WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

fyzika je jenom jedna

Fyzika je jenom jedna. Tuto argumentaci lze bez problému aplikovat na veškeré vesmírné dění. Ovšem nesmíte se pouštět do fyziky kvantové, tam je, zdá se, všechno jinak. Naštěstí se nás kvanta netýkají, alespoň ne přímo. Nás trápí spíš ta obyčejná, stará dobrá fyzika. Jako například voda a její skupenství. A natrápí se nás dost. Tu se voda vypaří, tu vzkypí a přeteče, a v zimě zmrzne. Máme tu zimu pročež je aktuální onen posledně jmenovaný stav vody, tedy led.
Jistě, zamrzá nám horní rybník i dolní rybník, v potůčku je taky ledový potah a studánku tvoří spíš ledopád než vodopád. Ostatně začalo mrznout.
A jak tak v sobotu koukám na ten zamrzlý horní rybník, v jednu chvíli nad ním stojí japonská lampa a v druhou chvíli nad ním nestojí japonská lampa.
Kdepak, lampa není na kolečkách a neodjela, ani jí nikdo neodnesl. Po nějakých osmi letech se najednou zničehonič odporoučela přímo do toho rybníka. Ježkovy voči! Jak je tohle možný? Šel jsem jí posbírat pod led. Naštěstí bylo téměř všechno v pořádku, jen zadní část schránky na světlo byla trochu vylomená, ale to jednak nebude až tolik vidět a druhak to půjde opravit. Tedy budu muset zjistit, jak se opravuje a lepí žula. No jo, ale jak je možný, že to spadlo? Dyť to léta drželo a ani se to nehnulo.
Zkoumám příčiny a co nevidím. Do podstavce natekla voda do prostoru pod patu nohy. Podstavec byl mírně šikmo, jak jsem ho letos po úpravě vodních děl znovu instaloval. Proto tam bylo víc prostoru pro tu vodu. Voda zmrzla a ten led, co byl pod nohou, vytlačil tu stokilovou hmotu nahoru dost na to, aby se převážila a spadla. Kdo by tohle byl čekal. Taková lapálie.
Jo, fyzika je jenom jedna, s tím se holt nedá nic dělat.
Mimochodem, nevíte, jak se nejlíp lepí žula?

jsou v kůlně

Máte muškáty? U nás jsou hned u vchodu a každý rok je tam věším, když se na jaře teploty umoudří a neklesají pod nulu. Předminulé jaro jsem je musel věšet nadvakrát, protože jsem špatně odhadl ranní mrazík, na listech přimrzl déšť a muškáty to nepřežily. Musel jsem koupit další. Každý rok je kupuju a každý rok rostou od malých sazeniček. A včera jsem si všiml, že by mohlo už vážně začít dnes ráno mrznout i zaptal jsem se, zda bych neměl zkusit ty muškáty poprvé nějak zachránit.
"No tak je strč do kůlny," pravila mápraktickáHnaička.
Udělal jsem to ještě pozdě večer.
Nu a teď při rozednění jsou skoro dva pod nulou, což by pro muškáty už nebylo nic, co by snesly. Ovšem tentokrát jsou v kůlně, před mrazem chráněny. A když už jsem je tam včera dal, zkusím to s nimi. Naštuduju literatůru o muškátech a pomůžu jim přežít zimu. Třeba to vyjde a pokud ano, na jaře nebudeme muset začínat od nuly jako každý rok. Ale to se teprv uvidí. Teď jsou v kůlně.

jednou za čas

Jednou za čas je to potřeba. Za jaký čas to je potřeba, na to se názory různí. Někdy to záleží na vás, jindy to určuje například zákon.
Pokud jde o kominíky a komíny, je to ten druhý případ. Jenou za čas znamená jednou za rok. Když je to tak, ideální to je před topnou sezónou. Ne snad, že bychom v krbu nějak zvlášť moc topili, ale občas si v něm oheň rozděláme. Krb má komín a komín je tydy třeba vyčistit a zkontrolovat v zákonné lhůtě.
K tomu došlo minulý týden. Pan kominík tuhle ze Zbraslavi přijel v dohodnutou dobu a byl to opravdový kominík, tedy člen cechu kominického. Jen tu čepici si nechal v autě, jinak měl všechno, co kominík potřebuje. Kouli na laně, štětku a když byl s prací hotov, byl i trochu od sazí, což komentoval tím, že dneska už je to vzácnost, že od sazí už kominíci moc nejsou. A tak si Kačka ty vzácné saze pro štěstí smázla prstem a otiskla si je do památníku, jelikož opravdový saze od opravdovýho kominíka prostě štěsí nosit musejí.
Nu a tak máme na zimu nachystáno, můžeme topit a Kačka už ví, jak to vypadá, když se čistí komín. Byla u toho osobně i na střeše. Však se podívejte:

kominik_161025

povodeň, záplava a jiná přirozená katastrofa

Tož jsem to včera zase zkoušel. Najít tu díru v potoku. Při tom jsem i odklidil fůru na přechodnou dobu uloženého kačírku za humny a tak to bylo odpoledne vysloveně vodohospodářské. Další kolečka kačírku se vešla do nově upravených prostor a furt to není dost. Důležité je, že jsem objevil další možné úniky vody z potoka. Je to velmi podobné běžnému stavu v přírodě.
Uděláte potok, do něj vložíte kameny, nasypete kačírek, děláte krásno a přitom vám ale roste přehrada. V tom korytě se pochopitelně kameny a štěrkem pomalu zvedá hladina. Jenomže původně dost vysoký břeh zahradníci při práci sešlapali, fólii na několika místech kvůli sázení prostříhali a tak vám ta stoupající hladina z potoka přeteče. Našel jsem dvě, tři místa a jeden souvilý pás, kde se nám řeka vylévala do kraje. Tož opět ten kačírek, podsypat fólii, vytvarovat břeh a celé to zase zpátky urovnat. Teď jsem se byl s baterkou podívat, jak je na tom vodní hladina a vypadá to, že ubyla jen o málo. Zdá se, že by tedy mohlo být hlavní místo úniku nalezeno a opraveno. Snad se mi podaří najít i ty další.
Ovšem poučení tu mám. Pokud si budete stavět potůček tak, aby vypadal jako v přírodě, musíte počítat s tím, že se vám občas zanese listím a ta přehrada pak způsobí přelití, povodeň a záplavu či jinou přirozenou katastrofu - tak jako v tej přírodě.

Nu a takhle vypadají kousky rozestavěného vodního díla v horní části, která, byť zadaleka ne ještě hotová, se blíží ku konečné podobě.

161023_01

161023_02

a ještě jedna sobotní ranní s mlhou:

161028

měříme čas na centimetry

Už dlouho, předlouho jsem tu o tom nepsal. O čem? O našem vodním díle.
Kdepak, nedělám si tu z vás dobrý den, ani se nejedná o žádnou taškařici. Čas se v tomto případě neřídí geologickými hodinami tikajícími miliardy let +/- nějaké ty stovky milionů. Měříme ho na dny, ba dokonce na hodiny. A taky na centimetry.
A že už mi teď úplně přeskočilo - měřit čas na centimetry? Ani to není mimo fyzikální zákony. Mohl bych se tu vymlouvat na světelné roky a ptát se například na to, kolik centimetrů uletí světlo za 1x10
-12 sekund. Ani tím tu nebudu zastírat skutečnost. Ale právě o ty centimetry tu jde. Ovšem o centimetry úbytku vodní hladiny jezírka za hodinu.
Totiž:
Před několika týdny, kdy bylo dílo hotové, jsem ho ještě několikrát upravoval, zvláště pak v části potoční, tedy tam, kde se nový potůček vine loukou. Břehy bylo třeba krapet zvýšit, aby nám voda neunikala přes ně. Nu a potom, před dvaceti dny, už bylo hotovo. Voda tekla kam měla a j
á si to tu pochvaloval. Jenomže pak přišly ty dokončovací práce. Přesněji řečeno přišli zahradníci, kterým mácitliváHanička kázala, kterak osadit břehy hotového díla. A od té doby to zase začalo týct. Správněji řečeno vytékat mimo koryto potoka.
Když jsem hledal kudy, zjistil jsem, že šikovní zahradníci hezky vysadili rostliny blízko potůčku a aby to bylo co nejblíž, ještě vystřihli z potůčkové fólie kusy, aby mohli sázet …! Vystřihli řečiště potoka! Na kolika místech přesně nevím, celý potok jsem ještě nerozebral a po pravdě řečeno, nějak mi to vzalo náladu. Opravoval jsem to už třikrát a pořád to někudy vytéká. Někde to bude ještě překopnuté, prostřižené, ….
Ach jo. Takovej to byl hezkej potůček. A je pořád. Akorát, že znovu neteče, kam má. A tek' by, tek', jen kdyby ho ti trulanti nepřefikli.

česká louka v německým pytlíku

Ona tráva se prý má vysévat buď brzo na jaře nebo na podzim. Jinak je prý příliš sucho a tráva nevzejde.
Inu, může to tak být, ostatně naše tráva, o které tu už pokolikáté píšu, byla před lety vyseta, myslím, v listopadu. A vzešla i když už na ní byla krapet jinovatka.
Nuže teď jsem byl v situaci podobné, ovšem o kus vedle.
Tedy za humny jsme rozhrnuli trochu hlíny tak, abychom vyrovnali nerovný povrch a aby tam vznikl povrch rovný čili plocha, jelikož si tam občas hrajou děti. Takhle to bude ještě příjemnější a třeba tam půjde i hrát něco s míčem, aniž by se člověk přerazil. S míčem se hraje nejlíp někde na louce. Tudíž jsem pátral po tom, jak po těch letech udělat z toho proužku země louku. Ono tam roste kde co a kdybych to pravidelně nesekal, bude tam především bodláčí. Ale sekám to a používám i jako vzorek k porovnávání růstu a kvality trávy na zahradě, což jsem tu už několikrát taky zmiňoval.
Ale teď k té louce.
Louka není jenom tráva, ale jsou tam všelijaké byliny, kytky, inu - louka, co voní a kdejakej čmelák si na ní smlsne. No jo, ale kde vzít tu pravou českou louku?
Chvilku jsme pátral a opět se povedlo něco vypátrat.
Tu pravou českou louku koupíte v německým pytlíku!
Totiž jedna semenářská firma přímo nabízí osev s lučním kvítím a bylinami. Hned jsem to využil a dvy pytlíky objednal. V pondělí to dorazilo a v úterý ráno skoro za tmy jsem to ještě zasel, aby to pěkně deštěm provlhlo. A teď se už druhej den chodím dívat, estli mi ta louka roste.
No neroste, pochopitelně. Za dva dny nic nevyroste. Ale ten pocit, že mám zaseto! Skoro jako hospodář, co se s ním zdravíme, když jezdí za humny s traktorem. Akorát že on to má holt ve větším.

dobrej pocit

Takovej ten dobrej pocit, že jste něco udělali správně a včas a v ten nejpříhodnější okamžik, se nedostaví nijak často. Vlastně se dostaví málo kdy, přesněji řečeno velmi vzácně. Mně se po dlouhé době tenhle pocit přihodil právě teď, když už několik dní prší.
Není to deštěm, i když s počasím to souvisí.
Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsme ve stádiu rozdělaného vodního díla. Rozpracovanost je toho druhu, že na dokončení čeká jen estetická úprava potoka i spodního jezírka. Tedy stavební práce jsou hotovy, voda teče kam má, vše ověřeno a na svém místě, jen ta již zmiňovaná estetická část díla je ve stádiu vášnivých diskuzí o způsobu i kvalitě provedení. Rozumějme tomu tak, že část potoka teče jen foliovým korytem a kameny jsou položeny jen na zkoušku, jak by to asi vypadalo, kdyby se pokládaly takhle. Nu a mechový vodopád je třeba doupravit zpět do jeho původní podoby a vymyslet, jak přesně jej zakončit v dolním jezírku.
Jsou to práce jak již řečeno druhu estetického a tudíž se nikam nespěchá neboť s tímhle se spěchat nemá. Hrubé práce skončily, materiál odklizen, hlína rozhrnuta a oseta za humny, kde vzniká nově vyrovnaná travnatá plocha s cílem mít za humny kousek louky na hraní s pestrou květenou - osivo s trvalkami a bylinami na dosetí již objednáno. Nu a louku tedy trávník na zahradě jsem ještě během soboty a nedělního rána zarovnal do výšky 2,5cm, takže vypadá jako zelenej kobereček, což je zásluha především té zázračné ruční sekačky, kterou jsem si tu už
dvakrát vychvaloval. Vážně je to hodně znát.
A teď už jistě tušíte, kam mířím.
Ano.
V neděli dopoledne skončila úprava a úklid zahrady po hrubých pracech na vodním díle a odpoledne začalo pršet. Prší s přestávkami pořád a já mám právě ten dobrej pocit, že všechno, co bylo potřeba udělat, je hotový a že jsme to stihli v ten nejlepší okamžik. Teď to déšť hezky umeje a zaleje.
Jen, jak tak koukám, nám krapet přeteče rybník, totiž dolní jezírko, což je ovšem úplně v pořádku, jelikož povodeň nehrozí, poněvadž se voda rozleje pěkně po tom upraveným trávníku a vsákne zpátky do země, čímž ten dobrej pocit ještě o fous vylepší.

mám ještě počkat?

To je každej rok velký rozhodování: tak už nebo eště chvíli počkat?
Letos je to tu zas a zase si nejsem jistej, jestli bych s tím neměl ještě chvíli vydržet. Jde o kytky, abych vás zbytečně nenapínal. O kytky pokojové, co je vždycky na jaře vyvedu ne pastvu a jsou tam až do podzimka. A právě teď přichází to rozhodování, jestli je už čas zanést je zpátky dovnitř nebo ještě ne. Skoro každý rok totiž přibližně touhle dobou přijde krátkodobé ochlazení a po něm ještě na pár týdnů docela teplé počasí. A to je právě ten oříšek: ochladí se tolik, že bude ráno při zemi mráz nebo neochladí? Když ano, mám jenom jeden pokus. Pokud kytky zůstanou venku, už tam můžou zůstat na furt. Nic z nich nezbude. Ale pokud se neochladí příliš, můžou zůstat po oteplení ještě skoro měsíc venku, což jim prospívá. To, co by jim vadilo by bylo schovávání přes noc do tepla a venčení přes den.
Nu a jak jsem psal na začátku: už je to tu zase a teď babo raď!
Blíží se to ke čtyřem stupňům a předpověď nevylučuje přízemní mrazík a na horách sníh.
Tak já snad pro ty kytky pudu. Anebo mám ještě počkat?

záclonky na zahradě

Ještě v sobotu bylo babí léto, ale v neděli odpoledne nastal podzim. Prostě začalo pršet, což bylo zapotřebí. No a protože je ten podzim a ráno se nad krajem plazí mlhy, můžeme snadno najít, kde si kdo souká sítě. Tedy kdo je jasný, ale kde už tak jasný není, jelikož za sucha se do pavučin akorát zamotáme neboť nejsou dost dobře vidět. Jenomže právě ty ranní mlhy pavučiny zviditelní a udělají z nich pavoučí záclonky, které jsou rozvěšené všude po zahradě. Třeba jako tahle:

pavucina_161001

kam přijdou kameny

Tak s tou vodou to vypadá dobře.
O víkendu jsem se totiž kromě létání i brodil v rybníčku.
Laskavý čtenář jistě tuší, že šlo o naše vodní dílo. A protože bylo a stále je docela hezky a teploty se odpoledne vyhoupnou i nad dvacet stupňů, dá se v té vodě ještě chvilku pobejt. Ne snad, že bych se koupal, to ne, ale protože voda zatím tekla kromě vytýčených směrů i jinudy, musel jsem opravovat hráze. A to se, zdá se, konečně povedlo a voda zůstává v prostoru jí vyhrazeném. Nastal čas vodní dílo napustit. Napustili jsme ho tedy a folii jsem postupně vyrovnával jak se dalo, což vyžadovalo zmiňované brodění. Nu a dva dny teď sledujeme hladinu. Hladina neklesá a probíhají tak zatěžkávací zkoušky. Zatím se zdá, že probíhají podle plánu - tedy nikde neteče nic, co téct nemá a nikam, kudy nechceme. Přepad vrchního jezírka esteticky žbluňká, putůček teče a dole pak padá do spodního jezírka s kýženým zvukovým efektem. Tak jestli to vydrží, začne příští týden začisťování břehů dolního jezírka a osazování kameny.
To bude asi to nejzdlouhavější, jelikož zatím nevíme, kam a jak přesně přijdou.

kudy se jí chce

To, že od úterý stojí, ještě není známkou toho, že by bylo všechno hotovo, ale to jsem tu psal ve středu.
Kameny jsou na svém místě, vodní dílo pomalu dostává konečnou podobu, ale je tu problém. Když jde o vodní dílo, pak problém s vodou, pochopitelně.
Totiž dílo, jak již psáno, sestává ze dvou jezírek, každé v jiné úrovni, propojených potůčkem. Potok je zčásti nový a zčásti využívá starý úsek, který tu máme takříkajíc odjakživa. Jedná se tedy o spojení nového se starým. A možná tady vzniká ten problém.
Ona se nám totiž ztrácí voda.
Večer napustíte zkušební várku a do rána máte skoro sucho. Na začátku zkoušky potůček bublá, všechno na první pohled funguje a ráno zjistíte, že potůček chrčí z posledních sil, protože čerpadlo už jen srká zbytky vody, co ještě dole v jezírku zůstaly. Nejdřív jsem si myslel, že to může způsobovat příliš vysoká hladina horního jezírka. Třikrát jsem tedy přeložil přepadový kámen, snižoval jsem tím hladinu. Včera už to vypadalo, že snížení hladiny o dobé tři centimetry je dostatečné a nikde nic nepřetéká. No jo, nepřetéká. Jenomže voda do rána stejně zmizela. Podezření tedy padá na starý potok, který může být někde porušen. Ale zjistěte kudy teče voda, když všude teče voda. Přesněji kudy voda uniká tam, kam nemá, když stejně teče všude.
Nebude to jednoduchý už proto, že se mi ten potůček vůbec nechce rozebírat. Takovej je pěknej. Ale asi budu muset.
Inu s vodou to není jen tak, proteče si, kudy se jí chce.

jak je těžký najít stěhováka

To byste nevěřili, jak je těžký najít pořádnýho stěhováka. No jo, furt je to vo těch kamenech, máte pravdu. Ono mi to jaksi nedá a hledám dál i když páni jeřábníci s portálem slibují, že přijedou … ale až naprší a uschne, jak jsem včera psal. Hledám tedy dál. A kromě Pavla Pavla, který to má přímo ve štítu firmy vepsaný, není nikdo, kdo by se takovou činností zabýval. Jenomže pan Pavel Pavel je až ze Strakonic a na krátké zprávy po telefonu z nějakého důvodu nereaguje, hledám tedy dál.
Dostal jsem nabídku, že to jedni páni zahradníci zvládnou. No jo, ale s jeřábem, kterej vjede na zahradu. To nejde. Jednak se k nám nevejde ani minijeřáb a druhak by nám to tu rozjezdil. Čili tudy taky ne.
Napadla mě ještě jedna těžká parta, která už nám pomáhala stěhovat kanceláře. Několikrát a vždycky to dobře dopadlo. Nu a dneska máme nad kameny schůzku. Jak to dopadne, to nevím, ale rozhodně se pan šéf problému nezalekl a že se prý přijede na to podívat. Uvidíme. Třeba jsou to mládenci dost silní na to, aby to zvládli jen tak, bez jeřábu, sami. V každým případě je potřeba to zkusit. Jinak budeme muset čekat, až naprší a uschne a přijedou ti fachmani jeřábníci s kapesním portálovým jeřábem.

ps: vypadá to, že těžká parta to zvládne a pan Pavel Pavel se večer z dálky ozval, tož snad se to točí na lepší stranu

až naprší a uschne

Fyziku mě učil pan učitel Hauft a povedlo se mu to. Totiž to, že si z fyziky možná pamatuju i pár údajů a třeba i nějaké ty základní jednotky přesto, že to vlastně nepotřebuju. Pochopitelně základní fyzikální veličiny potkává člověk denně a nezbaví se jich.
Například takovej čas. Je to takové neuchopitelné, není to vidět, jen se to dá měřit. Čas si vymysleli lidi, aby věděli od kdy do kdy a co za to, říká pan Werich. Pan učitel Hauft nám zase vysvětoval, jak to s tím časem je. Základní jednotkou je sekunda, dříve vteřina. Teda alespoň v tom exaktní vědou popsaném vesmíru. No jo, co když se ale dostanete do situace, ve které jsou tyhlety fyzikální veličiny posunuty poněkud do pozadí za předmět vašeho zájmu. Třeba za tu zahradu a vodní díla, co s tím tady už jakou dobu votravuju.
Předmět našeho zájmu, takto vodní dílo, je ve fázi čekání.
A to je ta potíž.
Jezírka čekají na uložení těžkých kamenů. Ty kameny čekají na jeřáb. My čekáme na jeřábníky. Jeřábníci čekají, až budou mít čas. A čas - to je oč tu běží.
Exaktní věda by s tím byla hotová hned. Pan XY sdělil ménedočkavéHaničce, že bude mít čas po patnáctém. To je celkem přesně exaktní vědou měřitelné a znamenalo to za čtrnáct dnů. Včera už to bylo podle běžných zvyklostí časomíry jen dnů deset. Jenomže pan XY se na přímý dotaz začal vykrucovat a pak pravil, že až po dvacátém. Tedy znovu za čtrnáct dnů. Mezitím začalo pršet a vodní dílo se začalo plnit vodou přírodní cestou. To je momentálně nežádoucí, jelikož potřebujeme pro umisťování kamenů prostředí opačné, tedy suché.
Nu a jsme u toho exaktního popisování času. O sekundách tu mluvit nebudeme, nemají v tomto případě žádný význam. Dny se stávají relativními, neboť za čtrnáct dnů to bylo před týdnem a za čtrnáct dnů je to i teď.
Čas se z pohledu slíbených termínů zastavil.
Jen ten vesmír kolem se furt hejbe dál a to včetně deště. Takže se nabízí zavedení nové, zcela exaktní časové jednotky: až naprší a uschne. To se dá změřit.
Jenom se holt neví, kolíkrát musí napršet a uschnout, aby se do toho šibeničního termínu pánové s jeřábem vešli.

stačí na půlce

Do školy máme pro začátek nachystáno, další potřeby vzniknou až v průběhu roku. Ovšem zahrádku zdaleka nachystanou nemáme. Teď to visí na jeřábu.
Doslova nikde nic nevisí, kameny jsou uloženy na deskách, ale termín - to je to, co závisí na pánech jeřábnících. Dostali jsme od kamarádů kontakt, ale problém je, že na šikovné pány s jeřábem bude mít kontakt kdekdo, čímž nemají čas. Teda mají, ale až tak za čtrnáct dní. Do té doby se musíme jenom těšit na to, jak to dopadne.
A tu se stává situace zapeklitá. Čím víc ubývá ze září a blíží se říjen, tím víc lze očekávat vlhčí počasí. Jistě, minulý týden déšť jenom trošku zahrozil, ale pak bylo na stěhování kamenů sucho. Dneska to zatím s tím deštěm taky není nic katastrofálního, ale každej milimetr, kterej spadne, teď rozhoduje o tom, jestli se jeřáb, až bude postaven, nezaboří a bude co k čemu. Normálně déšť zahrádce sluší, ostatně jí sluší i dneska ráno, ale zrovna teď by to s tím zavlažováním mohlo pár týdnů počkat. Až bude hotovo, ať si prší, jak potřebuje. Teď bysme naopak potřebovali trochu sucho. Úplně stačí na půlce zahrady.

zahrabávat a podkládat

Počasí jsem neobjednával nýbrž to prostě vyšlo. Ostatní už jsme zařídili sami. Tedy v pondělí přestalo pršet a v úterý jsme se do toho pustili.
Bylo to prosté: nachystat výkyvnou rampu, podložit jí špalíky, povalit na ní ten menhir, celé to hevery dostat do roviny a pak pomocí pák a podkládaných kulatin ten kámen odsunout o pět metrů vedle, aby byl připraven k nové instalaci.
Pochopitelně na papíře to prosté bylo. Během práce se ovšem ukázalo, že některé moje návrhy jsou nerealizovatelné. Například pojízdná plošina složená ze spodní a horní desky mezi nimiž jsou válce. Plošina měla sloužit ke snadnému posunu kamene, který měl být na plošinu povalen. Aby to celé neujelo, přepásal jsem to vázacími pásy. Samozřejmě, že to ujelo. Takové hmotě nemohla pojízdná plošina na nakloněné rampě vzdorovat. Plošinu i s kulatinami jsme tedy vyřadili z procesu. Kámen byl povalen na rampu s deskou. A teď ty hevery. To mi naštěstí vyšlo. I když to nebylo úplně tak jednoduché, jak se původně zdálo. Bylo třeba hevery zahrabávat a podkládat. Najít místo pro zaklesnutí heveru taky nebylo jen tak, protože na kameni to klouže. Ale zvolený pricip byl správný. Hydraulika zabírala a postupným zvedáním a podkládáním jsme nakonec ve čtyřech lidech a dvou heverech ten menhir dostali do vodorovné polohy i s plošinou. Pak už to chtělo jen páku, silné ruce a podkládat kulatinami. Na to jsme byli nachystáni. Tentokrát byla příprava qbez chyby a po desce se podařilo ty dvě tuny docela snadno na kulatinách odvalit.
Nu a od úterka tedy máme menhir ložený v poloze vodorovné a čeká, až bude hotové vodní dílo a bude moci být zasazen do svého původního místa. Tentokrát ovšem ve vodě.

menhir_160830

jak objednat počasí

Tak jsme to měli hezky naplánovaný … no teda neměli, ale jak bylo potřeba pohnout tím velkým kamenem a ještě tím menším vedle a vůbec to celý začít dokončovat, plán se začal rodit. Ostatně včera jsem tu o tom psal.
No jo - plán. Ten se dá naplánovat, ale naplánujte počasí. To člověk furt kouká na předpověď a ta je až do nedělního večera v pořádku. A v pondělí ráno začne pršet. To jsme si teda nevobjednali, tohleto! Zkoušejte hejbat půdruhatunovým menhirem v blátíčku … jde to, to ano, ale jinam, než byste chtěli.
A tak je hejbání odloženo a dneska, pokud to všechno znovu nezmokne, bychom se do té akce mohli pustit. Stěhovací náčiní mám, včera jsem ho dovezl.
Teď už jen: jak objednat to počasí?

proč jsem si nevšim

Takovýhle rekordy na konec prázdnin nemám zapotřebí, řeklo si zřejmě venkovní čidlo meteostanice a místo toho, aby naměřilo rekordní teploty kolem třiatřiceti stupňů, raději se odpojilo, což jsem zjistil až v neděli, jelikož sledovat to vedro v přímém přenosu na zahradě a ještě na teploměru, to by bylo příliš.
Na sledování tu mám jiný věci. Především menhir.
No né, nepřeskočilo mi. Zatím. Máme tu už dlouhý roky takovej kámen na stojato. My si na něj zvykli, on si tu zvykl stát a chceme, aby to tak bylo i dál. Jenomže je tu háček. Ten kámen stojí v prostoru, kde byla ve stylu japonských zahrad vodní plocha představovaná uhrabávaným kačírkem. To se změnilo. Teď bude vodní plocha skutečná a kámen se rázem octne na ostrově. Už to máme vymyšlený, bude to vlastně s jedinou změnou. Místo kačírku bude jezírko. No jo, ale aby to jezírko mohlo bejt, musí ten kámen na chvíli pryč a pak zase zpátky. Jinak to nepude udělat, to jezírko. A jsme u jádra pudla.
Von ten šutrák může mít tak jednu, možná půl druhý tuny. A je teď na dně jezírka a musí ven a pak zase zpátky a to není jen tak. Jistě, pan kolega Pavel Pavel na to má svý metódy, jeřáb se přímo nabízí, portálový zvlášť. Jsou tu i metody starých stavitelů pyramid jako třeba páka, kolo, nakloněná rovina. Jenže tohle všechno potřebujeme hned teď a jeřáb z auta nedošáhne a portáloví jeřábníci mají čas až za dlouho. Nezbude, než použít kombinaci metod starých Egypťanů říznutou moderními řešeními kolegy Pavla Pavla. Už mám cosi vymyšleného. Desky, válce, trámy, páka, hever, lana, …
Uvidíme. Zatím jsem ve fázi přemýšlení o tom, jak to udělat a nerozkopat celej rybníček.
Mimochodem: nevíte někdo o antigravitačních rukavících? Zrovna by se docela šikly, jenže si ne a ne vzpomenout, kda já je naposled viděl.
Tak a teď už jistě chápete, proč jsem si celej víkend nevšim, že stávkuje externí čidlo meteo woleschka.

tečou do kopce

Schwarzenberský plavební kanál je dílo hodné úcty a pokud se k němu vypravíte, určitě vás zaujme ta zvláštnost, že voda v něm teče zdánlivě do kopce. Zažil jsem si to v minulosti při jízdě na kole právě podle onoho kanálu na Šumavě. To pořád šlapete a máte pocit, že jedete do kopce, protože to samo nejede, a vedle vás teče v korytu kanálu voda spolu s vámi stejným směrem a musí to být z kopce, jelikož do kopce, jak známo, voda neteče. Chvilku se tím zabýváte, pomýšlíte na nespravedlnost vesmíru, poněvadž vy se dřete a voda si jen tak teče. Nakonec nezbývá, než složit poklonu stavitelům kanálu.
Tahle zdánlivě odtažitá skutečnost mi přišla na mysl, když jsem plánoval to naše vodní dílo. Těch pětadvacet metrů se s čtyřiačtyřiceti kilometry kanálu nedá srovnávat. Je tu ale jedna podobnost, která je důležitá. Totiž ta, že voda teče i při tom nejmenším sklonu a pokud se na vodní tok podíváte z nešikovného směru, můžete mít dojem, že teče do kopce.
A zrovna takovej dojem jsem měl já, když jsem včera obhlížel ten náš veletok.
"Nemáte to tuhlec krapet do kopce?" zkoumal jsem nepatrný sklon potůčku.
"Právě že ne," odvětil zahradník a přiložil ke dnu na důkaz svého tvrzení vodováhu, "naopak to je možná z kopce až moc," dodal ještě.
"No jo, vážně," dal jsem mu za pravdu.
"Já jsem zvědavej, až večer uděláme zkoušku," pravil druhý mládenec, který to má všecko na povel.
A večer byla zkouška. Těšili jsme se na to jak malí kluci.
Stačila jedna konev a kdyby se to během zkoušky nevsakovalo, protekla by celým meandrem potůčku. Když pan šéf přidal ještě jednu a pak poslední konev, voda tekla skoro proudem po celé délce potoka. Bez problému i tím nepatrným sklonem, co chvílemi vypadá, že je to do kopce.
"To je báječný! Z inženýrskýho díla máte dneska jedničku," pochválil jsem stavitele.
Nu a po druhém dni prací máme na vrchní zahrádce hotovou hrubou stavbu našeho malýho Schwarzenberskýho kanálu. Jsou s originálem skoro stejný - oba tečou do kopce.

novej kanadskej žertík

„Vida, trempíře,“ řekl Šesták, „to vypadá zas jako novej kanadskej žertík.“ „Jaký žertík?“ ptal se strojník. „Kanadský,“ vysvětloval Šesták.

Možná tu citaci znáte a pokud ne, vězte, že je ze Vzpoury na parníku Primátor Dittrich od pánů Rady a Žáka. Text pokračuje dál povídkou o kanadských žertících s vysvětlením. Například:

Underwood a Remington … třeba ve vlaku řekli pánovi: „Pane, máte zavazadlo?“ „Mám dvě zavazadla,“ odvětil pán pyšně. „Už máte jen jedno,“ upozornil ho jemně Remington, vyhodiv oknem jeden kufr. Pán se podívá a zvolá: „Proboha, opravdu, mám tu jen jedno zavazadlo.“ „Už nemáte žádné zavazadlo,“ ujistil ho zdvořile Underwood, vyhodiv druhý kufr oknem.

Nu a jako v knize pana profesora Žáka jsem si připadal včera.
Máš zahrádku - nemáš zahrádku. Máš jezírko - nemáš jezírko. Máš trávník - nemáš trávník. A tak by se dalo pokračovat. Prostě přišli páni zahradníci a na naše přání a pokyn mésvědomitéHaničky začali přemisťovat, odstraňovat, kopat, bořit a následně budovat. Čímž z na první pohled docela hezky upraveného trávníku a zahrady vůbec vznikla rozvrtaná krajina plná hlíny, materiálu, nářadí a ladem skladem poházených objektů.
Budování vždycky začíná zmatkem. Ani my nejsme vyjímkou a proto jsme si hned první den odpoledne uvědomili, na co všechno jsme nemysleli, co jsme zapomněli a co nemáme připravený. Inu když se kácí les - tedy v našem případě předělává zahrada - létají třísky.
Ale na druhou stranu se začalo rýsovat přibližně to, co jsme si vymysleli jako nové vodní dílo, o kterém tu nedávno byla řeč. Teď nezbývá, než to nějak vydržet a trpělivě vyčkat, až to bude zase všechno na novém místě. Budu o tom referovat. Pro dnešek je to jen zápis o tom, jak nemáme zahrádku.

co mi naložili

"Co ti to, prosimtě, dali?" tázal jsem se mélaskavéHaničky, hledě na tu krabici, která zabírala celý kufr auta.
"Co sis vobjednal, to jsem přivezla," zněla odpověď.
"To není možný, dyť je to jen jedno malý čerpadlo a dvacet metrů hadice. A todle je krabice vod sekačky."
"Co mi naložili, to mám v kufru," děla pragmaticy mározumnáHanička.
Nedalo se nic dělat. Adresa byla správně, místo vyzvednutí taky, takže to muselo bejt vopravdu to, co jsem si vobjednal.
Takový malý čerpadlo na vobrázku to bylo. A ta hadice. Nevěřícně jsem do toho říznul nožem. Pomalu a vopatrně, aby z toho na mě nevyskočil nějakej dinosaurus.
Nevyskočil.
Bylo to přesně, jak jsem si přál. Akorát to na těch stránkách prodejce žďabec zkreslovalo. Totiž, jak bývá zvykem, nepřiložili k fotografovanému předmětu krabičku sirek pro srovnání. Takže se zdálo, že to čerpadlo je stejně velký, jako to malý, co přijde vyměnit. Nebylo. Je to mamut pětkrát tak větší. No taky má větší výkon, to dá rozum. Tož jsem to vybalil, čímž bylo přijetí zásilky završeno.
To, co mě uklidnilo, bylo, že ta krabice od sekačky byla přeci jen o fous větší, než bylo potřeba, a prostor zabírala hlavně ta hadice, jelikož je to hadice kapitálská. No, schyluje se k nejhoršímu. Základní materiál máme. Můžeme začít s vodním dílem.
Bude to dílo větší, než malé, to už teď můžu říct. Totiž napsat.

skalní město za den

Kdepak, práce v lomu nebude patřit mezi populární kratochvíle. Včera jsem si to vyzkoušel a nijak zvlášť mě to neoslovilo.
Ty čtyři kubíky žuly, co jsem o nich psal, že je mám v kontejneru před domem a musím je přesunout na zahradu, jsem nakonec složil sám. Ráno mi totiž po telefonu ochotný pan zahradník sdělil, že jsou kluci nachystaný a hned jak skončej práci na jedný zahradě, přijdou mi pomoct. Asi tak v pět, v šest odpoledne.
"No to je dobrý," povídám. "Já na to mám jen dva dny a v pátek už si pro kontejner přijedou."
"Nebojte, kluci přijdou a pomůžou vám s tím. To stihneme."
Nějak jsem to s tím stíháním neviděl. Radši jsem vyvezl takovej ten ruční vozík na přepravu předmětů, co ho mám už leta v kůlně a s úspěchem ho často používám. Rudl se tomu říká. A pustil jsem se do toho. Vlastně to šlo docela dobře a těch kamenů přes stopadesát kilo nebylo zas tak moc. Kolo je totiž největší lidskej vynález. Rudl má kolečka dvě, takže to šlo tuplovaně dobře. Žádný spěchy a po čtvrté odpoledne už jsem volal na dispečink, že si můžou ten kontejner odvézt, že ho mám vyloženej. Pan řidič přijel do půlhodinky. Zrovna jsem kontejner vymetl a zavřel. Klapla dířka a klaplo to celé.
Na suchém jezírku (to je takovej japonskej zahradnickej výmysl - štěrk uhrabanej do libých tvarů představuje vodní plochu) jsem provizorně uskladnil tu nalámanou skálu ze zbourané zdi. Teď to tam vypadá jako malej Adršpach. Celej den mi to skládání skalního města trvalo. Teď tam alespoň týden bude. Pak z něj bude vodní dílo. Do tý doby z něj mají naši drozdi a kosi labyrint.
Zrovna před chvilkou na jednoho Cyrda čučela. Teda čučeli na sebe navzájem. Cyrda ze dveří a vykulenej drozd od vstupu do bludiště. Měl takovej zmatenej výraz. Něco jako: "co jste mi to tu postavili? Vod svítání tudy chodim a eště jsem nenašel konec."

trávě se to líbí

Je to zrovna měsíc, co jsem si tu zapsal, jakej jsem to blázen, jelikož jsem si přivezl další sekačku na trávu, která trávu konečně nežužlá, ale střihá. Od té doby jsem byl jednak čtrnáct dní na výletě v Číně a druhak i stačil před a po výletě trávu několikrát (!!!) sekat. Ano, je to jinej pocit, to pořád platí. Ano, pořád to trávu stříhá. A světe, div se: on je ten trávník už po měsíci vážně jinej. Zdá se hezčí, upravenější, hustší.
Vypadá to jako reklama na vřetenový sekačky, to, co tu píšu, ale opak je pravdou. Je to spíš o tom, že mě neustálý výzkum na poli sekaček trávy možná přivedl k tomu pravému, trávníkovému. On si toho tedy všiml i Ondřej, když se minulý týden vyjádřil k věci tím, že je pozuruhodné, kolik už jsem sekaček vyzkoušel a furt nemám dost, to on že zůstane věrný té své Božce (nebo Boschce?). Ná pravdu. Moje chování k sekačkám by si možná zasloužilo prozkoumat od psychiatra, ovšem na svou obhajobu uvádím, že dnešní ranní pohled na trávník mě z té sekačkové deprese vytáh'.
Po těch letech pokusů a vztekání se s trávníkem to vypadá, že by to mohlo vyjít. Možná to bude spojením sekání trávy vlastní silou a neporovnatelně lepším výsledkem takhle brzo po začátku "nové éry" na našem trávníku. A to podotýkám, že kromě toho typu sekačky jsme nezměnili nic. Tedy dál odmítám trávu hnojit, zaléváme jí málo a provzdušňování ani pískování se už dva roky nekonalo. Teď se chytnete za hlavu a řeknete mi, že si nemám co stěžovat, když se o ten trávník nestarám. To jste ale vedle. Právě před těma dvěma lety jsem se o něj "řádným a předepsaným způsobem" starat přestal záměrně, protože to vedlo jen k absurdním výkyvům v kvalitě a absurdní závislosti na dodaných hnojivech. Jak už jsem tu psal v minulosti. Ošetřovanej trávník se choval jako drahej ratlík, co se rozklepe, když má jít sám bez dečky ven. Tráva za humny rostla líp, aniž by ji někdo ošetřoval a to mě namíchlo. Proto konec toho blbnutí s hnojivama.
A teď se zdá, že možná mám pravdu. Nic z toho, co radí odborníci na trávu záměrně nedělám. Neutrácím čas a peníze za prostředky na údržbu trávníku. To se ještě před měsícem zdálo být bojem s větrnými mlýny. Lámal jsem nad tím trávníkem hůl a chystal se znovu zavést citýrování trávníku péčí, hnojivy, provzdušňováním, pískováním, pletím, ošetřením proti plísni, válcováním, prvidelným sekáním na dva a půl centimetru dvakrát týdně … a spoustou dalších činností vřele doporučovaných trávníkovou lobby.
A ejhle. Ono to vypadá už za pouhý jeden měsíc, že stačí tu trávu nezatěžovat častým a nešetrným drcením tupým listem motorové sekačky. Úplně postačuje jednou tak za pět dní přejet po trávníku ruční vřetenovou sekačkou, sestřihnout, co trošku přerostlo a je to. Trávě se to líbí a mě taky.
Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží.

znamenaje tuto řádnost

Nedopustím sporu s Antonínem, mistrem lázeňským, abych mu po své vůli vzdoroval myšlenkou, že právě tento způsob léta nezdá se mi vůbec nešťastným. Spíš mi vrtá hlavou jeden ukáz na naší zahrádce. Počasí je střídavé a teplo se míjí s vláhou, což hospodářům moc na poli nepomáhá, ale zahrádce to prospívá. I vodním dílkům na ní.
Máme takhle na kraji horní zahrady takovou studánku. V Japonsku se sluší u takové studánky umýt ruce, aby člověk vcházel do zahrady jaksi uklidněn a očistěn na duši i těle. Nu a tahleta naše studánka pochopitelně není přírodní pramen. Kdyby byla, byl by ze mně druhej Mattoni. Není. Proto musíme studánce pomoci, aby zurčela. Ta pomoc kromě čistění a údržby spočívá v občasném dolití vody. Holt se za čas vybryndá a je potřeba jí dolejt.
A teď jsme u toho úkazu.
Když neprší, musíme dolévat do studánky vodu častěji a naopak. Na tom se nic ukazovat nedá. Jenomže mi pořád nějak neštimuje množství srážek s doplněním stavu vody ve studánce. Jednoduše řečeno, jakživo mi nepřijde, že naprší tolik, aby to stačilo na doplnění. Leda když je nějakej pořádnej slejvák. No a to mě právě pořád nejde na rozum.
Například včera už bylo potřeba zase trochu dolít vody. Nedolilo se a dneska ráno už studánka zase teče normálně. Napršelo nějakého půldruhého milimetru, což je monožsví menší než malé. A přeci to stačilo, aby studánka nevyschla.
Že by se do ní nějak stahovala voda ze širšího okolí?
Nebo že by se někde odněkud vzal skutečně nějaký pramen, který i při nepatrném dešti stačí studánku naplnit?
Máme snad na zahradě vodníka, kterej se o studánku stará?
No vážně nevím.
Prostě tu píšu woleschko, mám otevřený dveře, poslouchám šplouchání vody ve studánce a dobře vím, že jí nikdo nedolil a přece nevyschla.
Inu, bude tu něco, o čem nevím.
A znamenaje tuto řádnost, dím, že tento způsob léta zdá se mi poněkud šťastnějším, než Antonínovi.

není užužlaná

"Představ si, Matěji, že tatínek utíkal za sekačkou!"
Tato věta byla zdánlivě jediným patrným výsledkem páteční akce, při které jsem dovezl další sekačku, o které se domnívám, že by snad mohla sekat.
Že jsem se už konečně zbláznil?
Možná jo, ovšem má na tom zásluhu především trávníková lobby. Totiž sekačková.
O sekání trávy jsem tu v minulosti psal mnohokrát a jistě jsem tu psal i o hromadách sekaček, které jsem přivezl, sekal s nimi a zase poslal dál, protože se lišily představy o funkčnosti toho stroje. Tedy představy moje a výrobcovy.
Teď už můžu ze zkušenosti napsat, že rotační sekačky v podstatě jen sekání předstírají, ale na pořádnou práci prostě nejsou. Žádná. Když jí máte novou, tváří se, že ona je ta pravá a bude vám sloužit do roztrhání těla. Pak zjistíte, že to tak není, protože za pár sekání se vám otupí nůž, ucpou se póry koše, zanese mechanismus trávou a hlínou a … po třech sezónách je sekačka (i když udržovaná) prostě k nepoužití a potřebovala by generálku a ta zase stojí peníze a …. Jednoduše řečeno: stroj, kterej má pracovat a za vás posekat ten váš lán, vyžaduje čím dál tím větší pozornost a ve výsledku seká a sbírá trávu hůř a hůř až skoro vůbec a vy se s tím dřete a máte furt pocit, že vám ten stroj pomáhá v práci, ale opak je pravdou. Vy mu pomáháte přežívat ve vaší kůlně a on se občas uráčí simulovat činnost, pro kterou jste si ho původně pořídili.
Jedna z prvních sekaček, se kterou jsem se před desítkami let seznámil, byla sekačka vřetenová, ruční. Těžká, litinová, vůbec jsem to s ní neuměl, klouzala po trávníku, zasekávala se ve vysoké trávě - no prostě k nepoužití. Od té doby jsem věděl, že ty sekačky exisují a že jsou jiné, než ty rotační, ale tak nějak jsem k nim měl nedůvěru.
Teď jsem se k ní po desetiletích vrátil. Přivezl jsem tu "nejpokrokovější na světě", jak píšou v reklamě. Přivezl jsem ruční vřetenovou s tím, že nemůžu nic ztratit. Horší dojem ze sekání trávy už stejně mít nemůžu, tak se zkusím vrátit ke kořenům.
Nu a výsledek byl ten, že jsem běhal za sekačkou. Je to dřina. Musí se to tlačit, nemá to žádnej motor. Koš z toho padá při každým nešikovným pohybu. Ale seká to! Zahradu jsem měl posekanou za stejný dvě a půl hodiny jako se sekačkou motorovou.
Jenomže ten pocit byl jinej.
Tohle není stroj, ale nástroj. Stroj má pracovat za vás, nástroj vám při práci pomáhá, ale tu činnost a energii musíte vynaložit vy. Vynakládal jsem zmíněné půtřetí hodiny a vážně mě to bavilo. Na první sekání to vypadá, že návrat ke kořenům se podařil. Uvidíme dál. Ale jak jsem psal: horší, než to bylo, už to bejt nemůže. A navíc: ta tráva je v úplně jiným stavu: není roztřepaná a užužlaná. Je postříhaná.
A i to se počítá.

oprava schodů

Ty schody už potřebovaly opravit od minulého léta. Totiž takové ty schody zahradní. Však je znáte. Chodí se po nich z horní zahrady do dolní zahrady. Původně byly travnaté, ale po několika sezónách trápení se sekáním schodů - tedy trávy na schodech - jsem je předělal na kostkové. Takové ty veliké kočičí hlavy jsem na ně dal a dobře dva roky sloužily docela obstojně. Jenomže vloni se služba poněkud zkomplikovala, poněvadž jílové podloží povolilo, dřevěné palisády už neudržely, co držet měly a ze schodů byla spíš skuzavka. Inu potřebovaly opravit.
Ony teda potřebují udělat znovu, ale protože se tu chystá větší úprava zahrady, nepřišlo mi to jako rozumný nápad betonovat schody dřív, než bude jasno s přestavbou celku. Nu a včera zrovna tuhle sousedovi vybyly dvě kolečka štěrku. On si totiž po starém cestářském způsobu štěrkuje vjezd, což je práce zdlouhavá. Vrší, dusá a válcuje se na sebe měkolik velikostí stěrku. Ten nejjemnější až nahoru. Pokud prý se to udělá dobře, vydrží to. Uvidíme, zatím to vypadá jako hezká štěrková plocha. Nu a z toho nejhrubšího něco zbylo, tož jsem si ten zbytek vyprosil, jelikož se zrovna hodil na opravu schodů.
Matěj mi statečně pomáhal a někdy v první třetině se nechal slyšet, že je to hrozně těžká práce a v druhé třeně, že už nemůže. S oběma výroky jsem souhlasil a děl jsem, že už taky nemůžu, ale že to musím dodělat.
"Když, tatínku, nemůžeš a stejně dál pracuješ, tak já budu taky," nenechal se zahanbit synek. A tak jsme ty schody do večera jakš takš opravili. Už to není skluzavka, ale výstavní palácový schodiště vypadá přeci jen o fous líp, než ty naše kočičí hlavy.
Však uvidíme, chvilku to ještě vydrží a za čas to bude stejně jinak. Teď jde o to, abychom dolů scházeli a neklouzali. A to se snad povedlo.

oprava silnice 10115

Pamětliv pořekadla o líné hubě musel jsem se zeptat, jak to teda vlastně je. Nejdřív jsem zkusil najít informace na obecní úrovni, ale kromě dvou zmínek, které jsem zachytil ve zprávách někdy přibližně před rokem od nás a ze Zvole, jsem nenešel nic. Zkusil jsem tedy hledat na úrovni kraje a vida, už se něco našlo. Nu a při dalším prohledání informací se objevilo i několik kontaktů v již podepsané smlouvě. Protože nejsem úředníkem, natož pak úředníkem státním, nemám ani páru o tom, jak se věci vyřizují a jak dlouho to všechno trvá. Například smlouva že už je podepsaná víc jak půl roku, ale před tím se nejmíň čtvrt roku sháněl někdo, kdo jí podepíše a před tím se ještě dlouho rozhodovalo, jestli se smlouva bude vůbec dělat a … No, co se vleče, neuteče. Zvlášť pak po té naší rozbité cestě. Na ní se vůbec špatně utíká i jezdí. A o ní právě jde.
Nuže zjistil jsem následující:
Naše silnice od křižovatky u hřbitova ve Zvoli až po "staničení", což si překládám až po obecní úřad v Olešku, kde je konečná stanice autobusů, by se podle smlouvy mezi Středočeským krajem a zhotovitelem skutečně měla opravit. Ve smlouvě však není termín, jen harmonogram prací roztažený na dva měsíce a cena nějakých sedmnáct milionů. Tedy ve smlouvě zapsaný kontakt mi velice sdílně a laskavě sdělil, že k opravě skutečně dojde a termín zahájení je prý na začátku prázdnin, tedy ve chvíli, kdy už děti nebudou muset jezdit autobusem do školy, protože by to přes rozkopanou silnici nestíhaly.
Takže: neoficiálně po telefonu jsem se dozvěděl, že zahájení opravy silnice 10115 ve dvou úsecích bude zahájeno 4. nebo 6. července nebo v nějaký jiný vhodný termín na začátku letošních prázdnin. Podle harmonogramu to mají ruzepsané na 59 dnů prací a jak a jestli budou nějaké objížďky se zatím neví, ale dvojnásob neoficiálně jsem se dozvěděl, že ono se tak nějak po té frézované vozovce jezdit dá, tedy když tam zrovna není ta fréza.
Nu, páni řidiči, o prázdninách to tu budeme mít složitější, ale po prázdninách budeme jezdit po zbrusu nové silnici. Teda, snad, neoficiálně.

Zdroje a dokumentaci najdete tady:

https://www.profilzadavatele.cz/profil-zadavatele/krajska-sprava-a-udrzba-silnic-stredoceskeho-kraje-prispevkova-organizace_1720/iii-10115-i-usek-od-kr-iii-1042-konec-obce-cerniky-a-ii-usek-zacatek-brezova-olesko-konec-staniceni_11019/

dvě hodiny deset minut

To memůže bejt jinak, než že všechny zimní radovánky čekaly na mě a na chvíli, kdy bude auto v servisu, abych si to patřičně užil a to v přímém přenosu. V běžných zápisech bych nepsal totéž, co včera, ale tohle jinak nejde. To nebylo totéž.
Nuže tedy ráno ještě trochu připadlo, ale víc jak pět centimetrů sněhu to dohromady nebude. Autobus to nestíhal a přijel o šest minut později, což je pro tento případ opět dost. Navázání na vlak se děje v 7:31. Tedy odjezd vlaku. Dvakrát už měl vlak zpoždění, takže autobus navazoval. Ovšem včera nenavázal. Bylo 7:32, stáli jsme před závorami, vyběhli z autobusu, strojvedoucí i výpravčí nás viděli, jak běžíme od závor a … no co byste řekli? Vlak odjel. Nepočkal ani tu minutu, přičemž dva dny před tím měl zpoždění čtvrt hodiny. Nu což. Zavolal jsme mélaskaváHaničce, která právě vezla Kačku do školy, nasedl jsem na autobus a jel zpátky nahoru na Březovou, tam přisedl do auta a jeli jsme. Suma sumárum trvání cesty dvě hodiny deset minut.
Na cestě domů z Prahy jsem si řekl, že pojedu autobusem jinou trasou, tedy "horem" a třistatřicettrojkou od Břežan. Zpoždění vlaku a auto na kolejích už jsem si užil předchozí den. Všechno funguje, jak má, všechny spoje navazují, žádná tlačenice, až … až pár set metrů za Břežany autobus zastaví, vyhýbá se protijedoucímu autobusu a hup - do příkopu. Pěkně jsme se sklouzli po neposypané klouzačce a bylo. Vlastně nebylo. Tedy nebylo pomoci a počkali jsme na další autobus, který jel jen do Zvole a tam pak hned vzápětí přijel ten do Oleška. Během čekání u Břežan nás ještě ohodil projíždějící sypač pískem. Zřejmě si říkal, že když už to neposypal před autobusem, nějak to musí napravit a posype aspoň lidi.
V Olešku už čekala na konečné Kačka, která měl jet tím autobusem, co byl v příkopu, na gymnastiku. Nejela. Jela až tím, co jsem s ním přijel já. A během čekání vyprávěla paním na zastávce, že jí volal tatínek a je v tom autobusu, co vjel do příkopa u Břežan. Když jsme přijeli, všichni už všechno věděli a Kačka byla děsně populární.
Nu a délka cesty z Prahy - standardní: dvě hodiny deset minut.

jiný měřítko

Sníh maličko připadl, ale mení to pořád nic mimořádného. Spíš taková lehká připomínka, jak by to mohlo vypadat, kdyby byla zima. Těch pár centimetrů stačí akorát na nepříjemnou klouzačku. Něco o tom vím.
Začal jsem totiž jezdit do Prahy tím naším autobusem, jelikož mám auto v servisu. Je vám to báječnej nápad. Autobus spojuje Oleško a Vrané. Ráno je plný lidí a odpoledne jekbysmet. Záměr se očividně zdařil. Ovšem hned včera ráno měl autobus zpoždění. On ten náš autobus navazuje na vlak z Vraného a tak je každé zpoždění nepříjemné. Ale naštěstí měl zpoždění i ten vlak, takže to dobře dopadlo vlastně i díky těm pár centimetrům sněhu.
Odpoledne už to bylo horší. Vláček hned za Zbraslaví zastavil na trati mimo zastávku. Paní, co stála u dveří, vykoukla a hned hlásila, že je tam auto na kolejích a že jen tak nepojedeme. Strojvedoucí to šel omrknout, na cestě blikaly majáčky a vlak stál a čekal, kdy to auto odklidí. Hasiči to stihli za chviličku a protože trať nebyla poškozená, jelo se dál. Ovšem se zpožděním. Pan řidič autobusu, tedy Jaroušek, jak ho všichni našinci zdraví, na nás laskavě počkal, jelikož autobus opět samozřejmě navazuje na vlak a domů se jelo už bez problémů. A navíc s takovým tím pocitem, že už jste doma, poněvadž se v autobuse všichni zdraví, pan řidič je milej a laskavej a všechny nás zná.
Ovšem je tu přeci jen takovej malej mrak na jinak na docela jasném případu. To zpoždění ráno přišlo na hodinu čtyřicet a večer na hodinu padesát pět celkového času cesty. To už je znát.
Nu - začlo sněžit a zima je tu, to se pak na všechno kouká jinym měřítkem.

muštelka od Pikovic

O nějakých mrazech se letos rozhodně kolem svátků nedalo mluvit, takže s bruslením to nebylo nijak horký. Zkusili jsme tedy alespoň naše obvyklé zimní výlety do okolí.
Na Silvestra již tradiční pochod do Davle, ktyrý lze samozřejmě daleko spíš označit za procházku na oběd, ikdyž, pravda, trochu delší.
Nu a v sobotu jsme si opět s kamarády vyšli na Ďábel. Tentokrát s námi šli i Juráš s Álou, což byl svátek, jelikož na Ďáblu ještě nebyli. Když tedy svátek, tak pojďme ulovit tu druhou kešku , co si jí tam už roky suším pro nějakou vhodnou příležitost. Inu, byla tam, děti si jí zalogovaly, Juráš jim asistoval a tak už máme na Ďáblu obě dvě. Tahle je u tý cedulky a vrcholový knihy se středem Čech. Nu a když výlet, tak pojďmě k Sázavě podívat se na muštelky. Předevčírem na Davli jsme žádné nepotkali, tak snad budou u Pikovic. No jo, ale nebyly. Kam se poděly, těžko říct. Možná někde spaly. A tak jsme šli podél Sázavy a vyprávěli si, jak tu ještě před dvěma lety byly nutrie a jak se jim v Krkonoších říká muštelky. Tedy především v těch pohádkách o Krakonošovi. A jak tak povídáme, kus cesty pod Pikovicemi najednou ve vodě něco plave a vona je to jedna muštelka. Sama, ale pěkná. Nuže honem zalovit v baťůžku, vyhledat jablko a nabídnout muštelce.
Ano, bylo to velké lákadlo a nutrie neodolala. Dala se krmit z ruky. Tady je:

mustelka_od_Pikovic