň nějaké zbraně. Jenomže jaké? Tisíce let staré hákovnice? Vždyť tenkrát neznali střelný prach. A navíc: kde by se to vzalo v Brdech?
Těžko o tom spekulovat. Mám jen tenhle snímek a strohé vysvětlení z původního zdroje, který je uveden dole pod obrázkem.

Brdy_160401

Zdroj zde.

cesta Vrané - Jarov uzavřena

Aktuální upozornění pro sousedy, kteří jezdí přes Vrané nad Vltavou a Jarov směrem na Zbraslav a zpátky:

od včerejšího rána je uzavřena cesta podél Vltavy mezi Vraným a Jarovem. Opět tam spadly kusy skály na cestu. Je uzavřená i cyklistická stezka. Otevření, pokud nenastanou komplikace, se očekává během pátku.

Bližší informace na webu Vrané nad Vltavou.
Zde a zde.

sedm faktur

Nějakou chvíli si člověk může myslet, že už to všechno ví a tak uděluje rady například dětěm: "né abys prováděl na internetu nějaké nákupy nebo na iPadu mačkal tlačítka souhlasím s nákupem!" Potom se člověk rozčiluje, když mu do pošty přijde oznámení o nějakém nákupu, o kterém nevěděl. "Vidíš, tady máš ty svoje souhlasy s nákupama! Už mi zase přišel účet za tu tvojí aplikaci. Kolikrát jsem ti to říkal?!"
A tak dál a pořád dokola. Všichni kolem vás se chovají nezodpovědně a jen vy máte patent na rozum, jelikož už to znáte. Ale znáte to to doopravdy? No, myslíte si že jo až do chvíle, kdy to přijde.
Přišlo to v sobotu, poněvadž jsem potřeboval zjistit, jak dětem pojede vlak z Vraného do Prahy a zpátky. Ty tři aplikace, které jsem měl pro tento účel na telefonu nainstalované nějak stávkovaly, i řekl jsem si, že si stáhnu čtvrtou.
Stáhl, instaloval a ejhle: "Nejdříve si kupte jízdní řád, který potřebujete."
Nic není zadarmo, řekl jsem si a koupil.
Načež se objevilo hlášení "A nyní si vyberte jízdní řád, který potřebujete a stáhněte si ho do telefonu".
Provedl jsem a objevilo se hlášení: "Tuto položku jste již zakoupili, chcete jí zakoupit znovu?"
No chci, sakra, když si jí mám stáhnout. Proč mi to, kruci, píšeš. Nemáš mi nic psát a máš to rovnou stáhnout, dyž už jsem to jednou zaplatil, doprkýnka!
Chvíli jsem sakroval a stahoval a kupoval pořád dokola.
Celkem sedmkrát.
Ale v telefonu pořád nic nebylo a žádnej jízdní řád nebyl aktivní. Po sedmém provedeném nákupu už jsem toho měl dost. Vyskočil jsem ze seznamu jízdních řádů a vztekle aplikaci smazal, abych jí znovu natáhl a instaloval, protože to se někdy stává, že až napodruhé …. Jenomže ani po znovuinstalování se to nechovalo jinak.
Po delším pátrání jsem najednou objevil další seznam. Tam byly ty jízdní řády už podrobně rozepsány. A šly stáhnout už bez placení! Nu dobrá.
Nalezený vlak skutečně dle jízdního řádu přijel, i když s dvacetiminutovým zpožděním, a všechno se zdálo být zase v pořádku.
Zdálo. Jen do neděle. V neděli mi totiž přišlo sedm faktur.
No, hýml! Co je to xakru za program?! To není aplikace, to je zlatej důl pro vývojáře!
Hned, jak jsem se vyvztekal, použil jsem konečně onu zkušenost. Fakturu jest třeba si přečíst a pokud je člověk nespokojen, zboží lze vrátit. I stalo se.
Sedmkrát jsem nakupoval, ale jen jednou to doopravdy chtěl. Takže na těch šest jsem použil ono zázračné tlačítko na elektronické faktuře "Nahlásit problém."
Problém nahlášen, nákup zrušen, peníze vráceny.
Uff…
Taková lapálie a člověk je za tatrmana dřív, než se ohlídne. Inu: stane se to. A nejen dětem.

Velikonoční jarmark

No, a je jaro. Už celej jeden den, poněvadž letos začalo včera o půl šesté. Té rovnodennosti jsme využili uspořádáním jarmarku. Tedy my jsme byli jen jedni z jarmarečníků ve Zvoli. Už podruhé jsme se všichni doma převlíkli do krojů vypůjčených tuhle od té naší čarodějnice Saxany a šli pomáhat dělat Velikonoční jarmark.
Letos to vypadalo nějak větší, než vloni. O celou hodinu po předpokládaném konci se to protáhlo. MášikovnáHanička, tentokrát opět perníkářka, spotřebovala na zdobení s dětmi dva košíky perníčků, které v sobotu s Kačkou a Matějem napekla. Matěj letos nedělal píšťalku, protože vrba ještě neměla dost mízy a kůra nešla oddělit, takže se bavil jinak a asistoval u koláčků. Kačka zdobila perníčky i vajíčka a já se taky od dvou do pěti nezastavil. Přišly děti, tatínkové, maminky a všichni chtěli naučit dělat pomlázku. Spotřebovali jsme bezmála dvě velké otepi vrbových a jívových proutků a možná se mně podařilo přesvědčit (až na jednoho) všechny, kteří to zkusili, že nejlepší pomlázka je ta, kterou si člověk uplete sám.
Nu, končili jsme po půl šestý a měli jsme toho jarmarku dost. Ovšem taky jsme měli radost, že se u nás na Velikonoce pořád ještě nezapomíná a že jsme se opět mohli jarmarku zúčastnit. Ono je to fajn, když se lidi takhle pěkně sejdou.
Tož tak, za týden bude koleda.

Jarmark_2016

Keltský (jarní) telegraf

O vzniku telegrafu se na síti dočteme informací dost a dost. Dokonce i tu, že optický telegraf se příliš neujal ve století sedmnáctém ani osmnáctém a že jeho předchůdci tu existovali už za starověku. Ostatně kdo četl indiánky, dobře ví, že indiáni si telegrafovali kouřovámi signály a u telegrafu nemohl chybět ani Jára Cimrman. Takže telegraf není vůbec nic nového pod sluncem.
Jednu novinku tu ovšem mám. Tedy novinku pro mě, nikoliv pro Kelty. Keltský telegraf, který vysílá jednou ročně od roku 2010, pokud to nepletu. Já se o něm dozvěděl včera od Ondřeje, Ondřej od Ljuby a od kterého čerta ona, to už nevím. Vím však to, že
na stránkách Keltského telegrafu se dočtete, že:
"Vždy večer v první jarní sobotu se tzv.čerti vydávají na vrcholky významných kopců a navzájem se spojují pomocí světelného signálu, který vysílají z jednoho stanoviště na druhé po dohodnutých trasách napříč krajinou. Dochází k mystickému propojení všech účastníků i k napojení přesahujícímu běžný myšlenkový prostor dnešních lidí."
V každém případě je to hezký nápad podobný významně méně spirutuálnímu pálení čarodějnic. Tedy v tom smyslu, že ohně jsou vidět na kopcích.
Díval jsem se do mapy kopců, kde oheň bude hořet a vida: jeden na Ďáblu a další na Homoli pod Zvolí nad Vltavou. A protože ta správná keltská sobota vychází na právě tuhle sobotu 19.března 2016, bude to už zítra a pokud bude oheň hořet skutečně na Ďáblu (což mi není úplně jasné, kde by mohl být, protože tam je všude les), uvidíme ho ze zahrady a vy, pokud se podíváte na moji
meteokameru, ho uvidíte taky, protože kamera je na Ďábel od svého vzniku zaměřena.
Tož kdybyste viděli někde na kopci v sobotu večer oheň, vězte, že to není oheň ledajaký, ale že to Keltové telegrafují, že bude jaro.
Ostatně i ten náš kos už spustil svou jarní písničku.

Nu a tuhle je fotka ze soboty, kdy telegraf spustil na Ďáblu (19:46):

Keltsky_telegraf_160319

pokračování příště

Komiksy mám rád, ostatně tu o nich nepíšu poprvé. Ba dokonce jsem tu jednou na přelomu roku pro pamětníky zveřejnil naskenované staré stripy, které byly jednou z příčin, proč mám komiksy i záhady rád. Tuhle se můžete znovu podívat.
Komiksy si kupuju dodnes a to je taky důvodem, proč jsem si všiml pozvánky na sobotní komiksovou dílnu pro děti. Jako na potvoru pochytal Matěj někde nějaké viry a tak místo na dílnu, vlezl do postele se spálovou angínou. Kačka to od něj naštěstí zatím nedostala a tak jsme na tu dílnu jeli spolu. Kupodivu se sešlo dost dětí i přesto, že ve stejnou hodinu se konal i pingpongový turnaj a cirkusové představení, to vše ve Zvoli. Inu, je to naše kulturní a sportovní centrum.
Ukázalo se, že kreslit děti pořád baví a když jim šikovná kreslířka, která se komiksy živí, ukáže jak na to, můžou děti udělat svůj první komiks. Byl na téma proměna. Proměna čehokoliv, co mají děti kolem sebe nebo i proměna jich samých. Jak kdo chce.
A tak se začalo vymýšlet.
Všiml jsem si, že jeden kreslíř velice šikovně vystihl hlavu státu, ale už jsem si nestihl všimnout, k jaké proměně jí ve svém díle dovedl. Jiný klučina snil o stromě plném nanuků, který se mu nakonec podařilo vypěstovat. Nu a Kačka se vydala na hrad,
aby se stala princeznou.
Zdá se, že ambice a vysoké cíle naší Kačce nechybí. Holt jen budeme muset zapátrat v rodokmenu, jestli tam někde v dávné minulosti netekla kolem nás modrá krev. Možná by to mohlo být v nějakém dalším komiksu, takže tu máme klasické: pokračování příště.

člověk americký

Do filmových kritik se raději nepouštím, protože se většinou shodnu jen s pár lidmi, mezi něž patří například pan Soukup, takto vydavatel mého oblíbeného serveru Zóna a nemnoha netuctových filmů. To mi ovšem nebrání se na filmy dívat, či občas chodit do kina (kde mi za krkem chroustá armáda nenasytů popcorn a mlaská při tom). Doby kdy jsem stával fronty na film v Ponrepu nebo v Klubu jsou dávno v nenávratnu a diskuze o filmové tvorbě zůstaly výsadou studentského života těch minulých (a možná i přítomných) časů.
Teď mám ale docela čerstvý srovnávací zážitek a nedá mi to, abych si ho tu nezapsal. Souvisí to s Oscary. Ne snad, že bych si myslel, že když Akademie nalepí na film značku s tím zlatým panákem, je to rázem dobrej film. To ne. Ale většinou si ten film nakonec někdy prohlídnu, jelikož díky tý ceremónii postoupil do užšího výběru.
No a letos to byl Oscar kromě jiného i o přežití. Prej děsně vydřená cena, každou vteřinu prej Leonardovi věříte. No já mu nevěřil ani to, že je mu zima. Když jsem ho viděl, jak děsně prožívá to svoje vnitřní drama, aby nakonec nedošel než k tomu, že to celý bylo stejně na nic, říkal jsem si, že je to furt stejný.
Tyhle filmy se točej, aby se na ně přišlo a zaplatilo. Film tohodle druhu je podnikatelskej záměr a když do něj nasázíte dost koření, aby byl správně sladkokyselej, máte polívku, která vám vydělá tolik, že už ty nuly za cifrou ani nepočítáte.
Mimochodem vzpomínáte si na Příběh opravdového člověka? A na tu větu "Ale tohle je sovětský člověk!"? Teď tu máme člověka amerického, který dostal sošku za totéž, co už v osmačtyřicátým na plátně i o pár let dřív ve skutečnosti dokázal Meresjev. Kdo je opravdovější? Zbytečná otázka. Mě je to jedno.
Nevěřil jsem ani jednomu.

náruč růží

Laskavý čtenář má dozajista pochyby, zda-li jsem nepověsil deník na hřebík, což je ovšem pochybnost zcela lichá. Ono to prostě jenom zrovna teď tak vyšlo, že jsme byli dvakrát za sebou na výletě. O tom prvním už jsem psal a tan druhý byl ryze zimně prázdninový, lyžařský. Děti si užívaly sněhu a lyžování a prknování (to jenom Matěj) a my jsme s moustatečnouHaničkou jen zatínali zuby, jak nás bolely netrénované svaly, které se na těle objevují vždycky jenom tehdy, když člověk lyžuje. Však to znáte.
Na závěr prázdnin jsem pak děti vzal na Matějskou, což je taková trojí událost. Jednak má Matěj svátek, pak má i narozeniny a konečně si to jdeme užít, protože se blíží jaro.
Tentokrát to bylo jako u Verdunu. Ano, střílelo se. Tedy ne snad, že bychom nejezdili na autodromu. To naopak. Dokonce na tom druhém nás svezli dvakrát za jedny peníze, jelikož jsme byli jediní, kdo přišel. Ovšem střelba tentokrát pouťové zábavě dominovala.
Totiž hned u první střelnice se děti zastavily a paní je přilákala nahoru, rozdala vzduchovky a že prý na co to bude. Matěj vzal post u růží, Kačka u válečků. A ono jim to vyšlo. Kačka shodila válečky, Matěj vystřelil tři růže a takhle jsme obešli další dvě střelnice. Paní střelmistrové netušily, že si s sebou vedu ostrostřelce a tak nás lákaly k nim a pak se divily, že to Matějovi i Kačce tak jde. Vrchol všeho nastal ve střelnici staročeské, tedy té mechanické. Tam střílel Matěj a místo Kačky jsem to vzal já. Užívali jsme si střelbu do terčů a mechanických panáků. A Matěj sundal i kývacího papoucha a kuličku z houpačky. Za takový výkon si zasloužil opět odměnu a tak měly děti plnou náruč plyšáků (Kačka) a růží (Matěj).
Nuže, střílelo se jak u Solferina a mámiláHanička pak doma dostala tu náruč těch růží, což bylo od Matýska velmi rytířské.
Inu, jaro už se může chystat, my jsme pro to udělali, co jsme mohli.

převezla mě Evička

"Co to támhle jede?" ptal jsem se tuhle hledě na tramvaj, kterou jsem ještě u nás neviděl. Takový to bylo žlutobílý, malý, jelo to tiše a jaksi se to vymykalo už tak dost pestrému vzhledu vozového parku pražských vozů elektrické dráhy.
"Asi zkoušej něco novýho," řekl jsem si a šel po svých pěšky, poněvadž koleje nevedou všude a někde holt člověk musí použít vlastní nohy.
Netrvalo dlouho a měl jsem cestu do končin, kam koleje vedou. A hleďme! Přijela pro mě ta žlutobílá novinka. Ono to vypadá jinak zvenku i zevnitř. Je to prostě jiná tramvaj. I ten pocit je v ní jinej. Prostor uvnitř je navržen podle jiných pravidel a než jsem si to pořádně okoukal, už jsem byl na místě a musel jsem vystoupit.
Dojem z nové tramvaje byl natolik odlišný od běžného provozu, že jsem musel zapátrat, čím jsem to vlastně jel. A nebylo to těžké. Je to
prototyp čtyřnápravové plně nízkopodlažní tramvaje EVO1. A protože nebudu zdaleka jedinej, kdo si jí všiml, už se o ní ví a už má i jméno.
Takže můžu říct,
že mě převezla Evička. Z Karláku na Slupi. Je to šestka, třeba jí potkáte i vy.

z adresáta příjemce

Tuhle ve čtvrtek jsem musel napravovat, co jsem neudělal. To se tak někdy stane. Ouřad je nevoblomnej, to je známý a na vobyčejný lidi musí bejt přísnost, aby nezvlčili. Já jsem k tomu zvlčení byl podle cifršpiónů hodně blízko, když jsem se asi tak dva týdny zpozdil s lejstrem, který jsem sice podal ještě před řádným termínem, ale ne řádným způsobem, poněvadž ten způsob byl změněnej a moje paní účetní mě na to neupozornila, jelikož jí zřejmě nedošlo, že mně to nedošlo.
No prostě souhra blbejch momentů v blbej čas. Nedbal jsem varování, spolehl se na třetí osobu a bylo. Naštěstí se mi ozvala osoba čtvrtá, právě z tohou ouřadu, že abych to napravil, že papír už nestačí. Nuže, napravil jsem to.
Doba je ovšem taková, že abyste mohli bez dalších zařizování podat něco elektronicky, musíte pak stejně na poštu a ten papír stejně podat, ovšem jen jako potvrzení, že jste to podali - elektronicky. Máte pocit, že je někdo blbej? Jestli jo, nenechte si to pro sebe a klidně se mnou můžete souhlasit v tom punktu, že ten, kdo vymyslel ulehčení tak, že to podáte po drátech a pak ještě jednou na papíře na poště s tím, že to umožní podání i těm, kteří nemají datovou schránku, je fakt koumák a ze zaběhlého systému s jednoduchým papírovým formulářem udělal způsob elektronický a to na trojí způsob. Tedy buď s elektronickým podpisem (kdo si ho zařizoval, dá mi za pravdu, že to chce vyšší dívčí) nebo přes vlastní datovou schránku (založení schránky je krapet jednodušší, ale taky to není jen tak), či třetí možnost pomocí elektronického formuláře na síti s následně vytištěným potvrzením tohoto činu. Že máte pocit, že je někdo vůl? No já taky.
Tož jsem tedy šel s tím potvrzením na poštu. Poněkud rozrušen, že jsem prošvih' vrchnostenskou lhůtu, jsem opatřil obálku adresou příjemce i odesílatele, na poště si vystál frontu a potvrzení doporučeně podal.
V pátek kontroluju odpoledne doma poštovní schránku a co nenajdu. Doručenou doporučenou obálku s mým potvrzením. Koukám na to jako jelen. No jo. V tom roztržitém úprku na poštu jsem prohodil nálepky. Z adresáta byl příjemce a naopak.
Takže znovu na poštu. Naštěstí mi paní u okénka poradila, že stačí původního adresáta přeškrtnout a k původnímu odesílateli napsat adresát, což jsme společnými silami učinili. Snad to dojde.
A že vám připadám jako tatrman? To vám připadám správně, ovšem cosi mi říká, že nebudu sám.

rozžužlaná stovka

Na úřadě člověk čeká úřední jednání, ostatně od toho úřad je. Ten náš úřad pro Prahu Západ není žádnou vyjímkou. Vystavení Mezinárodního řidičského průkazu je na počkání, stačí si vzít občanku, náš řidičák a sám sebe s padesátikorunou v kapse. Ostatní není třeba, nabídne vám to úřad.
Hned u vchodu na sebe prozradíte, o co vám jde a dostanete číslo, pak se jdete vyfotit do kabinky, kterou vám ukáže hrozně milá paní v informacích.
Takže do kabinky.
Ouha!
Automat nevrací, musím zaplatit přesně. Jenomže mám jenom jednu modrou a vono to chce zelenou a plechovou dvacku navrch. Tu jsem měl, ale modrou mi musela rozměnit paní v pokladně. Dala mi takovou použitou. Dal jsem jí sežrat tomu stroji a hned i dvacku. Zatím, co tu stovku dlouze žvejkal, dvacku hned vypliv, že chce jinou. Dostal jinou a tu už spolk'. Stovku žvejkal dál. Když dožvejkal, nechal si jí a napsal, že mám ze stodvaceti zaplaceno dvacet a že chce ještě stovku.
Jakoupak stovku! Dyť už jednu máš, mrcho!
Zašel jsem do informací a paní mi laskavě řekla, že musím zavolat na ten servisní telefon, co je napsanej na tom automatu a že mi klidně dá sama stovku, když se domluvím s technikem. Domluvil jsem se a šel znovu do pokladny, jelikož mi technik prozradil, že sice můžu dál pokračovat v krmení tý bestie, ale že už žere jenom plechový. V pokladně jsem je dostal a plechovka si libovala. Schroustla je jak malinu i s tou mojí stovkou a začla mě citýrovat, jak si mám sednout a jak se tvářit.
Seděl jsem a tvářil se, čtyřikrát mě to vyblejsklo a když to začalo vyrábět fotku, přišel technik, votevřel ten šifonér a dal mi mojí rozžužlanou stovku. Vzápětí vyjely i fotky.
Tak, u vokýnka pořád svítilo to moje číslo, paní už si mě pamatovala, neboť jsem si od ní už předtím vzal formulář. Všecko to dobře dopadlo a té usměvavé paní za katrem povídám, že se mi to u nich líbilo a že přijdu zas. Takovej kabaret že už jsem dlouho neviděl.
"No vidíte. A vy chcete někam jet, máte zůstat tady, tady máme taky zábavu."
Připustil jsem, že jsem si to užil a že o tom popřemýšlím.
Ale mezi náma - na úřadě už jsem byl kolikrát. Teď zkusím zas něco jinýho.

lístek v balíku

Rajská polívka patřila do seznamu toho, co ale opravdu nemůžu. A vida, teď je to jedna z těch, které vyhledávám. Holt člověk se mění.
Ne tak docela.
Fyzický odpor k vyplňování formulářů libovolné velikosti mi zůstal. K nim patří i podací lístek. Podací lístek na poště je malej formulář a jako takovej mi znepříjemňuje život. Nedovedu vysvětlit, proč to tak je, ale je to tak.
Když mě tedy mámiláHanička požádá, abych jí něco zanesl na poštu, dobře ví, že musí mít vyplněnej podací lístek, poněvadž já se do takových krkolomností nerad pouštím.
Ten včerejší balík byl řádně opatřen podacím lístkem již den předem a já si ten lístek, abych ho někam nezaložil, založil do štěrbiny v krabici. Lístek koukal ven, přímo se hlásil a nedočkavě vykukoval, až ho předám v okénku na poště.
Odpoledne jsem mu tedy vyhověl. Jdeme na poštu, jenomže ouha!
"Prosimvás, neměla byste nůžky a lepenku?" ptám se paní vedoucí u nás na poště.
Koukala na mě docela oprávněně zkoumavým okem: "A na co? Dyť máte balík zabalenej?"
"No jo, zabalenej, akorát že podací lístek jsem tadyhle zastrčil, abych ho neztratil."
"No tak vidíte, jak jste šikovnej."
"Šikovnej to jo, akorát že ten lístek mi zapad tady dovnitř do toho balíku a já to teď musím zozříznout, lístek najít a celý to znovu zalepit."
"Ale dyť to má vaše žena takový pěkně zabalený, přece byste jí to nezkazil."
"Zkazil, nezkazil, ten lístek je vevnitř."
"No tak ho snad napíšete znovu?!"
"No právě. Nenávidim podací lístky!"
"Ale no tak, přece byste kvůli tomu nerozbaloval balík. Támhle jsou ty lístky, to máte hned."
Co mi zbejvalo. Než bych vysvětlil nevysvětlitelnej odpor k formulářům, nasadil jsem si brejle a lístek vyplnil.
"Tak vidíte, že jste to měl hned."
"No jo, ale nerad."
Tak, to by bylo, dostalo se mi potvrzrného lístku i poučení, že podací lístek do balíku nepatří.

jak je to se závěrkou

Nu ano, vystudoval jsem optiku a jemnou mechaniku, ale tím moje působení na tomto poli skončilo. Zůstala mi jen zvědavost velící zjistit, jak věci fungují.
Včera jsem si zrovna četl zprávy o novém fotoaparátu, který se tváří, jako by ho tvůrci opsali z mého přání Ježíškovi. Malej, ale šikovnej, dalo by se říct. Na jeho kvalitu se zatím ve stádiu dostupnosti předprodukčních vzorků pějí jen pochvalné ódy. Já se nechám překvapit a zatím to vydžím s jeho starším a taky šikovným bráškou. Ošem jedna věc mi jen tak mimoděk padla do oka.
Závěrka.
Pochopitelně, každej foťák má závěrku, kdyby neměl závěrku, byl by bez závěrky. Clony i závěrky mám vyštudovaný, takže se trochu orientuju. Jenomže v době mých studií byl dědečkův dvouoký Rolleiflex technickým hitem (trochu přeháním, ale ne moc). Takže by se dalo říct, že ostatní znalosti si pořád doplňuju samostudiem. A právě proto, že je všechno jasný, nějak mi unikl technický popis funkce závěrky bezzrcadlovky, tedy řekněme kompaktního fotoaparátu s výměnnými objektivy.
U zrcadlovky to je jednoduchý. Obraz vidím přes zrcátko (ostatně proto zrcadlovka, že), to jde při expozici nahoru, otvírá se závěrka, ta sklapne a zrcátko jde zase dolů. Jenomže když zrcadlovka nemá zrcátko, jednak je bez zrcátka, jendak to už není zrcadlovka a tudíž se pořád koukáme "do kamery" tedy na obrázek pocházející z neustále aktivního čipu. Přece se tam při expozici jen tak zpoza rohu neobjeví závěrka, která vlastně není potřeba. No jo, ale v tom mým foťáku je. Takže potřeba je. Ale proč, když prostě stačí vzít ten vobrázek, co vidím, a jen ho uložit? Z jakého důvodu to musí být tak zbytečně složité?
Nedalo mi to a musel jsem si to nastudovat.
Je to jednoduchý. Ony ty čipy jsou pořád ještě mizerný i přesto, že jsou naprosto dokonalý. Ony totiž pořád mají problém se šumem, tedy přemírou rušivého náboje v světlocitlivých buňkách a tím pádem jim nestačí jen tak sejmout to, na co koukáme, ale musí si "zhasnout" a "koukat" se ze tmy, aby toho šumu bylo co nejmíň. No a to se dá zajistit zatím nejlíp právě jenom tou starou dobrou mechanickou závěrkou. Takže při exponování se prostě na chvíli stáhne roleta, aby byla tma, neboť potmě je líp vidět světlo, a je to.
Čímž jsem to světlo vnesl i do svých znalostí o potřebnosti závěrky.
No a kdybyste to potřebovali taky nastudovat,
tuhle je odkaz, kde to docela dobře vysvětlují - a je to i s obrázkama!

srovnávací test on-line pohlednic

Pustil jsem se do srovnávání. Je to hit současnosti, všechno srovnávat a vynášet soudy rozhodující když už ne o bytí či nebytí, tedy alespoň o kvalitě či použitelnosti toho či onoho výrobku. Já se přiznám, že si dost často testy pročítám, když něco vybírám, a beru je jako jeden z podkladů pro rozhodování. Nu a teď se mi dostala do ruky pohlednice.
Srovnávat pohlednice? Na první pohled jsou pohlednice stejné, pokud jde a stejný pohled na věc. Ovšem na druhý pohled už je to jinak. Totiž: ony existují aplikace pro mobilní telefony, které vám umožní pořízenou fotku během několika okamžiků odeslat a pokud jí opatříte správnou adresou, fotka právě v podobě pohlednice dojde adresátovi, aniž byste museli na poštu nebo k nejbližší schránce. Řekl jsem si, že to je služba, která se mi může hodit. Ono to sice už dlouhé roky existuje například u Applu, jenomže tam jsem se k tomu z jakéhosi pocitu složitosti nedostal. Teď jsem našel tři mobilní aplikace, které umí posílat pohlednice na vybranou adresu, jsou jednoduché a použitelné okamžitě. Nabízí to
Zoner, Česká Pošta a Cewe (Fotolab). Víc jsem neobjevil a pokud existují, jistě je najdete sami. Nu a protože se mi ta služba zalíbila, jelikož z cest pohledy rád posílám, zkusil jsem to.
Udělal jsem zimní obrázek (je to
ten dolní z jednoho z nedávných zápisů) a ve stejný den jej poslal na naši adresu. Bylo to ve středu 20.ledna. A ejhle - už v pátek přišly dva pohledy: od České Pošty a od Zoneru. Ten z Fotolabu přišel až včera, tedy skutečně do pěti pracovních dní od odeslání.
Nu a to srovnání: Tiskem daleko nejhorší je Zoner. Neostrá kresba, chybí detaily, stíny jsou slité, celkově ubohá pohlednice. Nejlepší má Fotolab. Přibližně tak vypadala skutečnost. I ve stínech je pořád kresba, stébla trávy jsou ostrá, obrázek je celkově jasný - takhle nějak by pohlednice mohla vypadat. Uprostřed s kvalitou tisku je Česká Pošta. Ovšem daleko víc má k vítězi, než k poraženému. Deteily nejsou tak ostré a ve stínech se obraz už trochu ztrácí, ale pořád je to ještě použitelné, zvlášť, pokud si při focení dáte pozor na to, aby váš obrázek byl dost kvalitní už v podobě fotky na mobilu.
Tedy pokud jde o kvalitu, je to jasné. Ovšem jsou tu ještě cena a lhůta dodání. Tedy Česká Pošta 25,- Kč, Zoner 29,- Kč, Fotolab 58,- Kč. A lhůta dodání Pošta a Zoner dva dny, Fotolab pět dní.
Výsledek je následující:
Fotolab vám dodá za pět dní nejhezčí a nejdražší fotku. Jako bonus si můžete vytvořit na straně s adresou vlastní známku (je to taková legrácka a potěší).
Česká Pošta vám pošle do dvou dnů pohlednici s průměrným obrázkem, který ještě vydržíte, ale jásat nad úžasným pohledem nebudete. Ovšem ten pohled bude nejlacinější.
Zoner vám za stejné dva dny pošle neostrý a podivný obrázek něčeho, v čem budete pátrat, co jste to vlastně vyfotili. Bude za to chtít o něco víc, než Pošta.
A pro co jsem se rozhodli u nás doma?
Pro Českou Poštu. Obrázek je pořád ještě jako pohlednice z dovolené akceptovatelný, cena je dokonce nižší, než kdybyste si kupovali pohled a známku v trafice a jako bonus si můžete nakoupit balíčky až deseti pohlednic dopředu, takže pokud máte rozvětvené příbuzenstvo, nemusíte myslet na placení kartou po internetu od moře.
Tož tak. Pokud děláte rádi radost obrázky z dovolené, tohle je možnost, jak to snadno zařídit a můžete na nich být i vy, což se vám při nejlepší vůli na obrázku z trafiky nepovede.

žárovka s pupíkem

Když se člověk přimotá do situace, která ho bez přičinění katapultuje do role zachránce vdov a sirotků, není jiné volby než roli přijmout, pochopitelně.
Nuže tedy když jsem zjistil, že paní profesorce nesvítí v síni světlo, samozřejmě jsem ho okamžitě rozebral, určil závadu, totiž prasklou žárovku a šel jí koupit do konzumu. Měl jsem tušení, že tam mají takovou jednu úspornou, co není moc drahá a vydrží napořád. Měli jí tam. Jenom byla taková neobvyklá. S takovým pupíkem. I co. Žárovka má svítit a to, zda má či nemá pupík, nikdo zkoumat nebude.
Žárovku jsem namontoval, výpínač zapnul (teď mě napadá: proč se to jmenuje vypínač, když se tím zapíná?), žárovka svítí, svět je spasen od temnoty.
Ale ouha!
Žárovka zhasla. Asi tak za pů minuty. Doprkýnka, voni mi prodali šunt! Klepl jsem do vypínače a žárovka se znovu rozsvítila a znovu zhasla. Aha! To bude kontaktem. Zakroutil jsem žárovkou v objímce a rozsvítila se.
Tak, to bysme měli. Začal jsem montovat kryt světla - a zase to zhaslo. Kruci! Co je to za vejmysl?! Zase vypínač, zase to svítí a znovu zhasne.
To přece není možný, ta žárovka vo mně ví a svítí, jen když kolem ní mávám rukou. No jo, že von ten pupík …
Vzal jsem si brejle a podíval se na vyhozený obal. Bylo to tak.
Úsporná žárovka s pohybovým čidlem, stálo na obalu takovým titěrným písmem.
Tak teď jen aby měli v tom druhým hokynářství ještě otevřeno a měli tam obyčejný žárovky.
Naštěstí měli.
"No pojďte se podívat!", volala mě paní profesorka, když jsem po druhé výměně tentokrát žárovky bez pupíku už popoháněl děti, aby si zapakovaly nástroje i noty, "To je úplně jiný světlo, jak jsem to stínidlo umyla. To je krása, jak to svítí!"
Tak, tak, vše je od včerejšího večera zalito jasným světlem nové šedesátky žárovky a já jsem zase chytřejší o zkušenost, že si mám dávat pozor a na žárovky s pupíkem si brát brejle.

lepší, než kafe

Ale kdepak, kafi rozumim jako koza petrželi. Nepoznám, jestli je od žida nebo ze Spolku. Zkusil jsem obojí, a můži říct než to, že mi buď chutná nebo ne. To, co jsem nevěděl, je, že jsou společnosti, které jsem měl zapsané jako kávové, tedy kávu ve všech podobách prodávající, a ono je to jinak.
Totiž: Ve sprchovém koutě máme sprchovou hlavici, což má každej. My jí máme pohyblivou, tedy s hadicí, což má své výhody. Ovšem má to i háček, protože já si přeju tu nevětší, dešťovou sprchu a ty se vyrábějí jenom v provedení pevně do zdi zabudovaném. Onehdá jsem někde potkal takovou jednu, co byla nějvětší ze všech, tož jsem jí pořídil a našrouboval. Je sice největší z pohyblivých, ale furt je menší, než ta ze zdi čouhající. Není to otázka přežití a tudíž jsem se s tím přestal zabývat. Jen občas, když je příležitost, se podívám, jestli není k mání nějaká větší. Není. Teda alespoň do včera nebyla. Protože jsem blbě hledal.
Vážně mě nenapadlo hledat sprchovou hlavici mezi pytlíkama s kafem. A to byla chyba, kterou jsem objevil až včera. Nějak se totiž přihodilo, že jsem odpoledne šel kolem krámku, kde bych čekal právě jenom to kafe, nanejvýš kávovary a jiné předměty s kávou nějak spojené. Chyba lávky! Nejzajímavějším lákadlem za výlohou byla ta největší sprchová hlavice, jakou jsem kdy viděl. Nezabýval jsem se tím, co má co sprcha společného s kávou. Ostatně kávě, jak jsem předeslal, rozumím pramálo. Sprchu jsem pouze okamžitě zakoupil a namontoval.
A je skvělá! Mnohem lepší, než kafe, co tam mají. Zřejmě vědí, proč to dělají.

jak restartovat platební terminál

Nuže tedy drobná historka z pojišťovny.
Zvykl jsem si chodit do zdravotní pojišťovny i pro pojištění cestovní. Ono je to tak nějak všechno v jednom a člověk nemusí nic vypisovat, jelikož už to má vypsaný v systému. Paní jsem tedy nadiktoval termíny i účastníky zájezdu a že budu platit kartou.
"Ale vono to nějak nejde," povídá paní, "vono se to zaseklo a vůbec to nereaguje."
"To by chtělo restartovat," povídám já, "nejlíp by bylo vyndat baterku."
"Ale vono to baterku nemá, to má akumulátor. Já zkusím tady vedle půjčit si jinej terminál."
Terminál půjčit nešel, poněvadž byl v permanentním provozu, takže paní zvedla telefon a že zavolá o pomoc na podporu do banky.
"Jo, už jsem zmáčkla žlutej a tečku. Jo, mám to mimo základnu. Aha, ale jak to mám vyndat?"
Paní dostala stejnou radu: vyndat baterku, ale teď už nemohla uhnout, že to neumí. Teď začala s pomocí přítele na telefonu rozebírat dvířka s akumulátorem. To se jí povedlo.
"No jo, ale vono to má drátky! Aha, bílej zobáček? No ale jak? To asi nedokážu …"
"Kdybyste dovolila, já bych vám tuhle ten konektor odpojil," nabídl jsem pomoc. Vyndal jsem konektor ze zásuvky a odpojil akumulátor.
"No jo, ale jak teď zpátky? Vono to nejde. Tady jeden pán m i s tím pomoh' a já teď …," hlásila paní do telefonu.
"Ukažte, já to tam zase zpátky připojím," nabídl jsem pomocnou ruku podruhé a zacvakl konektor na místo.
"Tak už to běží, von to tady ten pán … Tak jo, děkuju," ohlásila paní do telefonu i mně.
"Takže už to běží a už můžu zaplatit?"
"Jo, teď už jo."
Zaplatil jsem a kromě pojišťovacích kartiček si odnášel i dobrý pocit, že už umím restartovat platební terminál.

roztomilá záhada

Jeden se občas nějakému tomu bilancování nevyhne. Bývá tomu při všelijakých kulatých příležitostech a deset let je, myslím, kulatých až až. Ano, mám tu jednu bilanční poznámku. Když zapátráte v archivu woleschka, najdete tam přibližně před deseti lety krátký zápis o jednom paranormálním jevu. Ono se vžilo říkat všemu neobvyklému paranormální. Neberte to tak. V dobách, kdy tyhle nápady vznikaly, se to tak nebralo. Byly to spíš záhady.
Tuhle je v archivu ze dne 23.2. 2006
ten zápis a tady je k němu odkaz na český patent z roku 1949. Jedná se o "Způsob udržování holících nožů a břitev ostrými". Vypadá to pošetile. Jenomže já o tom ještě dlouho, dlouho před tím slýchal a léta mi to vrtalo v hlavě. Mám totiž záhady rád. A tak se té záhadě už deset let věnuju. Ob den.
Totiž: holím se ob den. Stačí to. A mám holítka v pyramidě. Furt. No a co byste řekli? Holítka holí, že. Jistě, holí. Ovšem je tu jedna taková záhada. Není to vědecké srovnání, protože nemám komparační vzorek mimo pyramidu. Ale šlo by to jistě udělat tak, že se budu holit denně, jeden den nechráněnou žiletkou, druhý den tou z pyramidy. A po čase pod mikroskopem srovnám jejich opotřebení, udělám spektrální analýzu, metalurgický rozbor a vydám k tom práci na docentůru. Jenomže nejsem vědec. Mám jenom rád záhady a proto třeba čtu sci-fi.
No a teď k té záhadě. Prvních pár let jsem zkoušel dát do pyramidy jen jedno holítko. To aktuálně používané. Bylo použitelné asi tak půl roku. Pak mě napadlo dát do pyramidy holítka dvě. Jedno používané a druhé nové, k použití teprve nachystané. No a doba použitelnosti toho, co čekalo v pyramidě na použití, se prodloužila po jeho nástupu do služby na rok. Takže jsem měl už rok pod pyramidou dvě holítka společně. A pořád jsem se napořezal ani neodřel tím aktuálně rok používaným.
Nedalo mi to a zkusil jsem prodloužit interval na roky dva. A vono zase jo. Právě teď, na Nový rok jsem po dvou letech vyřadil to staré, dva roky používané holítko, a pod pyramidu zařadil nové z krabičky. To dva roky uložené pod pyramidou jsem aktivoval a začalo sloužit.
Ano, je rozdíl mezi nepoužitým holítkem a holítkem, které sloužilo dva roky. Ale není to tak, že by to použité bylo tupé a dřelo fousy i s kůží. Jde to jen o fousek hůř, než s úplně novým. A teď mi tu záhadu objasněte.
Je to jenom iluze a běžné holítko vydrží dva roky ať už je jen tak položené v polici nebo pečlivě uložené v pyramidě? Nebo se tam skutečně něco děje?
Záhada.
Ovšem roztomilá, že.

anděl mezi andělama

Aby se na to nezapomnělo, musím se vrátit k nedopsanému zápisu, který jsem nakous' těsně před Vánoci. Totiž k andělovi.
Tím andělem byla Kačka, což se už samo o sobě může zdát býti protimluvem. Ale kdepak, opravdu se to jenom zdá. Sbor andělů totiž patří k Pastýřské hře, kterou děti každoročně pod vedením paní učitelky Lenky předvádějí v kostele. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. A ani tentokrát nechyběla Kačka. Tedy anděl mezi andělama.
Hra byla pochopitelně o tom, kterak se to přihodilo, že se dítě narodilo. Děti si to užívaly, nabitý kostel ani nedutal a příběh se rychle dostával od pastýřů a králova příkazu ke sčítání lidu přes hvězdu nebeskou až k tomu děcku, ke třem králům a k lidem dobré vůle. Inu, vždyť to všichni znáte. Do toho zpívají andělé a nabádají přítomné právě k té dobré vůli.
Avšak ani andělé nejsou zcela bez poskvrny a protože jsou to právě andělé, s ničím se neskrývají, čehož právě využila Lenka, když do scénáře vložila Kačce to upřímné andělské přiznání. Myslím, že si toho nikdo nevšiml kromě nás. Naštěstí jsem měl v úmyslu hru natočit, takže tu máme na věky věkův anděla, který dobře ví, že být andělem není jen tak.
Nu, však to posuďte sami:

Pastyrska_2015