WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

to je normální

Nějak se povedlo, že jsem Kačku objednal na pravidelnou prohlídku na včera odpoledne. Takhle před vánoci to bylo riziko, jestli do toho nepřijde třeba školní besídka nebo nějaklá jiná bohulibá činnost. A ono ne. Vyšlo to. Tož jsme se dostavili k paní doktorce a Kačka začala. Že se těšila a že má paní doktorku ráda a že jí nic není a že mají besídku zítra ve škole a …
A paní doktorka se ke slovu skoro nedostala. A tak si povídaly, teda spíš Kačenka povídala, z čehož paní doktorka usoudila, že zdravějšího dítěte pod sluncem není.
"Ona tedy zdravá je, paní doktorko, to ano. Ale ta upovídanost. Nedá se to nějak léčit?"
Paní doktorka se na mě podívala s pochopením
"Ne, tohle se neléčí. To je normální. U ženskejch."
"Tak to se holt nedá nic dělat."
"Nedá."
Rozloučili jsme se, ale nebylo to jen tak. Ještě se paní doktorka musela od Kačy dozvědět spoustu věcí a když už jsme konečně byli u dveří, její zkušený lékařský pohled byl o poznání víc pln účasti a pochopení. Mám dojem, že přemýšlela, jestli by se to v některých vyjímečných případech přeci jen nemělo léčit.

zase ta štola

Pátral jsem v minulých, velmi dávných zápisech a nevypátral jsem než to, že jsem o té vánoční štole určitě psal víckrát a protože je v archivu, musel jsem tu i recept dávat k lepšímu. Je to však dávno a tudíž to zapadlo a ani já to ne a ne najít. Tož je třeba to oživit, když jsou tu zase ty vánoce.
V sobotu bylo ve Zvoli zpívání pod stromem, kam rádi za kamarády chodíme, jen holt letos jsem tam byl sám, jelikož máopatrnáHanička pokašlává a tak si šetřila hlasivky na půlnoční a radši s dětmi pekla a zdobila perníčky. A já si v neděli řekl, že když už jsem tu štolu takovou dobu nepekl, že to zase zkusím, že to někdo sní, když už se to upeče. Dobře si vzpomínám, že jsem jí přestal péct proto, že se mi vlastně nikdy nepovedla. Pokaždé byla jinak a pokaždé byla trochu přismáhnutá, nikdy pořádně nevykynula, no prostě mi to nešlo a tak jsem toho nechal.
Letos se mi nějak po té štole zastesklo. Vyhrabal jsem recept pečlivě uložený v kuchařské knížce. Držel jsem se ho poctivě. A zase to nevyšlo. Znovu to nevykynulo, čokoládu jsem tam sice dal až nakonec, ale stejně se krapet rozmíchala do těsta, celé se to peklo sice správně dlouho, ale zas tak nějak moc, čímž je to žďabec připečený. Inu jako dycky.
Ochutnal jsem to, děti ochutnaly, mámlsnáHanička ochutnala - a že prej je dobrá, že letos jí poprvé chutná. No jo, ale jak tu štolu udělat, aby vykynula, nepřipálila se a byla propečená celá, to ani po těch letech pořád nevím. No, třeba to zas někdy zkusím.
Kdybyste se chtěli i přes předchozí varovný text do té štoly pustit, tuhle je znovu recept. Třeba vás napadne, jak na to, aby to dobře dopadlo.

ŠTOLA
( recept : paní Jitka Němcová s laskavým přispěním Věroslava, chotě svého )

těsto na dvě štoly

náplň :
( po 10 dkg )
- citronát ( sušená citronová kůra ),
- pomerančová kůra,
- rozinky
vše namočené v rumu,
- k tomu další kandované ovoce,
- mandle,
- ořechy,
- krájená čokoláda
6 lžic rumu – rum, který se nevsákne, se dodá jako tekutina do těsta

těsto :
- 1 kg polohrubé mouky
- 2 kostky čerstvého droždí nebo 2 sáčky sušeného
- 25 dkg cukru
- 1 vanilkový cukr
- asi 1/4 litru mléka
- po špetce soli, kardamomu [ koření ] (mletého !), nového koření, muškátového květu (místo toho stačí i perníkové koření)
- 40 dkg másla
- ( bez vajec!!!! )
zadělá se kynuté těsto, nechá se kynout, teprve po vykynutí se vmíchá náplň

úprava :
rozválet,1x přeložit, horní okraj je kratší, znovu nechat 1 hodinu kynout – přitom omezit tvar

pomalu péci, trouba na 180 stupňů, cca 60 minut (my to pečeme míň)

pak rozpustit 10 dkg másla (i víc)
do horké upečené štoly se až do vychladnutí stále vtírá rozpuštěné máslo, vychladlou štolu vydatně posypat moučkovým cukrem, zabalit do alobalu, nechat nejméně 3-4 dny uležet (v originále leží minimálně 14 dní)


zázraky se nedějí

Kdepak, zázraky se nedějí. Ostatně: co je to vlastně zázrak, že. Nejdřív bychom si ho museli důkladně popsat a definovat. Ale popište zázrak, když je to zázrak. Tudíž nechme zázraky svatým a jiným zázrakykonajícím.
Ovšem jsou tu i vyjímky, které by za zázrak mohly být na první pohled považovány, kdyby …
Tedy Kačenka je holčička čiperná, všude vleze, všem skáče do řeči, všude musí být vidět a slyšet. To je její parketa, ta slyšitelnost. Je tím proslulá do té míry, že při loňské Pastýřské hře v kostele dostala text, ve kterém si sama ze sebe a své upovídanosti udělala legraci, což odborníci ocenili a nezasvěcení si toho ani nevšimli. I ten letošní svatý Mikuláš se předevčírem nechal slyšet s poznámkou o syndromu starý báby Blažkový.
"Kačenko, teď chvíli mlč!", bývá hodně častá věta používaná v jejím okolí.
Kačenka to vždycky chvíli vydrží.
Asi tak dlouhou chvíli, než se stačí nadechnout k odpovědi, že ona přeci mlčí, že teď jen potřebuje říct, že …
Inu, pusu má prořízlou dokonale.
Dneska nemohla dospat, jelikož má narozeniny. To je pochopitelné. Nedočkavost v očekávání oslavy je přirozená věc. To, co přirozené nebylo, bylo ticho.
Kačenka přišla dolů z pokojíčku, podívala se, jestli píšu, opřela se mi o rameno a šeptá:
"Tatínku, já nemůžu mluvit. Mně ti úplně ztuhnul krk!"
"Tak nemluv, Kačenko, nech ten krček trochu odpočinout," doufal jsem v trošku klidu ku psaní woleschka.
"Dyť já, tatínku nemluvím, já vím, že píšeš, já ti jen přišla říct, že nemůžu mluvit, protože…"
Tož tak. Zázraky se nedějí.

jak velký měl rohy

To si vždycky dobře rozmyslíte, když zvete domů návštěvu. Upečete bábovku, uvaříte kafe a čekáte, že vám to návštěva dbalá dobrých mravů pochválí.
Když pozvete bytosti spojené víc s nadpřirozenem než se zemskou hroudou, žádnou pochvalu či mravnost čekat nemůžete. Takový čerti maj přímo v popisu práce chování nemravné, svatej Mikuláš je všechny na uzdě neudrží, navíc má knihu hříchů a tam se moc pochval nedočte. Eště, že s sebou ta povedená nebeská parta mívá anděly, aby to všechno uklidnili a byl svatej klid.
Takovouhle návštěvu si ovšem můžete pozvat jen jednou za rok. My to děláme pravidelně a už pěknou řádku let k nám chodí kamarádi, aby si to s dětmi užili. Letos se to celý propíchlo už před čtrnácti dny v autě,
jak jsem si tu poznamenal. To však nic neměnilo na tom, že děti na návštěvě Mikuláše trvaly. A tentokrát se k nám připojil i Tomáš se svými holčičkami, poněvadž ty to mají ještě skoro jako doopravdy. Však taky Baruška natahovala moldánky a maminky se nechtěla pustit. Jak by taky ne, když ti čerti byli letos obzvlášť strašliví. Ba dokonce si jeden vyšláp i na mě, že musím říct ňákou básničku, jinak prej šup do pekla. Já chtěl do pekla, ale to vzal pekelník hnedle zpátečku. Tož jsem mu jeden starej veršík radši řek', aby se se mnou nemusel vláčet. Bylo mi jasný, že by mě daleko nedones.
Hezký to bylo a už přemejšlím, jak to udělat, aby to bylo za rok zas. Jenomže to už budou Kačka s Matějem vážně moc velký. No, uvidíme. V každým případě tuhle si můžete udělat obrázek, jak to u nás včera vypadalo a jak velký měl ten Belzebub, co nám volal do auta, rohy:

Mikulas_2016

voňavý krámy

Nákupní horečka se projevuje ve vlnách a ta pravděpodobně největší se začíná vzpínat právě touhle dobou. Jsou však i vlny menší a vlnky docela malé. Myslím, že čím menší jsou, tím častěji se objevují.
Tedy u Matěje bych nic jako nákupní horečku nečekal. Nu a vypadá to, že už i on se začal vozit na vlnce pravidelných nákupů. Vždycky každé druhé pondělí.
Objevil totiž papírnictví.
Možná je to dědičné, jelikož moješetrnáHanička popustí uzdu své vášni nakupovat taky právě jenom v papírnictví. Nu a Matěj teď už skoro pravidelně vyráží za mnou do kanceláře odpoledne po škole, když nemají prodloužené vyučování. Jezdíme pak rovnou pro Kačku a za paní profesorkou, ale tu chvíli, která zbývá, využívá Matěj k návštěvě papírnictví. Nákupy si šetří pěkně do zásoby. Jednou je to tužka, pak gelová propiska pro spolužáky, jindy pravítko a včera tři role krepovýho papíru.
"Víš, tatínku, oni se mě ptali, jak ty řetězy dělám. Že jsou daleko hezčí, než ty kroužkový, lepený. A tak jsem jim slíbil, že je udělám. A taky dostanu jedničku."
"Aha. A to je nikdo jiný ve škole neumí?"
"Ne, oni dělají jen ty z těch kroužků."
"Vida. Tak to jsou ty řetězy, co jsem tě je učil skládat?"
"No."
"Takže teď ten krepák povezeš do školy a budeš ty řetězy vyrábět?"
"Jo, voni ho v tom papírnictví mají nejlepší."
"A víš, že vedle jsou i výtvarný potřeby a tam …"
"Já vím, já už tam včera taky byl, tam mají zase jiný věci."
"No, právě. Spoustu."
Inu, nákupní horečka to přímo není, ale ty voňavý krámy s papírnickým a výtvarnickým zbožím tolik lákají. Já to chápu, já tam taky rád chodím.
A vlastně Matějovi děsně závidím, že si je může objevovat.
Když tak o tom přemýšlím, mám takovej dojem, že bych potřeboval nějakou novou pěknou tužku …

pekelná distribuce

Tak, a je to venku!
Totiž vevnitř.
Teda abyste tomu rozuměli: stalo se to vevnitř, ale je to venku.
Asi bude nejlíp začít od začátku.
Nuže: končí listopad, prosinec je za dveřmi a s prosincem za dveřmi stojí i Mikuláš. No jistě, nestojí tam vod rána do večera, to by nedal, ale pátej prosinec se blíží a s ním se začínají kolem potulovat čerti, jelikož, jak známo, na kopci Ďábel, na který koukáme a vidí ho i meteokamera, je díra do pekla. To se samo sebou rozumí, že portýři už promazávají panty u vrat, aby se jim ta vrata pátého navečer nevylomila. A v pohotovosti nejsou jen pekelní vrátní, ale i ďábelští dopisovatelé a referenti. Ti nic nemažou, ti shánějí knihy hříchů.
Jeden takovej mi včera volal.
"Dobrý vodpoledne, já jsem ten od Vojty, co jsme u vás byli vloni s Mikulášem, tak jsem se chtěl zeptat …"
"No nazdar, teď jste to vymňouk!"
"Ale já jsem přeci ještě ne …"
"To nevadí, to nevadí! Já jsem Honzu stejně poznala a my chceme, aby přišli zase a já už se učím básničku!" skočila nám do řeči Kačenka, která se mnou jela v autě, jelikož jsme právě jeli pro Matěje a mířili k paní profesorce. Telefon byl nahlas, takže Kačka byla přímým účastníkem hovoru.
"No, tak teď už to víte. Já jsem v autě a mám s sebou jednu z vašich obětí. A teď to všechno ví!"
"No tak jo, ale můžeme přijít?"
"Jistě, přijďte jako dycky."
"Jé, tatínku, já už se děsně těším!"
"Tak jo, my přijdeme. A prosimvás, nezapomeňte mi do mailu napsat ty hříchy, ať to máme nachystaný …"
"Ježišmarjá! Už se v tom nehrabte! Kačka všechno slyší… Prostě mi pošlete mail, já ho někam založil, a já vám to napíšu."
"Uhhhmmmhhm … tak jo …. a eště …"
"Uvšechvšudy co eště?"
"Já jsem chtěl eště … teda … estli byste nevěděl telefon na toho vašeho souseda, co má ty dvě malý holčičky …"
"Věděl, ale řídím a se mnou je tu Kačka! Já vám to pak večer pošlu, doprkýnka!"
"Jo? Tak jo. A děkuju …"
"Jo! Já taky."
Čert zavěsil a hned, jak jsme naložili Matěje, Kačka spustila:
"Matěji! Víš co jsem teďka slyšela? Čerti sháněj hříchy po mailu! A chodí k nám Honza s Vojtou, já je stejně poznala! A teď volali tatínkovi. A já to všechno slyšela!"
Tak, a je to venku!
Celá ta pekelná distribuce hříchů se odehrává po mailu. Že jste to taky nevěděli?

byl to poklad

Taková to byla úzká stará ulička. Spíš ušmudlaná, skoro jako ze Stínadel. Stál v ní velký stěhovací vůz. Taky starý. Kohosi stěhovali. Možná vyklízeli. Na chodníku a na kamenné dlažbě vozovky cosi cinkalo. Metály. Sposta vyznamenání a medaiilí. Se stuhami, bez stuh, jen samotné plíšky. A všechny staré. Alespoň z První republiky. To tu nemůžu nechat ležet. Sehnul jsem se a prohlížel ten poklad. Nikoho nezajímal. Ostatně koho taky zajímají stará vyznamenání a staré medaile. Světská sláva, polní tráva. Dávno zapomenuté chvíle slávy před nastoupenými jednotkami nebo na stupních vítězů. Teď se to tu válí na ulici. Pár jsem jich sebral. Ale bylo jich víc. Kam je dát? Tuhlec je nějakej hadr, zabalím to do něho. Ale … to není hadr. Čisté hrubé hedvábí, tmavě modré, ošité šedými krajkami a mačkanými černými korály s vmačknutými siluetami hlaviček, hedvábné třásně. Šaty jako by je Mucha pro Sarah vymaloval. Ještě voněly levandulí, čísté složené, na chodníku vedle těch medailí. To není možný, tohle přeci patří do muzea!
A tady sametová kabelka s řetízkem, uvnitř menší taštička na líčidla, v ní malá portmonka a v ní …
… a pak jsem se probudil.
Krucityrtl! Takovej pěknej starobylej sen. Úplně živej, barevnej.
No nic, aspoň si to tady můžu zapsat.
Ale byl to úplnej poklad, vážně.

dýně s křížkem po funuse

Už je to přeci jen pár let, co jsem si tu posteskl a zabrblal nad konáním nám nepříslušícího helloweenu. Nám přísluší dušičky, jenomže to je svátek poklidný, tichý, komerčně nezajímavý. Jest tedy pohlédnouti k vyspělým ekonomikám, kde se naučili i tenhle původně tichý svátek zeněžit daleko líp, než my. Nu a máme tady blbnutí se strašidly i dýněmi. Marno lamentovat, časy se mění.
Nu a tak jsem si zase letos vzpomněl a přivezl domů dýni. Jenomže už jsem to nepropagoval nijak aktivně a tudíž si Matěj vzpomněl až s křížkem po funuse. Tedy konkrétně teď v sobotu. Ovšem nutno dodat, že ho dlabání a výroba strašidelné dýně natolik zaujala, že u toho vydržel dobré čtyři hodiny. Vyhledal si totiž obzvlášť neobvyklý model. Dlabal dýni s mozkem.
Celé to vyrobil sám a jen při vyřezávání zubů jsem mu krapítek poradil, jak řezat, aby zuby zůstaly. Nu a tak tu máme dýni s mozkem. Úplně mimo ten potřeštěnej svátek, ale zato pro radost z výroby a taky z toho výsledku.
Není pochyb, že se Matějovi obzvlášť povedla. Však posuďte sami:

pumpkin

už mi to nedělej

"Tati?"
"No co tentokrát, Kačko?"
"Kde jseš?"
"No kde bych byl. V autobuse. Jedu si do servisu pro auto."
"Tati! Tys' na mě zapomněl!"
"Ježkovy voči, no jo. Dyť já na tebe úplně zapomněl. A kde teď jseš, Kačko?"
"No kde bych byla. Ve škole. A čekám tu na tebe už půl hodiny."
"Já jsem ti asi zapomněl říct, že dneska nejedeme k paní profesorce, že mám auto v servisu a že jdu večer na schůzi a nestihli bysme to?"
"No, tos' mi neřek'."
"To jsem to vyved. A máš s sebou peníze na autobus?"
"To máš, tati, štěstí, že mám."
"Tak jeď autobusem domů."
"Ale kdy mi jede?"
"To já, Kačko, nevím."
"Jé, támhle zrovna jede! Tak já běžím. Ale to mi, tati, už víckrát nedělej! Já se tady můžu uběhat, kolik autobusů už mi ujelo a ty na mě zapomeneš."
"Tak se nezlob, Kačko, já měl za to, že jsem vám to všem řek', že dneska nejedem na flétničku."
"No jo, tak já už musím končit, já nestíhám ten autobus, tak já běžím … a už mi to nedělej."

inu, stane se

na houby v hodině dvanácté

MástarostliváHanička letos mírně hudrala, že je to na houby, že nemá na zimu houby jelikož jsme žádný nenašli, poněvadž letos nerostou. Pravda, tentokrát to s těma houbama bylo na houby. Nějak bylo sucho, či co - no prostě jsme to sice párkrát zkusili, ale bylo jen tak do bramboračky. Až v posledních týdnech se nějak rozkřiklo, že prý rostou. Jenomže to bylo pořád něco. Nejdřív jedny závody, pak druhý, pak pršelo … no prostě se nám ne a ne povést zajít do lesa.
Až teď o prodlouženém víkendu.
Byli jsme třikrát a vždycky jsme něco přinesli. Byl toho, když jsme to sesypali dohromady, vždycky přibližně jeden košík a když se to za ty tři dny sečetlo, máme zásobu do jara. Ba dokonce se mápečliváHanička dala slyšet, že to vypadá natolik dobře, že asi přes zimu vydrží s tím, co jsme nasbírali. Tentokrát Kačka s Matějem velmi pomáhali, neboť je bavilo nejen sbírat, ale i krájet, čímž bylo krájení vyřešeno a mápečliváHanička už to jen v sáčcích uložila do mrazáku. Tři krabice hub pěkně v sáčcích rozděleno tak, aby jeden vyšel na jedno jídlo. Zdá se, že to vážně do jara přežijem.
Tudíž se zdá, že jsme to tentokrát stihli v hodině dvanácté, jelikož právě teď koukám na teploměr a letos poprvé se teploměr dostal dneska ráno necelý jeden stupeň pod nulu, takže to opravdu bude poslední den babího léta a od zítřka už nastane nejen listopad, ale i ten skutečnej podzim, čímž je jasný, že teď už houby vážně neporostou. Leda snad takový ty zimní, který neznáme.
A to je na houby.

před čím se chrání

Člověk prý chrání sám sebe kromě jiného tím, že zapomíná to nepříjemné a ve vzpomínkách si uchovává jen to příjemné. To by mě vážně zajímalo, před čím se chrání naše děti. Podle téhle teorie už víc ochráněné být nemohou, neboť si nevzpomínám na žádný příklad toho, že by si na něco vzpomněly.
Máme tu už nejmíň šest let takovou pravidelnou situaci kolem muziky. Kačka i Matěj se učí tak trochu hrát. Dlouho. Matěj dýl. Pravidelně jezdíme každý týden k paní profesorce a ta má tu trpělivost se s nimi každý týden trápit. Ono to vede k docela pěkným výsledkům, jenomže taková muzika se bez pravidelného cviční neobejde a ani bez not. Noty si žák nosí na hodinu s sebou. Tedy když si je nezapomene. A tady je ten zakopanej pes.
Letošní školní rok to vzalo obzvlášť rychlý spád. Možná by bylo lépe použít opačné označení, tedy to, že to dosud nestačilo vzít vůbec žádný spád, že to vlastně vůbec pořádně nenaskočilo. Totiž už druhý měsíc se pravidelně den předem rozčiluju, že děti nemají poskládané noty a připravenou tašku s sebou na hodinu. A každý následující den, když jsme u paní profesorky, se zjistí, že se něco zapomnělo. Tuhle neděli už mě to roztesknilo takovou měrou, že jsem spustil hromobití a předlouhou litanii zakončenou otázkou, zda ještě tedy vůbec chtějí hrát. Dostalo se mi kladné odpovědi. Matěj přerovnal tašku, vytřídil nepotřebné, potřebné do tašky uložil, ještě ráno si s Kačkou překontrolovali noty, Kačka dodala flétničku, vše nachystáno.
Odpoledne u paní profesorky hrajou, docela jim to šlo. Hrajou z jedněch not, z druhejch a teď ještě tu sonátu, co dostali za úkol před týdnem …
"Jé, já jsem jí asi zapomněla doma," praví Kačka.
Načež hledá Matěj tu svojí sonátu. Hledá. Hledá, důkladněji.
"Tatínku, já jí taky nechal doma …"
Nu a teď mi řekněte, před čím se ta dětská paměť chrání.

hvězda velikosti přinejmenším střední

Rozmazané a nezřetelné fotografie bývají velmi častým zdrojem důkazů čehokoliv, najmě pak častého výskytu neidentifikovatelných létajících předmětů. Nepoužívám to. Nikdy. Teda skoro nikdy. Vlastně tohle je poprvé, co si tu zapisuju situaci doloženou naprosto mizernou fotkou, která je jako změť barevných fleků naprosto nepoužitelná. Navíc je to brázek s nepatrným rozlišením pořízený v mizerných podmínkách původně sejmutý jako film, ze kterého jsem ho vyexportoval a ještě udělal výřez. Lepší podmínky holt k dispozici nebyly. Vidíte tu napsené bezmála všechny argumenty oněch lovců senzací a létajících předmětů.
A teď se k nim dobrovolně řadím i já. Ano, skutečně nebylo lepších podmínek, ale situace byla natolik závažná, že bylo třeba jí zaznamenat i s fotodokumentací, byť natolik mizernou, že její vypovídací hodnota je prachbídná.
Ale k věci.
Tož včera v podvečer jsem měl příležitost pozorovat množství létajících předmětů v jedné gymnastické tělocvičně. Dokonce jsem je i natáčel a mezi nimi byla i mávelmišikovnáHanička, která si spolu z dětmi z Tomášova wushu oddílu zavzpomínala na své mírně gymnastické mládí.
A jsme u toho létajícího předmětu. Na obrázku vidíte mojímrštnouHaničku, kterak zdánlivě stojí na pramenu vlasů při konání přemetu. Povedlo se jí to několikrát a báječně si to užila.
Nuže vězte, že není nezbytné, aby se létající předměty vyskytovaly jenom na obloze. Byť by to byly, jako v tomhle případě, hvězdy velikosti přinejmenším střední velikosti, které navíc máte doma.
Zde onen dokument:

premet

všechno do školy

"Tak co, podařilo se?"
"Ano, tatínku, mám modrý pero a nápně a eště gumu."
"Jo, vona tam Kačka dělala hroznou scénu a nejdřív chtěla tohle a pak tamto a furt si nemohla vybrat."
"Jo, ale já jsem si ho chtěla prohlídnout."
"Jenže jsi chtěla pořád něco jinýho a …"
"Ale já si vybírala a vybrala jsem si to světle modrý, tyrkysový."
"A proto jsi musela votravovat tu paní prodavačku, aby ti ho vyměnila."
"Já jsem tamto nechtěla, já jsem chtěla tohle."
"Ale tamto bylo v tý sadě a tohle ne."
"No právě. Tak jsem jí musela říct, jestli mi ho vymění."
"Jo a furt ses nemohla rozhodnout."
"Ale vybrala jsem si."
"Tak a to je důležitý, Matěji. Kačka si prostě vybírala a když to bylo možný, tak si vybrala něco jinýho, něž na začátku prohlížela."
"Jo a já chtěl to oranžový a nevotravoval jsem nikoho a mám modrý."
"Tak pojď, půjdeme ho vyměnit."
"Nepudeme, já nechci nikoho votravovat."
"No dobrá, tak nepudeme. Hlavně, že máte do školy všechno, co potřebujete."
"No, tati, to kružítko ja fakt dobrý. To je právě s tím hrotem, co se mi zapíchne pořádně. To, co mám v penále už je starý a nezapichuje se."
"Takže to dobře dopadlo, viď, Matěji."
"Ano, tati."
Tak. To bysme měli. Prvozářijový samostatný nákup v papírnictví.

ranní idylka

Vzpomínáte na tu scénku ze Tří mužů na toulkách? No přeci tu o tom, kterak Harris na tandemu křikl na svou paní "Drž se!", aniž se otočil. To jsou fatální okamžiky, tahleta drobná opomenutí. A nemusí se jednat o tak nebezpečný podnik jako je jízda s dámou na tandemu.
Například včera.
Že prý rostou a že prý každej z lesa nosí košíky hub a tedy že my taky na ty houby půjdeme. Kus jsme jeli, pak kus šli a začali hledat. Nějak se to v tom lese, co do něj na houby už nějakou dobu jezdíme, nedařilo. Jen pár houbiček. Spíš to působilo dojmem, že je v lese víc divočáků než praváků, poněvadž půda byla všude důkladně rozrytá. Prostě příliš mnouho strávníků na jeden les. Nedařio se nám v jedné části lesa najít skoro nic.
"Tak co?" tázala se mánedočkaváHanička.
"Dneska tu žádný houby nejsou. Buď jsme přišli moc pozdě nebo moc brzo," odvětil jsem já a jal jsem se prozkoumávat další oblast lesa, tentokrát pod lesní cestou.
"Tak já jdu támhle," děla máveseláHanička a kráčela dál tou lesní cestou směrem k další části lesa.
Hledal jsem dál a v té dolní části jsem i nějakou tu houbu našel. Jedlou, pochopitelně. I tři praváky. Prolézám houštím, křižuju po svahu, dostal jsem se na spodní lesní cestu a pomalu zas stoupám k té horní, cestou tu a tam najdu nějakou tu houbu, očistím a šup s ní do košíku. Nikde nikdo, žádní houbaři, hub pomálu, ale přeci jen pár jich tu je. Tedy těch hub.
Prostě nedělní ranní idylka.
"Jiří!" slyším najednou mouustaranouHaničku a vidím, jak přichází po té cestě, kterou odešla, ale z opačné strany.
"Copak?"
"Já tě tu hodinu hledám, mám strach, volám …. a ty nic!"
"Já jsem pořád tady. Sbírám ty houby, na který jsi chtěla jít."
"Ale já jsem ti přeci jasně řekla, že jdu touhle cestou."
"Jistě, řekla. Já jsem to slyšel a hledám dál."
"Ale já už jsem šla k autu, když jsi řek', že tu nic není."
"Támhle nahoře nebylo. Tady je."
"Ale já už na tebe čekám u auta, píšu ti nápisy na zem, volám, běhám tady znovu dokola …"
"No, já jsem furt tady … a nic jsem neslyšel …"
"Ale já jsem tě hledala a pak u auta …"
"Já hledám ty houby tady, a k autu bych pomalu došel, jako vždycky."
"Ale teď jsi tam nebyl a já měla strach a …"
"No jo, no, tak chceš jít jinam?"
"Ne, už nechci nikam. … Jé, ty máš houby? A praváka? Ten je pořádnej …"
"No jo, něco jsem tu našel …"
Nezbývalo, než být rád, že jsme se nakonec našli. O houby už ani tak nešlo.
Inu jak jsem říkal: taková nedělní ranní idylka.

prase chlupatý

Málo kdy si všimnete, že vám děti rostou. Jste pořád s nimi a tak vám těch pár centimetrů, měnící se hlas a další drobné změny ani nepřijdou. Takže vlastně máte doma furt ty malý mazánky, co se učí do pěti počítat. Pochopitelně se šeredně pletete a když to zjistíte, už jsou velký a vy nechápete, jak se to mohlo stát, když eště včera jste jim četli pohádku na dobrou noc.
Takhle tragický to u nás zatím není. Jednak proto, že Juráš už je dávno svým pánem a přes dva metry nakonec stejně nevyroste a Kačka s Matějem nám průběžně dávají najevo, že už je na čase, abychom je v některých případech brali jako děti větší než malé.
Takže jsme to zkusili pustit jim Angeliku. V době vzniku to byl film mládeži nepřístupný, ovšem morálka za ta léta poněkud povadla a hranice přístupnosti se posouvají, takže z červené knihovny se stává pomalu Červená Karkulka. Tož jsme to s tou Karkulkou zkusili. Je tam romantika, souboje, piráti, král, sultán, otroci … no jak říkám: pohádka pro nejmenší. A ukázalo se, že jsme měli pravdu. Kačka to brala vážně a Joffrey je momentálně ten nejhodnější a nejstatečnější hrdina hned po Vinetouovi. A Matěj, ten už to vzal jinak. Když se například vévoda de Vivonne vrhl v kajutě své galery na Angeliku, procedil Matěj pobouřeně: "Prase jedno chlupatý!"
Tím přídomkem se následně jal cejchovat všechny násilníky, co jich Angelika měla v posteli, což se až tak úplně nezdálo mécitlivéHaničce, jelikož ne všichni byli násilníci. Zvláště pak v poslední scéně posledního dílu, kdy Robert Hossein, totiž Joffrey, odpočívá s vkusně naaranžovanou chlupatou hrudí vedle zcela nechlupaté Angeliky.
Matěj opět vynesl soud: "taky prase chlupatý."
"Ale Matýsku, vždyť se mají rádi."
"To nevadí, stejně je to prase chlupatý."
"A to chceš říct, že, když se máme s tatínkem rádi, tak je taky …"
"Ne! Tatínek není prase chlupatý!"
Uff…! Měl jsem namále a vyklouz' jsem z toho vážně jenom o chlup. A navíc se mě ještě zastala i Kačenka, že vůbec nevadí, že jsem trochu chlupatej, ale prase prej nejsem ani trochu.
Inu, má to jeden báječný děti.

jako šafránu

Některejm věcem člověk odvykne, to se holt stává. Například taková pochvala, to se jednomu dostane jako šafránu nebo vlastně ještě míň. O to větší je potom překvapení, když to přijde nečekaně.
Totiž: udělali jsme si s Matějem takovej krátkej výlet na kole. On dopoledne jezdil se třídou na dračích lodích a odpoledne bylo volno, jelikož se přiznal, že moc necvičil a že tedy na flétničku hrát nebude, poněvadž by to stálo za starou belu. Inu, bylo počasí akorát na to kolo, tož jsme vyjeli. Tady sousedi budou vědět - je to takovej okruh přes Zvoli, Libeň, Břežany, Lhotu, Ohrobec a pak zase zpátky domů. Vydá to na nějakejch čtyřiadvacet, pětadvacet kilometrů. Od Břežan je vidět na Prahu a včera byl v tom oparu vidět i Říp.
A jak tak jedeme a užíváme si, tu Matěj prohlásí, že je to se mnou stejně na kole nejlepší. A když se zeptám proč, praví, že jednak jsem jeho otec, druhak, že to umím a třeťak, že se se mnou dá povídat, což prý s Kačkou ne, jelikož na ní musí furt čekat. A že prej bude mít aspoň dobrej trénink na ty vyjížďky, až budou s Tomášem jezdit na soustředění.
Pochopitelně, že jsem takovou pochvalu nečekal, o to mě potěšila víc.
Ovšem nic mi nedal Matěj zadarmo. Dvakrát mě do kopce přespurtoval, i když pak doma říkal, že při tom druhém měření sil už nemoh'. No jo: nemoh', ale stejně vyhrál. Inu, mám báječnýho synka.
A tuhlec je obrázek, jak jsme jeli (zajímavá mapa - čím červenější cesta, tím častěji používaná pro sport):

jizda160620

5 km a 100 kliků

Kdepak já a běhat, na to mě jakživo nikdo neužil. Ba dokonce jsem i tu a tam kladl aktivní odpor proti běhání. Jo dlouhý procházky, to ano, turistika pro pěší, jistě, nějakej ten horskej chodníček, samozřejmě. Ale běhat - to ne, to mi nějak nedělá dobře. To se ovšem netýká Matěje a od včera ani Kačky.
On je totiž Tomáš cvičí nejen ve wushu, ale procvičuje jim celé tělo a to pokud možno všestranně. Dalo by se říct: skutečný mistr - tedy v tom, že jde sám příkladem a z dětí to nenutí násilím, ale postupně je trénuje a jim to pak ani nepřijde. Na Matějovi už je to hodně vidět a Kačka za tenhle rok obrovsky poskočila. A včera i popoběhla.
Tedy - teď, když je už teplo, jsou tréninky venku. A to je skvělá příležitost si právě zaběhat. A včera Kačenka z tréninkové tratě doběhla nikoliv poslední, ale docela brzo. (Matěje nepočítám, ten přiběhl první). A že prý už nemůže a že to bylo strašný a že museli běžet až na Homoli a tam dělat sto kliků a sto dřepů a pak zase běžet zpátky. Na Kačku fantastickej výkon! Měřil jsem to na mapách a je to tam a zpátky celkem nějakých pět kilometrů.
Kačku jsem chválil, až jsem se sám divil. A když se doma osprchovala, už ani nehudrala, že to bylo strašný, jen jí prý trochu bolely nohy. Je to skvělej výkon. Když si vzpomenu, že před pár lety kňourala v bránila se jít na sebemenší procházku …
Inu máme štěstí na úžasný lidi kolem sebe.

dva nemaj pas

Je to věčný téma, tohleto hledání. Tentokrát to však zcela vyjímečně nesouviselo s úklidem. Totiž s mým úklidem. Já ostatně raděj neuklízím, abych nic neztratil, ale to jsme tu už probrali tisíckrát.
Takže prázdniny. Na prázdniny člověk potřebuje pas a pas je támhle v poličce … teda dycky byl! Teď je tam je jenom půl várky. Dětské pasy tam nejsou. A nastává Armagedon. Čtyři příšerní jezdcové z Apokalypsy se cvalem blíží, aby roznesli prázdniny na kopytech. Tedy vlastně jsou jenom dva, protože ty dva nemaj pas.
"Já jsem je dycky dávala na stejný místo, aby se nemusely hledat a teď …"
"A teď je holt hledat musíme, protože na tom místě nejsou."
"Já si vzpomínám, že jsem ti je nedávno dávala kvůli těm letenkám …"
Vida, viník se pomalu vynořuje z temnot a já beru telefon, abych zavolal Tomášovi, jestli jsme mu náhodou nedávali pasy, kvůli letenkám …
"Tohle náhodou vím úplně přesně, nedávali. Nepotřeboval jsem je."
"Tomáš je nemá, musíme hledat."
MávylekanáHanička ještě volala na dvě místa, aby se ujistila, že opravdu nikdo z našeho okolí neví o tom, že by pasy opustily dům. Tedy náš dům.
"Naposledy jsme byli společně na horách. V březnu. A vod tý doby …"
"No právě, já si pořád vzpomínám, jak jsem ti ty pasy dávala kvůli letenkám …"
"Já je nemám. Ale dobrá, podívám se …"
Pohrabal jsem několik diluviálních vrstev na svém stole v pracovně, objevil jsem sluchátka, řemínek ke gramofonu, totiž k přehrávači u Kačky, dva poznámkové bloky se zážitky z minulých dovolených, upadlou nožičku vod brejlí, … ale pasy žádný.
"Nemám je."
"Tak se podívej do toho baťůžku, co jsme v něm nosili svačinu."
Vzal jsme balík s cestovními zavazadly a …!
Hned navrchu v cestovní tašce, kterou vždycky používáme, byly dva pasy.
"Tady jsou!"
"Uff! To jsem ráda … ale tomu nerozumím, já je vždycky dávám na jedno místo a vzpomínám si, jak jsem ti je …"
"Já vim: dávala kvůli letenkám."
"No!"
"Tak holt asi nedávala. Hlavně že se našly. Ty pasy."

dvě plus tři

Záhady jsou nejzajímavější, když jsou. Pokud jsou vyřešeny, už to nejsou záhady a jejich zajímavost prudce klesá pod bod mrazu. Koho by zajímala oblast 51, kdyby tam byla odjakživa jenom poušť a nic jiného. A stejný je to s těma deskama.
Pod tíhou zodpovědnosti jsem se málem doznal k strašlivému zločinu, totiž k tomu, že jsem ty desky s potvrzením zasel někam já. V každém případě jsem došel k paní doktorce pro kopii potvrzení, což má hned dva důsledky. Za prvé jsem to tentokrát už pohlídal, udělal kopie a neztratil je ze zřetele a za druhé máme teď potvrzení dvě plus tři kopie. Včera večer totiž, když si balil na školu v přírodě, přišel Matěj s deskami, které byly nenávratně ztraceny a pravil:
"Tatínku, já ty desky našel v poličce, ale fakt nevím, jak se tam dostaly. Já si doteď myslel, že jsem ti je dával."
Inu myslet, jak říkávala moje babička, znamená hodně vědět. Tedy ona neříkala hodně, ale ta první dvě písmena tam byla.
Tož záhada s deskami je vyřešena a to v neděli o úplňku, což by mohlo alespoň trošku toho záhadného na tom případu zanechat. Ale nezanechá.
Matěj to prostě zašantročil a my mu na to všichni skočili.

záhada s deskami

Nevěříte na kouzla, čáry a záhady? Já taky moc ne. I když …
Blíží se konec školního roku a s ním i školy v přírodě. Na školu v přírodě potřebujete dítě školou povinné a povinnou výbavu jako je kartáček na zuby, tepláky a potvrzení od doktora, že se potomek nachází v zachovalém stavu a je schopen být do přírody vpuštěn.
Pro bumášku jsme byli s Matějem minulý týden. U paní doktorky jsem pak vstrčil desky s potvrzením pro něj i pro Kačku Matějovi do tašky, aby se to cestou nepomačkalo. A to byl poslední okamžik, kdy jsem ty desky viděl. Už dva dny je hledáme.
Matěj nejdřív tvrdil, že mi je dal. Pak to upřesnil, že je dal na stolek ve světnici a řekl mi, že je tam dává. Prohledali jsme světnici, obě pracovny, Matějovu tašku, Kaččinu tašku, oba pokojíčky, stohy sešitů a učebnic … a desky s potvrzením nikde.
Bermudskýmu trojúhelníku se musej vzteky kroutit odvěsny, když vidí, jakou má tady u nás v Olešku konkurenci. Já vůbec nevím, že by mi Matěj něco o deskách říkal. Kačka vůbec nic netuší, mábystráHanička jen slyšela, že jí říkám, že má Matěj ty desky v tašce … Matěj je prý z tašky dal na ten stolek …
Není pomoci. Potvrzení nejsou, desky nejsou, budu muset jít k paní doktorce znovu a požádat o duplikát, a přiznat se, že nám mimozemšťani unesli desky i s tím potvrzením.
Protože jinak si tuhle záhadu nedokážu vysvětlit.

ve čtvrt

Ono se vstáváním je to vždycky na pováženou. Člověk tak nějak lne k tomu nevstávat a válet se dál, jenomže pak mu to nedá a stejně vstane. Ovšem vstávání a probouzení není totéž. Já si třeba musím před psaní deníku ještě udělat kafe a něco si někde přečíst, abych se probudil. Jako třeba včera. Kafe už mám, přečteno něco z novin taky a píšu první větu o kosech, když tu přijde Kačka.
Je tři čtvrtě.
"Kačko, co tu tak brzy děláš, dobré ráno."
"Já ti jdu jenom, dobré ráno, tatínku, připomenout, že v sedm patnáct musíme být ve škole, protože jedeme do toho Liberce. Tak aby ses šel rychle osprchovat."
"No to je výborný. To sis teda vzpomněla brzo. Proč jsi mi to neřekla včera?"
"Řekla."
"Neřekla."
"Řekla jsem to mamince."
"Aha. Jenomže do školy tě vezu já."
"Ale mamince jsem to řekla."
"No jo, to je fajn. Tak já to tady rychle dopíšu a jdu do tý sprchy."
Poslal jsem fotku s kosím hnízdem na síť a utíkal do koupelny. Tam si povídali Kačka s moučipernouHaničkou.
"Teda na to, že máte bejt za čtvrt hodiny ve škole tu máte docela veselou zábavu," povídám a hrnu se do sprchy, abych to stihnul.
"Za jakou čtvthodinu?"
"No ve čtvrt, říkala Kačka. A už je celá."
"No to je."
"Tak vidíš, jak jseš v klidu. Honím se tu jenom já."
"Taky je mi to divný."
"Co je na tom divnýho. Dyť to nestihnem."
"Ale stihnem."
"No tímhle tempem teda nevím jak."
"Máme spoustu času."
"Jakýho času. Čtvrt hodiny je dost času?"
"Jakou čvrt hodinu?"
"No dyť tam máme přeci bejt v sedm patnáct."
"To máme. A je právě šest!"
"Cože?! Šest?"
"Šest."
"Aha …. a já byl vyplašenej, že už je sedm. Kačko, tys vstala o hodinu dřív?"
"Když já už se nemůžu dočkat."
"No jo. Tak já se teda jdu osprchovat, když už jsem tady. Takhle to v klidu stihnem i se s nídaní."
A teprve v té sprše jsem se probudil.

na heslo

A je to pod zámkem, říkáme si pravidelně s úlevou ve chvílích, kdy otočíme klíčem, či zaklapneme zámek. Ovšem myslíme při tom i na to, jak zámek otevřít? Pochopitelně ano. Všechny ty systémy si nejdřív prověříme a přesvědčíme se, jestli máme klíče v kapse. Obvykle před tím, než ty dveře zabouchneme. Někdy to nevyjde a proto máme všelijaké pomůcky, jak čelit zamčenému zámku, když k němu nemáme klíč. Píšeme si hesla na papírky, dáváme klíče pod rohožku a vůbec děláme všechno pro to, aby to pod zámkem nebylo na furt i kdybychom ztratili klíče.
Matěj dostal ke své školní skříňce zámek na heslo. Aby nemusel pamatovat na klíč. Stačilo si pamatovat heslo. Předevčírem přišel, že by potřeboval zámek novej.
"Copak, zapomněl jsi heslo?"
"No, zapomněl."
"To není možný, čtyři čísla …"
"No jo, ale já je musel měnit."
"Ježkovy voči, proč, prosimtě?!"
"No protože von mi Anton furt koukal přes rameno a pak mi ten zámek vodemykal. A tak jsem teď už to heslo zapomněl a tak mi paní učitelka musela zámek přeštípnout."
"No to máte teda vypečený hry."
Matěj dostal novej zámek na klíč a já teď budu čekat na chvílí, kdy ho ztratí. Protože to pak budeme muset pořídit nějakej úplně jinej systém. Například na otisky prstů. Jenže ani tím si nejsem moc jistej. Voni kluci dycky přijdou na způsob, jak na něj vyzrát.

askeze

Asketové doufají, že odříkáním požitků dosáhnou vyšší úrovně bytí, což je jistě činnost libá jim příslušejícímu bohu, stejně jako mnišský celibát či půst. Přinejmenším ta činnost cvičí vůli, jen si nejsem úplně jist, jestli je to skutečně ku prospěchu člověčenstva. Ono to odříkání může vést i k vážným poruchám, což se ovšem netýká požitků kulturních, jako je například koncert či divadlo nebo návštěva galerie. Určitě vám nezačne cukat koutek pravýho oka jenom kvůli tomu, že jste se nebyli podívat v paláci Uffizi na Botticelliho Venuši.
Jsou tu ovšem určitý limity, který není radno překračovat.
Jak známo, ujíždíme doma na filmech a jejich archiv je, dejme tomu, rozsáhlý. O filmovém umění se tu nebudu rozepisovat, s tím se doma moc neprosadím. Ale když jsem prohlásil, že Války hvězd jsem viděl poprvé ještě simultánně dabované od Ondřeje a pak jsem si kupoval všechna vydání od obyčejného přes speciální a thx certifikované (eště je mám schovaný) až k modrým diskům, mározumnáHanička to akceptovala pouze se shovívavou laskavostí rodiče, který chápe, že některé nesmysly prostě tomu děcku musí tolerovat. Ostatně s tím žije, co se známe, jelikož Star Wars přišly na svět daleko dřív, než jsme se potkali a tuhle úchylku prostě nějak zkousnout sama ráda musela.
Od té doby už uplynulo mnoho a mnoho času (a log time ago in a galaxy far, far away) a vyšel zatím poslední díl ságy. Pochopitelně blbnu dál a disk s filmem už mám doma. A to už jsme jen kousíček od té askeze. Jen je třeba ještě zmínit, že máveseláHanička za ty roky začala blbnout se mnou o dětech nemluvě.
Tedy disk jsem si včera vezl domů a píšu mézvědavéHaničce, že promítání začne v pět. Chyba lávky! Má pracovitáHanička to nestihla, přijela až v půl osmý a že prej promítání odložíme až na pátek.
Tak a máme to tady. Jsou z nás asketové a do pátku máme doma filmový celibát a půst. To má člověk z toho, že zblbne celou rodinu.
Jen aby mi z toho nezačal cukat koutek pravýho voka.

(ps. stejně jsem si alespoň titulky už pustil, ale mépřísnéHaničce to neříkejte)

Keko je Hymna

Protože mám kamaráda, kterej na rozdíl ode mně umí noty a to nejen číst, ale i psát a zahrát (což naprosto nechápu, i když Kačka, Matěj i mášikovnáHanička umí taky hrát), mám to štěstí, že ho můžu občas poprosit, aby mi nějaké noty napsal. Tedy ne pro mě, co já bych s nima dělal, ale pro děti.
Před delší dobou jsem potřeboval pro děti někde sehnat naši hymnu v úpravě pro flétničku. Není to tak snadý, jak by se na první pohled zdálo. Tedy jsem poprosil Věrka a on byl tak laskavý, že mi tu hymnu pro děti napsal. Nu a před necelým rokem s ní měl Matěj na jedné soutěži docela úspěch, o čemž jsem samozřejmě psal (
tady).
Rok se s rokem sešel a je tu další příležitost, ovšem teď poněkud mezinárodní, tedy o poznání prestižnější. A jestli by prý Matěj zas nezahrál. No pochopitelně, rád. A tentokrát i s Kačkou. Věrek zašel ve své laskavosti tak daleko, že mi pro ně písničku Kde domov můj rozepsal do dvou linek a děti se to učí hrát.
Hned jsem musel pořídit nahrávku a po úpravě jí poslat panu autorovi, aby si poslechl, jak to hrajou. A když tak tu nahrávku upravuju a znovu poslouchám, co to neslyším: z reproduktoru na mě kdáká
Keko - tedy gekon z Bali. Ježkovy voči, dyť to má bejt hymna! Prohlížím tu nahrávku a vono jo. Já to nahrál do sebe, takže nejdřív kváká Keko a teprve potom hrají děti. Naštěstí jsem to zachytil ještě před odesláním, takže jsem to mohl ostřihnout. Ale ten název už tam zůstal, čímž jsem raději v průvodním dopise vysvětlil, že Keko je Hymna, člověk nikdy neví.
Ale bude to krásný, až to budou umět.

vypečenej telefon

"Tatínku, já jsem ztratil mobil," volal mi z jiného telefonu Matěj.
Inu, co se dá dělat. Ještě jsem dvakrát na jeho zatím aktivní telefon zavolal a když ho nikdo nebral, usoudil jsem, že se s tím nedá dělat víc, než zablokovat kartu a poohlédnout se po telefonu novém, což bude honička, protože tlačítkové telefony už vlastně téměř vymřely.
Karta zablokována, nový telefon zatím nesehnán a tak jsme se sešli doma. Matěj byl přiměřeně nešťastnej. To se holt stává. S moulaskavouHaničkou jsme probírali, jak to uděláme, jestli Matěj dostane nějakej starší, ale už dotykovej z našich starých zásobních uloženek, či jestli se budeme pídit po nějakém novém. K závěru jsme ten večer nedošli. Zatím jsem slíbil, že druhý den půjdu pro novou kartu a třeba se cestou něco najde, co by mělo smysl pořídit.
Nu a ráno jde Matěj do školy, připravuje se, bere si bundu a:
"Tatínku, já jsem našel mobil!"
Měl ho v kapse bundy strčenej nějakým záhadným způsobem, který mu nedovolil ho najít, když ho usilovně hledal. Inu dobře to dopadlo. Telefon je zase na světě a kartu stačilo jen odblokovat do původního stavu.
Tož tak - až něco ztratíte, hledejte pořádně a klidně i znovu druhý den ráno. Není vyloučeno, že se vám ztracená věc jenom tak šibalsky schovala.
Jako tem Matějův vypečenej telefon.

mazanec

"Tati, dáš si snídani?" tázal se Matěj před chvílí, když šel připravovat na stůl.
"Ale kdepak, dyť já tady píšu woleschko."
Čímž jsem se snažil dát najevo, že dneska jsem se zpozdil, poněvadž hledám téma na zápis do deníku.
Za chviličku přišla za mnou do pracovny mámiláHanička: "Viděl jsi ty perníčky?"
"No jo. Hezký. Píšu."
"A ty si nedáš mazanec?"
"Cože? Mazanec? Proč bych si nedal mazanec?"
"Matěj říkal, že jsi říkal, že nebudeš snídat."
"No to jsem říkal, ale copak jsem věděl, že bude mazanec?"
Přišel Matěj: "Tatínku, budeš snídat ten mazanec?"
"A to víš, že budu, já myslel, že chystáš jako dycky nějakej jogurt a müsli. Mazanec budu, to je jasný."
Tož tak. Dneska je k snídani mazanec a to víte, to já musím rychle dopsat, jelikož mazanec od méšikovnéHaničky, to já můžu.
A rázem mám téma na woleschko.

mazanec

foto rozcestí

Obrázky dělám rád a protože nejsem sám, kdo mačká spoušť fotoaparátu, je z toho docela dobrej kšeft už od dob daguerrotypie. To bude medle dvěstě let. Posledních sto let to byl pro výrobce díky panu Eastmanovi dobrej obchod a těch pár desítek let, co existuje fotografie digitální, je to vysloveně obchodní trhák. Jenomže ty sto let starý obrázky, co mám po dědečkovi jsou pořád hezký a občas si je prohlížím, zatím, co ty moje nejčastěji zapadnou v nějakém digitálním archivu, pokud nepočítám stará fotoalba a tu bednu se starejma fotkama a negativama v kůlně. Ano, pár digitálních obrázků je vytištěno ve fotoknihách a poslední fotokniha není tištěná, ale složená z pravých fotografií na pravém barevném fotopapíře. A chtěli za ní spoustu pravejch peněz.
A tak teď stojím na takovým foto rozcestí.
Fotky, aby měly smysl, musí být vytištěny, bez toho zmizí ze světa. Jenomže tisk obyčejný, digitální, je na těch fotoknihách znát. Pochopitelně si mnoho čtenářů zaťuká na čelo a bude kroutit hlavou nad tím, o jaké kvalitě že to mluvím. Inu o té, kterou vidíte, když srovnáte fotoknihu tištěnou tiskárnou (byť kvalitní) a fotoknihu z fotomašiny, která je přímo na fotky vymyšlená a udělaná. Je to velmi vidět. Ten rozdíl. Jenomže opravdové fotky stojí opravdu hodně. Takže se nabízí koupit si vlastní tiskárnu a fotky si tisknout.
A to je právě ta potíž.
Bude to sice levnější, ale je to krok zpátky právě k tomu digitálnímu tisku, kterej má pořád ještě co dohánět. A venkoncem ty obrázky nebudou až tak hezký jako pravý fotografie na fotopapíře. Leda, že bych kupoval speciální fotopapíry do tiskárny, ty po výtisku laminoval a … a výsledek by byl i s cenou tiskárny nakonec stejně drahej jako ty fotky z velkýho foto-stroje.
A teď: babo raď!
Pochopitelně se nabízí rada nejjednodušší: nefotit vůbec. To přijde nejlacinějc. Jenomže přijdu o příjemného koníčka.
Rada druhá je nehledět tak na tu kvalitu. No jó, jenomže já už tu nejlepší znám a jednomu je zatěžko vynechat z žebříčku to nejlepší.
Takže teď co? Koupit si vlastní co nejkvalitnější zařízení nebo platit za zhotovení fotoslužbě? Toť otázka!
Zatím na to jdu přes vlastní nedostatky. Tedy tak, že nejkvalitnější provedení chce nejkvalitnější zdroj - tedy tu fotku samotnou. A těch zas tak moc nemám a dá to práci jednak jí vyfotit a pak ještě v počítači zpracovat. To chce hodně času a tak těch obrázků je vlatně jen pár. A kvůli nim se nevyplatí pořizovat si vlastní tiskárnu.
Zdá se tedy, že na rozcestí svítí zelaná směrem k placené službě. Alespoň prozatím.
Ovšem jak to bude do budoucna, to se neví.

třikrát kolem rybníka

Když někdo z mordparty pana rady Vacátka zacvaknul kriminálníkovi náramky, bylo jasné, že to nejsou náramky na ozdobu. Byly to náramky ryze účelové.
Ryze účelové náramky se dostaly do módy znovu. Tentokrát ale v podobě nijak spojené s nekalou aktivitou pochybných živlů z pražské galerky. Ovšem aktivitu měří. Ano, jde o náramky chytré, sportovní, měřící.
Matěj si už dlouho takový přál a zasvěceně vybíral, který je ten nejlepší a proč. Inu měl narozeniny, tedy náramek (ten sportovní, pochopitelně) se jevil jako ideální dárek. Slovo skutkem učiněno jest a Matěj se zařadil mezi monitorované sportovce. Sleduje všechno. Jak spí, kolik kroků ujde, kolik schodů vyběhne, jakej má tep, jestli mu někdo volá, jaká zpráva mu přišla, … prostě všechno.
A to je ta potíž.
Když totiž včera šel na trénink, snažil jsem se mu vysvětlit, že na tréninku se náramek může zásadně poškodit, poškrábat, rozbít. Nerad to uznal a náramek sundal. A teď jsme u jádra pudla.
Takovej náramek, ať už je sebeodolnější, se nedá nosit na opravdu výkonový trénink. Jednak by mohl při nešikovném kontaktu zranit svého nositele a druhak by to moc dlouho nevydržel. K čemu ale potom jsou tyhlety moderní sledovače čehokoliv? No v podstatě jenom pro nekontaktní aerobní činnosti. Pokud by si chtěl změřit tep při tréninku někdo jako Matěj, bude mít spotřebu několik náramků za sezónu. Anebo musí vzít rozum do hrsti a říct si, že na takovouhle zátěž tyhle hračky prostě nejsou.
Ale na druhou stranu, až zase bude tepleji a na tréninku začnou běhat, svůj význam to měření mít určitě bude. Minimálně Matěj zjistí, kolik kroků je to třikrát kolem rybníka.

konečně od sněhu

Tak vida, škarohlídům sklaplo, oteplení se opět nekoná a těch deset centimetrů sněhu napadlo přes víkend. Čímž se změnilo i pořadí. Totiž nejdřív je potřeba omést a vyhrabat sníh z cesty a teprve potom psát do deníku.
Sněhu tedy zatím není nijak moc, ale sněhuláci, jak již psáno, tu už byli dva, takže přišla na řadu dráha pro snowboard, jelikož na iglů, po kterém se obzvlášť Matějovi stýská, není sněhu dost. Shrabali tedy s Kačkou půl zahrady, na kopečku navršili ještě kopeček sněhu, čímž získali o půl metru vyšší rozjezd a pustil se do toho. Matěj na plastovým prkýnku se špagátem, Kačka na placce s uchem. Kupodivu jim to jezdilo docela dobře, ale ta jízda byla jen dobrá záminka. Daleko důležitější byl ten sníh, na který se tolik těšili. Během stavby probíhalo pochopitelně i ostřelování stavitelů sněhovou municí, obrana před útočníky a následně i bitevní vřava, jejíž cílem bylo být celý od sněhu, což se oběma v zápětí podařilo.
Pro jistotu jetě na neuklizené a tím pádem nedotknuté části zasněženého trávníku udělali oba motýlka, což spočívá v tom, že sebou prásknete na záda a máváte rukama a nohama. Ve sněhu pak, pokud to nepokazíte, vám vznikne obraz motýlka. Teda motýla asi tak půldruha metru velkýho.
"Už jsem konečně celej od sněhu", pravil pak nadšeně Matěj a Kačka mu ještě trochu přisypala, aby to pojistila.
Inu takový to bylo uvloněný zasněžený nedělní odpoledne.

K+M_na_snehu_160117

160117_snih

záškodník

Ony ne všechny obrázky se vždycky povedou, člověk musí vybírat a mnohdy nevybere vůbec.
Jsou ovšem zapeklité situace, kdy jiný obrázek prostě k dispozici nemáte, jelikož jste měli jinej záměr, tudíž jste si vzali jiný sklo, objekty měly stát, světlo bylo tak jako tak mizerný, no prostě ta fotka by patřila vyhodit, poněvadž se objekty pohybovaly, všecko je rozmazaný a nezavostřený, … No jo, ale pomíjivost okamžiku je zachycena právě no tom jednom jediném mizerném obrázku.
Tak se moříte a upravujete ho. Když máte úpravy hotový, všechny vyhodíte. Nakonec to jediný, co se s tím dá ještě dělat je, že to bude černobílý. Protože vlastně jde o dokument.
Dokument o tom, jak se chtěla Kačka vyfotit se sněhulákem, kterého s Matějem opravili, poněvadž ten její se rozpadl, a jak se Matěj rozhodl to celé jako světem protřelej záškodník pěkně ze zálohy překazit.
Všechno na tom obrázku je: nic netušící Kačka, letící sněhová koule i Matěj očekávající výsledek.
Jenom je ten vobrázek holt mizernej. Ale zas má tu dokumentární hodnotu.

zaskodnik

záhada

"No jasně, že jí mám, jenom nevím kde," opáčil jsem na Kaččinu otázku, zda mám Záhadu hlavolamu.
Tu knížku přeci zná každej, někde jí mám, ale kam jsem jí asi uložil? Přesně vím, kde jsou Rychlé šípy, kde jsou první komiksy ze Stínadel, kde jsou ty novější, kde mám uloženej film, kde televizní seriál … jenom ta knížka, kde sakra je?
Hledal jsem jí ve své knihovně, ve společné knihovně dětí, u Matěje, u Kačky, v další knihovně nahoře v chodbě, u mépečlivéHaničky - a nic. Knížka jako by se do země propadla. Měl jsem jí vůbec? No musel jsem jí mít, vždyť si jasně vzpomínám na ten obal i na velikost - bylo to stejně velký a ve stejným šedým plátně, jako ty knížky od Trosky. A ty jsou tuhle.
No jo, ale ty jsou sice starý jenomže nově pořízený z antikvariátu, poněvadž ty původní se někam vytratily. Že by se vytratily i všechny ty Foglarovky? Asi jo. Ale kam?
Jeden má najisto uloženo v hlavě, že ty knížky měl, že je čet, jak vypadají, ale knížky nejsou k nalezení.
No to je teda vážně záhada.

ps
záhada nevyřešena, kniha zakoupena

na jednu noc

Tenhle týden se to nějak sešlo. Události, jak známo, se shlukují v nepravidelných intervalech do jednoho úseku. Tím předmětným časovým úsekem byl právě tento týden, což se může nezúčastněnému pozorovateli zdát nezvyklé. Ovšem pravidelný čtenář ví, že každý den bylo živo. Nu a do toho světa běhu se vtěsnala i Kačka se svou troškou do mlýna. A to tou nejzásadnější.
Udělala mi radost, aniž by to tušila.
Totiž: Kačenka se hrozně těší na sníh. Ona se vlastně těší na všechno a nejvíc na to, čeho je nejmíň. No a v poslední době je nejmíň sněhu, tudíž je sníh předmětem těšení. Jenomže on ten sníh napadl teprve teď a díky dopravním lapáliím jsme se vídali až později večer. Čímž měla Kačka prostor na zhmotnění svých ideí a to s použítím předmětu svého těšení. Vono to zní blbě takhle napsaný, to jo. Ale bylo to tak. Kačka využila času, kdy byla doma sama a ještě před odjezdem vynechaným a tedy zpožděným autobusem na gymnastiku byla venku na zahradě právě v tu jedinou chvíli, kdy bylo možné postavit sněhuláka.
A je úžasnej! Teda byl. On vydržel právě jen ten jeden večer a ráno, kdy jsem si ho musel alespoň za tmy pro radost vyfotit. Ještě jsme si při snídani říkali, že mu musíme dát nos a klobouk, jenomže ona je zas obleva, takže včera už byl rozkutálenej a Matěj ho musel opravovat a na nějaké kosmetické doplňky nebylo pomyšlení.
Vůbec nevadí, že to byl sněhulák jen na jednu noc. To důležité je, že Kačka má radost z takhle obyčejných věcí, že jí stojí za to se do nich pustit a taky ví, jak na to. A to mi právě dělá tu největší radost.
Jo, abych nezapomněl, tady je:

Snehulak_2016